Andor.cz - Dračí doupě online

Pracovna Hokageho

Dívala jsem se na ní. A nemůžu říct, že jsem neměla strach z toho, co udělá. Ne z toho, že mě napadne a pokusí se mi ublížit. Nebyla by první ani poslední. Ale z toho, co řekne. Slova jsou dost často horší než fyzické ublížení. Jenže ona překvapila. Sice za svým odpuštěním skrývala i dost velkou výhružku, ale to se dalo od Uchihy očekávat, zvláště po tom, co ta zrůdnost ve mně zničila skoro celý klan.
„ V tom případě bys asi měla vědět, že já to vím sotva tři dny… Pamatuješ na toho nižšího démona při zkouškách? Proto jsem byla schopná ho zklidnit. To, co ho zastavilo, jsem nebyla já. Ale On.“
Pozoruju jí. Její Sharingan zmizel. Je příbuzná někoho, kdo ovládl Lišku před dvanácti lety. A dokonce to ani nemusel být nikdo z vesnice, ale někdo z nukeninů. Kdo ví, kdo to provedl…
„ A pokud jde o to, že bych tě mohla napadnout…“
Kousnu se do rtu.
„ Nevím, jak dlouho jsem schopná s ním bojovat, než mě ovládne.“
S tím jsem se podívala na Yondaimeho.
„ Útěchou nám může být, že takový záchvat jsem měla jen jednou… “
Poškrábu se s úšklebkem ve vlasech.
„ Dneska…. Za ten les se opravdu omlouvám…Naštěstí ne úplně... Zatím jsem se byla schopná vždycky víceméně udržet při smyslech...“
Na rtech se mi objeví vlastně úplně stejný úsměv jako mívá můj otec, když je mu něco tak trochu trapné, nebo obdobně… Vlastně je to i jeho gesto.
„ Což... mě dostává k otázce... Pokud tedy budeme předpokládat, že nám v ANBU nehrozí, že někdo na mé malé tajemství přijde... Jak se mám naučit to ovládnout?“

Pravda, která vše změní??


Aiko se rozhoupe nám pomoci, což je dobře, protože Hiroki by si opravdu mohl ublížit... Poslouchám jí a mírně se pousměji, když na něj mluví. Pak promluví k Anshimu, kterému řekne, že možná něco prozradí a pak se podívá na mě...Tázavě pozvednu obočí a zhluboka se nadechnu. Jestli chce mluvit o našich neshodách, tak teď to opravdu vytahovat nemusí, to hokagové vědět nepotřebují...
Začne, a když řekne, kdo opravdu je... Zhluboka se nadechnu. Ani nevím jak, ale... Dívám se na ní se Sharinganem v obou očích a zhluboka dýchám. Cítím se jako kdyby do mě někdo vrazil kůl. Mé ruce jsou zatnuté v pěst a má ústa jsou křečovitě sevřená...
Tak tohle je ten pravý důvod, proč se my dvě nikdy nesneseme...
Pomyslím si, ale nic neříkám, ani se nepodívám na ostatní... Dívám se jen na ní. Jen a pouze na ní...
Takovýhle pocit, úplně stejný pocit jsem měla, když se vrátil Itachi z války a byl znetvořený, ale to jsem chtěla zabít Orochimara... Také mnou cloumal vztek, ale tohle... Tohle je jiné...
To co je v ní, tak zničilo nejsilnější klan v Konoze. To, co je v ní se mi skrze ní směje do tváře... Jako kdybych se koukala na devítiocasého, který mi říká, podívej, celou dobu jsem tady. Celou dobu jsem pozoroval své dílo, a celou dobu ty nemáš ani tušení...
Zhluboka dýchám, opravdu zhluboka, protože jsou tu dva kagové, Nara a Hiroki... Vím, že jsou tu se mnou... Nemůžu nic udělat... Vůbec nic...
Pak si vzpomenu na Itachiho, jak bránil Orochimara za to, co mu provedl... Vzpomínám na ten jeho úsměv... Vzpomínám si na jeho hlas.Hlas mého milovaného brášky... Jak mě konejšil...
Sevření pěstí trochu povolí a i rty se uvolní, avšak sharingan přetrvává. Možná vypadám nebezpečně, zle, a rozhodně ne, jako přítel, ale mé tělo se postupně uvolňuje... I můj bráška dokázal odpustit nepříteli... Měla bych to dokázat také. Neměla bych jednat bez rozmyslu na následky... Protože pak bych nebyla o nic lepší, než Orochimaru.
Dívám se na ní dlouho, ale pak můj pohled pomalu vyhasne a já se na ní dívám už svýma černýma očima, které jsou i možná trochu šedé, nepřítomné.
Nadechnu se a promluvím.
,,Odpouštím Kyuubimu to, co udělal...
Odpouštím i tobě, že jsi nic neřekla... Ale pokud se jednou proti mě oženeš jako on, tak nebudu váhat."
Řeknu polohlasem, chladně a pak se otočím tak, abych viděla na všechny obzvláště na ní.

