| |||
Učebna N62 Patrick, Diana a Thomas, spolužáci v okolí a profesorka 14. října, středa „Jasně, úplně cejtím, jak si vypláču všechny oči, co mám...“ pitvořím se na Patrickova slova a pozoruju, jak se připravuje na kouzlení jako kdyby měl následujícím kouzlem snad zachránit svět. Zakroutím očima. Asi se bude snažit přivolat tu armádu přítulných holek. Smůla že zrovna já nepotřebuji znát žádné kouzlo pro přivolání armády holek. To zvládám i bez kouzlení. Hrkne ve mě, když vidím vyvolaný hřebínek – na okamžik se zachmuřím, ale pak si pobaveně odfrknu a zavrtím hlavou: „No tak to prr, koníčku, bez soudce to neplatí,“ namítnu pohotově. Odložím hůlku na stůl, natáhnu se pro svůj „hřebínek“ a otočím se se židlí na pár, co sedí za námi. Zazubím se na Dianu a Thomase, kteří spolu sedí v lavici: „Čau, lidi, hele, řekněte,“ oslovím sourozence „čí hřebínek je hezčí. Tenhle Patrickův levnej bižu kousek?“ Nakrčím nos a nenápadně zavrtím hlavou, aby pochopili, že tohle není správná volba. Pak kývnu na Patricka, aby ukázal svůj výtvor našim dvěma soudcům z Nebelvíru. „A nebo! Tenhle senzační hřeben, co se hodí každýmu a je to unikátní kus, takže ho nikdo nemá a je fakt super,“ vychvaluji svůj pokus o hřebínek, co vypadá jako tlustá šedá housenka se čtyřmi bodlinami. Usmívám se u toho, nejspíš se docela bavím. „Co, Diano?“ Zahýbu obočím nahoru a dolů, a natahuji k brunetce svůj výtvor, co mám v ruce, aby si všimla hlavně housenky než Patrickova hřebenu. Zatřepu s rukou, aby tlusto-housenka vypadala víc atraktivně. |
| |||
N62 Sebastian, Dee, Rhiannon Kearney Se zaujetím jsem sledoval, jak se Sebastian snaží kouzlit. Můj soused se mě dokonce zeptal, jak byla ta kouzelná formule. No, jsem rád, že to padlo na něj a ne na mě. "Nevím, něco jako Seru na rutinu!." Pokrčil jsem rameny. Samozřejmě jsem věděl správnou odpověď, ale proč se trochu nepobavit na Sebastianův účet? Jemu nevadilo, když schízoval chudáka Kaylu, takže ani nemám výčitky. Jsem v zásadě hodnej kluk, nápomocný všem, kteří pomoc potřebují, ale když se mi navezete do kamarádů a Kayla je kamarádka, tak vám to oplatím. Samozřejmě, že to Sebastian naprosto zeslonil. "Hmm...s takovou naší profesorce přivoláš tak maximálně bolest hlavy." Ohodnotím výsledky Sebova snažení. Ten se nakonec dopálí a začne trucovat. "To je blbost. Kdo jako chce červenou kouli a k čemu jako? To mi fakt řekněte,“ Vesele se usměji. "No, ber to takhle, přivolávat červenou kouli je nám asi na nic, ale když nedokážeš ani to, jak chceš přivolat těžší a cool věci, jako třeba...nevím...drak...nebo armáda přítulných holek?" Pokusím se vysvětlit svému spolusedícímu smysl těchle cvičení. Pak následuje další výklad. "Jéé, budeme přivolávat hřebínky." Pomyslím si pobaveně. Sebastian se na věc vrhne jako první a podaří se mu vytvořit něco jako hodně vošklivou housenku. Nicméně se zdá býti na své dílo pyšný a dokonce mě vyzve na sázku. No, proč ne? "Beru. Mrkej na drát a breč." Odpovím mu se sebevědomým úsměvem, vyhrnu si rukávy a cvičně protočím hůlku v prstech, nejenom aby to vypadalo víc "kchool", ale taky abych vypadal, že vím co dělám. protože ve skutečnosti nevím. "Oukej, vizuální imaginace a artikulace...to dám." Vybavím si luxusní hřebínek (odkaz, jaký používá moje mamka. "Parvus cristae!"