Jídelna

Agnes Fox a William Crossheart

„Jsem rád, že mám tak dobrou pověst.“ poznamenám po Willově proslovu o nadržování… A také protočím oči…

„Ani to nemám v plánu.“ Poznamenám po zoufalém volání, abych se nesvlékal. „Možná jsem cimprlich, ale aspoň nejsem hastroš...“

Pak pohlédnu na Agnes. „Tak mě napadá. Mohla bys mi pomoc. Celé léto jsem přemýšlel jak jednoduše probírat taktiku týmu. Nedokázala bys očarovat pergamen, tak aby se po něm, nebo nad ním pohybovali tečky znázorňující hráče dvou týmů a míče, podle toho jak bych chtěl? Nejtěžší by asi bylo nějak vyřešit znázornění výšky…“

Když Will začne vykládat o tom že se často uvidíme, tak po znovu protočím oči. „Náhodou já bych se celkem rád zvěromagii také naučil. Proměňovat se v nějakého opeřence by mohlo být fajn… Těším se i na hodiny teleportace. Chtěl bych vyzkoušet teleportaci na koštěti během letu...“

Hlavní síň

Anges Fox a Oliver Spudmore

Podívám se na Olivera pohledem, který jasně říká co si myslím o jeho nadržování.
Kdyby jsi mi nadržoval, tak předpokládám, že Tě někdo někdo pořádně omámil kletbou Imperius a ještě do Tebe nalil nějaký driák, který Tě donutil dělat to co chce.
Pronesu a protočím oči. Myšlenka že Oli někoho bere do týmu aniž by si to zasloužil, s tím jak moc to žere byla absolutně nesmyslná a nemohla snad nikoho napadnout.
U Merlinových kalhot nesvlíkej se!!! Agnes může, ale Tebe prosím Tě vidět fakt nepotřebuju. Náhodou školní uniformy jsou pohodlné, ale musíš si zvyknout. Nesmíš být takový cimprlich.
Jsem rád, že Oli nechce ukazovat svoje tetování tady na veřejnosti, dost jestli se dostanu do týmu a budu s ním trénovat tak ho uvidím více než často. Kdyby měl trošku vkusu dá si tam třeba draka, který vypaluje nějakou vesnici nebo žere učitele co nemá rád, ale on si tam dá zlatonku. No taky co čekat jiného od Oliho.
Agnes a dá se nějak zastavit to kouzlo? Nebo budeš nakonec potetovaná od halvy až k patě a břečťan Tě celou sežere?
Směju se a poslouchám Oliho jak si stěžuje na učitele. Jeho protesty zaniknou v jídle, které se objevilo. Konečně nasytím prázdný žaludek. Rychle hmátnu po míse kuřecích stehýnek a pustím se do nich. Stehýnko a k němu stehýnko je nejlepší volba!
No, pravděpodobně se často uvidím s Olim. Ne, kvůli famfrpálu, ale protože bude stále u profesorky McGonagallové a protestovat proti rozhodčímu ve famfrpálu. Já bych narozdíl od něj letos chtěl zkusit zvěromagii. Přeci jenom přeměňování je něco co mi jde a umět se v něco přeměnit nebude na škodu. Rozhodně jsem zvědavý na všechny nové učitele. Asi mrknu i do soubojového klubu, i když to není něco co bych vyhledával přímo, ale proč to nezkusit když je možnost?
Pak už radši zavřu pusu a pokračuju v jídle.

