Hlavní síň

Všichni přítomní

Stejně jako ostatní, tleskám nově rozřazeným studentům. I když jen velmi potichu, spíš se jen dotýkám bříšky prstů své dlaně. Tak malí, nevinní.. Neví, co je v životě všechno čeká ani jakým směrem se budou ubírat. Teď jsou ještě všichni čistí.
Když rozřazování skončí a prváci usednou ke svým kolejím, povstanu. Zářivě se na všechny studenty usměju.
,,Vítejte! Vítejte v novém školním roce v Bradavicích!" Znovu se rozhlédnu.
,,Než začneme s hostinou, rád bych vám představil naše nové i stále profesory." Otočím se k profesorům sedících podél u stolu. Jistě mnohé z profesorů již studenti znají, ale to samé se nedá říct o prvácích. A udělalo se i pár změn kolem předmětů.
,,Jako první, bych vám rád představil profesorku, zástupkyni a vedoucí koleje Nebelvíru paní McGonagallovou, která povede hodiny přeměňování a zvěromagie."
U každého zmíněného profesora se odmlčím kvůli potlesku a pokračuji.
,,Pan profesor Severus Snape, vedoucí koleje Zmijozel vás i nadále bude učit lektvarům. Dále náš hajný a učitel Rubeus Hagrid," ukážu na poloobra, který se zvedne ze židle tak vehementně, že pokácí pár pohárů, povede péči o kouzelné tvory."
,,Dále tu máme první změnu v koleji. Paní profesorka Emily Thomsonová - rozhodčí a vyučíjící Famfrpálu, létání a teorii fantastických zvířat se stala vedoucí koleje Mrzimoru!" Není pochyb, že Mrzimorští budou přímo nadšeni. Neznal jsem nikoho, kdo by naši usměvavou paní Thomsonovou neměl rád.

,,A nyní," znovu se rozhlédnu po sále a čekám, až se studenti uklidní, ,,bych vám rád představil tři nové profesory. Pan profesor Remus Lupin - byl tak laskav a přijel do Bradavic, aby vás naučil astronomii, soubojům a také aby se stal vedoucím koleje Havraspáru!" Věnuji Remusovi přívětivý úsměv.
,,Pan profesor Thomas Walker vás naučí vědění nitroobrany a nitrozpytu.
A jako úplně nakonec - pan profesor Alastor Moody se ochotně ujal obrany proti černé magii. Profesorům přeji pevné nervy a hodně štěstí!"
Jakmile skončí potlesk a Alastor se usadí zpět na židli, dvakrát tlesknu a stoly se okamžitě naplní jídlem.
,,Hostina - začíná!"

Vězení

Caylus Lawson a zbytek

Nijak mě nepřekvapilo, že naši nebyli doma. Jistě, práce je důležitější, ale přece jenom.. Odjíždím na rok. Vážně žádné rozloučení?
Sbalím si do kufru poslední věci a jedním pohybem ruky ho nechám samotného dojet až ke dveřím. Takže se tedy odvezu sama.