Velké malé odhalení. Jak pro koho, že Anshi...

Zadívala jsem se na bratra, který si přede mě stoupl a hodlal udělat všechno pro to, aby mě nezavřeli. Copak on to nechápe? Opravdu mu nedochází, co se děje a co jsem zač?
Mlčela jsem, celou dobu, co se ho Anshi i Sumire snažili uklidnit. Nakonec jsem se podívala na Yondaimeho. Jemu už dávno došlo, co se děje a co jsem zač. Vážně chce riskovat takové ohrožení Vesnice?
Mlčky se rozhlédnu kolem, až se nakonec zaměřím na výhled z okna. Je tady vidět na celou vesnici. Je jiná, než ta naše a přesto… přesto tak strašně podobná. Možná bych odsud dokázala najít i náš dům, kde jednou moje nevědomé já bude žít. Možná. Pokud něco nezměníme. Kdo ví.
Najednou mě napadne dost podivná myšlenka. o když se tohle mělo udát a není možnost to změnit? Co když je to všechno prostě dopředu dáno a tohle je jen smyčka, která se odehrává pořád? Kolikrát už jsme si tohle absolvovali, aniž bychom věděli, že se to děje?
Zachvěla jsem se a pohledem sklouzla k Sumire. Devítiocasý zničil její klan. A ten daný démon je celou dobu ve mně a všechno pozoruje.
„ Hiroki…“
Vydechla jsem tiše, konejšivě.
„ Nikdo mě nikdy od tebe neoddělil…“
Podotkla jsem. Možná to mohlo vyznít trochu štiplavě, ale rozhodně to ode mě tak nepůsobilo, už kvůli mému výrazu, který byl dost smutný.
S tím svým křikem na mě nikdy mít nebude. Ne. Musím se usmát. Naposledy když jsem zařvala, jsem ztratila na chvíli hlas. Liška je dost silné stvoření.
„ Bráško, ještě chvíli a prdne ti cévka… Koukej se uklidnit. Tohle je důležité.“
Nepodívala jsem se na něj, ale na Anshiho.
„ Anshi, já vím, že teď vyzradím nějakou informaci, ale… myslím, že Yondaime už to dávno ví…“
Pohled mi sklouzl k Sumire.
„ Sumire… pokud si po tom semnou budeš chtít něco vyřídit, tak v soukromí. Mohlo by to podat informace, které by byli nevhodné. Takže se prosím k mým slovům, co teď řeknu, nevyjadřuj.“
Zadívala jsem se jí do očí. Zjevně jsem to myslela vážně, protože to byl dost naléhavý pohled. Nakonec jsem se podívala na oba Hokage, kteří tu s námi byli. Zachvěla jsem se. Vážně to musím prozradit všem? Ale oni chtějí být jako tým. Fajn. Máme-li být tým….
„ Jestli máme jednat jako tým, pak bychom měli jednat s čistým stolem.“
Polkla jsem a sjela pohledem na malinkou chvíli k Sumire. Vystoupila jsem před ně, trochu do boku, abych viděla jak na Kagy, tak na své přátele.
„ Jsem Jinchuuriki Devítiocasého.“
Zavládlo ticho. Alespoň z mé strany. Pohledem jsem sklouzla z Kagů až k naší malé skupince a zadívala jsem se na Anshi. Tak co, Anshi. Věděl si to?

