Darion - Bleskový drakobijec



Trochu mě překvapí jeho první otázka a spíše mu předvedu něco málo, co umím... I když do dnešního dne jsem si myslela, že jsem docela schopná tak Darion mě překvapivě vyškolí, jako nějakého začátečníka.
Pěstí se vyhne s nezvyklou elegancí, až z toho zamrazí. Pak můj kop.
Vždyť jsem ho měla trefit, ksakru, co je zač?
Jsem v celku rozladěná a když pak zneškodní mojí ohnivou kouli svým řevem bleskového drakobijce, tak mi to všechno docvakne...
,,Myslím, že nejsi tak nemotorný, jak jsem si myslela."
Odtuším, protože jeho řev mě více než překvapí. Třeba měl za učitele také draka, nebo co já vím... Vím jen to, že jsem se ještě s žádným jiným drakobijcem nesetkala, ale on... Nevím jestli mi nahání hrůzu, nebo jsem spíše vzrušená z toho, že přede mnou stojí jiný drakobijec Ale asi od obojího trochu protože přeci jen... On je silný a je i dost namyšlený a dává to znát...
Když si všimnu, co udělal Oberonovi, tak se lehce vyděsím, protože já nemohu bojovat po boku někoho u koho neznám jeho sílu. Ale to mě ze zamyšlení vytrhne Darion a blesk, kterým mě i Styxe pošle k zemi. Zakřičím, protože to zabolelo, velmi moc... Oba já i Styx padáme k zemi. Instinktivně chytu Styxe do náruče, aby nedopadl na tvrdou zem, přeci jen mé tělo ztlumí náraz a on bude v pořádku.
,,Promiň mi to Styxi... "
Přitisknu si ho k sobě a předpokládám, že nás Darion chytat nebude. Proč by také měl... Přeci jen je to bleskový drakobijec, který si nahání své ego nějakými hloupými přijímacími rituály, které určitě moc legální nebudou... Ale co jsem čekala, že přijdu oni mi podají drink, poklábosíme, podáme si ruce a já budu přijata? Po pravdě? Možná trochu. Ani otec mi neřekl, jak to v cechu chodí. Jen povídal něco o tom, že se navzájem chrání. Ale tohle že je ochrana? Když nás mrzačí? Ve vzduchu se snažím ještě překulit tak, abych dopadla na nohy, přeci jen otec mě ze svých zad také shazoval, abych se naučila padat, ale nebylo by lepší spadnout jako hruška, aby boj nepokračoval? Pokud se mi povede dopadnout na nohy. Pak položím Styxe nějak do bezpečí, i když vím, že to zvládl a může pokračovat, tak tohle už je osobní... Kouknu na své věci a uznávám, že si budu muset pořídit něco... Přizpůsobivějšího... Protože si nemyslím, že to oblečení co mám na sobě by neshořelo, pokud bych vzplála celá. Ale to je takový detail...
Zadívám se na Oberona, protože jestli se do toho vloží, tak máme možná... I když asi spíše ne... Šanci.
Otče, co bys na mém místě udělal? Jistě ty jsi drak, ale... Přeci jen...
Vybaví se mi výraz mého otce a zblednu, kdyby to viděl... Zhluboka se nadechnu a zvážím všechna pro a proti... No dobrá spíše všechna proti...
Má zkušenosti s bojem a s používáním své magie v boji. Dále jeho rychlost je problém, který se asi jen tak nevyřeší i když pokud oberon pracuje s kamenem, tak by ho mohl chytit do jakési klece, pokud okolo něj a nad ním bude kámen přeci se nedokáže vypařit pryč z uzavřeného prostoru. Musí se to vyzkoušet... A nebo prostě odmítnout další souboj? To by bylo asi nejlepší... Nebo... Otec mi vyprávěl i to, že drakobijci mohou pohlcovat i jinou drakobijeckou magii, sice se neví, co to s nimi udělá ale prý by to měli přežít maximálně budou dost mimo.
Zapřemýšlím nad tím, jestli by se mi chtělo pohlcovat jeho magii, vzhledem k tomu, že jsem jedla pouze oheň tak si tím nápadem nejsem moc jistá.
Napřímím se a už mě začíná v celku bolet za krkem, jak se musím koukat nahoru.
Možná že vyprovokovat ho k pěstnímu souboji... Možná...
Je vidět jak si ho prohlížím od hlavy až k patě a zase nahoru a pomalu přejdu k Oberonovi.
,,Jestli chceš, tak ti teď chvilku přenechám své místo... Abych se podívala jakou schopností vládneš. Třeba se na nás usměje štěstí a alespoň jednou ho zasáhneme. i když soudě dle jeho rychlosti si myslím, že naše šance jsou minimální."
Promluvím na něj. Nejsem si jista sama sebou... A nejsem ještě tak hrr na to, abych si nutně nechala nakopat pozadí, znovu, ale... Pokud by se mi povedlo ho zasáhnout, tak bych byla alespoň o krůček blíže ho porazit... zkusím ještě poslední věc.
,,Pěst Ohnivého Draka["/b]
Zamumlám si pro sebe a spojím ruce před hrudí, odrazím se a mířím přímo Darionovi doprostřed hrudníku, vím že mě zastaví, ale... Chci zkusit najít místo, kdy zmizí a jak se objevuje, podle pachu.

