| |||
|
| |||
Učebna 8C ----> Učebna E 215Cassandra, McGonagallová a spolužácičtvrtek 15. října Protočím oči, když Cass začne o tom, že se musí učit. Tak se jednou nezadařilo, to se toho stalo. Svět se kvůli tomu fakt nezboří. |
| |||
|
| |||
Veľká sieň a E215 Štvrtok 15.října
|
| |||
V zahradě u E215 a pak učebna E215 15. října, čtvrtek Když Kayla rozvine hovor na téma mainstream jen se usměji. Pokývnu na její závěr, že uznávám, že když je něco mainstream není to automaticky špatně a jen to doplním. "Ale taky to neznamená, že je to automaticky dobrá věc. Je jen populární a pokud se chce někdo vyhýbat takovým věcem i když mu to "ztíží" jeho život je to čistě jeho věc. Pokud to nenutí mě ať si každý dělá co chce. To je jak s vegetariány a nebo Amiši pokud mi to necpou, tak žij a nech žít. Ale tu se bavíme spíš o preferencích co se nám líbí, někdo má rád sladké jiný zase ostré." Pak přejde hovor k Hagridovy a výletu do lesa. Na to se jen usměju a kývnu, její odvaha a rozhodnost na mě udělala dojem, úplně v mých očích stoupla. "Tak paráda zajdeme za ním a domluvíme to. Myslím, že by do toho mohl jít." Je na mě vidět jak jsem její reakcí potěšen i to že si její odvahy a přání považuji. Na větu o pirátovi se jen vesele uchechtnu a spiklenecky na ni mrknu. "Je to tak!" To už se ale loučíme a já mizím k učebně E215. Námořník na mých hodinkách už hlásí; "Kapitáne na palubu za chvíli vyplouváme." a tak rovnou zapluji do učebny a sednu si do druhé lavice vpravo, abych měl dobrý výhled na profesorku. Krkavec přešlapuje po lavici jako král a já se jen modlím, že svoji porci sprosťáren pro dnešek už vyčerpal. Netrvá to dlouho a do učebny vejde McGonagallová její rázný krok a strohost mě opět fascinuje. Nikdy jsem se netajil, že je to moje oblíbená učitelka a tak se jen v duchu i nevědomky skutečně usměji, když jde kolem. Prostě to jakési viktoriánské vzezření, staropanenská móda doplněna o špičatý klobouk a přísné brýle mě fascinuje pokaždé stejně. Pak už kolem mé lavice levituje pergamen, kde se podepíšu a už jen poslouchám pokyny. Bude se zkoušet, to už není zase tak dobrá zpráva, ale nic co by mě extra štvalo mám tento předmět rád takže si rád ověřím co jsem se naučil. Dostaneme na stul brouky a máme je přeměnit na kuličky na hodinu jsem se připravoval a kouzlo trénoval, jaké překvapení bylo, že jsem u toho úplně vybouchl (9+15=24%). Zoufale koukám na zmršené kuličky s krovkami a nožičkami. Jen smutně ze sebe vysoukám. "Co, co jak je to možné ... vždyť mi to na koleji šlo." Jsem zdrcený, tak jednoduché kouzlo v mé oblíbené hodině na kterou jsem se navíc připravoval a já tak vybouchnu. Pak se ozve rána jako z děla. Někdo vybouchl ještě o mnoho více. Ohlédnu se po zvuku a vidím, že je to Domenico Conte. Chudák dnes nám holt štěstí nepřeje. Hubert se v reakci na výbuch nazlobeně rozkřikne "C´est chiant!" Vyděšeně ho chytnu za zobák a zašeptám mu. "To sice je, ale prosím drž zobák ty ptáku hloupý." Sleduji jestli si toho někdo všiml a doufám, že to v nastalém ruchu zaniklo. Pak se nám objeví na lavici krásná váza s antickým motivem zaměřím na druhé kouzlo. Nastavím si vázu a pak pečlivě pronesu “Loculus!” a máchnu hůlkou (42+15=57%) Váza se sice promění v kufr jak má být, ale ani tak nejsem spokojen se svým výkonem. Jako cože ubohý lehký nadprůměr v této hodině? Sednu si zdrceně na židli a tiše řeknu nevědomky napodobeným hlasem i akcentem Huberta. "C´est chiant!" Tak rád bych zkusil všechno znovu protože takové selhání v oblíbeném předmětu jsem nečekal, ale když něco posrat tak na známky to je prostě moje štěstíčko. Tiše zkroušeně sedím a čekám na další pokyny, abych mohl podělat další kouzlo. |