(98%-10%= 88%). No, moc se to nepovedlo, nejsou tam žádné zlaté vzory ptáčků, žádné rytí a dvě jehlice chybí. Vlastně to vůbec nevypadá jako mamčin hřeben, spíš jako jeho levná napodobenina, ale i to poráží Sebovu hřebeno-housenku. Čapnu svůj výtvor a ukáži jej svému spolusedícímu. "Takže to budou tři srpce, prosím." Zazubím se vesele. Všimnu si, že mi krátkou chvíli pozornosti věnovala i má sněhová princezna. To mi připomene, že dnešní rande nesmím pokazit. Už jsem měl zamluvené místo U Tří košťat a i jakýs, takýs plán, ale stejně. Bude to rande s dámou mého srdce. Abych byl upřímný, při pomyšlení na večer už začínám být lehce nervozní. |
| |||
N62 14.10. Mlčky a trochu soucitně sleduju svou sousedku, která si vylosovala vajíčko se stužkou. Poradila bych jí, ale sama pořádně nevím, jak na to. "Snad jo," kývnu. Kuličku se jí vyčarovat podařilo, ale dokonalá není ani zdaleka. "Ani já," přitakám na její poznámku o tom, že živit by se tím asi nemohla. "Ale co, na tomhle kouzlu svět nestojí. Leda kdyby si někdo chtěl zahrát kuličky," krčím rameny, protože jiný účel vyvolávání malinkých kuliček mě rozhodně nenapadá. Zaznamenám, jak Seb sedící šikmo za námi kopl do své vlastní tašky. Ohlédnu se po něm - ruce má zkřížené a tváří se naštvaně. Ale ale, copak? Nedaří se nám? Bez komentáře se zase obrátím směrem k tabuli. To máš za ty hranolky. Holt karma, pomyslím si malinko škodolibě. Další kouzlo je neméně zbytečné. Hřebínek. Ale NO TAK, paní profesorko. Nemůžeme se naučit něco užitečnýho? Přivolat si třeba, nevím, aspoň polštář? Uznám však, že moje neslavné pokusy o vyvolání kuličky by asi v případě polštáře tím spíš nedopadly líp. Snažím se, i když trochu zklamaně, poslouchat a pochytit formuli a pohyb hůlkou, ale myšlenky mi pořád utíkají jinam. K famfrpálovým tréninkům, k tomu, kde je asi teď Karamela, k dnešní večeři a k té večerní hodině v Zapovězeném lese. Profesorku Kearney vnímám proto na půl ucha. Profesorka skončí s výkladem a já vím akorát to, že si máme představit hřebínek. Otráveně zívnu. A to máme další hodinu Nitrozpyt, který mě už vůbec nebaví. Ne prostě, musím se trochu vzchopit. Kearney chce hřebínek, tak bude hřebínek. "Par..." Jakže to bylo? "Parvus cristae," dořeknu a neurčitě mávnu hůlkou. (35-10=25%) Je to horší, než jsem čekala. Možná je to tím, že jsem si ukousla moc velké sousto a chtěla jsem kartáč na vlasy, protože ten starý už mi dosluhuje, možná tím, že mi obraz na poslední chvíli uletěl z myšlenek, možná kvůli špatnému pohybu hůlkou nebo zakoktání při formuli. Každopádně se na lavici objeví světle modrá loužička čehosi, co svým tvarem sice nejdřív při troše fantazie aspoň připomíná obrys kartáče ležícího na stole, ale za chviličku se to už celé roztéká po celé lavici. "Tergeo," vyčistím tu věc rychleji, než se to stihne dostat na zem nebo k Naiře a jejímu výtvoru. Skoro omluvně se na ni podívám a zároveň chci zjistit, jestli se jí vedlo aspoň o trochu líp. Ono buďme upřímní - hůř se jí mohlo vést jen těžko. Vyvolávání hřebene je pro ni stejně jako stvořený. Ty její vlasy by ho potřebovaly jako sůl. "Zlatá ta tvoje kulička," postěžuju si nahlas. I když jsem si o jejím předchozím výtvoru nemyslela nic moc, najednou to vidím z úplně nové perspektivy. "Kdyby se mi povedl takovej hřeben, byla bych fakt šťastná." Zdrceně se opřu o židli a s neštěstím v očích čekám, co bude dál. Už abychom šli do toho Zapovězenýho lesa, tam bude aspoň nějaká sranda. I když s profesorem Snapem asi ne, že jo. Tak zas nic, no. |
