Andor.cz - Dračí doupě online

Co na to vlastně říct?

Zuřivost mě hnala dál. Čím víc jsem pokračovala a kácela les, tím víc vzteku jsem v sobě měla. Nebylo tady nic, co by mě mohlo zastavit na moc dlouho. Až na ten strom. O to víc jsem byla vzteky bez sebe, když ne a ne spadnout. A najednou… mé tělo zůstalo viset ve vzduchu. Postávala jsem na zemi, to ano, ale bez možného pohybu. Z mého hrdla se ozvalo vzteklé vrčení. Vrčení plné zloby.

Zaslechla jsem hlas. Zprvu mé soustředění bylo, kdo ví kde. Nechtěla jsem poslouchat. Nechtěla. Odmítala jsem se komukoliv věnovat, pokud jsem mu nemohla rozbít držku. Ne… Jenže jsem se nemohla hýbat a to mě rozčilovalo ještě víc. Zuřivě jsem sebou chtěla mlít a nešlo to a o to víc jsem byla vzteklá. Jenže… to jméno… Hirokiho jméno. Ještě jsem sebou několikrát zazmítala, ale pak jsem ochabla. Po tvářích mi tekly bolestné slzy. Přestala jsem se ale hýbat a poslouchala jsem.

„ Blázne.“

Vydechla jsem tiše. Pak jsem se uvolnila úplně, mé vědomí opustila liška a já se ztratila sama v temnotách. Jakmile Anshi povolí své stínové nitě, upadnu bezvládně k zemi.

Chytání mraku holýma rukama

"Ne.....kdybych vzal jeho......nezvládlo by nás to více. Hiroki.....on byl jediný, kdo mohl zastavit hokagy, alespoň na okamžik."
Zatnu čelist a vzhlédnu k Aiko. Vidím, jak z ní doslova sálá vztek. Přejede mnou záchvěv strachu a ztuhnutí. Nikdy jsem jí takhle nezažil. Něco bylo jinak. Dělo se s ní něco divného.
"Masaka! Neříkejte mi, že ona je........"
Lehce polknu, když vidím, jak z ní sálá rudá chakra. Cítím, jak se celý chvěju. Sumire se zdá je ponořená do svých myšlenek a jaksi si moc nevšimla změň na Aiko. Možná je jen dobře, že na ní nepohlédla.
"Hiroki řekl, ať vás odtamtud dostanu...."
Zašeptám spíše pro sebe. Alespoň chabá útěcha, že jsem udělal tak, jak si přál. Dostal jsem je pryč. Ty, které jsem mohl. Když se dá Aiko na útěk lesem a slyším, jaký to má dopad konečně mě to přitáhne zpátky k rozumu.
"Takže ona je ten důvod.....ymmmchh to leccos vysvětluje ale na to není teď čas.....Kso..."
Zatnu zuby a rychle otřu rukávem oči a posbírám se ještě stále na roztřesené nohy. Rychlým pohledem kolem zhodnotím naší situaci.
"Na dvou místech najednou.....zatraceně!"
Zavrčím si v duchu.
"Já...nevím Sumi ale prostě je to teď tak, jak to je. Ale jestli se rozdělíme, tak to bude největší chyba, kterou můžeme udělat. Musíme zůstat pohromadě."
Dal jsem se trochu dohromady. Chladná logika doprovázená starostí o mé přátele zahnala mou zoufalost a zničující pocity do ústraní. Až opět vyplavou bude to...nemilé.
"Sumire potřebuji tě sebou. Musíme zastavit Aiko."
Lehce se dotknu jejího ramene, ale neotáčím jí k sobě, jen jí projevím svou podporu a pak pohlédnu směrem, kterým běžela Aiko.
"Nechám ti tady průvodce. Přivede tě k nám."
Podotknu už docela klidně a pak se kousnu do palce až vytryskne krev a složím rychle několik pečetí a pak udeřím dlaní do země.
"Kuchyiose no jutsu (Přivolávací technika)!"
S pufnutím v oblaku dýmu se objeví stvoření.

Vypadá na malou vystrašenou srnku, která mi sahá sotva nad kolena.
"Ahoj Kumiko.....sunimase, že jsem tě nezavolal dřív ale....no to až později. Buď se Sumire a přiveď jí za mnou až to půjde."
Předám rychle instrukce své malé kamarádce a ještě se dokážu na ní letmo pousmát. Za tohle jsem mámě vděčný. Naučila mě něco úžasného.
Jeden rychlý odraz a už nechávám Kumiko a Sumire za sebou a letím po stopě Aiko.
"Matte Aiko!"
Bubnuje mi v hlavě. Vím, že se bude zabývat ničením svého okolí, takže by mělo být snazší jí dohnat, ale jistý si tím být nemůžu. Alespoň, že nechává dobré stopy. Ale to, že si toho všímám já a jdu i podle hluku znamená, že může přitáhnout kohokoli okolo a my nevíme koho.
"Kso musím přidat!"
Zatnu zuby a zrychlím, co to jde. Míhám se jen po tom, co zbylo ze stromů a snažím se stáhnout onen náskok. Jakmile uvidím Aiko, jak postupuje ve své ničivé vlně předemnou. Napadne mě ten nejšílenější nápad, co by mohl.
"Jsem šílenec fakt, že jo."
Zavrtím pro sebe hlavou a ještě přidám. Díky rozzuření a ztrátě smyslů mě Aiko asi ani nebude vnímat dokud......
"Kagenui!"
Křiknu, když doskočím na zem pár metrů před Aiko a spojím ruce do pečetě. Můj stín okamžitě vystřelí kupředu a napojí se na stíny stromů okolo. Stínové nitě se vrhnou vpřed a popropojují se do krásné stínové pavučinky jen kousek před Aiko, která to do stínů musí zákonitě napálit. Další stínové nitě jí přivážou pevněji k stínové sítí z nití a celou touhle technikou se jí snažím udržet na místě.
"Matte Aiko! Yamete!"
Snažím se jí přimět opět vnimat čistěji. Cítím, jak mě technika tohohle rozsahu vyčerpává a síly mi rychle docházejí.
"Kso.....Sumire....Kumiko, kde se loudáte...."
Na čele mi vytane krůpěj potu.
"Ještě není všemu konec poslouchej!"
Přerývaně vydechuju a snažím se nepolevit v soustředění.
"Nevíme, kde jsme ani kdy jsme, ale jsme naživu a to je hlavní! Pokud nebudeme držet pohromadě nepřežijeme tu. Navíc nevíme s jistotou, že je Hiroki, nebo kdokoli tam mrtvý!"
Zatnu zuby a potlačím záchvěv nejistoty, ten si teď nemohu dovolit.
"Všichni jsme tam nechali někoho sobě blízkého. Víme, jak se cítíš, ale musíme zůstat jednotní! Za to, co se stalo nesu odpovědnost a vím to, ale bylo to nejlepší statisticky možné rozhodnutí ale lehké rozhodně nebylo."
Cítím, jak mi polevují nohy, ale přinutím se nekleknout si. Musím ještě vydržet ještě chvíli.
"Vzal jsem na sebe odpovědnost za své činy a převzal na sebe v podstatě i velení nad naší skupinou a při svém životě i smrti vám přísahám, že vás nenechám jen tak odejít! Udržím vás v bezpečí ať to bude stát cokoli!"
V podstatě na ní zakřičím, jednak rozhodně jednak zoufale, protože očividně co se síly týče jsem tu ten nejslabší. Proto je musím udržet naživu svým mozkem a důvtipem.
"Jestli chceš utéct, tak to půjde jen přes mojí mrtvolu Aiko."
Oddechnu a kleknu na jedno koleno.
"Zatraceně chakra mi ubývá rychleji, než jsem čekal.....už to dlouho nevydržím.....ksoo...."
Těžce oddechuji a dívám se na Aiko.

