Návštěva knihovny…

Město Margaret – budova cechu Lamia Scale

Rychlost, jakou obsah mého tlumoku najde své nové místo, mi potvrdí věc, kterou jsem už věděl předtím. Pokoj pořád působí holým nevyužitým dojmem, protože těch několik kousků oblečení a dalších věcí uklizených do skříňky ho naplnit zkrátka nemohlo. Pokud tady zůstanu, bude to chtít ještě trochu zapracovat, abych si v noci nepřipadal, jako někde uprostřed prázdného náměstí. Na moment mě napadne, jestli nevytáhnu světelné pero, abych trochu oživil okolní stěny. Jsem si jistý, že Ziri by se to líbilo, ale prozatím od toho upustím, kdy si všimnu malé krabičky ležící vyzývavě na stole.
To jsou brýle? Zapomněl je tu snad někdo přede mnou?, nakrčím zmateně obočí a podělím se o svůj objev se Ziri.
“Možná se té ženě líbí kluci s okuláry. Nebo jde o součást povinného úboru, stejně jako mají jinde uniformy,“ vrátí se ke mě pohotově odpověď.
Pokrčil jsem rameny a dál si brýle prohlížel. Brzy jsem zjistil dvě věci. Zaprvé nemají žádné dioptrie a za druhé obsahují stopy magie, takže jde o kouzelný předmět.
No jistě, rychločtecí brýle. To dává smysl, dojde mi vzápětí. Velmi užitečná pomůcka. Pro nás díky "čtenáři" sice ne zrovna úplně nezbytná, ale nejspíš neuškodí mít je v záloze, projede mi hlavou, než se přemístím k posteli, kde zaujmu již zmíněnou uvolněnou pozici.

Zatímco sedím, poslouchám myšlenkové komentáře od Ziri, která prozkoumává budovu. Zdá se, že všude je ticho, klid a mír… i když samozřejmě bůh ví, co se děje za zavřenými dveřmi ostatních pokojů. I tak se však dozvíme něco nového. Ukáže se, že na patře nejsme sami a alespoň jedna další místnost je někým obydlená, byť nájemník vypadá, že má zrovna půlnoc. Z toho důvodu ho Ziri nechá jeho osudu a v tichosti pokračuje dál.
Nejspíš jsme našli naší zemi zaslíbenou, projede nám oběma v mysli, když narazí na místo působící jako knihovna. Tady asi strávíme hodně času. Už teď vím, že minimálně na ta „Záhadná místa Fiore" bych se rád podíval trochu blíž. A když budeme mít velké štěstí, třeba tady konečně najdeme nějaké vodítko k tomu, jak opravit tu zatracenou prokletou mušli v mé kapse, pomyslím si.
Zbytek prohlídky už proběhne vcelku rychle. Podle vůně je zřejmé, že zdejší jídelna je v plném provozu, což vzhledem k poměrně časné hodině není nijak překvapivé. Navíc se zdá, že tady mají i prostory pro míchání, potažmo skladování, různých chemických směsí a roztoků. Tedy alespoň doufám, že to bude spíš laboratoř nebo dílna a nikoli sklad špinavého prádla… Také nemůžeme vyloučit jakousi karanténní zónu nebo odkladiště nepovedených pokusů, ale to by ty dveře nejspíš byly nějak značené.

Jakmile Ziri dokončí svůj okruh, zamíří zpátky do našeho pokoje. Pořád sice zbývá spousta místností, které neviděla, včetně předpokládaného sklepa a půdy, ale pro začátek to stačí. Proto hned po návratu vyskočí na polštář vedle mě a stočí se do klubíčka.
“Tak jo, teď je řada na mě. Sice nevím, co se ode mě očekává, ale už je to přes hodinu. Nebudu tady jenom tak sedět a koukat do zdi,“ prohodím směrem k ležícímu cabbitovi a opatrně se zvednu, aby se s ní matrace příliš nezhoupla.
“Užij si to a pokud půjdeš přes jídelnu, uzmi pro mě trochu uzeniny“, vyšle Ziri odpověď, aniž by se pohnula.
O pár vteřin později nicméně změní názor, takže ještě předtím než stihnu otevřít dveře, vklouzne zpátky do mého těla, kde se beze stopy rozplyne. Buď nakonec nechce zůstat v pokoji sama, nebo má v plánu se hezky zčerstva podělit o všechny novinky s Rinn a Lupou. Sice se občas tváří, že spolu nevychází, ale osobně mi přijde, že i přes rozdílný vzhled by klidně mohli být sourozenci.

