Andor.cz - Dračí doupě online

Po ukázce magie, která vás doslova dostane do kolen…

Se zájmem sleduji Miu a čekám, jak se rozhodne. Rozhodně ji nechci nutit, ale jsem zvědavý… kdo by taky nebyl. Sice svým vzhledem a chováním vypadá jako jemná dívka, ale to rozhodně neznamená, že bude taková i její magie. No, netřeba říkat, že když nakonec souhlasí s ukázkou, jsem rád, ale… znervózní mě způsob, jakým souhlasí.
Ona nás varuje? Jestli je to tak, možná bycho…, nemám šanci ani pořádně dokončit myšlenku, protože už kolem sebe zaznamenám vlnu její moci a v následující vteřině padám k zemi. To samo o sobě by ještě nebylo tak hrozné, při svém pobytu na druhé straně se mi to v prvních dnech stávalo poměrně často… horší je, že mi v cestě stojí pult, který bohužel nemá dostatek duchapřítomnosti, aby uhnul stranou.
Ou, zahuhlám, když se má hlava důvěrně seznámí nejprve s okrajem onoho zmíněného pultu a následně i s podlahou. No paráda, zabručím si tiše pro sebe, jen co si pustím bolestivé čelo, a pomocí různého prohmatávání se začnu snažit vrátit cit do bezvládných nohou.
Pokud si dobře vzpomínám… chtěl jsem vidět tvou magii pouze v případě, že nebudu jejím cílem… A i kdybych to neříkal, stejně jsme neměli mezi tvým takzvaným „varováním“ a ukázkou téměř žádný čas si to rozmyslet… takže jo, kdyby na to přišlo, mohli bychom si s klidným svědomím nahlas stěžovat, nasadím falešně pobouřený výraz, který by byl možná i uvěřitelný, kdybych se v polovině nezačal opět usmívat, protože konečně ucítím, že mě nohy opět začínají poslouchat.
Ale stejně, co to sakra bylo? Říkala magie oslabení. Znamená to, že dokáže dočasně zbavit jakéhokoli živého tvora jeho síly? Pokud ano, platí to pouze na fyzické tělo, nebo dokáže ovlivnit i protivníkovu schopnost používat magii…? A co by se stalo, kdyby u někoho oslabila nebo úplně zastavila schopnost dýchat…? Vypadá to na pěkně děsivou schopnost. Děj co děj, tuhle holku bych asi neměl rozzlobit, nebo jednoho dne lehnu, ale tentokrát by mě už nemusela nechat tak snadno vstát... a kdo ví, jestli bych v takovém stavu vůbec dokázal utéct do bezpečí světa duchů.
S poděkováním přijmu nabídku pomoci a dalších několik vteřin se ujišťuji, že všechny stopy po jejím nepřirozeném zásahu jsou definitivně pryč. Tak snad dobrý. Král sice tvrdil, že mě magie duchů ovlivnila, že na mě některá kouzla mohou působit jinak než na normální lidi, ale myslím, že tohle nebyl ten případ. Tedy alespoň mé čelo a údy si to myslí, zašklebím se v duchu
Tak tohle byla rozhodně zajímavá zkušenost… i když podruhé bych se tomu rád vyhnul. Jestli takhle dokážeš srazit k zemi kohokoli, máš asi v cechu pěkný respekt, že?, zasměju se a znovu si promnu naražené místo.

