Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Bradavice - trochu jinak
Družina
| |||
 | Krok po kroku na vrchol Barbara Snow, zbytek náhodných kolemjdoucích Probouzím se brzo ráno. Rozespale si otřu oči a párkrát zamrkám. Posadím se na postel a protáhnu ruce i párkrát zakývám hlavou. Po pár křupnutích s ní konečně mohu otáčet. Neobvykle jsem vstal sám od sebe a podíval se na svůj digitální budík, kolik je hodin. „Teprve půl šesté?“ Překvapeně jsem nevěřil, jaká to náhoda se stala a budík vypnul. Přehodil jsem přes sebe svůj hedvábný župan a vydal se velkou vilou do koupelny, kde jsem provedl důkladní hygienu a dal si sprchu. Následovala cesta do kuchyně. Procházení tichem rušily jen mé kroky a dech. Jak jinak. Žil jsem v tomto domě téměř sám, neboť nemám sourozence. 'Jak by zde bylo, kdyby tu se mnou byla má bývalá manželka?' zamyslel jsem se a pohlédl na zlatý snubní prsten na ruce. Zastavil jsem se a zadívaný do prstenu uvažoval, jestli jej sundat. Nakonec jsem to nechal plavat a dostal se do kuchyně. Na ledničce byl dětským magnetem Disney přidělaný vzkaz od mých rodičů. 'Jak dětinské, špičkoví vědci a nemohou mi zanechat zprávu...' Strhl jsem papír dolů a začal číst. Zpráva  Zavrtěl jsem hlavou nad nesmyslností této zprávy. Několikrát jsem ji složil a hodil do koše. Udělal jsem si kávu a snídani z vajíček. Vrátil jsem se do pokoje a na skříni již spatřil pověšenou školní uniformu. Po zádech mi přejel mráz a celé tělo znechucením zabrnělo. „To teda ne, hned si to na sebe nevezmu.“ Oblékl jsem si své běžné oblečení a uniformu poskládal do sportovní tašky. Uběhla nějaká ta chvíle a vyřizování. Já už seděl ve vlaku. Na uších jsem měl sluchátka, ve kterých mi celou cestu vyhrávaly Brahmsovy symfonie, začínajíc první. V rukou jsem si zatím listoval vědeckou knihou s poznámkami napsanou mou matkou. Před koncem cesty vlakem jsem vytáhl školní uniformu z tašky a znovu na ni znechuceně pohlédl. Fakt, že ji bude mít další desítky studentů mi začal dělat zle. Překonávajíc sám sebe jsem si ji na sebe oblékl. Chvíli se soustředil na klid. Pohlédl jsem na sebe v uniformě a málem jsem omdlel hnusem. Po zbytek cesty jsem se tomu snažil nevěnovat pozornost. 'Konečně proslov a mohu jít spát.' Sluchátka jsem měl již dávno schované. Procházel jsem kolem studentů a s úsměvem jsem všechny přátelsky zdravil. Schválně jsem vzal cestu kolem Thomase, kterého jsem plácl po zádech. Usadil jsem se vedle Barbary, konečně zmijozelská krev. Nečekaně jsem ji na přivítání jemně přátelsky políbil na tvář. „Přeji dobré ráno slečno.“ Pozdravil jsem s úsměvem a začal se rozhlížet, kdo všechno kolem mě je a jací noví studenti tu sedí s námi. 'Tak koho pak nám to klobouček přinesl?' | ||
| |||
 | Příjezd do mučírny Především Juliette ve vlaku a pak už nikdo konkrétníNejsem připraven. | ||
| |||
 | Příjezd do školy Tak nějak všichni i nikdo Ráno na vlak jsme cestovali společně, tak nějak ve třech - já, má mladší sestra a sestřenice. Vlastně od té doby, co má sestra nastoupila do prváku, jsme my tři jezdily jedině spolu. Sdílely jsme jedno kupé a jen málokdo jsme někoho cizího pouštěly k sobě. Mnozí nás za to moc neměli rádi, ale většina se bála mě nebo naší kočky, která uměla být pěkně zákeřná a agresivní, když na to přišlo. Sice pak valnou většinu cesty prospala, ale tak... znáte kočky, ne? Dnes si tam sestřenka vzala nějaké kamarádky, se