Hiroki


Anshi tak nějak souhlasí, i když jen v myšlenkách, ale to co řekli je asi jediná volba. Hiroki začne vyvádět... Pozoruji Anshiho a povzdechnu si... Přejdu vedle Anshiho a prohlédnu si ho, vidím, jak se potí... Je nervózní... Já položím ruku Anshimu na rameno.
,,Necháš mě s ním promluvit?"
Pak se podívám na Hirokiho.
,,Hiroki, nikdo nikam nepůjde sám... Vždy půjdeme spolu... Rozumíš?"
Postavím se před Anshiho, abych byla na ráně jako první. Nevím proč, ale Hiroki byl můj parťák, tak za to co se děje cítím zodpovědnost.
,,Uklidni se Hiroki... Jak jsem řekla nikdo nepůjde nikam sám... A nikdo nikoho nikam zavírat nebude..."
Vydechnu.
,,Vím, že chceš bránit to, co je ti drahé... Já to chci ale také bránit... Vzpomínáš si, když jsi u nás doma viděl mého bratra? Pamatuješ si to? Pamatuješ si, jak vypadal?"
Dívám se mu do očí, protože vím, že to, co zbylo z Itachiho viděl...
,,Já chci také bránit to, co je mi drahé... A když budu muset, tak se postavím před každého z vás, abych vám pomohla v ochraně toho, co je pro vás vším... Proto tě prosím, nejednej unáhleně, protože nejsi tu jen ty nebo jen Aiko... Jsme tu my všichni... Musíme se rozhodnout jako tým. Rozhodnout se jako jeden..."
Otočím se na Anshiho, jestli se mnou souhlasí, nebo chce ještě něco dodat.

Těžká volba: Být či nebýt ANBU

Když byl můj návrh odsouhlasen musel jsem si v duchu dost oddechnout. Bál jsem se, že budou chtít podrobovat výslechu, nebo něčemu podobnému i ostatní a že to pro nás dopadne mnohem a zásadně hůře.
A pak přijde ona trošku šokující informace. Chtějí nás přiřadit do ANBU!
"No když se nad tím tak zamyslím je to vlastně docela logické. Budou nás mít pod dohledem ale zároveň mimo dohled vesnice. Budeme hlídání a budeme mít svou volnost a nikdo nepovolaný nebude o naší existenci vědět."
Šrotuje mi to v hlavě. Celou myšlenku rozbije až Aiko, která chce raději než do ANBU do vězení. Nemůžu říct, že bych jí na jednu stranu nechápal ale na tu druhou tohle není scénář, který si můžeme dovolit. Alespoň že Sumire s ANBU souhlasí, až ta je do toho pro změnu zase až moc hrrr na můj vkus.
A pak se do všeho vmíchá Hiroki, který se rozhodne chránit svou sestru a je najednou až moc impulzivní.
"Shimata!"
Zavrčím si v duchu, když se začne na celé kolo rozkřikovat. V hlavně se mi míhají jednotlivé možné scénáře a jejich výsledky. Co nejrychleji hodnotím situaci a možné východisko z ní.
"Kso.....chová se jako.........ne.....musím ho zastavit hned...!"
Stačil jeden krok, abych se postavil před Hirokiho ve své plné výšce a položil mu pravačku na rameno.
"Hiroki klid tohle se vyřeší. Nechtějí nás zavřít do vězení to už přece Sandaime i Yondaime řekli."
Sevření jeho ramena není drtivé ale je pevné. Nechci aby udělal nějakou hloupost. Dívám se mu z očí do očí a ani nehnu brvou.
"Uklidni se Hiroki nejsi tu mezi nepřáteli. Jsme tu s tebou."
Promluvím polohlasně a klidně a nepřestávám opětovat jeho pohled.
"Jestli se to špatně vyvine asi už po svých neodejdu."
Cítím, jak mi po zátylku stéká nervózní krůpěj potu.

Nová cesta ANBU?