Když nás následně po dokončení i zbylých formalit odvede do nižšího podlaží, honí se mi hlavou různé myšlenky. Vím sice, že nás pravděpodobně odvede k obrazům, o kterých se zmínila na cestě, ale… ani před těmi desítkami let neměla naše gilda žádný obyčejný sklep na skladování harampádí. Rozdíl byl ovšem v tom, že tehdy nikdo nevěděl, co tam Mistr Makarov vlastně schovává.
Když ve svitu svíček postupně začnu rozeznávat známé i neznámé tváře, začnu vzpomínat na lidi, které už pravděpodobně nikdy neuvidím. Nejdéle se zdržím u hlavního klenotu této „šperkovnice“, kterou je velký výstřižek z nějakého časopisu.
Když se na ně takhle dívám, vypadá to, že gilda získala pár kočičích maskotů, podívám se důkladněji, abych je spočítal, a skončím u tří. Hm, Natsu samozřejmě hezky uprostřed a… tohle je Elfmann? Vypadá úplně jinak, zamumlám si sám pro sebe potichu při představě, že se vzhled toho mírumilovného hromotluka tolik změnil.
A taky koukám, že se k nám přidal někdo se slabostí k propichování obličeje železem. To bylo asi taky pěkné individuum, že?, podotknu směrem k Mie, jestli k tomu třeba náhodou neposkytne nějakou drobnou informaci. Tedy, ne, že by na tom tolik záleželo, stejně na něj tam venku nenarazím.
Jednou budeme zase číslo jedna…, poslouchám zvuk těchto slov. To zní dobře. Můžete se spolehnout, že já vám to úmyslně kazit nebudu. Nicméně jestli v tomto cechu skutečně přetrval jeho… řekněme osobitý styl, který býval často doprovázený výbuchy a destrukcí prakticky čehokoli v okolí, asi to nebude zrovna lehký úkol… zvlášť, pokud jste odhodlanější než kdy dřív, znovu se krátce a naoko vesele zasměji, protože uvnitř jsem ještě stále u vzpomínání na starý Fairy tail…
Pokud jde o tu práci… máš na mysli něco konkrétního? Nebo jak to tady vlastně dneska funguje?, podívám se na Miu. Přiděluje vám úkoly mistr podle schopností nebo pořád funguje systém vlastního výběru z nástěnky, jako tomu bylo v mé době?, zeptám se ještě, aniž bych vůbec pomyslel na to, jak zmateně asi musí Sojunovi znít všechno, většina toho, co říkám.

Farma!



Vyrážíme na farmu a je dobře, že jdeme pěšky. Je teplo, ale to mi moc nevadí, přeci jen... Jsem na něco zvyklá, ale to tempo mě trochu ubíjí, ale držím se. Po necelých dvanácti kilometrech vidíme farmu, kde nás zaměstnají. Pousměji se a když přijdeme, tak farmář hned vychrlí, co je potřeba, Darion zamíří k ovcím a já ho začnu podezřívat, že tuto práci bere každoročně. Pak se podívám na Oberona.
,,No tak já si zabírám pluh a asi se pokusím opravit i ten plot a ta skalka, záleží, ci vaše paní bude přát s ní udělat. Jestli vytrhat plevel, tak to udělám já, a pokud přerovnat kameny, tak na to je mistr on."
Ukáži s úsměvem na Oberona a pak se zamyslím.
,,Ukažte mi ten pluh, Oberone prosím, půjdeš se mnou? budu potřebovat tvou sílu."

Na místě…

Akemi

Normálním dětem asi ne, ale… patříme zrovna my dva do téhle kategorie?, pokrčím taky rameny a následně chvíli vyčkávám, jestli se Akemi rozhodně obohatit cestu ještě nějakou další historkou… což se mi po chvilce splní.
Ujišťuji tě, že budu naprosto vážný, odpovím ji a plynule nasadím neutrální výraz bez jakýchkoli rozpoznatelných emocí… čili můj normální výraz pro několik minulých let, než jsem se dostal do tohohle neobvyklého cechu. No to jsem tedy zvědav, s čím asi přijde, pomyslím si ještě, ale to už se soustředím, aby mi nic neuteklo, když dala této příhodě zrovna takový úvod s pevně danou podmínkou.
Hm… z toho co říkala vyplývá, že bych asi neměl dělat nic, co by si mohla nesprávně vyložit. Takže… nedělat vůbec nic?, pousměju se lehce v duchu. Ale stejně. Ne, že by mě tolik překvapilo, že reagovala zrovna tak, jak reagovala… i po té krátké době, co jí znám bych si něco podobného dokázal představit…ale spíš to, že se mi o něčem podobném vyprávěla.
Když skončí, opravdu zachovávám vážné ticho… zřejmě tak vážné, že se po chvilce rozhodně zapojit i pan Stonharm s vlastní vsuvkou. Nutno mu však přiznat, že on v ní před prohlédnutím svého omylu nikomu neublížil.
No… zajímavé, odpovím na oba zážitky stále beze stopy po předchozím úsměvu, který se nevrátí ani po zjištění, že opravdu nevíme, kdo žádost o tuto práci poslal.
Náš denní chleba… doufám, že se mezi tím občas najde i něco skutečně jedlého, zabručím si tiše sám pro sebe.

