Andor.cz - Dračí doupě online

První velká mise!

Od těch divných událostí s tím cizím týmem uběhlo už pár dní, ale pořád mi to leželo dost v hlavě, chtěl jsem se na to poptat Rin, nebo Minata-sensei, ale pořád nebyla dobrá příležitost. S Kakashim nemělo tohle cenu řešit, zase by jen něco chladného zabručel v odpověď, aby mě odbyl.
Každopádně to mi dneska den nezkazí. Jsem natěšený a připravený na první misi....no a jak jinak, než že jsem zase přišel na zahájení pozdě.
"Gomene....."
Zadýchaně se omlouvám společníkům, když Minato-sensei vše vysvětluje.
"Já fakt nemůžu za to, že vždy narazím na někoho, kdo potřebuje pomoct."
Postěžuju si v duchu a sleduji fotografii Vločky, kterou máme najít.
"To je ale pěkná kočička.........hmmm s tím rozdělením souhlasím. Měli by jsme se poptat v okolí. Zkusím se vyptat koho půjde. Někdo běžte třeba na tržnici, tam je dost zajímavých podnětů pro kočky......no a krámek s potřeby pro mazlíčky by nemusel být taky k zahození.......co se signálu týče.....hmm tak co třeba kouřová bombička vyhozená do vzduchu?"
Poškrábu se zamyšleně ve vlasech a kouknu na ty dva. Jasně není to zrovna extra úžasný nápad, ale snažím se něčím taky do celé situace přispět.

Prvotní zážitky v ANBU

Naše zařazení do ANBU bylo mnohem nudnější, než jsem čekal. Několik dní se nic nedělo a pořád nás někdo špicloval, bylo to skoro, jako ve vězení. Začínal jsem si říkat, že nás Yondaime a Sandaime podrazili, ale nechtělo se mi věřit, že by náš otec jednal tak podle.....a pak konečně přišel ten ten, kdy jsme se měli připojit k plnohodnotným ANBU.
"Yosh.....jsem zvědavý."
Usmál jsem se pln nového elánu. Konečně se zase něco dělo a to bylo to, co jsem potřeboval. Společně s naším týmem jsem vyšel ven do zahrad, kde jsme se měli setkat s naším novým týmem a pak to začalo.....najednou byli všude kolem nás. Rychleji, než jsem postřehl nás obklíčili a sevřeli. Stále ještě překvapeně jsem sledoval tu Inuzuku a jejího psa vedle mě a pak i ty ostatní. Byla to tak zvláštní skupina ale čišela z nich síla a i když bych jim chtěl moc ukázat, co ve mě je, neodvažuji se toho, přece jen jsou tu i ostatní, kteří by mohli přijít k úhoně.
Jména těch čtyř ANBU a psa jsem zaregistroval jen okrajově, takže jsem spíše zmateně těkal pohledem mezi nimi. Uklidňovalo mne pouze to, že jsem měl za zády záda své sestry a tím pádem jsem si byl trošku jistějí, ale i tak slova jejich velitele byla znepokojivá a všichni si očividně dost věřili. Byli starší a asi o dost zkušenější, ale i tak nás podceňovali.
"Kso, do jaké šlamastiky jsme se to zase dostali. Skoro to vypadá, jako by nás chtěli odstranit."
"Mám z toho špatný pocit."
Šeptnu Aiko sleduji naše potencionální soupeře a jsem si téměř jistý, že to, co stojí mezi námi a jimi je v tuhle chvíli Anshi, který si s nimi povídá a tedy odvádí jejich pozornost.

