Andor.cz - Dračí doupě online

Po boji

Unaveně jsem hleděl na oblohu a vnímal slova svých spolužáků. Názory, dotazy i připomínky a v hlavě jsem si vše přehrával a sumíroval do ucelenější formy, abych jim mohl adekvátně odpovědět. Na chvíli jsem oči zavřel. Skoro to mohlo vypadat, že jsem si prostě usnul. Pak jsem ale oči mírně pootevřel a s rukama za hlavou jsem dál pozoroval plující mráčky.
"Určitě chtěli otestovat naši sílu, ale bylo za tím více. Pravidla jak je nastavili byly......úmyslně děravé a dávaly prostor pro jejich porušování. Takže chtěli ověřit taky naši vynalézavost a schopnost si poradit s nezvyklou situaci a spolupracovat."
Dávalo by to největší smysl. Mírně jsem naklonil hlavu směrem k Sumire, abych na ní viděl.
"Hiroki má vlastně z části pravdu. Rozložení sil, které se nám podařilo bylo......ne ideální ale ucházející. Zároveň jsem si taky jistý, ale že se částečně drželi zpátky a kdyby se do toho pustili naplno bylo by to mnohem obtížnější. Nezapomínejte, že jsou to ANBU, elitní bojovníci Konohy."
Upozornil jsem je a pomalu jsem vydechl.
"Hmm co se toho kluka týká, tak si myslím, že bude nejspíše ze smíšeného manželství. Jeden jeho rodič je Hyuuga a druhý Uchiha. Projevil se u něj Sharingan ne Byakugan ale tím, že vyrůstal i mezi Hyuugy tak ho naučili svůj bojový styl. Musí pro něj být však o dost obtížnější protože bez Byakuganu nevidí chakrové body to znamená, že musí být naučený velice precizně kam a jak udeřit, aby toto způsobil. Nebýt Sharinganu myslím si, že by nebyl schopen ani takovýchto odhadů......a co se hodnocení našeho boje týče...."
Zavřel jsem znovu oči a vše si začal přehrávat.
"Musíme zapracovat více na naší spolupráci ne vždy se dokážeme sehrát a to může být osudné. Aiko i Hiroki se musí naučit ovládat své divoké emoce, vím, že to nebude lehké ale pokud se nechají někdy někde vyprovokovat budeme mít velké problémy. Mě stále trvá analýza bojiště příliš dlouho a nejsem schopný dobře čelit kontaktnímu boji. Na druhou stranu nikdo z vás si zase neumí udržovat odstup. Co se Sumire týká, býváš někdy až moc chaotická. Příliš se necháváš ovlivnit nastálým zmatkem a pak děláš zbytečně chyby, nebo unáhlená rozhodnutí. Je třeba jednat s větší rozvahou a o to větší přesností. Tady nám nestačí reagovat na aktuální situaci musíme být vždy alespoň o jeden krok před každým.....Jinak to že vím o všem je dost nadsázka. Sám jsem měl, co dělat, abych stíhal vnímat alespoň polovinu dění. Hiroki neměl by ses tolik spoléhat na otevírání bran. Je to mocná zbraň, ale zároveň tě taky velmi oslabuje. Aiko by se neměla spoléhat tolik na lišku....nemusel jsem tě vidět, abych si odhadl průběh."
Pomalu jsem se vytáhl do sedu. Cítil jsem se ještě utahanější, než předtím.
"Sumire ty zase nepovažuj Sharingan za neporazitelnou zbraň. Je určitě velmi užitečný ale mnohdy může být více ke škodě, než k užitku. Své přední dovednosti vždy musíme využívat jako moment překvapení. Mít schovanou v rukávu vždy ještě jednu figurku, kterou vložíš do hracího pole je vítané. Soupeř nikdy nemůže pak počítat jaká je vaše pravá síla."
Začal jsem se pomalu utahaně zvedat.
"Měli bychom si odpočinout. Zítra nám asi začne výcvik a jak jste podotkli bude nejspíše docela drsný."
Vybídl jsem je.

Po vyhraném souboji

"Uhhh mě se nikam nechce ségra, nech mě chvíli sedět. Copak nevíš, jak náročné je otevírání bran?"
Vydechl jsem unaveně a zkroušeně, když se mě snažila přimět vstát.
"Hmmm zítra to bude ještě horší? Fajn ale my to zvládnem. Dneska jsme jim ukázali zač je toho loket."
Zazubil jsem se a pohrozil do vzduchu pěstí. Pak jsem jí nechal zase unaveně klesnout k zemi. Loupl jsem očima po Sumire a rošťácky jsem se usmál.
"Jo mohl mu čelit kdokoli. Ale vypadal, že bude silnej, takže bylo jen dobře, že jsem si ho vzal já. Anshiho mozek jsme potřebovali, aby pracoval v terénu. A Sharinganu se měří jen těžko něco jiného, než Sharingan."
Pokrčil jsem lhostejně rameny nad svou trošku chaotickou hypotézou.
"Ffffch co je mi po nějakým psovi... A jinak díky Sumire, taky jste si vedli dobře.....já jako největší chybu vidím to, že jsme je nerozmlátili na kaši."
Zašklebil jsem se trpce, ale věděl jsem, že Anshi přijde asi s mnohem lepší rozborkou.