Když dorazíme do cíle, ihned mě zaujme, jaké tu je ticho a napohled klid… tedy něco, co by člověk u obyčejné vesnice normálně nečekal. Nicméně pokud tady opravdu mají nějaké potíže, není se čemu divit a rozhodně bychom to neměli podceňovat. Já sice jako dítě nebydlel ve vesnici, ale taky jsme se obávali útoků ze stran temných cechů… a oprávněně.
No tak jo, řeknu si tiše, když zahlédnu siluety několika schovávajících se lidí. Něco je opravdu vystrašilo. Vzhledem k jejich chování je až skoro překvapivé, že někdo z nich vylezl a šel pro pomoc do Fairy tail, pomyslím si, zatímco se s ostatními obezřetně procházím a rozhlížím po okolí, dokud nás neosloví jeden podezřele vypadající muž... , i když zrovna já bych neměl soudit podle vzhledu.
Kdo je sakra tenhle chlap? Podle jeho chování a výrazu by se mohlo jednat o náš cíl. Jistí si sice zatím být nemůžeme, ale… jsem o tom stále víc přesvědčený, prolétne mi hlavou po jeho urážce Fairy tail.
Teď však vyvstala otázka, co s ním? On dal jasně najevo, že chce změřit síly… a pan Stonharm mu očividně nemá problém skrze nás dva vyhovět. Hmf… sice jsem věděl, že se se boji asi nevyhneme, ale i tak je to škoda. Proč jenom musí tolik lidí řešit své problémy násilím?, povzdechnu si v duchu.
Ehm… Jenom se ujišťuji, ale předpokládám, že vy jste ta osoba, která terorizuje vesnici, že?, podívám se na něj svým normálním výrazem a důkladně si ho prohlédnu. Stále však dávám pozor i na věci kolem sebe a jsem připraven okamžitě vzlétnou nebo vytvořit své „černé zrcadlo“ v případě nějakého nečekaného útoku. Přece jenom není jisté, že je tady sám a celý tenhle jeho výstup může být past na odvedení pozornosti…