Výběr práce

Akemi

Pohledem pomalu přejíždím po tabuli, tedy konkrétně po listech papíru, které jsou na ní přišpendlené. Co tím vlastně myslela, že s rohy a šupinami víc než dost zkušenosti? Chtěla mi tak nenápadně naznačit, abych se měl před ní na pozoru?, začne ve mně opět hlodat lehká paranoia, zatímco se stále lehce usmívám.
Zrovna já opravdu nemám žádný důvod ti nevěřit. O jakém typu zkušeností je řeč? O nějakých neobvyklých ještěrech… nebo něčem exotičtějším, zeptám se a odvrátím oči od nástěnky.
Hele, zatím se chovala víc přátelsky než většina jiných lidí… a rozhodně podstatně víc přátelsky než kdokoli, kdo se o mě až do dnešního dne dozvěděl pravdu. Nejen, že se tváří, že tě toleruje, stále s tebou chce tvořit dvojici během tvé první práce v cechu. Měl bys někdy vyzkoušet to pohádkové slovo jménem důvěra. Ano, možná toho budeš litovat, ale není lepší to alespoň zkusit, než se celý zbytek života úplně izolovat?, řeknu si sám sobě rozhodným tónem, což doprovodím hlubokým nádechem a výdechem.
Fajn. Teď, když máme jasno, bychom se měli podívat na ty úkoly.
Hm… zaprvé, něčí doprovod do hlavního města. Jak příhodné, že se tady nepíše, o koho se jedná. Takhle nemají případní zájemci tušení, kdo by je po cestě mohl chtít napadnout. Banditi jsou jedna věc, ale pokud se jedná o někoho důležitého nebo naopak někoho důležitého naštval…
Potom tady máme výpomoc na farmě. Hezké, jednoduché na pochopení a pravděpodobně i bezpečné. Tedy pokud majitel nechová něco víc, než běžný dobytek a drůbež. Kromě toho… na obyčejnou výpomoc by se přece neobraceli do magického cechu. V něčem bude určitě háček.
No, myslím, že trojka je jasně ze hry. I kdyby se můj obsidián dal počítat jako vhodný typ magie, blesky by určitě neprošly. Navíc se tam mluví o místě správce… ale už ne, na jak by to bylo dlouho. Výpomoc na farmě může být jednorázová, ale tahle práce přece nebudou jen na pár dní. To by se nevyplatilo ani jedné straně.
A poslední je eliminace nějakého agresora. Zase se s informacemi přímo přetrhli. Alespoň mohli zmínit, jestli i ten potížista ovládá magii. Je to sice pravděpodobné, ale těch pár slov navíc by je i tak nezabilo, povzdechnu si v duchu.
Z toho, co tady vidím, je pro první práci nejvhodnější asi ta farma. Jedná se o výpomoc, takže tam musí být někdo, kdo nám bude schopen radit. Navíc tam určitě nebudou ani příliš velké davy. Nebudu popírat, že ty další dva úkoly znějí zajímavěji, ale radši bych hned nepokoušel štěstěnu. Jenom by mě vážně zajímalo, proč shání mágy, ale navíc píšou, že vyžadují fyzickou sílu a výdrž. Vždyť normálně by bylo určitě levnější si prostě najmout někoho se svaly mimo cech… tedy, ne že bych se v tom vyznal, ale očekával bych, že to bude levnější.
No…, když pominu, že se nevyznám v těch písmenech znázorňující obtížnost, zaujalo tě něco?, otočím se konečně zpátky na Akemi. Myslím, že ten aqapark můžeme asi rovnou vyškrtnout, ale co to ostatní?, začnu, když se náhle otevřou hlavní dveře.
Po krátké slovní výměně mezi příchozím Vericem a cechmistrem vykulím oči překvapením. Bude nás doprovázet přímo pan Stonharm? Jak jsme se k tomu dostali? K téhle… poctě. Pokud svůj první úkol jakkoli pokazíme, bude to vědět přímo z první ruky a určitě mu nebudě dělat žádný problém nás na místě vyhodit.
Tedy…, navážu opět, kde jsem přestal. …, asi bych jako první práci nebral ani tu čtyřku, protože nevíme nic o tom, koho to vlastně je třeba porazit. Ale jestli máš jiný názor..., nechám vyznít konec do prázdna.

