| |||
Nitrozpyt v G82 středa 14. října, Seb, Saga, přítomní na hodině Výklad Sagy mi šel jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Měla jsem větší problémy. Skrz závoj slz jsem na Seba sice moc neviděla, ale přišel mi nějak zmatený. To mě překvapilo. Tak nějak jsem čekala, že na mě začne syčet nějaké dalží lži o Nickovi nebo tak, nebo že mi začne nadávat. Jenže on spíš vypadal, jako že se stydí. Začal něco říkat, jenže mezitím si Saga asi všimla, že se něco děje, a přišla k nám. Seb jí začal vysvětlovat svůj úhel pohledu a... omluvil se?! Byla jsem tak v šoku, že jsem dokonce na chvíli zapomněla brečet. Zdálo se, že toho opravdu lituje, což mě vážně překvapilo. Netušila jsem, že je vůbec schopný něco takového cítit, obzvlášť po událostech dnešního oběda. "Jo, jo, v pořádku," zamumlala jsem a sama jsem byla tak trochu překvapená, že to vážně říkám. "Mohla bych si na chvíli odskočit do umývárny?" |
| |||
Acai Středa 14.října No to si ze mě snad někdo dělá srandu... Začínám se v duchu radovat, že Acai nic nevidí, když vystřelí první jméno, které ji napadne. Ta drzá opice má teda velký štěstí! Neochotně se usměju a přikývnu hlavou. "Jo, je to Thomas. Ty máš teda kliku. Jak to děláš?" zeptám se a čekám, co z ní vypadne. Možná se s ním taky tahá? Nebo používá snad nějaké domorodé talismany? Nebo tančí kolem ohně, aby k sobě přivábila nějakého boha štěstí? V hlavě se mi živě objeví myšlenka na Acai v křovácké sukýnce s pomalovanými tvářemi a oštěpem tančící kolem ohně. Přesně kam patří! Z mých úvah mne vyruší hlas profesorky, která nám vysvětlí další zadání. Nemám z toho moc velkou radost. Proč by se jako ta opice měla umět bránit? To ani náhodou! Na druhou stranu... "Tak já zase začnu, jestli ti to nevadí," otočím se na Acai a počkám, až mi to odsouhlasí. Zhluboka se nadechnu a pokusím se svou mysl uklidnit natolik, abych mohla dobře zaútočit. Když se cítím dost připravená, pokusím se nahlédnout do Acainy mysli (16+10=26). Bohužel ale narážím tvrdě na zeď, kterou bych tam rozhodně nečekala (70-7=63). Pokouším se najít nějakou skulinku, kterou bych mohla něco zahlédnout, zeď je ale neoblomná. Vysoká asi pět metrů, z velkých červených cihel. Musí mít několik vrstev do tloušťky. Moje úsilí a útok nejspíš nejsou dostatečné silné, aby ji prorazily. Frustrovaně otevřu oči a pod lavicí zatnu ruce v pěsti. Jak se opovažuje! "Dobrá práce," neochotně svou spolužačku ocením. Překvapila mě. Neměla jsem ji tolik podceňovat. Možná je to plantážnice, ale nějaké nadání asi má... Narozdíl od Silverlinové, která se sem musela dostat omylem... "Jsem připravená," kývnu na znamení, že jsem připravená na její útok. Teď se role obrátily. Zavřu oči a nacvičeným postupem se pokusím co nejlépe uvolnit mysl a začnu stavět zeď. Představím si vysokou, asi deset metrů vysokou zeď poskládanou z šedých žulových kamenů. Zeď je zhruba tři metry široká, tvořená ze tří vrstev (91+10=101). Snažím se daný obrázek udržet v mysli co nejdéle, aby se moje kolegyně nemohla dostat k tomu, na co doopravdy myslím. Pokud by se ale Acai přeci jen podařilo něco zahlédnout, myslím na vzpomínku z minulého léta, kdy jsme s bratrem byli na prázdninách u prarodičů. Může zahlédnout zhruba devatenáctileto ryšavého a velmi pohledného chlapce, který mne drží kolem ramen a společně sedíme na břehu jezera, smějeme se a pozorujeme racky. |
| |||