Mise zvaná Vločka

Od toho divného setkání, které mi stále leželo v hlavě, ale nechtěl jsem o něm moc mluvit, uběhlo už několik dní a vše se snad začalo zase vracet k normálu. Přece jen, jako by se po nich slehla zem. Neotravovali nám život a snad s nimi Minato-sensei provedl něco, aby neohrozili vesnici. V tomhle jsem Yondaimemu věřil, byl to dobrý Shinobi, to jsem si už mohl otestovat při rolničkové zkoušce.
Dnes nám byla zadána naše první společná mise. Zadíval jsem se na fotku s kočičkou. Nelíbilo se mi, že máme řešit takovou banalitu, ale mise byla mise.
"Hmm je malá, bude se špatně hledat, ale já osobně bych začal vyptávaním se v okolí jestli jí někdo nezahlédl, popřípadě tam, kde se prodávají a pečou ryby by se také mohla vyskytovat. Je dost možné, že bloudí i směrem domů, kočky jsou chytré a pamatují si podobně, jako psy, kde je jejich domov."
Vysvětlím svou myšlenku klidně a věcně.
"Možná bychom se měli nejprve rozdělit, abychom toho prohledali, co nejvíce, pokud někdo kočku najde, tak si smluvíme signál, kterým se zkontaktujeme."
Navrhnu ještě a sleduji své společníky, jestli se jim plán bude líbit.

Vločka

Uběhlo několik dní a nám nikdo nic neřekl, o tom, co se stalo s těmi geniny, co jsme našli. Byl to zmatek, ale nikdo nám nic neřekl, nevysvětlil. Jako bychom tam nebyli, jen se prý nemáme bát… Moc hezké.
Trvalo to pár dní, než jsme dostali další misi. Čekala jsem spolu s Kakashim na Obita a Minata-sensei a byla jsem naprosto tiše. Kakashi s námi skoro nemluvil. Bylo to mrzuté, ale patřilo to k němu. Asi si na to budeme muset zvyknout.
Jakmile se objevil Obito, jako vždy pozdě, už s námi byl i Minato-sensei. Ten se s ničím nezdržoval, a rovnou vysvětlil, co máme dělat a opět nás na to nechal samotné… hmm je to jen E mise, to musíme zvládnout i bez dozoru no ne? Najít jenom kočku.. to nemůže být takový problém přece...
„ Tak kde začneme?“

ANBU

Anshi se ze svého výslechu vrátil v zatraceně špatném stavu. Co vlastně řekl, to nebyl schopný vysvětlit, nic si z toho víceméně nepamatoval. A nebo nám to říct nechtěl…
Tolik jsem si s ním chtěla promluvit o věcech, co ví … ví toho víc než my. A byla bych ráda, kdyby se podělil o to, co nám bylo utajeno z našeho světa.
Nebylo moc možností si v klidu promluvit. Ne že by nás někdo nějak extra honil, ale neměla jsme pocit, že bychom byli někdy sami. Jako by nás někdo pozoroval.
Trvalo to pár dní a já z toho vězení začínala být víc než nervózní a vzteklá. Každý den jen přecházet sem tam a čekat. Nic nedělat. Jako ve vězení.
„ Nelíbí se mi to… Jasně, konečně se odsud dostanem, ale stejně se mi to nelíbí…“
Nervózně jsem pohodila hlavou, když jsme procházeli chodbou ven k zahradám. Zatínala jsem dlaně do pěstí a na střídačku uvolňovala. Fakt mám dost…
Už když se objevil první z ANBU, začla jsem se třást. Ne strachy, ale vztekem. Zatraceně s tím vším!
Jakmile se objevila ta mladá žena za mnou, odskočila jsem od ní a zády se opřela o záda svého bratra. Postavila jsem se do bojovného postoje. Vztek ve mně bublal a vřel. A ty jejich kecy k tomu nepřidávali.
Pokud nás napadnou, budu se bránit do poslední kapky krve. A že jí bude fakt hodně a to nebude jen má.
Poslouchala jsem, jak spolu mluví, jak se nám posmívají a měla jsem chuť po někom z nich skočit. A nezbývalo mi moc, abych to udělala, když se najednou objevil ten poslední. Jen tak si posedával na stromě a pozoroval nás. A ten jediný vzbudil ve mně aspoň nějaký respekt. I když ne nijak velký. Ale pořád větší než ti ostatní. Kuraj-senpai. Fajn. Ten stojí za to vyslechnout si ho.