Nedorozumění s Miou
Liam
odkaz

Mia s tebou vyrazí směrem k cechovní budově a poslouchá, co jí říkáš. Nicméně s každým tvým dalším slovem se zdá, že zpomaluje a jde váhavěji, až nakonec po dalších pár metrech zastaví a chvíli ztrnule stojí. Pak se na tebe otočí a zadívá se ti zmateně do očí.
"E-erza? To myslíš Erzu Scarlet a Démona Mirajaje? Ale vždyť...."
Hlas se jí vytratí a celá se rozechvěje, těžko říci, jestli strachem, nebo něčím jiným.
"Mi-stra Maka-rova....? Ale...."
Nasucho polkne a její oči se chvějou zmatením.
"Nevím kde....kde jsi byl ale ty o kterých mluvíš.....neznám je....tedy znám ale chci říct....nikdy jsem je nepoznala osobně.....Asi...asi jsi byl pryč déle, než si myslíš, protože Mistr Makarov a ti, které jsi jmenoval zmizeli z toho, co vím už před 50 lety, když se stala magie zakázanou a všichni mágové, kteří se nevzdali magie, nebo se dobře neskryli byli pronásledování královstvím. Je to teprve 10 let, co jsou magické cechy opět legální a Fairy Tail byl obnoven teprve před pěti lety. Jsem jednou z prvních jeho členů.....Ty, kteří žili před 50 lety znám pouze z doslechu a z obrazů, které máme ve sklepě."
Skoro to vypadá, že se kvůli tobě rozbrečí. Nejspíše jí to celé přijde hrozně smutné. Každopádně vůbec nevypadá, že by si z tebe dělala srandu. Buď to umí fakt profícky zahrát a nebo je něco hodně opravdu hodně špatně.

Zpě do Fairy Tailu
Yuichi
odkaz

Jackon vyslechl tvůj monolog aniž by hnul brvou. Pouze tě mlčky sledoval a tvářil se neprostupně. Ještě, když jsi odcházel jsi cítil, jeho pohled na svých zádech. A pak se ti podlomily kolena a ty ses složil do prachu. Přecenil jsi své síly. Když se tvá duše opět k tobě připojila cítil ses slabý, jako moucha. Slyšel jsi, jak se k tobě přiblížily kroky. Pohnul jsi očima, aby ses ujistil, že se k tobě přiblížil ten, kdo sis myslel. Jackon. Viděl jsi jeho boty. Pak jsi viděl i kus jeho těla, když si k tobě dřepl.
"Tak a teď mě budeš chvilku poslouchat frajere. To ty nemáš ani páru o ničem."
Začne Jackon, kupodivu však nejsou jeho slova tvrdá ani nenávistná, ale naopak klidná a relativně přátelská.
"Kdybys nebyl z Fairy Tailu a nestrávil posledních 50 let zamrzlej kusu železa, což ti vlezlo na mozek rozmlátil bych tě bez váhání za tvoje kecy na kaši, ale věci se mají jinak."
Podotkne nevzrušeně. Zdá se, že jeho oči sice koukají na tebe, ale zároveň, jako by hleděl někam úplně jinam.
"Myslíš si, že jsi byl mrtvej? Kecy. Kdybys chtěl umřít vzdal jsi to už před lety a byl bys skutečně mrtvej, ale tys čekal. Četl jsem cos udělal a proč jsi tu zůstal zamrzlej, špatně se to hledalo ale našel jsem ty dokumenty. Máš můj obdiv, zachoval ses správně, ale neumřel jsi ztratil ses v čase a prostoru ale neumřel jsi. Proč ne? Jednoduchá odpověď nemohl jsi umřít, protože členové Fairy Tailu se s takovou možností nesmiřují. To, co tě drželo při životě byla víra v to, že se pro tebe někdo z cechu vrátí a dostane tě zpátky domů. Trvalo to dýl, než jsi předpokládal....."
S pomalým výdechem si sedne do tureckého sedu z dřepu Jackon vedle tebe.
"Proč tě nepřišel zachránit dřív nikdo z tvých přátel a původních členů Fairy Tailu? Jednoduchá odpověď nemohl, ne že by nechtěl. Událo se toho hodně, samozřejmě vím toho z poznámek, které jsem vyhrabal, jen málo, ale i tak ti můžu říci to, že před 50 lety se království Fiore po změně krále zbláznilo a zakázalo veškeré magické cechy a mágové byli následujících 40 let pronásledováni a mizeli. Ti, kteří byli chytří se schovali a zůstali schovaní, bohužel však nevím o žádném slavném mágovi, který by se ještě po těchto krušných letech znovu objevil. Máme za to, že všichni mágové, které jsi znal byli královstvím dopadeni. Co se s nimi stalo nikdo neví. Až před 10 lety byly magické cechy znovu povoleny a to jen proto, že království přestalo zvládat temné cechy, které se objevily v síle, jakou nikdo nečekal."
Trpce se Štístko usměje a je vidět, že jeho oči jsou skelné a jakoby vzpomínají.
"To jediné, co zbylo po mázích z Fairy Tailu žijících před 50 lety jsou obrazy, které pečlivě uchováváme ve sklepě. Fairy Tail pro tebe přišel, jak to bylo možné, kdyby to šlo dříve určitě by tu někdo byl už přede mnou. To, že jsem tě nedokázal vysvobodit úplně mě mrzí, nicméně za určité druhy magie se musí platit nemalé ceny, aby mohly být užity, nebo zrušeny. Tahle kletba bohužel měla pojistku a vyžadovala oběť ze strany oběti, aby se vysvobodila. Je to velmi důmyslné vězení, které je uzpůsobeno tak, aby mohl být vězeň po osvobození co nejdříve opět úspěšně uvězněn. Každopádně blokace tvé magie postupně odezní, za jak dlouho to ti říci nedokáži, ale odezní až nakonec pomine. Pokud jsi opravdu člen Fairy Tailu není to nic, co by tě zastavilo. Budu se snažit najít způsob, jak tě zbavit tohoto omezení dříve."
Krátce se odmlčí a stočí pohled na tebe.
"A víš proč tě potřebujeme? Nejde jen o Temné cechy, které jsou na vzestupu, je tu ještě něco, co ví jen pár členů ze stávajícího Fairy Tailu. Chceme zjistit, co se stalo mágům před 50 lety. Chceme je přivést domů ať už to bude jakkoli."
Pochopíš, že Jackon myslí, že chce donést do Fairy Tailu alespoň ostatky jeho starých členů pokud ne živé členy. Pak se jeho ruka natáhne a chytne tě pevně, ale jemně za paži, kterou si hodí přes rameno a zvedne se i s tebou do stoje. Podpírá tě a přidržuje, aby ses udržel na nohou.
"Vím, že tohle není svět, do kterého se rád vracíš, ale Fairy Tail pro tebe přišel a Fairy Tail tě potřebuje, přeber si to, jak chceš, dotáhnu tě do Fairy Tailu zbytek je na tvé volbě."
Promluví k tobě poklidně a smířeně a jde s tebou směr Magnolie. Nyní již hledí pouze před sebe a nechává tě tvým myšlenkám.

