Společenka

Nikdo konkrétní

Na jeho další poznámku už snad raději nereaguju. Má odpověď by musela být kousavá a štípavá. Proslov Brumbála jsem poslouchala napůl ucha. Prohlížela jsem si masivní stůl, který se zdál být velmi zajímavý. Uklidnil mě fakt, že náš "profesor Snake" nám zůstal jako kolejní vedoucí. Nemohl být nikdo lepší.
Až když Brumbál začne představovat nové profesory - vzhlédnu. Ani o jednom se nedalo tvrdit, že by to byl fešák, ale nejméně se mi líbil ten s černými oči.
Už se chci v duchu rozbrečet hlady, když se konečně jídla dočkám. Trochu si poodsednu od mlaskajícího Cayluse a začnu jíst taky.
,,Hele,.." Otočím se na něj, že mu něco řeknu. Ale to už je náš drahý Cay v akci. Obrátím oči v sloup. Nechce se mi ani přemýšlet nad tím, kolik děvčat za léto prošlo jeho náručí. A kolik nemocí..
,,Ble." Ušklíbnu se sama pro sebe a vstanu od stolu. Většina lidí z jídelny už odcházela a stejně tak Zmijozelští. Projdu kolem Barbary na kterou jen mrknu a vydám se do společenky.

Takové to příjemné, hřejivé teplo u srdce, které se objevilo jen co sem vešla dovnitř se snad ani nedá popsat. Tlumené, zelené světlo v místnosti dodávalo tu pravou atmosféru. Dojdu si pro Ayshu a i s ní se naprosto spokojeně rozvalím na pohovce. Ten klid..

Velká síň
Wolfram, pak nikdo konkrétní

Byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že si vedle mě někdo sedl. DO reality mě vrhl až dotek na tváři. Leknutím jsem nadskočila. Nebyla jsem zvyklá na doteky lidí, snad jen u rodiny jsem si to už navykla. Skoro by se dalo říci, že doteky nemám ani ráda. A byla jsem si jistá, že tohle nebyla Claire. Ne, tohle byl jeden z mých spolužáků. Otočila jsem se na něj a pohled jsem měla sklopený k zemi.

"Um... zdravíčko," opáčila jsem tiše. Pořád jsem ještě byla zaskočená. A i kdybych nebyla, každý mě tady zná jako stydlivou a tichou dívku, co neumí mluvit, dokud se nenaštve. A vlastně ani pak moc mluvit neumím, to umím jen řvát. Mé zelené oči zamířily na jeho obličej. Hledaly odpověď na jednoduchou otázku: Co to mělo být? Jednání lidí jsem někdy poněkud nechápala a jako odtažitá a anti-sociální osoba jsem nechápala některé společenské a lidské záležitosti.

Mávnutím ruky jsem pozdravila zbytek svých vrstevníků a následně jsem si vyslechla Brumbálův proslov. Představoval nám jak již staré, tak i nové profesory. Jako každý rok, ani letos jsem se na lektvary netěšila. Ne kvůli učiteli, ale kvůli tomu, že jsem v nich nikdy nebyla dobrá, na rozdíl od své mladší sestry, která byla talentem. Otřepala jsem se a raději jsem se otočila zpátky ke stolu, pohled namířený k zemi. Skoro jako bych se za ten fakt styděla. Noví profesoři se mi také zrovna nelíbili. Lupin z nich působil asi... nejméně divně. Walker i Moody byli spíše děsiví. Povzdechla jsem si.

No tohle bude úžasný rok, pomyslela jsem si sarkasticky a už jsem jen vyčkávala, než se na stole objeví jídlo. Jakmile se tak stalo, začala jsem s pečlivou volbou jídel. Byla jsem dost vybíravá a z mnoha obvyklých jídel se mi dělalo doslova špatně. Nakonec se mi podařilo najít něco, co by mi mohlo chutnat, a pustila jsem se do jídla. Brzy se Wolfram zvedl a odešel, na to jsem jen pokývala hlavou, jakože chápu. Upřímně řečeno, ani mi nemusel nic říkat. Mohl se prostě zvednout a odejít - stejně jsem s ním nechtěla začínat konverzaci. Nechtěla jsem tady mluvit momentálně s nikým.

