Starý přítel
Ivan

"Ale tož tomu říkáš přivítat sa?! Pojď sem po našimu!"
Z podání ruky tě přetáhl do pevného medvědího sevření, kdy jsi měl pocit, že ti snad rozmělní všechny kosti v těle a na chvíli jsi nedostal vzduch do plic a ztratil i půdu pod nohama, než tě Dmitri opět pustil a postavil na zem a hlasitě se zasmál.
"Hahah co ťa nemá. Proháňat sukně byla vždy tvoje parketa."
Poplácal tě po rameni.
"Já idu jen sednut a něco vypit. A když už som ta potkal tak to musíš se mnou."
Zhatil jakoukoli možnost na to, že by ses dneska pořádně prospal.
"Přeca bys nekopl do řitě starýho kámoša?"
Úplně ti odřízl poslední záchranná lana.
"No a co ta tvoja rudovlasá divoška? Od pár kámošů som zaslechl, že ses s ňu tahal v Afgáču. Pěkný kus prej. Aja....Alka.....Angela?"
Koukl po tobě zvědavě a tak nějak tě už nenápadně směřoval směrem, kterým měl namířeno, tedy hospoda.

Hurá na párty
Abby

"No jestli to zmešká, je to jeho mínus on přijde o všechnu srandu."
Pokrčil Stephan lhostejně rameny a nabídl ti dokonce zdvořile rámě, když jste mířili k hlavnímu vchodu do zábavního parku. Chvilku po odeslání smsky ti zabrněl telefon s odpovědí.
"Jsem na cestě. Promiň autobus trčí v zácpě."
Stephan k tobě slétl koutkem oka.
"Nedělej si starosti Abby on si poradí."
Chlácholil tě s pohodovým úsměvem. Zastavili jste se až u prodejního okýnka.
"Dva lístky prosím."
Ujal se slova Stephan a než ses nadála, tak za lístky i zaplatil a protáhl tě za bránu do zábavního parku.
"Tak kam zamíříme nejdřív?"
Usmál se přátelsky a jeden z lístků podával, asi kdybyste se náhodou někde od sebe oddělili.

Zábavní park

Bedlivě jsem pozorovala celé parkoviště a hledala místo, kde by mohl Stephan zaparkovat. Trvalo to fakt dlouho. Už už hrozilo, že budeme muset odjet hledat místo jinam, což by bylo fakt na nic, ale asi nad námi dneska někdo bdí, místo se na poslední chvíli našlo. S úsměvem jsem vystoupila, když mi otevřel dveře a vyrazila jsem Stephanovi po boku rovnou do zábavního parku.
„ No… Uvidíme kdy se dostaví Connor.“
Rozhlížela jsem se kolem. Pak jsem vytáhla mobil a začala psát sms. : Jak to s tebou vypada? Abby.

Starý přítel

Bylo to výborné už to bylo važně moc dlouho jsem jedl jen vojenskou stravu nebo co jsem si uvařil sám. A i když jsem byla na své kuchařské umění celkem pyšný. „Protože jsem dokázal nespálit vodu na čaj.“ Jak říkával děda což byl podle mě úspěch. Tedy ne že bych na tom byl opravdu tak příšerně ale někdy se nedařilo prostě.
Když jsem platil přidal jsem něco navíc pro krasnou servírku a když sem odcházel přikývnul jsem a dodal jsem že že když ne kvůli jídlu tak kvůli ni určitě. A odešel jsem ven jsem se se nadechl nočního vzduchu a přitom jsem se protáhl a zkontroloval jsem okolí nejspíše si budu na civilní jídlo zvykat rychleji než na to abych si nehlídal neustále okolí.
Když jsem se procházel po městě a přitom se rozhlížel jak se to zde změnilo a po očku sledoval okolí. Jsem zaslechnul povědomí hlas. Překvapeně jsem se otočil po hlase zatím co můj mozek rychle provedl několik úkonů zároveň. První který jsem udělal dřív než jsem si to uvědomil jsem kontroloval několika rychlím pohledy okolí. Zatím co se mozek pokusil zařadit hlas. I ta postava mi připadala povědomá.
Když představil zasmál jsem se. „Dmitri sakra jak já tě rad vidím.“ pronesl jsem a vydal jsem se k němu a podal jsem mu ruku. „Sakra já tě rad vidím. To už je pěkně dlouho. Pořad vypadá jako medvěd který se probudil ze zimního spánku. Vysoký, uřvaný a nevrlí.“ pronesl jsem pobaveně a podal jsem mu ruku. „Kam se ženeš? Snad ne za nějakou ubohou holkou?“ Pronesl jsem škádlivě.