Přivítání mezi Vílami
Oberon a Sora
odkaz

Darion nasadí na tváři spokojený úsměv, když se vrhne Sora do boje. Jeho oku neuniknou její planoucí pěsti.
"Wohoo....takže ohnivý drakobijec jo?"
Zdá se, že to není poprvé, co má tu čest z drakobijcem. Sora už se napřáhla, aby udeřila Dariona svou ohnivou pěstí.
"Moc pomalu."
Usměje se lehce se nakloní do strany a uhne před tvou pěstí. Kdyby uhnul jen o kousek méně nejspíše bys mu připálila vlasy nebo ucho.
Když pokračuješ úderem na břicho mineš. Ale jakto? Nedokážeš si to vysvětlit ještě před chviličkou jsi měla jeho břicho téměř na své pěsti v té další je Darion kousek dál těsně mimo dosah tvého úderu.
Oberon, který vše zatím jen sleduje si může všimnout, že z Dariona se zableskla blesková magie prostě v jednu chvíli stál tam kde byl a v druhou o kousek dál bylo to jen mrknutí, ale bylo to tak. Ten chlap musí být neuvěřitelně rychlý. Pak už následuje kop od Sory na Darionův bok. Oberon si je skoro jistý, že kdyby chtěl, tak by Darion opět uhnul, ale on se naproti tomu lehce přikrčil a vyblokoval její kop svým předloktím. Oheň mu olízl ruku, ale při lepším pohledu bylo poznat, že mu neublížil, protože okolo ruky mu pableskovaly žluté blesky. Jak se zdá magie vzájemně zabránily, aby jeden druhému způsobili nějakou újmu. Darion od Sory rychle odskočí, ač ne tak rychle, jak by mohla a protáhne se.
"Docela máš švih, ale to ještě nestačí."
Zdá se, že jej souboj baví. Sořiny oči se na Dariona upírají, pak vidí jak se okolo jeho těla zableskne opět blesková magie a najednou je pryč. Rychle tedy vyskočila do vzduchu a nechala se vynést Styxem. Oberon nedokázal zachytit očima, kam Darion zmizel. Že by utekl? To zní divně. Až Sora si ze své výšky a díky čichu všimne, kde je Darion, stál přímo za Oberonem.
Ten si až pozdě uvědomil cizí pach.
"Ty se tomu taky nevyhneš."
Ozve se za zády Oberona.
"Pěst bleskového démonobijce!"
Ještě o pár sekund před tím cítí Oberon, jak mu za zády praská elektřina. Pak přijde úder, který jím mrští dopředu. Tělem mu projede vlna bleskové magie a na okamžik jej ochromí, když dopadne na dlažbu na místo, kde ještě před chvílí stál Darion, než se přemístil. Nyní už vám začíná docházet, že se mu říká Přízrak díky rychlosti. To už ale Sora vrhá svou ohnivou kouli přímo na Dariona, opravdu se do toho obula. Oberon se jen pevně rozkročí a zhluboka se nadechne.
"Řev bleskového démonobijce!"
S ohnivou koulí se střetne proud bleskového řevu, který ještě ve vzduchu společně exploduje. Chvíli je všude kouř, než se usadí. Darion se na vás oba usměje.
"Přece nezničíme náměstí. Tak, co už budete bojovat oba?!"
Pousměje se, zdá se že boj se vyvíjí dle ho představ. Pak se odrazí od země a vyskočí do vzduchu. Nejprve to vypadá, že půjde bezhlavě přímo na steč proti Soře, ale pak.....opět se zableskne a Darion je pryč. Sora ho ucítí za sebou a ucítí to i Styx. Protože začnete nebezpečně klesat.
Darion Soře a Styxovi stojí na hlavách.
"Ve výškách hrozí zasažení bleskem."
Konstatuje a pak se jeho tělo zableskne magií a Styx vykřikne bolestí stejně, jako Sora, do které taky začne proudit blesková magie. Styx jí bohužel taky bezděky pustí a sám se řítí k zemi. Sora a Styx padají nyní, jako dvě poškozená rogala. Darion je mezitím už opět na zemi, aby se vám mohl věnovat. Zdá se, že je opravdu silný zvláště, když budete útočit bezhlavě.

