Andor.cz - Dračí doupě online

Rozhodnutí?


Kagové nás pozorují, jak se... Dohadujeme. Načež třetí promluví... Mluví o ohnivé vůli mladého listí... Mírně se na něho nechápavě otočím, protože tohle jsem ještě neslyšela a poslouchám ho.
Pak třetí zamíří k Aiko, ke které moudře promluví a snad i poradí? Nevím, co si z toho vezme Aiko, ale mě se ten stařík začíná vážně zamlouvat. Opravdu není Kagem jen tak... Nakonec ale co udělá...
Jakmile předá slovo čtvrtému a zmizí, tak zůstanu hledět a jen mi lehce cukají koutky... On udělal klukovinu, stařík prostě jen tak zmizel a nechal rozhodnutí na čtvrtém.
Po chvilce to nevydržím a usmívám se. Nezačnu se naplno smát jen se usmívám.
Čtvrtý nakonec vyřkne verdikt...
Čeká nás ANBU, a je vidět, že tam budou všichni. Vydechnu a podívám se na Anshiho, Hirokiho a nakonec a Aiko. Já jsem spokojená, alespoň na ní dohlédnu a budu vědět, co dělá... Nakonec... Mohu na ní dohlédnout, aby ta liška nezničila můj klan... Mám možnost to snad změnit...
,,Prozatím v našem novém domově? Ono se může něco změnit?"
Zeptám se Čtvrtého

KAPITOLA 3.: Yondaimeho verdikt
Aiko, Sumire, Anshi a Hiroki

Minulost (Doba Dětství)

Sandaime i Yondaime vás bedlivě pozorují. Hiruzen spíše klidně a lehce pobaveně nad celou situací, zatímco Minato je více nervózní a nesvůj z toho, jak se vše dává do pohybu možná špatným směrem.
Skoro se zdá, že se tu ještě porvete. Minimálně Hirokiho impulz byl docela hmatatelný. Je to opravdu energický mladík, který umí velice dobře překvapit. Jak se zdá však nic z toho, co se dělo nedokázalo Hiruzena rozházet. Byl tak klidný, jako hladina ranního rybníku. Pozoroval vás starýma ale moudrýma očima. Klidně a s rozvahou, jako by informace, které jste vyřkli vlastně nic neznamenaly.
Minato se mezitím tvářil občas starostlivě, občas nervózně, ale nevypadalo to, že by ho skutečnost o totožnosti Aiko nějak více překvapila. Musel to tušit, šlo jen o potvrzení. Možná mu to přidělalo spíše starosti.
Hiruzen mezitím pomalými klidnými kroky zkracuje vzdálenost mezi vámi. Dívá se na každého z vás.
Pak dlouze vydechne a usměje se.
"Ohnivá vůle mladého listí."
Uchechtne se krátce. Minato jej pozoruje se zaujetím a mírným překvapením.
"Život Jinchuuriki je vždy nebezpečný a nepředvídatelný. A právě proto je důležité mít na blízku přátele, kterým můžeš důvěřovat a na které se můžeš spolehnout."
Otočí se k vám zády s rukama složenýma za zády.
"V ANBU by mohl být někdo, kdo by vám mohl pomoci vaše dovednosti rozvinout a dostat je pod kontrolu."
Otočí se zpátky k Vám a dotkne se nataženým ukazováčkem a prostředníčkem Aiko nad prsem v místě, kde má zhruba srdce.
"Tady je tvá odpověď a klíč k tomu, jak svou moc ovládnout."
Lehce se usměje a pak se k vám opět otočí zády a zamíří pomalými kroky zpátky ke stolu.
"Navíc máš přátele, na které se můžeš spolehnout.....některé překážky nelze překonat sám."
Podotkne a koutkem oka slétne k Minatovi.
"Zbytek už nechám na tobě Minato."
Usměje se lehce Sandaime a pak je najednou pryč.
"Ale Sandaime!"
Vyhrkne Minato lehce překvapeně a vyděšeně, když najednou Sandaime zmizí. Pak jen dlouze vydechne a promne si oči. Posadí se do křesla Hokageho a opře si lokty o stůl. Znovu si vás bedlivě prohlédne.
"Zkusíme to tak, jak poradil Sandaime. Budete všichni čtyři zařazeni do ANBU. Tam vás naučí ovládat a rozvíjet své síly. Budete chráněni a zároveň střeženi a vaše identita zůstane skryta. Anshiho vyslechneme, abychom ověřili pravdivost vašich slov.
Věřím však, že jste nepřišli se zlými úmysly. Vítejte v Konoze prozatím vašem novém domově."
Usměje se na vás Minato a zdá se, že konečně jeho starosti alespoň trošku ustoupily do pozadí.