ANBU


Anshi mi odpověděl, ale trochu jinak, než jsem doufala. Věřila jsem, že mě dokáže uklidnit lépe, abych mohla být více soustředěná na to, co přijde a co bude náš úkol... Ale šlo to těžko, protože téměř okamžitě, co nás odvedlo do centrály ANBU a Anshikho k výslechu jsme byli sami. Když se Anshi vrátil, tak nevypadal, že by měl pod kontrolou něco, co mu dělali, takže bůh ví, co Yamanaka od něj získali za informace, a co se vlastně doopravdy s námi stane
. Pomůže nám Kakashi? Nebo i hokagové? To je ve hvězdách, ale nad čím jiným přemýšlet, když prvních pár dní jsme byli jen na pokojích a nemohli se pořádně ani projít a porozhlédnout? To vše se změnilo, když pro nás přišel jeden člen ANBU a vedl nás do zahrad. Jsem plna očekávání a prohlížím si okolí, je to tu krásné. Pousmála jsem se když Anshi řekl, že je tu krásně a kývla jsem. Chtěla jsem mu něco říci, ale to už se stalo něco,
Nerozumím tomu, proč nás obklíčili na zahradě ANBU centrály její obyvatelé. Vedle Hirokiho se objevila holka, která má na sobě charakteristické znaky klanu Inuzuka, insinktivně stočím pohled tam, kde tuším problém, a že to je opravdu kus pořádného problému. Polknu, skloním hlavu a zhluboka se nadechnu. Pak se jeden objevil přede mnou. Zírám na něj jak opařená a když mi zalichotí, tak se ušklíbnu, ukázal mi sharingan, což mě dost překvapilo, ale vzhledem k tomu, že já ho mám taky, nijak mě to z míry nevyvedlo. Promluvil na mě a než jsem mu stačila odpovědět, tak se objevila třetí, která ho sjela za to, že se mnou flirtuje. Prohlédnu si jí a musím potlačit jistý druh postoje kterým bych jí dala najevo, že její názor mě fakt nezajímá a že si opravdu nemyslím, že oni byli lépe připraveni, když sem přišli... když domluvila, tak jsem se podívala na toho kluka.
,,Ty tvé taky nejsou k zahození."
Ušklíbnu se, ale to už se ozval i poslední, očividně nejstarší a velitel skupiny... Trochu mi spadne brada, když se odmaskuje i on, vzhledem k tomu, že z něj cítím něco... Pořádně si ho prohlédnu, když nám právě představil svůj tým... U nás se toho zhostil Nara. Povytáhnu obočí, když pronese - tohle je MŮJ tým... V mysli mi proběhne jedna věta.
Vážně TVŮJ tým?
Vydechnu, protože teď na své protesty očividně opravdu čas nemám. A i když se mi úplně nelíbí to, co řekl, tak je to vlastně logické... A přeci jen jsme se na tom domluvili... Beze slov, ale domluvili.
,,Kuraji sempai?"
Zašeptám si pro sebe protože, tohle jméno očividně stojí za to si zapamatovat...
Tamiki, Chico aKyuri
Můj pohled se opět stočí na Tamikiho, který očividně chce udělat sharinganem dojem, ale na špatného člověka. Kdyby věděl, že jsem také jeho uživatel, asi by si to odpustil. Pro sebe se pousměji, bohužel pro mě je to viditelné.
Kuraji sempai pronesl, že za chvíli uvidí, co v nás je. Což mě trochu znepokojilo, ale jasně, musí vědět, co umíme nebo neumíme, protože teprve pak Kuraji sempai bude vědět, jak s námi naložit. Hluboce se nadechnu a čekám, co přijde... Máme tu jednu Inuzuku, jednoho Uchihu? A ta poslední bych řekla že je Yamanaka, ale nejsem si jistá a u Sempaie tak to jsem úplně nahraná. Čekám, co se bude dít, co po nás budou chtít, čím začneme.

