Pozdnější návrat, než bylo plánováno…

Rok X842?… 842? Když jsem odešel, psalo se X779, hlesnu tichým hlasem a zahledím se kamsi do prázdna, jak se urychleně pokouším počítat. Kvůli stále narůstající nervozitě mi to zabere poněkud delší dobu, než by tomu bylo jindy, ale nakonec se doberu ke kýženému výsledku.
To tady opravdu mezitím uteklo skoro třiašedesát let? Tohle si někdo zodpoví…, zamumlám téměř neslyšně. Hydro… máš tolik hlav, a ani jednu nenapadlo se zmínit, že u vás v domovské sféře plyne čas jinak, než tady? Nebo kohokoli jiného? Sextante, ty máš přece vždycky plno rádoby důležitých informací, ale tento drobný detail jsi vypustil?, pokračuji „klidným“ tónem, třebaže nejradši bych poslední slova hystericky zařval do celého okolí.
Hele, to znamená, že už nikoho z cechu neuvidím? Tedy z cechu takového, jak ho znám já?... ani jsem se s nikým nijak zvlášť neloučil. Očekával jsem, že se zase vrátím a všechno bude jako dřív, včetně těch neutichajících bojů rudé a bílé, a ne… tohle, usednu v tureckém sedu na zem bez ohledu na možnou špínu.
Takže už asi nezjistím, co se Natsuovi vylíhlo z toho jeho vajíčka… nebo jestli ten dobrák Elfman našel svého papouška. Nedozvím se, jestli Erza a Mira dokázaly uzavřít mír nebo jestli Wakaba či Macao našli někoho, kdo by je miloval…, začnu se tlumeně pochechtávat pod silou všech těchto až příliš náhlých změn.
A třešnička na dortu… otevřeli v gildě galerii „“starých časů“. Schválně se můžu podívat, jestli jsem tam někde taky zachycený, ale pochybuji o tom. Před svým "zmizením" jsem nebyl nijak zvlášť výrazný nebo průbojný. Od ostatních jsem si držel spíše odstup, protože mé myšlenky neustále tíhly jinam, a kam mě to dostalo…, přestanu se sice smát, ale na tváři mi stále zůstává smutný a neupřímný úsměv.
Teď jsem sice zpátky, ale… je to stále "náš" Fairy tail nebo „jejich“ Fairy tail. Kam jsem se to vlastně vrátil? Co mě tady čeká?, promluvím opět polohlasem kamsi do prostoru, přičemž jaksi pozapomenu, že jeden ze současných členů stojí hned vedle mě.
Do reality mě vrátí o chvilku později výkřik, který se rozletí celým městem. Ihned vyskočím zpátky na nohy a otočím se směrem k místu, odkud pravděpodobně vycházel. Ze světa duchů jsem samozřejmě zvyklý na hlasité a nečekané zvuky, ale tenhle je jiný. Nese s sebou zrovna ta slova a, co je důležitější, emoce, které jsem potřeboval slyšet.
Ano… Fairy tail. Lidi se mohli změnit… budova přesunut… ale duch cechu jistě žije dál. Pořád přitahuje ten stejný typ lidí, jako tehdy. Přes tohle se nepřenesu hned, ale život jde dál… jak jsem ostatně právě zjistil z první ruky. Zahledím se na oblohu a volně plující mraky. Nadechnu se, vydechnu, znovu nadechnu a otočím se zpátky na dívku.
Nevím sice, kdo to byl, ale tohle mi rozhodně pomohlo. Uplynulo možná pár desítek let, ale některé věci se prostě nezmění, usměji se tentokrát trochu upřímněji. Pořád je toho sice na mě trochu moc, nicméně sedět tady mi nepomůže. Pořád musím splnit svůj slib… a doufat, že se nebude konat „slavnostní“ rvačka na přivítanou od zbylých členů… třebaže jsem ho dal předchozímu mistrovi, zakončím a lehce se opráším, jako kdyby mi ještě před chvíli nehrozila lehčí varianta zhroucení.

Náměstí- konec?



