Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Stíny nad Wyzimou

Příspěvků: 1106


Hraje se Dvakrát týdně 21. 4. 1168, po poledni  Vypravěč Ahmose je offlineAhmose
 

Ukončená jeskyně!

DružinaObnovit družinu

družina zatím neexistuje
Meč Osudu - 16. září 2017 10:17
ikonkapj26145.jpg


Stíny nad Wyzimou

Obrázek
reálie | mapa kontinentu | mapa okolí Wyzimy

Starší mluva | tabulka vzdáleností
Obrázek

Obrázek


Přehled postav aneb kdo byl kdo:

Obrázek Arinardos – proslulý mág s kontroverzní pověstí
Obrázek Ilona Laux-Antille – čarodějka, prorektorka Arethusy, léčitelka, matka Iriny
Obrázek Augusta Wagner – čarodějka, léčitelka, sestra Nory
Obrázek Nora Wagner – čarodějka, iluzionistka, sestra Augusty
Obrázek Leticia Charbonneau – čarodějka, tvořivá magie
Obrázek Desmond – zaklínač, škola Vlka
Obrázek Garmon – zaklínač, škola Vlka
Obrázek Kiyan – zaklínač, škola Kočky
Obrázek Irina Laux-Antille Fallinor – temerská šlechtična, dcera Ilony
Obrázek Frederic de Faistes – temerský šlechtic, pořadatel slavností, mecenáš
Obrázek Mark Maravel – temerský šlechtic
Obrázek Monique La Valette – temerská šlechtična, dvorní dáma královny
Obrázek Madam Madlenne – wyzimská měšťanka, majitelka nevěstince Dům noci
Obrázek Ernest von Everec – redanský šlechtic, velvyslanec
Obrázek Chantant d'Beauclair – potulný bard z Toussaintu
Obrázek Citeria – akrobatka, učitelka šermu
Obrázek Arlie Ansbach – půlčík, obchodník a podvodníček

 
Meč Osudu - 14. září 2017 13:45
ikonkapj26145.jpg
ŽIVOTOPISY POSTAV

Před úplným uzavřením jeskyně jsem se ještě rozhodl zveřejnit životopisy postav, které jsem před začátkem příběhu připravil. Snad budou odkazy fungovat i potom, co bude jeskyně v kronikách.

Augusta Wagner
Frederic de Faistes
Chantant d‘Beauclair
Madam Madlenne
Garmon
Ernest von Everec
Ilona Laux-Antille
Kiyan
Citeria
Nora Wagner
Desmond
Irina Laux-Antille Fallinor
Monique La Valette
Arlie Ansbach
Leticia Charbonneau
Arinardos
Mark Maravel

Mějte se všichni krásně a snad se brzy potkáme v nějakém dalším dobrodružství!
 