| |||
E215 všichni Už ve tříde jsem si našla volné místo, shodou okolností přímo před Mauricem, a Myšáčka zaparkovala u lavice. Při prezenci jsem se jako ostatní zapsala. Moje celkem dobrá nálada brzy opadla, když se ukázalo, že se bude zkoušet. Zamračila jsem se na sklenici s deseti brouky. No tak to jsem zvědavá, odpusťte mi to prosím. A ještě je to na čas?? Zhluboka jsem se nadechla a začala kouzlit (63%). Na to, že jsem se nepřipravovala, se mi docela dařilo. Všechny mandelinky se proměnily. Jedna z nich sice nadále bezmocně komíhala nožičkama a druhá byla oválná s jasně patrnými obrysy krovek, ale zbytek se povedl. Sice se mi nepodařilo vytvořit žádnou duhovou, na druhou stranu jsem ale ani nepropadla a z cvičení jsem dostala hezké P. Brouci opět zmizeli. Doufala jsem, že je po hodině dá zase do pořádku. Další úkol vypadal mnohem obtížněji. Z vázy kufr? Vždyť to ani není podobné! A tohle jsme neprosvičovali, fňukala jsem v duchu. Protestovat nahlas bych se neopovážila a raději se do toho pustila. Zaměřila jsem se na vázu a pokusila se vzpomenout si na správný pohyb hůlkou: "Loculus! (51%)" Výsledek měl správnou velikost, ale jeho víko se zdálo být ze stejného těžkého materiálu jako váza, dokonce na něm byl i stejný obrázek, ale i tak jsem to považovala spíše za úspěch. Takže jsem si gratulovala, že mám určitě jisté další P. Vzápětí se ale ozvala příšarná rána odněkud za mými zády a já se hrozně lekla. "Co to sakra!" ujelo mi a otočila jsem se, abych našla pachatele. Pravděpodobně jím byl Domenico, podle toho jak se na něj všichni dívali, a také podle kouřícího hrnce a poklice nad jeho stolem. Zavrtěla jsem hlavou. Jak se mu to povedlo tak moc zkazit? Ale vypadal nezraněně. Ohlédla jsem se po Mauricovi, jestli jeho krkavec nepronese nějakou další perlu, a pak jsem se radši sehnula ke svému kocourovi. Vyděšeně se krčil v rohu přepravky a patrně si myslel, že nás někdo ostřeluje kanónem. Strčila jsem k němu ruku, abych ho pohladila, a tiše jsem se ho snažila uklidnit, dokud jsme nedostali další úkol. |
| |||
Zahrada poblíž E215 Maurice Měla jsem trochu dojem, že Maurice začínám nudit, ale v konverzaci jsem stejně pokračovala, abych se vyhnula trapnému tichu. "Jsem ráda, že uznáváš, že že je něco mainstream neznamená, že je to špatná věc. A že i toho salamandra by sis pořídil," zasmála jsem se, "nesnáším, když se někdo snaží populárním věcem vyhnout tak moc, že tím až sám sobě ztěžuje život." Pro mě ovšem i nadále byly kočky a hlavně maguáři top. "Zeptat se Hagrida, to nezní špatně. Hele, mohla bych jít taky? Kdyby náhodou souhlasil. Docela mě mrzí, že jsem se tam nemohla podívat, i když bych tam nejspíš pod Snapeovým dohledem zkapala," neubránila jsem se své zvědavosti, "třeba by souhlasil, kdybysme mu vysvětlili, jak jsme strašně nešťastní z toho, že jsme se nemohli zúčastnit." "Koupils to od piráta? Vidím, že pán je oravý gangster, heh. Tebe by nejspíš na ministerstvu nevzali," zasmála jsem se, ale vážně jsem to nebrala. Sakra on si všimnul jak koukám na hodinky. "Ne, to já jen koukám, abysme nepřišli pozdě na hodinu... Hraju, no. Popřemýšlín o tom." To už ale odcházel. Znovu jsem mrkla na hodinky a rozhodla se, že je čas přesvědčit Myšáčka, aby zase vlezl do přepravky. Naštěstí se mi ho povedlo rozptýlit pamlskem a než se vzpamatoval, byl v bedně a já ho táhla na hodinu přeměňování. |