Nováčci ve Fairy Tailu
Aileen, Reilly, Akemi a Veric
odkaz

Všichni tři nováčci jste se nakonec sešli u tabule s pracemi, které byste mohli zkusit splnit. Pravda právě jich tam věru moc nebylo, ale lepší, něco než nic. Nabízely se tam rovnou celé čtyři.
1.
Hledám ochranný doprovod na cestu z Magnolie do Crocusu. Urgentní spěchá. Potřebuju vyrazit, co nejdříve.
Třída náročnosti: C
Odměna: 20 000 Jewelů

2.
Hledám okamžitou výpomoc na farmě 12 kilometrů severně od Magnolie. Potřebuju pracanty né flákače. Očekává se fyzická zdatnost a výdrž.
Třída náročnosti: C
Odměna: 30 000 Jewelů

3.
Hledá se záskok za nemocného mága na pozici správce aquaparku, který jej dokáže udržet v chodu. Místo výkonu práce Crocus
Podmínka: Znalost větrné, vodní, ledové, nebo podobné magie
Třída náročnosti: B
Odměna: 50 000 Jewelů

4.
Hledá se schopný mág, který by byl schopen porazit místního problémového jedince, který sužuje místní obyvatelstvo. Poloha 20 kilometrů jižně od Magnolie.
Třída náročnosti: B
Odměna: 55 000 Jewelů"

Tyto práce jsou zde zatím vyvěšeny. Když se rozmýšlíte, kterou z nich vzít, právě vstoupí do dveří cechu Veric. Tedy spíše se všourá. Na tváři Mistra Areka se usadí úsměv.
"Pro jednou v tobě zvítězily povinnosti? Výborně. Naši noví se už rozdělili do týmů, jak vidím, takže je třeba určit pouze zkušené mágy, kteří je doprovodí na jejich první práci."
Usměje se Arek a chvilku vás všech pět napíná, nezapomínáme totiž na kočku.
"Aileen, Vinry na vaší první práci vás bude doprovázet Veric Icebringer. Reilly, Akemi vás na první práci bude doprovázet Arek Stonharm tedy já."
Rozhodne Mistr a usměje se. Některé z vás možná udiví jeho rozhodní, že bude jeden tým provázet zrovna Mistr.

První den ve Fairy Tail!

Bylo to zvláštní spát v posteli a nebát se, že vás někdo někde přepadne, nebo vás nesežere divé zvíře. Vlastně to bylo hlavně divné, protože já v posteli ještě nespala. Ležela jsem na matraci a dívala jsem se do stropu. Ne. Já neumím spát v posteli...

Nakonec jsem stáhla deku z postele na zem, spolu s polštářem, který jsem snad jediný uznala, že se na tom dá spát a schoulila jsem se na chladné podlaze. Nebylo to až tak špatné. Nefoukal tady vítr, netáhlo tu. Teprve až jsem ležela na zemi, jsem zabrala a usnula, spokojená z toho, jaký to byl dnes den.

Mé sny byli plné obrázků, které mi můj mozek promítal před očima, jako bych znovu prožívala přivítání tady a první setkání s Vericem. Vericem....

Ze snů mě probral nezaměnitelný řev. Řev který jsem už jednou slyšela. Veric. Nevím proč to dělá, proč nás budí, když už jsme konečně usnuly a ponořily se do říše snů. Jenže ono to není až tak jednoduchý. Tím, že tu bylo pohodlí, mi noc utekla víc než rychle. Probrala jsem se s polekaným trhnutím, Vinry, jak by smet. Ona kupodivu spala na posteli, rozvalená a zakrytá mojí cestovní dekou, dokud se neprobrala stejně polekaně jako já.

Vytáhla jsem se na nohy, deku a polštář na kterých jsem spala, jsem hodila na postel a vyrazila jsem rovnou ven z pokoje, podívat se co se děje. Překvapilo mne, že jsem nebyla sama, kdo přišel a ještě víc mne překvapilo, že to byli jenom nováčci a Mistr cechu. Pozdravila jsem ho, tak jak jsem byla naučená a tiše mlčky jsem se vydala za ním spolu s ostatními do sklepení.