Práce číslo 4.: Střet ve vesnici poblíž Magnolie
Reilly a Akemi

Jak jste tak hezky šlapkali oba jste se rozpovídali a zapředli docela slušný a dlouhý hovor. Mistr Arek se zdá, že nějak v půlce nejpozději přestal poslouchat vše, co si povídáte, nejspíše už toho na něj bylo moc. Tak nějak jste dokonce zapomněli, že jste se jej na něco ptali a on si počkal, až do chvíle, kdy váš zapálený hovor trošku utichl. Lehce trapné ticho rozčísl až Arekův smích, který nejspíše zaslechl poslední poznámku Akemi. Jeho pobavené oči se k ní stočily.
"Zažil jsem si něco podobného. Jednou jsem viděl krásnou dívku, která na mě mávala a volala ať jdu k ní. Vypadalo to svůdně a krásně a já samozřejmě šel rád blíž a až skoro u ní jsem si všiml, že vlastně volá na nějakou svou kamarádku, nebo sestru, která byla o pár kroků za mnou a já jí neviděl."
Zazubí se, jako malý kluk a pak na okamžik zvážní.
"Do Fairy Tailu zapadnete věřím tomu. A ohledně toho, co ses ptal Reilly, tak nevíme přesně kdo tuto informaci poslal ani jak je důvěryhodná, ale jsme mágové a pomáhat je náš denní chleba."
Odpoví, jako samozřejmost a jakoby na zavolanou uvidíte v dálce před sebou malou vesničku, spíše usedlost, ke které sbíhá z mírného kopečku pěšinka dolů.
"Jsme skoro tam."
Usměje se povzbudivě Arek a zamíří dolů klidnější chůzí. Netrvá to už dlouho necelou půl hodinku, než dojdete do vesnice, která je však naproti očekávání docela pustá. Vidíte lidi schovávající se za okny, nebo nakukující mezi dveřmi, ale nikdo se neodváží jít k vám.
"No dle všeho informace byly asi pravdivé. Porozhlédneme se tu, ale dejte pozor."
Vykročí do vesnice. Procházíte se skrze vesnici a všichni se vás straní.
"Wohoooo.....tak konečně se tu objevili legální mágové a bude sranda!"
Ozve se najednou a zpoza jednoho domu vyjde muž s trošku šílenou vyzáží, rozcuchanými vlasy a ďábelským úsměvem na tvářil.
"Ech....to jsou jen ubožáci z Fairy Tailu? Zatluču vás do země, jako hřebíky."
Ušklíbne se pohrdavě. Oranžové vlasy mu poskakuji na hlavě a jeho útlá téměř vyzáblá postava moc nepotvrzuje možnost toho, co vám řekl.
"Je váš, nenechte špinit jméno Fairy Tailu."
Odpoví klidně ale ledově Arek, který zůstane stát mezi vámi a čekat, i když by ho asi nejraději zatloukl do země sám. Zde je jen, jako dohled a pomoc v nouzi.

Práce číslo 3.: Záskok v Aquaparku hurá vlakem!
Veric a Aileen

Co říci k začátku vaší cesty vlakem? Možná tak že byla vlakem! A to je něco otřesného přeci. No minimálně pro některé. Veric se musel hodně přemáhat, aby naskočil do vlaku za Aileen, protože dopravní prostředky opravdu nesnášel. Cesta vlakem ubíhala, jako po másle. Tedy opět jen někomu. Aileen a Vinry si jí mohly v klidu užívat zatímco Veric trpěl nevolností a každou chvíli to vypadalo, že obhodí celé kupé, kde jste seděli naštěstí jen vy tři. Toroia byla fajn věc, ale bohužel kvůli omezené možnosti použití zabrala jen na určitou dobu a zbytek cesty se trápil a vy jste byly trápeny zvuky, které vydával.
Nakonec jste byli ještě všichni tři rádi, když jste konečně mohli vyjít z vlaku v Crocusu. Tedy Veric se spíše vyplazil, Aileen vyšla a Vinry vyletěla. Každý má svůj způsob.
Každopádně tímto vás přivítalo živé a veliké město Crocus. Magnolie je proti němu jen prcek. A najít tu aquapark bude, jako hledat jehlu v kupce sena, pokud jich tu nebude rovnou více. Aileen a Vinry rozhodně nikdy nebyly v tak velkém městě.

Práce číslo 2.: Výpomoc na farmě
Sora a Oberon

Darion se zeširoka usměje a zasměje se. Jeho smích je jako burácení hromů.
"Tak jdeme."
Pobídne vás nakonec a i vaše skupina vyrazí za svou prací. Hurá kupředu. Rozhodli jste se, že půjdete pěšky, přece jen nejste takové padavky, abyste neušli 12 kilometrů. Nasadili jste docela pěkné a ostřejší tempo. Darion je opravdu v dobré kondici a očividně je zvyklý na cestování až až.
"Hehe tak uvidíme, jestli umíte pracovat stejně dobře, jako bojovat."
Zašklebí se trošku děsivě a vaše cesta pokračuje. Sluníčko svítí a hřeje a vám začíná být pěkné horko je to vidět na propocených tričkách, ale farma je už na dohled a vás čeká jen další pocení. Když se dostanete až ke statku přijde vám naproti starý muž, který je Darionovi maximálně tak nad pás, je zhrbený šedivý a hlavu má schovanou pod slamákem.
"Už jste tedy? To je výborné!"
Zachraptí nadšeně.
"Potřebuju ostříhat ovce, udělat novou ohradu, manželka chce taky upravit skalku no a pak bych potřeboval někoho, kdo by mi zpravil pluh ale to bude chtít nejprve pořádně nahřát."
Vychrlí počáteční výčet akutností a Darion se jen lehce usměje.
"Tak mládeži máte to tu. Já si zatím vezmu na starost ty ovce."
Uchcechtne se a zbytek nechá očividně zatím na vás hned na to zamíří ke stodole, jako by věděl kde jsou.

