| |||
G82 -> Skleníky14.10. Angela + označení Už se mi nepovede znovu si procvičit poznání spolužáka, protože profesorka pokračuje s výkladem. "Jasně, začni," souhlasím s Angelou, ale nechám si pár vteřin na to, abych si mohla představit vysokou mramorovou zeď. Pokrytou břečťanem, samozřejmě. Zeleň dělá všechno lepším. "Můžeš," řeknu zasněně a snažím se myslet jenom na tu zeď (100-7=93%). Podle Angelina výrazu poznám, že nic nevidí a to mi udělá radost. Třeba bude nitrozpyt nakonec mým skrytým nadáním! "Díky, ale myslím, že je to spíš štěstí," přiznám se Angele, když řekne, že skutečně nic nevidí. A mám pravdu, protože když se začnu já soustředit na její "zeď", vidím jako živý plot plný trnů (35-7=28%). Přes to se ani nebudu snažit dostat. "Taky nic nevidím," zamrmlám trochu zklamaně. Na svůj skrytý talent si budu muset očividně počkat. Profesorka končí hodinu a klade nám na srdce, abychom do příště procvičovali. Nevím, no, nebudu si nic nalhávat, buď na to zapomenu, nebo se na to úplně vykašlu. "Tak, teď máme bylinkářství, co?" řeknu vesele Angele, když se zvedám a sklízím si věci. "Nechceš sedět...stát...vedle mě? Když nám to takhle šlo? Jsme úplně snová dvojice!" zeptám se jí s úsměvem. Náladu mám o sto procent lepší, když vím, že za chvilku budeme ve sklenících. Ať už si Angie chce vedle mě stoupnout nebo ne, po cestě do skleníků se mě nezbaví. "Snad nikomu tentokrát nic nevybouchne, jako tenkrát Danovi, pamatuješ? Helen si dost popálila ruce," říkám. Taky bys mohla někdy mluvit o něčem jiném než o Helen, náno. "Mohli bychom se třeba něco naučit o kleči smrčjakové..to je takovej keřík, co roste v Karpatech a směje se turistům. Mudlové jsou z toho dost zmatení," předávám Angele nevyžádaný fun fact o keřích. Profesorka Primrose si nás vyzvedne a pak už stojíme ve skleníku. Jsem trochu smutná, že si ke shrnutí vybrala Ruby, která byla ráno hnusná na moji potkaní kamarádku, ale co se dá dělat. Já bych to ale určitě zvládla taky, možná i líp. |
| |||
Caylus, Christina, Richard Středa 14.října I když mě nitrozpyt baví, jsem neskutečně ráda, že hodina skončí. Po psychické stránce se cítím totálně vyčerpaná. Předstírat, že mi nevadí být v páru s Opicí a ještě k tomu něco dělat? Hrůza. Navíc začínám mít opět hlad. Tolik k vydatnému obědu a svačině. Nikam s odchodem z učebny nespěchám. Pečlivě složím všechny věci do tašky a zvednu se teprve ve chvíli, kdy se začne zvedat i zbytek zmijozelských. Sice nemám na nějaké vydatné rozhovory moc náladu, ale lepší než nic. Sin už někam utekla, a tak se přidám k Týně, která jde za Richardem. Očima jsem se snažila najít Prince, který ale zmizel ještě před Týnou. Chtěla jsem se ho zeptat na muka, která musel nejspíš snášet v páru s Isaacem. Chudáček můj malej. Profesorka je snad tupá, když ho dává do páru s gayem... Než se stihnu nadechnout, ucítím velmi dobře známý pach zvratek. Skoro narazím do Christiny, která se stala obětí Princovy eskapády. Proklouznu kolem ní, abych co nejrychleji zjistila, co se stalo. Stav oblečení kamarádky nechávám momentálně stranou, zdraví mého Prince je přeci nejdůležitější! Týna se může jít převlíknout, ale co Princ? CO KDYŽ UMÍRÁ??? Nebo co hůř? Snad z něj neudělal Isaac taky gaye?! Chudáček vypadá jako chodící mrtvola (i tak mu to ale sluší!) a obličej má zpocený. Kleknu si hned vedle něj, z tašky vytáhnu kapesník a jemně mu očistím pusu od zvratků. Tergeem mu očistím oblečení. "Chviličku počkej, prosím," povzbudivě se na něj usměju a pozornost přesunu k Týně, jejíž garderoba momentálně neuvěřitelně páchne. Vytáhnu hůlku a tergeem jí očistím od zvratků na povrchu