Učebna G8214. října, Středa Kenji, Becca + označení Bylo mi útěchou, že ani Kenjimu se v dnešní hodině příliš nedařilo. Po celou dobu jeho snažení jsem se soustředila na celkem detailní obraz jeho nejlepšího přítele. Na celkem vysokého, ramenatého chlapce s plaveckým nadáním. Pokoušela jsem si vybavit podrobnosti, kterým obyčejně vůbec nevěnuji pozornost, abych mu to co nejvíce ulehčila. Marně. Kenji nezahlédl absolutně nic a zdál se tím být stejně rozladěný jako já. “Není se za co omlouvat.” pokrčím rameny na jeho omluvu a pro jednou to není jen společenská fráze. Bylo by pokrytecké, kdybych mu to měla za zlé. Však jsem se sama moc nepředvedla. A ač jsem to nedávala tolik najevo, skutečně mě to rozčilovalo. Dopustila jsem, aby mne soukromé záležitosti odvedly od studia a to není dobré. Vůbec to není dobré. Ve svém vlastním zájmu bych měla pořádně zabrat. Kdyby se to dostalo k mamá, její přednášky by neměly konce a tomu bych se velmi ráda vyhnula. Z myšlenek mě vytrhne ostrá hrana čehosi, co se mi zapíchlo do spánku. Na moment se překvapeně zarazím. Pomluvy jsou jedna věc, ale aby po mně házeli věcmi, to už je snad příliš! Když sklopím oči do klína, zjistím, že nástroj, který mě tak hrubě atakoval, bylo jen letadýlko složené ze zažloutlého papíru. S kamenným výrazem se nepatrně nakloním dopředu, abych přes Kenjiho zahlédla kající se Beccu. Dříve než stihnu projevit jakoukoliv reakci, přispěchá ji na pomoc Kenji. Obhajuje její chování, zastává se jí. Poslouchám ho jen na jedno ucho, jsem příliš zabraná do rozebírání letadýlka. Než domluví, stihnu na papír narovnat, napsat na něj krátký vzkaz o několika slovech a znovu ho složit do malého letadýlka. Pohlídám si moment, kdy je profesorka zrovna zády. Když už něco takového dělám, tak si toho přítomná autorita nesmí všimnout za žádnou cenu. “Ani v nejmenším. Naopak jsem připravená jí ukázat, že jsou jistější metody, jak letadýlko dostat k tomu správnému majiteli, aniž by se cestou někomu zapíchlo do hlavy.” odpovím Kenjimu tiše a jakmile jsem si jistá, že se profesorka nedívá a vzduch je čistý, sfouknu si letadýlko z dlaně a pak jen s úsměvem sleduji, jak elegantně plachtí k vedlejší lavici a ladně přistává přímo před Rebeccu. Ještě chvilku čekám, až si vzkaz přečte, načež se na ní sladce usměju a pak už věnuji pozornost profesorce, která zahajuje druhou část hodiny. Jsem odhodlaná druhý úkol splnit na jedničku, když se mi napoprvé vůbec nedařilo, tedy po příležitosti začít jako první hned skočím. “Dobrá.” natočím se směrem ke Kenjimu, vyčistím si mysl, zhluboka se nadechnu a upřu pohled na jeho čelo, jako by mě to mělo pomoct. Propaluji ho pohledem, vlastně se nemusím zrovna dvakrát snažit. (73+10=83%) Zeď, ze které jsem viděla jen kousek, velmi brzo zmizí. Místo ní zahlédnu sama sebe. S katanou, v černé uniformě s maskou přes rty a nos, v póze, kterou bych si raději nechala pro sebe. Zrudnu jako rajče. Jako kdybych se opařila, opustím Kenjiho hlavu a dávám si velký pozor, abych se mu náhodou nepodívala do očí. To je přesně ten důvod, proč jsem se nechtěla hrabat v jeho mysli. Ani si nechci představit, jaké perverznosti se mu běžně honí hlavou. V jakých dalších oblečcích si mě může představovat. “No. Zeď to rozhodně nebyla.” odkašlu si, abych získala trochu času na utřídění myšlenek a nedala najevo, že mě trochu rozhodil. “Myslím, že jsem viděla až příliš.” usoudím nahlas a taktně mlčím o obsahu jeho myšlenek. Copak se neumí ovládat? Na jeho úchylky opravdu nejsem zvědavá! Možná jen tajně doufám, že pokud se mi do hlavy dostane on, udělá to