Na nádraží pozdravím pár známých tváří a rychle se nahrnu do vlaku. Neměla jsem zrovna chuť se s někým takhle brzy dávat do řeči.
Mám to ale štěstí. Prázdné kupé jakoby čekalo zrovna na mě. Posadím se k oknu, přehodím nohu přes druhou a vytáhnu časopis. Ani příliš nevnímám Ayshiny šupiny, která se choulila kolem mého krku.
Né že bych časopis nějak výrazně četla. Jen někdy se objevil fakt zajímavý článek. Zbytek byly plky, tlachy a nesmysly. Ze znuděného prohlížení obrázků, mě vytrhne až další člověk co vešel. Ke mně! Do mého kupé!
Aha, Caylus. Chystala jsem se ho pozdravit a vlastně jsem od něj očekávala totéž, ale nevypadal, že se na to chystá. Jakmile si přede mě klekne a natáhne ruce, nenápadně sroluju časopis do ruličky - připravená ho jím zneškodnit. Nakonec se ale odtáhne sám a to i se svým pavoukem v ruce.
,,Fuj!" Poskočím, jakmile si uvědomím, že ta chlupatá obluda byla přímo za mnou. Aysha, která doteď spala otevře oči a zasyčí.
,,Vyděsil? Spíš znechutil. Co dělal tady?" Nechápu, jak je možné, že se mu podařilo pavouka ztratit ještě ve vlaku.
Časopis hodím vedle sebe a pohladím Ayshu po šupinách. ,,Jako vždycky. Hrozně to uteklo." Prohlédnu si ho. ,,Mám takový dojem, že letošní rok nebude jako ty ostatní." Zároveň mě dost zajímalo, jestli Cayluse zase přistihnou s nějakou dívkou na chodbě. Caylus byl znám tím, že nenechal žádnou sukni na pokoji a často jsme kvůli jeho excesům přicházeli o body.

Prváky s Hagridem jen letmo přejedu pohledem a jako ostatní se vydám ke kočárům. Mlčky si prohlédnu černá stvoření a nastoupím.
V jídelně se posadím ke zbytku Zmijozeláků a pozdravím ostatní. Ze slušnosti tleskám nově zařazeným Zmijozelským, ale po chvíli mě to přestane bavit, tak si jen podepřu bradu a čekám, kdy se na stolech konečně objeví jídlo.
,,Cože?" Jistě, že zrovna mudlové nejsou moji favoriti a dle mého názoru nemají v Bradavicích co pohledávat, ale že by to musel být zrovna hlavní předmět konverzace..
,,Nevím," pokrčím rameny a pohodím hlavou směrem k prvačce s dlouhými, vlnitými blond vlasy. ,,Možná tahle. A nebavme se o nich, nechci si kazit první den na škole." Otočím se na něj.
,,Spíš mi řekni, jestli i letos kvůli tobě a tvým milostným hrátkám budeme přicházet o body? Proč se prostě někam nezašijete?" Uchechtnu se. To vážně chce, aby ho pokaždé někdo viděl?

Očekáváná cesta

Všichni kolem

Další košile? Vesta? Košile? Nebo ta ořechová vesta? - Mé oči sklouznou k ručičkám kyvadlových hodin, devět - košile je skladnější, nebo vesta? Vždyť knoflíky na vestě jsou knoflíkovatější! Provedu přeskok přes moji postel, jistě zapomněl jsem na K. Šerospáčovu Zimonoru a jiné básně. Narychlo onu časem ohmatanou knihu vrazím do svého kufru, tato metoda se opakuje ve zbrklém tempu ještě několikrát, pak si ale nuceně řeknu, že vše nepostradatelné jsem si sbalil. Ještě jednou jsem výhledl z okna, člověk měl asi v těchto chvílích něco podobného dělat - aby si to prý vyryl do paměti, než se vrátí.

Na nádraží jsem dorazil o něco dříve, ale mé zdlouhavé hledání správného nástupiště to naprosto vykompenzovalo, takže jsem nastoupil do vlaku na poslední chvíli prodrav se zástupem emocionálně narušených rodičů, kteří mávali navzdory naprosté nehybnosti bradavického expresu. K mé smůle byla většina kupé už zabraných, ale i přesto jsem si nějaké malé místečko našel a zbavil se kufru, který se mi zdál už této chvíli podezřele příliš lehký. Vlak zahoukl, oznamoval odjezd - vzpřímil jsem hlavu zadíval se po přítomných a jejich výrazech tváře: nadšení, znechucení, vážný spánkový deficit s možnou kombinací kocoviny, tichý usměv, naprostá lhostejnost. Moc se mi to líbilo, každý se lišil jako psychedelický obraz s tučňáky. Koukání se mi však rychle okoukalo, a tak už jsem se během pár minut nudil a protože mi ségra už více než tři týdny nic neposlala, nemohl jsem si nijak zabít čas.