kterými klábosila. Jako dospělá jsem se cítila trošku mimo ty jejich čtrnáctileté řeči, takže jsem raději vyšla do chodbičky a dívala jsem se z okna ven. Užívala jsem si pocit, kdy kolem nás krajina jen prosvištěla, kdy se měnila z jedné na druhou. Už jsem se těšila, až si to zažiji na něčem ještě lepším než ve vlaku. Do Bradavic jsme dorazili jako obvykle. Již převlečená jsem se pomalu vysoukala z vlaku. Sestra si uzmula mou dokonalou košištu (ona je tak trochu rodinná, ale se mnou sdílí mnohem více vlastností než s mou sestrou, takže je prostě a jednoduše na škole moje), i když vlastně do kočáru jsme vlezly společně. Rozdělily jsme se vlastně až v jídelně, kde jsem si já sedla někam mezi starší studenty, zatímco ona zamířila mezi své kamarádky z ročníku. S nikým jsem se nepouštěla do hovoru, vlastně jsem zůstávala sedět na svém místě jako tichá myška. Sledovala jsem prváky a vzpomínala jsem, jaké to tady bylo ten první rok. Všechno mi připadalo nehorázně obrovské a velkolepé. Jako správné zvědavé dítě div jsem si nevykroutila hlavu, jak jsem se snažila rychle všechno vstřebat. Zároveň jsem se však také bála. Bála jsem se všech těch lidí, bála jsem se profesorů i starších studentů. Nepatřila jsem mezi největší děti, takže o to horší to bylo. A když jsem kráčela ke klobouku, aby mě zařadil do koleje, div se mi nohy v rosol neproměnily. Tak hrozně jsem se bála. Ani ne tak toho, že budu zařazena do koleje, kterou nechci - obě větve mé rodiny patří tak nějak všude. Prostě mi vadily ty pohledy všech lidí - už od malička jsem nesnášela pozornost. Za ty roky se vůbec nic nezměnilo, pousmála jsem se v mysli. Tehdy mi klobouk řekl, že mám kvality, které by mě mohly zařadit vlastně kamkoliv. Možná jsem se měla rozčtvrtit, pak by to mé zařazení bylo úplně správné. Nakonec mi ale vybral Zmijozel, snad jsem si to tehdy v hloubi duše přála. S úsměvem jsem tleskala všem našim novým Zmijozeláčkům, ale stejně tak jsem tleskala i všem ostatním. Znovu říkám, má rodina je roztroušena ve všech kolejích. A taky já sama nesu hodnoty všech čtyř ve větším i v menším množství. Jakmile skončilo rozřazování prváků do kolejí, už jen zbývalo vyčkat na Brumbálův proslov. Pohled svých zelených očí jsem tedy namířila dopředu, skoro jako bych se snažila popohnat pana ředitele kupředu. | ||
| |||
 | Příjezd - Jídelna Nesnášel jsem ranní vstávání a bylo úplně jedno, že dneska jedu do Bradavic. Těšil jsem se tam celé prázdniny, ale vstávat kvůli nim jsem nechtěl. Můj záměr nevstat, ale zrušila moje malá sestra, která na mě skočila. V první chvíli jsem chtěl někoho zabít, ale pak jsem si uvědomil kdo to je. Tak tohle jsi neměla! Heknu, když se přetáčím na bok a shazuji tak sestru z břicha a začnu jí lechtat. Vím dobře, že by nejradši jela se mnou, ale musí si ještě počkat. Konečně jsem přestal a vyrazil dolů na snídani, což se neobešlo bez zakopnutí o kufr a příval nadávek, protože jsem si parádně nakopl palec. Pořádně se nasnídám a pak už vyrážíme směr Londýn a nádraží. Pusa ségře, mamce a podání ruky tátovi a pak už jen najít si volné kupéčko. Našel jsme si jedno plné čtvrtáků, ale nějaké místo se tam našlo. Pár partiček kouzelnických šachů zkrátilo cestu. Na chvíli jsem asi taky usnul, stejně jako většina lidí, ale když jsme málem vypadl k nohám ostatních tak jsem toho nechal. Radši jsme se převlékl do hábitu a čekal až zastavíme. Celkem nadrzo