Andor.cz - Dračí doupě online

KAPITOLA 4.: Mise Vločka
Obito, Kakashi, Rin

Minulost (Doba Dětství)

A tak vás oba Obito překvapil tím, že se mu, jako jedinému podařilo zjistit, kde by se měla nacházet ona bílá kočka. Pravda bylo to docela šokující, ale možná na těch jeho historkách a pozdních příchodech přece jen něco bude. A nebo to byla prostě jen náhoda a Obito měl jen štěstí. Určitě to musela být jen náhoda.
I tak jste se však vydali dle toho, co Obito říkali směr Monument Hokagů. Bylo to nyní vaše jediné vodítko. Proběhli jste vesnicí s jistou nadějí, že se vám podaří nyní kočku již docela rychle chytit. Když jste dobíhali lehce zadýchaně k úpatí této majestátní skály spatřili jste bílou kočičku, jak seděla dole pod schodištěm a koukala na vás.
"Mau."
Jako by vás pozdravila a pak se líně otočila načež docela svižně začala hopkat po schodech nahoru. Ani jste se nestihli nadát a už byla ve čtvrtině dlouhé cesty nahoru. To bude ještě těžce vydřená mise. Navíc kočce, jakoby výstup nedělal žádné problémy. Kdo ví, kde tu energii bere. Rozhodně to musela být dost ďábelská kočka.

KAPITOLA 4.: Vítejte v ANBU!
Aiko, Hiroki, Sumire a Anshi

Minulost (Doba Dětství)

Hiroki se rozhodl, že se pokusí přerušit Kurajiho skládání pečetí. Bombičky bouchly a blízké okolí zahalil fialový oblak kouře, který vše zahalil. Kuraji se na moment zastavil ve skládání.
"Parchant."
Bylo slyšet kletbu Kurajiho, který se snažil prokouknout co Hiroki chystá. A pak vylétly ven jeho klony do třech směrů.
"Che obyčejným bunshinem mě nedostaneš."
Hodil shurikeny proti tomu, který šel na něj a klon se s pufnutím rozplynul v oblaku dýmu. Další klony jej vůbec nezajímaly a když vyletěl z kouře kunai na ocelovém lanku hmátl Kuraji do vzduchu a chytl jej v letu, přešlápl a zaujal pevnější postoj a zatáhl za připojené lanko, takže doslova vytáhl Hirokiho, jako rybičku. Když Hiroki letěl vzduchem na druhém konci lanka Kuraji se usmál.
"Sleduj pořádné klony......Kagebunshin no jutsu!"
S pufnutím se před ním objevila jeho přesná kopie, která vyrazila rychle kupředu a vyskočila obratně směrem k Hirokimu, aby mu natáhla jednu pořádnou pěstí. A pak se ozvala ta řacha, když víceméně mezi Hirokim a Kurajim bouchl výbušný lístek a vše okolo zahalil prach.

Mezitím sváděla Sumire svůj vlastní boj s Tamikim. Kunaie na drátcích ji minuly, když jim nadskočila a začaly se v širokých obloucích vracet a zabodávat do stromů poblíž, takže utvořily jakési překážky na cestě. Mezitím už Sumire hodila svůj kunai na Tamikiho. Ten pustil drátky a odrazil jej svým kunaiem.
"Che.......ahhhyyy....."
Vytřeštil oči a ztuhnul, když Sumire použila svou paralyzující techniku. To byl ten pravý okamžik proniknout mezi válejícími se drátky a přiblížit se. Pár rychlých skoků a je u Tamikiho, aby boj ukončila stejně náhle, jako začal. A pak se Tamiki najednou v ten moment úlisně usmál a jeho oči byly až příliš přítomné.
"Hezké, ale moje oči neoblbneš."
V ten moment dostala pořádnou pecku do hrudníku Tamikiho dlaní. Odhodilo jí to nazpět o několik metrů a vyrazilo dech.
"Můj Sharingan vidí vše."
Ušklíbl se a vyrazil kupředu. Úder, který udělal nápadně připomínal způsoby Hyuugů.

Další zběsilý souboj probíhal mezi Kyuri a Anshim. Anshi hodil svůj výbušný lístek. Kyuri se rozplynula a objevila skoro až u Anshiho nezajímaje se o to, kam kunai dopadl.
"Takový chabý pokus o....uh uh uh..."
Začala Kyuri kašlat a protírala si slzící oči od kouřové bombičky.
"Ty jeden malej...uh...zmetku."
Rozhlížela se ostražitě, kde je Anshi a začala couvat z kouře pomalu obezřetně ven, jako by tušila, že na ní Anshi něco chystá.