| |||
N62: Základy vyvolávání 14. října, středa Nate, prof. Kearney Nad Nateovou poznámkou jsem se jen krátce tiše zasmál. Samozřejmě měl pravdu, bylo to zhola nemožné. |
| |||
Před hlavní síní -> základy vyvolávání N62 Středa 14. října “Já a kotě?“ odpovím Kenjimu úplně stejně. “Kdepak. Galain by si sice zvyknul, ale nevim, jestli by si kotě doma zvyklo na Arana,“ zasměju se. “Navíc já kočky vlastně ani moc nemusim, jsou falešný, náladový a maj dost ostrý drápky,“ zašklebím se. “Kdepak, to si radši ke Galainovi pořídím ještě nějakou králičici. Což vlastně taky není úplně špatnej nápad, už stárne, hodila by se mu společnost. A kdo ví, třeba bych tady za chvíli věšela podobný inzeráty, jen s králíčkama,“ zahihňám se. Jsem docela ráda, že nás Dan vyrušil z rozjímání a skoro násilím dotáhl do třídy. Úplně jsem na hodinu zapomněla přes všechna koťata a Ryanovu paniku. Navíc bych vážně byla schopná pořídit Galainovi kamarádku a založit v Bradavicích králičí farmu. Takhle na to snad zapomenu… Bohužel přijdeme až po paní profesorce. Kývnu jí na pozdrav, zamumlám nějakou omluvu a sednu si na prakticky poslední volné místo. I s Ryanem vedle sebe. Sotva vytáhnu hůlku, brk a něco na psaní, už u mě profesorka stojí s vejcem. Prosím, ať nemusím opakovat, prosím, ať nemusím opakovat! „modlím“ se v duchu a rozbiju vajíčko, abych se podívala dovnitř. “Jo!“ ujede mi nadšeně, když vajíčko zeje prázdnotou (4). Jako jo, posledně mi to docela šlo, ale nemusela bych si to pokazit! Navíc dělat zrovna kuličky… i když byly krásně červený, pravda. Radši se dívám, jak to jde ostatním. Koukám, že jich moc není, a tak se začnu brkem šťourat v desce stolu. Hlavně abych nemusela moc mluvit s Ryanem! Díky bohu netrvá až tak dlouho a jdem se učit nové kouzlo. “Hřebínek do vlasů?“ ujede mi tiše a zoufale. Další zbytečná věc. Vlasy většinou jen rozčešu a nechám volně lítat všude okolo sebe. Věc jako hřebínek do vlasů naprosto netuším, k čemu vlastně slouží. Jediná moje větší úprava vlasů je culík na famfrpál, tam se docela hodí vidět před sebe a okolo sebe. Trochu otráveně narovnám hrot brku, aby se s ním dalo psát, a do poznámek si zapíšu: Kouzlo hřebínek – Parvus cristae. No… jsem zvědavá, jestli to po sobě někdy přečtu, až to budu potřebovat. Měla bych přestat do těch stolů rejpat, mám docela velkou spotřebu brků… Popadnu hůlku, znuděně a otráveně s ní mávnu před sebe: “Parvus cristae!“ (98-5 = 93 %) K mému naprostému úžasu a popravdě i úleku se přede mnou objeví naprosto dokonalý hřebínek. Nechápavě na něj zírám a pak se rozesměju. “Tak já ani netuším, k čemu ta věc slouží, natož jak pořádně vypadá a povede se napoprvý. Vidíš to?“ šťouchnu automaticky do Ryana. Úplně zapomenu, že se s ním snažím nemluvit. Síla zvyku. “To bude asi nějaký lehký kouzlo, to jinak není možný,“ usoudím nahlas a rozhlédnu se po spolužácích a jejich snahách. Popravdě… nevypadá to, že by měl někdo nějak velký úspěch. Jsme z toho trochu nervózní. Skoro to vypadá, že mám jeden z nejlepších výsledků. A to jsem se nesnažila, k čemu by mi taky nějakej hřebínek byl… Raději se trochu přikrčím a snažím se nevyčuhovat z davu. Nechci bejt za šprta. |