Byla jsem tiše po celou dobu, co Mistr mluvil a fascinovaně jsem se dívala na památku po těch, kterým cech patřil před tím vším, co způsobilo království Fiore mágům. Bylo to zvláštní, být v cechu, který kdysi dávno byl nejslavnějším ve Fiore.

Oba nováčci, kteří přišli zroveň semnu se začali společně bavit a nakonec odešli společně. Já zůstala ještě nějakou chvíli sama s Vinry v náručí a tiše jsem pozorovala obraz před sebou.

„ Možná jsme konečně našly rodinu, Vinry.“

Promluvila jsem tiše. Vinry tiše zabručela a podívala se kolem dokola.

„ Možná...“

Pokrčila drobnými ramínky. Nikdy si raději nezvykala na nic, o co by nás mohl kdokoliv připravit. Jenže tohle bude jiné. Musí být.

„ Půjdeme se podívat nahoru, třeba tam bude Veric a třeba s námi půjde na nějakou misi. Nesmíme přece zahálet no ne?“

Usmála jsem se a ještě jednou jsem se podívala na obraz, který visel na zdi před námi. Na dívenku s modrými vlasy a úsměvem na rtech. Vlastně se smáli úplně všichni. Byli šťastní. Co se s nimi asi stalo???

Vyšla jsem sama tiše po schodech a rozhlédla jsem se po velké místnosti, kde vlastně nejspíše probíhalo úplně všechno.

„ Měli bychom se mrknout na nějakou tu práci, Ai.“

Promluvila Vinry, když domluvil Mistr, který na nás zjevně už čekal. Podívala jsem se na ní a tiše jsem si povzdechla.

„ Nemáme tým...“

„ My jsme tým ne?“

Zamračila se na mě a já se jen slabě usmála. Až tak moc sebevědomá nejsem. Opravdu ne. Ale má pravdu. My dvě jsme už přežily dost, tak snad zvládneme i tohle ne?

Pomalu jsem se vydala k tabuli, kde už stáli ti dva nováčci, stejně jako já a nesměle jsem se usmála, když jsme k nim došly. Zůstala jsem ale tiše, jen jsem se dívala na tabuli před sebou a prohlížela jsem si jednotlivé úkoly, které tam byli napsané.

Konec flákání

Zeširoka zívnu a nastražím uši. Na tržišti je rušno, docela mě to láká se tam jít podívat, kdo bojuje. Docela rád bych se i zapojil ač ještě nejsem úplně fit, ale tak nějak vím, že bych se měl vrátit do cechu a pomoci Mistrovi s nováčky.
"Nesnáším povinnosti."
Vzdychnu v duchu a mou pozornost na chvíli upoutá Mia, která se s někým vybavuje. Nad tím nakonec jen pokrčím rameny a pomalu se zvednu na nohy a protáhnu si záda.
"No je čas jít ať Arek neremcá."
Zašklebím se pro sebe a klidným pomalým krokem se vydám zpátky k cechovní budově. Počítám, že jim chvíli bude trvat se nějak dát dohromady a vybrat si práci a Mistr je stejně z cechu bez dozoru nepustí.
"Cheche dobře si pamatuju na svou první práci v cechu."
Zašklebím se při vzpomínce, když na mě dohlížel právě Arek. Joooo, tehdá to byl pořádný zážitek, ale o tom až jindy.
Když mám cech na dohled tak už se jen šourám pomalu kupředu. Vážně se mi nechce starat o nováčky, ale taky nechci aby se Mistr zlobil, to by to zase dopadlo. Takže to nějak překousnu, jo budu muset snad nemůžou být tak strašní a třeba vyfasuju někoho....normálního...

Tabule a práce

Reilly

Zasmála jsem se. "Jasně, až tě budu chtít očichat dám ti nějaké znamení." Jo hahaha, říkal jsem ti, že je to neslušný. A ví, co by jsi mi na to teď řekla. Že nejsem tvoje matka... ale znám tě už od malička, zdědila jsi mě-alespoň to tvrdil Renjiro- což znamená, že patřím do tvé rodiny, což znamená, že jsem starší, což znamená, že tě mohu komandovat, což znamená, že bys mě měla poslouchat, což znamená, že se chováš nevhodně. A navíc jsem tě pomohl vychovat. Zavrtěla jsem hlavou. Byla to dlouhá přednáška, někdy se opravdu chová jako má matka, někdy se chová jako kamarád, jako můj starší bratr a někdy jako někdo úplně cizí. Měl by si to nejdřív ujasnit ve své hlavě-pokud tedy něco jako hlavu má- než mě začne sekýrovat. A i přes to, ho alespoň na hodinu zabodnu někam ven a odejdu.
Co se Reillyho týče, nevypadá zle a je vcelku milý a i zdrženlivý na rozdíl ode mě. Možná je to tím že se za sebe stydí, nebo že se bojí názoru ostatních. Každopádně, myslím, že jsem dost jasně naznačila, že mi to nevadí, pokud mě nehodlá sníst.
Nad jeho skrytou poznámkou, co se týče mé neomalenosti se jen pousměji. Možná to ani tak nemyslel, ale má to co do sebe. Měla bych se opravdu krotit, nerada to přiznávám, ale Sayuri má zase pravdu.
"Rohy? Možná mi nebudeš věřit, ale s rohy a šupinami mám víc než dost zkušeností." Znovu se zasměji. Potom se rychle ohlédnu. Napadlo mě, za kým potom tedy máme jít, až si vybereme práci. Snad to nebude žádný namachrovaný frajírek, co nám bude říkat, co všechno děláme špatně. To nesnáším, dost jsem si to užila si Renjirem, kdybych o to stála zůstanu u něj.
Pomalu dojdeme až k tabuli, nebylo tady toho moc, tedy ne tolik kolik jsem očekávala. Čekala jsem tabuli polepenou papíry, že se není ani nevejdou a tak jsou jeden přes druhý. Takhle není pořádně z čeho vybírat. Sayuri si najde pokaždé něco co zkritizovat. Tak co vezmeme první? Rychle kouknu po Reillym, asi ho nechám ať vybere on.