Restaurace
Ivan

Servírka se usmála kývla a zmizela za barem a pak v kuchyni. Netrvalo to nijak dlouho a po pivu přinesla i večeři. Vypadalo to báječně a rozhodně ses dobře nadlábl, sice sis připadal, že jsi snědl trojnásobek toho, co obvykle, ale pro jednou to snad neuškodí. Třeba si na to i zvykneš. Další pivo to navíc trošku utřepalo, takže hned bylo lépe. Když jsi nic dalšího nechtěl a zaplatil. Servírka se s tebou rozloučila, popřála hezký zbytek večera a ať se zase brzy objevíš a pak už tě přivítal večerních chladný vzduch a vzhůru do města.
Procházel ses tak nějak bezcílně s myšlenkou, že to pak zalomíš do svého pokoje a pořádně si odpočineš, když na tebe mávl chlapík, který šel přímo pro tobě. Na jeho tváři byl široký úsměv, možná byl trošku opilý, ale nepotácel se.
"Ilijo! Sakra ať mě kopne děda Mráz, si to ty!"
Zahláholil a rozešel se o to rychleji k tobě s přátelským úsměvem na tváři. Byl docela vysoký dobře stavěný. Krátký černý vous a nakrátko střižené vlasy, pracky jako medvěd a hlas, jako zvon.
"To mě jako nepoznáváš Ivane Kovaljuku, aby tě medvěd oprcal!"
Zašklebil se ale stále byl v dobré náladě. Měl docela silný ruský přizvuk.
"To su přece já Dmitri Jorvovič!"
Rozhodil rukama a zasmál se. Až při zmínce toho jména ti to secvaklo. Dmitri jasně chlap jako hora, holýma rukama by snad škrtil medvědy, Dmitri tvůj starý kamarád z vojny. Podobně, jako tví rodiče i on se sem dostal z Ruska ale mnohem později a hlavně od školy jsi ho vůbec neviděl.

Hurá na párty
Abby

"Rozhodně."
Usmál se Stephan a sešlápl pedál. Motor zavrněl, pak zaburácel a auto zrychlilo směr zábavní park. Letmo koukl směrem, kterým ty na obří ruské kolo.
"Jop, vypadá to parádně. Snad Connor nezaspal a nezmešká to celé."
Podotkl s klidem a zatočil na vedlejší, aby se vyhnul večernímu provozu a zamířil blíže k parku. I když bylo teprve 6 večer už z dálky jste viděli hromady aut, které tu stály.
"Páni, mají dneska první den otvíračky či co? Snad najdeme fleka."
Posteskl si. Dalších skoro dvacet minut jste projížděli mezi řadami aut obřího parkoviště a hledali volné parkovací místo. Když už to vypadalo, že nic nenajdete, konečně se před vámi vylouplo jedno místečko. Rychle zaparkovat a sláva jste na místě.
"Fuh....to bylo skoro horší, než nahánět dinosaura po zoo."
Zasmál se Stephan, vypnul motor, vystoupil a obešel auto, aby ti otevřel dveře.
"Tak račte zábava čeká."
Nonšalantně tě vybídl rukou.

