Andor.cz - Dračí doupě online

Otrava

Mírně jsem si povzdechl a loupl pohledem po Sumire.
"Pochopitelně, že s námi každý něco plánuje, nikdo neví, jaké škody tady může naše přítomnost napáchat, je tedy jen logické, že chtějí tento....hmm omyl, nedopatření, nazývej to jak chceš, napravit."
Odvětil jsem ní ne úplně nadšeně a složil si ruce za záda.
"To, že pokud plně nedůvěřuješ svému týmu, pak jsou tvé schopnosti snadno překonatelné."
Tvrdá pravda, vyřčena možná trošku drsnějším tónem, než by bylo v danou chvíli záhodno, ale následovaná šklebivým úsměvem.
"Kdybych nevěděl, že jsi to ty Sumire skoro bych řekl, že moudříš."
Popíchl jsem jí a pak jsem mírně zavrtěl hlavou.
"Ne předně to bude tak, jak řekne Sandaime, nebo kdokoli jiný, kdo nás nyní má na starosti. Nechceme způsobit více problémů, než užitku. Já se vás jen všechny pokusím udržet naživu a dostat vás v pořádku zase zpátky."
Odvětil jsem a nechal jsem sklouznout ruce zpoza zad do kapes. Mít ty tři na dohled nebylo vážně nic lehkého. Jak to senseiové kruci zvládaj? Ne ze mě by nejspíše nikdy nemohl být sensei.

Anshi


,,Všichni tady mají plán s někým, kdo tu vlastně vůbec být nemá."
Vydechnu podrážděně.
,,Co je špatného na tom, plně důvěřovat svým schopnostem?"
Zeptám se Anshiho a pozvednu obočí v otázce.
,,A ano nechám se snadno vytočit, ale jak sis všiml, tak díky svému výkrutu dokážu improvizovat..."
Založím si ruce na hrudi a sleduji ho.
Jistě jako ANBU jsme jen hračky, ale copak nikdo nevidí to, že pokud se AKI přestane kontrolovat, tak jsme v prdeli? Úplně všichni?
,,Ale jak řekneš, tak to bude... "

Plánování

Se zamyšleným výrazem a svraštělým čelem si dvěma prsty mnu bradu a poslouchám názory ostatních.
"Sandaime-same má veškeré údaje o nás. Jednak byl jedním z prvních, kdo se s námi zde setkal a jednak nepochybně dostává informace o výsledcích našeho tréninku u ANBU. Také si myslím, že nás tam neposlal jen tak, ale právě za tímto účelem. Což znamená, že ho musel napadnout určitý plán, už při našem prvním setkání."
Zalétl jsem očima na Sarutobiho, jestli mou domněnku potvrdí a pak jsem přelétl pohledem ostatní.
"Mendoksene...."
Vydechl jsem pro sebe a prohrábl si rukou vlasy, které jsem si trochu rozcuchal.
"Ve více lidech je vždy obtížnější se někam dostat nepozorovaně. Avšak myslím si, že Sarutobi má své důvody, proč nás chce vyslat všechny. ANBU většinou pracují také ve skupinkách minimálně po třech, někdy více členech. Zvedá to jejich efektivitu."
Začal jsem s vysvětlováním a obrátil svou pozornost plně ke svému týmu.
"Každý z nás má své silné a slabé stránky. A na ty slabé jsou tu ti ostatní, aby je vyvážili. Je pravda, že Aiko nemá úplně pod kontrolou svůj démoní problém a Hiroki je tvrdohlavý a zbrklý. Ty se naproti tomu také necháš snadno vyprovokovat Sumire a příliš důvěřuješ a spoléháš předně na své schopnosti. Mě trvá příliš dlouho vyhodnotit příhodnou strategii, kterou aktuálně použít a je pro mě těžší improvizovat, nebo něco dělat bez přemýšlení."
Zhodnotil jsem nás všechny bez obalu, nebo nějakého chození okolo horkého rámenu.
"Vidíte? Každý z nás je v něčem pozadu oproti ostatním. Proto nás chtějí poslat všechny. A i když se máme vyhnout střetům neznamená to, že to opravdu bude možné.
Navíc i kdyby šla jen část z nás, nepředpokládám, že v případě neúspěchu by měla druhá část ještě možnost misi dokončit nebo zopakovat. Je to jednoduché. Co logicky udělá jakékoli chráněné místo, v případě, že odhalí pokus o svou infiltraci, nebo narušení zabezpečení? Pochopitelně budou ostražitější, zvýší své zabezpečení, nebo se přesunou jinam."
Vysvětlil jsem klidně a trpělivě.
"Je to otrava, ale řekl bych, že budeme mít jen jednu šanci udělat to správně."
Uzavřel jsem to nakonec.

Rozhovor u Sandaimeho.