Nová doba – Minulost


My jsme měli už svou misi za sebou… Takuma se někam vytratil a já s Hirokim jsme se toulali po vesnici a i jsme chvilku trénovali u nás a pak jsme se přesunuli ven…
,,Hiroki? Slyšíš to?“
Řeknu, když zaslechnu zvuky boje a výkřiky… Ani nemusím nic říkat a rozeběhli jsme se tím směrem. Tři genninové a muž s blond vlasy a starou čelenkou Konohy… Je to snad?!? Ano!!! Jsem si jistá, že to je Minato… Čtvrtý hokage…
Mé oči se rozšíří v údivu, protože… Měl být mrtvý… On není mrtvý!!?? Chci něco říct, ale on už se obrací na Hirokiho a mluví s Aiko… Ano je… Je to on…
,,Je… Je to čtvrtý hokage Hiroki...“
Podívám se na Hirokiho a posmutním, protože je to asi naposledy, co ho vidíme naživo. Nemůže nic vysvětlovat, musí to udělat hned? Ale co???
,,Ale… Ale my nemůžeme utéct!“
Ale to už se objeví portál, který… Kam vlastně vede? Uslyším známý hlas, který se mnou škube i ve snech… O-orochimaru… A dvě postavy, rozpadlé a zase složené a někoho…
,,T-to je první a druhý!!!“
Zakřičím a připravím se na útok, i když nemáme šanci. Hanako i Hiroki se postaví proti nepříteli a mě naběhne Sharingan, který mám. Je to problém, velký problém… Chci vyrazit, ale něco mě chytne a následně se mnou mrští do toho portálu.
,,ANSHIIII!!!!“
Zařvu ale to je zbytečné, protože už se ocitám někde…



Tráva? Jehličí? Možná listí??? Probírám se a rozhlížím.
,,Kde… Kde to jsme?“
Podívám se po těch dvou ale víc už ze sebe asi nedostanu… Jsem pryč od brášky… Od kluků se kterými nevím… Nevím, co se s nimi stalo a já tu trčím s těma dvěma a nevím ani proč..!
Mé srdce… Je v mé duši strach? Ale… Z čeho? Co se tam vlastně stalo a… Kde jsou ostatní? Prolétla jsem jako první a mám dost otázek, ale… Chci na ně vůbec znát odpověď?
Poslouchám Aiko, která hystericky řve na Anshiho… Nezapojuji se, protože vím, že on něco řekne… Doufám, že něco řekne...


Asi jsem chtěla, aby mlčel… Protože to… To co řekl bylo nemožné a nesrozumitelné…
,,Jak??“
Nebudu Aiko do toho mluvit… Ona ztratila otce a bratra… Můj bráška byl napůl mrtvý a matka… Ona… Ne, že bych jí neměla ráda, ale… Bráška byl pro mě víc… Otočím se k nim zády a dívám se někam pryč… Nechci, aby viděli, že pláču…
Ano i já pláču… A možná, že se za to trochu stydím.

Co na to vlastně říct?

Zoufale jsem třásla s bezvládným tělem Anshiho, dokud se neprobral a vlastně i chvíli po tom, než konečně začal mluvit. Po tvářích se mi kutálely velké bolestné slzy. Věděla jsem, že jsme sami. Že všichni zůstali tam. Ale já si to nemohla připustit.
Ne to není možné! Není možné, že tu nejsou!
Zvedla jsem hlavu, z části chvíli ignorujíc Anshiho zpověď, stále jsem však držela jeho šaty pevně v rukou, ačkoliv se posadil. Rozhlédla jsem se. Nikdo nikde.
„ Hiroki! Hiroki!!!“
Zakřičela jsem ze zoufalství. Zatím mi na to hlas stačil.
„ Hiroki! Hanako!!“
Anshi opět ale upoutal mou pozornost.
„ Hanako…“
Hlas se mi zadrhl v hrdle. Dosedla jsem na zadek a pustila Anshiho šaty. Pootevřela jsem pusu, abych znovu promluvila a místo toho se mi z hrdla vydral táhlí bolestný výkřik. Jestli je mrtvá Hanako, tak Hiroki moc šancí neměl.
„ Ne!“
Vzlykla jsem.
„ Měl si vzít Hirokiho. Měl si vzít jeho a ne mě!“
Podívala jsem se na něj. Klouby na rukou mi zbělely a po tvářích se mi kutálely slzy. Začínala jsem rudnout. Najednou mě popadla nezvyklá myšlenka. Nezvyklá chuť něco zničit. Někomu zatraceně moc ublížit. Vztekle jsem začala vrčet, snad pomalu jako pes zahnaný do kouta. Začala jsem se zvedat na nohy. Zatínala jsem prsty do dlaní, až mi nehty zadělaly na krvavé čárky v kůži. Tělem se mi začalo rozbíhat zvláštní teplo doprovázené silou, kterou snad ani nevím, že mám. Vlasy se mi rozlétly kolem hlavy, přestože nezafoukal ani vánek.
Mé malé podvědomí pomalu odplouvalo pod náporem vzteku, přesto jsem se udržela dost dlouho na to, abych ucouvla od Anshiho, tak abych na něj hned nedosáhla. Pokud bych totiž zůstala, byl by to on, kdo by to odnesl.
Z úst se mi vydral téměř nelidský výkřik a mé oči pozvolna měnily svou modrou barvu v rudou. Jako by kolem mne začalo sálat teplo, jako by mě obalil červený průsvitný plášť, který byl téměř nedotknutelný, nebo se alespoň takový zdál.
„ Všichni jsou mrtví. Zůstali tam a zemřeli.“
Hlasem nepřirozeným jsem promluvila. Nevím ani ke komu. Snad jako bych mluvila k sobě.
„ Není to tvá vina, Anshi. Ale…. Neměl si mě brát. Měla jsem zůstat po boku svého bratra. Slíbili jsme si, že si vždy budeme stát po boku.“
Těch pár slz, co mi steklo po tváři, dopadlo na zem a téměř ihned je půda vsákla. Zmizeli a zůstali po nich jen tmavé flíčky, které za chvíli slunce vysuší a nezbude z nich nic.
Zatnula jsem prsty do dlaní a po nehtech mi skáplo pár kapek krve, které dopadly na zem hned vedle stop po slzách. Krev se téměř nevsakovala, jen se zlehka obalila jemným prachem, ale zůstala dál lesklá. Zůstane tam, dokud ji neumyje první déšť. Pohled mi sklouzl ke kapkám krve. Mojí krve. Krve, která kolovala v žilách i Hirokimu, mému bratrovi. Znovu mě popadl vztek. Neovladatelný vztek, velká chuť po velkém násilí. Na chvíli se mi v očích objevil i strach z toho, že jsem najednou tak neuvěřitelně naštvaná a mám chuť ubližovat. Ten však brzy zmizel, až moc rychle.
Najednou jsem se otočila a vyrazila jsem mezi stromy. Každý, který mi byť jen malinko stál v cestě, jsem srazila. Lámala jsem je, jako by to byli párátka. Každý padl s hořkým výkřikem bolesti a vzteku unikajícím z mých rtů. Jednou mě zachytila silná větev za vlasy, za mou čelenku. Zarazila jsem se na dost dlouho, abych čelenku urvala a se vztekem mrštila proti velkému stromu. Stromu, který jsem si vybrala jako svou oběť. Byl to starý strom. Starý, pevný strom. Silný. Ovládnutá vztekem jsem se rozběhla přímo proti němu, abych do něj udeřila. Vydržel to a o to víc mě naštval. Úder-výkřik-úder-výkřik. Pokaždé ráně jsem bolestně zakřičela. Nebyla to ale fyzická bolest, co způsobovalo můj křik, i když jsem měla ruce sedřené do krve a na tvářích větvemi ošlehané červené až krvavé čárky.
Byla to bolest srdce. Srdce, které ztratilo vše. Bratra, matku, rodinu. Důvěru a víru v to, že jednou snad bude všechno lepší. O to bolestnější byl fakt, že nám všichni vždy lhali. Můj otec žil. Žil a objevil se. A zkusil nás zachránit, ačkoliv ho to stálo nejspíše život. Vidět ho… doopravdy ho potkat, zjistit pravdu a pak všechno ztratit.
Každý výkřik patřil k úderu, kterým jsem se snažila vyplavit vztek. Vztek způsobený ohromnou bolestí ze ztráty svých blízkých.

KAPITOLA 2: Vznik týmu Minato

Doba dětství, Minulost

Tak jo.. Krok jedna: Útok. Krok dva: Vzít rolničku. Krok tři: Ukázat Rin že sem stejně dobrý nebo i lepší než Kakashi. Jo, to půjde... Plánuji si v rychlosti svůj další postup. Jenže vše se najednou děje tak rychle. Rin někam zmizela a Baka-Kakashi se bije s Minatem-senseiem. Možná bych mu měl pomoc. Možná bych.. Ksóóó!! Všechno by bylo lehčí když bych už měl Sharingan.

Kakashi vypadá že mu to zatím docela jde. Tedy, bojuje s Minatem-senseiem, takže samozřejmě v rámci možností. Už už sem sahal po kunaii a chystal se vyběhnout, nakonec sem se však rozhodl pro jiný postup. Začnu nasávat vzduch do plic a skládat pečetě. "Katon: Goukakyuu no jutsu!" Z úst vypustím pořádnou ohnivou kouli přímo na Minata-senseie. Spokojeně se usměji, ale pak si pořádně všimnu co se děje. Z ničeho nic se tam objevuje i Rin.