Zvedl jsem se na neklidné nohy a vydal se ven z kupé do úzké chodbičky. Chystal jsem otevřít okno a nechat si záříjový vítr vlát ve vlasech. Pomalu jsem našlapoval chodbičkou, když se vedle na stěně objevil jakýsi pavouk větších rozměrů. "Zdravím," otočil jsem s k němu, on však, samozřejmě, můj pozdrav neopětoval. Ale měl jsem nejistý pocit jako by zvedl jednu ze svých nohou a zamával mi, podle pavoučích měřítek se však také mohlo jednat o velmi neslušně podanou výhružku. "Nashle', pane pavoučku!" ještě jsem dodal a zamířil dál. A opravdu, vítr se na mě doslova vrhl s fortem, jakmile jsem jen pootevřel okno, mně to vůbec nevadilo. Byla ta zábava a výhled nebyl nijak špatný, má nálada se zlepšovala s každu další mílí a mé prameny vlasů divoce sebou škubaly v poryvech. Ihned jsem přemýšlel nad zaklínadlem, jež by mi dovolilo ovládnout průvan a trochu probudit ty klimbající a spící v kupé, ale po krátké úvaze jsem si to rozmyslel.

Dál už cesta ubíhala rychle a v podvečer jsme už jako obvykle dorazili. Tentokrát jsem pohotově jsem sehnal první kočár, který si namanul, a poté, při klidné a monotónní jízdě, si prohlížel rýsující se siluetu Bradavic. Jakhle stará dáma, co zapomněla z rána---, oh, do dračího chřtánu, řeknu si vyrovnaně v duchu, zapomněl jsem si můj oblíbený, zelenočerný brk. Pouze se ušklíbnu a utěším se faktem, že brky se nahrazují lehko na rozdíl od jiných věcí. Poté už se celá studentská masa nahrne do síně, zdravím své známé a odpovídám na dotěrné dotazy. Za chvíli však dorazí prvňáci a přijde na řadu rozřazení do kolejí - kdykoliv kloubouk vyřkne jméno Mrzimor, pouze si mé spolužáky dobře prohlédnu.

Opět škola

Převážně Sinestra, ale i další

Nový školní rok bohužel nezačal podle mých představ. Ne, že by mi cesta do Bradavic vadila, ale hned ve vlaku se mi podařilo ztratit Páju. Pája nebyl můj mladší bratr, ani kamarád, nýbrž domácí mazlíček. Lépe řečeno sklípkan, bez kterého bych si svůj pobyt ve škole nemohl představit. Nezdálo se, že by pavouka někdo našel, protože kdyby ano, už bych to dávno slyšel. Setkání s Pájou byl pro mnohé šok, zvlášť pro děvčata. Teď bych dal ale cokoliv za to, aby se někomu připletl do cesty. Pokud ho nenajdu dřív, než vlak zastaví, budu si muset pořídit nové zvíře. To se mi zrovna dvakrát nezamlouvá. Na rozdíl od lidí mě on ještě neomrzel.