Aiko



,,Jak bych mohla,vím to, co je podstatné..."
Odseknu jí a ona se mi to snaží vysvětlit...
,,Já ti nevím, třeba ta liška měla zrovna dobrý den..."
Založím si ruce na prsou...
,,A co tedy chceš dělat hm? Chceš být někde zamčená, abys nikoho nemohla ohrozit? Aby se nemohlo stát to, co by se asi mělo stát?"
Dívám se na ní.
,,Pokud nechceš, aby se to stalo... Pak já tě budu chránit...
Ale ty musíš přijít na to, jak to vyřešit a jak si s tím poradit... Je ty... Rozumíš?"
Vydechnu, pokud jsme v minulosti, kde ještě kyuubi nezaútočil, tak se to nemusí stát, ale pokud tu je někdo v kom je kyuubi, plus ona ve které je taky... Tak to může znamenat katastrofu...
,,Asi bysme se měli už konečně dohodnout co s námi bude... Protože tohle začíná zavánět problémem..."
S otázkou v očích se zadívám na třetího a čtvrtého a čekám na verdikt... Každý sám se nehneme, Aiko do ANBU odmítá, Hiroki bez ní nepůjde a Nara... Těžko říct.

Pracovna

„ Sumire ty o Jinchuuriky a démonech moc nevíš… Že?“
Dívám se na ní. No není moc divu, když bylo zakázané o tom mluvit. Věděli to všichni dospělí, ale děti nic vědět nesměly.
„ Matka řekla, že pokud se mi něco stane, jsem něco jako… chodící nálož… Proč by se to snažil Lišák zastavit, když ví, že jakmile zemřu, uvolní se pečeť a on bude svobodný?“
Sklouznu pohledem od ní k otci. Je to hloupá teorie, ale co když se dá s Démony vycházet? Může záležet na tom, jak se s démony zachází? Jak se k nim daným chová? On se snažil komunikovat.
„ Proto nemohu k ANBU. Jakmile by se tohle kdokoliv dozvěděl, může toho zneužít. Je to nebezpečné.“
Sklopím hlavu. Zadívám se na špičky svých bot. Vážně bych chtěla být někde zavřená, dokud se všechno nevyřeší? Ne. Nechtěla. Chci ale někoho ohrozit, pokud mne použijí jak zbraň? Vážně mi ta svoboda za tohle stojí?
„ Mimochodem... Ovládnout to jen tak, to opravdu není žádná legrace. Když jsem dneska vybuchla, byl opravdu velký problém se udržet. Nemám nejmenší tušení, co mám dělat..."

Nevěděla to?!



Vydechnu a pozoruji jí... Když začne mluvit dál o tom, že to ví tři dny, tak jí odmávnu s tím ať toho nechá... Pak i prozradí, že liška zabránila tomu démonovi, aby nás zabil... Jsem možná skeptik, ale liška nechránila nás ostatní, ale jí, aby nezemřel s ní...
,,zastavil toho démona jen proto, aby přežil... Ne kvůli nám..."
Dodám k ní a pozvednu pohled. Zhluboka se nadechnu a promluvím opět k ní.
,,Neměj starost... Myslím, že je nás tu dost, kdo tu lišku mohou zacpat zpět do tebe... Ať už Čtvrtý, nebo třetí, nebo Anshi a v neposlední řadě i já a Hiroki..."
Ano j to vážně řekla? Opravdu jsem řekla, že jí pomůžu? Itachi teď bys mě měl vidět...
Pousměji se, jen tak, prostě se usměji.
,,Ty sama bys měla přijít na to, jak ho ovládnout a naučit se to... Musíš zesílit, abys mu byla rovnocenným soupeřem... Tak bych to alespoň udělala já.."
Pokrčím rameny...
Už to zase dělám?! Zase se o ní starám?! Pomáhám!!!
Povzdechnu si.