| |||
Přeměňování v učebně E215 Čtvrtek 15. října Sinestra, Christina, Domenico, profesorka Po skončení magie v domácnosti se nikde nezdržuji a rovnou mířím ke zmijozelské koleji. Času nebylo zrovna nazbyt, přestávka trvala pouhých deset minut a já ještě potřeboval vyzvednout v pokoji Vertini. Tu naštěstí nemusím hledat nijak dlouho, protože spí již tradičně stočená uprostřed mé postele. Z nějakého důvodu měla tohle místo opravdu ráda a já nikdy neměl to srdce jí odtud vyhazovat. Proč také. Vertini byla zaprvé ještě mládě, tudíž zabírala minimum prostoru a zadruhé jsem byl rád, když jsem jí měl na očích. Po koleji se totiž pohybovala velká spousta koček, kterým by mohla taková malá tkanička připadat v lepším případě jako hodně atraktivní hračka, v tom horším jako chutná svačinka. A zrovna takovýmhle způsobem bych o mazlíčka přijít nechtěl. "Dobré ráno," pozdravím hádě a opatrně jej vezmu do dlaní. "Troufáš si na dobrodružství mimo kolej?" zeptám se, i když vím, že mi odpovědět pochopitelně nemůže. I tak ale zareaguje alespoň otevřením očí a slabým zasyčením. "Předpokládám, že to bylo ano." Pousměju se a opatrně si jí položím za krk, abych měl volné ruce, ve kterých ponesu učebnici a psací potřeby. Pohledem zběžně zkontroluji, jestli jsem na nic nezapomněl a poté kolej opustím. Cestou do třídy přemýšlím, jak svého hada přepravila Sinestra. Pokud se nepletu, Aysha už byla zatraceně veliká a určitě i pěkně těžká. Možná dokonce těžší než její majitelka, která mohla mít s bídou padesát kilo i s postelí. Vážně by mě zajímalo, jak jí hodlá na hodinu dopravit. Kromě pomoci od některého ze spolužáků mě napadají jen levitační kouzla. A nebo zmenšující, i když dost pochybuji o tom, že by Sinestra tu svojí milovanou hadici chtěla zmenšovat a cpát někam do krabičky. Odpověď na svou otázku dostávám po příchodu do třídy, kde mě ihned zaujme dvojice nesoucí Ayshu. Sinestra je jasná, přeci jen je to její had, ale že jí s ní bude pomáhat zrovna Christina? Taková odpůrkyně všech zvířat? A co tu vlastně dělá? Neměla být takhle náhodou na ošetřovně? "Nebojíš se, že si tě dá ve spánku k večeři? Už je to vážně slušnej kousek." Podívám se na Sinestru, kývajíc přitom hlavou k bílé krajtě. V porovnání s ní vypadá Vertini za mým krkem spíš jako parodie na hada. O takovéhle velikosti si může nechat jen zdát, ale popravdě mi to ani trochu nevadí. U hadů mě spíš než velikost zajímalo pestré zbarvení, což mé hádě splňovalo na jedničku. "Jak se cítíš?" Otočím se znenadání na Christinu a aniž bych nad tím přemýšlel, usadím se do volné lavice vedle ní. Nevím, co přesně se jí včera v lese přihodilo, ale pakliže už byla zpátky, tak to nejspíš nebylo nic vážného. Dokonce se přišla účastnit hodiny, při které bude plná třída všemožných potvor, které ona tak bytostně nesnáší. Což znamená, že už jí musí být opravdu dobře, pokud si na něco takového troufá. "Co máš vlastně za zvíře?" Na odpověď nečekám. Drze nakouknu do krabičky, kterou svírá, abych zjistil, že uvnitř ní je… Cože? Šnek? "Hagrid ti dal jako mazlíčka šneka?" Koutky úst mi pobaveně