Někteří lidé již začali odcházet, no mně se moc nechtělo. I když by asi nebylo špatné se z tohohle mumraje a hluku dostat co nejdříve. A tak, jakmile jsem do sebe nasoukala poslední sousto, jsem se zvedla a pomalu jsem vyšla ze sálu. Už tady stejně není, co bych jiného mohla dělat.

Hlavní síň - Večerní hody

» Zmijozelští, Thomas i ostatní



Zasedl jsem a při pozorování nových studentů Zmijozelu jen přemýšlel, jaké povahy budou. Především jsem však doufal v nadané kouzelníky získávající body. Přece jen jsem ochotný přijmout pouze bodovou nadvládu nad všemi ostatními kolejemi. Není to žádná zášť proti studentům Mrzimoru, Havraspáru nebo Nebelvíru, který můj rod již desítky let podporuje a je překvapen mým zařazením do Zmijozelu. Pouze jsem v této bodové soutěži zařazen jako účastník a je přirozené, že soutěžící se pokouší vyhrát.
Prváky, kteří si přisedli nejblíže mé maličkosti, hned přátelsky vítám. Těm nervózním či stydlivým se pokusím odehnat veškeré nepokoje a obavy.
Cayluse i Sinestru přivítám přátelským mávnutím ruky s jiskrou v očích a šibalským úsměvem. Stejně jsem přivítal i všechny ostatní studenty, které jsem měl tu čest potkat již minulý rok.

Nyní konečně začal všemi očekávaný proslov. S přívalem nových prváků k naší koleji jsem byl více méně spokojený a mnohé od nich očekával. 'Možná se najdou i ti, kteří by byli ochotni pomoct mi v mém novém plánovaném výzkumu.'
Brumbál opět prohlásil, kteří učitelé budou vedoucí kolejí. Nijak mne to nezajímalo. Stačilo mi vědět, že našim vedoucím bude opět profesor Snape, kterého považuji za nejracionálnějšího a velmi zkušeného čaroděje.
Mou veškerou pozornost ukradlo až představení nového učitele nitroobrany Thomase Walkera. Byl nový a působil překvapivě hodně klidně. Cítil jsem jisté velmi velké ohrožení mých myšlenek. 'Co když na něco přijde? Co když vše uvidí? Nic o něm nevím... netuším jak se bude chovat... Mám ho brát jako hrozbu a vyhýbat se mu?'
Neklidné myšlenky přerušila až hostina, která započala velkolepě. Hladové ústa mnoha studentů se pustily do všech pokrmů, které se před ně objevily. Chvíli mě doslova fascinoval apetit spolužáka Cayluse.
Jelikož se všichni pustili do jídla, rozhodl jsem se také. Pohlédl jsem na jídlo před sebe, ale neviděl nic, po čem by můj jazýček toužil. S obavami z nevolnosti jsem dlouho pečlivě vybíral jídlo, které bych do sebe mohl nacpat. Nakonec jsem však popíjel pouze ze sklenice s čistou vodou. Hlad jsem stále neměl. Přece jen jsem do sebe potraviny doplňoval pravidelně celý den. Chvíli jsem se seznamoval s prváky a nabízel jim jakoukoli pomoc, kdyby si náhodou s něčím nevěděli rady. Často jsem si stále upravoval vlasy.

Takto jsem trávil čas nějakou tu chvíli. Bylo by divné, kdybych okamžitě po zahájení hostiny odešel. Dopil jsem tedy druhou sklenici čisté vody a omluvil se všem včetně Barbary.
„Omlouvám se, ale pro dnešek vás opouštím. Musím si jít podat ruku s mým velice dobrým přítelem.“
Byl to malý klam, který snad nikomu neuškodí. 'Musím si pak najít soukromou chvíli k promluvení s Brumbálem. Snad se mi k tomu brzy naskytne příležitost.'
Vstal jsem od stolu a vydal se pomalým a uvolněným krokem ven z hlavní síně. Cestu jsem vzal opět kolem Thomase. Je to nadaný kouzelník a především nemá příliš velkou potřebu mluvit. Takové lidi aspoň budu moct požádat o menší pomoc, aniž by odváděl od tématu. Při procházení kolem jsem se tedy u Thomase zastavil.
„Odvážný tah začínat hned dortem.“pronesl jsem pobaveně, abych upoutal jeho pozornost. „Měl bych pak návrh malé dohody, která by nejspíš prospěla nám oběma, kdybys měl zájem.“ Povím již s vážným tónem hlasu, který se mi opět přehodí na přátelský a pobavený. „Tak se zatím měj a dobrou chuť.“ a pokračoval jsem ven z místnosti.
Zamířil jsem si to okamžitě do knihovny a zrychlil krok, jehož tempo se stále zvyšovalo, dokud jsem téměř neběžel. Před knihovnou jsem se konečně zastavil. Párkrát vydechl a znovu si pečlivě upravil vlasy.
Chystal jsem se naprosto uvolnit, hned jak jsem si to však uvědomil, jsem se okamžitě začal rozhlížet kolem sebe. 'Nikdo tu není.' ulevil jsem si. Uvolnění jsem přece jen raději nechal na později, až budu v pokoji nebo společenské místnosti Zmijozelu. Místo toho jsem se pokusil dostat do knihovny, jestli je už otevřená a vstup pro studenty povolen.