Sklepy Fairy Tailu
Sojun a Liam

Mia vás oba přelétne pohledem a lehce se nevinně usměje.
"No dobrá, jak chcete, ale neříkejte, že jsem vás nevarovala."
Pokrčí drobnými rameny. Neumíte si představit, že by se nyní rozběhla a prostě vás rozdrtila na prach, protože nevypadá vůbec ale vůbec bojovně založená a je spíše roztomilá a taková křehká.
Ona však jen luskne prsty na jedné ruce a vy najednou ucítíte její magii, v podstatě vám vypoví službu nohy, prostě ochably a šly do kolen. Přestali jste je ovládat a necítíte v nich žádnou sílu. Sojun si dal při tom čelíčko o nejbližší stůl a Liam naproti tomu pro změnu o pult. Po chvilce cítíte, jak se vše vrací do normálu.
"Ymmm promiňte možná jsem to s tou magií oslabení trošku přehnala."
Lehce se kousne do rtu a pomůže vám na nohy. Sojunovi pak připleskne značku cechu, kam jí bude chtít a pak vás pobídne, abyste sešli do sklepa za ní, kde za mdlého světla svící spatříte skrytou svatyni. Galérii obrazů, kde jsou vyobrazeni členové Fairy Tailu, kteří zde už rozhodně nejsou. Mia přejde k zahalenému obrazu a sundá z něj látku.

"Tohle jsou nejslavnější členové Fairy Tailu před 50 lety. Tehdy jsme byli nejsilnější cech ve Fiore. Jednou to bude znovu realitou."
Lehce posmutní, ale vidět, že v ní duje plamen odhodlání toho opravdu dosáhnout. Jímá vás atmosféra. Liamovi se zdá, jako by byl opět zpátky ve své době a viděl své přátele. Je to zvláštní a nostalgické a neuvěřitelné, že v této době je vlastně už nepotká.
"Jednou budeme zase číslo jedna. A proto bychom měli splnit nějakou práci, než se vrátí Mistr a ostatní. Není nás v cechu sice moc, ale o to odhodlanější jsme."
Usměje se a po chvíli zakryje opět portrét a počká na vaše reakce, než vás povede zpět nahoru.

