Práce?



Poslouchám Oberona a když jsem viděla, jak ztuhnul, tak se mu musím smát.
,,To na tebe ještě nikdo neskočil?"
Dodám se smíchem a stojím před tabulí.
,,A vůbec... Na jakou práci bys chtěl?"
Zeptám se ho a pozoruji ho Styx mezitím prochází lokálem a prohlíží si hostinec, který je naším novým domovem.
,,Můžeme jít jako doprovod někomu a nebo na tu farmu."
Pohlédnu na Oberona.
,,Na farmě je potřeba hrubá síla, tam bys mohl pomoci ty... Já nemám takovou sílu, tedy, možná mám, ale nevím jestli zvládnu něco tahat nebo tak... Ale musím to vyzkoušet a nebo ten doprovod, který neříká nic než že je to doprovod a že musí vyrazit do nejdříve.
Vzít obojí, to asi nestihneme, i když to by bylo asi nejlepší, měli bysme dost peněz a já bych zaplatila další nájem, kdybychom to zvládli obojí."
Jsem docela natěšená a těkám z Dariona na Oberona.
,,Darione? Můžeme si vzít obě? Nebo jen jednu, jsem si jistá, že to nějak zvládneme obojí."
Oči mi svítí a já čekám, skoro držím ruce u sebe a mé oči se blýskají.
,,Tak co kluci?"

Nesu Soru na ramenou přes náměstí a následuji našeho průvodce. Pořád mě ale pálí divný pocit, že jsem se o přijetí moc nezasloužil. Vždyť... Nech to být! Něco v tobě přeci musel vidět, jinak by tě nevzal, tak už to dál nerozebírej a užívej si tu chvíli! Tak jak tě to učil ON! Napomenul jsem se v duchu a zhluboka nadechl, abych zahnal všechny ty negativní myšlenky.
Když náš provedl bočními uličkami, až na kraj města, sundal jsem Soru ze zad, když tak hezky poprosila. Sám jsem se pak zadíval na ty velké dveře, které před námi rozrazil Darion.
„Je to tady,“ řekl jsem potichu a usmál se. Můj nový začátek.
Kráčel jsem chodbou po boku Sory a prohlížel si vnitřek cechu. Je to úchvatné. I když to vypadá jako v nějaké hospodě, tak to má to své kouzlo. Jeden vejde dovnitř a hned má takové tušení, že zažije velké věci. Pak přišla ta otázka.
Jen jsem natočil hlavu tak, abych odhalil pravou stranu krku a za chvíli jsem byl oficiálním členem cechu Fairy Tail. Upřímně...tak jsem se ještě necítil. Být součásti něčeho velkého, kde se od vás očekávají velké věci. Poprvé v životě jsem měl trochu strach. Pak jsem se podíval na Soru. Ta měla očividně jiné dilema. Jen jsem se opřel o sloup a pozoroval ji, jak hledá vhodné místo na značku cechu. Když už ho konečně našla, měl jsem úsměv od ucha k uchu. Ji pozorovat, to stojí za to. Pak mě ale překvapila, když na mě skočila a objala mě. Jen jsem vytřeštil oči a ztuhl. Tohle se mi taky ještě nestalo. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že už mě nedrží a šla za Darionem dolů do sklepa, kam jsem se taky rozešel.
Dole byl příjemný chládek a když nám odhalil ten plakát z časopisu, jen jsem na něj koukal a všechny si je prohlížel. Podle značek některých to je opravdu Fairy Tail. Celkem mě zaujal klučina s růžovou hlavou, jak mu lezou plameny z úst. Docela v něm vidím Soru. Taky takový malý ohnivec. Darion nám řekl kdo to vlastně byl. Tedy až na jejich jména.
„Neznám...“ odpovím tiše Soře a po chvíli se i narovnám a sleduju Dariona jak odchází a nechá nás tu samotné.
„Ne. Budeme lepší a uděláme jim čest tím, že obnovíme věhlas Fairy Tailu,“ odpovím Soře a vyrazím za ní nahoru. Takže už jsme utvořili i tým a teď nás čeká první práce pro Fairy Tail. Už se těším a nemůžu se dočkat.