Cesta zpátky

Přikývl jsem nad návrhem vrácení kočky. Sám jsem se za svým týmem vydal až jako poslední a nijak jsem se necpal dopředu, nebo po jejich boku. Byl jsem raději, když jsem měl odstup. Trošku kriticky jsem propíchl pohledem záda Obita, který vychvaloval naší dnešní akci.
"Parádně a rychle bych to zrovna nenazval. Trvalo nám to dlouho, šlo jen o obyčejnou kočku. Málem došlo při misi k poškození monumentu Hokagů. Nemyslím si, že by nás zrovna za tohle sensei pochválil."
Pravil jsem mnohem více, kriticky a příměji, než Obito, abych její usadil zase zpátky na zem. Pak jsem táhle vydechl. S nimi to bude fakt ještě těžké.
K poznámce o schodech jsem se raději nijak nevyjadřoval a začal sestupovat jim v patách. Jen na okamžik jsem upřel pohled na Konohu. Byl to hezký pohled odtud z výše. Hezký ale smutný. Odvrátil jsem oči od výhledu a začal dál scházet.
"Dneska jsme měli jen velké štěstí. Mohlo to být mnohem horší. Rozhodně nejsou připraveni, na nějakou opravdovější misi."
Hodnotil jsem své společníky, možná až příliš tvrdě.

Úspěšná mise

"To máš pravdu. Tak na co čekáme, jdeme jí vrátit majiteli."
Zazářil jsem, jako sluníčko a spokojeně jsem si přetřel nos, který mě šimral. Brýle jsem si upravil na čele. S Rin šlo mít vždy hned lepší náladu. S rukama za hlavou jsem vykročil po jejím boku. Zubatý úsměv od ucha k uchu mě neopouštěl.
"Zvládli jsme to na jedničku! To bude Minato-sensei koukat, až uvidí, jak parádně a rychle jsme to zvládli, co myslíte?"
Nechával jsem se pohlcovat nadšením a úž jsem úplně vytlačil to, kolik obtíží a nesnází nám to zabralo tu číču chytit. Rin to zdá se se zvířaty docela umí, když se k ní ta kočka tak lísá. Naše velká výhoda.....no jo ale taky kdo by jí tak neměl rád, vždyť je Rin je tak sladká a ahhhh.....
Začal jsem se tvářit zasněně a mírně se červenat, když mi ulétly myšlenky úplně do dálav.
"Hmmm a teď zase všechny ty schody dolů."
Bručel jsem, když jsme došli k monumentu a čekala nás stejně dlouhá štreka, jako když jsme kočku pronásledovali nahoru.
"Ta si vážně uměla vybrat trasu."
Bručel jsem si pro sebe nadále i v duchu, ale šel jsem. Co kdyby Rin zakopla a potřebovala pomoc!

Po boji


Pche, ucházející jo? Na to že jsme tak mladí tak to bylo dost dobrý, jakože hodně moc dobrý...
Zaskřípu zuby a poslouchám Kurajiho dál. Válím se a nijak mi to nevadí, ale opravdu mě vytáčí, že ti dva, po tom všem zůstali stát... Když Kuraji pronese něco o tom, ež to bude těžké, tak se pousměju.
Nikdo nikdy neříkal, že budeme mít jednoduchý život a po tom, co se stalo u nás, v naší době si myslím, že nic horšího přijít nemůže...
Pomyslím si a když nakonec Kuraji řekne, ať využijeme ten čas moudře a zmizne, tak se podívám po ostatních.
,,Jo já jsem, jen si tu ještě chvilku poležím...."
Odpovím Anshimu a lehnu si pozorujíc oblohu s mírným se úšklebkem.
,,Podle mě si zítra sáhneme ještě hlouběji než dnes..."
Zhluboka se nadechnu a dlouze vydechnu...
,,Anshi, vzhledem k tomu, že máš asi nejlepší myšlení z nás všech, bys mohl rozebrat naše počínání a upozornit nás na chyby... Jsem si téměř jistá, že víš o všem, co se tady odehrálo - tedy skoro - boj Aiko mimo asi rozebírat nebudeš každopádně Hiroki..."
Zakloním hlavu tak, abych na něj viděla.
,,Nauč se krotit své emoce - proti Kurajimu mohl jít kdokoliv jiný..."
Přimhouřím oči...
,,Ale musím uznat, že jsi vážně silný..."
S tímto se podívám zpět na oblohu a dýchám...
,,Anshi? Jak je možný, že Tamiki má sharingan a k tomu ještě schopnosti Hyuugů?"
Zeptám se ho...