uniformy. "Budeš v pohodě, viď?" raději se jí ještě zeptám, zda to zvládne. Vrátím se k Princovi, jehož paži si hodím kolem ramen. Nejsem si jistá, jak je na tom s balancem a jestli se mu nemotá hlava. "Dokážeš chodit?" Když na mě neznatelně kývne hlavou, pomůžu mu vstát. Hodím si tašku přes rameno a druhou paži mu ovinu kolem pasu, abych ho ještě více podpořila. Otočím se na Richarda, který stál hned vedle Týny. "Omluvíš nás prosím u madam Primrose? Postarám se o něj." Děkovně se na Ríšu usměju a pomalým krokem vyvedu Prince z učebny. Je mi ho děsně líto. Po tom úžasném obědě... taková škoda! TAKOVÉ PLÝTVÁNÍ JÍDLEM! Nejsem si úplně jistá, co se stalo, ale tipuju, že to má co do činění s Isaacem. Netlačím na něj, na to bude čas později. "Chceš jít na ošetřovnu?" zeptám se ho. Když se začne vehementně vzpouzet, pokrčím rameny. On sám dobře ví, jak na tom je. Podpírám ho a pomalu ho dovedu do chlapeckých umýváren. Na všechny kolemjdoucí čumily se zle podívám. No a co, že jsem na pánských záchodech! Dovedu Prince nejprve k umyvadlu, kde mu pomůžu vypláchnout si pusu od zvratek. Poté ho dovedu do rohu, kde ho poprosím, aby se posadil. "Bude to jen chvilka," usměju se na něj a z kabelky vytáhnu další kapesník, který namočím do studené vody a pořádně ho vyždímu. Poté se přesunu ke Cayovi, dřepnu si a začnu mu pomalu otírat obličej od potu. Tento proces několikrát zopakuju. "Už je to dobrý. Neboj, večer se zas nadlábnem." Jakmile skončím, namočím kapesník ještě jednou a podám ho Caylusovi a poprosím ho, aby si ho držel na čele. Ještě ho dovedu k umyvadlu, aby se několikrát napil a doplnil tak pitný režim. "Měl by sis na chvilku lehnout," navrhnu. Opět ho podepřu a pomalým krokem se vydáme na koleje. Trvá to sice o něco déle než normálně, Caylus už vypadá ale daleko lépe. Není tak bledý a viditelně se mu ulevilo. I tak ale nehodlám nic riskovat. Bylinkářství je stejně nuda a jsem celkem ráda, že tam nemusím být. Konečně dorazíme na kolej, která je vesměs prázdná. S Princem po boku zamířím rovnou do chlapeckých ložnic, které jsou mým druhým domovem. Posadím ho na postel. "Musíš se převlíknout. Tahle uniforma smrdí." ukážu na páchnoucí uniformu a automaticky mu začnu rozepínat knoflíky na košili. "Pak si konečně můžeš lehnout," usměju se a čekám, jestli mi pomůže nebo mě nechá odvést celou práci samotnou. Přítomnost pavouků se snažím nevnímat. I když z nich mám pořád noční můry, tak nějak jsem si už zvykla... alespoň trochu. |
| |||
Nitrozpyt v G82 - Den, kdy Isaac Meadow zemřel Středa 14. října Isaac, Richard, okrajově Christina + označení Znechuceně se šklebím, když začne Isaac hádat. Nepřekvapivě toho kvůli mé nesoustředěnosti moc nevidí a tak jen střílí od boku nějaká jména v doufání, že se strefí. Jako první tipuje Acai. Protočím oči. Tak určitě to byla zrovna ona, ty ohavná, posyflená čokodíro. Jasně, že budu myslet na mrňavou kudrnatou černošku, která je tu všehovšudy jedna jediná (veganku nepočítám, ta stejnak s touhle životosprávou brzo umře), abych ti to udělal co nejednoduší. Seš blbej, až to bolí. „Jo, je to Diana.“ procedím skrze zaťaté zuby a urychleně od něj odvrátím pohled, abych s ním nemusel udržovat oční kontakt. Co když mě uhrane? Přestože jsem jindy poměrně výřečný, tentokrát mlčím jako ryba. V duchu odpočítávám každičkou minutu do konce hodiny, jenže k mé smůle jsme sotva v půlce. Profesorčin druhý úkol poslouchám tak na půl ucha. Co po nás sakra ještě chce? Cožpak toho už nebylo dost? To jí vážně baví mě takhle tejrat? Já s TÍMHLETÍM spolupracovat prostě nebudu a basta! Isaac se v tu ránu začne angažovat a snaží si možnost prvního pokusu ukrást pro sebe. „Dělej si co chceš, seš mi uplně u pr...