Uvítání do programu
Ivan

Jeden z vojáků ti věnoval kyselý úšklebek, docela statný týpek s hustým rudým plnovousem.
"Jo to ten poslední říkal taky a pak ho kluci těmi papíry málem nakrmili, když se chodil ptát na vysvětlivky."
Silný přízvuk naznačoval, že se nebude jednat ani o brita, ani američana. Nebyl sis přesně schopen zařadit, ale přišlo ti, že mluví docela rychle a některé slabiky polyká, leč se zdálo, že je angličtina jeho rodným jazykem.
Když jsi odložil vyplněné papíry na stůl svého velícího ulevilo se ti fakt hodně, a zdá se, že i některým tvým spolubojovníkům, žes je s tím opravdu neotravoval. Velicí mezitím někam zmizel, takže sis mohl užívat volna. Venku se už stejně stmívalo protože vyplňování dokumentace ti zabralo více času, než jsi očekával.
Najít pokoje nebylo zase tak těžké. Jedno schodiště tam vedlo dokonce i z této místnosti. Pokoj jsi našel dle čísla a vevnitř to bylo.....skromné, úsporné ale dostačující. Nějaká ta skříň, postel, stolek, židle, světlo a noční lampa. Nic světoborného. Na posteli hromádka s ručníky a náhradním pracovním oděvem. A positivum toho všeho, měl jsi tu i okno s vyhlídkou na zalidněné ulice města.
Co se týkalo sprchy byly sice jen jedny na celém patře pokojů, stejně, jako záchody, ale na druhou stranu k dobru jim budiž to, že to nejsou žádné předpotopní konstrukce, ale docela moderně zařízené, vzhledné a příjemné. Dokonce zde udržují docela i pořádek, takže buď je tu vstřícná uklízečka, nebo se všichni místní vojáci natolik bojí slečny Brownové, že se nedováží působit problémy. A další malé plus sprchy jsou společné......ne mýlka za společnou částí se to dělí na dámy a pány. Zklamání, ale co se dá dělat.

Hurá na párty
Abby

Skoro pořád tě provázelo Rexovo moudré pobrukování ať už jsi byla ve sprše, nebo chystala jídlo. Svou porci zhltl asi ještě než jsi stihla dojít do koupelny, tě míjel tím směrem ještě, než jsi za sebou zavřela.
Když jsi odcházela ke dveřím, jako obvykle Rex přistál na věšáku na kabáty, který byl nejblíže a žalostně zabroukal. Rozhodně by chtěl jít s tebou, i když ví, že nemůže.
Ještě jsi nestihla otevřít dveře, když se ozvalo pod okny bytu zatroubení a když si vykoukla ze dveří viděla jsi docela parkovat Stephana, který už vystupoval, aby ti šel naproti.
"Připravená vyrazit?"
Nonšalantně se usmál. Oděný byl švihácky s nádechem rebelské elegance, jak u něj bylo zvykem.
Když jste se potkali otevřel ti dveře od auta, aby sis mohla nastoupit.
"Odhodlaná si pořádně užít večer?"
Usmál se tím svým sexy úsměvem a nasedl na místo řidiče. Vyrazili jste kupředu. Měli jste dobrých 20 minut to dostat se na místo, za předpokladu, že to Connor stihne včas. Tedy ne, že by to vypadalo, že by si Stephan dělal starosti zrovna s tímhle.
"Sluší ti to."
Nezapomněl ti ještě polichotit, když jste odbočovali na hlavní cestu a v dálce se rýsovalo velké ruské kolo a sním i veškerá vidina večerní zábavy.

Vyhřátý byt

Chytila jsem Rexe se smíchem do náručí a přejela jsem mu jemně po šupinách prsty.
„ Ahoj, Rexi.“
Usmála jsem se na něj a dobře jsem za sebou zavřela dveře.
„ Měl jsi se dobře?“
Šimrala jsem ho, zatím co jsem procházela bytem, jen jsem se u dveří zula. Nakonec jsem ho vypustila na gauč a shodila ze sebe přebytečné oblečení. Zůstala jsem jen v tílku a spodním prádle, opravdu tu bylo horko…
„ Hned ti nachystám jídlo, vydrž.“
Zašla jsem do kuchyně, s Rexem v patách, abych mu nachystala svačinku, a ne jen jemu, ale i ostatnímu zvířectvu a pak jsem se vydala do koupelky. Netrvalo dlouho, a Rex se tam objevil taky, samozřejmě miska vyprázdněná a on naprosto spokojen. Chodil za mnou jako ocásek.
„ Dneska jsme měli pořádně náročný den, Rexi. Večer ale pojedu ještě pryč. Mám schůzku…“
Podrbala jsem ho ze sprchy a pokračovala jsem v koupeli. Překontrolovala jsem pár utržených modřin, ale nebylo to nic neobvyklého, takže jsem je nakonec opět schovala pod čistým tričkem, oblékla si spodní prádlo a vyrazila jsem dochystat se na večer. Bude to zábava, zase jednou vypadnout mezi lidi.