Cesta do Crocusu - Vlakem

Veric a Vinry

„ Vericu, slibuju, že i když je to strašně daleko, tak pokud nebudeme opravdu nutně potřebovat zpátky, tak půjdeme pěšky. Ale teď tam musíme být opravdu, co nejdříve.“
Snažím se jej ujistit, že vlak není tak strašná možnost, ale zjevně má svůj vlastní názor.
„ Pomůžu ti tu cestu trochu přežít. Sice to na tebe nebudu moct používat často, protože to kouzlo časem ztrácí účinky, ale rozhodně ti to minimálně jednou pomůže.“
Budeme muset tuhle cestu nějak zvládnout. A to mu raději neříkám o tom, že Toroia má jenom omezené účinkování a nevím, jestli náhodou to nepřestane působit během cesty tam, ale to nepotřebuje vědět. Ne teď.
Jakmile dorazíme na nádraží, vytáhnu své poslední peníze. Vážně budu tu práci potřebovat zvládnout. Jinak asi umřeme hlady…
„ Dva lístky do Crocusu, na teď …“
Dodám a zaposlouchám se do křiku průvodčího, která už hlásí, že se vlak chystá na cestu.
Zaplatím je a to co z těch mých peněz zůstane, uložím zase zpět do kapsy. Není to moc, ale pro mě a Vinry to snad bude chvíli stačit.
„ No jdeme… musíme si pospíšit.“
Usměju se a Vinry zavýskne, načež vyrazí za mnou ku vlaku. U dveří vlaku nás zastaví opět Vericův problém s cestováním.
„ Chvíli po tom, co se vlak rozjede, ti pomůžu. Věř mi.“
Natáhnu k němu ruku ze schodků a pokud se jí chytí vtáhnu ho do vlaku. Vinry stojí s pacičkami v bok a mrmlá si cosi o zbabělci. Raději ji popošoupnu do vlaku.
„ Najdi nějaká místa, Vinry. Prosím.“
Usměju se na ní a podívám se na Verica. Budeme si potřebovat rychle sednout, než se vlak dá do pohybu, jinak nám Veric bude schopný klidně i vyskočit. A nebo nebude?

Cesta
Reilly

On mě snad chce přirovnávat k nějakýmu plyšákovi? Sayuri zněl dost rozčíleně. A vlastně, to bylo snad poprvé, co ho někdo urazil. Zachichotala jsem se.
"Myslím, že dětem, ale katany zrovna moc nepatří." Pokrčila jsem rameny
Potom jsem jenom potichu poslouchala tu jeho historku.
Bylo to spíš roztomilé než trapné. Je to prostě naivní... Hlupák!
Protočila jsem oči. No.. nedělej. Je to hlupák stejně tak jako ty. Potřes si sním rukou, jste na tom stejně....
Sayuri je hlupák mnohem větší a Reilly chce další historku. Mírně se zamračím, tohle jsem tím rozhodně vyvolat nechtěla. Nakonec, ale pokrčím rameny a znovu se usměji.
"Fajn..." Ooo... řekni mu to o tom chlapíkovi v té malé vesnici. Tu historku miluju. Ano a já tu historku nenávidím. Odfrkla jsem si. Bohužel mě nic jiného nenapadalo.
"...tak jo, ale je to hodně trapný, až moc takže jestli se mi budeš smát jednu ti vrazim."
Odkašlala jsem si a spustila. "Jednou jsem přišla do takové malé vesnice. Děsně se mi tam líbilo, protože tam byla hromada hodných lidí a celkově to tam bylo moc pěkné. Chtěla jsem ta zůstat déle. Poznala jsem se tam s jedním klukem a byli z nás přátelé a tak. No a jednou jsem mu šla pomoc na farmu... bylo vedro a on si sundal tričko a šel směrem ke mě a já jsem si myslela, že mě chce svést nebo tak něco. No a tak jsem se...lekla, když se ke mě sehnul..no...a....já jsem.....umm... zasáhla bleskem....a ještě jsem ho seřvala, že nejsem žádná lehká holka...a vyhrožovala jsem mu, že jestli to udělá znovu tak, že mu uříznu....ummm....No! a pak jsem zjistila, že si chtěl dojít pro vodu, která stála za mnou. Nu a samozřejmě to do večera věděla celá vesnice tak jsem musela pryč. Zamručela jsem. Nesnáším tuhle historku, neměla jsem to vůbec říkat.
"Uhh.. prosím zapomeň, že jsem to vůbec řekla." Hodila jsem po něm zoufalý pohled.

Oberon




Styx poletuje kolem a pak se podívá na Dariona.
,,Já připravený jsem!
Dodá a já se usmívám, jako měsíček nad hnojem.
,,Hele já se také zapojím!"
Dodám mírně uraženě, ale pak se usměju.
,,Navíc, třeba budu i já užitečná... Co ty víš."
Obrátím se na Dariona...
,,Můžeme? Po svých to bude asi nejlepší... Co vy na to?"