Kiyan - 21. června 2017 01:28
kiyanv23784.jpg

Na konci cesty

Vzpomínání


Spolu s ostatními jsme rozluštili povstání a kdo všechno za tím vším novým povykem ve Wyzimě stál. Do té doby by mě nikdy nenapadlo, že za tímhle vším nestojí politika, ale nějací démoni, které vyvolal čaroděj před mnoha lety. Nu což, život na Stezce je o tom učit se novým věcem a nezreznout. Kdyby za tím vším stáli nějací šlechtici, bylo by to všechno jednodušší. Párkrát říznout nožem a bylo by po problémech. Pak ještě přišla Redanie s potřebou dělat problém, ale boje trvaly sotva pár dní.
Chvíli se nic nedělo a život se začínal vracet do klidnějších kolejí. Bydlel jsem s čarodějkou, ale zakázky ve Wyzimě a okolí začínaly docházet a upřímně... Začínal jsem se tak trošku nudit. Naštěstí hlas shůry zasáhl a Léto se musela vrátit zpět na univerzitu. Přesídlil jsem i já. Alespoň dočasně. Já ale potřeboval, ne, musel jsem dál, nemohl jsem v blízkosti toho místa, natožpak přímo na univerzitě zůstat, ještě by mě tam čarodějky chytly a začaly by s novými pokusy a nebo přímo pitvou. Nebo něčím jiným. Na druhou stranu to stálo za pohled na všechny ty adeptky a na případná kárná řízení, která tu a tam probíhala.
S Létem jsme se rozešli v dobrém.
Čas plynul a já se povaloval po slamnících a nebo v komnatách šlechtičen. Lev salónů, nebo spíš ložnic, předl tam, kde cinkaly penízky, a král zvířat se nebál kvůli těm kovovým plíškům vzít meč do ruky a zabít potvoru nebo klidně i nepotvoru. Když se totiž podíváte správným prizmatem, zjistíte, že nic jako dobro nebo zlo neexistuje, jenom stupně šedi. A proto zmizelo pár obchodníků v doupěti nekkerů, které se pak sesypalo po výbuchu trhaviny, nebo někdo svými pozůstatky nakrmil topivce.
Ve volných chvílích v panských domech jsem psal své žertovné prohlášení. A když jsem se dozvěděl, že má oblíbená tmavovlasá čarodějka se stala už i rektorkou Arethusy, zamířil jsem zpátky. Samozřejmě jsem jí to psaní poslal napřed po kurýrovi, aby se nelekla, až se zjevím u bran a nebo se něco objeví na nástěnce.

O povoláních magických a jejich původu ve společnosti

Ve světě se od nepaměti vyskytovaly bytosti ovlivněné magií, stvořené jí, či dokonce ovládající tuto část paranormálna. A mně se podařilo při archeologických výzkumech nalézti kroniky, jež se datuje do dob prvních čarodějů a prvních zaklínačů. Vězte, že následující řádky jsou pravdivé zcela, lži pozbývají zhola.

První kruhy čarodějů byly z pouze mužských členů, a tak se často mezi sebou oddávali neřestem. Učitel školil žáka, ten se procvičoval s vrstevníky. Neboť prý bez žen pravého klidu k rozjímání majéše, mysli nebloudieše, na studium a zkoumání se soustředieše. Když ale přišly mezi kruhy magické i ženy, děvčata, bylo klidu poskrovnu a mládenci brzo přestali držet staré zvyky a mladší mistři také radši sáhli po dmoucím se korzetu než po ploché hrudi. Nemluvě o dolních polovinách těl, tam to bylo jinak.
Přišel oheň a bouře změn, mistryně začaly vládnout a klidu bylo poskrovnu.

A protože krom těch divokých čarodějek bylo všude i divokých stvůr, přidali staří mistři do vínku novým lidským zbraním i možnost vypořádat se s divokým temperamentem kolegyň. Vždyť vědmáky a čarodějky to k sobě táhne jako můry k plamenům, a sotva mutant sáhne na čarodějku, ta zjihne a je jako koťátko – přede, a hned by se mazlila. Zaklínač pak může využít i své vyšší výdrže. Tak se staří badatelé opět dobrali klidu na výzkum a utišili i bezbřehé libido mistryní i mladých děveček, stejně jako ukončili mnohé životy stvůr v divočině.

Tak jsem se dočetl v Kronice fexonuraterusatské.

Sedmého roku efritového měsíce nuzného večera v De Mattei
Niclaus Unterwassermann de Estrau-Schade