Hlavní síň

Převážně Sinestra Ewing

Čekal jsem, že se přesně na tohle Sinestra zeptá. Vždycky přišla s podobně kousavou poznámkou, ale to bylo tím, že nechápala pravý význam slova láska. Nebyla snad od toho, aby se rozdávala? V očích mi pobaveně zajiskří a koutky úst automaticky vylétnou nahoru. „Máš něco proti? Jen mám rád děvčata a ony mají rády mě.“ Vysvětlím jí to naprosto jednoduše. Zatímco se spolu bavíme, prváci jsou postupně zařazováni do kolejí. Zběžně si prohlédnu nové přírůstky. Zatím to jsou jen malé vystrašené děti, ale nikdo z nás nezačínal jinak. Zvednu hlavu, když celá síň utichne a slova se ujme ředitel. Říká vesměs to, co my starší dávno víme, proto se nenamáhám soustředit narozdíl od prvňáků, kteří pozorně poslouchají každičké Brumbálovo slovo.
Kromě tří nových profesorů zůstává všechno při starém a my se můžeme pustit do jídla. Neváhám a začnu si k sobě přisunovat jeden talíř za druhým. Cesta byla náročná a za tu dobu mi opravdu vyhládlo. Aby také ne, když jsem se cestou do Bradavic pořádně nezastavil. Běhal jsem z jednoho kupé do druhého a hledal ztraceného pavouka. Snad mi neuteče znovu. Tentokrát by to neskončilo tak dobře, zvlášť pokud by na něj narazila nějaká hysterická studentka. Mít osminohého mazlíčka je vážně fuška.
Nacpaný k prasknutí od sebe odstrkuji poloprázdnou misku s jídlem. „Pro dnešek mám dost.“ Houknu k Sinestře a rozhlédnu se po síni. Někteří studenti už vstávali a odcházeli pryč, jiní stále seděli a cpali do sebe co se dalo. „Půjdeme na po…“ Nedokončím otázku, protože mou pozornost upoutá mihnutí blonďatých vlasů. Naprosto rozkošné děvče právě opouští místnost a to bych nebyl já, abych něco takového nezaregistroval. Vyskočím na nohy a bezeslova se rozejdu stejným směrem. Na chodbě moc lidí není, sem tam sice někdo projde, ale většina si hledí svého. Doběhnu až k dívce a zavolám na ní. Trochu nechápavě se otočí, to už ale využiju situace, popojdu blíž, přitisknu jí ke zdi u které stojíme a rukou třísknu vedle ní (Fanoušci kabe-donu pochopí :D)
„Neměla bys chodit po chodbách tak sama, smím ti udělat doprovod?“ Zeptám se a na tváři vykouzlím speciálně pro ni ten nejzářivější úsměv, jaký dokážu, přičemž si koutkem oka prohlížím její uniformu. Nebyla ze Zmijozelu, ale koho to zajímá? Na roztomilosti jí to nijak neubírá a já můžu konečně zase flirtovat.

Příjezd - Jídelna

Agnes Fox a William Crossheart

„Tak to je bezva, ale žádné nadržování samozřejmě…“ přikývnu, když Will souhlasí, že se zkusí dostat do týmu. „Tetování mám prsou, když už to potřebuješ vědět. A než se budeš ptát co mám vytetovaného, tak ti to řeknu. Zlatonku. “

Pak si Agnes dělá vtípky na můj hábit. „Je to furt pohodlnější, než tyhle hadry. Ukážu na její klasickou školní uniformu…“

Jakmile se Agnes rozpovídá o jejím tetování se zájmem jí poslouchám. „To moje Zlatonka pohybuje jen křídly...“

Mezitím promluví ředitel. Co to jako má být? „To je pěkně neférový. Jak může někdo zastávat pozici vedoucí koleje a zároveň dělat rozhodčí? Na to si budu stěžovat! Je to pěkně nesportovní!“
Začnu se potichu rozčilovat, už během řeči ředitele.

Pak ředitel začne představovat nové učitele.
Noví učitel astronomie? To je můj oblíbený předmět, tak doufám, že bude učit dobře.

Nitrobrana a nitrozpyt? Zajímavé. Možná by mi tenhle učitel mohl pomoc rozvinout mojí speciální schopnost…

Noví učitel obrany proti černé magii? Má magické oko! To bych, taky chtěl! Musí to být skvělá výhoda při hledání zlatonky. Asi ho ale zakazuje jedno z několik set pravidel famfrpálu.

Pak se přede mnou objeví jídlo. Nabírání mi zabere chvilku času. Hold každý sportovec musí pořádně jíst…

„Musím se těšit i na něco jiného, než na lítání?“ Zeptám se Agnes. „Rád bych letos trochu vylepšil Zlatonosku. Chci zapracovat na několika věcech, než se rozšíří Kulový blesk Supreme...“ Dodám rychle, aby mě neměla za úplného pošuka…

