Cesta na velkou horu

Naposledy jsem zamávala Vinny a vydala jsem se po Oberonově boku na ten obrovskej kopec. Ať si tam nahoře udělal sídlo, kdo chtěl buď opravdu miloval čistý ničím nezkažený vzduch, jako já a nebo to byl prostě naprostý blázen. Mám obavu, že lidí jako jsem já, kteří ještě ke všemu unášejí další lidi, není zase tak moc, takže je to spíš blázen…
„ Vážně je to kamení tak dobré?“
Zeptala jsem se opatrně, dost nejistě, když jsem ho viděla, jak si spokojeně přežvykuje šutr. Já bych si na tom vylámala zuby už po prvním kousnutí, tohle bylo fascinující.
Je pravda, že cesta je to náročná, ale čím jsme ve větší výšce, tím líp se mi dýchá, tím lépe se mi jde. A i když bych si chtěla moc odpočinout, spíš hodně zhluboka dýchám a soustředím se na to, abych sbírala a ochraňovala každou špetičku síly, kterou můžu získat a zachovat.
„ Nevím, co nás čeká, Oberone, ale nesmíme couvnout. Zůstali jsme už jen mi dva. A jestli mají rukojmí, nesmíme dovolit, aby jim ublížili.“
Zachmuřila jsem se. Myšlenka na to, že teď někde ostatní mučí, se mi nelíbila. Pokračovala jsem dál a pokud Oberon nechtěl zastavit, tak jsem šla bez nějakých větších zastávek až k domu.

Návštěva cechu Lion Heart
Dante

Pozoruji, jak mladík odkládá meč. Trochu se mi uleví, že jej odložil, jelikož já svoje zbraně neodložil a tím cítím lehkou převahu. Je mi, ale jasné, že on bude i magicky zaměřený na tento meč, takže je dost možné, že s ním dokáže věci, kvůli kterým by mi moje zbraně byli k ničemu.
"Ani ne. Jednom jeden hloupý zloděj. Někomu jinému mohl změnit život, když by jej okradl, ale tím, že byl mnou zastaven, se pro mě nic moc v životě nemění."

"Kdyby ano, tak by to bylo dost zvláštní. Moje rodina si jí dost drží. Vlastně přetváří různé pohřební praktiky v kouzla. Dokážu tak třeba vytvořit fáče a těmi někoho omotat, až je z něj mumie a on žuchne na zem." Pokusím se malinko osvětlit co se týče mojí magie. Moje Funeral magic je rozšířená částečně i další magií, ale to je vedlejší a nyní zbytečné řešit.

"Neznamená to, že pokud nemáte práci, tak nikde není nikdo okraden, zabit a nebo zraněn?" Zeptám se jej tázavě s pohledem dívky, která se ptá, jestli je zabíjení, krádeže a podobné věci špatná věc.
Pak se široce usměji.

Halo hej ochrapové už se zase válíme v odpaďáku dělejte s tím něco-kabo!

Další zkouška na obzoru
Aileen

Sledoval jsem ten neuvěřitelný souboj těch dvou. Karty které vyvolávaly postavy z cechů a ty pak mezi sebou bojovaly. Tvořily kombinace svých magií a doslova se cupovali navzájem přímo před očima. Žasnul jsem. Tohle jsem nikdy neviděl. Držel jsem Vericovi pěsti a snažil se posbírat síly, abych mohl zasáhnout v případě nouze, ale nebylo to potřeba. Veric vyhrál. I když to vypadalo chvílemi, že už to nezvládne. Je to odolný synek, to se musí nechat.

Když bylo dobojováno, vyrazil jsem s Aileen dál do kopce. Netuším, co bude jako další zkouška, ani jestli ji zvládnu v tomhle stavu. Líbí se mi ale nadšení té kočky. I Aileen vypadá odhodlaně. Musím se sebrat a být připraven bojovat. Být připraven vydat ze sebe to nejlepší. Vzal jsem ze země kus kamene a začal ho žvýkat. "Co myslíš že nás čeká dál?" zeptal jsem se s plnou pusou kamení směrem k Aileen, když se před námi objevil dům ve skále.

Návštěva cechu Lion Heart
Dante

Mladík tě chvíli pozoroval a nakonec se usadil ve svém úboru naproti tobě ke stolu. Svůj meč odložil bokem a opřel o zeď. Se zájmem poslouchal, jak mu vyprávíš o své magii a dnešním zážitku. Překvapeně pozdvihl obě obočí.
"Páni, fascinující. To musel být věru napínavý den."
Potřásl souhlasně hlavou. Nevypadal, že by ho zmínění tvé magie nějak vyděsilo, nebo znejistilo.
"A povězte v čem tedy vlastně Vaše magie spočívá? Nikdy jsem o ní neslyšel."
Přiznal nakonec, takže bylo jasné, proč ho to neděsí, nic mu to neříkalo. Možná měl svá podezření ale rozhodně je nedal napovrch najevo.
"Každopádně více takových, jako jste Vy a za chvíli budeme bez práce."
Zasmál se srdečně.