“ zarazím se. Važ slova Caylusi, važ slova! Ten řiťopich by si to mohl vyložit po svým. „Snaž se jak chceš, stejnak seš úplně k hovnu a hovno taky uvidíš.“ odbydu ho nenávistně. Je mi jedno, jestli nás někdo uslyší. Valná většina si tu beztak hledí svého a já se nehodlám držet zpátky jen proto, že se tu někde potuluje učitelka, která je stejnak za tohle všechno zodpovědná. To její chorej mozek vymejšlel tenhle zasedací pořádek a já jí za to odedneška nesnáším. A to jsem si myslel, že mojí úhlavní nepřítelkyní je ta zrzavá harpyje z ošetřovny. No, nepřátel evidentně není nikdy dost. Z nenávistných myšlenek mě probírá až čokošův upřený pohled. S výrazem alá děda vševěda na mě civí, div mu oči nevypadnou. Je mi úplně jasné, že se mi snaží nabourat do mysli, jenže to se chlapeček pěkně přepočítal. Mně se v hlavě nikdo šťourat nebude. Ani tam, ani nikde jinde! „Seš k smíchu.“ zašklebím se a urychleně se na židli odsunu co nejdál od něj. Jenže Isaac se nevzdává a dál mě propaluje pohledem, jakoby do mě chtěl vyvrtat díru. Vypadá u toho neskutečně soustředěně, což mě, ač to nerad přiznávám, znejistí. Možná bych měl na něco přeci jen začít myslet. Raději mu nabídnu nějakou nepodstatnou vzpomínku, než aby se mi vážně přehraboval v hlavě jako bába v bolavým. Nadechnu se a zavřu oči. Fajn, co teď? Co, nebo koho bych si měl představit? Zamyslím se. Kdybych si mohl vybrat někoho, jehož pohled na něj by mě dozajista uklidnil, kdo by to byl? Už vím. Začnu si představovat jednu konkrétní osobu, kterou bych popsal jako ztělesnění ženskosti. Osobu, na kterou myslím zatraceně rád a která je hlavní aktérkou nejednoho mého snu. Je to profesorka Primrose. Stydlivá, neskonale roztomilá a v tuhle chvíli poněkud nedosažitelná. I když kdo ví, třeba tu bariéru jednou překonáme a budeme mít spolu děti. Na mé tváři se konečně po dlouhé době objeví cosi jako úsměv. Detailně si představuji profesorku v tom jejím příšerným zahradnickým mundúru, který mi vždycky připomínal spíš pytel od brambor, než šaty. Jeden by řekl, že slečna Primrose nemá vkus, ale ona byla prostě jen tak neskonale skromná, že by si nic vyzývavého a drahého neoblékla, ani kdyby něco takového skutečně měla. Jak rozkošné. Ve svý podstatě by byla hezká i v tom pytli, ale to myslím nebude třeba. Až se vezmeme, tak jí stejně taktně naznačím, aby změnila šatník. Nebo jí ho rovnou sám obstarám. Oblečení jsem pomáhal vybírat i Acai, takže tohle předpokládám nebude o moc složitější. Z myšlenek na krásnou profesorku mě znenadání vyruší čokošův hlas. Podrážděně vzhlédnu. Jak se opovažuje na mě právě teď mluvit a kazit mé rozjímání? Nevím, jestli něco viděl, ale jsem zřejmě na řadě. „Hm, fajn.“ zabručím otráveně a začnu se soustředit. I když soustředění se asi není to správný slovo. Nesnažím se. Ani trochu. A můj společník evidentně také ne. Jako první spatřím průhlednou zeď, která je tak tenká, že by stačilo fouknout a zbortila by se sama. Jen nad tím zakroutím hlavou a šťouchnu do ní prstem. Jde k zemi. Nemám zájem v tomhle divadle pokračovat, jenže než stačím udělat cokoliv dalšího, Isaacova vzpomínka mě nedobrovolně vtáhne na místo, odkud není návratu. Nacházím se v místnosti, která mi je povědomá. Ač mi v kompletním výhledu zabraňují bílé závěsy, vidím malou mezerou mezi nimi staré, ponuré stěny. Jsou poněkud rozmazané, ale všudypřítomný puch kouzelných lektvarů, čajů a dalších serepetlí jsou dostatečnou nápovědou k tomu, abych si uvědomil, kde jsem. Tohle je ošetřovna. Co tu ale dělám já? Než se stihnu vzpamatovat, kdosi mě nešetrně chytá a přehýbá přes koleno, jako bych byl malé zlobivé děcko, které potřebuje dostat za vyučenou. Haha, strašně vtipný Isaacu, vážně jsem potřeboval vidět tvou vzpomínku z prváku, kdy jsi byl neposlušnej malej smrad a některé profesorce ruply nervy tak, že ti ztřískala prdel. Jenže pak si uvědomím, že noha, přes kterou jsem přehnutý, nepatří ženě. Na to je moc velká a chlupatá. „Co to?