Po ujištění, že jsem za sebou důkladně zamknul, se proplížím kolem pootevřené místnosti se spáček, abych ho nevzbudil, a pak vydám směrem k již lokalizované knihovně. Beru si s sebou i jednu ze tří knih, se kterými jsem sem dorazil, abych policím nabídl výměnu, kterou jsem aplikoval už mnohokrát předtím. Věnuji jim jeden můj svazek a na oplátku si půjčím jeden jejich.
Cestou zapřemýšlím, kampak asi zmizela ta žena, když ji Ziri během svého courání nikde nezahlédla. Ale pak se ustálím na domněnce, že možná zpátky ke svému rannímu nápoji před budovou, odkud jsem ji předtím vytáhl. A pokud ne… koneckonců v současnosti to je její cech. Nejspíš si může jít, kam chce.
Za předpokladu, že cestou do knihovny nikoho nepotkám, tak se nejdřív pokusím zorientovat v systému jejího řazení. Pokud se mi to povede, tak začnu metodicky pátrat po titulcích, jenž by mi mohly pomoct s mým komunikačním problémem. Jestli ne, sáhnu po již vyhlédnuté knize o tajemných lokalitách našeho kontinentu a pustím se do čtení.

Margaret - Lamia Scale
Kelsey

Cabbit na průzkumu…

Město Margaret – budova cechu Lamia Scale

Kvůli obdivování pokoje jsem si sice cechmistřina předchozího mrknutí nevšiml. Nicméně následný dravčí výraz, který mi věnovala opřená o rám dveří, mi už uniknout nemohl.
Teď vážně. Co se jí vlastně honí hlavou, když mě takhle pořád sleduje? Nudí se a jde o obyčejnou škádlivou hru, kterou mě chce znervóznit? Je tak nadšená z nového člena do gildy? Nebo jde o zvědavost z něčeho zatím neznámého? O dalších možnostech radši teď nechci uvažovat. I když v tom posledním případě by mi asi před podpisem přijímací listiny položila víc otázek, zamyslím se v duchu, zatímco se jí snažím oplácet oční kontakt nevinným pohledem, abych se pořád jen zbaběle neodvracel stranou.
“Děkujeme, zjistíme si to sami“, vyšlu své myšlenky jejím směrem a sleduji, jak odchází.

Jakmie se ztratí z dohledu, tak zavřu dveře pokoje a několikrát se zhluboka nadechnu, abych vstřebal události z posledních několika desítek minut.
“Tak co si o cechu Lamia Scale zatím myslíš“, zeptám se Ziri.
“Upřímně? Místnost je to moc hezká a mají tu hodně knih i nezvyklých nástrojů, které bude jistě radost zkoumat. Ale ta cechmistryně je dost… jemně řečeno zvláštní a nejemně řečeno divná. Měl by sis dát pozor, než zjistíš víc“, odpoví bezhlesně.
“Asi jo. Je jisté, že před spaním radši zamknu a možná položím i nějaký improvizovaný alarm. Pokud jsou někteří další obyvatelé domu trochu jako cechmmistryně, vůbec bych se nedivil, kdyby měli ve zvyku chystat na nováčky během první noci nějaký „vtipný“ uvítací rituál“, zareaguji zase já.

Jistě bychom v naší myšlenkové debatě mohli pokračovat dál a u toho začít vybalovat těch několik věcí, které se nachází v mém tlumoku. Nicméně Ziri má jiný názor.
“No… O mě se nezmiňovala. Půjdu na průzkum a obhlédnu, co nás tady může čekat. Ty zatím hlídej pevnost, kdyby se mistryně vrátila nebo snad někoho poslala,“ mrkne na mě bledý cabbitt.
“Tak dobře, ale nepřeháněj to. Aby tě někdo omylem nepovažoval za divoké zvíře, které se sem vloudilo nebo tě nechtěl použít k pokusům.“
“Neměl obavy. Přece víš, že jsem jako duch“, uklidní mě Ziri.
Aby svá slova demonstrovala, ne že bych to potřeboval, projde přímo skrz dveře a na druhé straně se zase zhmotní. Následně se obezřetnou chůzí vydá zkoumat budovu, ale prozatím si dává pozor, aby nahlížela pouze do místností s otevřenými nebo pootevřenými dveřmi a nešmírovala příliš okatě. Pokud cestou mině nějakou knihovnu nebo volně položené knihy, tak zkusmo přejede jedním ze svých dvou ocasů po hřbetě několika náhodných titulů a zběžně tak díky naší magii projede jejich tématiku.
Zatímco je Ziri na výpravě, já ještě jednou prohlédnu celý pokoj, kdyby tam náhodou bylo něco zajímavého nebo podezřelého, co nebylo na první pohled vidět a uložím své věci. Vzhledem k jejich množství to trvá jen krátce, takže se pak posadím v tureckém sedu na postel a nechám Ziri, aby se mnou sdílela své objevy. Pro potenciální pozorovatele to však vypadá, jako kdybych jen uvolněně odpočíval nebo možná meditoval.

Magnólie - Sabertooth
Baltyr

Návštěva cechu Lion Heart
Dante

Cesta vzhůru
Oberon, Aileen

Návštěva cechu Lion Heart
Dante