Můj skok byl rychlý, ale ještě než jsem zasáhla, tak Darionovi do zad vystřelí Kamenný kvádr a já se musím pousmát.
Výborně! Naprosto skvělé...
Mám radost a i když i tu mou ránu vykryje, tak mu to dalo docela zabrat, co jsem ráda, protože přeci nejsme žádná béčka. Když mě drží, tak si položím otázku, proč se tomu nevyhnul? Já mohla mít obličej rozpláclý a on se ani nemusel zapotit. Promluví na mě a řekne mi, že jsem jako nějaký neurvalec z jeho cechu. Ušklíbnu se a podotknu.
,,Tak to bych možná i zapadla..."
Pak přijde to, co mě znervózní... Přehmátne a můj obličej se zkroutí do vyděšeného výrazu, když v tom... Vzzzm...
A objevíme se před Oberonem.
Tělo se mi chvěje a mám rozšířené zorničky a co hůř je mi příšerně špatně...
On mě přenesl... On mě... On to... Proč to?! Fuuuuj
Začnu zhluboka dýchat, ale to už mě mírně probere to, že vlaju asi půl metru nad zemí a jeho křik, když vykřikl jméno svého cechu. Až mě z toho zaduněla hlava. Jakmile mě dá zpět na zem, tak se začnu prohlížet jestli mám opravdu všechno, nakonec se na něho podívám a vztyčeným ukazováčkem na něj namířím a řeknu.
,,Tohle už nikdy... NIKDY! Nedělej..."
Ještě se párkrát zhluboka nadechnu, abych mu nepozvracela boty a když sem i žaludek trochu uklidní, tak... Tak se máme jít podívat do cechu?!
Takže jsme přijatí?
Styx vzlétne a evidentně je šťastný, ale nemluví. Evidentně tuší, že mi není nejlépe... Ono... Celkově doprava mi nedělá dobře...
,,Slyšíš to Styxi? Jdeme se podívat do Fairy Tail!"
Řeknu nadšeně.
,,Jistě... Překvapila jsi mě... Ale on..."
Přeletí k Oberonovi.
,,Kamenná magie..."
Prohlíží si ho a evidentně je z toho také překvapený až nakonec dodá.
,,Myslím, že si vy dva budete rozumět."
Přeletí ke mě a přistane mi na hlavě. Oba se zhluboka nadechneme a vyrazíme za Darionem vstříc nové budoucnosti.

Víla nabitá bleskem
Oberon a Sora
odkaz

Sora se rozhodne, že je čas znovu se na Dariona vrhnout. Ten už na vás čeká a na rtech mu stále pohrává klidný úsměv. Plameny ohnivé drakobijky jsou opravdu impozantní a její pěsti žhnou, jako výheň. Letí na svůj cíl, jako šíp. Darion jen s klidem stojí a čeká.
Pak se rychle částečně bokem natočí dozadu protože zpoza něj vystřelí kamenný hranol, který mu mířil do zad. Musí mít opravdu velmi dobře vycvičené reflexy, protože jinak, by si toho tak rychle nemohl všimnout ale i tak to pro něj bylo příliš nečekané. Vykryl úder kvádru svým předloktím. Zajiskřily opět blesky, když o jeho předloktí narazil kámen a Darion zatnul zuby. Úder to byl opravdu prudký a tvrdý, o čemž svědčí i to, že se po dlažbě jeho nohy asi o metr posunuly.
"Kamenná magie?!"
Zavrčí skrze zuby a koutkem oka slétne k Oberonovi. To už je tu ale Sora a pak přijde její úder na hruď. Oheň zažhne a blesky se zablesknou, když se opět střetnou dvě magie. Darion skrze svou bleskovou magii drží za ohnivou pěst Soru ve vzduchu a blokuje tak dlaní její útok. Na všechny strany odletují žhavé jiskry ohně a blesku, které chladnou na zemi. Zdá se, že jej to stálo docela dost námahy vykrýt oba údery dostatečně rychle, aby nepřišel ke větší újmě. Otázkou však zůstává proč se tomu nevyhnul a znovu nezmizel.
"Máš výdrž a odhodlání. Připomínáš mi jednoho neurvalce z našeho cechu."
Na tváři se mu objeví udýchaný úsměv. Pak se najednou vše změní Sora ucítí, že Darion přehmátl a najednou jí už nedrží za pěst, ale chytl jí za zápěstí a pak se jí vše kolem rozmazalo......Oberon viděl zase pro změnu to, že najednou Darion i Sora zmizeli v záblesku, tak jako předtím pouze Darion. Znamená to, že jí vzal sebou? Odpověď se naskytla jen o zlomky sekundy později, když se najednou objevil Darion ve své plné výšce před Oberonem. Soře pro změnu z toho bylo na zvracení, protože právě absolvovala neuvěřitelně rychlý přesun z místa na místo, jaký ještě nezažila. Upřímně sama neví, co přesně se s ní dělo. Darion pohotově chytl Oberona za zápěstí jedné jeho ruky a pak udělal něco nepředvídatelného.
"Fairy Tail!"
Zakřičí na celé kolo, že to muselo být slyšet snad přes půlku města a zvedne obě ruce vysoko nad sebe a dál drží vás oba každého za jedno zápěstí, takže vám zvedne také ruce do vzduchu, jako by provolával slávu vítězům. Nutno podotknout, že Oberona to dostalo do jeho plné výšky vzhledem k výšce Dariona a Sora skoro visí ve vzduchu díky své malé výšce. No spíše úplně než jen skoro.
"Teď pojďte se mnou ukážu vám, náš cech."
Usměje se na vás oba a nechá vaše ruce klesnout, nejspíše si uvědomuje, že kdyby vás pustil, tak by si Sora namlátila. Poodstoupí od vás a koukne po kvádru na náměstí.
"Jestli můžeš tak to zase ukliď."
Zašklebí se na Oberona a počká, až se vzpamatujete. Znamená to patrně, že jste prošli uvítáním.