Začnu procházet jedno kupé po druhém. Studenti mi věnují podrážděné pohledy, kdežto dívky se pubertálně chichotají a usmívají se. Nezapomenu jim to oplatit. Už se nemůžu dočkat, až s některou z nich prožiji další milostné dobrodružství. Tohle jsem na Bradavicích vážně miloval. Dobrá nálada mě brzy přechází, protože můj sklípkan je stále k nenalezení.
Nebylo by to poprvé, co mi utekl, ale ještě nikdy jsem ho nehledal tak dlouho. Vejdu do dalšího kupé, kde sedí dívka, kterou velmi dobře znám. Aby také ne, když patří do stejné koleje. Sedí s nohou přehozenou přes druhou a listuje v časopise. Kolem krku má omotané cosi bílého, co vypadá jako šála. Ve skutečnosti je to spící had. Nechápal jsem, proč tu šňůru tahá všude se sebou. Pavouk byl mnohem skladnější.
Rozhlédnu se. Sinestra je v kupé sama. Nepřekvapivě. Každý rok měl někdo problém s hledáním míst k sezení, ale málokdo vydržel sedět právě se Sinestrou. Zvlášť pokud to byl mudla. Jestliže tu nějaký byl, hodně rychle pochopil, že plést se do cesty zrovna jí se nevyplácí. Z myšlenek mě probere pavouk, pochodující po stěně. Je přímo nad Sinestrou. Opatrně dojdu až k ní a přímo před ní pokleknu. „Ani se nehni.“ zašeptám a pomalu se přiblížím. Kdyby nás někdo viděl, myslel by si, že jsme milenci, kteří se chystají líbat. Ruce napřažené, jako bych si chtěl přitáhnout její obličej k sobě. Ve skutečnosti se jen snažím nedělat prudké pohyby, abych Páju nevyplašil. A hlavně Sin. Až zjistí, co měla celou dobu za sebou… Asi ze mě udělá svačinu pro tu bílou tkaničku.
„Tady jsi.“ oddychnu si, když je pavouk opět v bezpečí mé dlaně. Měl bych na něj dávat větší pozor. „Promiň, snad jsem tě nevyděsil.“ Omluvně se na Sinestru podívám a bez dovolení si sednu naproti ní. „Jak jsi se měla? Připravená na další školní rok?“

Později...

V jídelně sedím opět po boku Sinestry. Kývnutím hlavy pozdravím ostatní zmijozelské studenty (Barbara, Wolfram) a pohledem zabloudím i k vedoucímu naší koleje. Tenhle rok bude ještě hodně zajímavý. Myslím, že se mám na co těšit. Když vejde do síně profesorka McGonagallová s prváky, nakloním se k Sin. „Tak který z nich je podle tebe mudla?“ zeptám se, protože vím, jak moc je nesnáší. Přestože jsem pocházel z kouzelnické rodiny, nikdy mi na původu ostatních nezáleželo. Zajímal jsem se o jiné kvality, především u dívek. Vím ale, že Sin na tuhle poznámku stoprocentně zareaguje. Už byla prostě taková a to mě na ní bavilo.

Krok po kroku na vrchol


Barbara Snow, zbytek náhodných kolemjdoucích



Probouzím se brzo ráno. Rozespale si otřu oči a párkrát zamrkám. Posadím se na postel a protáhnu ruce i párkrát zakývám hlavou. Po pár křupnutích s ní konečně mohu otáčet. Neobvykle jsem vstal sám od sebe a podíval se na svůj digitální budík, kolik je hodin. „Teprve půl šesté?“ Překvapeně jsem nevěřil, jaká to náhoda se stala a budík vypnul.
Přehodil jsem přes sebe svůj hedvábný župan a vydal se velkou vilou do koupelny, kde jsem provedl důkladní hygienu a dal si sprchu. Následovala cesta do kuchyně. Procházení tichem rušily jen mé kroky a dech. Jak jinak. Žil jsem v tomto domě téměř sám, neboť nemám sourozence. 'Jak by zde bylo, kdyby tu se mnou byla má bývalá manželka?' zamyslel jsem se a pohlédl na zlatý snubní prsten na ruce. Zastavil jsem se a zadívaný do prstenu uvažoval, jestli jej sundat. Nakonec jsem to nechal plavat a dostal se do kuchyně. Na ledničce byl dětským magnetem Disney přidělaný vzkaz od mých rodičů. 'Jak dětinské, špičkoví vědci a nemohou mi zanechat zprávu...' Strhl jsem papír dolů a začal číst.

Zavrtěl jsem hlavou nad nesmyslností této zprávy. Několikrát jsem ji složil a hodil do koše. Udělal jsem si kávu a snídani z vajíček.
Vrátil jsem se do pokoje a na skříni již spatřil pověšenou školní uniformu. Po zádech mi přejel mráz a celé tělo znechucením zabrnělo.
„To teda ne, hned si to na sebe nevezmu.“ Oblékl jsem si své běžné oblečení a uniformu poskládal do sportovní tašky.