Vzhůru na misi

"Nesnáším vlaky......a jakýkoli dopravní prostředek."
Zamumlám tiše pro sebe s utrpením v hlase.
"A nemůžeme jít třeba pěšky?"
Kouknu za Aileen, která si jde zabalit věci.
"Co si jde vlastně balit?"
Napadne mne ale nahlas nic neřeknu a počkám až se Aileen a Vinry vrátí. Stojím mezitím dole v našem sále opřený zadkem o jeden z místních stolů nedaleko vývěsní tabule a čekám. S lehkým pokývnutím se rozloučím s druhým týmem a Mistrem. Když se konečně ty dvě vrátí lehce se na ně povzbudivě usměju.
"Já můžu kdykoli řeknete."
Podotknu k Aileen a jakmile bude chtít vyrazit následuji ji. Jen v duchu doufám, že ten hloupý vlak si cestou rozmyslí.

Naše první mise

" My jsme koleje nepoškodili. Opravdu. Veric se snažil neprovést nic strašného..."

Promluvil jsem na Vericovu obranu a podívala jsem se na Vinry, která souhlasně zakývala hlavou.

" Určitě pokud to půjde, pojedeme vlakem. "

Pousmála jsem se a zamávala jsem na odcházející spolubojovníky z našeho cechu. Opravdu už jsme tady doma? Snad ano.

" Můžeme vyrazit, jen co si zabalíme s Vinry věci. Není toho moc, takže nám to ani dlouho nepotrvá."

Pousmála jsem se a vyrazila jsem do pokoje, kde jsem já a Vinry spala. Samozřejmě jsme byly nachystané velmi rychle.

" Tak co?"

Ozvala jsem se, když jsem měla všchno a přišli jsme za Vericem zpátky do hlavní části cechu.