Návštěva cechu Lion Heart
Dante

"Počkat zde pro mě bude velmi potěšující." Povím s úsměvem a přesunu se k místo u stolu, kde se usadím. Všechny zdejší stoly jsou kulaté, což umožňuje určitě lepší možnosti konverzace, než, když má stůl hrany, ale na druhou stranu to omezuje co se týče využití prostoru na stole a tím i počet jedinců, kteří u něj mohou sedět.

"Mojí specializací je Funeral magic. Dědí se u mě v rodině po generace. Třeba dnes se mi s její pomocí povedlo polapit jednoho zloděje, který okradl obchodníka. Právě ten mi o vás řekl. Ihned mě to zaujalo, že toto místo by mohlo být pro mne." Opět se usměji. Moje magie je dost děsivá. Lidé si jí ihned spojují s magií smrti a to je děsí. Přesto jsem zvědavý, jak na mojí magii zareaguje on.

Návštěva cechu Lion Heart
Dante

Rytíř ti úsměv opětoval a přikývl jakoby v souhlasu. Když ses posléze zeptal na přítomnost jejich mistra, jen na krátko se zamyslel a složil si ruce na prsou.
"Hmmm....ne ještě asi nebude zpátky, má dnes ve městě jednání. Ale brzy by se měl vrátit, jestli chcete můžete na něj počkat tady, nebo se samozřejmě zastavit později."
Nabídl ti možnosti a poukázal na jeden z volných kulatých stolů. Vlastně, když ses nad tím zamyslel většina stolů zde byla kulatá ne hranatá. Možná jistý náznak sounáležitosti a rovnosti? Nebo jen nesehnali jiný nábytek, kdo ví?
"V čem se vlastně specializujete pokud se smím ptát?"
Převládla v rytíři nakonec zvědavost a položil otázku, které jste se relativně dosud úspěšně vyhýbali, tedy kromě té o tvém pohlaví.

Cesta vzhůru
Oberon, Aileen

"Hai! Už běžím!"
Souhlasil impulzivně Styx a rozběhl se cestou zpátky směrem k městu až po chvíli mu došlo, že by mohl letět a tak roztáhl křidélka a vzlétl. I tak mu to bude nějakou dobu trvat, než se vrátí. Vinny mezitím doťapkala k Vericovi a přísně si jej přeměřila pohledem.
"No ten teda vypadá."
Zamumlala a založila si tlapky na hrudi.
"Nelíbí se mi to, ale dobře, někdo na ty dva musí dát pozor, hlavně dejte na sebe pozor i vy."
Upozornila vás, než jste se s Oberonem vzdálili dál po cestě nahoru a nechali tři své kamarády a společníky za sebou. Oba jste toho už taky měli docela dost. Oberon se těžce vlekl, protože na něj začínala doléhat únava poslední zkoušky a občasně si ukousl cestou kus skály, aby nabyl opět trochu sil. Ty ses taky těžce vláčela nahoru a musela sis připustit, že tenhle šutrák byl fakt vysokej a ten, kdo si postavil barák, nebo cokoli až nahoře musí být fákt cáklej.
S vynaložením veškerých sil a nepočítaně času jste se oba vydrápali až skoro na vrcholek této hory, jen abyste spatřili před sebou dům doslova vyrůstající ze skály.

Pokažená nálada
Sora a Veric

Dívka si jen tiše povzdechla, když se Sora náhle rozhořela a vrhnula ze skály dolů.
"Ach jo a to jsme si mohli tak hezky povídat."
Broukla, jakoby jí to nijak netrápilo. Sora mezitím začala padat dolů z té ohromné výšky z útesu. I když se snažila svůj let kočírovat byla stále ještě vyčerpaná a hlavně se jít o dělalo ve současném stavu dost blbě. Vidina toho, že se nakonec opravdu rozmázne dole někde vedle Verica, jehož ležící siluetu postupně začala rozeznávat, se velice rychle zvětšovala.
Najednou se při jejím pádu vedle ní objevila její věznitelka, která padala dost ležérně poblíž a střídavě koukala na Soru a pak zase na zem dole.
"Hmmmm už to blíží?.....Ta zem se fakt přibližuje rychle. Měla bys víc zabrat, jinak budeš na kaši."
Mudrovala za tvého letu, když se Sora marně snažila osvobodit zbytek těla, aby měla větší možnosti, ale tu jí chytaly turbulence vzduchu, támhle zase pohasínal plamen a Veric pod ní se rychle zvětšoval. S hrůzou jí také začalo docházet, že navíc padá přímo na něj, takže nejen že z ní bude lívanec, ale také zarazí do země Verica, což by mohlo být za určitých okolností uspokojivé, ale nyní....
Poslední zoufalé metry, kdy se Sora snažila zabrzdit seč to šlo. A pak.....prááááásk.......mělo tedy následovat, ale místo toho to bylo spíše duuuuuuccccc, kdy na chvíli Sora měla pocit, že se udusí hromadou měkkého písku, do kterého se její tělo zabořilo a který jí obalil a zastavil poslední metr nad Vericem jen aby se pak zase rozestoupil a nechal jí spadnout již mnohem pomaleji přímo na něj.
"Wohoooo to bylo docela zábavné!"
Zasleskala s úsměvem dívka, která se na písečném mráčku snesla nad vás.
"Ale už to raději neopakujme, mohly by z vás být opravdu placky."
Mrkla přátelsky.
"Koukej je nechat být! Ani nemysli, že bys jen někam odnesla já...ááááá nech měěěěěě!"
Začala sebou zmítat Vinny, když jí písečná ruka zvedla vinny dvěma prsty do vzduchu za ocásek. Další obdobná se ovinula kolem Verica a Sory a sevřela je ve svém obětí, než je zvedla oba namáčknuté hrudníky na sebe a tvářemi nebezpečně blízko od sebe, ze země do vzduchu, načež jste všichni začali stoupat.
"Jak jsem řekla, nemůžete jen tak narušovat průběh naší hry, po tom, co svůj postup vzdáte....trpělivost však už bude brzo konec, tak či onak."
Vysvětlila s úsměvem, než s vámi vystoupala opět na onen výběžek, kde se Sorou hrála před chvíli piškvorky.