Hlavní síň

Will a Oliver

U každého rozřzeného prvňáčka tleskám, stejně, jak později u jednotlivých učitelů. Při rom poslouchám rozhovor Williama a Olivera o Famfrpálu, který mě na jednu stranu zajímá, na druhou se mě však netýká.
"Takže jako budete oba dva chodit už jen ve sportovním, jo?" Utahuji si z nich a zaculím se při zmínce o tetování. "Vždyť to říkám pořád. Jednou to budou chtít všichni kouzelníci a čarodějnice. Mně se povedlo zpomalit to kouzlo, které jsem použila na ten břečťan, co mám na ruce, takže teď roste pěkně pomaličku - pomaleji, než ten živý. Za chvíli ho budu mít až u ramene." Pochlubím se jim šeptem. Jsem za to na sebe fakt hrdá. "A o prázdninách se mi povedlo rozpohybovat sovu, kterou má vytetovanou moje sestra - snad mi brzy napíše, jestli se jí ji podařilo najít. Ona jí totiž z toho předloktí uletěla." Dodám ještě tišeji. Mám co dělat, abych se nezaala smát.
Pak se odmlčím - Brumbál zatím dopředstaví zbytek učitelů a pak přijde hostina. Jsem nesmírně ráda, že se kolem mě (skřítci už mě holt asi znají) objevila jen zeleninová a ovocná jídla. Pustím se do dýňové omáčky s vařenými bramborami a dušenou mrkví.
"Na co se letos nejvíc těšíte? Teda krom Famfrpálu." Zeptám se kluků mezi sousty a dlouze se napiju dýňové šťávy ze zlatého poháru.

V hlavní síni

Wolfram a pak již nikdo konkrétní

Začal jsem si číst svou knihu, která byla dnešního rána nedočtená a teď už načínám předposlední kapitolu. Jak smutné.
Po chvíli pro mne ale bylo menším pozdvižením poplácání po zádech, které si vždy beru jako výzvu k souboji. Ohlédl jsem se na toho drzého floutka, který na mě sahá proti mé vůli. První co jsem viděl byl emblém Zmijozelské koleje a jeho nositel pojmenovaný po tom mudlovském kovu. Jen jsem mu kývl na pozdrav.
Jeden z mála lidí, kteří mne tu neděsí svou přátelskostí, otevřeností, hlučností, pocitem že musí mluvit o všem a tak dále a tak dále.
Vlastně Wolf je také jeden z mála Zmijozelských, který mi nevadí. Ostatní až na jednu dívku jsou prostě nesnesitelní a otravní.
Zase jsem se začetl do knihy a přestal až při proslovu ředitele. Na MxGonagallovou jsem se těšil, je to moje oblíbená profesorka, ale na Snapea vůbec. V předchozích letech jsem ho měl rád. Vyučoval dobrý předmět a jeho přístup byl až na nadržování Hadím plášťům bezchybný, ale letos... Jde o to co učí a kde učí.
Jen při představě že budu muset páchnout do toho vlhkého sklepení se dostavila husí kůže. Je ubíjející nebát se rychlosti, výšek, zvířat a experimentů, ale nějakého temného sklepa ano. Povzdechl jsem si nad svou vlastní nemožností a raději se hleděl zapamatovat si každého nového profesora.
Bude se mi to hodit. Když začala hostina, na talíř jsem si naložil kus dortu. Není to vhodná večeře, ale jednou za rok si to dovolit můžu. "Doma" se nikdy nic dobrého nevaří. Strýc to prostě neumí a já... raději než vařit pro něj tak to krmit draka. Bez nadsázky.

Hlavní síň

Všichni přítomní

Stejně jako ostatní, tleskám nově rozřazeným studentům. I když jen velmi potichu, spíš se jen dotýkám bříšky prstů své dlaně. Tak malí, nevinní.. Neví, co je v životě všechno čeká ani jakým směrem se budou ubírat. Teď jsou ještě všichni čistí.
Když rozřazování skončí a prváci usednou ke svým kolejím, povstanu. Zářivě se na všechny studenty usměju.
,,Vítejte! Vítejte v novém školním roce v Bradavicích!" Znovu se rozhlédnu.
,,Než začneme s hostinou, rád bych vám představil naše nové i stále profesory." Otočím se k profesorům sedících podél u stolu. Jistě mnohé z profesorů již studenti znají, ale to samé se nedá říct o prvácích. A udělalo se i pár změn kolem předmětů.
,,Jako první, bych vám rád představil profesorku, zástupkyni a vedoucí koleje Nebelvíru paní McGonagallovou, která povede hodiny přeměňování a zvěromagie."
U každého zmíněného profesora se odmlčím kvůli potlesku a pokračuji.
,,Pan profesor Severus Snape, vedoucí koleje Zmijozel vás i nadále bude učit lektvarům. Dále náš hajný a učitel Rubeus Hagrid," ukážu na poloobra, který se zvedne ze židle tak vehementně, že pokácí pár pohárů, povede péči o kouzelné tvory."
,,Dále tu máme první změnu v koleji. Paní profesorka Emily Thomsonová - rozhodčí a vyučíjící Famfrpálu, létání a teorii fantastických zvířat se stala vedoucí koleje Mrzimoru!" Není pochyb, že Mrzimorští budou přímo nadšeni. Neznal jsem nikoho, kdo by naši usměvavou paní Thomsonovou neměl rád.