Šokující zpráva od Mii
Liam
odkaz

Mia se na tebe chvilku soucitně dívá a pak sklopí pohled smutně k zemi.
"Není to žádný žert mluvím naprosto vážně."
Pokývne hlavou a vzhlédne k tobě.
"Pokud se nepletu měl by teď být rok X842. Nevím ve kterém roce jsi přesně odešel ty."
Mluví potichu skoro, jako by se bála, že ti tím ještě více ublíží. Tobě však dochází smutná pravda, že pokud je rok 842 tak je to možná ještě více, než 50 let, co uplynulo od doby, co jsi tu byl. Téměř určitě. Jsou to zdrcující informace pokud jim uvěříš.
"Nikdy jsem nikoho z původních členů Fairy Tailu nepoznala. Žádný se do cechu po obnovení nevrátil."
Zašeptá smutně.
"Vždy jsem je znala jen z obrazů ve sklepě."
Dodá tiše. Zdá se, že si opravdu legraci nedělá. Nebylo by skoro k uvěření, že by měl Fairy Tail až tak dobrou herečku, která by se před tebou skoro rozbrečela a chovala se až takhle přirozeně. Pak někde v dálce zaslechneš silný cizí výkřik.
"Fairy Tail!"
Mia se ohlédne směrem k náměstí odkud to přišlo. Jste kus cesty odtamtud.
"To byl asi Darion, co tam asi zase vyvádí."
Zamumlá spíše pro sebe a vrátí svou pozornost tobě.

Práce volá
Akemi, Aileen, Reilly a Veric
odkaz

Mistr Aren vás bedlivě sleduje, když si vyberete své práce a s mírným úsměvem se k vám vydá.
"Vericu spoléhám na tebe, že na své nováčky dohlédneš. Ne, že zase něco srovnáte se zemí, jako při cestě tím vlakem......vím, co chceš říci ale prostě pokuste se toho zničit, co nejméně, víš kolik s tím mám pak papírování."
Zašklebí se na něj Mistr a pak se zhluboka nadechne a zaměří se na Reillyho a Akemi, kteří patří nyní pod jeho dozor.
"Až budete připraveni můžete vyrazit. Co se týče toho týpka.....pfffch žadatelé většinou dávají nedostatečné info, aby mohli nabízet menší odměnu, než by byla třeba, takže moc víc, než vy o tom nevím, ale raději být váma počítám s tím, že to bude někdo, kdo magii ovládá."
Vyloží vám poklidně a pokrčí rameny.
"A jinak Aileen cesta bude nejrychlejší pravděpodobně vlakem....vlastně nevím pokud byly poškozeny koleje, tak těžko říci. Ale určitě si poradíte."
Obdaří vás úsměvem a pak čeká až jeho skupina bude chtít vyrazit. Je docela zvláštní, že se nijak nebojí opustit cech.