Pracovna Hokageho

Dívala jsem se na ní. A nemůžu říct, že jsem neměla strach z toho, co udělá. Ne z toho, že mě napadne a pokusí se mi ublížit. Nebyla by první ani poslední. Ale z toho, co řekne. Slova jsou dost často horší než fyzické ublížení. Jenže ona překvapila. Sice za svým odpuštěním skrývala i dost velkou výhružku, ale to se dalo od Uchihy očekávat, zvláště po tom, co ta zrůdnost ve mně zničila skoro celý klan.
„ V tom případě bys asi měla vědět, že já to vím sotva tři dny… Pamatuješ na toho nižšího démona při zkouškách? Proto jsem byla schopná ho zklidnit. To, co ho zastavilo, jsem nebyla já. Ale On.“
Pozoruju jí. Její Sharingan zmizel. Je příbuzná někoho, kdo ovládl Lišku před dvanácti lety. A dokonce to ani nemusel být nikdo z vesnice, ale někdo z nukeninů. Kdo ví, kdo to provedl…
„ A pokud jde o to, že bych tě mohla napadnout…“
Kousnu se do rtu.
„ Nevím, jak dlouho jsem schopná s ním bojovat, než mě ovládne.“
S tím jsem se podívala na Yondaimeho.
„ Útěchou nám může být, že takový záchvat jsem měla jen jednou… “
Poškrábu se s úšklebkem ve vlasech.
„ Dneska…. Za ten les se opravdu omlouvám…Naštěstí ne úplně... Zatím jsem se byla schopná vždycky víceméně udržet při smyslech...“
Na rtech se mi objeví vlastně úplně stejný úsměv jako mívá můj otec, když je mu něco tak trochu trapné, nebo obdobně… Vlastně je to i jeho gesto.
„ Což... mě dostává k otázce... Pokud tedy budeme předpokládat, že nám v ANBU nehrozí, že někdo na mé malé tajemství přijde... Jak se mám naučit to ovládnout?“

Pravda, která vše změní??


Aiko se rozhoupe nám pomoci, což je dobře, protože Hiroki by si opravdu mohl ublížit... Poslouchám jí a mírně se pousměji, když na něj mluví. Pak promluví k Anshimu, kterému řekne, že možná něco prozradí a pak se podívá na mě...Tázavě pozvednu obočí a zhluboka se nadechnu. Jestli chce mluvit o našich neshodách, tak teď to opravdu vytahovat nemusí, to hokagové vědět nepotřebují...
Začne, a když řekne, kdo opravdu je... Zhluboka se nadechnu. Ani nevím jak, ale... Dívám se na ní se Sharinganem v obou očích a zhluboka dýchám. Cítím se jako kdyby do mě někdo vrazil kůl. Mé ruce jsou zatnuté v pěst a má ústa jsou křečovitě sevřená...
Tak tohle je ten pravý důvod, proč se my dvě nikdy nesneseme...
Pomyslím si, ale nic neříkám, ani se nepodívám na ostatní... Dívám se jen na ní. Jen a pouze na ní...
Takovýhle pocit, úplně stejný pocit jsem měla, když se vrátil Itachi z války a byl znetvořený, ale to jsem chtěla zabít Orochimara... Také mnou cloumal vztek, ale tohle... Tohle je jiné...
To co je v ní, tak zničilo nejsilnější klan v Konoze. To, co je v ní se mi skrze ní směje do tváře... Jako kdybych se koukala na devítiocasého, který mi říká, podívej, celou dobu jsem tady. Celou dobu jsem pozoroval své dílo, a celou dobu ty nemáš ani tušení...
Zhluboka dýchám, opravdu zhluboka, protože jsou tu dva kagové, Nara a Hiroki... Vím, že jsou tu se mnou... Nemůžu nic udělat... Vůbec nic...
Pak si vzpomenu na Itachiho, jak bránil Orochimara za to, co mu provedl... Vzpomínám na ten jeho úsměv... Vzpomínám si na jeho hlas.Hlas mého milovaného brášky... Jak mě konejšil...
Sevření pěstí trochu povolí a i rty se uvolní, avšak sharingan přetrvává. Možná vypadám nebezpečně, zle, a rozhodně ne, jako přítel, ale mé tělo se postupně uvolňuje... I můj bráška dokázal odpustit nepříteli... Měla bych to dokázat také. Neměla bych jednat bez rozmyslu na následky... Protože pak bych nebyla o nic lepší, než Orochimaru.
Dívám se na ní dlouho, ale pak můj pohled pomalu vyhasne a já se na ní dívám už svýma černýma očima, které jsou i možná trochu šedé, nepřítomné.
Nadechnu se a promluvím.
,,Odpouštím Kyuubimu to, co udělal...
Odpouštím i tobě, že jsi nic neřekla... Ale pokud se jednou proti mě oženeš jako on, tak nebudu váhat."
Řeknu polohlasem, chladně a pak se otočím tak, abych viděla na všechny obzvláště na ní.