Stále v hale

Akemi

Aha… škoda, pohltí mě chvilkový pocit zklamání, zatímco následuji Akemi ke stěně místnosti. Už jsem si chvíli dělal naděje. Nicméně i kdyby skutečně byl někdo takový jako já… možná nějaký můj nevlastní sourozenec… s největší pravděpodobností by se taky snažil skrývat a zbytečně na sebe neupozorňovat. Avšak co já vím, promnu v ruce přívěsek v podobě obsidiánového srpku měsíce, který mi visí kolem krku.
V pořádku, už mi říkali horší věci a to většina ani nevěděla to, co teď ty…, odvětím s odvráceným pohledem,… i když mě opravdu zaskočilo, když jsi mě začala tak náhle očichávat. Doufám, že příště dáš vědět předem, než se uchýlíš k něčemu podobnému, navážu opět oční kontakt tentokrát již opět doprovázený krátkým pousmáním, kterým zamaskuji své smíšené pocity.
Při zmínce o šupinách se na chvíli zarazím, ale naštěstí ve chvíli, kdy je ke mně Akemi stále zády. Jak se dozv…?, začnu, ale všechno mi dojde ještě dřív, než stihnu otázku vůbec zformulovat. No jak asi. Přece z toho, jak tě předtím držela. Nejsi na to zvyklý, takže ti to hned nedošlo. Umíš možná vytvořit dobré maskování, ale lidský hmat v žádném případě neošálíš, odpovím si sám na nevyřčené.
Ano, i když pokrývají jenom část mého těla, řeknu prostě, jako kdybych popisoval obyčejný kus nábytku. A když jsme u toho, mám nejen šupiny, ale i rohy. Chceš si sáhnout nebo zase nečekaně vystartuješ?, pokračuji s nepříliš věrohodným, ale nijak nepřátelským úšklebkem, který má zřejmě nadlehčit předchozí slova, aby se nebrala příliš vážně.
Doufám, že jsem to nepřehnal. Nemám moc zkušeností s podobným uvolněným chováním…, ale snad to bude v pořádku, modlím se v duchu.

Přijímací ceremoniál
Sora

Došel jsem až před toho kluka i přes protesty jsem ji stále držel, aby nespadla. Pustil jsem si až ve chvíli, kdy jsem věděl, že už necouvne. Lehce mi slezla po zádech a postavila se před toho kluka.
Věděl jsem, že bude následovat nějaký přijímací ceremoniál, ale souboj na náměstí plném lidí? To jsem fakt nečekal. A ještě více mě překvapila jeho odvaha. Dva na jednoho. Já na tohle ale nejsem. Otočil jsem se a popošel jsem kousek stranou, abych jim udělal místo. Teď se do toho nezapojím. Je to přeci jen uvítací ceremoniál a ne opravdová bitva, kde by šlo o zdraví někoho. I tak jsem si ale sundal svůj cestovní pytel ze zad. Jen pro případ, kdyby měl ten chytrák nápad mě do toho boje zatáhnout.

Když to pak začalo, musel jsem uznat, že v holce je víc, než se zdá. Ohnivá magie. Krásná. Divoká. Nezkrotná. Říká se, že magie je odraz duše...očividně na tom něco bude. Nejspíš je fakt divoká a nezkrotná. Ale moc se bojí se prokázat. Ona bude ještě zajímavá.