Co tam dělá? Sakra!! Teď už je pozdě na to abych techniku zastavil. Bál sem se že to dopadne špatně, ale.. no vlastně jo, dopadlo to špatně. Naštěstí né až tak špatně jak sem myslel. Kakashi a Rin sou sice oba vyřízení, ale aspoň je to nezasáhlo. Příště bych měl možná dávat pozor. Chtěl sem se rozběhnout za nima, ale najednou sem zahlédl stín. Minato-sensei! Nestačím ani uhnout a dostávám pořádnou ránu přímo do zad.

Do očí se mi navalí slzy a tvář se mi zkřiví bolestí. Aspoň že sem přistál do měkkého. A sakra.. Až když uslyším hlas Rin tak mi dojde co se stalo. Převalím se vedle nich a jen tak ležím na břiše. Záda mně dost bolí, to bych asi nevydržel. Jen tak civím do země a snažím se odpočinout si. "Eh.. Co? Jo, sem v pohodě". Zvednu ruku a ukážu Rin vztyčený palec, na znamení že je vše v pohodě. Asi to už od pohledu může vypadat jinak, ale co. Auuu.. Budu potřebovat akupunkturu.

Trošku zvednu hlavu a vidím Rin jak ke mně natahuje ruku. Usměji se, aspoň trošku se nadzvednu a pak se s její pomocí dostanu na nohy. "Díky Rin". Řeknu upřímně. No, tohle nedopadlo jak sem doufal. Záda mně bolí jako čert, málem sem usmažil Rin a Kakashi jako jediný má tu zatracenou rolničku. To znamená zpátky na Akademii. Tak aspoň budu další rok s Rin.. Pousměji se a jen tak kývnu na Kakashiho, na znamení že je dobrej, že mu to přeju a tak...

Trochu shrbený a zadýchaný se zadívám na Minata-senseie. Když domluví, tak se na mé tváři objeví nechápavý výraz. Cože? Říkal přeci že půjdeme na Akademii.. Zdá se že si z nás jen střílel. Ušklíbnu se i přes bolest zad se narovnám a začnu se tvářit jako by se nic nestalo, jako bychom vše perfektně zvládly. "Už ses těšil že budeš..." Mluvím na Kakashiho, ale ani to nestačím doříct a Rin nám oběma visí kolem krku. Kdyby u toho nebyl Kakashi tak by to bylo lepší, ale nevadí. S maličko načervenalými tvářemi jí jednou rukou obejmu kolem zad. "Jo, prošly.. Jsme dobrý!"

Odpovím tiše Rin. Kakashi takové nadšení neprojevuje, ale to je jedno. "Takže... Můžu tě doprovodit domů?" Nabídnu Rin s přátelským úsměvem. Pokud bude souhlasit, tak se vydáme rovnou k ní. Ještě před tím se však rozloučím se senseiem i s Kakashim. Pokud by Rin doprovod nechtěla, tak nevadí. Tak jako tak jí chci ještě něco říct než odejdu. Zadívám se na ni a zezadu se podrbu na krku. "Rin já.. Nechtěl sem ti nijak ublížit. Vím že sem to trošku zkazil, tak se omlouvám. Jo a díky. Za to že jsi mi teď posledních pár dnů docela pomohla".

Možná mluvím trošku nejistě, ale to co říkám myslím zcela upřímně. Počkám zda by na to Rin něco řekla a pokud by se nechtěla nějak zdržet, tak zamířím domů. Musím si dát sprchu a pak si chci lehnout a pořádně si odpočinout. Pokud máme mít zítra první misi, tak by bylo fajn kdyby mně přestala bolet ta záda.

Jaká je pravda, když nevíš, která je ta pravá?