Vyslechnu si všechny členy a nakonec se rozhodnu se zapojit po tom, co řekne Hiroki.
,,V tom případě bys tu měl zůstat i ty... Aby se Aiko nebála o to, že se ti něco stane. Myslím si, že já s Anshim bychom to opravdu mohli zvládnout... "
Zadívám se na Anshiho.
,,Navíc pokud jde o boj jako takový, tak ty jsi horká hlava a Aiko je nestabilní."
Vydechnu.
,,Sandaime dono, nechcete si to ještě rozmyslet? pokud neuspějeme všichni, tak se nic nedozvíte, a pokud půjde jen část, tak kdyby se něco stalo, tak můžete vyslat ten zbytek..."
Vydechnu a podívám se na všechny přítomné.
Dává to smysl? Pokud půjdu já s Anshim, tak budeme jen dva cíle, a navíc... Myslím si že naše uvažování není zrovna špatné a jsme docela kompatibilní, co se boje týká. Zase, pokud budeme v přesile, tak jsme v prdeli... Ale na druhou stranu, pokud budeme jen dva, tak se dokážeme lépe schovat a být nenápadní...
,,Anshi? Jaký na to máš názor? Pokud budeme jen dva, tak se spíše ztratíme v davu, než abysme se museli navzájem hlídat ve čtyřech lidech..."

Mise, která nepočká

Když jsem se dozvěděl, že nadcházející misi povedu své společníky já a ne Minato-sensei, byl jsem z toho překvapený a nebyl jsem si úplně jistý, co to znamená. Jestli za to být rád, nebo naopak. Ale přece jen uznali mé schopnosti a kvalifikaci vést tým, tak snad to nebude tak špatné.
Potřebné zásoby jsem si vyzvedl už dvě hodiny před srazem a čekal tam na ty dva. Rin došla, včas a Obito, jako obvykle pozdě.
"Héj Obito, měli jsme vyrazit už před pěti minutama necourej se tak. Na ty zásoby čekají a jde o životy."
Zamračil jsem se na něj káravě a oba je přelétl pohledem.
"Neuvědomují si, co nám hrozí. Je to pro ně jen výlet, teda minimálně pro Obita."
"Až vyrazíme budete mě poslouchat ať řeknu cokoli. Když tak neuděláte, může se stát, že zemřete. Možná to úplně nevnímáte, ale jsme ve válce a v té se umírá. Cestou se vyhneme jakýmkoli střetům a doručíme náš náklad. To je náš cíl, naše mise. Doručit zásoby za každou cenu."
Upozornil jsem je a pak vyrazil kupředu.
"Držte se za mnou."
Rozkázal jsem, než jsem nabral trochu na tempu.

Mise zásoby

Byl jsem nadšený, když jsem se dozvěděl, že nás čeká nová mise. Dokonce se podíváme až k hranicím země Ohně. Tak daleko jsem ještě asi ani nebyl. Všechno své vybavení jsem si připravil a překontroloval hned natřikrát. A sešel jsem se s Rin a Kakashim u hlavní brány Konohy. Co mé nadšení dost kazilo byl fakt, že na tuhle misi s námi nejde Minato-sensei a místo toho velí ten bručoun Kakashi.
"Snad to s ním nebude až tak špatné."
Vydechl jsem a nahodil úsměv.
"Oi! Rin, Kakashi, ne že mi utečete."
Zamával jsem na své společníky, když jsem přicházel....jo trošku pozdě, ale kdo měl vědět, že si musím vyzvednout ještě svou část nákladu svitků.
"Můžeme vyrazit? Tohle bude raz dva."
Usmíval jsem se sebevědomě od ucha k uchu. Přenést něco někam, nebyla naše první mise. Jasně bylo to daleko, ale není jediný důvod proč bychom to nezvládli.

Mise!

Z každého tréninku s těmi ďábly jsem chodil zbitý, jako kůň, ale mělo to i svá pozitiva, přece jen stále jsme se zlepšovali. Sílili a o to šlo. Chtěl jsem být schopnějším a rovnocennějším soupeřem pro ně, až to bude třeba. Anshi mi sice za tu dobu ani jednou nevytkl, že jsem si pustil před Sumire hubu na špacír, ale cítil jsem, že rád za to nebyl.
"Promiň kámo, ale muselo to být."
Myslel jsem si už tolikrát. Dnešní ráno mne překvapilo protože si nás Kuraji odvedl dost brzo a zamkl v jakémsi kanclu.
"To má bejt nějakej trénink či co?"
Zabručel jsem s rukama založenýma nespokojeně na prsou do chvíle, než jsem spatřil Sandaimeho. Ruce mi spadly dolů a já překvapeně povytáhl obočí.
"Sandaime-dono."
Vydechl jsem. Byl pro mě vždy jeden z velkých vzorů, stejně, jako náš táta, protože to byl velký Hokage a já hodlal jednoho dne kráčet v jejich šlépějích. Překvapeně jsem poslouchal, co se na nás chystá, i názory Aiko a Anshiho. Jen Sumire se k tomu nahlas nevyjádřila. Přelétl jsem očima z jednoho na druhého a na Sandaimeho.
"Vážně si myslíte, že jsme my zrovna ti praví, pro nějakou tajnou infiltraci? Vždyť se známe, navíc ani jeden z nás není úplně neurčitelný. Naše klanová dědictví jsou na nás více, než vidět."
Zauvažoval jsem nahlas, více kriticky k Anshiho plánu a pak koukl na Aiko.
"A i kdyby, ségra by tu možná měla zůstat, přece jen......nic proti ní, ale pokud by se to hodně podělalo a oni nás chytili dostanou i lišku. Není to moc velké riziko?"
Zatvářil jsem se omluvně na sestru a těkal pohledem mezi přítomnými. Tak nějak jsem si tím nebyl jistý a mátl mě pravý záměr toho, co tím Sarutobi sledoval.