“ promluvím hlasem, který není můj. Poněkud zoufale čekám na odpověď, jenže žádné odezvy se mi nedostává. Alespoň ne té slovní. Místo toho cítím, jak na mou kůži dopadá čísi dlaň. Ozve se plesknutí. Jedno, druhé, třetí... V tu chvíli mi to celé dojde. Tohle není žádný trestání neposlušnejch děcek. Tohle jsou zkurvený čokoší námluvy! Ani se nestačím vzpamatovat a už ležím na prostěradle v jakési prapodivné pozici. A nejen to. Ten odpornej mutant, v jehož těle teď nedobrovolně jsem, je ke všemu úplně nahý a... PANEBOŽE! Tomu úchylovi se to líbí!!! Když už se zdá, že nemůže být hůř, Isaac promluví. Jsem tak v šoku, že mu vůbec nerozumím, takže místo láskyplného oslovení „Annwyl,“ slyším jen cosi jako „Anál.“. Následný obraz ohořelého čokoše, který je hlavním iniciátorem téhle prasárny je poslední kapkou k tomu, aby pohár trpělivosti přetekl a hranice únosnosti se zbortila na milion malých kousíčků. Když otevírám oči, chvíli bez hnutí sedím a zírám na Isaaca, který se mezitím vesele vykecává. Nevím, na co si tu ten kluk hraje, ale vypadá naprosto uvolněně a ničím nedotčeně, jakoby si vůbec neuvědomoval, že jsem jeho vinou málem dostal infarkt. To nemá žádnou soudnost? A měl vůbec někdy nějakou? Je vůbec možný být tak zvrácený? V hlavě mám úplně vymeteno, krom jedné bláznivé myšlenky, která se zdá být jediným východiskem z téhle příšerné situace . Musím to ukončit. Hned. Nemůžu jinak. Tahle odporná homosexuální havěť zamořila celou školu a pokud s tím někdo něco rychle neudělá, bude to mít negativní dopad na budoucnost nejen Bradavic, ale i celého kouzelnického světa. To nesmím dopustit. Musím jednat, protože kdo jiný by to měl udělat nežli já? Vstávám a pomalu kráčím ke spolužákově židli, tahajíc přitom zpod hábitu hůlku. „Isaacu...“ zamumlám prázdným hlasem postrádající jakékoliv emoce. Dotyčný ke mně zvedá hlavu, jenže to už napřahuji ruku, ve které svírám hůlku, připraven vyslovit kletbu. Kletbu, která se nepromíjí. „AVADA KEDAVRA!“ štěknu, načež Isaaca odmrští proud zeleného světla. To, co se děje potom mi tak trochu splývá do sebe, ale snažte se mě prosím pochopit. Spolužáky každej den asi nezabíjíte, že? Mám přece právo být trochu rozrušený. Slyším jekot, nadávky, zase jekot, pláč... A tak tam tak stojím, uprostřed toho všeho a s pocitem zadostiučinění si prohlížím své dílo, dokud mě kdosi se slovy „Panebože, on ho fakt zabil!“ nesrazí k zemi. Když otevírám oči podruhé, dívám se opět na Isaaca. Tak zaprvé - Hýbe se, mluví a přiblble se na mě šklebí. A zadruhé? Není mrtvý. Je živý až moc, což se bohužel nedá říci o mně. Matně zaregistruji, že hodina už končí a většina spolužáků opouští třídu. Beze slova se tedy zvednu, pobalím těch pár věcí, co jsem měl na lavici a pak se s neidentifikovatelným výrazem odšourám ke dveřím. Přímo za mnou jde Richard, kterého zastavuji zvednutím ruky. „Richarde, dnešního tréninku se asi nez...“ nedořeknu, jelikož se mi udělá zle. V obličeji bílý jako stěna se okamžitě otáčím, abych uchránil prefekta před jistou katastrofou, jenže mi to je prd platné. Žaludek už rozhodl za mě. Aniž bych si stihl dát dlaň před pusu, zvracím a nechtěně tak nahazuji právě procházející osobu. Tou osobou je Christina. |