V ústraní pak poměřovali síly Aiko a Chiko.
Aiko vrazila pěstí velkému psovi, aby se jej zbavila, psa zaskočila tato nebojácnost a bolestně zakňučel a uskočil zpět. Mezitím už dopadalo tornádo na Aiko. A pak se najednou Aiko probleskla a Chiko vyryla rýhu v zemi a pak dopadla zpátky na nohy.
"Ty malá potvoro."
Zavrčela Chiko a zle se na Aiko zamračila.
"Jen počkej! Shikyaku no Jutsu (Čtyřnohé jutsu)!"
Zařvala Chiko. A zuby a drápy se jí protáhly a po čtyřech, jako pes vyrazila kupředu přímo na Aiko. Arashi vyrazil také s odstupem v oblouku, aby jí přepadl zboku. Byli dobře sehraní a patrně je docela Aiko vytočila.

Zase pozdě

"Opravdu? Arigato!"
Uklonil jsem se na několikrát stařence a pak jsem vyběhl směrem k místu našeho srazu.
"Zase to nestíhám....to bude řeší."
Otřel jsem si pot z čela a skákal jsem mezi ulicemi a střechami.
"Ale už vím, kde je!"
Usmíval jsem se od ucha k uchu.
Jakmile jsem dobíhal k Rin a Kakashimu udýchaně jsem se opřel o kolena.
"Sumana...trochu jsem se zdržel. Jedna paní potřebovala pomoc a...."
Viděl jsem Kakashiho nepřívětivý pohled a otřel jsem si znovu pot z čela.
"Ale vím, kde je ta kočka! Mířila k monumentu Hokagů!"
Zazubil jsem se vědoucně a ukázal jsem na monument v dálce. Sice nechápu, co tam ta kočka bude dělat, ale je to naše jediná a nejlepší stopa.

Rána pěstí

Byl jsem rád, že sloupy povolily a začaly se bortit přesně podle plánu, alespoň něco vyšlo, nyní bylo třeba se vypořádat s následky, které přišly dost rychle.
"Ghýýááááá....."
Vydechl jsem, když jsem dostal tvrdou pěstí na tvář, svět se se mnou roztočil a já cítil železitou pachuť krve z roztrženého rtu. Kotrmelce mě potloukly, i když jsem se snažil chránit sám sebe, co nejvíce.
"V hlavně mi zvoní, jako když kovář buší do kovadliny."
Snažil jsem se posbírat alespoň na všechny čtyři, ale vše se se mnou točilo, pohled jsem měl rozmlžený a sluch zaplněný cinkáním.
"Tfu..."
Vyplivl jsem chuchvalec krve a snažil jsem se najít svého soupeře.
"Je nebezpečná na kontaktní vzdálenost, a jak se zdá, ještě ostatní nepochopili přesná pravidla, hry kterou s námi oni hrají."
Rychle jsem analyzoval, když se ke mě rozmazaná postava blížila.
"Tak jo..."
Zaměřil jsem lépe pohled na bloncku a vytáhl z brašničky kunai s výbušným lístkem na konci a na kolenou jsem ho hodil.
"Haaaa!"
Zoufalý pokus o to odvrátit její útok, na druhou stranu počítám tak trochu s tím, že minu, aby se vyhnula explozi, to znamená, že kunai a výbuch budou směřovat někam blíže k Hirokimu a jeho soupeři. Menší rozptýlení na škodu nebude.
Pak jsem sáhl znovu do brašničky a udeřil o zem kouřovou bombičkou, abych získal další čas a nalákal svou soupeřku, do menší pasti. Když jí připravím o oči budu mít menší výhodu.