Střídavě sleduji Yondaimeho a Sandaimeho, jak si povídají o našem osudu. Taky poslouchám reakce Anshiho, Sumire a Aiko. Srdce mi buší, jako zběsilé a v zádech mi lítá nepříjemné mrazení. Nevím, co si o všem myslet. Anshi si chce nechat hrabat v hlavě. Aiko se chce nechat zavřít a nás chtějí poslat do ANBU, který je těmi nejlepšími jednotkami v Konoze. Ale z naší reality s ním máme i své špatné zkušenosti. Zatnu čelist a udělám krok k Aiko.
"V žádném případě, nedovolím, aby tě zavřeli do vězení!"
Jsem možná až moc hlasitý a impulzivní a instinktivně se stavím do obrané pozice před svou sestru.
"Pokud jí budete chtít zavřít do vězení budete muset nejdříve přeze mě!"
Zatnu bojovně pěsti.
"Co to kruci dělám. Rozmáznou mě na placku ani nemrknu.....ale přece nemůžu nechat Aiko zavřít někam do kopky to nejde."
Hlavou mi víří zběsilé myšlenky. Nezvózně těknu očima k Anshimu a Sumire, jestli mají nějaký záchranný plán. Sumire se zdá bude docela ráda, když bude moci do ANBU.
"Zcvokla se úplně se zcvokla.....měli bychom odsud vypadnout......nemůže to pro nás dopadnout dobře."
Zrychluje se mi dýchání, protože jsem ve stresu a nervozitě. Cítím, jak mnou pulzuje adrenalin a stoupá vnitřní tlak, který mě nutí jednat impulzivně a unáhledně.
"Sestru mi nevezmete! Už nikdy nikdo!"
Doslova děsivě a zuřivě zařvu. Vůbec to nevypadá, že bych byl dneska po boji a měl vyčerpanou chakru. Cítím se najednou dostatečně silný alespoň pokusit se jim oponovat.

Nepovedená cukrárna

S úsměvem jsem se vydal po boku Rin směrem do vesnice a k cukrárně.
"Anooooooo! Kakashi šel domů takže jsme s Rin sami a.........máme první rande.....!"
Doufám, že nejsem moc rudý, ale prostě tenhle den je skvělý. Rázem jsem zapomněl na Kakashiho i na to, co všechno se dneska stalo. Teď tu byla Rin a cukrárna a rande a Rin....a Rin....
Jsem dost zamyšlený a zasněný a zaneprázdněný koukáním na Rin, než dojdeme k cukrárně. Jakmile jsme v cukrárně a objednáme si zákusky široce se usměju na Rin.
"To je dobré já to zaplatím."
Sáhnu pro peněženku a jako správný gentleman a frajer jí otevřu a sáhnu do ní pro peníze, abych za nás mohl zaplatit. Když však sáhnu do peněženky zamrznu a po zádech mi přejede nepříjemný pocit.
"Ne....ne ne.....to ne.....kruci.....ne...."
Začínám rudnout studem.
"Já.....já....úplně zapomněl, že jsem své peníze dal dneska ráno dvěma malým dětem na sladkosti......"
Drbu si studem zátylek a ani můj Sharingan asi nebude tak rudý, jako moje tváře. Zní to, jako příšerná výmluva, ale nejhorší je, že je pravdivá.
"Gomene...."
Mumlám, když to za nás Rin zatáhne.
"Baka....baka....baka.....takhle to celé pokazit.......Obito jsi příšerný!"
Nadávám si v duchu.
Zákusek byl výborný, ale chutnal mi o to méně, že jsem cítil hanbu. Z té rozmrzelosti mě vytrhla až Rin. Vzhlédl jsem. Ona vždy uměla rozehnat chmurné myšlenky.
"Ymmm....jo to byl......ale zase nebyl až tak špatný."
Zauvažuju nad vším, co se dnes stalo. Jakmile dojíme zákusky, Rin se už začne loučit.
"Jasně....zvoral jsi to Obito."
"Jasně....tak se uvidíme zítra....hmmmm znáš ho už je takovej."
Tvářím se vysmátě a šťastně ale v nitru cítím smutek z toho, že odchází.
"Ty taky Rin."
Rozloučím se s ní a pomalou chůzí s rukama v kapsách zamířím domů, abych si odpočinul a prospal se. Cestou přemýšlím nad vším, co se stalo a co se asi ještě stane. Nejednou mi myšlenky kloužou zpátky k Rin.