Hurá za večerní zábavou

Jakmile rex přistál nad mou hlavou na věšáku, natáhla jsem se k němu a začala ho drbat za krkem.
„ Neboj se, dneska se vrátím. Sice asi ne moc brzy, ale vrátím se.“
Usmála jsem se na něj a pohledem zkontrolovala, jestli jsou všechny okna zavřené. Velmi pečlivě, nechci, aby zmizel. Asi bych nevysvětlila, že naháním prehistorickou ještěrku. Zvlášť když o ní v práci neví…
Troubení dalo jasně najevo, že je Stephan tady.
„ No Už musím. Uveleb se v posteli, pak se k tobě přidám.“
Usmála jsem se, sebrala jsem doklady, peněženku a telefon s klíči a vyrazila jsem ven. Stephan už byl na půl cesty ke dveřím, takže jsem je tak tak zabouchla, aby nezaslechl žalostné volání Rexe a zamkla jsem. Zkontrolovala jsem dveře, jestli jsou zavřené dobře a vydala jsem se za Stephanem.
„Rozhodně a ty?“
Ušklíbla jsem se na Stephana, když jsem se usadila v autě.
„ Díky..“
Protáhla jsem se a ruce složila na klíně. Obří ruské kolo v dálce mi vyčarovalo na rtech další úsměv.
„ Už se nemůžu dočkat.“

Večer ve městě
Ivan

Reflexi které vás udrží na živu na místě kde nepřítel mohl udělat téměř cokoliv a neplatily téměř žádné pravidla. Jsem si navykl sledovat lidi kolem sebe a odhadovat jejích tváře. Nezdálo se že by se tu chystal někdo vyhodit tohle místo do vzduchu nikdo neměl ten odevzdaný a smířený pohled který jsem několikrát viděl před činem.
Dokonce mě překvapila jak rodina které oslavuje je tichá nebo spíše hlasitá v rozumném slova smyslu. Ten pohled mi byl svým způsobem nepříjemný při vzpomínce na moje dětství a posadil jsem se tak abych k nim seděl zády. Nechtěl jsem se dívat na šťastnou rodinu. Jen okamžik jsem přemýšlel nad tím že bych zavolal svým rodičům ale pak jsem nad tím v duchu mávnul rukou nepřišli když jsem ležel v nemocnici nepřijdou ani teď.
Bezděčně jsem se usmál a pokýval jsem hlavou. „Dobře přemluvila jste mě.“ pronesl jsem nakonec. Ta poznámka byla poněkud morbidní ale to mi nevadilo. „Bez té tlapky. Mám už vlastní.“ pronesl jsem pobaveně. „Světlou 12ku.“ Pronesl jsem klidně.
Když mi donesla pivo spokojeně jsem kývnu na poděkovaní a napil jsem se. Po prvním doušku jsem se usmál spokojeně. Dobré pivo jsem neměl už dlouho. Rozhodně to pomohlo od pachutí úředničiny. A pomohlo mi to objevit další výhody služby v civilním projektu. Když mi přinesla jídlo polknul jsem rozhodně to vypadalo jako pochoutka. „Ne děkuji.“ Odpověděl jsem klidně nevěděl jsem za prve zda by můj žaludek po takové době strávil tolik dobrých věcí. Tohle bylo mnohem lepší než MRE dávky nebo polní kuchyně. Navíc jeden se nemusí bát že vystrčí hlavu ze dveří a hned mu jí ustřelí. S radosti jsem se pustil do jídla a rozhodně jsem si to nepřestal vychutnávat. Přitom jsem nepřestával po očku sledovat okolí nemohl jsem si pomoc byly to zvyk ktrého se člověk jen tak nezbaví.
Po jídle které jsem si vychutnal jsem spokojeně dopil pivo a po krátké úvaze a hádkou sám se sebou jsem se rozhodl ještě pro jedno pivo. Nakonec jsem se rozhodl zaplatiti a projit se po městě potom jsem se vrátil na ubytovnu abych se prospal.