Nový život, nový tým, nové problémy

Poslouchám vyřčené starosti ze strany Sumire. Její otázky jsou logické a ptají se na samozřejmé věci. Na věci, na které však není samozřejmá odpověď. Je to o to horší, když své otázky směřuje na mě s nadějí, že jí je dokážu zodpovědět.
"Ah....některé věci jsou i nad mé síly."
Na chvíli se pro sebe zamračím, jak se snažím alespoň s něčím přijít, ale nakonec mi nezbude, než rezignovaně vydechnout.
"To opravdu nevím Sumire. Bohužel na tyhle otázky neznám odpověď. Řekl bych, že nezbývá, než to prostě zkusit, ona ta odpověď časem přijde určitě sama. A ať už to bude jakkoli, nebude to zbytečné."
Ubezpečím ji. Alespoň něco málo na uklidnění mohu říci.
"Odejdeme až přijde náš čas."
Poopravím Sumire poklidně a pak už jsem smířený s tím, co přijde......ostatní vedou do ANBU centrály a mě rovnou k "výslechu.....

Myslel jsem si, že to bude v pohodě, že jsem se na to duševně připravil, ale ani náhodou. Na tohle se prostě připravit nešlo a po chvíli jsme úplně ztratil přehled v tom, co se děje. Co se dozvěděli, nebo nač vlastně přesněji myslím. Byl to hrozný maglajz.....možná je dobře, že když jsem přišel opět k sobě, byl jsem už s ostatními a z výslechu jsem si víceméně nic nepamatoval.
"Oh....moje hlava..."
Zamumla jsem a promnul jsem si rukou čelo.....


O pár dní později, kdy jsme měli vlastně menší domácí vězení v našem pokoji na ANBU centrále nás konečně někdo přišel informovat, že budeme konečně začleněni mezi ostatní.
"Nevím jestli být rád, nebo se bát."
Lehce se ušklíbnu a vstanu ze své postele a zamířím na zmíněné místo se svým týmem ven do zahrad.
"Je tady krásně a vsadím se, že ......."
Nedořeknu, protože doslova rychlostí blesku se okolo nás začnou objevovat jednotliví ANBU, kteří nás dokonale obklíčili a nedalo jim to žádnou námahu. Po spánku mi stekla nervózní krůpěj potu.
"Tak tohle je síla ANBU. A jim se máme rovnat a trénovat s nimi."
V první chvíli jsem se odsud chtěl dostat, ale věděl jsem, že nemám šanci a boj neměl smysl v žádné z možností.
"Jsem Anshi....a tohle je můj tým Aiko, Hiroki a Sumire."
Záměrně se nezmíním o tom z kterých klanů pocházíme. Přece jen náš uvítací výbor to také neřekl.
"A co jsme zač? Řekl bych, že posila pro váš stávající tým."
Koutkem oka slétnu na své společníky a pak na ANBU okolo nás.
"Ocenili bychom, kdybyste nás nedrželi v sevření, jako nějaké zločince."
Dodám mírně a vstřícně. Ruce mám klidně podél těla, nehodlám vzbuzovat podezření problémů. Těch jsme měli až až.

KAPITOLA 4.: Začátek života Shinobiho
Rin, Kakashi a Obito[/i]

Minulost (Doba Dětství)

Je to pár dní, co jste si mohli odpočinout, od chvíle vaší rolničkové zkoušky s Minatem. Pár dní od toho, co jste ve stejný osudný den potkali v lese čtyři mladé podivné a velice záhadné Shinobi, o jejichž osudu rozhodl Yondaime a Sandaime, ale verdikt, na kterém se dohodli vám není znám. Vlastně od chvíle kdy jste se s nimi rozloučili jste je již neviděli. Když jste potkali opět Minata-senseie řekl vám k tomu jen, že se o ně nemusíte bát a máte se soustředit na váš trénink.
Dnes ráno jste se opět sešli s Minatem-sensei a ten vám zadal Vaší první E misi.
"Tak dobrá, je čas na vaší první misi, doufám, že jste připraveni."
Usmál se na vás a ukázal vám všem třem obrázek, kde byla kočka, drobná bílá kočička.
"Tohle je vločka, vaším úkolem je jí najít a v pořádku dopravit zpátky její majitelce."
Fotku nechal Minato v rukách Rin a znovu se usmál.
"Hodně štěstí."
A puf a byl pryč. Vše zůstalo pouze na vás. Jedna malá kočka v celé Konoze to bude krásný a dlouhý den, ale je to mise a úkol je jasný!