Vše se událo v následujících okamžicích tak rychle. Kdyby mi to řekl někdo před pár dny nevěřil bych tomu, že se může něco takového právě dnes stát. Měla to být obyčejná mise, kdy najdeme přerostlého hadího mazlíčka, který má rád sníh. A najednou je tu tunel, který dle Hanako hloubí dva shinobi směrem od vesnice.
Chtěl jsem se vrátit do vesnice a vše nahlásit opravdu moc chtěl. Ale ty dvě byly tak moc zvědavé a pak tu byla logika.
"Čas hraje zatraceně proti nám. Když si spočítám, jak rychle postupují s tunelem a jak dlouho nám trvala cesta z vesnice sem, nemůžeme to stihnout. A když půjde jen jeden z nás je jasné, že naše síly budou oslabené. Nehledě na to, že i v plném počtu budeme jen omezenou šanci na to uspět a ty dva z tunelu zastavit."
Zavřu na chvíli oči a dovolím si drahý okamžik přemýšlení.
"Pokud nepůjde vše, jako na drátkách, tak nemůžeme uspět pokud z nich jde tolik chakry."
Pohlédnu na své společnice.
"Aiko promiň ale budeš návnada. Jakmile se vynoří z tunelu upoutáš jejich pozornost a čelně zaútočíš, i když to zní šíleně. Hanako ty se schováš támhle a jakmile uvidíš, že jsem zahájil svůj útok půjdeš po nich a paralyzuješ je. Jinou možnost nemáme. Já se schovám támhle v křoví a jakmile je uvidím spoutám je stínovými nitěmi. Pokud to nevyjde poslouchejte dobře, co vám budu říkat. Je jen málo scénářů, ze kterých můžeme vyjít dobře."
Upozorním je a pak jim kývnu, že je čas a jdu se schovat na svou pozici. Když se rozletěla hlína do stran a rozvířila prach v duchu jsem zaklel. Snižovalo mi to viditelnost, ale nakonec jsem přece jen spatřil jednu siluetu.
"Ksooo.....nemůžu čekat na druhého, příliš velké riziko..."
"Kagenui!"
Vyšlu kupředu své stínové nitě. Plán se rozběhl, ale objevila se jedna nová proměná, se kterou jsem nepočítal. Ten shinobi byl zatraceně rychlý a najednou byl pryč.
"Nani?!"
Vyhrknu, když se najednou tyčí předemnou a jen tak tak nastavím předloktí ke krytu.
"Áaaayyyhhhh...."
Vydere se mi z hrdla bolestný výdech, když se proletím vzduchem a tvrdě dopadnu na zem. Myšlenky se mi rozutekly do všech stran a když jsem začal opět vnímat lépe už vedle mě ležela Hanako a před námi stála Aiko. Myslel bych si, že je po nás, ale ten shinobi se na poslední chvíli zastavil a vypadalo to, že Aiko nechce zabít, jako by jí poznal.
Chvíli si ho prohlížím a poslouchám jeho slova i odpověď Aiko. Nakonec se mi dostaví poznání a já překvapeně polknu a nevěřícně se mi rozšíří zorničky.
"Yo-yondaime-sama?!"
Je to neuvěřitelné, ale pod tvou vrstvou špíny je to opravdu on. Jeho tvář ano poznávám ji z monumentu Hokagů. Hlavou mi proletí vše, co mi kdy vyprávěli rodiče a hlavně pak táta.
"Masaka!"
Nemohu tomu stále úplně uvěřit, že je tady živý, když nás učili, že zahynul v boji s Kyuubim. Pak mě však zamrazí v kostech a přeběhne mi mráz po zátylku. Ten hlas tak nesnáším a přesto jej poslední dobou slýchám až příliš často. Mé oči sklouznou za Minata.
"Orochimaru!"
Byl bych hlupák, kdybych nepřiznal, že mě v této chvíli jímá hrůza. Ano mám strach a právem. Orochimaru není někdo z koho byste ho mít neměli.
"Tak přece.....táta měl pravdu. Za tím vším, co se stalo Uzumakiovým stál Orochimaru. Takže když Kyuubi zaútočil na vesnici byl za tím nějakým způsobem Orochimaru? Proč?.....Moc? Chuť vládnout vesnici?....A Yondaimeho to dostalo do vězení.....takže.....to, co mi vyprávěl táta o tom, co se později stalo Kushině a Uzumakiům u nich doma, když byli malí...stál za tím taky Orochimaru?......Nebýt tamtoho, tak.....jsou mrtví.....a teď jsme mrtví my...."
Dochází mi velice rychle souvislosti zatímco, se hrabu pomalu ale jistě na nohy. Postavím se po boku Hanako a Aiko, abychom mohli čelit nebezpečí společně ale Yondaime se postaví před nás odhodlaný chránit nás, nebo alespoň svou dceru po tolika letech, když opět může. I když je unavený, vyčerpaný a špinavý, stejně z něj jde síla a nezlomnost, jaká je u shinobiho vidět málokdy.
Když z rukou Orochimara vytrysknou hadi lehce ucouvnu a přikrčím s tím, že nás budu co nejrychleji chránit svými stíny.
"Kage...."
Nestihnu vyvolat svou techniku, když tu je najednou před Minatem další shinobi. Nejspíše ten druhý, který s ním byl a jakousi podivnou technikou zničí Orochimarovy hady.
"Tsugoy!"
Unikne mi mezi rty ohromeně. A pak to jméno a jeho letmé zahlédnutí znetvořeného obličeje a rudého oka.
"Obito?.....U-chiha....Obito?"
Další drtivé překvapeníí, další lež, kterou nás učili.
"To on přece ovládl Kyuubiho? Ale....to by nechránil Yondaimeho, takže zase Orochimaru? Opravdu je vše, co jsme se učili pouze lež vytvořená, někým, jako je on?"
Zachmuřím se, je to, jako bych dostal pěstí do břicha. Vše, co jsem znal se mi hroutí a příběhy, které mi vyprávěl táta se stávají skutečnými.
Tak nějak nemám sílu protestovat, když nám pomůže Yondaime úplně na nohy a popostrkuje nás před sebou.
"Ale jak se z tohohle můžeme dostat? I kdybychom zabili Yondaimeho Orochimaru se nás zbaví a porazit Orochimara zní tak nemožně. A přesto jsme všichni tu a utíkáme s Yondaimem protože....protože on je naše pravda."
Zastavíme se až zadýchaně na mýtině, na kterou se přibližují za chvilku kroky. Nejprve mě napadne, že nás dohnali moc rychle, ale pak mi dojde, že to nemůže být ještě Obito ani Orochimaru a navíc jde to ze špatné strany. A pak uvidím ty dvě hlavy. Sumire a Hiroki. Trošku úlevně si oddechnu. Kéž by sebou tak vedli taky jouniny z vesnice, kteří by viděli, že je Yondaime živý. Kéž by tu byl můj táta, abych mu mohl říci, že ani on neznal všechny lži úplně.
Když Yondaime-sama řekne, že nám nemůže nyní nic vysvětlovat dá se to pochopit, ale nechápu, co může mít v plánu a kam budeme moci utéci. Každopádně ač je to třeba podivné a vidím toho muže poprvé v životě, tak mu věřím. A věřím, že ví, co dělá.
"Wakata."
Kývnu, i když nerozumím tomu, jak bychom zrovna my Geninové mohli zachránit Konohu. Listí v jeho ruce se vzneslo a při skládání pečetí, jakoby se oteplilo a projasnilo. Bylo to....neuvěřitelné a když se otevřela před námi zakázaná technika. Zalapal jsem překvapeně po dechu.
"Wau.....to je.....co...to je?"
Dívám se na to úžasle. Probere mě až příkaz Minata. Rychle kouknu po ostatních.
"Najít Hatake Kakashiho, ale jak?"
Důležitější je ale nyní dostat se do bezpečí, a pokud věří Yondaime, že ta technika je cestou do bezpečí musíme tomu věřit taky.
A než se stihneme rozběhnout k tomu co Minato vytvořil objeví se Orochimaru a další dva. Ty tváře poznám okmažitě.
"Hashirama a Tobirama?! První Hokagové?"
Vytřeštím oči, ale je na nich něco divného, táhnou Obita a zdá se, že jsou s Orochimarem a navíc tihle mají být už určitě mrtví.
"Co je to za nečitou techniku, nebo genjutsu?"
Zasténám tiše a ucouvnu směrem k technice Yondaimeho. Očima prolétnu bojiště a v hlavě mi vyvstanou rychlé statistiky a možnosti.
"Tohle nemůžeme vyhrát...Yondaime nemůže nic dělat, Obito je mimo a proti nám jsou tři Hokagové.....a nás je jen pět Geninů. Musíme se dostat do té techniky, to je jediná šance a.....je vysoce pravděpodobné, že to nestihneme všichni."
To poslední je bolestná pravda, kterou si člověk jen těžce přiznává.
Senjové se vrhnou kupředu a Orochimaru si jde vzít Minata. Tu sekundu, kdy jsem zaváhal proskočila kupředu Hanako, jejíž hlas byl nyní pevný a odhodlaný. Opravdová velitelka týmu. A její vír proroctví byl vskutku působivý.
"Ultimátní obrana Hyuugů...."
Probleskne mi hlavou. A než se naděju slyším Hirokiho, jak mne oslovuje a vrhá se vpřed. Hiroki, který byl na mě ještě na poslední části minulého testu těžce naštavý. Po tom nyní není ani stopy, jen jde vpřed nás chránit.
"Choto matte!"
Chci ho zastavit, ale je pozdě už se šel utkat s Hokagy. Když však otevře dvě brány zamrazí mě.
"Je nehorázně silný. Pokud má někdo proti nim alespoň chvilkovou šanci je to on. Nikdo z nás nedokáže to samé.....uvědomuje si to...."
Pohlédnu koutkem oka na zbytek a opět na bojiště.
"Wakata."
Nadechnu se a složím rychlou pečeť.
"Tajuu kageshu!"
Soustředím se pevně na to, co dělám. Musím být rychlý a přesný. Zachránit své přátele. To je to, co musím udělat.
Dvě stínové ruce vyletí z mého stínu dozadu a nedovolí Sumire a Aiko zapojit se do boje, i když Aiko už k tomu měla více, než nakročeno. Každou z nich stínová ruka obejme okolo pasu a trhne s ní vzad směrem k technice Yondaimeho. První koho jsem prohodil skrz onu techniku byla Sumire a hned vzápětí za ní letěla Aiko. Slyšel jsem její výkřik. Stín chmuru mi přelétl po tváři.
"Sunimase...Aiko....Sumire..."
Zamumlám spíše pro sebe a už už natahuju svou třetí stínovou ruku směrem k Hanako a Minatovi, kteří byli dosud pod ochranou víru. Ale nyní náhle skončil a Orochimaru toho využil bleskově.
"Došly jí síly!"
Vytřeštím oči tím směrem v zoufalé snaze stihnout to, ale neměl jsem šanci.
"Hanako!!!! Nééééé!"
Křiknu bolestně a zároveň vyděšeně, když klesá její tělo k zemi. Zachytil jsem pohled Yondaimeho, který mi jasně říkal, co ještě mohu a co mám udělat.
"On jít nemůže, jakmile poleví....technika se zavře."
Stisknu k sobě pevně zuby, abych potlačil slzy, které se mi stejně volně řinou po tváři a vyšlu stínovou ruku bleskově kupředu. Tentokrát to musím stihnout, prostě musím.....uleví se mi, když cítím, že jsem zachytil Hirokiho. Zbývajícíma stínovýma rukama jsem se odrazil vzad, abych mohl proletět technikou.
Když padám k technice příjde mi to jako věčnost a konečně si uvědomuju, jak mě pálí oči.
"To....to je....ano...vyprávěl mi o tom ale říkal, že já tím obdařen skoro jistě nejsem.....a přece...."
Polknu, když si uvědomím, že to, co tak pálí je Sharingan.....probuzený Mangekou Sharingan.
"Takže tehdy na stromě...."
Proč se předemnou každá pravda otevírá až nyní...
Propadám technikou a ještě vidím, jak Orochimaru zakousne své zuby do Minata....vidím, jak Hirokiho má technika táhne za mnou a doufám jen, že to stihne.
"Sunimase....Yondaime-sama...."
Ale pak je pouze tma....