jsem se protlačil davem ven, abych se dostal z vlaku a nezkysnul tam bůh ví jak dlouho. Měl jsem pořádný hlad, sice nic nezrychlím, ale pro můj pocit to bylo lepší. Prváci byli chudáci vyplašení z Hagrida, ale věděl jsem že zachvíli zapomenou na vše, až uvidí hrad. Každý jsme zapomněli, když jsme ho viděli. V kočáru jsem mlčel a pozoroval hrad. Nikdy jsem se toho pohledu nenabažil. Projdu vstupní síní a sednu si k našemu stolu. Potom jenom vidím Olivera, který se vedle mě zhroutí a Agnes. Bylo fajn zase vidět staré známé tváře. Ahoj, no uvažoval jsem o tom. Celé léto jsem s taťkou jezdil po zápasech Netopýrů a jelikož nelítám blbě, tak proč to nezkusit. Jen pokrčím rameny a usměji se na Agnes. Obecně vím, že Oliver je strašný ras, ale famfrpál je famfrpál. Nevím, jestli se chci ptát kde máš to tetování. Já strávil léto v klidu s našima. Byli jsme na výletě v Indii a objížděli famfrpál, zkrátka klid a žádný problémy. Co Ty? Vzali Tě Vaši někam? Prváci jsou pomalu rozřazováni a já si neodpustím pauzy a nadšený tleskot, když získáme někoho pro nás. | ||
| |||
 | Konec klidu aneb začátek školního roku Všichni Léto je vždy oázou klidu, míru, rozjímání a čas, kdy se jeden může v klidu věnovat výzkumu a zdokonalování toho, co má ještě nějaké drobné nedostatky, jako například Lektvar dýchání pod vodou. Bohužel, to vše dneškem končí a začne nudná rutina školního roku, kde budu učit tupce a snažit se nějak vydáchat své kolegy. A tak se smutně podívám na rozpracované výzkumy doma, v Tkalcovské ulici a trošku se ušklíbnu. Nedá se nic dělat. Chvilku jen sedím a dívám se z okna a popadne mě divná melancholie. Když si vezmu, jak jsem se vždy do Bradavic těšil jako kluk, jak uteču odtud, jak vypadnu...a teď? Stále se těším. Ale jinak. Není to ono. Ale kdo ví. Letos třeba bude mezi těmi lenochy, ignoranty a flákačema jeden nebo dva studenti, kteří budou stát za pozornost, práci a námahu. A tak nezbývá než zapečetit dům několika ochrannými zaklínadly (Ostatně, ne že by to potřeboval...ale zvyk je zvyk) a poté směr Bradavice. Trávím tam sice většinu svého času, ale stále si nejsem jist, zdali nad nimi přemýšlím jako nad domovem... Na hrad přijíždím zhruba o týden dříve, čeká mě spousta práce. Úklid a příprava laboratoří, inventarizace materiálů, kontrola jakosti surovin, zjistit co prošlo, co dochází a co je třeba dokoupit, dopsat studijní plány a pak ještě pár speciálních věcí....jako třeba posezení u západu slunce nad jezerem a užívání si posledních chvil klidu předtím, než to začne. První den. Vše mám připraveno, takže se spíše klidím chaosu z cesty než bych se někde motal kolegům, skřítkům a dalším. Projdu si i zmijozelské sklepení a dobřeji si chvilku relaxace v společenské místnosti... "Ach ty vzpomínky..." Užívám si volna a svobody, až do večera. Čerstvě oholen a umyt vejdu do Velké Síně a sednu si na své obvyklé místo, nalevo vedle Minervy McGonagallové, která zde zatím není, doprovází studenty,jako vždy. Kdo bude sedět po mé levici,netuším... „Pěkný večer všem..“ prohodím k sedícím kolegům a naleji si trošku vína. Ostatně, úvodní večeřeje vždy vynikající,krásný a nádherný zážitek nejen pro studenty prvního ročníku. Za nedlouho se otevřou dveře a masa studentů se nažene dovnitř, o chvilku později studenti prvního ročníku, na jejichž tvářích se zračí ona krásná směs strachu a úžasu... V rámci rozřazování na každého mého nového svěřence slušně a s respektem kývnu, ačkoliv se nezdá, že bych se usmíval...A tak jen čekám, až se situace uklidní a vyslechnu si tradiční proslov.... | ||