____________________________________________________________

Smáli jsme se tomu u karafy vína, koneckonců jsem tohle vymýšlel už za těch nepokojů kolem Wyzimy. Po týdnu hledání ztraceného času a vzpomínání jsem ale zase vyrazil do světa. Nemusím říkat, že tahle pseudo stať a Létiny nové způsoby výuky pobouřily většinu magické obce a některé to dokonce zvedlo ze židlí. Naštěstí jsem byl v bezpečí venkova a divočiny, zatímco se různé univerzity osočovaly z toho, kdo za tím stojí. Nakonec to prý odnesly nějaké dvě žačky – Hanka a Linda.
Tu a tam jsme se s Létem střetávali, když jsem křižoval královstvími, dokud jsem se nedozvěděl, že ji kvůli zhoršenému prospěchu žáků vyměnili. Prý odešla jakoby do ústraní a otevřela si parfumérii a další zkrášlovací služby někde v Gors Velenu. Nespěchal jsem, věděl jsem moc dobře, že nebude mít několik měsíců čas. Nakonec jsem ale nebyl jediný zaklínač, který se do jejího nového podniku chtěl podívat. Starý známý vlček Garmon mě po setkání mezi lahvičkami a mísícími se vůněmi vyzval na souboj. Bylo to ke konci jara, slunce se víc a víc rozehřívalo.
Nechtěl jsem Garmona zabít, ale on vypadal, že mě chce sprovodit ze světa. Snad si myslel, že by tím získal Léto. Šklebil jsem se, ocel cinkala o ocel, jak jsme si navzájem kryli rány. Samozřejmě jsme bojovali na ulici před krámem, minimálně já jsem nechtěl žádnou škodu platit. Chtěl jsem vyhrát, abych mu dokázal, že prostě prohrál, takže jsem se klamně odkryl a vytáhl nůž. Byl ale dobrý, na svých cestách a nebo na Kaer Morhen se přeci jen něčemu přiučil. Stihl by mě smrtelně říznout na krku a já bych z něj udělal eunucha a ještě mu možná odhalil jeho vlastní střeva. Kdyby čarodějka nezasáhla. Ve výpadu se mezi námi vytvořila jakási stěna moci a odhodila nás od sebe. Obecenstvo nesouhlasně zašumělo a po okřiknutí se začalo rozcházet. Někdo v tom malém davu už začal ladit loutnu.
Začal jsem se zvedat, Garmon už byl na nohách. Dřív než ale něco stihl udělat, Léto mu vysvětlila, že má raději mě a že jeho moc ne. Tak jsem mohl jít slavit, nakonec jsem nevyhrál souboj, ale válku.
Ani tak jsme spolu s čarodějkou dlouho nezůstali. Léto se musela starat o obchod a já jí chvíli v alchymistické dílně pomáhal, ale... Všeho moc škodí. Jako obvykle jsem se vypařil dřív, než jsme si stihli na sobě vypěstovat závislost a nebo si naopak jít po krku a házet po sobě talíře.
Jednoho bledého letního rána jsem po sobě nechal jen lístek se vzkazem a svazek pomněnek, které pak stejně nejspíš namlela do parfémů.


Má drahá Léto,

vím, že se určitě budeš pár dní zlobit, že jsem zase zmizel jako toulavý kocour po promrouskané noci, ale oba víme, že delší společné soužití nám příliš nesvědčí. Abys ale aspoň věděla kam jsem zase utekl – dostal jsem velkou zakázku u Oxenfurtu, v těch starých ruinách Est Tayiar. Detaily tě zatěžovat nebudu, a tak ti jen slíbím, že se co nejdřív vrátím a vezmu tě někam na večeři.

Tvůj

Kiyan


P.S. Snad nelituješ, že sis vybrala toulavého kocoura místo poslušného pejska.
 
Meč Osudu - 17. června 2017 19:32
ikonkapj26145.jpg
Epilog aneb zápisy v Magických dějinách dnešní doby
kolem roku 1400
Gors Velen