Sladké probuzení?
Yuichi
odkaz

Nevíš, jak dlouho jsi byl mimo sebe, ale co můžeš brát jako positivní, je to, že ses probudil. Nyní si jsi jist,že tě opravdu někdo vytáhl z tvého zakletí a poslední události nebyly pouze výplod tvé fantasie a snění. Když otevřeš unavené oči vidíš, že ležíš na dece a vedle tebe hoří menší ohýnek a něco tu pěkně voní. Když se trošku rozkoukáš uvidíš Štístka, který sedí proti tobě přes ohýnek na kameni a dívá se zamyšleně do ohně.
"Tak už jsi vzhůru? To je dobře....musí ti vážně chybět...."
Řekne tiše nepřítomně a dál hledí do ohně.
"Mluvil jsi ze spaní, pořád dokola jsi mumlal jejich jména a věci okolo nich. Fairy Tail musel být tehdy úžasný..."
Šeptá nevíš jestli k tobě, nebo sám pro sebe, každopádně vypadá, že je trošku duchem nepřítomný.
"Měl jsi pravdu Fairy Tail nikdy neskončí. Určitě ne dokud budu žít."
Pak mlčky hledí dál do ohně, sekundy se vlečou nehorázně. Kdo ví o čem přemýšlí, každopádně jeho tvář napovídá, že je ustaraný. Tolik starostí nebývalo zvykem vidět v tak mladých tvářích. To možná tak Mistr Makarov býval ustaraný, když se doslechl, co jste provedli. Ale většina členů cechu bývala vždy veselá a bezstarostná.

Vyrážíme na náš první úkol!

Zamyšleně jsem se zakoukala na tabuli s prácemi, které zůstali na výběr, po té co si jednu z nich vzali mí dva kolegové a pak jsem se podívala na Verica.

„ Co kdybychom si vzali tu s Aquaparkem? Já ovládám vítr, ty led. A mohla by to být i legrace.“

Pousmála jsem se a sebrala jsem práci na záskok.

„ No uvidíme… bude to pěkná makačka, počítej s tím, ale zase je to celkem pěkná suma, alespoň pro začátek.“

Promluví na mě kočka, když mi vezme z prstů listinu a sama si ji dobře prohlédne. Pak se lehce zamračí než mi vrátí papír zpátky do rukou a já ho složím.

„ Moc věcí na balení nemám, takže můžeme vyrazit klidně hned.“

Pousměju se a kouknu na Verica. Jestli mi to odkývne, vyrazím do svého pokoje, sbalit nám přikrývky a těch pár věcí, co máme, mimo jiné i zbytek peněz, které jsem si vydělala z předchozích zastávek ve vesnicích a vrátím se rychle zpátky.

„ Jdeme? Koupila bych ještě na trhu nějaké jídlo na cestu a můžeme vyrazit…“

„ Víš vůbec, kterým směrem Crocus je? A nebo jak se tam dostat?“

Otázala se Vinry a mě k ní sklouzl pohled. Pak jsem se podívala na Verica a zavrtěla jsem hlavou.

„ Ale to nevadí, zeptáme se, jestli to nebude vědět Veric.“

Pokrčím rameny a vezmu jí do náručí. Batůžek s věcmi si hodím na záda a kouknu na Verica.

„ Můžeme?“

S tvrdohlavcem

Všechno mě bolí.... Břicho, pánev, páteř, hlava... Cítím jak se mi sráží krev v puse a je vyprahlejší než zem na které ležím. Pokouším se zvednout, zarývám prsty do hlíny pode mnou v marné snaze cokoliv udělat, ale jsem příliš slabý, tak slabý, že ačkoliv se snažím pohnout, vůbec to nejde. Mé zorné pole se mi zatmavuje tím, jak se má víčka pomalu ale jistě zavírají...

Pořád je zde ten týpek. Štístko, který se na mě dívá a něco mi říká. Nemám ale žádnou energii ho poslouchat. Pokud si chtěl povídat, tak to mě udělat předtím než se rozhodl mě zmlátit a vyrazit ze mě duši... Teď již jeho slova působí pouze jako slabá ukolébavka. A ke mě se plně dostává pouze pár slov. Z posledních sil se mu proto snažím říct pár slov. Fairy Tail ni--kdy ne skon-čí Jen co to dořeknu, tak definitivně ulehám bez jakýchkoliv známek vědomí. Je mi úplně jedno co se se mnou stane. Jediné čím jsem si jist je to, že to už určitě horší být nemůže.