Kapitola 4.: Začátek života Shinobiho
Aiko, Sumire, Anshi a Hiroki

Minulost (Doba Dětství)

A tak skončilo vaše "první" setkání s Yondaimem a Sandaimem. Měli jste se stát členy místních ANBU. Na jednu stranu je to velká pocta, na tu druhou to ve vás vyvolává nemalý pocit nejistoty. Nehledě na to, že hned po uzavření této záležitosti vás Minato-sensei eskortoval do ANBU centrály a vzal si Anshiho sebou k výslechu. Co se s ním dělo po dobu, co byl pryč nevíte, dokonce ani Anshi si to moc nepamatuje a sám si není úplně jistý, co všechno od něj zjistili a co ne. Přece jen techniky Yamanaků jsou záludnější, než z doslechu.
Každopádně uplynulo pár dní, kdy jste měli v podstatě na centrále jen "domácí vězení" a potkávali jste jen občasně ANBU zahalené v maskách. Z toho, co jste se dozvěděli, tak tým, ke kterému jste se měli přidat byl ještě na misi, takže jste na ně museli počkat. Ale dočkali jste se, dnes vás jeden ze zahalených ANBU vyvedl do zahrad a pak zase zmizel. Chvíli jste se mohli rozhlížet a užívat si klid a krásy tohoto místa. A pak vzápětí PUF!

Vedle Hirokiho se objevila Shinobi s ANBu maskou v jedné ruce a s katanou, kterou mu zboku mířila na břicho v ruce druhé. Mohla být možná o málo starší, než vy.
"Nepozorní a absolutně nepřipravení."
Pousmála se dívka a odhalila ostré špičáky. Tetování na jejích tvářích jasně naznačuje, že jde o Inuzuku, což znamená.....
RRRRRRRrrrrrrrrggggg!!!"

"Dobrá práce Arashi."
Pochválila svého psa Inuzuka. Pes, který se vynořil za vámi byl tak velký, že by se na něm dalo jezdit, byla to už spíše bestie, než pes a s tichým temným vrčením stál za zády Anshimu, jakoby by tam byl prostě celou dobu.
Při dalšímu PUF! Jste sebou polekaně trhli. Už tak vás držela částečně v šachu jedna ANBU a pes. Tentokrát se další ANBU objevil před Sumire. S modře pomalovanou maskou na tváři s rozcuchanými narezlými vlasy. Masku si pravou rukou pomalu sundal ze tváře a líbezně se na Sumire usmál. Jasné modré oči byly, jako vymetená obloha, ale jen do chvíle, než je na okamžik zavřel a znovu otevřel.

"Nazdárek....máš pěkné oči děvče."
Sharingan v jeho očích byl tak zářivě rudý, oproti modré, kterou měly jeho oči normálně....
"Máš pravdu Chiko jsou hrozní, nechápu, co na nich vidí."
Tento mladík musí být ve vašem věku.
Další PUF! tentokrát za zády Aiko, takže už máte dva v zádech a jednoho před sebou. Tvrdé obklíčení.
"Tamiki neflirtuj s ní, patrně se tu moc dlouho neohřejou."
Promluvila ráznějším ale přesto klidným hlasem dívka, za zády Aiko. Z jejího hlasu byla cítit autorita a sebejistota.

Když sundala sovu masku spatřili jste modrozelené oči a kštici bujných dlouhých blonďatých vlasů. Patrně byla také starší, než vy a kdyby to nebylo úplně šílené a vypadala ta holka trošku jinak dalo by se snadno představit, že by takhle mohla za pár let vypadat Aiko.
Bylo děsivé jak byli rychlí, jak byli tiší a jak jste vlastně neměli pořádně možnost nějak reagovat, nebo se na ně připravit.