všichni




Souboj démonů, tak dnes nazýváme občanskou válku, která postihla naši zemi roku 1168. A nikdo ji neočekával. Wyzima se tenkrát těšila z blahobytu, který s sebou přinesl nastolený mír a mladý král Goidemar si liboval v panských radovánkách. Trápilo ho však zdraví jeho překrásné Riannon, která se z věznění za Falčina povstání nikdy zcela nevzpamatovala. Nevlastní sestra ji tehdy ze zášti věznila ve věži a důvěryhodné zdroje dokonce potvrdily, že zde byla nejednou zhanobena její čest. Není tedy divu, že král byl nucen hledat trochu pozdvižení jinde a tak na oslavu narození svých dětí nechal uspořádat velkolepou slavnost. Její hlavní organizátor, Frederic de Faistes, nijak nešetřil s výstřednostmi hned na druhý večer přichystal v tehdejší severní čtvrti maškarní bál a další kratochvíle v maskách, které prý ke konci večera zůstaly tím jediným, co mnozí hosté odívali. Tato událost se však proslavila spíše pod názvem Upíří karneval. Za zmínku stojí i další pojmenování, které se uchytilo především na venkově a to Baziliščí volenka. Co na tom, že útočníkem z čeledi drakovitých byl bezpochyby kurolišek, důležité je především to, že tato mravuprostá slavnost se proměnila v katastrofu, při které přišlo o život hned několik hostů. A to včetně rychtáře, který byl nalazen probodaný upířími drápy přímo na latríně.
Jak se později ukázalo při vyšetřování, útok obou nestvůr nebyl ani zdaleka náhodný nekoordinovaný. Zaklínač Desmond, který oba tyto netvory usmrtil, se zapojil do vyšetřování vedeného zástupcem rychtáře, Veritem (Pravdivým/Strohým). Společně s vyslancem redanského krále Ernestem von Everec, dalším zaklínačem Kiyanem a s pomocí pozdější rektorky akademie v Arethuse, Leticii Charbonneau, se jim podařilo brzy odhalit, že celé spiknutí směřuje přímo k domu organizátora oslav. Tedy po pravdě řečeno, sám Veritus měl v celé záležitosti jasno už od chvíle, kdy došlo k zavraždění rychtáře sira Bertranda. Abychom si ale mohli následující záležitosti objasnit, musíme se vrátit k samotné prvotní příčině těchto událostí.
***

Roku 1167 se Arinardos, tehdejší člen magické kapituly a jeden z nejmocnějších mágů té doby vůbec, rozhodl provést zakázaný experiment. Přesněji řečeno šlo o goetii. Na rozdíl od svých předchůdců byl pravděpodobně o něco schopnější a důkladnější v přípravách, takže ho samotný pokus nezabil ani neposedl. Stalo se však něco ještě mnohem horšího. Síla, kterou do vzývání vložil, byla tak enormní, že se mu podařilo na tento svět přivést hned dva démony naráz. Jeho magie by pravděpodobně stačila na spoutání jediného z nich, na dva byla ovšem krátká. Nespoutaný i jeho protiklad Pravdivý nebo chcete-li Strohý se tedy z explodující věže dostali do našeho světa a shodou neznámých okolností zamířili právě do Wyzimy. Jejich opozitní podstaty je zřejmě přitahovaly natolik, že i ve vzájemné nesnášenlivosti museli pobývat dostatečně blízko sebe a náš svět jim přinesl pouze nové nástroje k jejich nekončícímu boji.
Většinou tyto dva démony označujeme jejich jmény ve staré elfštině, tedy Solutus a Veritus. Více o jejich podstatě se dozvíte v odborných spisech o goetii. Pro účely této knihy snad postačí tento a následující text mapující jejich počínání ve Wyzimě roku 1168.
***