Zpátky v cechu…

Třiašedesát let… stará hospoda… nový mistr… galerie ve sklepě…
No tak jo. Vypadá to, že mě tady čeká spousta novinek, které budu muset postupně vstřebat. Každopádně čas už stejně nevrátím, to nezvládne ani duch hodin Horologium. Alespoň, že podstata cechu zůstala snad stejný, když už se všechno ostatní změnilo, míhají se mi v hlavě roztržité myšlenky stále schované pod posledním úsměvem.
Co?, vrátím svůj pohled k dívce. Eh… jo. Před svým odchodem jsem patřil ke sférickým mágům a podobně jako oni jsem byl schopný přivolávat hvězdné duchy z jejich světa do tohoto. Vždycky jsem si však přál, abych naopak já mohl jít za nimi a navštívit jejich domov. Dá se říct, že jsem tím byl přímo posedlý…,na chvíli se ztratím ve vzpomínkách, ale pak pokračuji.
Ono dostat se do jiné sféry není zase tak těžké, když máš někoho, kdo tě tam vezme. Zůstat tam je však už něco jiného. Proto jsem předtím strávil nějaký čas v cechovní knihovně, abych se byl schopen „ukotvit“. Měl jsem štěstí, že to kouzlo fungovalo, jinak by mě tamní král vykopl hned první den, co jsem dorazil, zazubím se „vesele“, i když to není moc k smíchu. Druhou možností, se kterou totiž přišel, byla má přímá eliminace. Skoro jako kdybych byl nějaká nemoc, které je třeba se zbavit. S klidem bych mohl říct, že má přítomnost málem vyvolala boj mezi duchy, kteří s ním souhlasili a těmi, kteří ne.
No.… nakonec jsme spolu naštěstí vyšli v dobrém, jakž tak. Přísahal jsem mu věrnost jako kdybych byl jedním z jeho duchů, takže jsem mohl zůstat... i když to znamenalo zrušení všech předchozích smluv, které jsem uzavřel.
Zkrátka jsem nevěděl, že tahle výprava pro mě bude mít takové rozsáhlé následky. Nezměnil jsem se jenom já… dokonce jsem se ani nevrátil do správné doby, zamumlám si poslední dvě věty spíše sám pro sebe, ale přesto dostatečně nahlas, že ji Mia mohla slyšet.
Není sice obvyklé, abych začal vyprávět o svém životě první osobě, kterou uvidím, ale po tom všem je příjemné se někomu trochu otevřít. S minulými členy jsem se moc nevybavoval. Říkal jsem si, že mám jiné věci na práci.
Nechci udělat znovu stejnou chybu, jako tehdy. Navíc je z Fairy tail, viděl jsem značku, a komu jinému bych měl v tuto chvíli věřit, než členům vlastního cechu. Pravda, sice ji vůbec neznám, ale… rozhodně nepůsobí jako špatná osoba. Naopak, vypadá, že mi chce pomoct, i když z jejího pohledu musím vypadat jako blázen.
To mi připomíná, že bych se možná měl konečně představ…, mé myšlenky přeruší pevný stisk na zápěstí a následný běh skrze město.Co to je? Vždyť tady přece nikdy žádný obchod nebyl a kam se poděl ten strom… vždycky jsem si pod ním četl. To tady opravdu nezůstalo nic stejné, běží mi mimoděk myslí během cesty, když se najednou zastavíme. Zvednu oči a uvidím vývěsní štít identifikující naši gildu.
Zajímavé. Jenom drobný dotaz, řeknu po krátkém falešném zamyšlení. Předpokládám, že jsi to nebyla ty, kdo vystěhoval celý cech z bývalé budovy sem, že ne? A jestli jsi to nebyla ty, pak nějak nechápu, proč by ses měla za něco omlouvat. Navíc, stejně mám dojem, že mnohým lidem z mé doby by se líbilo, že mají gildu ve staré hospodě, začnu zprvu vážně, ale pak se usměju, abych dal najevo, že vše myslím jako žert.
Mimochodem já jsem Liam. Kvůli všem těm událostem, které mi unikly, jsem se úplně zapomněl představit, nabídnu dámě dlaň. Následně se podívám na doposud zavřené dveře a opět obrátím oči k Mie.
Nyní bych asi měl jít za mistrem. Doprovodíš mě i dovnitř, přece jenom ty na rozdíl ode mě víš, jak vypadá?, zeptám se s nadějí.