vylétnou nahoru. Čekal bych nějakého křečka nebo morče, ale že vyfasuje zrovna tohle? Úplně živě si umím představit, jak se musela tvářit, když si tu věc od Hagrida brala. "A tak pořád lepší než pavouk, ne?" Zazubím se. Tohle mě vážně dostalo a ze všeho nejraději bych se smál nahlas, jenže do třídy právě vchází profesorka a tak se raději ztiším. Zrovna ona byla jednou z těch, před kterými se nevyplácelo dělat rámus. Nerad bych na naší kolej zbytečně upozorňoval a už vůbec bych nechtěl, aby nás to stálo body. Už naprosto uklidněný a koncentrovaný přesunu svou pozornost k McGonagallové a jejímu výkladu. Jako první po nás chce vyčarovat kuličky z mandelinek, což je vlastně jen opakování látky ze začátku roku. Vzpomínám si na to. Ještě aby ne. Má úplně první kulička měla tenkrát snad dvacet nožiček, ale s každým dalším pokusem byly kuličky dokonalejší a barevnější. Už z toho důvodu jsem zvědavý, jak se mi bude dařit teď. "Pilae Irideo." (32%) Mířím hůlkou na jednoho brouka za druhým. K mému překvapení se promění na kuličky úplně všichni, ale valné většině z nich zůstanou hmyzí rysy. Jedna kulička má krovky, další tykadla, třetí kuličce zůstali broučí nohy a právě se pokouší vzít roha. "Hej, zadrž!" Snažím se kuličku na nožičkách zastavit, jenže marně. Spadne ze stolu a odcupitá bůhví kam. Jakto, že se při pádu nerozbila? "Accio!" Švihnu hůlkou ve snaze tu zmutovanou věc k sobě přivolat, jenže se kouzlu vyhne a jako bonus se schová za batohem Eriky, která sedí úplně vepředu. "U Merlina," zakleju, protože teď už opravdu nemá cenu kuličku nahánět. Profesorka je stejnak nechává mávnutím hůlky všechny zmizet a rovnou zadává další úkol. I ten si překvapivě pamatuji. Na začátku roku se mi jakýmsi záhadným způsobem povedlo vyčarovat kufr ne z obrazu, ale do obrazu. Inu, co si budeme povídat, byl to pěkný trapas, na druhou stranu tam ten kufr vážně byl. Sice uprostřed plátna, ale to už je detail. "Loculus." (50%) S hůlkou lehce namířenou na hrnec vyslovím kouzlo, které se povede. Dobře, není to úplně dokonalé. Kufr má po stranách malá modrá ouška, která jsou pozůstatkem původního předmětu, ze kterého byl vyčarován, ale když opomenu tuhle drobnost, tak je výsledek poměrně obstojný. Oproti tomu, co bylo na začátku roku, určitě. Velikost kufru je tak akorát a i barva je až na pár tmavších míst jednotná. Sem tam je sice vidět nějaký ten škrábanec, ale čert to vem. Ten kufr nabízet k prodeji nikde nebudu, takže si může dovolit menší nedokonalosti. A pak to přijde. Ohlušující rána ze zadní části třídy, která mě přinutí se otočit. Jako první spatřím poklici zabodnutou ve stropě. To druhé, co vidím je syčící hrnec. A to třetí? Domenico, který je za tuhle pohromu zodpovědný. “Co to má u všech čertů znamenat?!” Vyjedu na něj ostře. Těch fiasek, co za tak krátkou dobu stihl způsobit, je už příliš a mně začínala docházet trpělivost. Jestli bude tohle naší kolej stát nějaké body, tak ať si mě nepřeje! |
| |||
|
| |||