samé. “Jsi na řadě.” jsem ráda, že se teď mohu soustředit na něco jiného než na fakt, že si mě Kenji vůbec představuje. Ovšem nedalo se říct, že by se mi to kdovíjak dařilo. Naštěstí můj soused nemá svůj den. Takže i když mám v hlavě neuspořádaný chaos myšlenek, nevidí vůbec nic. Uleví se mi. “Nevadí. Třeba se ti povede příště. Žádný učený z nebe nespadl.” roztržitě ho utěším, narovnám se, popadnu sešit a začnu si s ním ovívat obličej, abych co nejrychleji rozehnala horko ve tvářích. V duchu se modlím, aby hodina byla co nejrychleji za námi. Rozhodně nebudu navrhovat další pokus. Ne teď. |
| |||
Učebna N62 > Nitrozpyt v G82 Kayla a profesorka 14. října, středa Kayla moje slova nevzala příliš dobře. Snažím se na ni nedívat, soustředím se hlavně na třísku a aby se dostala pryč z mojí lavice. Vytrvale do ní dloubu palcem, než to dřevěná tříska vzdá a odpadne. Po chvíli kňourání ozývajícího se vedle mě přestanu, promnu si kořen nosu a nenápadně se podívám okolo sebe, jestli nás někdo sleduje a je donucen poslouchat to co já. Psychické týrání. Mezitím profesorka vypráví něco dalšího z výkladu, ale jelikož to teď mám z obou stran stereo, nejsem si jistý, na co přesně se mám soustředit. Nakonec sjedu pohledem na Kayly ruce, nadechnu se a zafuním. Vlastně se trochu stydím, že jsem vůbec něco řekl, což naznačují lehce zčervenalé tváře, ale zároveň nesnáším, když se někdo takhle strašně uráží a začne dělat scény. S nakrčeným obočím začnu: „Co? Ne, to-“ nedokončím, to už se objeví profesorka u naší lavice. Odmlčím se, zamrkám na Kaylu a než stačí cokoli říct, odpovím sám. „Jo, všechno v pohodě,“ kývnu profesorce, pak se obrátím ke spolusedící a trochu se k ní přikloním, aby moje mumlání slyšela pouze ona a profesorka. „Já už nic říkat nebudu, Kaylo, nemyslel sem to tak a promiň, no,“ omluvím se jí rychle a doufám, že přestane brečet. „Fakt, kašli na to, je to blbost.“ Dodám ještě k jejím domněnkám, jak ji chci zničit a mučit ji. Lituji toho, že jsem si nemohl sednout kamkoli jinam. |
| |||
Hodina nitrozpytu - G82 Cassandra Takže na minulé hodině se vyvolávaly hřebínky. Ani mě nemrzí, že jsem tam nebyla, ale přesto si budu muset vyzkoušet nějaké vyvolávání na vlastní pěst. „Na chvilku, jen bych si to přepsala, abych na další hodině nedělala ostudu.“ Usměji se na ni a doufám, že s krátkým vypůjčením poznámek nebude mít problém. Jakmile profesorka řekne zadání, vizualizuji si v hlavě osobu, která se nachází v místnosti. Cassandra ale uvidí něco až na třetí pokus, ale stejně toho není mnoho, zjistí jen, že se jedná o muže. Zatímco já mám docela úspěch, rozpoznám dost charakteristických vlastností, ze kterých si jednoduše vyvodím jedno. Jsem to já! Teda, alespoň bych měla být, pokud mě zrak nešálí. „Řekla bych, že myslíš na mě!“ Vypustím z úst, i když si hned uvědomím, že to zní vlastně trochu podivně. Hodina dále pokračuje a profesorka má pro nás další úkol, tentokrát se nahlížení do mysli musíme bránit. Zní to velmi zajímavě a je to něco, co by se dalo i reálně využít. Kdo by také chtěl, aby nám někdo nahlížel do hlavy? Jako první se Cassandře pokusím nahlédnout do mysli já. Není to nic příjemného, cítím se, jako bych dělala něco, co by se dělat opravdu nemělo. Moc toho neuvidím, ale přesto se mi její obranu podaří prorazit a i to považuji za velký úspěch. (Já 49% (52-3), Cass 37% (44-7)) „Něco vidím…jsi to ty na koštěti?“ Podle všeho myslí Cassandra na létání, pokud by se jí podařilo podívat do mojí hlavy, asi by tam viděla něco podobného. „Těšíš se na zápas?“ Zeptám se mezi řečí, protože se brzy setkáme na hřišti tváří v tvář. Když se o útok na moje myšlenky pokusí Cassandra, nezahlédne ale vůbec nic, jen velkou, těžkou zeď (Já 50% (53-3), Cass 10% (17-7)). |