Uběhla nějaká ta chvíle a vyřizování. Já už seděl ve vlaku. Na uších jsem měl sluchátka, ve kterých mi celou cestu vyhrávaly Brahmsovy symfonie, začínajíc první. V rukou jsem si zatím listoval vědeckou knihou s poznámkami napsanou mou matkou. Před koncem cesty vlakem jsem vytáhl školní uniformu z tašky a znovu na ni znechuceně pohlédl. Fakt, že ji bude mít další desítky studentů mi začal dělat zle. Překonávajíc sám sebe jsem si ji na sebe oblékl. Chvíli se soustředil na klid. Pohlédl jsem na sebe v uniformě a málem jsem omdlel hnusem. Po zbytek cesty jsem se tomu snažil nevěnovat pozornost.

'Konečně proslov a mohu jít spát.' Sluchátka jsem měl již dávno schované. Procházel jsem kolem studentů a s úsměvem jsem všechny přátelsky zdravil. Schválně jsem vzal cestu kolem Thomase, kterého jsem plácl po zádech. Usadil jsem se vedle Barbary, konečně zmijozelská krev. Nečekaně jsem ji na přivítání jemně přátelsky políbil na tvář. „Přeji dobré ráno slečno.“ Pozdravil jsem s úsměvem a začal se rozhlížet, kdo všechno kolem mě je a jací noví studenti tu sedí s námi. 'Tak koho pak nám to klobouček přinesl?'

Příjezd do mučírny

Především Juliette ve vlaku a pak už nikdo konkrétní

Nejsem připraven.
Napadlo mne toho rána, když jsem otevřel oči a zadíval se na bílý strop. Zase se mi zdáli ty sny. O ohni. Nevím to jistě, ale vysvětluje to zpocenou noční košili. Povzdechl jsem si a vstal. Myslel jsem, že už tomu je konec. Proto nemůžu jet do Bradavic. S odporem jsem se ohlédl na dva černé kufry zakopnuté v rohu místnosti. Střídavě je balím a vybaluji přibližně tři dny.
Sám dobře víš, že to je jen následek psychického vypětí. Budeš v normálu, ale JEDEŠ do Bradavic. Poučilo mě podivná část mně, schovávající se hluboko v mém mozku, promlouvající když to potřebuji.
Musel jsem "tomu" dát za pravdu a tak jsem jen neochotně vylezl z postele.

Po sprše v ledové vodě mi bylo o něco lépe, ale pořád se cítím pod psa. S kufry v rukou a Octaviusem v kleci jsem se se strýčkem vydal na nádraží. Je mudla a kouzla nesnáší, takže mne jen vysadil před budovou a ujel. Nesnáším ho, ovšem pravdou je, že kdyby se mě neujal, tak bych skončil v nějakém sirotčinci. Možná by to bylo lepší.

Snažil jsem se rychle dostat do vlaku, zabrat si kupé a nacvičit si hrůzostrašný pohled, aby ke mě nikdo nelezl. I přes brzký čas se na nástupišti tlačilo hnusně moc lidí. Volné kupé jsem ale našel, naštěstí.
PROČ když jedu do školy kouzel se někdo neuráčí očarovat ten vlak, aby každý mohl mít kupé pro sebe? Nebylo by to tak složité. Povzdechl jsem si a začal osnovat vlastní plán na to, jaká kouzla by bylo třeba k iluzi, která by zajistila, že by si mých dveří nikdo nevšiml. Když se do mého milovaného osobního prostoru i přes odpuzující pohled přidalo několik lidí včetně Juliette, raději jsem se začetl do knihy o bylinkách. Tohle bude dlouhá cesta.