Zpátky v opuštěném cechu…

Téměř neslyšně si oddechnu a mou tvář ozdobí úsměv, když mě bělovlasá dívka prozatím ještě nehodlá opustit. Mám štěstí, že jsem po návratu potkal takovou milou osobu, pomyslím si a spolu s ní zamířím bez jakéhokoli dalšího protahování přímo ke dveřím.
Už jen několik kroků a bude to. Splním svůj slib a seznámím se se současnými členy. Zajímalo by mě, kdo v tuto chvíli vede cech. Mistr Makarov byl… poněkud volnomyšlenkářský, pokud se jednalo o jeho „děti“, ale to neznamená, že dnes to bude stejné. Mohu jen doufat, že tam za stolem plným lejster nečeká nějaký suchar nastrčený magickou radou.
Ještě než stačíme projít, dorazí k nám další osoba. Vrhnu tázavý pohled po své průvodkyni. Netuším, jestli je příchozí dalším z členů gildy, uchazeč nebo případný zaměstnavatel a její jednoslovná otázka následně ukáže, že ani ona chlapce nezná.
Takže nový člen. Buď čerstvě nedávno přijatý, nebo možná teprve s úmyslem se přidat, pochopím nakonec, ale potom už mé myšlenky naberou jiný směr.
Teď hlavně opatrně. Kdo ví, co uvnitř zrovna létá vzduchem, běhá mi hlavou, zatímco dívka otvírá dveře, za kterými je podezřelé ticho. Podobně jako ona vstoupím do prostorné místnosti a hned po prvním kroku se překvapeně zarazím.
Tohle, že je naše cechovní hala? Ani živáčka? Prázdno?! Ticho?! Tohle má být Fairy tail?
Tedy jistě, ne že by mi nevyhovovalo trochu klidu… mnohokrát jsem si říkal, jak mohou být ostatní tak hlasití a neohluchnout z toho, ale… zvyknul jsem si a tohle je zkrátka divné. To jsou úplně všichni někde za prací?, vrhnu po dívce tázavý pohled.
To tady asi není moc členů, když všichni pracují, že?, podotknu, ale snažím se, aby to nevyznělo jakkoli nelichotivě. No nic, asi mi nezbyde, než na cechmistra počkat. Alespoň se ve volném čase budu moct seznámit se změnami, které se za ty roky nahromadily, odvětím na její předpoklad, ohledně prázdného prostoru.
Sice mi přijde nezvyklé, aby nováčky doprovázel sám cechmist, ale pokud tady opravdu mají málo lidí, není to nic neuvěřitelného… nebo se možná jednalo o takové existence, že nikomu jinému nevěřil. Fairy tail ostatně vždycky přitahoval všelijaké podivíny, pomyslím si se skrytým úsměvem.
V pořádku, zareaguji s úsměvem na Miu, konečně znám dívčino jméno, která se následně obrátí k mladíkovi vedle. Když nic jiného, alespoň jedna osoba tady je laskavá. Připomíná mi jedno dítě. Taky měla bílé vlasy a téměř pořád se vesele usmívala. Doufám, že se jí za ta desetiletí nestalo nic špatného, pro svět by to byla škoda.
Když mladík skutečně potvrdí, že jeho cílem je vstup do gildy a následně požádá o ukázku naší magie, pohlédnu na Miu a nadzvednu v očekávání jedno obočí.
Já bych se taky rád podíval… tedy pokud nebudu tvým cílem, v tom případě jsem zásadně proti, prohodím stále s přátelským úsměvem.
Jak říkala, povinnosti cechu. Pokud prozatím přijala roli zástupce cechmistra, proč jí to brát? Navíc bych taky rád věděl, co za schopnosti asi ovládá. Většina by podle jejího vzhledu asi typovala něco vznešeného a elegantního, ale člověk nikdy nesmí dát na první dojem…