Přidělení nováčci

Když na mě promluví Mistr, tak s rukama v kapsách k němu posunu svůj pohled a lehce se ušklíbnu.
"Až takhle bych to nenazýval. Dejme tomu, že chci vidět, co v nich je."
Upravím jeho posudek ohledně povinností, které rozhodně, ale rozhodně nejsou něco, co bych chtěl plnit. Pak slétnu pohledem po nováčcích. Předpokládám, že jsou všichni hrozně rádi za můj ranní budíček, ale co už. Hold se vyspí jindy....možná.
Když mi Mistr přidělí Aileen a její kočku nehnu ani brvou jen s klidem přikývnu. Jsem rád, že mi Mistr přidělil alespoň ty, které už trošku znám. Ač ti druzí dva by taky nemuseli být zrovna marní, no možná příště.
Mistr se také zmíní o tom, že sám dohlédne na druhé dva nováčky. Po tváři mi přelétne mírný úsměv.
"Tak náš Mistr chce ty dva okouknout sám? Hmmm zdá se, že jsou to zajímavé kousky. Když jsem nastoupil, taky na mě dohlížel...."
Pak slétne můj pohled na Aileen a tabuli s pracemi.
"Tak, co už máš vybranou práci? Vybírej rychle, nebo ti tam žádná pořádná nezbyde."
Zasměju se, ano mělo to být žertem, ale často to může být pravdou zvláště, když přijdou nové práce a většina cechu nemá, co dělat. To je potom boj u tabule, kdo vezme tu lepší.

Před nástěnkou

Akemi

Co se děje?, pomyslím si nervózně, když mě Akemi začne probodávat očima. Sama přece tvrdila, že má s šupinami své osobní zkušenosti… a nevyznělo z toho, že se jedná o zapovězené téma. Proč ji tedy zmínka o ještěrech tolik popudila?
Řekl jsem něco, co jsem neměl?, promluvím opatrně a vrhnu po Akemi zmatený pohled, protože ticho se začne nepříjemně protahovat. Příliš často s lidmi takhle otevřeně nejednám, takže to nemusím hned poznat, dodám skoro omluvně, protože třebaže se Akemi po chvilce začne opět usmívat, pořád mám na paměti její předcházející výraz.
Má co do činění s přerostlými ještěrk… moment, on ji vychovával drak?!, rozšíří se mi oči. Nejdřív Veric a teď i ona? Teď už není tak překvapivé, že… její chování není úplně takové, jaké bych čekal od normálního člověka. I to očichávání už dává větší smysl. Ale… znamená to, že bude taky vyhledávat rvačky a potyčky, jako byla ta u přijímání do cechu, nebo je takový jen ten ledový postrach?
Vychoval tě drak, řeknu pomalu a rozvážně. No, ani já neměl normální dětství, ale… neznamená to doufám, že cokoli živého v tvém dosahu je potenciální svačinka, že ne?, usměju se.
Možná proto nás doprovází mistr a ne ten druhý… dva lidští draci by určitě dokázali způsobit určitě pěknou paseku. Stačí, kdyby jeden z nich ztratil sebeovládání a… no… dopadlo by to špatně, zauvažuji v duchu, zatímco vstřebávám nové informace. Nicméně mohu být na sebe pyšný, protože moje první myšlenka nebyla o tom, že bych měl uletět oknem.
Ani nezaváhala, povzdechnu si v duchu nad jejím výběrem. Pokud vyrůstala v divočině pod ochrannými křídly nebezpečného draka, tak asi nemůžu čekat s tím, že by byla ochotná vzít něco klidného. Doufal jsem, že když už, tak možná ten doprovod, ale není mi přáno. Je zřejmé, že si nedělá vůbec starosti s tím, že o svém protivníkovi nic neví… asi jí to přijde o to víc „vzrušující“.
Eh… dobře, jak myslíš. Můžeme se ještě zkusit zeptat pana Stonharma, jestli třeba nemá nějaké informace o tom záškodníkovi… minimálně by mohl vědět, jestli se jedná o mága nebo ne, protože to je poměrně zásadní, řeknu spíše odevzdaně než nadšeně.
Sice bych mohl zkusit o ten úkol s farmou požádat sám, ale vzhledem k tomu, že už jsme všichni čtyři oficiálně rozděleni do dvou týmů, nebylo by to asi úplně ideální... nehledě na to, že od Akemi nechci riskovat další náznaky nepřátelství. Naopak, doufám, že v budoucnosti by se mohla stát mou první kamarádkou.
To jsem na to tedy zvědavý… asi. Sice budeme mít doprovod, ale šance, že se pan Stonharm taky aktivně zapojí je pravděpodobně dosti nízká. Vlastně není jisté, že by nám pomohl ani v případě opravdového nebezpečí, takže budeme muset být obzvlášť opatrní… a nevrhat se do ničeho po hlavě.