| |||
Středa 14. říjnaNitrozpyt v G82Christina, zmíněna Becca, profesorka, spolužáciNevím, jestli je to tím, že sedím zrovna s Christinou, ale oba vidíme (nepřekvapivě) úplný hovno. Je úplně jedno, že každý máme dva pokusy, protože ani v jednom se v mysli toho druhého neukáže nic, co by bylo jakkoliv užitečné. „Aigoo, já fakt nic nevidím.“ zabručím nespokojeně. Tohle je ubohý. Ne, že bych chtěl za každou cenu vidět obsah Christininy hlavy, ale spíš mě to štve kvůli mně samotnému. Nitrozpyt mě jako předmět bavil a pochopitelně bych měl rád dobré výsledky. Občas jsem sice s Danem působil jako lehkomyslný flákač, ale to neznamenalo, že mě studium nezajímá a že chci na konci roku propadnout. Nechci. Chci být v budoucnu bystrozor, takže bych měl ve vlastním zájmu přidat. V testu na DČAK jsem sice uspěl, to jo, ale jen proto, že jsem měl taháka. A na ty nemůžu spolíhat donekonečna. „Asi bych to už nechal být, dneska fakt nemám svůj den, gomenasai.“ omluvím se své společnici, když se zdá, že ze sebe nic lepšího prostě nedostanu (13+10=23% poprvé a 21+10+10=41% podruhé). Chabou útěchou je mi alespoň to, že ani Christina není se svým výsledkem zrovna dvakrát spokojená. Ač mi její chování dost připomíná Angelu nebo Barbaru, dalo se předpokládat, že pod tou maskou ledový královny jí na dobrých výsledcích záleží. Teda myslím... Přeci jen, byla to holka z urozený rodiny a její rodiče by asi těžko nesli, kdyby měla jejich dcerunka trolly od shora až dolů. I když co já vím, jak to funguje u šlechticů. Třeba jim je to uplně fuk. A pak mi nad hlavou cosi proletí... Jsem tak zabraný do vlastních myšlenek, že daný předmět zaregistruji až ve chvíli, kdy naráží do Christiny. „Hustý!“ Oči se mi v tu ránu rozzáří jako malému děcku, které dostalo do ruky bonbon. Ne proto, že by mi přišlo vtipné, že letadýlko nabouralo zrovna do Christiny (no dobře, docela vtipný to je), ale jde mi tu spíš o to rozptýlení, které teď vážně uvítám. Rozhlédnu se po třídě, abych zjistil, kdo je autorem tohohle povedeného výtvoru. Nemusím hledat dlouho. Spatřím Beccu, jak dělá s výrazem nakopnutého štěněte nějaké posunky. Že mě to vůbec překvapuje. Místo odpovědi se na ní jen zazubím a zvednu palec nahoru. „Snad tě to moc neurazilo, mám takovej pocit, že to letadýlko chtěla poslat mně. Becc už je prostě taková, trochu pošuk, ale jinak milá. A házet neuměla nikdy...“ Začnu svou kamarádku před Christinou hájit, protože co kdyby se jí to náhodou opravdu dotklo. I když mám takovej pocit, že to vezme spíš v klidu. Tohle není Devereuxová, která by z toho dělala třetí světovou. Nastává druhá polovina hodiny a s ní i nový úkol. Profesorka chce, abychom se znovu šťourali jeden druhému v hlavě, avšak s tím rozdílem, že ten druhý se tomu bude bránit. „Klidně útoč jako první.“ vybídnu Christinu a pakliže souhlasí, snažím se myslet na zeď (69+10=79%, Christina hodila 83%, takže se neubráním). Jenže co se nestane. Holá zeď jako taková je docela nudná a dost out, takže se mi do hlavy vkrade něco úplně jiného. A tím něčím je naprostá stupidita. Vážně nevím, kde se mi taková blbost v hlavě vzala, ale představuji si Christinu v ninja oblečku, s maskou a katanou. Vypadá u toho fakt hustě! Tak moc, až si přeju, aby alespoň něco zahlídla. Kdyby takhle chodila po Bradavicích, ne, kdyby tak chodil úplně každý, tak by to byla naprostá paráda. Připadal bych si jako u táty v doju! Ale dost blbnutí, teď jsem na řadě já! „Tak co, vidělas něco? Vystřídáme se?