| |||
|
| |||
Učebna G82 - > Skleník č. 4 Středa, 14. 10 Erika, všichni na hodině Napoprvé se Erice také nedařilo. Napodruhé ale už něco viděla. Mou pět let starou vzpomínku na letní prázdniny a mé praštěné bratry. No, jsem ráda že viděla tohle a ne něco víc soukromého. Sice jsem za to měla pořád chuť bratry zabít, ale už jsem se tomu i dokázala smát aniž bych si připadala neskutečně trapně. Teď už to pro mě byla jen veselá vzpomínka na dětství. A občas neškodí umět se zasmát sám sobě. Byla jsem ráda že Erika to vzala tak jak to vzala. Docela jsem se její reakce bála. Začala jsem se smát taky. Snad to nebylo moc slyšet. Nerada bych přitáhla pozornost profesorky nebo ostatních spolužáků. I když lavice přede mnou a za mnou to nejspíš mohla postřehnout. ,,Možná až moc originální. Doteď nemůžu žvejkačky vidět." vyrážela jsem ze sebe trhaně mezi smíchem. ,,Máma mi ty vlasy musela fakt ostříhat. Potom mi dosahovaly sotva po bradu. Ale bráchové dostaly celoprázdninový zákaz žvýkání žvýkaček. A ten knírek to bylo peklo. Skoro vůbec nešel smýt." vyprávěla jsem dál a pokoušela se uklidnit a začít se zase chovat seriózně. ,,Každopádně tohle byla zajímavá a vtipná hodina." řekla jsem už víceméně klidným hlasem a upravila si hřebínek, protože mi z vlasů začal sklouzávat. Pak už profesorka hodinu ukončila. ,,No, tak zatím. Uvidíme se na bylinkářství." rozloučila jsem se s úsměvem s Erikou, popadla batoh a vyšla z učebny G82 a vydala se směr skleníky na bylinkářství. Profesorka Primrose už u skleníků byla a tak jsem ji slušně pozdravila a společně s těmi co zde byli dřív než já čekala na ostatní. Když jsme byli všichni, přesunuli jsme se do skleníku č. 4 a profesorka zahájila hodinu. Dost jsem si oddechla, když se na rekapitulaci minulé hodiny zeptala Ruby a ne mě, protože já si z ní skoro nic nepamatovala a akorát bych se slušně ztrapnila. Podívala jsem se tedy na spolužačku a čekala co odpoví. |
| |||
Učebna G82 14. října Isaac vkročí do třídy chvíli po tobě, takže tvůj hysterický výstup samozřejmě zaznamená. Má na tváři podobný výraz, jaký měl na hodině vyvolávání s Rayem. Rozhodně, narozdíl od Aleca v tvé přítomnosti nepůsobí ustrašeně, ale jak se zdá, ani on není z tebe nadšen. S krátkým povzdychem si tedy opatrně přisedne vedle tebe. Chvíli mlčky pozoruje, jak mezi nimi stavíš barikádu a pak se na tebe široce, až odkryje přední zuby, usměje. ,,Nemusíš se bát, já po tobě nepolezu." Odsekne ti na tvé zasyčení. ,,Vlastně nejsi vůbec můj typ." Založí ruce na prsa a našpulí rtíky. ,,A vlastně ani nevím, čí typ ty bys tak mohl být, ale proti gustu.." Pokrčí dramaticky rameny a raději se od tebe odvrátí. Čelem k profesorce. Možná, aby neviděl tvou reakci. Co se týče náplně hodiny a vašeho úkolu, zdá se být spokojený. Na tvou poznámku o tom, kdo začne jen pokrčí rameny a nechá tě hádat. ,,Na to jsem nemyslel." Okomentuje tvé "vidím hovno" a přisune se na židli blíž k tobě, když přijde jeho řada. Přiloží si prsty na spánky a zavře oči. Na čele se mu udělá malá vráska z toho, jak moc se soutředí. ,,Hmm, vidím akorát dívku s hnědými vlasy a tmavými oči.. Je to.. Acai? Ne počkat.. je to Diana?" (59) Otevře s jejím jménem oči a upřeně na tebe pohlédne. [/b] Ať už to je jedna z nich, hodina pokračuje. A pro tebe ne zrovna přívětivě. Nastává čas, kdy si budete nahlížet do mysli. Isaac působí ještě více spokojeně a skoro až - sebevědomě? ,,Teď začnu já," oznámí ti a otočí se k tobě čelem a hypnoticky ti zírá do očí. Může se ti zdát, že skoro ani nemrká. V obličeji se mu nehne ani jediný sval, jen vypadá až nadmíru soustředěně. Můžeš mít nepříjemný, vtíravý