| |||
 | Příjezd - Jídelna Všichni, Agnes Fox a William Crossheart Cesta na vlak proběhne v klidu. Jako vždy mám obavu o své zlatonosky, aby se ve více rozměrové kleci nepomlátili a o své koště Zlatonosku, aby mu cesta nějak neuškodila. Do vlaku jsem se dostal mezi první po sáhodlouhém loučení mě rodiče konečně nechají být a se zavoláním: „Hlavně nám piš!“ zmizí v davu. Pečlivě uložím klec i ostatní věci, pak se rovnou převlíknu do svého sportovního hábitu. Bezmyšlenkovitě si začnu pohazovat svým oblíbeným koženým míčkem. Za chvíli si ke mně přisedne pár přátel z mužstva a začneme rozebírat různé taktiky, které jsem vymyslel během prázdnin. Pak přejdeme na téma použití bublinového kouzla pro let v řídkém kyslíku – výhody a nevýhody permanentního využití tohoto kouzla na koště. S pár kluky se hned domluvíme, že si vyzkoušíme jak je tohle kouzlo efektivní v jezeře. Nebude to porušení školního řádu, protože plavat nebudeme a koště se s loďkou nedá srovnávat… Jízda uteče a než se naději už sedím v kočáře a nejednou jsem u stolu. Sednu si celkem bezmyšlenkovitě vedle Williama. „Čau, tak letos už se zkusíš dostat do týmu?“ Začnu hned konverzaci. Tu se objeví Agnes. „Ahoj, Léto bylo fajn. Pořádně jsem provětral Zlatonosku na výročním závodu košťat. Tebe, ale spíš bude zajímat, že mám nové tetování. Měla si pravdu pohyblivé je daleko lepší, než klasické!“ | ||
| |||
 | Příjezd Všichni, především pak Nebelvírští Cesta byla dlouhá - jako obvykle - a já jí celou prospala. Jako obvykle. Můj vlstní způsob přemísťování se. Když se vlak zastaví protáhnu se, zívnu a snažím se skrz dav studentů procpat co nejrychleji ven na čerstvý vzduch. A taky se už moc, moc, moc a moc těším na pohled na hrad, kterého se tak nějak nemůžu nabažit. Cestou zdravím spolužáky, které potkávám, i profesora Lupina, kterého zahlédnu mezi tvářemi ve vlaku. Pak už přichází osvobozujících pár koků ven z vagónu. Přeci jen je září a vzduch už mi připadá chladnější, jako by do něj už zasahoval podzim a babí léto ani nemělo přijít. K hradu už je to jen chvilka. Kočeráme jedu s pár spolužáky, s nimiž prohodím sotva pár slov - a pak už do honosných prostorů hradu, v nichž nás uvítá velice přívětivý výraz samotného, všemi zbožňovaného školníka. Nojo, ten je vyloženě rád, že nás zas vidí. Napadne mě a stěží potlačím úsměv. Pak už ale spolu s davem dalších studentů vcházím ho síně, která působí stejně impozantně, jako vždy. Ne, tohle mě vážně nikdy neomrzí. U kolejního stolu si sednu k Williamovi a Oliverovi, které znám lépe než jen od vidění. "Čau, kluci. Tak jak bylo v létě?" Zeptám se s přátelským úsměvem, když si sedám a pokukuji po zástupu prvňáků, kteří se začínají do síně hrnout. Ach, ta nostalgie... | ||
| |||
 | Příjezd na školu - V jídelně Nikdo konkrétníUž je to dlouho, co jsem jel tímto vlakem. | ||
| |||
 |
| ||
| |||
|
Je tu nový školní rok a Bradavice čekají! Po roce se konečně zase setkáte se svými přáteli, nepřáteli a profesory, kteří vás tak rádi během roku trápí. Můžete se těšit na zlepšení svých schopností ovládat magii, na soutěže, dobrodružství a v neposlední řadě taky na intriky mezi sebou. Kdo ví, co následující dny přinesou. Jste připravení na další rok v Bradavicích? | ||