První práce…

Akemi

Na ušklíbnutí od Akemi jen povytáhnu výmluvně obočí a pak to nechám být. Já jsem možná „člověk“ jen napůl, ale koho tady vychoval drak? Kdo ví, čím vším se živili.
Už se otáčím, abych se vydal za mistrem a zkusil získat nějaké další informace, ale zjistím, že není třeba. Ať už nás poslouchal, plánoval poradit s výběrem, nebo nás chtěl prostě popohnat, najednou zjistím, že stojí hned vedle.
Jasně, vlastně se to dalo očekávat, pomyslím si rozmrzele, když zjistím, že ani panu Stonharmovi nesdělili žádné podrobnější informace. Koneckonců, většina lidí pravděpodobně mágům pořád nevěří… a i když se na ně obrátí s prosbou o pomoc, mohou taky klidně doufat, že se se spolu svým cílem vyřídí navzájem. Na světě by pak bylo o pár nebezpečných a nekontrolovatelných jedinců méně… ne?, povzdechnu si v duchu.
Ovšemže, vždycky předpokládej to nejhorší, a pokud se pleteš, v nejlepším případě pak budeš pouze příjemně překvapen…, zamumlám polohlasem frázi, která mě provází celý život, ale nesměruji ji na nikoho konkrétního.
To mi připomíná, že bych se ti asi měl „ukázat“. Pokud spolu budeme spolupracovat, stejně bys mě pravděpodobně dříve nebo později viděla takového, jaký opravdu jsem… a osobně nechci, aby to bylo zrovna uprostřed nějakého boje, prohodím náhle.
Nechám uplynout několik vteřin, abych věci příliš neuspěchal, a potom spustím masku, pod kterou jsem se všechny ty roky schovával. Mistr Stonharm mou podobu už zná, protože jsem mu ji odhalil během svého přijímání, proto se soustředím na reakci Akemi… třebaže si pochopitelně dávám pozor i na zbylé jedince v místnosti. I oni by mě přece jenom časem odhalili… ať už náhodou nebo z mého vlastního popudu. Proto asi ani nemá smysl chodit někam do ústraní. Alespoň tady bych mohl zkusit být sám sebou.
Jak iluze postupně začíná mizet, na částech mé kůže se začnou, na první pohled poněkud chaoticky, objevovat pruhy fialových šupin. Dále se mi prodlouží a zostří nehty, které mají nyní černou barvu, mé oči, lépe řečeno jejich duhovky, ještě o odstín více zrudnou a po stranách hlavy mi vyraší dva zašpičatělé rohy.
Usměju se, abych dal najevo, že všechno je naprosto v pořádku. Jakmile však o chvilku později promluvím, je na moment vidět, že i mé zuby prošly lehkou změnou. Jsou o trochu užší a ostřejší, než je tomu u obyčejných lidí.
Takže, ještě jednou. Jmenuji se Reilly a doufám, že spolu i přes naše odlišnosti budeme schopni spolupracovat, řeknu klidným a vyrovnaným hlasem, zatímco uvnitř jsem jako na trní. Mistr byl jedna věc. Dalo se čekat, že bude zvyklý na nejrůznější podivnosti, ale teď tady máme holku odchovanou drakem… doufám, že neztratí svůj optimismus, který se jí prozatím drží. Z toho důvodu prozatím ani neprozrazuji, že umím létat. Přece jenom opatrnost především.
Dejte mi chvilku, než si dojdu do pokoje pro svůj tlumok a taky budu moct vyrazit, řeknu ještě, pokud nemá někdo nějaké námitky k mému „novému“ vzhledu a otočím se směrem ke dveřím vedoucím do patra. Nemůžu vědět, jestli se sem zase vrátím, takže všechny mé věci jdou hezky se mnou.

Oberon a Darion

Rozdýchala jsem to, naštěstí. Trvalo to však chvilku a opravdu jsem mu nechtěla pozvracet nový oblečení, takže mi to dalo zabrat. Styx se rozhlíží po okolí a když mě opět Oberon zvedne a dá si mě za krk, tak mírně vypísknu ale nechám se.
,,Jsme přijati všichni... Jsme tým..."
Řeknu k Oberonovi a nechám se nést. po cestě si dávám pozor na cedule, abych neměla vyražené třeba uvítání na ramen na hlavě nebo něco podobného. Zastavíme se teprve před cechovní budovou, kde Oberona poprosím, aby mě dal dolů.
,,Myslím že tady už vysoko být nemusím."
Styx se rozletí obhlédnout cech a evidentně něco žbrblá, ale mě to nevadí.
,,Je to... Je... To... Krása..."
Vydechnu a kdyby to šlo, tak mám místo očí hvězdičky. Darion rozrazí dveře a mě trochu zamrzí to, že je cech prázdný, ale pro teď si nejspíše vystačíme sami čtyři...
Rozejdu se za Darionem a pořádně si prohlédnu cech. Pak se nás přízrak zeptá, kam chceme značku. nechám jít Oberona první, protože já ještě nevím. Styx si jí nechá dát na záda a já? Stojím tam, jak opařená a neustále vymýšlím pro a proti. Nakonec si jí nechám dát na levou stranu šikmo od pupíku na břicho. Dnes mám krátké tričko, takže to vynikne. Když mi jí vyrazí, tak dlouze vydechnu, ano... Měla jsem zatajený dech, protože tohle se nestává tak moc často... Vlastně nikdy se to nestalo. Usměji se na Dariona a zákeřně skočím po Oberonovi a radostí ho obejmu... Jsem šťastná... Pustím ho a Styxe nechám na zemi. Darion se rozešel dolů do sklepení a začne nám vyprávět o tom, co vidíme... Když strhne plátno, tak Sty i já zůstaneme strnule stát a jen s otevřenými tlamkami zíráme na obrázek.
,,Padesát let?"
Zeptá se Styx a já se na něj podívám. Vím přesně, kam kouká a já ho jen pohladím. Pak Darion začne s proslovem a mě běhá mráz po zádech, až se musím oklepat.
,Myslím, že nebudeme tak dobří, jako oni... Ale... Můžeme být podobně dobří."
Pousměji se. Mě osobně zaujal kluk s růžovými vlasy, kterému vylétají z úst plameny.
,,Znáš jejich jména?"
Zeptám se, ale pochybuji, nebo možná... Přízrak se pak rozmluví o tom, že si máme vybrat práci. A zmizne někam nahoru. Podívám se na Oberona.
,,Myslíš si, že někdy budeme stejně dobří, jako oni?"
Zeptám se ho a pak vezmu Stye do náruče.
,,Určitě se někdo najde Styxi neboj se."
,,To jsi říkala už před tím..."
,,Já vím, ale já tomu věřím..."
Pevněji ho stisknu a začnu ho hladit.
,,Oberone? Půjdeme už nahoru?"
Zavolám na něj a sama se rozejdu pomalu po schodech nahoru.
,,Darione?"
Lehce zavolám, a doufám, že se mi ozve...
,,Jaké práce jsi měl na mysli?"
Zeptám se ho a čekám u tabule, kde jsou ještě dvě práce. Se zájmem si je začnu prohlížet a doufám, že Oberon přijde brzy, abychom mohli vyrazit.