pocit, že ti vidí až do žaludku. Že vidí víc než jen tvé vzpomínky, ale i tvé nejniternější strachy a obavy. Jeho soustředěný výraz brzy pomine. (0%) ,,Hmm, tak teď ty." Vypadá sice trochu zklamaně, ale neřekne přímo, že vlastně neviděl nic jiného, než tvou zeď. Jakmile padna řada na tebe, uvidíš maličkou zídku, která je vlastně z části průhledná (9). Není pro tebe žádná obtíž ji překonat. Jsi v místnosti, která je ti určitě povědomá. Vypadá totiž jako školní ošetřovna. Ale prostředí ošetřovny vidíš matně, jelikož jsi na posteli, za nějakým závěsem. Nejdřív to vypadá, že jsi sám, když tě ale někdo pevně chytí a položí si tě jedním tahem přes koleno. Dle toho, co vidíš, patří koleno muži. ,,Co to?" Promluvíš hlasem Isaaca, to už ale poprvé dopadne něčí ruka na tvou kůži a ty tlumeně vyjekneš. Vypadá to, že jsi nahý a taky to vypadá, že se ti to líbí. A nejen tobě, dokonce i jiné části tvého těla. Ještě párkrát tě někdo přes zadek uhodí, než se svalíš do peřin a klínem se začneš třít o prostěradlo. ,,Annwyl," Zamručíš znovu Isaacovým hlasem a to už před sebou spatříš obličej Reece. Isaac po celou dobu tvého nahlížení do mysli působí znuděně. ,,Tak co, viděl jsi něco? Třeba to, jak jsem byl hezký dítě? Byl jsem fakt roztomilej, měl jsem takový..." Nedořekne.. |
| |||
Středa 14. říjnaUčebna G82 >> Skleník č. 4Christina, DanielPovzdechnu si, když Christina reaguje na mou myšlenku poněkud upjatě. Chápu, že jí zaskočilo, že myslím zrovna na ní, ale proboha živýho, to se nad to nemůže zkusit povznýst? Kdekdo jiný by nad tím mávl rukou, nebo se začal smát, jenže Spontinová je tak trochu jiná liga. Nejen, že je fakt neskutečně zapšklá a neumí si udělat z nikoho legraci, ale především si jí nedokáže udělat sama ze sebe. Když nad tím tak přemýšlím, viděl jsem jí se někdy usmívat? A umí to vůbec? „Příliš? To ještě nic nebylo.“ Mávnu nad tím rukou a trochu se zašklebím. Představoval jsem si jí v ninja oblečku, to je toho! Dělá, jak kdybych si jí představoval při bůhvíčem. „Jsi v pořádku? Máš takovou zvláštní barvu.“ (vtipný, že to říká někdo, kdo je sám žlutej xD) podotknu, když se rudá jako rajče začne ovívat sešitem. To jsem jí tak rozhodil? Marja panno, taky jsem mohl myslet na ní a na některýho z těch „sexy“ dědků, který jí chtěj za manželku. To by byla teprve podívaná! Jenže to nevím, jestli bych zvládl, protože už jen při tý představě se mi trochu navaluje. Brzdi Kenji, brzdi, tohle je fakt kentus i na tebe... Ze všech sil se snažím tu ohavnou myšlenku dostat z hlavy, jenže jako na potvoru mi to ani trochu nejde. Christina tomu taky nijak nepomáhá, protože místo toho, aby něco řekla a zaměstnala mě čímkoliv jiným, tak mlčí jako ryba. Sakra ženská, cožpak by tě těch pár slov navíc zabilo? „Poslyš, Christino, proč se vlastně nebavíš s Angelou? Připadá mi, že jste si ve spoustě věcech dost podobné.“ Tak a je to venku! „Ne, že bych tě chtěl do něčeho nutit, jen mě to prostě zajímalo.“ vysvětlím důvod své otázky. „Všiml jsem si, že se tu ani jedna s nikým moc nekamarádíte a jste takové dost tiché, tak co kdyby...“ Jsem upřímný člověk a řídím se heslem co na srdci, to na jazyku, i když zrovna v tomhle případě by se asi víc hodilo mlčeti zlato. Myslím to samozřejmě dobře, protože nikdo si nezaslouží být sám, naprosto odstrčený, jenže mám takový pocit, že zrovna Christina mou snahu moc neocení. Právě jsem tu z ní totiž udělal nemluvnou asociálku. Jak už to tak bývá, uvědomuji si to až ve chvíli, kdy jsou slova vyřčená a nejde to vzít zpátky. Na mou obhajobu, neřekl jsem nic, co by nebyla pravda! Ona je fakt jako druhá Angela, nebo snad ne?! Ale co když se teď urazí? Za pravdu se přeci každý zlobí... „Ne, zapomeň na to, to bylo fakt hloupý, promiň.