Jídelna

Agnes Fox a William Crossheart

„Jsem rád, že mám tak dobrou pověst.“ poznamenám po Willově proslovu o nadržování… A také protočím oči…

„Ani to nemám v plánu.“ Poznamenám po zoufalém volání, abych se nesvlékal. „Možná jsem cimprlich, ale aspoň nejsem hastroš...“

Pak pohlédnu na Agnes. „Tak mě napadá. Mohla bys mi pomoc. Celé léto jsem přemýšlel jak jednoduše probírat taktiku týmu. Nedokázala bys očarovat pergamen, tak aby se po něm, nebo nad ním pohybovali tečky znázorňující hráče dvou týmů a míče, podle toho jak bych chtěl? Nejtěžší by asi bylo nějak vyřešit znázornění výšky…“

Když Will začne vykládat o tom že se často uvidíme, tak po znovu protočím oči. „Náhodou já bych se celkem rád zvěromagii také naučil. Proměňovat se v nějakého opeřence by mohlo být fajn… Těším se i na hodiny teleportace. Chtěl bych vyzkoušet teleportaci na koštěti během letu...“

Hlavní síň

Anges Fox a Oliver Spudmore

Podívám se na Olivera pohledem, který jasně říká co si myslím o jeho nadržování.
Kdyby jsi mi nadržoval, tak předpokládám, že Tě někdo někdo pořádně omámil kletbou Imperius a ještě do Tebe nalil nějaký driák, který Tě donutil dělat to co chce.
Pronesu a protočím oči. Myšlenka že Oli někoho bere do týmu aniž by si to zasloužil, s tím jak moc to žere byla absolutně nesmyslná a nemohla snad nikoho napadnout.
U Merlinových kalhot nesvlíkej se!!! Agnes může, ale Tebe prosím Tě vidět fakt nepotřebuju. Náhodou školní uniformy jsou pohodlné, ale musíš si zvyknout. Nesmíš být takový cimprlich.
Jsem rád, že Oli nechce ukazovat svoje tetování tady na veřejnosti, dost jestli se dostanu do týmu a budu s ním trénovat tak ho uvidím více než často. Kdyby měl trošku vkusu dá si tam třeba draka, který vypaluje nějakou vesnici nebo žere učitele co nemá rád, ale on si tam dá zlatonku. No taky co čekat jiného od Oliho.
Agnes a dá se nějak zastavit to kouzlo? Nebo budeš nakonec potetovaná od halvy až k patě a břečťan Tě celou sežere?
Směju se a poslouchám Oliho jak si stěžuje na učitele. Jeho protesty zaniknou v jídle, které se objevilo. Konečně nasytím prázdný žaludek. Rychle hmátnu po míse kuřecích stehýnek a pustím se do nich. Stehýnko a k němu stehýnko je nejlepší volba!
No, pravděpodobně se často uvidím s Olim. Ne, kvůli famfrpálu, ale protože bude stále u profesorky McGonagallové a protestovat proti rozhodčímu ve famfrpálu. Já bych narozdíl od něj letos chtěl zkusit zvěromagii. Přeci jenom přeměňování je něco co mi jde a umět se v něco přeměnit nebude na škodu. Rozhodně jsem zvědavý na všechny nové učitele. Asi mrknu i do soubojového klubu, i když to není něco co bych vyhledával přímo, ale proč to nezkusit když je možnost?
Pak už radši zavřu pusu a pokračuju v jídle.