| |||
Cass, Thomas, Diana Středa 14.10. „Ahoj,“ pozdravím dvojčata za sebou, kteří se hned začali zajímat o Cass. Přijde mi to sice trochu nezdravé takto obtěžovat spolužáky, když se mají věnovat přípravě na hodinu. Osobně si přichystám všechny potřebné věci: pergamen, kalamář, učebnice a hůlku, kterou si položím na stůl. No, ale i Cassandra začne mluvit. „Ano, těším…“ jen nevím, jak stihnu všechny své povinnosti na dnešek. Po výkladu paní profesorky se pustím do čarování. Není to ideální (47), ale co se dá dělat. Napoprvé to je málokdy dokonalé. Hřebínek je sice jen dva zuby, ale aspoň drží. Navíc má hezkou, tmavě zelenou barvu. „Ještě dodělám pár zubů a můžu ho dát Dee. No dobře, to bude chtít víc než jen pár zubů. A co ty? Šup šup.“ |
| |||
Středa 14. říjnaPřed Hlavní síní >> Základy vyvolávání v N62Ryan, Erika, Daniel, Rebecca, Alex, profesorkaOdpověď na mou otázku mi nakonec nedává Ryan, nýbrž Erika. Netřeba říkat, že mi její vysvětlení nedává ani trochu smysl, snad krom té části s koťaty, která je vzhledem k Ryanově fobii asi jasná. „Moment, jaká záchrana?“ podivím se. Nejsem si vědom toho, že bych potřeboval zachraňovat. Jako jo, schody měly dneska hravou a změnily se mnou polohu nejmíň milionkrát, ale to není důvod k záchranným akcím. Tohle se tu stává běžně. „Vždyť jsem vám říkal, že jdu ještě na pokoj krmit zvířectvo.“ vysvětlím důvod své nepřítomnosti, kterou si Daniel již tradičně vyložil po svém. Vidím totiž ten jeho nevypočitatelnej, možná lehce přiteplenej pohled, kterým mě občas docela děsil. „Ty sis myslel, že tam honím, co?“ rozesměju se. Tohle uvažování bylo pro něj typické a vlastně mě ani trochu nepřekvapuje. Za ty roky už prostě vím, co od nejlepšího kámoše čekat. „Hele nezáviď, mohl sis místo přežírání taky na chvilku odskočit.“ dodám a záměrně ztiším hlas, abych tu jeho teorii o sebeukájení podpořil. Sranda musí být, ne? „Já a kotě? No jako proč ne...“ zauvažuji nad Eričinou nabídkou. Sice to myslí z legrace, ale nebýt s Ryanem na pokoji, tak bych do toho asi fakt šel. Bavilo mě (ač nelegálně, ale pšššt) shromažďovat mazlíčky a kotě jsem ve své sbírce ještě neměl. Doma jsme měli akorát psa a pak to, co jsem si během roku přivezl ze školy. To budou máma s tátou čubrnět, až uvidí, že jsem se kromě chameleona vrátil ještě s myšákem a kluběnkou. „Ale radši si ho vezmi ty. My už máme na pokoji koček dost.“ Chrisův Arwin bohatě stačil. No a pak tu byla Mont, o které Ryan zatím úspěšně nevěděl. Díkybohu. Jak dlouho mu to ještě zvládneme tajit? „Galain ocení společnost, ne?“ zazubím se. Na druhou stranu... aby si ta kočka takhle náhodou nechtěla z Galaina udělat chutnou svačinku. „A tobě by s kočkou pomohla třeba Ang...“ nedořeknu, jelikož na mě kdosi zezadu provede opravdu nekalý útok! „Co... to...“ Ani se nenaděju a mám na zádech Rebeccu. Co ta tady dělá? Nestačím pořádně zareagovat, natož protestovat a už mě táhne pryč. „Počkej, počkej!“ snažím se jí zastavit, jenže ona pokračuje v cestě. Mluví a mluví... A pak se mi začne omlouvat. „Uhm, no...“ poněkud rozpačitě se podrbu na zátylku. Tak nějak nevím, co jí odpovědět. Jak se mám? No, nebudeš tomu věřit Becc, ale asi tak, jak se většinou mají kluci ve friendzoně. Dost bídně. To ale nahlas říkat nebudu. „V rámci možností celkem fajn, znáš to.