Ta kočka se mi usadila na hlavě!!!
Čelenka mi sjela do očí, takže jsem přes to nic neviděla, zůstala jsem viset na okraj a dolů to bylo dost problematické, přesto jsem se o to pokusila. Pomalu jsem se svezla a pak jsem si čelenku posunula, abych viděla alespoň něco. Pořádně jsem se narovnala a Vločku na hlavě opatrně chytila, aby mi nesjela z hlavy dolů, aby nespadla a hlavně, aby neutekla.
„ No, konec mise bude, až ji odneseme domů. Takže… děkuji za poklonu, ale teď musíme ještě zpátky.“
Vydechla jsem a vykročila jsem kupředu. Jemně jsem kočku masírovala prsty, aby jí tolik nepřišlo, že omezuji její svobodu.

Zamračeně jsem pozorovala místo, kde ještě před chvílí stál Kuraji a naštvaně jsem krčila nos. Podívala jsem se po Hirokim a povzdechla jsem si.
„ Já jsem v pořádku. To ten pes možná bude chvíli hluchý…“
Pokrčila jsem rameny.
„ Rozhodně to nebude procházka růžovým sadem.“
Pohled mi sklouzl na Anshiho.
„ Co přesně o nás chtěl zjistit?“
Pozorovala jsem Naru vyvaleného v trávě. Nakonec jsem k němu natáhla ruku.
„ Není to tu zrovna vhodné na odpočinek. Tak pojď.“
Pousmála jsem se a koukla po bráchovi.
„ Zvedej se ty lenochu…“
Popíchla jsem ho a natáhla ruku i k němu s velkým úsměvem na rtech.

Stále pospáváme.

KONOHA: Kulturní vsuvka

Doba dětství (minulost)

Leč všichni měli i jiné starosti ať už, co se týkalo chodu vesnice, jako takové, nebo sporů s jinými vesnicemi a feudálními pány, tak stejně stále platilo pravidlo, že Konoha je relativně malá vesnice a dlouho se zde nic neutají. Možná a nejspíše i právě kvůli tomu netrvalo dlouho a bylo možno zaslechnout místní, jak si šeptají a baví se nejrůznějších prapodivných věcech, které odkazovaly na nedávné dění, jehož pravé podstaty si byli vědomi jen nemnozí.
"Slyšeli jste to? Kus lesa jen kousek od Listové vypadá, jakoby ho zasáhl orkán! Takovou spoušť jsme tu už dlouho neměli a po živelné pohromě nikde ani památky. Určitě se jedná o pokus o sabotáž ze strany našich nepřátel!"
Pravila jedna ze zkazek, která kolovala vesnicí.
"Slyšel jsem, že ta spoušť za vesnicí vznikla jen díky povedenému tréninku, několika Shinobi. Měli by si dávat pozor, s takovou zbortí celou vesnici."
Tak pravila zase jiná.
"Viděli jste tým Minato při jejich poslední misi? Prý měli chytit jen kočku a na vlastní oči jsem viděl, jak málem zničili monument Hokagů obrovskou kládou, kterou při svém neopatrném postupu uvolnili!"
Samozřejmě místní policie Uchihů a Shinobi hlídky se snažily šíření těchto nepravdivých zpráv zabránit, zmírnit je, nebo přesměrovat a usměrnit přesnost a tok informací.
"Děje se moc podivných věcí a stahují se mračna nad Konohou, čekají nás obtížné časy."
Prorokoval kdosi další. Jak se zdá, tak ani minulého Sandaime Hokageho ani stávajícího Yondaime Hokageho nic z toho nenechávalo chladnými a snažili se situaci řešit spojenými silami, jak nejlépe dokázali. Jaké však jsou jejich přesné záměry to nikdo neví.

Klídeček

Unaveně jsem si oddechl, když nám ta banda dala pokoj a Kuraji prohlásil, že mu zatím naše ukázka schopností stačí.
"Předvedl toho o sobě nejméně ze všech. Na jaké techniky se asi zaměřuje."
Skousl jsem si ret. V ostatních se dalo lépe číst, dalo se proti nim plánovat, ale Kuraji, to bylo jiné kafe. Jiná třída. Myslel dopředu a každý jeho tah měl svůj důvod. Alespoň to jsem stihl postřehnout.
Odvrátil jsem pohled, když zmizel a stočil ho ke svému týmu.
"Všichni v pořádku?"
Optal jsem se jich, ač jsem se tak sám vůbec necítil.
"Bylo to velmi přívětivé uvítání. Řekl bych, že zítra můžeme čekat obdobnou náplň dne, nebo horší."
Odtušil jsem a pohlédl jsem na nebe.
"To bude ale otrava. To bude chtít pořádnýho šlofíka."
Vydechl jsem a chvíli jen tak pozoroval mraky. Asi nikomu z nás se teď nechtělo zvedat hned na nohy. Nemůžu se jim divit.