Velké malé odhalení. Jak pro koho, že Anshi...

Zadívala jsem se na bratra, který si přede mě stoupl a hodlal udělat všechno pro to, aby mě nezavřeli. Copak on to nechápe? Opravdu mu nedochází, co se děje a co jsem zač?
Mlčela jsem, celou dobu, co se ho Anshi i Sumire snažili uklidnit. Nakonec jsem se podívala na Yondaimeho. Jemu už dávno došlo, co se děje a co jsem zač. Vážně chce riskovat takové ohrožení Vesnice?
Mlčky se rozhlédnu kolem, až se nakonec zaměřím na výhled z okna. Je tady vidět na celou vesnici. Je jiná, než ta naše a přesto… přesto tak strašně podobná. Možná bych odsud dokázala najít i náš dům, kde jednou moje nevědomé já bude žít. Možná. Pokud něco nezměníme. Kdo ví.
Najednou mě napadne dost podivná myšlenka. o když se tohle mělo udát a není možnost to změnit? Co když je to všechno prostě dopředu dáno a tohle je jen smyčka, která se odehrává pořád? Kolikrát už jsme si tohle absolvovali, aniž bychom věděli, že se to děje?
Zachvěla jsem se a pohledem sklouzla k Sumire. Devítiocasý zničil její klan. A ten daný démon je celou dobu ve mně a všechno pozoruje.
„ Hiroki…“
Vydechla jsem tiše, konejšivě.
„ Nikdo mě nikdy od tebe neoddělil…“
Podotkla jsem. Možná to mohlo vyznít trochu štiplavě, ale rozhodně to ode mě tak nepůsobilo, už kvůli mému výrazu, který byl dost smutný.
S tím svým křikem na mě nikdy mít nebude. Ne. Musím se usmát. Naposledy když jsem zařvala, jsem ztratila na chvíli hlas. Liška je dost silné stvoření.
„ Bráško, ještě chvíli a prdne ti cévka… Koukej se uklidnit. Tohle je důležité.“
Nepodívala jsem se na něj, ale na Anshiho.
„ Anshi, já vím, že teď vyzradím nějakou informaci, ale… myslím, že Yondaime už to dávno ví…“
Pohled mi sklouzl k Sumire.
„ Sumire… pokud si po tom semnou budeš chtít něco vyřídit, tak v soukromí. Mohlo by to podat informace, které by byli nevhodné. Takže se prosím k mým slovům, co teď řeknu, nevyjadřuj.“
Zadívala jsem se jí do očí. Zjevně jsem to myslela vážně, protože to byl dost naléhavý pohled. Nakonec jsem se podívala na oba Hokage, kteří tu s námi byli. Zachvěla jsem se. Vážně to musím prozradit všem? Ale oni chtějí být jako tým. Fajn. Máme-li být tým….
„ Jestli máme jednat jako tým, pak bychom měli jednat s čistým stolem.“
Polkla jsem a sjela pohledem na malinkou chvíli k Sumire. Vystoupila jsem před ně, trochu do boku, abych viděla jak na Kagy, tak na své přátele.
„ Jsem Jinchuuriki Devítiocasého.“
Zavládlo ticho. Alespoň z mé strany. Pohledem jsem sklouzla z Kagů až k naší malé skupince a zadívala jsem se na Anshi. Tak co, Anshi. Věděl si to?