Uvítání do programu
Ivan

Co jak mě zdvořile odbyla mě zaskočilo nevěděl jsem jestli se cítit uražen nebo pobaveně jak obratně se mě zbavila a hodila tu práci na někoho jiného. Což jsem se nikdy nenaučil Popravdě v armádě se to ani moc nehodilo ale i tak jsem to dokázal obdivovat.
„Ano pane.“ Pronesl jsem klidně a podařilo se mi zachovat klidnou tvář dokonce se mi podařilo zabránit i tomu hloupému zaškubání v koutcích úst. I když jsem litoval toho že už tu krásku neuvidím. Bylo mi jasné že někde v těch dokumentech bude odstavec podle kterého by mě mohla nechat zastřelit když ji budu obtěžovat nebo tak něco. Přesto jsem toho litoval.
Po půl hodinové nalívarně předpisů a postupů jsem pomalu upadal do stavu utlumeni. Naštěstí díky zkušenostem z armády když jsem v mozku slyšel. „Blaaa, blaaaaa, bla.“ Jsem dokázal udržet naprosto soustředěný výraz jako bych vnímal každé slovo a zapamatoval jsem si jej. Po půl hodině jsem si byl jistý že jsem si úspěšně zapamatoval pět až deset procent řečeného textu.
Vzhledem k počtu se dalo čekat že další jsou buď v terénu nebo mají volno z toho co jsem viděl já by deseti členný tým měl velké potíže zvláště když by nesměl pálit ostrými.
Když mi nakonec předal klič překvapeně jsem zamrkal. „Děkuji pane.“ pronesl jsem nakonec zaskočeným hlasem tohle jsem nečekal ale bylo jasné že budou chtít mít co nejvíc lidí po ruce. Což znamenalo že se sem nastěhuji v Británii jsem byt neměl. Většinou jsem přespával u dědy když jsem byl tady a dělal mu společnost a nebo jsem byl v kasárnách nebo mimo zemi. Takže jsem uvítal že nemusím nic hledat. Navíc jsem toho moc neměl.
Když jsme si všimnul jak ty papíry působí povzdechl jsem si a po třetím pozdravení jsem si neodpustil. „Ehm já nechci aby jste mi pomohli s těmi papíry spíše se snažím oddálit dobu než je budu muset pročíst.“ Oznámil jsem tiše aby mě slyšel jen ten dotyčný nej jsem si sehnul a pustil jsem se do vyplňovaní. Pročítat to jen zběžně bylo děsivě dlouhé. Nedokázal jsem pochopit proč jednotlivé statní složky nemohou mít něco jako jednotné papírování. Něco stylem:

Souhlasíte s utajením?

Ano – Ne

Podpis

Víte že vás za to můžeme postavit ke zdi?

Podpis

A tohle by poslali na všechny úřady nebo místa kam má dotyčný přestoupit a bylo by to a ušetřilo by se papíru. Bohužel se zdálo že jsou lidé kteří tímhle ospravedlňují svůj život. Když jsem to dokončil rozvalil jsem se bezmocně na židli a oddechnu jsem si to jak tohle bylo utajené bylo děsivé. Nic tak utajeného jsem snad ještě neviděl. Potom jsem se zvednul abych to zanesl na stůl a když jsem to tam uložil cítil jsem se svobodný. Jako bych se osvobodil z medvědí pasti ale věděl jsem že to je jen začátek pádu. Pokud kapitán již nic nepotřeboval rozhodl jsem se podívat po tom ubytovaní. A hodit tam svoje věci a dát si sprchu protože jsem to vážně potřeboval.