,,A nyní," znovu se rozhlédnu po sále a čekám, až se studenti uklidní, ,,bych vám rád představil tři nové profesory. Pan profesor Remus Lupin - byl tak laskav a přijel do Bradavic, aby vás naučil astronomii, soubojům a také aby se stal vedoucím koleje Havraspáru!" Věnuji Remusovi přívětivý úsměv.
,,Pan profesor Thomas Walker vás naučí vědění nitroobrany a nitrozpytu.
A jako úplně nakonec - pan profesor Alastor Moody se ochotně ujal obrany proti černé magii. Profesorům přeji pevné nervy a hodně štěstí!"
Jakmile skončí potlesk a Alastor se usadí zpět na židli, dvakrát tlesknu a stoly se okamžitě naplní jídlem.
,,Hostina - začíná!"

Vězení

Caylus Lawson a zbytek

Nijak mě nepřekvapilo, že naši nebyli doma. Jistě, práce je důležitější, ale přece jenom.. Odjíždím na rok. Vážně žádné rozloučení?
Sbalím si do kufru poslední věci a jedním pohybem ruky ho nechám samotného dojet až ke dveřím. Takže se tedy odvezu sama.

Na nádraží pozdravím pár známých tváří a rychle se nahrnu do vlaku. Neměla jsem zrovna chuť se s někým takhle brzy dávat do řeči.
Mám to ale štěstí. Prázdné kupé jakoby čekalo zrovna na mě. Posadím se k oknu, přehodím nohu přes druhou a vytáhnu časopis. Ani příliš nevnímám Ayshiny šupiny, která se choulila kolem mého krku.
Né že bych časopis nějak výrazně četla. Jen někdy se objevil fakt zajímavý článek. Zbytek byly plky, tlachy a nesmysly. Ze znuděného prohlížení obrázků, mě vytrhne až další člověk co vešel. Ke mně! Do mého kupé!
Aha, Caylus. Chystala jsem se ho pozdravit a vlastně jsem od něj očekávala totéž, ale nevypadal, že se na to chystá. Jakmile si přede mě klekne a natáhne ruce, nenápadně sroluju časopis do ruličky - připravená ho jím zneškodnit. Nakonec se ale odtáhne sám a to i se svým pavoukem v ruce.
,,Fuj!" Poskočím, jakmile si uvědomím, že ta chlupatá obluda byla přímo za mnou. Aysha, která doteď spala otevře oči a zasyčí.
,,Vyděsil? Spíš znechutil. Co dělal tady?" Nechápu, jak je možné, že se mu podařilo pavouka ztratit ještě ve vlaku.
Časopis hodím vedle sebe a pohladím Ayshu po šupinách. ,,Jako vždycky. Hrozně to uteklo." Prohlédnu si ho. ,,Mám takový dojem, že letošní rok nebude jako ty ostatní." Zároveň mě dost zajímalo, jestli Cayluse zase přistihnou s nějakou dívkou na chodbě. Caylus byl znám tím, že nenechal žádnou sukni na pokoji a často jsme kvůli jeho excesům přicházeli o body.