Hiroki


Anshi tak nějak souhlasí, i když jen v myšlenkách, ale to co řekli je asi jediná volba. Hiroki začne vyvádět... Pozoruji Anshiho a povzdechnu si... Přejdu vedle Anshiho a prohlédnu si ho, vidím, jak se potí... Je nervózní... Já položím ruku Anshimu na rameno.
,,Necháš mě s ním promluvit?"
Pak se podívám na Hirokiho.
,,Hiroki, nikdo nikam nepůjde sám... Vždy půjdeme spolu... Rozumíš?"
Postavím se před Anshiho, abych byla na ráně jako první. Nevím proč, ale Hiroki byl můj parťák, tak za to co se děje cítím zodpovědnost.
,,Uklidni se Hiroki... Jak jsem řekla nikdo nepůjde nikam sám... A nikdo nikoho nikam zavírat nebude..."
Vydechnu.
,,Vím, že chceš bránit to, co je ti drahé... Já to chci ale také bránit... Vzpomínáš si, když jsi u nás doma viděl mého bratra? Pamatuješ si to? Pamatuješ si, jak vypadal?"
Dívám se mu do očí, protože vím, že to, co zbylo z Itachiho viděl...
,,Já chci také bránit to, co je mi drahé... A když budu muset, tak se postavím před každého z vás, abych vám pomohla v ochraně toho, co je pro vás vším... Proto tě prosím, nejednej unáhleně, protože nejsi tu jen ty nebo jen Aiko... Jsme tu my všichni... Musíme se rozhodnout jako tým. Rozhodnout se jako jeden..."
Otočím se na Anshiho, jestli se mnou souhlasí, nebo chce ještě něco dodat.

Těžká volba: Být či nebýt ANBU

Když byl můj návrh odsouhlasen musel jsem si v duchu dost oddechnout. Bál jsem se, že budou chtít podrobovat výslechu, nebo něčemu podobnému i ostatní a že to pro nás dopadne mnohem a zásadně hůře.
A pak přijde ona trošku šokující informace. Chtějí nás přiřadit do ANBU!
"No když se nad tím tak zamyslím je to vlastně docela logické. Budou nás mít pod dohledem ale zároveň mimo dohled vesnice. Budeme hlídání a budeme mít svou volnost a nikdo nepovolaný nebude o naší existenci vědět."
Šrotuje mi to v hlavě. Celou myšlenku rozbije až Aiko, která chce raději než do ANBU do vězení. Nemůžu říct, že bych jí na jednu stranu nechápal ale na tu druhou tohle není scénář, který si můžeme dovolit. Alespoň že Sumire s ANBU souhlasí, až ta je do toho pro změnu zase až moc hrrr na můj vkus.
A pak se do všeho vmíchá Hiroki, který se rozhodne chránit svou sestru a je najednou až moc impulzivní.
"Shimata!"
Zavrčím si v duchu, když se začne na celé kolo rozkřikovat. V hlavně se mi míhají jednotlivé možné scénáře a jejich výsledky. Co nejrychleji hodnotím situaci a možné východisko z ní.
"Kso.....chová se jako.........ne.....musím ho zastavit hned...!"
Stačil jeden krok, abych se postavil před Hirokiho ve své plné výšce a položil mu pravačku na rameno.
"Hiroki klid tohle se vyřeší. Nechtějí nás zavřít do vězení to už přece Sandaime i Yondaime řekli."
Sevření jeho ramena není drtivé ale je pevné. Nechci aby udělal nějakou hloupost. Dívám se mu z očí do očí a ani nehnu brvou.
"Uklidni se Hiroki nejsi tu mezi nepřáteli. Jsme tu s tebou."
Promluvím polohlasně a klidně a nepřestávám opětovat jeho pohled.
"Jestli se to špatně vyvine asi už po svých neodejdu."
Cítím, jak mi po zátylku stéká nervózní krůpěj potu.