Hlavní síň

Převážně Sinestra Ewing

Čekal jsem, že se přesně na tohle Sinestra zeptá. Vždycky přišla s podobně kousavou poznámkou, ale to bylo tím, že nechápala pravý význam slova láska. Nebyla snad od toho, aby se rozdávala? V očích mi pobaveně zajiskří a koutky úst automaticky vylétnou nahoru. „Máš něco proti? Jen mám rád děvčata a ony mají rády mě.“ Vysvětlím jí to naprosto jednoduše. Zatímco se spolu bavíme, prváci jsou postupně zařazováni do kolejí. Zběžně si prohlédnu nové přírůstky. Zatím to jsou jen malé vystrašené děti, ale nikdo z nás nezačínal jinak. Zvednu hlavu, když celá síň utichne a slova se ujme ředitel. Říká vesměs to, co my starší dávno víme, proto se nenamáhám soustředit narozdíl od prvňáků, kteří pozorně poslouchají každičké Brumbálovo slovo.
Kromě tří nových profesorů zůstává všechno při starém a my se můžeme pustit do jídla. Neváhám a začnu si k sobě přisunovat jeden talíř za druhým. Cesta byla náročná a za tu dobu mi opravdu vyhládlo. Aby také ne, když jsem se cestou do Bradavic pořádně nezastavil. Běhal jsem z jednoho kupé do druhého a hledal ztraceného pavouka. Snad mi neuteče znovu. Tentokrát by to neskončilo tak dobře, zvlášť pokud by na něj narazila nějaká hysterická studentka. Mít osminohého mazlíčka je vážně fuška.
Nacpaný k prasknutí od sebe odstrkuji poloprázdnou misku s jídlem. „Pro dnešek mám dost.“ Houknu k Sinestře a rozhlédnu se po síni. Někteří studenti už vstávali a odcházeli pryč, jiní stále seděli a cpali do sebe co se dalo. „Půjdeme na po…“ Nedokončím otázku, protože mou pozornost upoutá mihnutí blonďatých vlasů. Naprosto rozkošné děvče právě opouští místnost a to bych nebyl já, abych něco takového nezaregistroval. Vyskočím na nohy a bezeslova se rozejdu stejným směrem. Na chodbě moc lidí není, sem tam sice někdo projde, ale většina si hledí svého. Doběhnu až k dívce a zavolám na ní. Trochu nechápavě se otočí, to už ale využiju situace, popojdu blíž, přitisknu jí ke zdi u které stojíme a rukou třísknu vedle ní (Fanoušci kabe-donu pochopí :D)
„Neměla bys chodit po chodbách tak sama, smím ti udělat doprovod?“ Zeptám se a na tváři vykouzlím speciálně pro ni ten nejzářivější úsměv, jaký dokážu, přičemž si koutkem oka prohlížím její uniformu. Nebyla ze Zmijozelu, ale koho to zajímá? Na roztomilosti jí to nijak neubírá a já můžu konečně zase flirtovat.

Příjezd - Jídelna

Agnes Fox a William Crossheart

„Tak to je bezva, ale žádné nadržování samozřejmě…“ přikývnu, když Will souhlasí, že se zkusí dostat do týmu. „Tetování mám prsou, když už to potřebuješ vědět. A než se budeš ptát co mám vytetovaného, tak ti to řeknu. Zlatonku. “

Pak si Agnes dělá vtípky na můj hábit. „Je to furt pohodlnější, než tyhle hadry. Ukážu na její klasickou školní uniformu…“

Jakmile se Agnes rozpovídá o jejím tetování se zájmem jí poslouchám. „To moje Zlatonka pohybuje jen křídly...“

Mezitím promluví ředitel. Co to jako má být? „To je pěkně neférový. Jak může někdo zastávat pozici vedoucí koleje a zároveň dělat rozhodčí? Na to si budu stěžovat! Je to pěkně nesportovní!“
Začnu se potichu rozčilovat, už během řeči ředitele.

Pak ředitel začne představovat nové učitele.
Noví učitel astronomie? To je můj oblíbený předmět, tak doufám, že bude učit dobře.