“ Rozhodím rukama a rychle se podívám jinam. „Ehm... co kdybychom radši zkusili znova to lezení do hlavy.“ plácnu první chujovinu, co mě napadne, abych odvedl pozornost jinam. Neměl jsem v plánu tohle znovu podstoupit, ale radši přijmu hrabání se v hlavě, než rozebírat to, že je slečinka uražená, protože si dovoluju jí, zrovna JÍ!! srovnávat s Angelou. „Jsem ready!“ zahulákám a začnu se soustředit. Podstatný rozdíl oproti prvnímu pokusu je ten, že tentokrát už nemyslím na zeď a ani se o to nepokouším (12%). Mé myšlenky jsou plné něčeho jiného a to jídla. Jednoho dost specifického jídla. Ačkoliv jsem měl před začátkem hodiny malý sendvič z Hlavní síně, ani zdaleka to nenahradilo oběd, o který jsem kvůli Ryanově výstupu (a vlastně i trochu kvůli Becce) přišel. Měl jsem prostě a jednoduše hlad a žaludek mi to svým tichým vrčením dával najevo. „Pardon, nechal jsem se trochu unýst, moc sem neobědval.“ Neobědval jsem vůbec. „Víš, moje máma má Japonskou restauraci a to, co jsi viděla je moje nejoblíbenější jídlo. Říká se tomu rámen.“ začnu se vykecávat. Chci tu holku zkusit nějak rozmluvit, protože to zatracený ticho mi už leze na nervy. „Co jíš vlastně ráda ty? Taky tvoje máma tak skvěle vaří? Jako nechci se vytahovat, ale žádná nemůže vařit líp, jak ta moje.“ pyšně se nafouknu. Nedá se říct, že bych na škole co se jídla týče nějak strádal, skřítci vařili výborně, jenže doma je prostě doma. Nic nemá na máminu polívku a sushi. Měl bych mamce zase napsat, Shiro si alespoň po dlouhý době protáhne křídla... Ať už mi Christina odpoví či ne, trvám na tom, abychom se vystřídali. To, že byla dvakrát za sebou úspěšná prostě není fér a já nebudu mít klid, dokud taky alespoň něco neuvidím. Zavřu oči a začnu se soustředit. Tentokrát do toho dávám vše. Můj pokus je oproti tomu prvnímu mnohem rychlejší a taky agresivnější (79%). Jako první vidím docela povedenou zeď, která ale můj nátlak neustojí a po chvíli se zbortí. Pak už mi nic nebrání v zaplutí do Christininy mysli, kde drze kradu její nabízenou vzpomínku. Vzpomínku, která mě nemálo překvapí... Přímo před sebou vidím malého kluka, sedícího na zemi. Je to ještě dítě, nemůže mu být víc, jak deset. Na hádání věku jsem byl vždycky špatnej, ale tipuji tak osm, devět? Na sobě má upnutý, drahý oblek, který mi už od pohledu připadá nejen nepohodlný, ale i zatraceně směšný. Kterej blázen do tohohle navlíká děcko? Kluk si mě nevšímá, jelikož je naprosto soustředěný sestavováním nějaké věci, nejspíš hračky. Nevím, co přesně to je, možná lego? Autíčko? Plechový panáček? Nevidím to dost jasně. A pak si kluk uvědomí, že není sám. Zvedá ke mně, respektive k Christině, hlavu, načež se poleká a celý rudý schová svůj výtvor za zády. Uvědomuji si, že toho kluka odněkud znám. Ten ublížený výraz, který po Christině vrhá je hned záhy vystřídán povýšeným úšklebkem. Pohled toho smrada se do mě vpíjí, jako bych byl v jeho očích úplný hovno a neměl tu co dělat. Což je vlastně tak trochu pravda... Vážně bych tu neměl být. Tahle vzpomínka se mnou nejen, že nemá nic společnýho, ale ke všemu je mi zatraceně nepříjemná. Zlatej rámen a ninja obleček! Poněkud zaraženě otevírám oči a snažím se rozkoukat. To, co jsem právě viděl mě znepokojilo, ale to bude nejspíš tím, že jsem do hlavy ještě nikomu nelezl. Doteď jsem z toho měl akorát tak prdel, což mi nemůže mít nikdo za zlé. Jak jsem mohl vědět, jak něco takového probíhá? „No, asi jsem něco viděl...