"Kyuri, Chiko, Tamiki. Neutahujte si z nich. Moc dobře si pamatuju, když jste tu byli noví vy."
Spatříte dalšího ANBU, který má pod maskou ještě další typ masky, jak sedí na stromě opodál a všechny vás velice dobře pozoruje.
"Tak, co jste zač povídejte, ať víme s kým máme tu čest."
Než jste mrkli, tak stál před vámi, nejblíže Aiko zepředu, ale stále tak nějak mezi vámi. Byl vysoký, pravděpodobně musel být pohledný, alespoň z části obličeje, který jste viděli. Tmavé husté vlasy stažené o ohonu a tmavé oči si vás pozorně prohlížely. Jen co promluvil, tak jste věděli, že to on celý tým vede. Byl nejstarší, silné postavy a jeho hlas ukazoval, že je zvyklý vést a dělat rozhodnutí, která ne vždy musí být příjemná.
"Ahhhh......kazíš veškerou zábavu Kuraji-senpai."
Povzdychl si lehce otráveně Tamiki.
"Za chvíli uvidíme, co v nich je neměj obavu."
Dodal Kuraji poklidně.

Vyřknutá pravda



Hiroki se uklidnil a i Nara vypadal, že už další rozepře nebude poslouchat, já se už nechtěla vyjadřovat, avšak když iroki promluvil o špuntu, tak jsem se rozesmála...
,,Myslím Hiroky, že tak snadné to nebude, ale jsem si jistá, že to zvládneme."
Nakonec se rozmluví i Nara, který mě chytne kolem ramen, ztuhnu, protože tohle mi nikdo neudělal, nikdy... Mého bratra jsem objímala, to ano, ale on neměl na výběr, a ani neuhýbal, když jsem po něm skočila... Ale to, co řekl...
Dlouze vydechnu a podívám se na něj.
,,Ty musíš zesílit také... Abys lišku udržel svými stíny. Já musím posílit Sharingan, abych mohla zasáhnout... A Hiroki se musí v prvé řadě naučit ovládat svůj vztek..."
Pohlédnu na něj a povytáhnu obočí. Jistě, že jsem se před chvílí nepředvedla zrovna jako studánka klidu a pohody, ale na druhou stranu jsem se dokázala uklidnit... Sama... Tedy, ne sama... Díky Itachimu...
Nara pak vyřkne to, co mi bylo jasné, ale nechtěla jsem to slyšet...
,,Jestliže jsme měli najít Kakashiho, který by nám mohl pomoci, tak se nemůžeme vrátit dříve, než si budeme jisti tím, že nám pomůže a nenechá to zajít tak daleko... Co když se naše budoucnost díky tomu změní a my to tam nepoznáme? Co když se tam ani nenarodíme? Nebo nás tam nikdo nebude znát?"
Dívám se na Naru a vydechnu.
,,Zabilo by mě, kdyby mě nikdo nepoznal... Kdybych už nebyla součástí naší éry... Přeci jen... Jsem Uchiha... Musím být vidět.."
Začnu se smát, protože si přijdu jako blázen.
,,Řekni Anshi, když změníme minulost, co nás pak čeká v budoucnosti hm? Budou nás oslavovat, jako hrdiny? Nebo budeme obyčejní, jako teď, nebo si nás budou pamatovat ti starší? A když se vrátíme, budeme si pamatovat to, co jsme udělali zde? Nebo to s přenosem všechno zmizí?"
Dívám se na něj trochu naléhavě, aby mi odpověděl, protože mám strach, ne ze smrti, ale z toho, že zapomenu... Zapomenu na to všechno co se stalo u nás i na to, co se stane tady... Vzpomínky jsou pro mě velice důležité, nechci to zapomenout... Nechci... Protože díky některým vzpomínkám, ač špatným, jsem tím kým jsem... A nechci zapomenout na Itachiho, jak vypadal, jaký byl... I když byl jen napůl...
,,Musíme zachránit náš svět... I kdybych měla tancovat s liškou, tak ho zachráním... I kdybych měla zemřít, tak udělám všechno pro to, aby naše vesnice byla Konoha a lidé v ní žili spokojeně beze strachu z toho, co přijde..."
Vydechnu.
,,A zvládnu i to, že dnes se ze mě stává člověk beze jména, bez příběhu i bez minulosti a pravděpodobně i bez budoucnosti..."
Otočím se na čtvrtého...
,,Odejdeme, ale jen až si budeme jistí, že naše éra je zachráněná..."