Tajná mise

Trénink nám všem dával zabrat. Na druhou stranu vzhledem k tomu, kolik času nás drilovali, nezbývalo zase tolik času se o něčem hádat se Sumire, nebo kýmkoli jiným. Takže na jednu stranu jsem byl rád, že jsem se nestal terčem dalších zvědavých otázek. Sice jsem Hirokimu neměl za zlé, že pověděl o mém původu Sumire, ale na druhou stranu, věci by byly asi jednodušší, kdyby jí to neřekl.
Naštěstí ani dnes ráno, nebude zapotřebí něco takového řešit, protože si nás Kuraji odvedl a zamkl v jakési místnosti.
"Oč půjde dnes? Pokus o únik ze zajetí?"
Tréninková myšlenka se vytratila, když se otočilo křeslo a v něm seděl Sandaime.
"Oh...sandaime-sama ohaio."
Uklonil jsem se na znamení úcty a poslouchal, co má Sarutobi pro nás za úkol. Mračil jsem se u toho čím dál více, když jsem poslouchal, cože se to bude dít. Přemýšlel jsem, dokonce jsem si podepřel rukou bradu a prstem po ní zamyšleně přejížděl.
"Příliš velká šance, že bychom přivolali konflikt na nevinnou vesnici. Myslím si, že nejlepší bude jít bez jakéhokoli určení vesnice a nechat čelenky doma."
Odvětil jsem svou myšlenku a mírně jsem si povzdechl.
"Bude to otrava, ale chápu, proč tam chtějí poslat nás. Nikdo nás tu nezná, oficiálně nepatříme ke Konoze a naše schopnosti pilují už nějakou dobu....navíc domnívám se, že ty dokumenty nebudou jen tak ledajaké......Hledáte řešení, co se týká nás že Sandaime-sama?"
Vzhlédl jsem k bývalému Hokagemu. Vše tomu nasvědčovalo a zapadalo do sebe. Ale proč zrovna nyní? Myslí si, že jsme připravení? Nebo dochází čas? Zaslechl jsem něco, že vztahy se vyhrocují, takže třetí Válka Shinobi je na spadnutí.
"Hiruzen Sarutobi byl vždy známý, jako Profesor, jako někdo, kdo co se vědění o technikách a věcí s tím spojených týče věděl více, než kdokoli na světě. Pokud má někdo šanci odhalit, jak jsme se tu dostali a jak to vše napravit, je to právě on."
Slétl jsem očima na svůj tým, co si o tom myslí ostatní.

Třetí světová válka

Čekala nás zásobovací mise. Nemělo to být moc složité, ale i tak jsme se měli přiblížit k přední bitevní linii. Každopádně naše vedení měl pro dnešek určeno Kakashi, Minato totiž byl plně zaměstnán všemi těmi starostmi, které přinášela válka.
Zatím byl klid. Přesto jsem byla ostražitější než obvykle. Jsem jen Lékařský ninja, a ještě pořád genin. Ne, že by mou nervozitu nějaké povýšení zmírnilo. Byla válka. A to prostě nebylo dobré ani uklidňující.
Zprávy z posledních dní nebyly dobré. Válka a napětí narůstalo a všechny konflikty byly podstatně vyhrocenější než ještě před pár týdny. Kdykoliv se mohlo cokoliv pokazit.

Život v ANBU

Třetí světová válka. Učili jsme se o ní a i když Anshi nás upozornil, že to nemusí probíhat tak, jako u nás, přesto jsem poslouchala všechny zprávy, které se k nám dostali a dávala si souvislosti, co možná nejlépe dohromady. Moc času na to nebylo, tréninky ANBU byly… nebyly náročné, byly skoro zničující. A myslím, že čím víc válka gradovala, tím náročnější výcvik byl.

Dnes si nás Kuraji vyzvedl velmi brzy. Odvedl nás překvapivě do útrob tohoto místa místo na cvičiště, a zamkl nás v jedné z místností.
Paráda…
Před námi vrzlo křeslo a otočilo se k nám. A v něm seděl stařík – Sandaime Hokage.
Zamračila jsem se, když začal mluvit o naší nové misi. Bude to poprvé, co nás vypustí ven. A ještě ke všemu na tajnou misi, kde nás nikdo nesmí vidět a hlavně nesmíme tam nikoho zabít, jinak začneme válku s Iwagakure.
Pohledem jsem sklouzla k Anshimu.
Tahle válka začne. Možná ne naší vinou, ale začne… Danzo se o to postará sám spolu se svým Rootem.
Kousla jsem se do rtu a pak jsem se znovu podívala na třetího.
„ Můžeme se maskovat za členy Hirogakure, pokud by nás někdo viděl, bude mít problém s identifikací vesnice.“