Již na cestě, ale stále v Magnolii

Akemi

Hm?, podivím se v duchu a nakrátko se zatvářím lehce pochybovačně.
Chápu, že si pojmenovala svojí zbraň… nakonec to není zase tak odlišné od toho, když si dítě pojmenuje oblíbenou hračku. Jasně, katana není žádný plyšák nebo dřevěná figurka, ale i tak mi to nepřipadá zas tak divné, když přišla o rodiče. Byl bych klidně ochoten uvěřit i tomu, že mezi sebou a tou katanou cítila nějaké silné pouto… přece jenom to je dost možná její jediná věc svázaná s rodiči, podobně jako můj přívěsek s otcovou šupinou.
Nicméně mi nedává smysl, proč o té zbrani i teď málem promluvila, jako kdyby byla člověk. Vždyť z toho přece musela už dávno vyrůst. Navíc sama řekla, že katany nemluví, s čímž souhlasím, tak co to mělo být… dost podezřelé.
No nic. Když o té osobě nechceš mluvit a místo toho všechno svalíš na opracovaný kus kovu u svého pasu, nutit tě nebudu, probíhají úvahy mou hlavou.
Tak dobře. Pořád si myslím, že je za tím víc…, ale už to nechám být. Každý má právo na nějaká tajemství. Třeba mi to objasníš, až spolu strávíme víc času, řeknu nakonec, abych dal najevo, že prozatím přijímám její vysvětlení.
Když po mě začne lákat nějaký sebezostuzující okamžik, trochu svraštím obočí. No… já osobně nepokládám pojmenování nějakého předmětu, ke kterému máš silné citové pouto, za trapné. Neměla jsi plyšáka, tak jsi použila to nejlepší, co bylo po ruce, zasměju se vesele, ale zároveň tak, aby si nemyslela, že se jí snažím zesměšnit.
A když je to tak, nemám důvod, říkat ti něco trapného o mě…, vrhnu nenápadný pohled po cechmistrovi, které jistě poslouchá každé naše slovo. Na druhou stranu nejspíš neuškodí, když prohodím několik neškodných historek, pomyslím si.
…, ale jestli tě potěší, mohu ti říct o svém prvním setkání se strakou. Jednoduše řečeno, nic jsem nevěděl, ale i tak jsem myslel, že bych se s tím opeřencem mohl spřátelit. Chvíli to vypadalo slibně, nechala se krmit a tak… ale pak se ta straka podle všeho rozhodla, že se mnou ztratila už dost času a před odchodem si chtěla jako suvenýr vzít můj přívěsek… přičemž jí vůbec jí nevadilo, že jsem ho měl na krku.
No… pro kohokoli, kdo nás viděl, to jistě muselo působit nesmírně zábavně…, ale alespoň už vím, že těm černobílým chmatákům nemám věřit.
Jsi na řadě, zakončím svůj krátký příběh a vrhnu na Akemi výraz plný očekávání.

První práce
Sora

„Ne,nikdy,“ podařilo se mi ze sebe vysoukat. Se mi dlouho nestalo, že by mě něco takhle uzemnilo. Dnešní den je vskutku zajímavý a pln neočekávaných věcí.

Pročítal jsem si ty práce, které jsou k dispozici. Upřímně...ani jedna mě nějak nenadchla. Jako někoho. Sora. Jak je malá, tak je její zápal velký. Nejradši by udělala všechny ty práce. Ale bohužel ji ten nápad náš dozor zatrhl. Asi kvůli ostatním, nebo nějaké nepsané pravidlo, že tým může mít pouze jednu misi. Jelikož jsem bez peněz a to pole se podle všeho nejlepší a nejjednodušší možnost, jak si vydělat, tak jsem strhl z tabule tu s polem a podal ji Darionovi.
„Myslím, že tahle bude akorát. Mě práce nevadí a Sora si může klidně někde zdřímnout ve stínu,“ mrkl jsem na ni, aby to nebrala jako urážku a koukl na Dariona. Mrzí mě, že nemůžeme vzít obě. Já bych šel na to pole a ona by mohla...ale to bychom pak zase nepracovali jako tým...
„Co Styxi? Připraven se kouknout na venkov?“ kouknu na tu létající kočku, která pořád něco brblá a létá tam a zpět.