První mise

Reilly

Při poznámce o tom, že bych si z něj mohla udělat svačinku se jen ušklíbnu. Že to říká zrovna on. Každopádně když mi odsouhlasí úkol který jsem si vybrala tak ten papír složím a strčím do kapsy u kalhot. Nakonec se k nám vydá i mistr. Ani se mu moc nedivím, že jde s námi. Musíme být ale zvířata, když nás chce hlídat osobně. Dcera draka a napůl démon. Tohle musí být ten nejpodivnější tým, který se kdy ve fairy tail utvořil.
A potom se znovu ozval Sayuri. Miluji když mi tohle dělá, když jsem šťastná a spokojená a on mě znervózní. Řekni mi Akemi, jsi si jistá? Ještě pořád se můžeš otočit a odejít. Vůbec se mi to tu nelíbí, abych řekl pravdu nelíbí se mi to nikde. Měla by jsi se vrátit k Renjirovi. Jenže tentokrát tu jeho hru hrát nehodlám. Položím ruku na levý bok, na místo kde mám svůj znak Fairy tail. Sayuri se mýlí. Teď už nemůžu couvnout, patřím k nim a Sayuri to taky jednou pochopí a začne se mu tu líbit. Usměji se a rychle prolétnu pohledem mistra i Reillyho. "Já jsem připravena. Můžeme klidně vyrazit."
Fajn, ale pak si nechoď stěžovat. Mimochodem, víš co tahle první cest obnáší. Už to vidím. Ty a dva poměrně hezcí kluci, co se tak asi může stát? A co víc, představ si ten zápal boje, roztrhaná trička, krůpěje potu stékající po vypracovaném těle... Akemi už se červenáš? Ztuhla jsem, Sayuri ví kam vrazit nůž, ví mé slabé stránky a dobře toho využívá. Nesnáším když tohle dělá. Nasucho jsem polkla a tváře se mírně zbarvily do ruda. Trochu to ve mě hrklo.... trochu víc.
Akemi to přeci zvládneš, nemůžeš se to teď vzdát. Navíc, Sayuri jen rýpe, znáš ho. "Nesnáším tě." Zamumlala jsem tak aby to nikdo neslyšel, tedy nikdo až na Sayuriho, moc dobře vím, že slyší všechno. Jen rýpu Akemi, přeci se tak snadno nezamiluješ, a kdyby jo tak utečeš....jako minule.