“ zamumlám nakonec s pokrčením ramen. Nějak nevím, co Christině zrovna k tomuhle říct. Jen co hodina skončí, seberu z lavice své saky paky, rozloučím se a vyjdu na chodbu. Tam už si mě odchytává Daniel. „Cože jaký nohy?“ zeptám se přiblble, když mě zahrne otázkami. Pak mi dojde, o čem mluví. Daniel byl skálopevně přesvědčený, že si Christina neholí nohy a chtěl to za každou cenu i dokázat. „Čoveče, nic takovýho sem neviděl. Díkybohu.“ zazubím se. U Jashina, to by mi tak ještě scházelo. „Spíš sem viděl něco fakt divnýho.“ svěřím se, když kráčíme ke skleníkům. „Mám pocit, že sem viděl Cornigruma, ale nejsem si jistej. Nic tak divnýho sem už dlouho nezažil. A ta holka je taky divná. Jak navenek, tak vevnitř. No, to je fuk, cos viděl ty? Hádám, že nějakou telenovelu s Domenicem v hlavní roli.“ |
| |||
G82 > Skleník č.4 Ruby, Kenji 14.10. ,,Jojojo, přesně tak!" Horečně přikyvuju, když pozná, že se jedná o dívku. ,,Seš blízko." Podporuju ji. ,,Co ještě vidíš?" Netrpělivě si přesednu na židli a upřeně ji pozoruju. Skoro to vypadá, že vážně ví! ,,Alex? Nene, ta to není. Ani Charlotte. Ty si pěkně vymejšlíš co?" Zakřením se. ,,Byla to Naira." Prozradím nakonec. ,,Jste na jedné koleji, tus určitě musela poznat!" ,,Hm dobře, dej mi chvilku." Promnu si spánky, když přijde řada na mě. Vidím.. Vidím děvče. Dlouhé blond vlasy, tmavé oči. Rozcvičuje se venku. Tu znám! Počkat.. Jméno, jméno.. Párkrát zaluskám prsty. ,,To je taková ta... No, ta jediná normální ze Zmijozelu.. Jak se sakra.. Colette!" Vyhrknu a s nadějí na Ruby pohlédnu. ,,Ráda sportuješ co? Proč nejsi v týmu?" Zeptám se po chvíli, co si vybavuji celou její myšlenku. ,,Mohla bys být dobrý střelec." Prohlédnu si její stavbu těla. ,,A pravděpodobně i dobrý chytač, ale to už je Acai." Zmíním jen tak na okraj. Hodina pokračuje dalším nabouráváním do mysli, tentokrát už nebudeme hádat spolužáky, ale rovnou se budeme šťourat ve vzpomínkách. Otočím se v lavici naproti Ruby a zavřu oči. Soustředím se tak moc, že se mi čelo začne krabatit v zamračení. Nakonec do Rubyiny hlavy skutečně dorazím. První co uvidím je kamenná zeď, ale ta pod mým náletem (93), nevydrží dlouho a brzy se rozpadne. Místo toho se přede mnou zjeví rozlehlé pole. Vypadá jako rýžové, ale těžko říct, nejsem expert. To by poznal spíš Kenji. Ale ne, je to rýžové pole. Už podle těch kuželovitých klobouků, které mají ti lidé na poli na hlavě. Vypadá to, že tam jen tam stojím a pozoruji, co se děje kolem. Avšak záhy se pohledem dostanu ke svým rukám, které jsou obě až po lokty od hlíny. Vypadají jako ruce Rosalie. Z Rubyiny vzpomínky mě vytrhne až její kopnutí do holeně. ,,Au!" syknu a automaticky se za holeň chytnu. Ublíženě na ni pohlédnu. ,,Co to do tebe vjelo?" Mnu si holeň. ,,To máš jako brigádu? Myslím to rýžové pole." Zeptám se zvědavě. Jakmile přijde řada na Ruby, ve svém pokusu uvidí jen zeď. (65) Není kdovíjak skálopevná, sem tam má pár děr a kamenné bločky někde vyčuhují, ale svůj účel splní. ,,No, možná buď ráda, že jsi nic neviděla. Taky se ti mohly zjevit klučičí pokoje." Snažím se ji zlepšit náladu, než hodina úplně skončí. Jakmile je konec, rozloučím se se svou kolegyní a odchytnu si na chodbě Kenjiho. ,,Tak co, jak šla hodina? Co ty nohy?" Vyzvídám hned, mezitím co se spolu vydáme směrem ke skleníkům. ,,Viděl jsi něco? Třeba co dělá po ránu, po večerech.." Téma Christina nám vydrží až ke skleníkům, kde nás akorát vyzvedne profesorka a dovede do čtyřky. Když po nás chce, abychom si zopakovali minulou hodinu, trochu se skrčím a schovám za Kenjiho. Určitě si moc dobře pamatovala, co se tenkrát stalo. A já bych nerad byl teď na očích.. |
doba vygenerování stránky: 0.88184785842896 sekund