Uvítání do programu
Ivan

"Kapitán se s Vámi domluví."
Odbyla tě ještě Claudia zdvořile mezi dveřmi a byla pryč. Jak se zdá, vše bylo na tvém novém velícím.
"Dobře, co se týká odevzdání dokumentů, které jsi dostal k podpisu, vyplň je a pak nech na mém stole támhle pod oknem. Paní Brownové je předám společně s dalšími dokumenty, které je třeba."
Osvětlil ti a zhasil tak jakékoli naděje kapitán Ryan na to, že by ses ještě dnes možná mohl vidět s onou ohnivou kráskou. Následovala skoro půlhodina, kdy si vysvětloval vnitřní předpisy dával různé dokumenty k nastudování a snažil se ti u toho neuvařit mozek. Bezpečnost bla bla....postupy bla bla.....základní informace o civilech v programu bla bla.....postupně ti část z toho prostě vytekla druhým uchem zase ven, bylo to příliš mnoho informací.
Co se týká tvých spolubojovníků, aktuálně jsi jich napočítal kromě kapitána v téhle místnosti asi dalších deset. Je dost možné, že další operují jinde, nebo zrovna nemají šichtu.
"Tady je klíč od pokoje. Pokud nemáš kde jinde přebývat můžeš jej využívat je to tvá ubikace o patro nad námi, někteří členové týmu tam také přebývají."
Podal ti klíč s visačkou, na které bylo číslo 116. Patrně číslo pokoje.
Přítomní se s tebou pozdravili, ale nějak moc více do řeči se s tebou nikdo nedával, zvláště, když viděli kolik práce si sebou neseš.
Co se týkalo rozpisky šichet, když ses na ní podíval, zjistil jsi, že se tu točí šichty vždy po dvou dnech, kdy mají ti ve výkonu 48h pohotovost, jako velitel týmu je vždy uveden kapitán Ryan, nebo jeho zástup. Ty zatím na šichtovnici umístěný nejsi.
"Během dneška tě tam doplním."
Ozval se kapitán procházející kolem. A pak jsi měl už možnost věnovat se té kopě papírů, která ti zabrala bezmála další následující tři hodiny, protože toho byla fakt kopa a ještě to nějak alespoň zběžně přečíst to bylo peklo. Měli nesmyslně složité procedury a až úchylně detailně řešené jakékoli zabezpečení, co se projektu týkalo. Ve své podstatě tě mohli postavit ke zdi a odpravit za skoro cokoli únik informací bylo něco, co se nesmělo stát.

Uvítání

Ivan

Opětoval jsem její pohled s kamennou tváři. *Páni ta umí být děsiví. A to jsem za svůj život viděl docela dost děsivých věcí.* Blesklo mi hlavou a bez sebemenšího pobavení přišla další myšlenka. *Sakra snad bych mě za to postavila k i ke zdi. Nebo hůř.* Přesto že jsem si navenek udržoval klidnou tvář. Nemohl jsem si pomoc aby mě ten pohled spíše nezaujal. Tak strašně mi připomněla Angelu až mě to šokovalo. Tedy až na to že Angela uměla svůj výhružný pohled podložit tím že by vám zlomila ruku. Na druhou stranu Claudia by na mě mohla vysypat tunu spisů které bych musel vyplnit nebo přetřídit a to by skončilo tak že bych se asi raději zastřelil. Při téhle myšlence mi lehce zacukal koutek úst když jsme šli chodbou.
Ještě než odešla lehce jsem si odkašlal. „Ehm. Omlouvám se madam. Ale kde najdu vaši kancelář abych vám to mohl odevzdat?“ Zeptal jsem se ještě abych jako idiot nemusel bloudit nebo se vyptávat na potkání. Měl jsem totiž pocit že místní kancelářské krysy by nemuseli být ze mě moc nadšení. Navíc by to nepůsobilo úplně dobře.

Alespoň kapitán vypadal no tak nějak přirozeně. Ne jako většina těch co jsem tu zatím viděl. Když mi zavelel pohov přešel jsem z pozoru do ukázkového pohovu. „Děkuji pane.“ Pronesl jsem pak formálním hlasem. Po jeho představení jeho oznámeni jsem udržel profesionální výraz. „Rozumím pane.“ Pronesl jsem formálně. Očekával jsem obvyklou nalívarnu informací pro nově příchozí ohledně vybavení, postupu a tak podobně jak to v normálně chodí. Potom jsem se seznámil s novými spolubojovníky. Rychle jsem se pustil do vyplňovaní papírů abych to všechno stihnul. A mohl ji to předat než se podívám vůbec na rozpis služeb.