Restaurace
Ivan

Při pohledu na osazenstvo jsi usoudil, že by to mělo být bezpečné místo. Nikdo se netvářil, že by měl v plánu celý lokál vyhodit do luftu, nebo že by se tu sešla místní mafie, aby vyřídila své kšefty. To nejnebezpečnější byla asi třináctiletá puberťačka s širokým rodinným kruhem, která tu slavila nadšeně narozeniny. Ale i tato část zákazníků se držela na uzdě a nebyla příliš hlučná.
Servírka se usmála a zalistovala meníčkem.
"Mmmmm doporučila by asi králíka na smetaně je to vždy jako pohlazení jeho tlapičkou."
Mrkla na tebe. Nebyl jsi si jist jestli jí nedošlo, jak morbidně tato nabídka vyzněla, nebo jestli to byl úmysl.
"K tomu pivo dobře značím si a jaké? Tmavé, světlé? 10ku? 12ku?"
Dotázala se ještě a pak si vše naškrtala do bločku a kývla.
"Za okamžik to tu budete mít."
Odkráčela. Jako první ti přišlo asi do dvou minut pivo, které dívka přinesla a za dalších asi dvacet objednané jídlo. Krásně gastronomicky upravené aby lahodilo nejen jazyku ale i oku. Zdá se, že kuchař si tady umí docela vyhrát.
"Dobrou chuť pane."
Popřála ti servírka, když před sebe talíř položila.
"Dáte si i zákusek, nebo kávu po hlavním jídle?"
Optala se ještě, než zase zmizela. Bylo to až podivně normální užívat si fakt obyčejnou večeři, bez obavy aby ti někdo ustřelil hlavu, jen co vykoukneš ze zákopu, nebo špatné stěny. Něco asi na téhle nové práci přece jen bude příjemného, když nepočítáme tu hromadu ještěrek, které ti budou asi chtít ukousnout hlavu.

Večer ve městě

Ivan

Budova mi přišla jako ludiště přišlo mi že je staví podle stejné myšlenky. Nikdy nesmí najít to co hledá a ty co to náhodou najdou se nesměji dostat z úřední budovy. Ještě před odchodem jsem se ujistil že při volnu ji mohu opustit i když z toho že jsem se mohl ubytovat i jinde bylo sasné že se mohu během volna sebrat a vypadnout. Moje číslo stejně měli tak že co. Ale bylo lepší mít jistotu a ne popravčí četu.
Nějak mě nepřekvapilo když poblíž základny byl tak živí ruch. Přece jen vojáci, civilní personál a dokonce i vládní úřednici potřebují jisté volno časové aktivity. Jako jsou bary, dobré jídlo, a společenský personál. I když pro ten společenský personál měli lidé různé pojmenovaní jejich pracoviště. Ale to jsem se rozhodl nekomentovat ani v duchu. Abych se nevystavil podezření že se budu hloupě tlemit.

Nakonec jsem našel podnik který vypadal celkem vlídně navíc což bylo důležité spadal do té cenové kategorie které jsem holdoval. I název zněl docela dobře. Když jsem vešel dovnitř nahledl jsem se rychle a zamířil jsem k jednomu volnému stolu přitom jsem několika rychleními pátravými pohledy zhodnotil místní osazenstvo i potencionální únikové cesty a posadil se ke stolu.
Potom co přitančila půvabná servírka jsem ji věnoval příjemný úsměv. „Doporučíte mi něco slečno?“ Zeptal jsem klidně. Když jsem viděl vyhazovače koutkem oka. Objednal jsem si pivo a pokud nic nedoporučila vzal jsem si s povděkem lístek a rychle si prohlédnul co máji a objednal jsem si nakonec pokud to šlo něco podřadným flakem masa. Přitom jsme sledoval osazestvo hlavně jsem se těšil na pivo abych splach chuť úředničiny.