Nitrobrana a nitrozpyt? Zajímavé. Možná by mi tenhle učitel mohl pomoc rozvinout mojí speciální schopnost…

Noví učitel obrany proti černé magii? Má magické oko! To bych, taky chtěl! Musí to být skvělá výhoda při hledání zlatonky. Asi ho ale zakazuje jedno z několik set pravidel famfrpálu.

Pak se přede mnou objeví jídlo. Nabírání mi zabere chvilku času. Hold každý sportovec musí pořádně jíst…

„Musím se těšit i na něco jiného, než na lítání?“ Zeptám se Agnes. „Rád bych letos trochu vylepšil Zlatonosku. Chci zapracovat na několika věcech, než se rozšíří Kulový blesk Supreme...“ Dodám rychle, aby mě neměla za úplného pošuka…

Hlavní síň

Will a Oliver

U každého rozřzeného prvňáčka tleskám, stejně, jak později u jednotlivých učitelů. Při rom poslouchám rozhovor Williama a Olivera o Famfrpálu, který mě na jednu stranu zajímá, na druhou se mě však netýká.
"Takže jako budete oba dva chodit už jen ve sportovním, jo?" Utahuji si z nich a zaculím se při zmínce o tetování. "Vždyť to říkám pořád. Jednou to budou chtít všichni kouzelníci a čarodějnice. Mně se povedlo zpomalit to kouzlo, které jsem použila na ten břečťan, co mám na ruce, takže teď roste pěkně pomaličku - pomaleji, než ten živý. Za chvíli ho budu mít až u ramene." Pochlubím se jim šeptem. Jsem za to na sebe fakt hrdá. "A o prázdninách se mi povedlo rozpohybovat sovu, kterou má vytetovanou moje sestra - snad mi brzy napíše, jestli se jí ji podařilo najít. Ona jí totiž z toho předloktí uletěla." Dodám ještě tišeji. Mám co dělat, abych se nezaala smát.
Pak se odmlčím - Brumbál zatím dopředstaví zbytek učitelů a pak přijde hostina. Jsem nesmírně ráda, že se kolem mě (skřítci už mě holt asi znají) objevila jen zeleninová a ovocná jídla. Pustím se do dýňové omáčky s vařenými bramborami a dušenou mrkví.
"Na co se letos nejvíc těšíte? Teda krom Famfrpálu." Zeptám se kluků mezi sousty a dlouze se napiju dýňové šťávy ze zlatého poháru.

V hlavní síni

Wolfram a pak již nikdo konkrétní

Začal jsem si číst svou knihu, která byla dnešního rána nedočtená a teď už načínám předposlední kapitolu. Jak smutné.
Po chvíli pro mne ale bylo menším pozdvižením poplácání po zádech, které si vždy beru jako výzvu k souboji. Ohlédl jsem se na toho drzého floutka, který na mě sahá proti mé vůli. První co jsem viděl byl emblém Zmijozelské koleje a jeho nositel pojmenovaný po tom mudlovském kovu. Jen jsem mu kývl na pozdrav.
Jeden z mála lidí, kteří mne tu neděsí svou přátelskostí, otevřeností, hlučností, pocitem že musí mluvit o všem a tak dále a tak dále.
Vlastně Wolf je také jeden z mála Zmijozelských, který mi nevadí. Ostatní až na jednu dívku jsou prostě nesnesitelní a otravní.
Zase jsem se začetl do knihy a přestal až při proslovu ředitele. Na MxGonagallovou jsem se těšil, je to moje oblíbená profesorka, ale na Snapea vůbec. V předchozích letech jsem ho měl rád. Vyučoval dobrý předmět a jeho přístup byl až na nadržování Hadím plášťům bezchybný, ale letos... Jde o to co učí a kde učí.
Jen při představě že budu muset páchnout do toho vlhkého sklepení se dostavila husí kůže. Je ubíjející nebát se rychlosti, výšek, zvířat a experimentů, ale nějakého temného sklepa ano. Povzdechl jsem si nad svou vlastní nemožností a raději se hleděl zapamatovat si každého nového profesora.
Bude se mi to hodit. Když začala hostina, na talíř jsem si naložil kus dortu. Není to vhodná večeře, ale jednou za rok si to dovolit můžu. "Doma" se nikdy nic dobrého nevaří. Strýc to prostě neumí a já... raději než vařit pro něj tak to krmit draka. Bez nadsázky.