Leská kůže testrálů se třpytí v mdlém světle míšeném ze svitu hvězd a nespočtu hradních svítilen. Opět tady. Je to tu zastaralé, nebezpečné pro život a taky dost... no jako pro pošuky. Zvláštní na tom tedy je, že se cítím podivně v bezpečí. Asi jsem blázen jako všichni tady. Do jídelny se loudám, možná proto jsem nepřišel první. Chladný úsměv, speciálně ušitý školní hábit, aby mi byl na postavu a nevlál jako pytel brambor (jako ostatním), držení těla jako mudlovského vojáka a kniha pro nudné chvíle v ruce. To jsem já.
Opět. Nenápadně si měřím všechny u stolů, když kolem nich procházím. Tohle bude na nic večer. Už aby alespoň začala škola, když už nic jiného.

Příjezd do školy
Tak nějak všichni i nikdo

Ráno na vlak jsme cestovali společně, tak nějak ve třech - já, má mladší sestra a sestřenice. Vlastně od té doby, co má sestra nastoupila do prváku, jsme my tři jezdily jedině spolu. Sdílely jsme jedno kupé a jen málokdo jsme někoho cizího pouštěly k sobě. Mnozí nás za to moc neměli rádi, ale většina se bála mě nebo naší kočky, která uměla být pěkně zákeřná a agresivní, když na to přišlo. Sice pak valnou většinu cesty prospala, ale tak... znáte kočky, ne?

Dnes si tam sestřenka vzala nějaké kamarádky, se kterými klábosila. Jako dospělá jsem se cítila trošku mimo ty jejich čtrnáctileté řeči, takže jsem raději vyšla do chodbičky a dívala jsem se z okna ven. Užívala jsem si pocit, kdy kolem nás krajina jen prosvištěla, kdy se měnila z jedné na druhou. Už jsem se těšila, až si to zažiji na něčem ještě lepším než ve vlaku.

Do Bradavic jsme dorazili jako obvykle. Již převlečená jsem se pomalu vysoukala z vlaku. Sestra si uzmula mou dokonalou košištu (ona je tak trochu rodinná, ale se mnou sdílí mnohem více vlastností než s mou sestrou, takže je prostě a jednoduše na škole moje), i když vlastně do kočáru jsme vlezly společně. Rozdělily jsme se vlastně až v jídelně, kde jsem si já sedla někam mezi starší studenty, zatímco ona zamířila mezi své kamarádky z ročníku.

S nikým jsem se nepouštěla do hovoru, vlastně jsem zůstávala sedět na svém místě jako tichá myška. Sledovala jsem prváky a vzpomínala jsem, jaké to tady bylo ten první rok. Všechno mi připadalo nehorázně obrovské a velkolepé. Jako správné zvědavé dítě div jsem si nevykroutila hlavu, jak jsem se snažila rychle všechno vstřebat. Zároveň jsem se však také bála. Bála jsem se všech těch lidí, bála jsem se profesorů i starších studentů. Nepatřila jsem mezi největší děti, takže o to horší to bylo. A když jsem kráčela ke klobouku, aby mě zařadil do koleje, div se mi nohy v rosol neproměnily. Tak hrozně jsem se bála. Ani ne tak toho, že budu zařazena do koleje, kterou nechci - obě větve mé rodiny patří tak nějak všude. Prostě mi vadily ty pohledy všech lidí - už od malička jsem nesnášela pozornost.

Za ty roky se vůbec nic nezměnilo, pousmála jsem se v mysli. Tehdy mi klobouk řekl, že mám kvality, které by mě mohly zařadit vlastně kamkoliv. Možná jsem se měla rozčtvrtit, pak by to mé zařazení bylo úplně správné. Nakonec mi ale vybral Zmijozel, snad jsem si to tehdy v hloubi duše přála. S úsměvem jsem tleskala všem našim novým Zmijozeláčkům, ale stejně tak jsem tleskala i všem ostatním. Znovu říkám, má rodina je roztroušena ve všech kolejích. A taky já sama nesu hodnoty všech čtyř ve větším i v menším množství.