“ pokusím se o úsměv a jakmile mi dá spolužačka svůj souhlas, začnu se soustředit. (4+10=14%, Christina hodila 19%) Popravdě... Nevidím nic. Ani zeď, ani osobu, místo, nebo nějaký předmět. Prostě vidím jen černotu. „No... Nic nevidím.“ přiznám poněkud zahanbeně a roztržitě se podrbu na zátylku. PS: Snad to mám dobře a jestli ne, tak mě neukamenujte, na ty hody jsem trochu levej :-( |
| |||
G82 Nitrozpyt a nitrobrana 14.10. Thomas, Kayla, Sebastian + zbytek studentů Procházela jsem se mezi lavicemi a kontrolovala, zda moji studenti dostatečně pilně pracují. Pracovali a jestli ne, tak to alespoň předstírali. Jsem zrovna v zadní části, kde chci slečně Rielové vysvětlit, že se nehodí během hodiny trefovat se do svých spolužáků papírovými letadýlky, když mi těsně okolo hlavy něco proletí. Grep? "Pane Blacku?" otočím se na Thomase, na letadýlko dočista zapomínám. "Dávejte prosím pozor. Ten grep by určitě do konce hodiny nezplesnivěl," upozorním ho a snažím se neusmívat, dokonce se snažím tvářit přísně. Oni mě vždycky něčím překvapí...házet grepem o hodině, achjo. Neunikne mi ani Kaylino zakvílení. Ztuhnu. Možná jsem jí vážně neměla posazovat vedle Sebastiana, ael tohle už přesahovalo hranice normálních reakcí puberťačky plné hormonů. Zatím to ale nechávám být, abych na Kayliny slzy neupozornila celou třídu. Místo toho sleduju Sušenku, která se rozhodla, že jí to už pod nohama Angely nebaví a vydala se na průzkumy. Proběhe Cassandře s Amandou pod nohama a podél zdi jde až do zadní části učebny, kde si zase lehne. "Prosím o pozornost," řeknu nahlas, když se vrátím před tabuli. "Teď, když jste si potrénovali nahlížení do mysli, trochu vám to ztížím. Znovu se ve dvojicích budete snažit tomu druhému nahlédnout do mysli a přijít na to, na co myslí, ale tentokrát se ten druhý bude snažit tomuto...řekněme útoku...ubránit," pokračuju. "Pro vás, jako začátečníky, je nejlepší způsob obrany myslet na zeď. Představujte si ji do nejmenších detailů...jestli je z cihel, ze dřeva, jak je tlustá, vysoká...pak ve vaší mysli váš spolužák najde jenom tu zeď," řeknu jim. Třeba po čase ti víc talentovaní dokážou svou mysl vyprázdnit natolik, že nebudou muset myslet na zeď a žádný nitrozpytec v jejich hlavě stejně nic nezahlédne. Ale to bylo ještě daleko. "Poprosím vás, abyste byli ohleduplní, jestli se vám podaří nahlédnout do mysli svého spolužáka. Až budete připraveni, začněte," vyzvu je. Když jsem si jistá, že všichni začali, na chvilku si sednu za katedru a něco píšu na pergamen, než se objeví skřítek. Zapečetěný pergamen, na kterém je úhledným písmem napsáno, pro koho je míněn, skřítkovi předám. Ten pak téměř okamžitě zmizí, tak se znovu postavím, abych měla přehled, co se na mé hodině děje. Jdu rovnou k lavici, kde sedí Kayla se Sebastianem. "Je tady všechno v pořádku?" zeptám se jich tlumeným hlasem, abych nerušila ostatní studenty. I když se dívám na oba dva, moje otázka je mířená hlavně na Kaylu. Tentokrát žádné složité počty :) Dohodněte se spolu, kdo první bude útočit a pak si hoďte procenta. Kdo hodí víc, ten vyhrál (nezapomeňte na bonusy a postihy napsané v důležitých v diskuzi). Čím větší rozdíl (jeden hodí třeba 5% a druhý 99%), tím víc toho můžete zahlédnout. Nechám na vás, co v mysli toho druhého zahlédnete, ale taky se na tom předem dohodněte. Může to být třeba nějaká vzpomínka, zážitek, nebo třeba jenom brambory, protože máte hlad :D |