Práce

Reilly

Obřích ještěrech? Začínám mít pochybnosti. Možná mi vidí do hlavy. To...to...to...to je ale neslušný, chodit někom do hlavy bez povolení. Nechci, aby se mi motal v hlavě. Začnu ho propalovat pohledem. To se mi ani trochu nelíbí...ale neměl by v tom případě vědět i o Sayurim? Mmmm...možná trochu přeháním. Stejně si na něj budu dávat pozor, alespoň do doby než s nepotvrdím, že se mi nevrtá v hlavě. Sayuri by to, ale mohl vědět... ten už se i v hlavě vrtá hodně dlouho a poznal by, kdyby tam byl nějaký nezvaný host. Troch se něj tím zakřením. Je to celkem vtipná představa. A stejně myslím, že víc než Sayruiho by má hlava neunesla.
Jsi potichu. Prosím, řekni, že mu nechceš říct o Renjrovi. Ozve se najednou Sayuri. Byla jsem potichu dost dlouho, ještě, že mě upozornil, ale o Renjirovi mu řeknu. Nevidím na tom nic špatného. Nasadila jsem svůj nejlepší úsměv, který jsem měla v arzenálu. "Noo...ehmm...tak trochu mám s přerostlými ještěrkami co do činění-" Akemi neříkej mu to, neznáš ho ani jeden den.-a asi jsi si už mohl všimnout, že jsem troch společensky neohrabaná. Je to hlavně proto, že jsem až do teď žila mimo civilizaci a vychovával mě drak." Ušklíbla jsem se po očku sledovala jeho reakci. Není to dle mého názoru nic hrozného, jen nejspíš něco neobvyklého. Pomalu jsem se připravovala na to, že mi Sayuri vynadá, ale bylo neobvyklé ticho, což bylo neobvyklé...a nebo prostě hrál uraženého.
Nakonec jsem se zahleděla na tabuli a konečně si pročetla ony páce o kterých taky prošla řeč. První tři vůbec zanic nestáli, ale ta čtvrtá byla něco. Hned jsem jí servala z tabule. "Chtěla bych tuhle!" Doširoka jsem se usmála a kázala mu ten papír. "..pokud proti tomu nic nemáš." Je to něco záživného a navíc bych se mohla trochu vytáhnout a procvičit se. Navíc Sayuri už taky dlouho nic nezažil.

Uvítací ceremoniál
Sora

Se zaujetím pozoruju počínání obou bojovníků. Musím uznat, že jak je Sora malá a plachá, tak je i nebezpečná. Ty její rány vypadají velmi silně. Kdyby zasáhla, Darion by to jistě nesl ztěžka. A Darion? No...je to poprvé, co vidím někoho používat magii, takže je to úchvatné. Hlavně, když někde zmizí a jinde se objeví. Jen tak, v mrknutí oka. Ho porazit bude dost obtížné, takže už vím proč mu říkají Přízrak. Rychlý jako blesk, pohybuje se v mrknutí oka. Pomalu mi dochází, že sám ho neporazím. Na něj jsem příliš pomalý. Dalo by se říct, že jsem jeho opak. Co by jste taky chtěli od někoho, jako jsem já.