“ odpovím, s koutky úst roztaženými do upřímného úsměvu. Vlastně jsem docela rád, že se tu objevila. Nečekal jsem to, ale beru to jako příjemný zpestření. „Už jsem si říkal, jestli na mě nejsi náhodou naštvaná. Takže to všechno bylo kvůli Ryanovi?“ zeptám se znovu, abych se ujistil. Na jednu stranu její důvody docela chápu. Takhle divně se začala chovat až po tom, co se rozkřikla ta věc s kumbálem a je fakt, že Ryan na tom měl asi největší podíl. Uznávám, že ta věc s nasazovacím dickem mě tehdá docela pobavila, na druhou stranu mě fakt mrzelo, když jsem pak s Becc nepromluvil ani slovo. A co mě mrzelo snad nejvíc bylo to, když nedodržela slib a šla do Prasinek místo se mnou raději s Calvinem. „Omluva se přijímá. Pořád kámoši.“ S úsměvem její nabízenou ruku přijmu a pevně jí stisknu. „Takže, co dneska po škole vyrazit do Prasinek?“ navrhnu. Byl bych vážně rád, kdybych měl nějaký program a alespoň trochu se odreagoval od neodbytných myšlenek na Cor. Jen co dorazíme s Beccou do třídy, bez rozmýšlení se uvelebuji v lavici vedle ní. Daniel přichází až pozdě a Cor sedí kdesi vzadu s Jordyn. Popravdě bych neměl odvahu si k ní sedat ani kdyby měla vedle sebe volno. Teď opravdu nejsem ve fázi, kdy bych chtěl přilejvat olej do ohně. Strašně to bolí a bolet ještě nějakou chvíli bude, ale potřebuji se s tím nějak vyrovnat. A toho bohužel nedocílím, pokud po ní budu pořád pokukovat a držet se v její blízkosti. „Ahoj měňavko.“ pozdravím Alex, která mi ze zadní lavice kope do židle. Vypadá, že se dobře baví, stejně tak Daniel a Becca. Ani jeden z nich nemá ve vajíčku tužku, kdežto já jí tam jako naschvál mám. (3) „To není fér!“ zabručím nespokojeně, tahajíc z kapsy hůlku. Pokud si dobře pamatuji, tak mi na poslední hodině kouzlení celkem šlo, jenže kde mám nějakou záruku, že se mi bude dařit i teď? V tomhle předmětu jsem žádnej přeborník nebyl. Nu, konec řečí, jde se kouzlit! „Sphaera rutilus.“ zvolám jasně danou formuli (83+10=93%). K mému překvapení se na lavici objeví krásná, rudá kulička. „Čum vole, čum!“ popadnu svůj výtvor a hrdě ho začnu ukazovat Danielovi za mnou. Je to sice jen obyčejná kulička, ale já právě teď vypadám, jako bych se chlubil truhlou plnou pokladů. „Pecka co? Jakej je Kenji?“ otočím se k Becce, očekávajíc slova chvály. Ještě chvíli se pyšně nafukuju a honím si ego nad povedeným kouzlem, když v tom přijde druhá výzva v podobě hřebínku. A tam nastane fatal error. Nejen, že si na novém kouzlu málem zlámu jazyk, ale ke všemu ho ani neslyším správně, tudíž vyslovuji jen jakési nejisté „Prdus cristale.“ (5-15=No comment) To, co na lavici vzniklo, respektive nevzniklo je opravdu k pláči. Z hůlky mi místo hřebínku padá malá černá kapka a to je dámy a pánové prosím pěkně vše. Vivat Kenji! |
| |||
Učebna vyvolávání Ségra Tak tohle je blbost. Proč sakra máme vyrábět zrovna hřeben? Představím si poměrně ostře hřebínek v mysli. „Parveus cistrae,“ pronesu a mávnu hůlkou „přesně“ jak nám profesorka Kearney ukázala (15). A nic. Jen se zatetelí vzduch a mě něco donutí kýchnout. „No, tak to je super. Možná by mi šlo líp vyvolat něco jako je kladivo nebo tak nějak. K tomuhle nemám vztah.“ Anebo to prostě dělám poprvé a mám trochu smůlu. Kašlu na to, raději se podívám ještě jednou do učebnice a dojde mi, že jsem vlastně vyslovil naprosto špatně celé zaklínadlo a ještě jsem mával hůlkou blbě. No nic, kouknu na to, jak s tím zápasí ségra a počkám, až nás profesorka vyzve k dalšímu pokusu. |