| |||
Nitrozpit G82 Středa, 14.10. Patrick Jak už to tak někdy bývá, i když se člověk snaží, né vždy se daří jak by rád. Jemné umění Nitrozpitu je také vcelku náročnou oblastí tajů magie. I přes to že patří mezi mé silné stránky, dneska jako bych se nedokázal pořádně koncentrovat na to co dělat. Snad to bylo i formou praxe nyní prováděnou. Nevěnoval sem se okolí, snažil sem se prostě vyčíst co jde z toho co se mi podařilo zahlédnout v jeho myslí, napoprvé tedy velký kulový ale napodruhé se začala rýsovat postava... Takže chlapec, kolejní barvy Zmijozelské, vyšší, urostlejší, pevné držení těla, tmavé vlasy, strniště a lehce aristokratický pohled...takže to může být... Hlavou se mi honili postavy Zmijozelských ale ani za mák sem si nemohl ostře vybavit kdo to je...jen podle toho co sem zahlédl sem začal odtušovat kdo by to mohl být... Vidím toho dost málo takže můžu prostě jen hádat dle toho strniště a pohledu a vlasů že by to mohl být, ale jak říkám, je to jen čistě odhad...Richard... Vyslovil sem svou domněnku a jen si v duchu nadával že toho nevidím víc, i tak ale dle kolejních barev a stylu účesu a strniště vycházel jako jediný slušný kandidát právě on. Po tom sem se už soustředil sám... Začnu myslet na onu slečnu, nenuceně, s klidem a dávaje mu možnost zjistit co nejvíce, jistě je to slečna, menšího vzrůstu, v mé představě letící na koštěti s dredy ukazujíc směrem k brankám na hřišti.Tmavší pleť, tmavé oči. |
| |||
Nitrozpyt v G82 středa 14. října, Sebastian GALE Sharivar, Saga, přítomní na hodině Snažila jsem se zůstat v klidu. Opravdu jsem se snažila. Opravdu to nevyšlo. Můj úmysl dělat jakoby nic Sebastian doslova zadupal do země. Že se ke mně chová tak stroze bych ještě rozdýchala. Že se mi ani neuráčil říct, jestli jsem odpověděla dobře, taky. Takže jsem ještě zvládla spolupracovat, když byl na řadě s hádáním on. Dál už jsem to ale nevydržela, vzhledem k tomu, jakému duševnímu vypětí jsem byla od rána vystavena. Čerstvě zašitou ránu je prostě snadné znovu otevřít. "To není pravda!" zakvílela jsem trochu hlasitě, i když v pracovním hluku místnosti se to nejspíš ztratilo, a zase jsem se rozbrečela. Co jsem taky měla dělat jiného, když se rozhodl zase rýpat do jednoho z mých největších strachů? Představa, že skončím úplně sama jenom s kočkama, že přijdu o Nicka, že mě opustí všichni lidé, které jsem kdy měla ráda, že mnou budou opovrhovat... "Jak v-vůbec můžeš říct něco takovýho?!" vyrazila jsem ze sebe jsem škytavě, "Máš snad nějaký zvrácený p-potěšení z toho mi ubližovat? P-proč mi předpovídáš, že skončím tak neskutečně špatně? Nic o mě nevíš! Nebo mi to snad p-přeješ? Za to, co se stalo u oběda mě p-přece už potrestali! Dokonce jsem se ti i omluvila! Tak co ještě chceš? Nebudeš spokojenej dokud mě úplně n-nezničíš?" Moje nehty se mi bolestivě zarývaly do dlaní, ale skoro jsem si toho nevšimla. Jako by mě posedla noční můra, a já se prostě nemohla probudit. Nejhorší den mého života pokračoval. Co tím sakra jako myslí? Jak jsem se chovala v Síni? Jak ON se choval v Síni! Já jsem byla úplně v klidu, dokud nepřišel on a Sinestra a nerozhodli se do mě zabodat tisíc jehel z těch svých lží! Bezmocně jsem si otírala slzy do rukávu hábitu. Proč já? Proč zrovna já?! |
doba vygenerování stránky: 0.83410501480103 sekund