Prváky s Hagridem jen letmo přejedu pohledem a jako ostatní se vydám ke kočárům. Mlčky si prohlédnu černá stvoření a nastoupím.
V jídelně se posadím ke zbytku Zmijozeláků a pozdravím ostatní. Ze slušnosti tleskám nově zařazeným Zmijozelským, ale po chvíli mě to přestane bavit, tak si jen podepřu bradu a čekám, kdy se na stolech konečně objeví jídlo.
,,Cože?" Jistě, že zrovna mudlové nejsou moji favoriti a dle mého názoru nemají v Bradavicích co pohledávat, ale že by to musel být zrovna hlavní předmět konverzace..
,,Nevím," pokrčím rameny a pohodím hlavou směrem k prvačce s dlouhými, vlnitými blond vlasy. ,,Možná tahle. A nebavme se o nich, nechci si kazit první den na škole." Otočím se na něj.
,,Spíš mi řekni, jestli i letos kvůli tobě a tvým milostným hrátkám budeme přicházet o body? Proč se prostě někam nezašijete?" Uchechtnu se. To vážně chce, aby ho pokaždé někdo viděl?

Očekáváná cesta

Všichni kolem

Další košile? Vesta? Košile? Nebo ta ořechová vesta? - Mé oči sklouznou k ručičkám kyvadlových hodin, devět - košile je skladnější, nebo vesta? Vždyť knoflíky na vestě jsou knoflíkovatější! Provedu přeskok přes moji postel, jistě zapomněl jsem na K. Šerospáčovu Zimonoru a jiné básně. Narychlo onu časem ohmatanou knihu vrazím do svého kufru, tato metoda se opakuje ve zbrklém tempu ještě několikrát, pak si ale nuceně řeknu, že vše nepostradatelné jsem si sbalil. Ještě jednou jsem výhledl z okna, člověk měl asi v těchto chvílích něco podobného dělat - aby si to prý vyryl do paměti, než se vrátí.

Na nádraží jsem dorazil o něco dříve, ale mé zdlouhavé hledání správného nástupiště to naprosto vykompenzovalo, takže jsem nastoupil do vlaku na poslední chvíli prodrav se zástupem emocionálně narušených rodičů, kteří mávali navzdory naprosté nehybnosti bradavického expresu. K mé smůle byla většina kupé už zabraných, ale i přesto jsem si nějaké malé místečko našel a zbavil se kufru, který se mi zdál už této chvíli podezřele příliš lehký. Vlak zahoukl, oznamoval odjezd - vzpřímil jsem hlavu zadíval se po přítomných a jejich výrazech tváře: nadšení, znechucení, vážný spánkový deficit s možnou kombinací kocoviny, tichý usměv, naprostá lhostejnost. Moc se mi to líbilo, každý se lišil jako psychedelický obraz s tučňáky. Koukání se mi však rychle okoukalo, a tak už jsem se během pár minut nudil a protože mi ségra už více než tři týdny nic neposlala, nemohl jsem si nijak zabít čas.

Zvedl jsem se na neklidné nohy a vydal se ven z kupé do úzké chodbičky. Chystal jsem otevřít okno a nechat si záříjový vítr vlát ve vlasech. Pomalu jsem našlapoval chodbičkou, když se vedle na stěně objevil jakýsi pavouk větších rozměrů. "Zdravím," otočil jsem s k němu, on však, samozřejmě, můj pozdrav neopětoval. Ale měl jsem nejistý pocit jako by zvedl jednu ze svých nohou a zamával mi, podle pavoučích měřítek se však také mohlo jednat o velmi neslušně podanou výhružku. "Nashle', pane pavoučku!" ještě jsem dodal a zamířil dál. A opravdu, vítr se na mě doslova vrhl s fortem, jakmile jsem jen pootevřel okno, mně to vůbec nevadilo. Byla ta zábava a výhled nebyl nijak špatný, má nálada se zlepšovala s každu další mílí a mé prameny vlasů divoce sebou škubaly v poryvech. Ihned jsem přemýšlel nad zaklínadlem, jež by mi dovolilo ovládnout průvan a trochu probudit ty klimbající a spící v kupé, ale po krátké úvaze jsem si to rozmyslel.

Dál už cesta ubíhala rychle a v podvečer jsme už jako obvykle dorazili. Tentokrát jsem pohotově jsem sehnal první kočár, který si namanul, a poté, při klidné a monotónní jízdě, si prohlížel rýsující se siluetu Bradavic. Jakhle stará dáma, co zapomněla z rána---, oh, do dračího chřtánu, řeknu si vyrovnaně v duchu, zapomněl jsem si můj oblíbený, zelenočerný brk. Pouze se ušklíbnu a utěším se faktem, že brky se nahrazují lehko na rozdíl od jiných věcí. Poté už se celá studentská masa nahrne do síně, zdravím své známé a odpovídám na dotěrné dotazy. Za chvíli však dorazí prvňáci a přijde na řadu rozřazení do kolejí - kdykoliv kloubouk vyřkne jméno Mrzimor, pouze si mé spolužáky dobře prohlédnu.