Sklep Fairy Tailu
Oberon a Sora
odkaz

Darionův úšklebek na tváři jasně naznačoval, že si z toho, co mu Sora řekla ohledně tohohle stylu cestování vůbec, ale vůbec nic nedělá a s klidem si to mašíruje do boční uličky a míří blíže k okraji města do jedné ze zapadlejších čtvrtí. Koutkem oka vás pozoruje, jak děláte šaškárny.
"Až budeme ve Fairy Tailu musím vám třem něco ukázat. Mistr tam vodí všechny nové členy, ale pokud nebude zrovna přítomen, budu se toho muset ujmout sám."
Podotkne klidně Darion. Když dorazíte k cechovní budově, na které visí vývěsní štít se znakem Fairy Tailu, stejným, jako ten, který má Darion na paži. Jinak vypadá cech, jako obyčejná stará hospoda. (Okolo již nikdo není skupiny Areka a Verica již odešly.)
"Vítejte ve Fairy Tailu!"
Křikne majestátně Darion a rozpřáhne ruce od sebe, aby poukázal na svůj dech. Čiší z něj hrdost a nadšení, pak udělá krok kupředu a rozpřáhne ruce od sebe a svými mohutnými dlaněmi rozrazí dvoukřídlé dveře cechu dokořán. Dýchne na vás atmosféra cechu, ač jak si můžete povšimnout, tak prázdného. Zdá se, že je zde málo členů, nebo všichni pracují, nebo dokonce obojí. Ale i tak má tahle hospoda, tenhle cech něco do sebe. Darion rozhodně a klidně kráčí středem místnosti mezi stoly k barovému pultu. Pravou rukou se o něj opře a ladně jej přeskočí, přitom se otočí aby vám byl opět čelem a s lehkým úsměvem sáhne pod stůl odkud vytáhne razítko.
"Tak kam chcete svou značku cechu?"
Povytáhne obočí a počká jestli ještě necouvnete a pak vám vyrazí značku cechu razítkem dle vaší volby. Všem třem. Je to opravdu zvláštní pocit mít svůj cech.
"A teď to co jsem sliboval následujte mne."
Usměje se na vás a zamíří po schodech dolů do potemnělého sklepa. Vám se líhnout v hlavě představy o tom, že vám tam dá znovu nakládačku, nebo co strašného se tam na vás chystá, ale nakonec vás zvědavost přemůže a vy sejdete dolů.
Tam vás čeká překvapení, čekali byste zde skladiště, mučírnu, cokoli ale ne galerii starých obrazů, které osvětlují světla svíček, které Darion zapálil. Na obrazech rozpoznáváte mnoho lidí, kteří mají na svém těle značku Fairy Tailu. Darion stojí na nejvzdálenějším konci, kde je na podstavci jeden zakrytý portrét.
"Pohleďte!"
Stáhne plátno z portrétu a můžete vidět krásně zarámovaný obrázek.

"Tohle jsou mágové z Fairy Tailu před 50 lety, jejichž odkaz neseme dál!"
Rozléhá se to až se sklep otřásá a vás mrazí v zádech.
"Je to starý výstřižek z časopisu a našemu Mistrovi dalo velkou práci jej sehnat. Vodíme sem však každého nováčka, abyste mohli vidět naše nejslavnější mágy a abyste pochopili, že Fairy Tail je rodina, která se chrání! Kdo se jednou stane jejím členem už nikdy jím nepřestane být!"
Duní jeho hlas, má to vážně sílu a atmosféru.
"Dělejte svému cechu čest a zaslužte se o to, abychom byli zase nejlepším cechem ve Fiore!"
Na jeho tváři se objeví úsměv.
"Tohle je Fairy Tail!"
Zaduní, husina vám běhá po zádech, ale je to příjemné a on zvedl sevřenou pěst ke stropu. Když jí spustil, tak po chvíli zakryl onen obraz a zamířil ke schodům sklepa.
"Tým jste již utvořili, takže až se na to budete cítit, tak za mnou přijďte nahoru a vyberete si práci, na které vás jakožto dozor doprovodím. Ostatní nováčci již asi vyrazili proto tu není ani Mistr."
Podotkne Darion a zmizí někde nahoru po schodech.