Neměl jsem možnost přijít k sobě sám, protože mě někdo surově popadl za bundu a začal se mnou lomcovat, kdyby to bylo o trošku níže mlátil by mi ten někdo hlavou o zem.
Takhle se mnou třese jen, jako s hadrovou panenkou.
Přerývaně se nadechnu, když vytřeštím oči a hledím na uslzenou Aiko, která svírá mé oblečení tak, že kdyby to byla má ruka je asi na prach. Rychle zamrkám a bleskově si uvědomím, co se to vlastně stalo.
"Já....já...."
Snažím se ochraptěle přijít na správná slova ale nejprve prostě nevím, co říct. Cítím, jak se celý chvěju a přemáhám vztek společně se smutkem, který se mísí s vinou a osobním selháním, které cítím. Snažím se zachovat si logiku a duchapřítomnost. Alespoň se mi podařilo napůl posadit.
"Já.....já....musel jsem.....musel jsem to udělat.....Musel jsem vás zachránit....co nejvíce...."
Daří se mi mluvit ale roztřeseně a kousaně. Jako špatný gramofon. Alespoň, že oči jsou zpátky modré a nemusíme řešit zrovna ty....i když by to bylo asi milejší.
"Yondaime....on....nemohl jít s námi....ta technika....kdyby šel....zavřela by se a ostatní by tam zůstali....věděl, co se stane....."
Tisknu k sobě zlostně zuby a z očí mi pomalu stejně začnou stékat slzy, protože to prostě nezvládám.
"Nevím....kde je Hiroki....táhl jsem ho sebou....byl těsně za mnou....nevím...jestli to stihl...."
Tisknu čelist, aby se mi tolik nechvěly rty.
"A Hanako....ona....ona chránila nás.....a.....nemohl jsem nic udělat....nebyl jsem dost rychlý.....on jí....on jí zabil....Orochimaru jí probodl...skrz na skrz....nešlo to..."
Hlesnu a rukou si zakryju oči, abych skryl hanbu a slzy, které mi kanou.
"Snažil jsem se odtamtud dostat alespoň Hirokiho, ale vím jen, že letěl za mnou a.....že Orochimaru zarychl své zuby nějakou technikou do krku Yondaimeho.....asi...asi se to záhy zavřelo.....nevím co se mohlo přesně stát s námi. Ani, co může být s Hirokim....musel jsem tam hodit nejprve vás, pak...pak by to nešlo a....... nemohli jsme to zvládnout...."
Poslední slova zašeptám, protože mě děsí a dnešní den se mi vryje do srdce asi navždy. Selhal jsem, jako kamarád, jako velitel náhlé akce i jako shinobi své vesnice.....kvůli mé nedostatečnosti umřeli dva mí spolužáci, jeden Hokage, jeden hrdina vesnice a dvěma kunoichi jsem způsobil těžkou psychickou újmu nehledě na to, že jsme skončili kdo ví kde. Nevím, jak se cítí ony, ale já se cítím hrozně....logika někdy nestačí.

Podivný závěr zkoušky

Dovolím si drobný úsměv, když zatlačím senseie přesně tam, kam jsem měl v plánu. Můj klon odvedl dobrou práci, když zaměstnával společně s Obitem Minata. Trošku jsem toho chudáka zneužil, ale co se dá dělat. Minato-sensei reaguje, tak jak se dalo čekat jde po mě. Ale to už je na mém místě klon a já můžu jít dál po rolničce.
"Bude moje."
Usmyslím si a jen koutkem pravého oka zahlédnu, jak se nadechuje Obito.
"Baka!"
Zaduní mi v hlavě. Přítomnosti Rin si všimnu až, když se dotýkám rolničky a trhám ji. Nejsem si jist, jak se tam tak najednou dostala, ani proč visí Minatovi na noze, ale teď máme jiný problém.
Naštěstí ohnivá koule, která se řítila k nám mi postkytla ten okamžik na utrhnutí rolničky, kdy sensei na okamžik nedával pozor.
Následně jsem se však stihl už jen tak tak krýt trochu předloktími, když přišel odvetný a tvrdý úder od Minata-senseie.
"Uuuuhhhhh....."
Vydechnu, když se proletím vzduchem a přistanu na zádech. Zakuckám se a snažím se posadit a nabrat dech, ale ruku v pěsti nepovolím.
Už už se mi podařilo posadit, když tu jsem viděl, jak mým směrem letí Rin, příliš pozdě na to, než abych mohl uhnout, nebo něco podniknout, takže mě srazila opět k zemi její váha a já bolestně vydechl.
"Skvělé..."
Jestli jsem předtím neměl vyražený dech, tak teď už pravděpodobně mám. Snažil jsem se nabrat dech opět do plic, ale to se váha na mě ještě zvětšila, když na nás přistál i Obito.
"Baka! To si dělá legraci?!"
"Yyychh..."
Zasípu jen přiškrceně, protože se po mě ti dva válí. Jsem rád, že alespoň Rin duchapřítomně Obita z nás odvalí a začne se zvedat.
"Měli by jíst méně ramenu."
Konečně se mi dostává zpátky vzduchu ale hrudník mě po té masáži bolí. Když jsem se pomalu posadil otevřel jsem pěst a ve dlani byla skutečně rolnička.
"Stále nemůžu uvěřit, že se mi to povedlo."
Pak vidím zamračeného senseie a dojde mi, že je poledne. Přijmu nabízenou ruku od Rin a pomalu se postavím na nohy. Mlčky očekávám, co nám sensei řekne.
"Chudáci vrátí se na akademii....hmmm a mě zase přeřadí jinam."
Uvědomuji si, ale nahlas to neřeknu. Pak však sensei oznámí, že jsme prošli všichni. Tázavě a trošku zamračeně se na něj podívám.
Zdá se, že zkouška měla jiný význam než rolničku. Trošku mě to mrzí, že jsem se tolik nadřel pro nic. Podívám se na rolničku a pak jí strčím do kapsy. Když nám Minato řekne, že pokračovat budeme zítra, lehce pokývnu hlavou.
Chtěl jsem už jít, ale Rin se rozhodla mi v tom zabránit tím, že se mě a Obitovi pověsila na krk. Lehce jsem zavrávoral a trošku jí přidržel, abychom nežuchli všichni tři a potlačil bolestné syknutí, které mi chtělo uniknout mezi rty. Z úst se mi nakonec vydral jen rezignovaný povzdech nad jejím chováním. Oba jsou někdy hrozně ztřeštění. Nehledě na to, že jsme si s Obitem teďka málem srazili o sebe hlavy.
"Nic, co bych nepřežil....tak zítra."
Mávnu na ně a trošku ztuhle se rozejdu za Minatem-sensei ponořen do svých myšlenek. Žádné velké projevy radosti nemám ve zvyku ale i tak se musím pro sebe pousmát.
"Jsou to paka, ale nejsou tak strašní."
Přelétne mi hlavou ohledně mého nového týmu.

KAPITOLA 2: Ztraceni, zrazeni, zmateni

Kdo je vlastně ten had? Doba dětství, Minulost

Plán byl jasný. Chytíme ty dva, co se podkopávají tunelem pryč. Vždyť to přece není normální, aby se někdo jen tak tajně pokoušel, kdo ví kam dostat. A tak jsme dostali každý svůj kousek úkolu, který plnil ucelený plán. Celkem rozumný plán. Vždyť je zatraceně nenecháme jen tak utéct. A jestli to jsou jen nějací kopáči, kteří kopou novou kanalizaci, (i když opravdu nechápu proč zrovna takhle, ale v kanálech se nevyznám ), pak to stejně vesnice vezme jenom jako mou nějakou výtržnost a nemusím do toho zatahovat ty dva, takže to stejně vezmu na sebe, aby neměli zbytečné problémy.

A tak jsme zůstali tiše, číhajíc v místech, kde se měli prokopat oni dva shinobi, kteří se pokoušeli nepozorovaně opustit vesnici. Kdo mohl tušit, že to bude tak… tak… tak zlé. Vrhla jsem se v před skládajíc pečetě. Jenže on byl tak strašně rychlý. Nejen, že mi unikl, ale dostal se k Anshimu tak blízko, že jsem nemohla svou techniku použít, aniž bych nezasáhla i jeho. Anshi byl tvrdě odkopnut stranou blizoučko ke mně a jen vteřinku na to tam přistála na něm i Hanako.

Zatraceně, takhle rychlí být nikdo nemůže!

Problesklo mi hlavou, když se zničehonic zjevil přímo před mnou, chystajíc se mě probodnout skrz.

„ Shunsh……….“

Začla jsem už vyslovovat, abych se dostala alespoň o pár metrů dál a mohla něco rychle vymyslet, když on se najednou zastavil. Hrůza v mých očích byla jen větší a větší. Chystal se mě zabít a najednou se zastavil.

A pak zaznělo mé jméno. Po zádech mi přeběhl mráz. Civěla jsem na něj, vyděšená, vyvedená z míry, s vytřeštěnýma očima. Kunai od mého krku klesl pryč, třesoucí ruka ho stáhla.

„ T-t-tati…“

Uklouzlo mi. Hrozivé zjištění, že je pořád na živu a celý známí svět a všechno, co nás učili, se zbortilo jako domeček z karet. Jako když vítr rozfouká prach. Všechno to byla jen lež?! Opravdu nám jen lhali? Táta žil? A věděla to máma?! Ne… ona to vědět nemohla. Nemohla by to utajit. Ona rozhodně ne.

Při zvuku toho hlasu jsem sebou trhla. Vylekaně, jako by mě něco bodlo do zadku. Z díry vylezl Orochimaru-sama. S hrůzou jsem ucouvla pryč. Hodlá se nás všech zbavit a pak zabije i mamku! Zbaví se bráchy i mamky, jen co se zbaví nás!

Postavila jsem se do bojové pozice, abych se mohla bránit a pomoc tátovi. V hlavě jsem měla téměř vymeteno, strach a adrenalin se postarali o to, abych viděla jenom to, co se děje tady.