Domácí čas na přípravu
Abby

"Jasně budu tady."
Usmál se Stephan, ještě chvíli se za tebou díval a pak zmizel ve svém autě. Když jsi odemykala dveře už jsi slyšela hrčení motoru. Jen co jsi zmizela ve svém bytě a zavolala na svého malého kamaráda ozvalo se povědomé ještěrčí zabručení a pak už jsi viděla Rexe, jak plachtí vzduchem směrem k tobě.

Zdá se, že si tě opravdu oblíbil. Spokojeně zamrumlá, když ti přistane v náruči, teď bude problém se ho zase zbavit. Na ještěra k tobě docela dost přilnul. Taky to podle toho v byte vypadá. Je tu skoro, jako v sauně. Naštěstí moc návštěv zrovna nemíváš. Každopádně na přípravu na večer jsi měla ještě dost času. Vlastně o to více, když tě poveze na místo setkání Stephan.
Rex tě v mezičase při tvých přípravách velice zvědavě pozoroval a snažil se ti prakticky u všeho asistovat.

Nespokojení spobydlící
Connor

"Ale no tak Connore nedělej si z nás srandu! Na toho sviňáka se chystáme už poslední týden, víš co to zabralo příprav a lootování."
Ozval se jeden ze spolubydlících ne moc nadšeně z tvého večerního plánu.
"Nech ho bejt, jeho mínus. Měla s náma jít i ta hráčka po který jede. Alespoň budeme mít šanci zazářit my."
Provokoval a ubezpečoval ho druhý spolubydlící. Joooo tohle budeš mít ještě nějakou dobu na talíři.
"Beztak má rande jen nám to nechce říct."
Je slyšet ještě tlumené bručení, které záhy přehluší ale hudba a zvuky střelby z počítače. Alespoň chvilka klidu, zdá se.

Uvítání do programu
Ivan

Claudia ti věnovala ještě velice usměvavý pohled, který jasně napovídal, že si je rozhodně jistá, že si vzpomeneš, jak se píše tvé jméno, protože verzi, kdy ne, nechceš zažít. Bylo zajímavé kolik děsivosti se dokázalo skrývat v tak roztomilé bytosti.
"Děkuji s tím počítám."
Kývla na tebe ještě ohledně termínu odevzdání, než se opět vzdálila. Tys zamířil k velícímu důstojníkovi, který už k tobě zalétl pohledem. Byl oděný v uniformě kapitána.

"Pohov vojáku. Vítej u speciálních složek."
Klasický vojenský přístup na který jsi byl konečně zvyklejší. Přeměřil si tě pohledem.
"Já jsem Kapitán Tom Ryan. Velící ozbrojených složek v tomto programu. Při misích je moje slovo zákon, rozumíme si vojáku?"
Jeho pohled byl pevný a neústupný. Nevypadal ale zase na jednoho z těch sadistů, který tě zedře z kůže, jen co tě uvidí a jen proto, že jsi nováček.

Konečně doma... alespoň na chvíli

Nadiktovala jsem Stephanovi adresu a nechala jsem ho jet. Když jsme jeli kolem Connora, zamávala jsem mu, jestli si vůbec stihl všimnout a dál už jsem se s úsměvem věnovala cestě.
„ Ale prosím tě. Tady to znám, pracovala jsem v zoo, tohle je celkem klidná oblast, když tu zrovna neběhají dinoši.“
Rozesmála jsem se a jakmile zastavil, vystoupila jsem.
„ Jo, kamarád odjel do ciziny a potřeboval někoho, aby se o to tady postaral.“
Pousmála jsem se a mírně pokrčila rameny.
„ Díky.“
Potěšeně jsem ustoupila od auta a nakonec vycouvala ke svému schodišti.
„ No jo… zvonek tam je.“
Chytila jsem se zábradlí a vyrazila po schodech nahoru. Mávla jsem na něj, když jsem došla ke dveřím.
„ Tak v šest!“
Houkla jsem dolů a pak jsem opatrně vklouzla za dveře. Zavřela jsem za sebou a rozhlédla jsem se kolem.
„ Rexi?“