Zpátky doma?
Liam
odkaz

"Už tomu tak bude...."
Špitne Mia a pak se na tebe zadívá.
"Takže ty jsi hvězdný mág a celou tu dobu jsi byl......v jejich světě?"
Vykulí udiveně oči, když poslouchá tvá první slova. Pak tě mlčky poslouchá, asi neví, co přesně říci. Rozjasní se, až když po odeznění toho výkřiku z náměstí nabereš na úsměvu.
"To byl Darion.....náš Přízrak."
Lehce se pousměje Mia a napůl se otočí za výkřikem. Kdo ví, co přesně tím myslela, pak ale věnuje již svou pozornost opět tobě.
"Doufáme, že se nám daří držet duch starého Fairy Tailu. Mistr Arek si s tebou už určitě bude vědět rady."
Zazáří povzbudivým úsměvem, zdá se, že ona je takové to sluníčko, které přináší radost do tmy, která v cechu může vzniknout. Snaží se pořád hýřit dobrou náladou.
"Tak pojď už domov čeká!"
Usměje se a než stihneš něco odpovědět drapne tě za zápěstí jedné ruky a rozběhne se s tebou kupředu nejspíše směrem k cechu. Proběhnete jednou vedlejší uličkou a pak zamíříte v zapadlé čtvrti k staré trochu zchátralé budově, která připomíná bývalou hospodu, ale jedna věc na ní říká, že tohle je to místo, místo kam ses chtěl celou dobu vrátit. Vývěsní štít, který na ní visí se značkou Fairy Tailu.
"Jsme tady!"
Řekne rozzářeně a zastaví se u zavřených dvoukřídlých dveří.
"Promiň jestli kdysi vypadal líp, ale děláme co můžeme."
Trošku smutně pohasne, protože neví jestli tě nezklamala.

Nová rodina
Sora

Zabralo to. Kvádr jej zaměstnal natolik, že se Sora trefila. Nebo spíše trefila by se, ale on je prostě zatraceně rychlej. Tak rychlej, že je to jen těžko uvěřitelné. Ale i tak, máme úspěch. Napřímil jsem se a najednou jsem se díval do očí Darionovi, který držel Soru za ruku. To se s ní jako teď pohl? Chudák holka. Nevypadá, že by to nesla zrovna nejlíp. Až jsem se musel pousmát, když mu zahrozila. Pak ale Darion udělal něco, co jsem nečekal. Vzal mě za zápěstí a zvedl mi ruku do vzduchu, stejně jako celou Soru a z plných plic zařval to jméno. Fairy Tail. V tu chvíli jsem byl ohromen a vůbec jsem nevěděl, co dělat. Cítil jsem se jako vítěz. Jako kdyby se mi stalo něco neskutečného. Až z toho všeho padla brada.
Když pak řekl, že nás doprovodí do cechu, stále jsem tomu moc nevěřil. To jsme to opravdu dokázali? Vždyť jsme jej neporazili. Ani jsem se moc nepředvedl, vždyť jsem udělal jen jednu věc. Soru chápu, že vzal, ale...
„J-jo. Hned,“ řekl jsem, jako bych byl mimo a jen tak mimochodem jsem zase zatlačil ten kus kvádru zpět a zahladil, takže to vypdá jako nové...tedy až na rozbitou dlažbu, ta se bude muset znovu poskládat. Když jsem se pak otočil zpět, koukal jsem zblízka do očí Stixovi.
„Jsem rád, že si to myslíš,“ pousměju se a koukám, jak se Styx rozletí zpět za Sorou a usadí se ji na hlavě. Společně pak jdou za Darionem. Mě chvíli trvalo, než jsem se rozešel za nimi. Přeci jen...pořád jsem tomu nemohl uvěřit, že to šlo tak snadno. Když jsem je konečně došel, chytl jsem oběma rukama Soru za boky a vyzdvihl ji nahoru. Znovu jsem si ji posadil za krk.
„Ať všichni vidí nového člena Fairy Tailu,“ zazubím se na ni.