Hadi, které proti nám Orochimaru použil, byli eliminováni novým příchozím, který se k nám dostal. Uchiha, který se postavil před mého tátu a hady vcucl do kdo ví čeho. Zatraceně, tohle je úplně jiná liga, než na jakou jsme kdy byli připravení!

Zachvěla jsem se, když se na mě táta otočil a řekl, že musím jít s ním. Zadívala jsem se mu do očí a cítila jsem důvěru. Víru v to, že je tady a teď. Že ho vidím. Stisk, kterým mě přiměl jít, byl opravdoví. Nebyl to jenom sen. Všechno se to dělo. Právě teď a tady.

„ Ha-hai.“

Vyhrkla jsem a naposled jsem se podívala na Uchihu, který nás přišel zachránit. Obito… Obito… i o něm něco vím. Ne mnoho, ale něco ano. Ten, který prý ovládl démona, který je uvnitř mě a pokusil se zničit konohu. Jenže… je i tohle lež? Spunktoval to všechno Orochimaru-sama? Jak… jak to mohl ututlat ? Tak dlouho… Kolik lidí kvůli tomu muselo zemřít?!

„ Niisan!“

Vykřikla jsem a natáhla k němu vylekaně ruce. Snad jako by jeho dotek mohl udělat strašně moc pro to, abych se uklidnila a dala si dohromady hlavu. Chytla jsem ho za zápěstí, a na vteřinku zavřela oči.

„ To je táta!“

Vypadlo ze mě. Ať byl zaražený, jak chtěl, mě stačilo jen to, že byl tady. Pustila jsem jeho ruce a otočila jsem se čelem k místu, ze kterého jsme odešli. Postavila jsem se do bojového stavu, tak abych byla schopná okamžitě zaútočit, jen co se někdo objeví.

Kolem se všechno rozvířilo a noc se najednou strašně projasnila. Ani nevím, že se tak rychle setmělo. Na chvíli jsem moc dobře neviděla, než si oči přivykli, ale i to by stačilo na to, aby nás někdo příchozí mohl sejmout.

A objevili se hned tři. Najednou tu byli čtyři hokagové, tři z nich už měli být dávno mrtví a přesto tady stojí a jsou živí až až. Muž jménem Obito je mimo hru, kdo ví, jestli ještě na živu, ale rozhodně už mimo.

Všichni jsme byli jasným cílem s jasným rozkazem zabít nás. Zničit, tak aby nezůstali stopy. Byli jsme zrádci. Věděla jsem to. Všechno to bylo jasné už když se objevil táta.

Hiroki byl rychlí. Rychlejší než mé reakce a stihl zaútočit dřív než já. Přesto jsem složila pečetě, hodlajíc mu pomoci v boji. Nenechám tady svého brášku jen tak. A už vůbec v tom nenechám svůj tým. Své přátele. Svého tátu.

„Fuuton: Fuujin Buyou (Živel vítr: Tanec vzdušných čepelí) !!!“

Šest čepelí mi vylétlo z rukou a já s nimi švihla přímo po prvním hokage, v úmyslu ho sejmout dříve než stihne ublížit bráškovi.

Jenže… to co se stalo potom to překazilo. Něco semnou trhlo. A trhlo to tak moc, že mě to uvrhlo přímo do víru, který táta otevřel. Všechno se roztočilo a já už neviděla nic. Nic jenom stín, který mě v poslední chvíli pustil. Anshi. Jen tak mě vhodil do otcova víru pryč od ostatních.

Poslední kdo co mohl možná zaslechnout bylo dlouhé bolestné: „ Néééé!!!“

A pak mi před očima zčernal svět a já upadla do podivného bezvědomí, do světa snů, které překrucují realitu. Do světa, kde jsou hlavně samé noční můry a velké červené oči s hlasem, který se všemu vysmívá.

***

Spánek byl plný blouznivých obrazů a strachu. Strachu o bratra, otce i matku. O mé přátele. A probuzení nebylo o nic lepší. Ano, byl tady Anshi a Sumire, dva z těch o které jsem měla strach. Ale můj bratr tu nebyl. A nebyl tady ani otec, ani Hanako.

„ Anshi!... Anshi! Kde jsou?! Kde je Hiroki?“

Drapla jsem Anshiho za tričko a začala jsem s ním třást, abych ho probrala. Je mi jedno jak nebezpečné může být jeho probouzení. Je mi to uhradené. Srdce mi málem může vyskočit z hrudi a v hlavě mi to bouchá na poplach. Strach z toho všeho mě opravdu přemáhá a já za chvíli začnu zmatkovat. Neobvyklé, u mě zvlášť, většinou taková nejsem, ale to semnou bývá bratr sakra!

„ Kde jsou! Kde jsou ostatní Anshi?! A proč si mě tam hodil. Zatraceně řekni něco!“

Do očí se mi vehnaly slzy. Srdce mě bolelo, strašně moc. A přesto jsem cítila, že Hiroki žije. Nemůže být zatraceně mrtví!

KAPITOLA 2: Vznik týmu Minato

Doba dětství, Minulost

Boj probíhal strašně rychle. Tak jako by probíhal opravdoví boj s opravdovým nepřítelem. Drsný a nebezpečný. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, porazit Minata Sensei, dokonce jsem myslela, že to určitě nevyjde, ale opravdu jsem neočekávala, že se z nás Obito pokusí udělat Takoyaki. V jednu chvíli jsem křečovitě se svými necelými třiceti kily svírala nohu Minata sensei a v další jsem měla téměř ožehnutý obličej. Kdyby mě Minato-sensei neodkopl a nesetřepal z nohy, byla bych usmažená jako obalovaná Tempura.

Najednou jsem ležela zády na břiše Kakashiho, celá očouzená, div že se mi nekouřilo z vlasů, jak mě ta Obitova koulička ožehla a v zápětí na nás dopadl i sám Obito. Vyhekla jsem, Kakashi ani nevím jestli byl ještě na živu.

„ Baka! Baka!!! Obito ty, …. Ty….“

Ždrcala jsem do něj, aby ze mě slezl, celá rozčilená, že se mě pokusil usmažit jako hranolku a že tak ohrozil vlastně úplně všechny. Skoro jako by nás chtěl obětovat.

„ Kakashi-kun?! Kakashi, jsi v pořádku?“

Pokoušela jsem se z něj slézt. Kdybych na něj dopadla jenom já, možná bych tak nespěchala, ale on na nás spadl i Obito a to znamenalo, že Kakashi-kun musel nést velkou váhu. To bylo tak o zlámání žeber.

Zůstala jsem sedět na zemi a pohledem sklouzla k Obitovi. Jasně, zlobila jsem se… Ale i on mohl být zraněný. Minato-sensei ho pořádně nakopnul.

„ Obito-kun… jsi v pořádku?“

Tázala jsem se ho, nezajímajíc se první o senseie. On nás určitě upozorní, až něco bude chtít. První bych se měla starat o ty dva, i když jsme v naší misi neuspěli.

A pak kdosi zastínil slunce a zlověstně se nad námi tyčil. Zamrkala jsem a podívala jsem se na Minata-sensei.

Tak a teď to přijde… vracím se na akademii.

Píchlo mě u srdce, takže jsem sklonila hlavu a poslouchala jsem Senseie, co říká.

Takže Kakashi vyhrál svou rolničku. No, alespoň někdo z toho něco bude mít.

Pomalu jsem se začala zvedat na nohy a oprášila jsem si trochu ruce. Natáhla jsem ruce k Obitovi i Kakashimu s nabídkou pomoci.

„ Nic si z toho nedělej Obito-kun… Gratuluju Kakashi-kun…“

Povím tiše, možná tak trochu ignorujíc Senseie. Vždyť sám řekl, že pokud nezískáme rolničky, vracíme se na Akademii. Je to sice ponižující, ale taková byla pravidla hry.

Ať už přijali nebo ne, otočila jsem se pak čelem k Minatovi-sensei a zadívala jsem se do jeho přísné tváře. Avšak když se jeho obličej projasnil úsměvem, znejistěla jsem. A pak nás překvapil úplně.

My jsme prošli? Vážně jsme prošli?!

„ My jsme prošli!!!“

Rozesmála jsem se, málem slzy v očích. Rozpřáhla jsem vesele ruce a lehce poskočila tak, že jsem se zavěsila klukům kolem krku, oběma najednou. Smála jsem se, celá upřímně šťastná, že jsem se opravdu konečně stala Shinobi, kterou jsem tak toužila být a ještě v týmu s nejlepším přítelem a úžasným klukem. Holky mi prostě budou závidět, že jsem s ním.