| |||
N62 aneb hodina nevydařených pokusů Ti na hodině [/i]středa 14.10. Po tom, co si ti, co museli odkroutili opakování z minulé hodiny, výuka pokračovala. Poslouchal jsem profesorku, jak nám vysvětluje, co se po nás v další části hodiny požaduje. "Uh...tak kulička, nebyla nic moc posledně a dneska to bude hřeben jo?" Podrbal jsem se za uchem a vytáhl jsem na stůl svou hůlku. Koukl jsem se lehce po třídě a pak na formuli na tabuli. "To je mi teda jazykolam." Zadíval jsem se před sebe a zkusil jsem si usilovně představit hřebínek před sebou na stole. "Ach...na hřebeny byla vždy segra." Posteskl jsem si, ale pak jsem myšlenku zaplašil a znovu se začal soustředit. Snažil jsem se vybavit si jednoduchý model hřebínku, vyšperkovat si ho do detailu ve své mysli. Pak jsem vzal svou hůlku mezi prsty levé ruky a namířil jí na stůl před sebe. "Parvus cristae." (34 - 15 = 19%) Pronesl jsem a snažil jsem se znít zřetelně abych provedl kouzlo správně. Bohužel má mysl nejspíše utekla úplně někam jinam, protože ač jsem kouzlo seslal, tak se vlastně vůbec nic nestalo. Lehce zklamaně jsem si povzdechl. Jediné uklidnění snad přicházelo ze stran mých spolužáků, kteří si zatím nevedli taky nijak extra zářně. "No můj hřebínek je asi neviditelný." Nespokojeně jsem nad svým neexistujícím výtvorem mlaskl a rozhodl se počkat až budeme kouzlo zkoušet znovu. |
| |||
Základy vyvolávania 14.10 Streda primárne Dan, Škodoradostne sa pozerám na spolužiakov, ktorí sa trápia s vyvolaním guličky. Nie že by som nemala rada toto praktické prevedenie hodiny, ale rozhodne som nemala rada nič, čo sa podobalo testovaniu alebo skúšaniu alebo previerkam....pointa sa dá pochopiť. Profesorka nás štastných však nenechá váľať šunky dlhú dobu, pretože hneď prejde k ďalšiemu učivu. A znova hneď prax, bez nudných poznámok. Žeby to bola kompenzácia za ten dnešný zákerný test? Pre toto pochopenie mám Rhiannon rada. Máme topkovú vedúcu fakulty. Vtiahnem prútik, pretočiac si ho v prstoch, počúvajúc, čo budeme robiť. Hrebeň? Uh, mohlo to byť niečo zaujímavejšie. Zašmomrem, príliš potichu aby to počul niekto iný ako moji najbližší susedia. Seriózne, moje vlasy boli prakticky také, aké som chcela. Rodiace sa nadšenie z praktickej hodiny vo mne umrie tak isto rýchlo, ako sa objavilo. To sme mohli radšej vyvolávať vidličku. S tou sa dá jesť, a to sa vždy hodí keby náhodou niekto...niekde..niekedy donesie niečo pod zub. Švihnem prútikom, napodobniac pohyb profesorky, a nie príliš entuziasticky prenesiem kúzlo. Parvus Cristae. (20-10= 10%) Následne sledujem, ako sa na stole predo mnou sformuje slizké, rôsolovité, takmer tekuté, trasúce sa...čosi. Naberiem to na konček prútika a s úškrnom sa otočím k Danielovi, priblížiac mu to k vlasom. Hej Dan, aha, vyčarovala som pre teba gél na vlasy. Hodil by sa ti, otestuj ho. V tóne hlasu počuť, že to nemyslím ako naozajstnú urážku. Začnem približovať gebuzinu k jeho vlasom s nevinným úsmevom na perách a pohľadom, z ktorého nesála nič dobré. |
doba vygenerování stránky: 0.81871390342712 sekund