Jenže moc času na přemýšlení nebylo. Sora udělala pár výpadů a Darion zmizel. Kde se objevil mi došlo až na poslední chvíli. Snad ve stejnou chvíli, kdy promluvil za mými zády. Pak následoval krátký bezmotorový let a přistání na hlavou na dlažbu, kterou jsem hezky rozryl. Ještěže umím to, co umím, jinak by tohle bolelo. A to hodně. Zvednu se ze země zrovna ve chvíli, kdy se srazí dvě obrovské koule energie následované krásným výbuchem. Za pár vteřin se kousek ode mě válela Sora a Stix. Teď může krásně vidět kamennou krustu, která pomalu ustupuje a odhaluje tak kůži pod ní.

"Máš pravdu. Nejvyšší čas se do toho vložit," řeknu a zatnu pěsti. Už jsem se chystal, že na něj vyběhnu a zkusím štěstí a můj bojový um, abych jej zasáhl. S mou silou by možná stačil jeden jediný zásah. JE rychlý, ale přeci nemůže být i tak odolný a silný jako já. Jenže než jsem stačil něco udělat, tak vedle mě začal žhnout plamen a Sora zkusila poslední steč. Toho bych měl využít. Počkal jsem na vhodnou příležitost, než Sora bude skoro u něj a praštil do země. Za Darionem ze země vystřelil hranol z kamene přímo mu do zad. Při troše štěstí jej to rozhodí a Sora tak zasáhne. Když ne...no...rád improvizuji.

Lehce chaotická výměna názorů…

S upřímným zájmem sleduji reakce té dívky a musím uznat, že je opravdu přesvědčivá. Váhání, zmatek, mimika, pohyb oči… Kdybych byl obyčejným divákem téhle rozmluvy, nejspíš bych jí věřil. Je až skoro škoda, že zrovna já musím vědět nejlépe, jak dlouho jsem byl mimo město.
Co je s Erzou a Mirou? Vypadá dost rozhozeně. Připletla se snad do některého jejich souboje. Jestli ano, tak chápu, že v ní vzbuzují strach. Taky mě polekalo, když jsem je poprvé viděl řádit… a dodnes vzpomínám na to peklo, když jsem je jednou měl za úkol rozsoudit, otřesu se v myšlenkách.
No jistě, koho jiného? Naší děsivou dvojku. Přibyli snad do cechu další lidé se stejnými jmény?, promluvím během chvilky, kdy se odmlčí, a nahodím uklidňující úsměv. Ten se však postupně vytratí, jakmile zmíní i našeho cechmistra.
Tak dobře. Opravdu působivé představení... ani Gemini by to nezvládli líp… což mě začíná znervózňovat, protože oni jsou skutečně dobří. Pokud jsem už předtím začal pochybovat, po tom jejím následující proslovu plného emocí jsem už pomalu nevěděl, co si myslet.
Na nějaký obyčejný žert zachází docela daleko. Buď do toho, jak se říká, doslova dává duši, nebo mi možná… možná může říkat pravdu. Ale jak by to bylo možné. Přece bych si pamatoval, kdybych ve světě sférických duchů strávil víc než padesát let. Je snad možné, že na druhé straně utíkal čas rychleji?
Ale i tak… pomyšlení, že mezitím stihli zakázat magii a znovu ji povolit o celé desítky let později. Zrušit celý cech, znovu ho obnovit… a pořídit si do sklepa galerii… Těžko se tomu věří.
Takže…, také se na chvíli odmlčím a snažím se srovnat věci v hlavě,… ty tvrdíš, že v tomhle světě za dobu mé několika měsíční nepřítomnosti uběhlo více než padesát let? Že zavřeli veškeré magické gildy, znovu je otevřely… a máme nového cechmistra? Omlouvám se za případnou necitlivost…, ale zeptat se musím. Mluvíš vážně, nebo se jedná o nějaký promyšlený žert, řeknu beze stopy jakéhokoli humoru, což je oproti mému předchozímu uvolněnému vystupování poměrně znatelný rozdíl.
Jestli to je celé nahrané, tak smekám a jsem ochotný ještě chvíli spolupracovat, aby si trochu užili i ostatní v cechu… ale v tomto ohledu chci mít jasno… Jaký je podle tebe rok?, dokončím a soustředěně se dívám dívce do očí. Během toho si podvědomě sáhnu k hrudi, uchopím přes tričko svůj klíč zavěšený kolem krku a začnu ho jemně mnout.