Opět škola

Převážně Sinestra, ale i další

Nový školní rok bohužel nezačal podle mých představ. Ne, že by mi cesta do Bradavic vadila, ale hned ve vlaku se mi podařilo ztratit Páju. Pája nebyl můj mladší bratr, ani kamarád, nýbrž domácí mazlíček. Lépe řečeno sklípkan, bez kterého bych si svůj pobyt ve škole nemohl představit. Nezdálo se, že by pavouka někdo našel, protože kdyby ano, už bych to dávno slyšel. Setkání s Pájou byl pro mnohé šok, zvlášť pro děvčata. Teď bych dal ale cokoliv za to, aby se někomu připletl do cesty. Pokud ho nenajdu dřív, než vlak zastaví, budu si muset pořídit nové zvíře. To se mi zrovna dvakrát nezamlouvá. Na rozdíl od lidí mě on ještě neomrzel.

Začnu procházet jedno kupé po druhém. Studenti mi věnují podrážděné pohledy, kdežto dívky se pubertálně chichotají a usmívají se. Nezapomenu jim to oplatit. Už se nemůžu dočkat, až s některou z nich prožiji další milostné dobrodružství. Tohle jsem na Bradavicích vážně miloval. Dobrá nálada mě brzy přechází, protože můj sklípkan je stále k nenalezení.
Nebylo by to poprvé, co mi utekl, ale ještě nikdy jsem ho nehledal tak dlouho. Vejdu do dalšího kupé, kde sedí dívka, kterou velmi dobře znám. Aby také ne, když patří do stejné koleje. Sedí s nohou přehozenou přes druhou a listuje v časopise. Kolem krku má omotané cosi bílého, co vypadá jako šála. Ve skutečnosti je to spící had. Nechápal jsem, proč tu šňůru tahá všude se sebou. Pavouk byl mnohem skladnější.
Rozhlédnu se. Sinestra je v kupé sama. Nepřekvapivě. Každý rok měl někdo problém s hledáním míst k sezení, ale málokdo vydržel sedět právě se Sinestrou. Zvlášť pokud to byl mudla. Jestliže tu nějaký byl, hodně rychle pochopil, že plést se do cesty zrovna jí se nevyplácí. Z myšlenek mě probere pavouk, pochodující po stěně. Je přímo nad Sinestrou. Opatrně dojdu až k ní a přímo před ní pokleknu. „Ani se nehni.“ zašeptám a pomalu se přiblížím. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme milenci, kteří se chystají líbat. Ruce napřažené, jako bych si chtěl přitáhnout její obličej k sobě. Ve skutečnosti se jen snažím nedělat prudké pohyby, abych Páju nevyplašil. A hlavně Sin. Až zjistí, co měla celou dobu za sebou… Asi ze mě udělá svačinu pro tu bílou tkaničku.
„Tady jsi.“ oddychnu si, když je pavouk opět v bezpečí mé dlaně. Měl bych na něj dávat větší pozor. „Promiň, snad jsem tě nevyděsil.“ Omluvně se na Sinestru podívám a bez dovolení si sednu naproti ní. „Jak jsi se měla? Připravená na další školní rok?“

Později...

V jídelně sedím opět po boku Sinestry. Kývnutím hlavy pozdravím ostatní zmijozelské studenty (Barbara, Wolfram) a pohledem zabloudím i k vedoucímu naší koleje. Tenhle rok bude ještě hodně zajímavý. Myslím, že se mám na co těšit. Když vejde do síně profesorka McGonagallová s prváky, nakloním se k Sin. „Tak který z nich je podle tebe mudla?“ zeptám se, protože vím, jak moc je nesnáší. Přestože jsem pocházel z kouzelnické rodiny, nikdy mi na původu ostatních nezáleželo. Zajímal jsem se o jiné kvality, především u dívek. Vím ale, že Sin na tuhle poznámku stoprocentně zareaguje. Už byla prostě taková a to mě na ní bavilo.