Nový den nová místa

Byl jsem docela rad že je spokojený s tím co jsem řekl. Měl jsem totiž neblahé tušení že by dokázal hodně znepříjemnit den i pracovní nasazení a to jsem nechtěl nebo spíše jsem nechtěl hned první den po té co se ohlásím. Jeho oznámeni že civilisté mají volno mě proti vší disciplíně donutí zvednout obočí. I když se mi podařilo ihned se znovu ovládnout protože z toho co jsem zatím slyšel to vypadalo tak že by měl být neustále někdo připravený. Takže představa že by všichni civilové měli volno mě zaskočí.
Potom co vejde jeho asistentka se k ni otočím a jsem sakra rad že se mi podaří ovládnout výraz ve tváři takovou kočku jsem nečekal. Znal jsem pěknou řádku vojáků ze základny kteří sledovali většinu jejích výstupů aby se no mohli zahloubat. No vlastně i jednu holku ale to sem vůbec nepatřilo. Lehce jsem kývnul hlavou na pozdrav. Přičemž jsem využil zdvořilé kývnutí k tomu abych si ji pohlednoul od hlavy k patě a potom jsme důstojně vrátil pohledem k jejímu obličeji. „Rad vás poznávám madam.“ Pronesl jsem klidně. "Děkuji madam. Je to … pocta.“ Pronesl jsem po kratičké zaváhání. Potom jsem se otočil opat k Lestrovi postavil jsem se do pozoru a rozloučil jsem se s nim a vyšel za Claudii ven. Poté co se zavřeli dveře ujde mi krátké oddechnutí a potom se vydám za ni.

Když mi při cestě skoro nic neřekla byl jsem zklamaný ale věděl jsem e mě nezná a navíc jsme byly zcela odlišné kategorie lidí. Poté co mi vrazila štos papírů jsem jej přijal s kamennou tváří. „Ehm. A kdybych zkusil říct že nevím jak se píše moje jméno?“ Zkusil jsem vtip i když zkušený posluchač asi pochopí že jsem chtěl říct něco jako: „A opravdu musím?“ Nebo tak něco ale pokusil jsem se to zachránit vtipem. I když ten škodliví úsměv mi přišel celkem sexi.
Navíc mě pálila na jazyku asi stovka otázek ale rozhodl jsem se počkat k veliteli. Když jsem se dostali před dveře. A vešli jsem dovnitř cítil jsem zde zcela jiné ovzduší než v celé budově v budově to smrdělo byrokracii tady to vonělo olejem na zbraně, potem a disciplínou která se hodila spíše ke speciálním jednotkám než k nějaké ochrance.
Očekával jsem nějaké představení. „Děkuji za doprovod madam ty papíry vám zkusím donést ještě dnes.“ Pronesl jsem s lehkým úšklebkem tentokrát já. Pokud pro mě nic nemá rozloučím se sní odložím papíry na nejbližší stůl a vydám se k veliteli. Krátce se vypnu do pozoru a zasalutuji. „Ivan Kovaljuk. Se hlásí do služby pane.“ Pronesl jsem formální prohlášení klidným profesionálním hlasem. Popravdě pořad jsem netušil co mě tu vlastně čeká a proto jsem se rozhodl pokračovat ve vojenském postupu.

Uvítání v novém projektu
Ivan

"Jsem rád, že to tak dobře chápete pane Kovaljuku."
Přikývl tvůj šéf na souhlas a zalétl pohledem ke dveřím.
"Ano to je vše. Můžete jít. Má asistentka Vás doprovodí k vašemu týmu. Co se týče ostatních civilních specialistů budete muset počkat až budou opět ve službě v tuto chvíli jsou....mají volno."
Definoval to nakonec. Když stiskl tlačítko na stole otevřely se dveře a do nich vešla žena, kterou jsi viděl již párkrát i v televizi. Většinou při vysvětlování prapodivných událostí, okolo kterých se motaly složky jako armáda, FBI, nebo některé z ministerstev.

Žena si tě přeměřila klidným zkoumavým pohledem, v tomhle se až nebezpečně podobala Lesterovi. Na druhou stranu měla mnohem přívětivější výraz ve tváři.
"Pane Kovaljuku to je Claudia Brownová. Stará se u nás o to, aby vše, co se děje skousla veřejnost a trošku taky dohlíží, aby se něco nezvrtlo. Pokud budete mít nějaké dotazy můžete se ptát jí. Případně velitele svého úderného týmu. S oběma budete v širokém kontaktu."
Pak ti poukázal rukou, abys ženu následoval.
"Vítejte u nás."
Usmála se na tebe a pak zamířila ven z kanceláře a vedla tě do absolutně jiného patra i části budovy. Pokud ses na nic neptal neměla potřebu ti nějak moc vykládat, jen se cestou na tebe ještě ohlédla a vrazila ti do rukou štos papírů, jako kráva.
"Než nastoupíte do aktivní služby bude toto vyžadovat vaše podpisy. Souhlas o mlčenlivosti. Ano vím, že máte za sebou bezpečnostní prověrky a už jste jednou obdobné dokumenty podepisoval, ale tyhle jsou vyžadovány přímo ministerstvem vnitra, takže protestovat je zbytečné."
Ubezpečila tě s mírným snad až škodolibým úsměvem. Zastavila se, až u dveří, které vypadaly naprosto obyčejně, ale když ti je otevřela a vešel jsi, bylo to tady, jako na vojenské základně. Včetně osazenstva. Byla tady partie nezáležeje na pohlaví, cvičili, čistili zbraně, kontrolovali vybavení. Trávili volný čas, nebo řešili strategii s velícím důstojníkem. Na jednu stranu ti to připomínalo čas u armády, na tu druhou to bylo dočista něco jinýho. Tady panovala úplně jiná úroveň a disciplína, ne taková ta silou vynucená, ale taková ta, která vyzařuje z každého jednotlivce zvláště. Cítil jsi, že ses dostal mezi velice pečlivě vybírané členy těchto ozbrojených složek a byl to potěšující pocit.