Jak už je tedy zřejmé z výše napsaného, Veritus se již krátce po svém příchodu do Wyzimy nechal zapsat k městské stráži. Velice rychle se vyšplhal až na nejvyšší místo na tomto žebříčku a z této pozice pak mohl rozvíjet svou podstatu, tedy neodpouštějící spravedlnost a přísnou strohost.
Naproti tomu Solutus se zase velice rychle spřátelil s Fredericem de Faistes, kterého až překvapivě rychle dostal ze smutku po jeho zemřelé snoubence a učinil z něj ještě většího hýřila, než jakým byl předtím. Podle dostupných zkazek to byl právě on, kdo vymyslel většinu programu oslav a prý na slavnost s maskami pozval i všechny lehké děvy z Domu noci v čele s jejich madam Madlenne, o které bude ještě řeč. Byl to však také on, kdo zinscenoval vraždu rychtáře i útok kuroliška. Z pozdějšího vyšetřování však vyplynulo, že útok upíra na slavnosti je nutno připsat Veritovi. Zde šlo pravděpodobně o pomstu za vraždu rychtáře, kterou upír na Solutův popud spáchal. Veritus tak donutil upír k proměně v netvora před jeho lidskou milenkou a ten poté v krvežíznivosti povraždil několik hostů. Zaklínač Desmond také potvrdil, že při boji byl jeho meč obdařen jakousi zvláštní mocí, kterou měl podle všeho také na svědomí Veritus.
Z dalších událostí oné noci je zajímavé také cizoložství, kterého se podle dostupných zdrojů (výpověď zaklínače Garmona) dopustil král Goidemar a to s čarodějkou Norou Wagner, která se v dalších vyhrocených událostech stala hlavní sokyní královy maitresse Monique La Valette, kterou pro něj údajně nechala vybrat samotná královna Riannon. Nora Wagner byla taktéž později obviněna z únosu princezny Fiony, kterou dostala do péče její sestra Augusta, ale z trestu se vyvlékla a později se stala milenkou krále Koviru, za kterého několik let prakticky svrchovaně vládla. Zlé jazyky tvrdí, že měla na svědomí i příliš brzkou smrt jeho ženy, ale tato obvinění se také nikdy nepodařilo potvrdit.

Avšak zpátky k občanské válce, jejíž začátek uspíšil jeden z dvojice Solutus-Veritus tím, že nechal po říši rozhlásit, že král byl sveden na scestí, rozhazuje peníze za bezbožné oslavy a podvádí svou ženu, kudy chodí. To vzbudilo vlnu všeobecné nevole, kterou ještě podpořil vzestup Veritem organizovaných fanatických kněží, kteří prohlásili za bezbožné vše, co se jen trochu přibližovalo chaosu a nespoutanému způsobu života. Takže došlo především na členy cirkusových souborů, baviče a další z těch, které měl Solutus v oblibě. Vrcholem bylo pak podpálení a vyrabování věhlasného nevěstince Dům noci a dalších domů zábavy, které vyústilo v otevřené potyčky přímo ve městě i na venkově.
Samotné madam Madlenne a několika dívkám se podařilo před zkázou uprchnout a nalézt útočiště na hradě, kam se dočasně přestěhoval i Frederic de Faistes. I on byl totiž pravděpodobným terčem útoků a tak mu přítel Solutus poradil, že po králově boku budou oba v bezpečí.
Město se tedy postupně rozdělilo na přívržence Verita, které tvořili spíše nižší vrstvy, bohůbojní šlechtici a městská hlídka, a Solutovy sympatizanty, mezi které patřila téměř celá šlechta, její oblíbenci, královy rytířské oddíly a hradní stráž. Informace ze samotného boje jsou kusé, jelikož magické síly obou démonů silně působily na mysli smrtelníků a zatemňovaly jejich úsudky i paměť. Očitý svědek, bard Chantant d‘Beauclair, píše o kouzlech, která trhala hradby a zhmotněných démonských postavách vrhajících po sobě blesky a spalující plameny. Také popisuje královnu Riannon, jak skrze ni promlouvala samotná Melitelé a Goidemara doprovázeného zaklínači, jak si společně proklestili cestu zfanatizovaným davem. Králův kouzelný meč a magický štít, oba stvořené přímo bohyní sestoupivší v podobě královny, pak prý udolaly Verita a po jeho smrti se Solutus ihned vytratil zpět do světa, ze kterého byl povolán.
Těžko nyní hádat, kolik z básníkových veršů jsou čisté výplody jeho fantazie a kolik toho skutečně utkvělo v jeho mysli. Pokud by jeho slova pravdivá byla, musel by být skutečně odolný vůči drtivé síle magického pole, které dokázalo otupit a upravit paměť některých přítomných čarodějek. Nebo to tyto čarodějky později alespoň tvrdily.