Zkouška ANBU

Vběhla jsem do křoviska, ve kterém zmizela ta zatracená Inuzuka i s tím svým psiskem a rozhodně jsem se nechtěla nechat porazit zrovna od těhle dvou. K vzteku bylo, to, že se ti dva schovali jak malý haranti. Rozčileně jsem se rozhlížela kolem, když jsem najednou zaslechla výkřik a pak štěknutí, načež mě najednou to psisko chytlo po zápěstí. Z druhé strany se na mě vyřítilo tornádo. Ani jsem neuhnula pohledem, zatnula jsem dlaň do pěsti a vyrazila psovi volnou rukou rovnou do očí.
Jsou to nepřátelé!
Prošlo mi hlavou.
Nesmím je šetřit i když by to měli být naši nadřízení. Nesmím! Jsou pořád jako z cizí vesnice. Je to zkouška jako ta, kterou nám přichystal Orochimaru!
Prošla mnou náhlá vlna zlosti. Vztekle jsem zavrčel a zarazila prst do psího oka. Ani nevím proč, zadoufala jsem, že to zabere a pustí mě.
Pořád jsem liška. Pořád jsme liška a ta musí umět vypořádat se s takovými problémy!
Vztekle jsem zařvala.
„ Shunshin no Jutsu!“

Ztracená bílá kočička

Prošla jsem snad všechno, co se dalo, ale nikde ani ň. Popravdě, bylo to při nejmenším velmi zvláštní, že se kočička nikde ani trošku neobjevila a začínala jsem doufat, že mí dva společníci přijdou s trochu lepšími zprávami, protože já nemám vůbec nic. A to jsem po městě běhala dvě hodiny. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Je pravda, že koček si tady žije hodně, proto si jich většina občanů už nevšímá, když zrovna nedělají bordel, ale i tak. Bílých tady zrovna moc nebude.
Přesto, dvě hodiny utekly jako voda a byl čas se zase sejít. Vrátila jsem se na místo, Kakashi už tak stál, ale snad tu nečekal moc dlouho. Já tu jsem včas, ale Obito…
„ Ahoj… našel si něco? Já vůbec nic…“
Povzdechla jsem si směrem k němu a rozhlédla jsem se kolem. Pevně jsem doufala, že on něco zaslechl nebo zahlédl. A také v to, že Obito pro jednou přijde včas, i když to asi bylo jen zbožné přání.

Boj zkušeností


Jakmile jsme si vyměnili rány a kopy, tak se celý boj malinko zpomalil. Anshi dostal ošklivou ránu a mě v tu chvilku napadla malá lest... Avšak než jsem se stihla zadívat, co se děje u Anshiho, tak na mě letěli Shurikeny na drátkách...
,,CHm."
Ušklíbnu se. Vyskočím nad všechny ty shurikeny a sleduji je, jak se budou vracet. Pak se rozeběhnu dál od něj s kunaiem připraveným v ruce. Kunai hodím proti němu aby se musel bránit a pak...
,,Kanashibari no Jutsu!"
Vykřiknu a dívám se na toho kluka, není to Genjutsu, nýbrž obyčejná paralyzující technika, která ( modlím se) zabere a ochromí ho, alespoň na chviličku, abych měla čas se k němu přiblížit a zasáhnout.
Anshi! Snaž se!
Snažím se sledovat i jeho boj, kdyby bylo nejhůře, abych mu mohla jít pomoci.

Nezdar na náměstíčku

O pár minut dříve, než všichni ostatní jsem dorazil na náměstíčko, kde jsme se rozešli do ulic. S tichým povzdychem a založenýma rukama na prsou jsem čekal opřený o nedalekou stěnu, až se dostaví i Obito a Rin. Tak nějak jsem doufal, že alespoň Rin by mohla dorazit včas.
"Obito určitě zase přijde pozdě s nějakou hloupou výmluvou."
Odfrknul jsem si v duchu a na okamžik zauvažoval, jak se mohl stát Geninem někdo, kdo vlastně i na slavnostní ukončení přišel pozdě....vlastně i na slavnostní zahájení....Zavrtěl jsem hlavou a zaplašil myšlenky, na nespolehlivého Obita. Mysl se mi odpoutala a začala přemítat o Minatovi-sensei.
"Yondaime Hokage....tak rychlý a tak silný. Nemohl jsem se s ním měřit, ale jednou budu stejně silný, jako on. Jednou se mu vyrovnám. Hokage je jen titul nic víc."
Bezděky jsem si uvědomil, že najednou přemýšlím o té podivné skupině Geninů, kterou jsme potkali tam v lese.
"Možná by bylo bezpečnější, kdyby se jich Minato-sensei zbavil, když tam dorazil. Kdo ví, co jsou zač, ale něco se mi na nich nezdá."
Raději jsem vzhlédl od cesty do prostoru jestli už náhodou nedorazil, některý z mých společníků.