Nový den nová místa

Rychlost s jakou se mnou vymetli dveře byla děsivá i na armádní poměry. V jednu chvíli jsem čistil zbraň na základně. A v druhou jsem seděl v letadle zpět do staré dobré Anglie. Navíc skoro jen mimochodem otázka zda souhlasím. Kdy vlastně byla odpověď známá ještě předtím než jsem se k ni vůbec stihnu nadechnout. Většinu věcí jsem se dozvěděl až v Anglii že nespadám pod armádu ale pod nějakou zvláštní sekci z ministerstva Vnitra. Což bylo ještě podivnější. *No dobře přiznejme si to vždy jsem věděl že i Vnitro musí mít nějaké vlastní projekty. Ale … něco takového … Proč jsem nedostal alespoň základní informace.* Zatím co jsem se probíral tím co mě čeká jsem přemýšlel zda se nestavit za dědou jistě tahal by ze mě informace ale stačilo by říct utajení a hned by přestal. A nejspíše by byl pyšný narozdíl od rodičů. Tedy ne že by mi to v mém věku ještě nějak vadilo ale i tak bylo by pěkné kdyby se mnou alespoň mluvily. *Popravdě když jsi jim nestal za návštěvu ani když jsi ležel v nemocni tak proč teď?*

Zanechal jsem svých myšlenek když jsem vstoupil do místa svého působení. Stále jsem na sobě měl uniformu protože jsem nevěděl co mě čeká. Přesto jsem měl čistou, hladce oholenou tvář když jsem stál v pohovu před kanceláří nového šéfa.
„Dobrý den pane.“ Pronesl jsem slušně a zaujal jsem ukázkový pozor a tváří naprosto klidnou jako by to pro mě byla rutina. Stát v kanceláří lorda z ministerstva Vnitra. Po jeho řečnické otázce spíše konstatovaní jsem jen přikývnul ve vhodný okamžik protože jsem vytušil že nic jiného není vyhovující.
Když začal mluvit o moji složce a dostal se ke slovu ale aniž bych nějak změnil držení těla přesměroval jsem svůj pohled kousíček nad jeho hlavu nebylo to neuctivé a spíše jen vytušené pokud měl nějaké opravdové zkušenosti s vojáky. Když zmínil utajení přikývl jsem krytce že tomu rozumím a že to nemusí nějak opakovat. Po dlouhém monologu který mě měl asi připravit a zkusit jak jsem odolný se mi chtělo zívnout ale udržel jsem se. Bez pohybu. Když mi dal prostor k možné reakci hlavou mi proběhala obrovská spousta možností co říct. Od: „Tyhle filmi jsem nikdy neměl rad.“ Až po varianty: „Ano pane.“
„Podle toho co jste právě popsal můj úkol bude dohlédnout na civilní vědce zajistit jejich bezpečí. Neutralizovat průnik bytostí z jiného světa a minimalizovat ztráty na tvorech a civilistech.“ Shrnul jsem úkol který máme před sebou. Přitom jsem mluvil klidným vážným hlasem. Počkal jsem zda je to všechno a potom jsem s se podíval na Lestera. „Pokud je to vše pane. Rad bych se seznámil se zbytkem týmu a prohlednul jsi nové místo zařazení. Předpokládám že další informace obdržím od civilních specialistů.“ Neměl jsem nikdy moc rad dlouhé pokeci s vedením zvláště pak civilním. Ale choval jsem se naprosto uctivě.