Za zajímavou epizodu by se dala označit i situace v sousední Redanii, kde se pološílený princ Heribert a jeho stoupenci pokusili využít situace. Uskutečnili puč, během kterého zabili krále, dosadili Heriberta přímo na trůn a vydali armádám rozkaz zabrat občanskou válkou zmítanou Temerii. Celá Heribertova hrůzovláda však měla jen nekolikadenního trvání, jelikož démonské řádění bylo sice zničující, ale krátké. Dříve, než se stačily dát redanské voje pořádně do pohybu, Goidemar už z větší části uklidnil situaci a povolal armádu. Společně s Heribertovými domácími odpůrci pak jeho puč potlačil. Heribert byl posléze souzen zemskou radou nejen za něj, ale také za řadu znásilnění a křivých obvinění, kterých se v minulosti dopustil a v krátkém procesu byl odsouzen k smrti. Jednou z jeho obětí byl i redanský šlechtic Tybalt von Esteken, který byl křivě obviněn z vraždy a musel uprchnout ze země. V Temerii se pak představoval právě jako výše zmíněný bard Chantant d'Beauclair. Po tomto incidentu se tedy mohl navrátit zpět do své domoviny a působit jako přední mecenáš umění na dvoře nového krále. Zato Ernest von Everec vystoupal po své službě v Temerii až na stupínek králova pobočníka a nejvyššího rádce a na stará kolena se dočkal i dědičného titulu vévody.

Když se situace ve Wyzimě uklidnila, započalo důkladné vyšetřování, které mělo odhalit, kdo byl do předchozích událostí zapleten. Podařilo se objasnit i vraždu předešlého rychtáře Fallinora, manžela významné šlechtičny Iriny Laux-Antille. Údajně byl smeten z cesty samotným Solutem, když si jej Veritus dokázal získat na svou stranu a začal podnikat kroky proti Nespoutanému.
Irinina matka Ilona, prorektorka magické akademie v Arethuse, se poté svěřila královně Riannon s objevem léčivých účinků krve v linii Lary Dorren. Pouhá kapka denně dokáže údajně během pár týdnů kompletně uzdravit poškozené vaječníky čarodějek a vrátit jim tak plnou plodnost. Královně se tedy podařilo právě včas uchránit své děti před zneužitím k tomuto zakázanému účelu, jelikož Nora Wagner se už chystala s princeznou Fionou opustit město. Její sestra Augusta byla v případu prohlášena za nevinnou a to i díky přímluvě Leticii Charbonneau.
Další osud zavál první z těchto dvou čarodějek do dalekých končin. Podařilo se jí procestovat i velkou část jižních království a v Chantantových spisech je i jedna báseň popisující její romatický vztah se zaklínačem Desmondem.
To Leticia Charbonneau se po několika letech prosadila až na místo rektorky akademie v Arethuse, když její předchůdkyně Tissaia de Vries přijala místo v Kapitule. Mladá ředitelka se proslavila především nekonvenčními kroky, jakými bylo například zavedení částečné smíšené výuky dívek a chlapců. Tyto novoty měly u studentů a studentek sice nebývale pozitivní ohlas, ale díky výrazně slabším výsledkům žactva u testů byla Leticia po pěti letech odvolána. Nijak ji to vak nezlomilo, protože si otevřela čarodějnou parfumerii a dům krásy.

Stopy Kiyana a Garmona se ztrácejí v koloběhu dějin. Kočičí zaklínač zamířil kamsi na sever a jediný způsob, jak jej vystopovat, by asi vedl skrze nespočet jeho krátkých, ale intenzivních avantýr s čarodějkami a šlechtičnami. Povídá se, že se jednou setkal právě s Garmonem v Leticiině parfumerii v Gors Velenu, kde jakýsi bard zaznamenal „tak dechberoucí souboj, jaký nikdo po staletí neuzřel“ a zapsal jej do svých not. Meliteléžel z něj vůbec není zřejmě, kdo v potyčce nakonec zvítězil, ale se skromností mi vlastní bych hádal, že nejspíše Leticia.