Večer ve městě
Ivan

Najít cestu z komplexu byl sice trošku problém, každá chodba tu vypadala, jako ta předešlá, ale zvládl si to. A hurá se někam nadlábnout. Takhle na večer měly některé podniky už zavřeno, některé obchůdky už byly zhaslé a vypadaly smutně, ale na spoustě míst to svítilo a žilo. Jak jinak taky. Velké město, velké večerní tržby.
Z podniků si tu šlo asi docela vybírat. Řvaly na tebe neonové nápisy různých barů, hospůdek, restaurací, místy snad i bordelů a to jsi nemusel jít zrovna daleko od základny. Nakonec jsi zapadl do jedné docela dobře vypadající restaurace honosící se názvem Dobrůtky pana Willese. Nevypadala moc nóbl takže ses nemusel bát, že tě tam bez saka nepustí ani že bys tam nechal výplatu, ale na druhou stranu to rozhodně nebyl žádný zaplivaný pajzl.
Uvnitř bylo docela hojné osazenstvo. Někteří si užívali příjemné večeře, jiní zas popíjeli u baru drink. Podařilo se ti najít jeden prázdný menší stůl pro dva. Nemusel ses ani dlouho nějak rozhlížet, nebo shánět a už k tobě přišla mladá servírka s vnadnými křivkami, bločkem a tužkou v rukách. Příslušnost k restauraci jí asi dávala jen nazelenalá zástěra s kapsou na břiše.
"Vítám Vás u nás pane. Copak si dáte?"
Optala se přívětivě a docela vesele. Koutkem oka sis taky nyní všiml, že se po lokálu prochází taky větší docela svalnatý chlápek, který byl slušně oděný, neměl na sobě však žádnou zástěru jen na hrudníku cedulku s nápisem Sam. Docela na tebe jeho vizáž křičela, že to bude místní vyhazovač těch, kteří by se nechovali slušně.
V případě, že jsi chtěl čas na výběr, tak si dala servírka desky ve kterých byla denní nabídka a optala se alespoň na pití, než se vydala za dalšími zákazníky.

Uvítání do programu
Ivan

Když jsem se nakonec ozval „rudovous“ lehce jsem se usmál. „jo to si dovede představit. Když jsem poprvé vypisoval takovou horu papírů měl jsem pocit že pokud se zeptám ještě na nějákou věc svých kolegů skončí moje věci v úhledné hromádce uprostřed nejbližšího minového pole.“ Odpověděl jsem klidně i když jsem se pokoušel zařadit jeho přízvuk sám jsem měl stále docela výrazný ruský přízvuk.
Nakonec jsem nad tím jen pokrčil rameny a pustil jsem se do práce na hromadě papírů. Když velitel zmizel bezděčně jsem se pousmál. *Že by proto abych se ho raději neptal?* Zeptal jsem se sám pobaveně. Ale rozhodl jsem se věnovat tomu co všechny tak děsilo. Když jsem viděl kolik času mi to zabralo zasténal jsem unavě a protáhl jsem ruce a měl jsem pocit že cítím jak mi doslova praskají nejen kosti ale i šlachy.
Potom co jsem to položil na stůl jsem viděl tu úlevu ostatních a neodpustil jsem si klidně. „Skoro slyším to kolektivní oddechnutí.“ Nadhodil jsem než jsem se vydal hledat ubytovaní.

Když jsem našel schody i ubytovaní poměrně rychle usmál jsem se pro sebe dávalo smysl aby bylo všechno pěně po ruce z toho co jsem pochopil a zapamatoval si z nalívarný bylo důležité abychom byly vždy po ruce. Pokoj byl celkem skromný ale mě to stačilo nikdy jsem toho moc nepotřeboval. A pokud byla armáda v něčem dobrá tak vás naučí vyžít s celkem s málem během misí.
Okno bylo zajímavé zpestření šedi pokoje. Ten výhled stál opravdu za to přesto když jsem se díval ven. Bezděčně jsem se díval po věcech které tam tak nějak úplně nepatří i když u tak velkého města bylo těžké poznat někoho kdo tam úplně nepatří.
Nakonec jsem potřásl hlavou a znovu se protáhl a začal jsem si ukládat věci do skříně. Když jsem šel potom do sprchy vypadalo to že malí bonus. Společné sprchy. Pak se ukázalo že jsou rozdělené v duchu jsem si povzdechl a představil jsem jaké by to bylo se slečnou Brownovou. Ale bylo by těžké stát v pozoru a sprchovat se v její přítomnosti. Málem jsem se při té myšlence zasmál když jsem vlezl do sprchy spokojeně jsem vydechl pod teplou vodou ani by člověk nevěřil jak příjemné je osprchovat se po celém dni cestovaní a nakonec vyplnění hromady papírů.

Hned jak jsem vylezl ze sprchy jsem se převlékl vydal jsem se podívat abych se zorientovat po budově. Nakonec jsem využil toho že mám dnes volno. A rozhodl jsem odejít do města abych si oddechl a najedl se něčeho jiného než vojenské nebo statní stravy. Než se vrátím do naši ubytovny. Doufal jsem že poblíž naší základny bude nějaká restaurace.