Hodina přeměňování15. října Učebna 8C -> Učebna E251 profesorka McGonagallová Hned, jak začala přestávka, jsem si sbalila své věci a vypadla jsem ven z třídy. Musela jsem z toho zápachu prostě pryč, nemělo cenu se tam nijak zdržovat. Cestou na další hodinu jsem se zastavila na jedné z vedlejších chodeb, kde na mě už čekala Claire spolu s naší kočkou. Ta neměla dnes příliš nadšený výraz (ale možná to bylo tím, že ji má sestra zrovna drží), ale co se dá dělat. Nějak tuhle hodinu bude muset přežít, takže musím zajistit, aby zůstala v klidu. Což by mohl být trochu problém - Sísa měla vždycky svou hlavu. Svou šedivou, přechytračelou hlavu. Ostatní zvířata ji sice příliš nezajímala, ale udržet ji na jednom místě bude vyžadovat notnou dávku trpělivosti a pochoutek. Převzala jsem tedy to naše rozmazlené zvíře a zamířila jsem rovnou do učebny pro Přeměňování. Stihla jsem to tam jen krátce před začátkem, takže jsem si jen našla své místo a na lavici vedle sebe jsem usadila kočku. Samozřejmě jsem jí okamžitě nabídla ňamku, po které se okamžitě začala natahovat. Pravidelné stříhání konečků drápků je i kvůli tomuhle nutnost. Moc pozornosti jsem jí však věnovat nemohla, protože to už vcházela profesorka McGonagallová. Jsem zvědavá, v co ten náš zvěřinec budeme přeměňovat dneska. Nejdřív ale přišlo nepříjemné překvapení - zkoušení. No, to je bezva, povzdechla jsem si a podívala jsem se na svou kočku. Ta mi pohled opětovala, skoro jako by mi rozuměla. S povzdechem jsem se otočila k mandelinkám před sebou. Vzala jsem si do ruky hůlku a jala jsem se kouzlení. "Pilae Irideo," (14%) vyšlo z mých úst tiše při každém broukovi. Dneska ale asi na první pokusy nemám dobrý den, protože se na kuličku neproměnil skoro žádný. Sisina jen tiše seděla a sledovala pomalu hýbající se brouky. Skoro to vypadalo, jako by je chtěla ulovit. A to by možná byl lepší výsledek tohohle testu. Znovu jsem si povzdechla a snažila se nedat najevo své zklamání. Jestli to bude takhle pokračovat dál, tak se mi ani nechce chodit na ten test z Dějin, i když na něj se asi cítím o něco lépe. Možná. Doufám. Jakmile si profesorka McGonagallová zkontrolovala můj výsledek (nejspíše s dost přísným pohledem). Tu nejlepší jsem chtěla nabídnout kočce na hraní, ale to už všechny kuličky i mandelinky zase zmizely. No, tak asi nic teda. S trochu otráveným výrazem jsem si vyslechla náš další úkol. Všem vedle mě se objevily na stole nějaké věci... mně se neobjevilo nic. Když jsem se ohlédla za sebe, zjistila jsem, že je to tak pro celou řadu za mnou. Nervózně jsem polkla a čekala jsem, co z profesorky vypadne. Stůl? Celý tenhle stůl? To snad nemyslí vážně? Málem jsem jí věnovala pohled, který tak trochu říkal: "Opravdu si myslíte, že je to dobrý nápad, když jste viděla, co jsem udělala, respektive neudělala s těmi mandelinkami?" Nechtěla jsem věřit svým uším, ale bylo to opravdu tak. No to snad ne. To budou dva přeměňovací trapasy za sebou. Na to se fakt těším. Začala jsem vnitřně trochu panikařit. Z celého stolu udělat kufr. Ach jo. Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla, abych se aspoň trochu uklidnila. Pak jsem se pustila do kouzla. "Loculus," (89%) vyslovila jsem opatrně, hlas se mi i trochu třásl. Ruku jsem však měla překvapivě pevnou. Stůl se začal zmenšovat a měnit tvar, což opět zaujalo mou kočku, která na celý akt zvědavě koukala z mé lavice. Výsledek kouzla překvapil hlavně mě samotnou, protože z toho byl vcelku pěkný kufr. Nebyl ani příliš velký, ani příliš malý. Měl teda trochu otlučený jeden z rohů, trochu prohnutý držák a pár malých škrábanců, ale jinak jsem si nevšimla jiných nedostatků. Vidět tohle mě docela uklidnilo. No, tak aspoň něco teda. Nejsem úplně ztracenej případ. |
doba vygenerování stránky: 1.5774281024933 sekund