Praskající švy aneb neukrytelné pravdy

Chvilku jsem si opravdu myslel, že mě Hiroki převálcuje, nebo, že se o to alespoň pokusí, ale ucítil jsem ruku Sumire na svém rameni, která se rozhodla mi pomoci jej uklidnit.
"Ymm."
Souhlasně jsem přikývl a pustil Hirokiho rameno a přenechal jí slovo.
"Mám takové zlé tušení.....kéž by to bylo tentokrát jen tušení..."
Vzdychnu si v duchu, ale obávám se toho, že tomu bude jinak. O okamžik později promluví Aiko, která se snaží bratra také uklidnit ale pak svá další slova věnuje mě. Na okamžik se zarazím.
"Špatné špatné špatné...."
Bije mi v hlavě myšlenka ale nakonec si jen povzdechnu a poškrábu se na zátylku.
"Hmmmch....předpokládám, že tahle informace už stejně utajená není."
Souhlasím s jejím názorem a slétnu očima k Yondaimemu a Sandaimemu, abych viděl jejich reakce, které naštěstí nejsou tak příšerné, jak by mohly být. Alespoň něco pozitivního na celé věci. Když Aiko vyřkla, že je jinchuriki devítiocasého nehnul jsem ani brvou. Nebyla to žádná šokující novina, každý kdo nad tím mohl uvažovat, jako já a měl určité....informace a podněty měl možnost na to přijít. A Yondaime ani Sandaime nejsou hloupí a určitě na to už přišli. Minimálně by mohli vycítit chakru bijuu nebo si dát pár bodů dohromady. Hiroki to patrně věděl, přece jen je to její brácha a Sumire.....mé oči se přesunuly právě k ní. Její oči rudě žhnuly.
"Sharingan...."
Ruce mi automaticky sklouznou blíže k sobě. Ano jsem připraven v případě potřeby zasáhnout a vše zastavit alespoň na okamžik. I tak věřím, že Yondaime by byl rychlejší, a zasáhl by než bych se rozkoukal. Poslouchám rozhovor Aiko a Sumire a lehce se usměju.
"Neboj se Aiko. Jak říká Sumire jsme tu s tebou a řádit tě nenecháme. Nebo ne bez nás."
Mrknu na, abych jí v celé věci podpořil.
Pak vezmu jednou rukou okolo ramen Sumire a druhou Hirokiho.
"Nenechávej si všechnu zodpovědnost jen pro sebe Sumire. Myslím si, že při tom chránění budeš potřebovat i vystřídat. Takže....s Hirokim si bereme další směny."
Zazubím se na ně, jako malý kluk a pak kouknu spokojeně na Aiko.
"Držet spolu to je teď důležité."
Do věci se vloží i Sandaime, který jen potvrdí naše slova a v okamžiku zmizí a nechá vše na Yondaimem. Potlačím úsměv nad jeho chováním.
"Dospěláci jsou někdy vážně divní."
Jsem však rád, že jsme se už nakonec shodli na postupu.
"Jsem připraven."
Kývnu na Yondaimeho. Čím dříve to budu mít za sebou tím lépe. Pak slétnu očíma opět k Sumire.
"Samozřejmě, že se to může změnit Sumire. Yondaime určitě počítá s tím, že se dříve, nebo později dokážeme vrátit tam odkud jsme přišli. Přece jen ve skutečnosti sem nepatříme."
Usměju se smutně ale chápavě. Nemůžeme tu přece zůstat ne dlouhodobě, kdo ví, co by to zapříčinilo.
"A......obávám se toho, co se děje v tuhle chvíli s mou rodinou...."
Zabloudí mé myšlenky někam úplně jinam.