Neklidné myšlenky

Poznámka Rin, která za mnou ještě zavolala se mě už moc nedotkla. Byl jsem ponořen více do svých myšlenek. Vesnicí, jako takovou jsem spíše než co jiného jen tak nějak nepřítomně zamyšleně proplul.
"Kso....."
Zavrčím nespokojeně pro sebe, když procházím do mého domu, který mi zůstal po otci. Najednou mě přepadne smutek a vzápětí vztek, když se rozhlédnu kolem po té prázdnotě.
"Neměl jsi mě tu jen tak nechat...."
Zatnu čelist a potlačím slzu, která se mi dere do oka. Zatvrdím se a uzavřu do sebe, tak jako vždy.
"Já nezklamu vždy mě povedou pravidla Shinobi k jasnému cíli."
Zamumlám si a zatnu ruku v pěst. Pak pokračuji domem dál dozadu na dvorek, kde občas chodím cvičit. Zamračeně se postavím k na patnáct kroků od terče a začnu s děsivou přesností vrhat shurikeny a kunaie. I tak však vidím horší výsledky, než bych chtěl. Únava si už vybrala svou daň. Zatnu zuby a pak se pohnu kupředu. Několikrát se z místa na místo problesknu a zasadím pár tvrdých úderů cvičným panákům. Se zavrčením natáhnu levačku k zemi a chytím jí pravačkou za zápěstí. Z prstů na levé ruce udělám jakousi napodobeninu klícky a pak začnu shromažďovat do dlaně chakru.
"Háááááááá!"
Cítím pot, který mi stéká po čele, když mi začne ruka jiskřit blesky.

Rozběhnu se kupředu proti jednomu z panáků s úmyslem ho zničit.
"Musím to dokázat. Příště musím být silnější. Příště žádné chyby!"
Přibližuju se k cíli ale pár kroků od něj se mi podlomí koleno, blesky v ruce pohasnou a já tam hodím neplánovaný kotoul přes rameno a vyčerpaně dopadnu na záda kousek od panáka.
"Huh.....huh.....huh....kso.....kso....kso!"
Oddechuju vyčerpaně a ležím notnou chvíli, jako placka v prachu a snažím se nabrat trochu síly k tomu dojít alespoň domů. Trvá to déle, než jsem čekal. Opravdu jsem to dneska přehnal.....večeře....sprcha....postel....to jsou velmi náročné úkony, které jsou tak vším, k čemu se ještě dnes přiměju. A pak už jsem se vydal do říše snů.

Sadaime


Prohlédnu si Sandaimeho i Minata a přemýšlím co asi tak s námi bude. Pak mi třetí tak nějak odpoví a já vydechnu...
,,Věřte mi, že je podcenit by mohl jen blázen..."
Založím si ruce na prsou a poslouchám jaký verdikt nad námi vynesou a jestli naše životy předčasně neskončí ve vězení nebo rovnou na popravišti... Přemýšlím i o možnosti Nukenin, pokud by se tu něco podělalo, tak bysme mohli utéct... I když Anshi se mnou nepůjde a Hiroki s Aiko už vůbec ne... Ne, když tu mají otce... Znovu vydechnu a zadívám se na třetího, který absolutně souhlas s Anshim a dá se říci, že třetí spolupracuje s Anshim než, že by to bylo obráceně....
Chtějí nás začlenit do vesnice, ale... Ha... Asi těžko bych jako úplně neznámá přišla k Uchihům s větou : ,, Tak mě tu máte, jste rádi?"
A mají pravdu, že už o nás ví více lidí než je nezbytné, a co se týče toho "polomu" za vesnicí, určitě se lidé začnou vyptávat.... Bez klanu Yamanaka to nepůjde a klan Nara? Ti jsou jak se traduje geniální, takže snad jejich zástupce přijde na to, jak nás z toho dostat nebo co s námi...
Čtvrtý kýve, což mě ani nepřekvapuje a když nám třetí nabídne možnost přidat se k ANBU, tak se mi rozšíří zornice a dech se mi skoro zastaví... Jako Itachi... Aiko začne okamžitě protestovat a já se na ní podívám...
,,Pokud tam budeme všichni tak budeme v bezpečí, není moudré abysme byli rozděleni... "
Dívám se na Hirokiho a Anshiho, aby mi nějak pomohli...
,,A jestli je nějak možnost, jak zesílit a věřím tomu, že tam by se nám povedlo zesílit, a také tam bysme si zvykli na to, co kdo umí a naučili se spolupráci, abychom jeden druhému nepřekáželi..."
Vydechnu a divám se na ty tři... Pokud se chtějí nechat zavřít... Prosím, ale já vždy budu pro to, abych mohla spatřit východ slunce a cítit ranní vánek... A to se nezmění...