Ta, co mě drží...

Když uslyším to, co mi říká, tak se zhluboka nadechnu...
Všichni musí být vyčerpaní... Všichni toho musí mít dost. Musím se k nim vrátit. Nemám čas tu ztrácet čas...
Zhluboka dýchám až ze mě začne stoupat pára...
,,Nezlob se... Ale musím jít."
S těmito slovy vzplanu a skočím z té hory, dračí pěstí si pomohu korigovat let dolů, abych si nerozbila hubu... Ale musím k nim... Musím jim pomoci.

Konečná

Bylo skvělé vidět, že jsem nakonec nějakým zázrakem dokázal toho namyšleného karetníka porazit, ale za jakou cenu to bylo mi došlo, až po boji. Necítil jsem tělo, byl jsem vyčerpaný, rány, které jsem během karetního souboje chytnul taky nepomáhaly a sotva jsem cítil, jak jsem sebou plácl o zem. S rozmlženým pohledem jsem bezvládně hleděl na nebe. Bylo tak hezky modravé, jen kdyby mi nebylo takového horko.
Zaznamenal jsem taky, že něco říká Aileen, která se po chvíli objevila, leč její postavu jsem měl trochu rozmazanou. Podle velikosti to ale nemohli být ani Styx nebo Vinny ani Oberon. Utahaně jsem dýchal a jazyk se mi lepil na patro. Únavou jsem zavřel jedno oko a druhé nechal jen dekorativně pootevřené, aby bylo vidět, že jsem při vědomí, ale vidět jsem toho moc neviděl.
"Aileen.....dostaňte je....domů..."
Zašeptal jsem ochraptěle. Více jsem toho už říct nedokázal a raději oči zavřel a rozhodl se to nechat na zbytku svých společníků. Já už dosáhl svých limitů, pro teď. Věřím, že to však zvládnou až na vrchol.

Cesta vzhůru

S radostí jsem se vydala po cestě dál. Už to není tak daleko, jako ještě před chvílí. Vlekla jsem oba dva, když mi najednou ale jedna z rukou povolila sevření a svezla se pryč. Vylekaně jsem se zastavila, asi za dva kroky, než mi to došlo.
„ Vericu!“
Vyhrkla jsem vyděšeně, vrhla jsem se k němu až jsem si odřela kolena, což mi bylo v tuhle chvíli stejně jedno, protože dodřená jsem byla tak jako tak celá.
„ T-to nevím, Vinny, to nevím.“
Odpověděla jsem jí bezradně, když jsem viděla jeho vyčerpání.
„ Kdyby… kdyby tu byl aspoň kousek ledu…“
Kousla jsem se do rtu a podívala jsem se na Styxe. Polkla jsem, když se ozval Karetník a obrátila jsem se na své zbylé bojeschopné společníky. V hlavě mi běhaly nejrůznější myšlenky.
„ Styxi, Vinny… zůstanete s ním.“
Podívala jsem se na oba dva a krátce jsem položila Vericovi dlaň na tvář.
„ Styxi, vrátíš se do města a seženeš led, ledovou vodu nebo cokoliv, co by si mohl dát ledového. Vinny… ty na ty dva dohlédneš. První na Verica. Až se zmátoří, pokusíte se nás najít, pokud vás nenajdeme dřív.“
Zvedla jsem se na nohy a zhluboka jsem se nadechla.
„ Veric nutně potřebuje led a všechno studené, co se k němu dostane. Pomůže mu to.“
Skousla jsem si ret a znovu jsem se vydala po cestě do kopce.
„ Zvládneme to.“