KAPITOLA 2.: Ztraceni, zrazeni, zmateni
Anshi, Sumire a Aiko

Minulost (Doba Dětství)

Sumire, Hiroki a Takuma měli svou první misi už za sebou a splněnou a odpočívali a trávili svůj volný čas, každý po svém. Takuma se ztratil kdo ví kam, Hiroki a Sumire se toulali vesnicí a ještě trochu trénovali spolu. A den se pomalu chýlil k večeru.
Mezitím Aiko, Anshi a Hanako plnili svou misi ala hledání uprchlého hada, při které narazili však na něco zvláštního a tím byl tunel, který si někdo hloubil. Všechny napadla spásná myšlenka, že by to mohl být onen had. Ale Anshi měl svá podezření a chtěl vše nahlásit nejprve vesnici, zatímco Aiko a Hanako přepadla zvědavost a touha splnit misi je přiměla, aby chtěly vše nejprve prozkoumat. Anshi přišel s pohotovou myšlenkou Byakuganu, který by mohl odhalit více.
"Byakugan!"
Vystoupily okolo očí mladé Hyuugy žíly a ona začala zkoumat zemi a tunel, kterého si prve všimla. Chvíli se pátravě dívala z místa, které určili, že by mohlo být místo, kde se had vynoří. Pak se zmateně podívala na Anshiho a Aiko.
"To není had, vypadá to jako.....dva Shinobi, kteří si hloubí tunel z vesnice ven. Je z nich cítit velké množství chakry ale taky je hodně v útlumu."
Vysvětlí svým společníkům. Hloubání nad vašimi možnostmi vám zabere trochu času, při kterém si Anshi docela jednoduše spočítal jednu zásadní věc. Pokud se teď vydáte všichni, nebo někdo do vesnice to nahlásit zabere to moc času a ti dva se dostanou na povrch dříve a buď se setkají s oslabeným týmem, nebo utečou a nikdo se nedozví, co byli zač. Nakonec bylo třeba si připustit, že si na ně budete muset prostě počíhat, ale to bude chtít alespoň plán, abyste měli vůbec šanci. Ukryli jste se v nedalekých křovinách a shodli se, že Anshi je zkusí chytit nenápadně stínovými nitěmi, zatímco Aiko se je pokusí zabavit a Hanako je juukenem dodělá. Anshi měl k tomu ještě své záložní plány, jak vše zachránit, kdyby se vše, jako vždy pokazilo.....
A pak přišla ta chvíle, kdy popraskala zem a její kousky se rozlétly na všechny strany a v oblaku prachu se vynořila ven první postava. Anshi nemohl váhat a vyslal své stínové nitě kupředu, protože čekat na druhého shinobiho by mohlo být příliš nebezpečné.
Hanako se ve svém úkrytu připravila a vyrazila kupředu, zatímco Aiko se vrhla vpřed. Ale shinobi si musel všimnout Anshiho stínů, protože se přemístil rychleji, než jste kdy viděli, aniž byste postřehli vlastně jak. Anshi měl možnost jen zaklít a krýt se předloktími, když ho shinobi tvrdě nakopl směrem k Aiko.
"Anshi-kun!"
Vyhrkla Hanako, která tím prozradila svou pozici, i kdyby o ní ještě shinobi nevěděl. Ten byl opět najednou pryč a tyčil se před Hanako, kterou vzal za bundu a mrskl s ní směrem k Anshimu. Oba dopadli poblíž Aiko na jednu hromadu a pak už se blížil dlouhými rychlými skoky k Aiko.
V jeho ruce se zaleskl kov a výpad byl tak rychlý a tak nečekaný. Bylo to o tolik jiné, oproti bojům, které jste si zažili při zkouškách. Všichni jste si byli jistí, že Aiko zasáhne a ona nestihne uhnout a nikdo jí nestihne pomoct, ale shinobiho ruka se zarazila s kunaiem na jejím hrdle.

Jeho tvář byla tak povědomá a přitom tak neznámá. Potrhaný starý shinobi oděv a čelenka se starým znakem Konohy, která byla pokrytá rzí a zdálo se, že se musí každou chvílí rozpadnout. Rozcuchané špinavé blonďaté vlasy a kousky hlíny snad všude. A pak ty jasně modré oči. Kdyby byl tento shinobi v lepším stavu určitě by byl velmi pohledným mužem.
"A-akio....?"¨
Vyzněl jeho hlas, překvapeně a pohnutě. Jako by nevěřil vlastním očím. Jeho ruka se zatřásla a podivný kunai v ní klesl z jejího hrdla.
"Jsi.....Uzumaki Aiko...?"
Zeptal se tě nejistě zatímco jeho oči rychle a pozorně zkontrolovaly její společníky. Pod tou vrstvou špíny a únavy jste všichni tři začali pomalu ale jistě rozeznávat nějakou povědomou tvář. Určitě jste již slyšeli jeho jméno, tu tvář jste někde viděli. Jako byste toho člověka znali celý život, ale přitom jej vlastně nikdy neviděli.
"Minato-kun.....nikdy jsi neměl uprchnout z vězení. Budu muset zastavit tebe i ty mladé Geniny, kteří tě našli. Taková škoda, takové plýtvání..."
Přeběhne vám všem mráz po zádech z hlasu, který zaslechnete. Je děsivý, jako vždy. Ten poznáváte bezpečně a když z díry vyjde Hokage-sama Orochimaru unikne vám zalapání po dechu.
"Asi jsem tě měl zabít už tehdy i s tvou sladkou Kushinou. Ale dvojčata a Kyuubi byli tehdy příliš cenní. Nu co, napravím svou chybu nyní."
Spráskne ruce do pečeti.

"Nenechám tě, abys ublížil mé dceři!"
Otočí se bleskově Minato na Orochimara a pozvedne se zamračenou tváří svůj kunai.

"Tehdy jsi nás zradil abys získal Konohu, ale tady to skončí Orochimaru."
Promluví nenávistně. Zatímco Orochimaru se jen chraplavě mrazivě zasměje.
"Pravda skončí ale pro tebe drahý Minato-kun."
Usměje se tím svým děsivým šklebem a začne skládat rychle pečetě.
"Sen'ei Jashu (Skryté hadí ruce)!"
Křikne Orochimaru a napřáhne ruce před sebe, ze kterých vyletí desítky provazů, tedy nejprve byste řekli, že to jsou provazy, ale hýbou se jako živé a po chvilce vám dojde, že jsou to hadi, kteří se vrhají na Minata. Ten je připraven se bránit.
"Kamui!"

Objeví najednou před Minatem shinobi s čelenkou přes jedno oko, a před ním se vytvoří vír ve kterém hadí ruce zmizí a když se zavře tak je to prostě utne. Shinobi se na vás ohlédne a vy spatříte i jeho zašpiněnou tvář, znetvořenou polovinu obličeje a starou čelenku Konohy.
"Sanke, Obito."
Kývne na něj Minato a Obito vás jen rychle přelétne pohledem a pak se opět věnuje Orochimarovi.
"To nic. Jsi ještě zesláblý. Běž Minato ochraň nové mladé listí. Postarám se o něj."
Promluví vážně muž, který byl nazván Obitem. Jeho Sharingan prozrazuje, že by to mohl být ten Obito....Uchiha Obito, který prý přivedl Kyuubiho do vesnice a ovládl ho Sharinganem, aby jí zničil. Ten, kterého zastavil Orochimaru. Zdá se, že Minato chvilku bojoval sám se sebou nad tím, co učinit. Pak nakonec přikývl.
"Ymm.....pak mě dožeň Obito."
Usměje se na druhého shinobiho ale něco v jeho hlase a smutném pohledu prozrazuje, že si myslí, že jej už nedožene.
Pak se Obito rozběhne kupředu na Orochimara.
"Sharingan!"
Křikne za běhu a vytasí svůj kunai. Orochimaru se na něj jen s úsměvem dívá a pak v prachu dojde ke střetu, který si Orochimaru už od pohledu užívá, jakoby věděl, že vyhraje.
"Aiko musíte se mnou rozumíš?!"
Vyhrkne Minato a v jeho hlase zní naléhavost smíšená s obavou. Pevně ti stiskne rameno a pak druhou rukou přechytne kunai a vytáhne Hanako a Anshiho na nohy.
"Hayaku!"
Popostrkává vás před sebou a nutí do běhu zatímco vy slyšíte třeskot boje a zahlédnete, že už jsou tam ne dvě ale čtyři bojující postavy a Obito je ten v nevýhodě, kdo je sám. Minato vás ale nesmlouvavě tlačí dál od díry do lesa.
Zvuky boje se vzdalují....