Nechvalně proslulý čaroděj Arinardos si poněkud vyspravil svou pověst, když výrazným způsobem pomohl se zapuzením démonů a opravami pobořeného města. Na jeho magii spojenou se silami přítomných čarodějek, prý zírala jako na zjevení celá Wyzima a na stará kolena se tak přecijen dočkal uznání a bylo mu navráceno místo v Kapitule.

Někdejší věhlasná zlodějka Jestřábice, ta, která dokázala být vždy na dvou místech najednou, vstala z mrtvých. Tedy alespoň její mladší polovička. Ač to nikdo netušil, Jestřábice nebyla jedna, ale šlo o dvě šlechtické dcerky z Touissantu, které se rozhodly pro poněkud odlišnou budoucnost, než pro ně připravili rodiče. Citeria se po svém zatčení, ke kterému došlo ještě za působení Verita na rychtě, stala tajnou spolupracovnicí vyšetřujícího sboru. V této roli se jí natolik zalíbilo, že už během pár let měla na kontě tolik dopadených vrahů, zrádců a podvodníků, že byl problém je spočítat. Její pravá identita vyplula na povrch až poté, co se při jedné z akcí smrtelně zranila a než vydechla naposledy, stačila ještě vypovědět svůj příběh.

Královna Riannon, vyčerpaná a duševně strádající, vydechla naposledy deset let po událostech Souboje démonů. Měla velkolepý a krásný pohřeb a král po její smrti vyčkal celý rok, než pojal za novou choť Monique La Valette, která jej obdařila třemi dalšími dětmi. Království vítalo královnu stejně slavně, jako se loučilo s tou předešlou a bohové obdařili oba zamilované dlouhým a podle všeho šťastných životem.

A v neposlední řadě se pozoruhodného osudu dostalo i Madlenne, bývalé madam z Domu noci. Král jí výměnou za její ztráty na majetku nabídl čestný titul hraběnky. Jelikož si však zavření nejlepšího nevěstince v zemi vysloužilo značnou vlnu nevole mezi mužskou smetánkou, byla uzavřena dohoda v nejvyšších kruzích a společnými silami se pro věhlasný dům zábavy našlo nové místo ve šlechtické čtvrti. Asi devět měsíců po Souboji démonů pak Madlenne přivedla na svět dceru Filippu, která už od útlého dětství oplývala výraznými magickými schopnostmi a později se proslavila jako zakladatelka Lóže čarodějek.

 
Garmon - 25. března 2017 21:37
garmon3193.jpg
Šelma z Wyzimy
22. 4. 1168, ráno
Wyzima, Dům noci


Zatímco dívka vypráví, tak já se oblékám. Nijak ji neruším, pokud by přestala, mohla by se rozplakat naplno a pak bych z ní kloudného slova nedostal. Jediné co mi spíš vrtá hlavou je jestli ji sebou vzít nebo ne. Podle všeho to byl masakr a nejspíš někde najdu nějakou stopu a dívka by se tam pouze motala, nehledě na to, že by se mohla dostat do velkého nebezpečí. Na druhou stranu by mohla velice rychle identifikovat svoji tetu. Nakonec vyhraje zdravý rozum. Právě v momentu, kdy si na záda připínám své dva meče.

"Pojedu se tam podívat. Ty počkáš tady, nejspíš tam nebude bezpečno a nehodlám riskovat že se ti něco stane. Pokud by se po mě sháněla madam Madlenne, tak jí řekni co se stalo a kde jsem."

S tím na dívku kývnu a vyrazím ze svého pokoje. Cestou ještě řeknu jedné ze služebných aby tam dívce přinesla něco k jídlu a pití. Sám už pak vyrazím do stájí, kde osedlám svou kobylku a vyrazím směrem kterým by měl být ten cirkus, tedy kde byl ten cirkus, než došlo k lynči a hromadnému vraždění. Jako bych to včera neříkal.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.10892391204834 sekund

na začátek stránky