Jakmile skončilo rozřazování prváků do kolejí, už jen zbývalo vyčkat na Brumbálův proslov. Pohled svých zelených očí jsem tedy namířila dopředu, skoro jako bych se snažila popohnat pana ředitele kupředu.

Příjezd - Jídelna
Všichni, Agnes Fox a Oliver Spudmore

Nesnášel jsem ranní vstávání a bylo úplně jedno, že dneska jedu do Bradavic. Těšil jsem se tam celé prázdniny, ale vstávat kvůli nim jsem nechtěl. Můj záměr nevstat, ale zrušila moje malá sestra, která na mě skočila. V první chvíli jsem chtěl někoho zabít, ale pak jsem si uvědomil kdo to je.
Tak tohle jsi neměla!
Heknu, když se přetáčím na bok a shazuji tak sestru z břicha a začnu jí lechtat. Vím dobře, že by nejradši jela se mnou, ale musí si ještě počkat. Konečně jsem přestal a vyrazil dolů na snídani, což se neobešlo bez zakopnutí o kufr a příval nadávek, protože jsem si parádně nakopl palec. Pořádně se nasnídám a pak už vyrážíme směr Londýn a nádraží. Pusa ségře, mamce a podání ruky tátovi a pak už jen najít si volné kupéčko. Našel jsme si jedno plné čtvrtáků, ale nějaké místo se tam našlo. Pár partiček kouzelnických šachů zkrátilo cestu. Na chvíli jsem asi taky usnul, stejně jako většina lidí, ale když jsme málem vypadl k nohám ostatních tak jsem toho nechal. Radši jsme se převlékl do hábitu a čekal až zastavíme. Celkem nadrzo jsem se protlačil davem ven, abych se dostal z vlaku a nezkysnul tam bůh ví jak dlouho. Měl jsem pořádný hlad, sice nic nezrychlím, ale pro můj pocit to bylo lepší. Prváci byli chudáci vyplašení z Hagrida, ale věděl jsem že zachvíli zapomenou na vše, až uvidí hrad. Každý jsme zapomněli, když jsme ho viděli. V kočáru jsem mlčel a pozoroval hrad. Nikdy jsem se toho pohledu nenabažil. Projdu vstupní síní a sednu si k našemu stolu. Potom jenom vidím Olivera, který se vedle mě zhroutí a Agnes. Bylo fajn zase vidět staré známé tváře.
Ahoj, no uvažoval jsem o tom. Celé léto jsem s taťkou jezdil po zápasech Netopýrů a jelikož nelítám blbě, tak proč to nezkusit.
Jen pokrčím rameny a usměji se na Agnes. Obecně vím, že Oliver je strašný ras, ale famfrpál je famfrpál.
Nevím, jestli se chci ptát kde máš to tetování. Já strávil léto v klidu s našima. Byli jsme na výletě v Indii a objížděli famfrpál, zkrátka klid a žádný problémy. Co Ty? Vzali Tě Vaši někam?
Prváci jsou pomalu rozřazováni a já si neodpustím pauzy a nadšený tleskot, když získáme někoho pro nás.

Konec klidu aneb začátek školního roku

Všichni

Léto je vždy oázou klidu, míru, rozjímání a čas, kdy se jeden může v klidu věnovat výzkumu a zdokonalování toho, co má ještě nějaké drobné nedostatky, jako například Lektvar dýchání pod vodou.

Bohužel, to vše dneškem končí a začne nudná rutina školního roku, kde budu učit tupce a snažit se nějak vydáchat své kolegy. A tak se smutně podívám na rozpracované výzkumy doma, v Tkalcovské ulici a trošku se ušklíbnu. Nedá se nic dělat. Chvilku jen sedím a dívám se z okna a popadne mě divná melancholie. Když si vezmu, jak jsem se vždy do Bradavic těšil jako kluk, jak uteču odtud, jak vypadnu...a teď?