Mezitím Sumire a Hiroki trénují na okraji Konohy taijutsu, když uslyší rozruch z lesa. Výkřiky a zvuky boje a taky nějaký rozruch ve vesnici. Stačí na sebe pohlédnout a zvědavost vás přemůže. Jdedte se podívat kupředu. Netrvá to dlouho a dobíháte oba na lesní mýtinku, kde právě přibíhá skupina čtyř osob. Tří geninů, které znáte. Hanako, Aiko a Anshi a s nimi vám povědomý blonďatý muž, který má na čele čelenku staré Konohy. Chvíli vás bedlivě pozoruje a pak se ohlédne.
"Aiko je to....Hiroki?"
Otáže se dívky nejistě a zadívá se na Hirokiho. Pak se opět ohlédne za sebe a pomalu se nadechne.
"Kdo to je? A proč má naší starou čelenku Sumire?.....Aiko, co se děje?"
Vyptává se vás Hiroki, který je z toho všeho zmaten.
"Není čas nic vysvětlovat. Musím to udělat hned a tady."
Zauvažuje nahlas Minato a sehne se a nabere do ruky hrst spadaného listí, které jakoby se tam právě objevilo.
"Až vám řeknu utečete! Musíte zachránit Konohu."
Řekne Minato zcela vážně a pak pustí hrst listí do vzduchu a začne rychle skládat velké množství pečetí, které vám nic neříkají. Nikdy jste takové neviděli.

A přijde vám, jakoby se rozjasnilo všude kolem Minata. Jako by noc kolem něj neexistovala. Jeho tvář je soustředěná a pohyby precizní.
"Kinjutsu: Jikūkan michi (Zakázaná technika: Časoprostorová cesta)!"
Zazní hlas Minata jistý a pevný. Poslední pečeť drží složenou a na čele mu raší pot, když se před vámi roztočí svislý vířivý kruh.

Podobnou techniku jste nikdy neviděli, je tak zvláštní tak jiná, než všechny ostatní.
"Bežte! Hned! Najděte Hatake Kakashiho on je klíčem k tomu, jak zachránit Konohu!"
Jeho hlas je rozkazný, prosebný i soucitný zároveň. Jeho pohled patří hlavně jeho dětem. Všichni jste jistě nejistí, protože to, co se nyní děje je prostě něco dočista nového.
"Minato-kun tady jsi....je na čase to skončit i s tebou."
Ozve se kus za vámi Orochimaru za zády Minata. Vidíte taky další dvě postavy, které mezi sebou táhnou bezvládného Obita, kdo ví jestli ještě žije.

Obě tváře bezpečně poznáváte vypadají, jako Sneju Hashirama a Tobirama první a druhý Hokage Konohy, kteří by měli být dávno mrtví.
"Shimata!"
Procedí skrze zuby Minato.
"Běžte! Hayaku!"
Křikne na vás skoro zoufale. Anshimu a možná i jiným dochází další zásadní věci ohledně tohoto střetu. Všichni, kdož jste tady s Minatem jste pravděpodobně považováni za zrádce a Orochimaru-sama s vámi dle toho taky naloží. Navíc při současné situaci, kdy Minato udržuje svou techniku, která je pro něj z nějakého důvodu velmi důležitá a kterou chce, abyste patrně prošli, se nemůže proslulý Žlutý Blesk z Listové nijak bránit a proti němu stojí Orochimaru-sama a první Hokagové, kteří jsou z nepochopitelného důvodu naživu, ale jejich tváře vypadají, jako by se měly rozpadnout během chvíle, jako kus porcelánu. V tomto poměru vyřídí Minata velmi rychle a vzápětí pak pravděpodobně i vás.
"Eliminujte je všechny."
Rozkáže Orochimaru-sama. A dochází vám ještě jedna věc, pokud se vám z tohohle podaří dostat, tak je jisté, že nemůžete prostě utéct všichni a každou sekundou se zmenšuje počet těch, kterým se pravděpodobně podaří utéci. Je to jasná otázka toho, že někdo musí zůstat a zdržet nepřátele. Než se stihnete rozhodnout, jak se zachováte spatříte, jak před Minata přiskočí Hanako, která má aktivovaný Byakugan a staví se do bojové pózy.
"Ochráním vás Minato-san. Běžte všichni!"
Křikne Hanako snad poprvé, jako skutečný velitel.
"Hakkeshou Kaiten (Vír proroctví)!"
Křikne a roztočí se přičemž vytvoří neprostupnou bariéru okolo sebe a Minata.

"Anshi odveď je! Doženeme vás!"
Ozve se najednou i Hiroki a postaví se do pevného postoje.
"Hachimon tonkou: Daiichi Kaimon....Kai (Osm bran: První brána, brána otevření.....uvolnit)!"
Vystoupnou žíly Hirokimu a začne z něj sálat chakra.
Daini Kyuumon....Kai (Druhá brána, brána odpočinku.....uvolnit)!"
Sálání chakry z Hirokiho se ještě zvětší. Pak ještě věnuje letmý pohled Sumire, Anshimu a Aiko a vrhá se kupředu, protože vyrazili vpřed i Hashirama a Tobirama. Hiroki se s nimi s dunivým nárazem střetne a zasype je drtivými údery svých pěstí a nohou. Anshi váhal jen chvilku. V sázce bylo příliš mnoho rychlá pečeť stačila.
"Tajuu Kageshu (Multi stínové ruce)!"
Křikne Anshi a jeho stín se rozdělí na tři části. Je vidět, že jej to namáhá, ale přesto hodlá vše zvládnout. Tentokrát jde o životy jeho přátel. Dvě stínové ruce vyrazí směrem za jeho zády přímo proti Aiko a Sumire sevřou každou okolo pasu a doslova je prostrčí těsně za sebou tou vířící věcí. Sumire tam hodil první. Aiko hned vzápětí. Stínové ruce se stáhly zpátky k němu. Hlavou mu lítala jediná myšlenka, zdali to stihne a zachrání své přátele. Dva už jsou pryč, Hiroki se statečně bije s kagy, ale začíná prohrávat a Hanako právě došla síla a její Kaiten se rozpadl, čehož využil Orochimaru, a rychle zaútočil.
Hanako již nestihla reagovat, Anshi nebyl dost rychlý, aby k ní natáhl stínovou ruku, Hiroki byl příliš zaneprázdněn a Minato nemohl polevit ve své technice a tak Anshi viděl, jak krátká čepel Orochimarovy katany projela Hanako břichem a vyčouhla zády. Hanako bolestně vzdychla a vyplivla krev a další se jí řinula z těla.
"Plýtvání."
Povzdechne si Orochimaru a vytáhne z ní čepel. Hanako se zhroutí k zemi. Zoufalost vás začíná zahlcovat. Anshi udělá poslední věc, o kterou se může pokusit napne jednu stínovou ruku, co nejrychleji kupředu a popadne s ní kolem pasu Hirokiho, kterého prudce začne stahovat z dosahu nepřátel. Zbývajícíma dvěma stínovýma rukama se odrazí vzad a po zádech padá do oné techniky Minata. Ještě zahlédne jeho neznatelné kývnutí a pokus o unavený úsměv. A taky Anshi pocítil, jak jej chvíli pálily oči a jakoby vzdáleně si uvědomil ono ráno, když probíral se svými rodiči Sharingan a věci okolo něj.

Nyní si byl již téměř jistý, že Sharinganem opravdu oplývá, a že jej tehdy náhodou probudil, když mu šlo o život a dnes.....dnes si dost rychle uvědomuje, že to co zažil a to, jak jej pálí oči může znamenat to, že se jeho Sharingan změnil. Že se probudil Mangekyou Sharingan. A pak už zmizí v technice Minata i on a vidí to poslední, co může. Jak jeho stínová ruka táhne Hirokiho do portálu a jak Orochimaru najednou prodlužuje svůj krk a jeho ostré zuby míří na Minatův krk.

"Hebi kamimasu (Hadí kousnutí)!"
Zaslechne ještě, když se zuby zaryjí do krku Minata a ten bolestně zatne čelist a klesne na kolena......a pak už nic.......
Když se konečně probouzíte jste v lese. Všichni tři. Tedy jenom tři. Anshi, Aiko a Sumire zdá se, že nikdo další se pryč nedostal. Anshiho oči jsou zase normální a tak nemusí mít strach, že své tajemství hned prozradí všem. Chmurnější je, že nevíte kde jste, ani co přesně se stalo a už vůbec ne jestli se s vámi sem dostal i Hiroki, nebo zdali dopadl, jako Hanako, kterou Anshi viděl. Hlavy máte zmatené a srdce vám svírá smutek, nepokoj, strach a další zmatek. Váš život shinobiho začal a změnil se tak rychle, že se tomu jen těžko věří.