Nebezpeční soupeři

Zabrnělo mě v noze a pak v celém těle, když jsem zabořil patu po svislém kopu do praskající země.
"Jak?!"
Zatřeštil jsem oči, že stíhá mé rychlosti a ještě více mne překvapilo, když po mě zpátky hodil mé dva shurikeny. Rychle jsem čel do podřepu a odkulil jsem se stranou, aby mne minuly. Pak jsem už viděl, jak skládá pečeti.
"Nenechám tě!"
Křiknu a s odrazem od země se rychle odrazím vzápětí od kmene stromu, abych změnil směr skoku přímo na Kurajiho. Za letu jsem rozhodil kouřové bombičky před sebe a rychlou pečetí vytvořil ve fialovém kouři své tři obyčejné klony, kteří proletěli každý jiným směrem ven z kouře, jeden přímo na Kurajiho. Já mezitím zůstal v kouři.
"Toho parchanta musím dostat."
Upevnil jsem si jeden kunai na ocelové lanko a pak jsem jej roztočil a vyběhl kupředu. O okamžik později jsem ho už v oblouku vrhl po Kurajim, abych jej lankem mohl omotat a trošku mu ztížil celou situace.

KAPITOLA 4.: Mise Vločka
Obito, Kakashi, Rin

Minulost (Doba Dětství)

Každý jste se vydali hledat někam jinam Obito probíhal uličky, tu se zeptal prodavače ryb, támhle zase kolemjdoucí paní a pak nějaké mladé dívky, která zrovna sklízela v restauraci nádobí z verandy, když jí málem porazil mezi stoly.
Kakashi to bral částečně po střechách. Někde se poptal několika mladých slečen, které spolu klábosily, onhle kováře, který zrovna kul kunaie. Pak pro změnu přistál na zábradlí balkónu ženy, která zrovna věšela prádlo a strašně se ho lekla.
Rin se stavila v květinářství, u stánku se sladkostmi i u dvojce na lavičce, která hrála dost zapáleně shogi.
Ale po kočičce ani vidu ani slechu. Obito doputoval mezitím do zverimexu, Rin zase do útulku a Kakashi prošel celou cestu až k domu páničky kočičky a okolí domu a stále nic.
Pomalu se blížilo uběhnutí dvou hodin, od vašeho srazu a Obito se, jako obvykle zdržel se starými lidmi, někde vypomohl s taškami, jinde zase vyhodil odpadky a pak si popovídal se stařenkou.
"No a jak jsem vycházela z obchodu přeběhla mi přes cestu krásná bílá kočička, no dovedeš si to představit? Ještěže nebyla černá."
Zasmála se a pak Obitovi vyložila také, že běžela směrem k monumentu Hokagů, jako by se chtěla stát jedním z nich.
A byl čas na váš sraz a na nahlášení vašich nevalných nálezů.

KAPITOLA 4.: Vítejte v ANBU!
Aiko, Hiroki, Sumire a Anshi

Minulost (Doba Dětství)