Stále se těším. Ale jinak. Není to ono.

Ale kdo ví. Letos třeba bude mezi těmi lenochy, ignoranty a flákačema jeden nebo dva studenti, kteří budou stát za pozornost, práci a námahu. A tak nezbývá než zapečetit dům několika ochrannými zaklínadly (Ostatně, ne že by to potřeboval...ale zvyk je zvyk) a poté směr Bradavice. Trávím tam sice většinu svého času, ale stále si nejsem jist, zdali nad nimi přemýšlím jako nad domovem...

Na hrad přijíždím zhruba o týden dříve, čeká mě spousta práce. Úklid a příprava laboratoří, inventarizace materiálů, kontrola jakosti surovin, zjistit co prošlo, co dochází a co je třeba dokoupit, dopsat studijní plány a pak ještě pár speciálních věcí....jako třeba posezení u západu slunce nad jezerem a užívání si posledních chvil klidu předtím, než to začne.

První den.

Vše mám připraveno, takže se spíše klidím chaosu z cesty než bych se někde motal kolegům, skřítkům a dalším. Projdu si i zmijozelské sklepení a dobřeji si chvilku relaxace v společenské místnosti...

"Ach ty vzpomínky..."

Užívám si volna a svobody, až do večera. Čerstvě oholen a umyt vejdu do Velké Síně a sednu si na své obvyklé místo, nalevo vedle Minervy McGonagallové, která zde zatím není, doprovází studenty,jako vždy. Kdo bude sedět po mé levici,netuším...

„Pěkný večer všem..“ prohodím k sedícím kolegům a naleji si trošku vína. Ostatně, úvodní večeřeje vždy vynikající,krásný a nádherný zážitek nejen pro studenty prvního ročníku. Za nedlouho se otevřou dveře a masa studentů se nažene dovnitř, o chvilku později studenti prvního ročníku, na jejichž tvářích se zračí ona krásná směs strachu a úžasu...

V rámci rozřazování na každého mého nového svěřence slušně a s respektem kývnu, ačkoliv se nezdá, že bych se usmíval...A tak jen čekám, až se situace uklidní a vyslechnu si tradiční proslov....

Příjezd - Jídelna

Všichni, Agnes Fox a William Crossheart

Cesta na vlak proběhne v klidu. Jako vždy mám obavu o své zlatonosky, aby se ve více rozměrové kleci nepomlátili a o své koště Zlatonosku, aby mu cesta nějak neuškodila. Do vlaku jsem se dostal mezi první po sáhodlouhém loučení mě rodiče konečně nechají být a se zavoláním: „Hlavně nám piš!“ zmizí v davu. Pečlivě uložím klec i ostatní věci, pak se rovnou převlíknu do svého sportovního hábitu. Bezmyšlenkovitě si začnu pohazovat svým oblíbeným koženým míčkem. Za chvíli si ke mně přisedne pár přátel z mužstva a začneme rozebírat různé taktiky, které jsem vymyslel během prázdnin. Pak přejdeme na téma použití bublinového kouzla pro let v řídkém kyslíku – výhody a nevýhody permanentního využití tohoto kouzla na koště. S pár kluky se hned domluvíme, že si vyzkoušíme jak je tohle kouzlo efektivní v jezeře. Nebude to porušení školního řádu, protože plavat nebudeme a koště se s loďkou nedá srovnávat…

Jízda uteče a než se naději už sedím v kočáře a nejednou jsem u stolu. Sednu si celkem bezmyšlenkovitě vedle Williama. „Čau, tak letos už se zkusíš dostat do týmu?“ Začnu hned konverzaci. Tu se objeví Agnes. „Ahoj, Léto bylo fajn. Pořádně jsem provětral Zlatonosku na výročním závodu košťat. Tebe, ale spíš bude zajímat, že mám nové tetování. Měla si pravdu pohyblivé je daleko lepší, než klasické!“