Váš první ANBU boj začal a to dost nečekaně, rázně a drsně, každý jste dělali, co jste uměli a vaši soupeři si to hodlali rozhodně užít.
Jako první reagoval Hiroki, který s otevřením první z osmi bran šlápl do bot a prohnal se mezi zrovna vyrůstajícími sloupy ze země. Kuraji jen lehce povytáhl obočí a dál tam stál a sledoval, jak se k němu Hiroki tou nelidskou rychlostí přibližuje. A pak už přišel jeho extrémně rychlý nízký kop vedený po zemi. Kuraji vše pozoroval a v posledním okamžiku nadskočil. Pak pokračovala další otočka s kopem na břicho, které elegantně uhnul, až mu lízla Hirokiho pata o vestu a nechala jí zavát ve větru. A i když mu přes oko padala ofina, tak se dokázal včas prohnout, aby jej nezasáhl kop na obličej.
Ale Obito pokračoval. Další kop z otočky tentokrát shora. Kuraji to vyblokoval levým předloktím a nohu odklonil, až to zadunělo. A pak levý hák, který zachytil částečně do pěsti a nechal jej sklouznout stranou. Hiroki odskočil ale Kuraji, jej stále pozoroval.
To už se Hiroki ale znovu rozběhl a hodil dva shurikeny. Svisly vzduchem a Kuraji provedl otočku, aby jím uhnul a shurikeny zmizely, když jej minuly. Před kopem shora uskočil a kop zaduněl o zem až se kusy kamení a hlíny rozlétly na všechny strany.
"Hezké."
Odtušil, když odlétal vzduchem z Hirokiho dosahu a levačkou hodil dva shurikeny skryté mezi prsty, musel je tedy zachytit, když jej míjely. Ten chlap má pořádně dobré reflexy.
"Teď jsem na řadě já."
Začal skládat Kuraji pečetě.
Mezitím se Anshi vzpamatoval z prvotního útoku Kyuri a roztáhl kolem sebe nebezpečně míhající se stinné šlahounu, aby si získal čas.
"To tě neochrání navěky, brzy ti dojde chakra!"
Ušklíbla se chladně Kyuri, ale už zakřičel Anshi povel a místo, aby se vrhl, do protiútoku na Kyuri, tak se jeho stíny shlukly do dvou stínových rukou a pevně uchopily dva nejbližší sloupy.
"He? Theme!"
Zanadávala Kyuri a odrazila se kupředu ve chvíli, kdy sloupy zapraskaly blesky a pak zapraskaly dva sloupy a v půlce se přelomily a zbortily se k zemi. To už byla však Kyuri u Anshiho.
"Bastarde!"
Zařvala natáhla mu pravý hák pěstí, který byl, jako náraz do železobetonové zdi a odmrštil ho o několik metrů zpátky, následovalo několik salt a zastavení se o strom.
"Já jsem tvůj soupeř! Já!"
Zařvala Kyuri a kráčela k Anshimu, který měl co dělat, aby se vzpamatoval. V hlavě mu zvonilo a před očima se mu dělaly mžitky.
To už však vyrazila kupředu i Sumire, které zrovna Anshi udělal cestu směrem ven z jejího dočasného vězení. Vrhla se vstříc Tamikimu, který roztáhl překvapením oči.
"Jak jsi mohl?! Tohle není fér!"
Zaklel a pak už přišel první úder Sumire, který automaticky vyblokoval. Vyměnili si několik další úderů a kopů, než od ní odskočil.
"Fmm přece jen nejsou ty tvoje očka úplně k ničemu."
Pousmál se a v kombinaci s jeho Sharinganem to vypadalo až ďábelsky. Jeho oči tě bedlivě pozorovaly a pak vyslal několik shurikenů tvým směrem, už v letu sis všimla, že jsou na drátkách a letěly tvým směrem v různých výškách asi čtyři.

Mezitím Aiko se rozhodla jednat na vlastní pěst a zmizela v nejbližším křoví mezi stromy, když se jala pronásledovat Chiko a jejího Arashiho. Běžela a míhala se lesem, ale po Inuzuce a jejím psovi, nebylo nikde ani vidu ani slechu.
"Tsuga! (Ostrý tesák)!"
Vyřítilo se najednou na Aiko zpoza jednoho stromu točící se běsnící tornádo, které mířilo přímo na ní. V následujícím okamžiku se ozvalo štěknutí, když z jiného směru vyběhl Arashi a chňapl Aiko na férovku po zápěstí. Byl to lov na králíka a Aiko je v tuhle chvíli králík.

Kočička

Můj plán nebyl nijak vlastně přijat, takže jsem to raději nechala plavat.
„ Sejdeme se tady. Za dvě hodiny. Pokud kočku nebudeme mít budeme pokračovat a hlavně si řeknem, kde už jsme byli.“
Povzdechla jsem si. V tu chvíli byl Kakashi fuč a já tam zůstala s Obitem.
„ No… nejsem si jistá, zkusím to vzít k útulku a pak okolo skladišť. Je tam teď sice rachot, ale hodně míst, kde by se mohla schovat, kdyby jí něco vyděsilo. Obito koukej po cestě i do menších tmavých ulic, mohla by tam být někde vyděšená a schovaná.“
Promluvila jsem k němu a rozhlédla jsem se kolem. Vlastně moc o té kočce ani nevíme, jaké má návyky, co má ráda a tak. Ale pořád je to kočka. Možná bude mlsná, takže se bude toulat okolo restaurací nebo tak. Ale kdo ví.
„ No nic. Hodně štěstí Obito-kun.“
Usmála jsem se na něj a vyrazila svou cestou. Čas od času jsem se zeptala, jestli náhodou neviděli v okolí bílou kočičku, jak se tu potuluje, a prohlížela jsem každý kout, který se naskytl.