Hala

Reilly

Zatímco jsem poslouchala mistra cechu po očku jsem se podívala na Reillyho. Když se nad tím zamyslím, musel být šíleně zmatený z toho, co se stalo. Je mi ho trošičku líto a mě ten můj klid také dlouho nevydržel. Hlavně že jsem si řekla že se budu snažit být hodná, milá a klidná, ale zase jsem spadla do toho svého chaotického myslení. Měla bych se naučit ovládat sama sebe. Pousměji se.
Navíc to muselo být těžké, říct někomu něco takového... musel mít těžkou minulost. Nevěděl jak zareaguji... stejně tak jako bych mu řekla o Sayurim a Renjiro. Nemusel by mi to věřit, mohl by si myslet, že jsem blázen... Ne na to nemám tolik odvahy jako on. Možná je to tím, že jsem se naučila věřit pouze svému meči a svému tátovi. Pro svůj klid mu to řeknu až později....tedy pokud mě to té doby nesní ... díky bohu by to bylo jen na půl pusy. Ne! Je to závažná věc o tom bych vtipkovat neměla.
Začala jsi už přemýšlet nad tou věcí? Doufám, že si někdy najde svou drahou druhou polovičku. Skousnu si ret, abych zadržela smích. Sayuri je v tomto ohledu naprosto stejný. Dělá nevhodné vtipy o vážných věcech.

Když mistr domluví... rychle se na Reillyho otočím. "Oki!" Usměji se a rozhlédnu kolem abych našla tabuli. Když jí najdu vyrazím tím směrem bez jediného slova a předpokládám, že mě Reilly následuje. "Ptal jsi se mě, jestli jsem už něco podobného viděla... viděla jsem spoustu divných věcí, ale tohle zatím ještě ne. Navíc jsem celý svůj dosavadní život byla mimo civilizaci...pár věcí mi tedy uniká. A omlouvám se, že jsem řekla že divně smrdíš, nemyslela jsem to nijak zle." Usměji se a letmo na něj kouknu. Jen si to přiznej, nevoní náhodou podobně jako ten démon, kterého jsi potkala? A ten ti dal zabrat... pokaždé, když ji mu ublížila tak se zvětšil. Neříkej mi, že z něho teď nemáš strach.Potom se podívám na svou ruku, kterou jsem ho předtím držela. "Mimochodem, tvá pravá podoba má šupiny? Zdálo se mi, že...no však víš." Sayuri měl v jistém ohledu pravdu. Ten pach vzpomínky určitě vyvolával, ale nic jako strach jsem necítila. Zaprvé to nebyl stejný pach a nebyl ani z poloviny takový, zadruhé já bych přeci poznala jestli mi chce ublížit, zatřetí jsem vždy připravená, začtvrté nevypadá jako žádný zabiják.

Skutečný Fairy Tail?

Aaaw, vypadá to že jsem ho naštval. A přitom jsem po něm jen chtěl vědět jak si dovoluje si se mnou zacházet jako s věcí. Už jen vidím jak mi chce natahovat, ale i tak tomu nevěřím, že by to skutečně udělal. Teprve na poslední chvíli, kdy ke mě přijde náraz s realitou se snažím o to nespadnout. Nohama se zapírám do země a samotná rána mě posílá pár metrů do strany, kdy mezi mnou a místem kde jsem stál jsou v zemi nyní jasně vyryté stopy kudy jsem se posunul.
Rána samotná ale byla tak silná, že dokázala doslova vyrazit mou duši z těla a když myslím doslova, tak to myslím doslova, kdy ještě opodál se vznášela má podobizna jenom v jednolité modré barvě.
To bolí! Říkám si nešťastně. Jediná dobrá zpráva byla ta, že můj oponent již zmizel... Nebo snad ne? Z ničeho nic se za mnou ozve jeho hlas a poté ještě kopanec do prdele, ale né, to nebyl ledajakej kopanec. Právě naopak to byl kopanec, který mě dokázal pořádně nadzvihnout a potom mě ještě přišpendlit k zemi, kdy se vše odehrávalo pánví kupředu a torso se již jenom táhlo za zbytkem v hezkém oblouku. Šlo i jasně slyšet jak ve mě něco něpěkně prokřupalo. Upřímně doufám, že to jenom pár obratlů nezvyklých na pohyb. Co ale vím určitě je to, že to bolelo naprosto šíleně...
Hlavou zarytou v zemi si nemůžu pomoci udělat cokoliv jiného, než rozevřít koutky mých úst v šílený úsměv v místech..
Ve chvíli kdy začne mluvit o mé značce cechu se otáčím a ukazuji mu můj maniakální úsměv se zakrváceným vnitřkem pusy, ještě od té první rány. Nechávám svou duši vyletět dostatečně vzhůru a po jeho skončení si nemůžu pomoci, ale začít se smát, nebyl to smích skrze štěstí, či proto abych se mu vysmíval. Smál jsem se z čirého zoufalství mé situace.
Už tomu rozumím, ty jsi naprostej retard. Říkám mu otevřeně do xichtu, přičemž mi zaskočí má vlastní krev, kvůli čemuž se musím rozkuckat. A hádám že to, že jsem byl padesát let někde v prdeli daleko od ostatních, ti dává oprávnění k tomu si se mnou dělat co chceš co? Znovu se musím zasmát, ale teď spíš na jeho počest. Oči rozevírám dokořán, tak moc jak to jenom jde. Mou duší se konečně nechávám pomalu vytahovat na nohy, bez toho, abych použil jakýkoliv sval v těle, což má ten následek, že se má hlava táhne jako úplně poslední a až ve chvíli kdy je tělo jakžtakž vzpřímeně, tak hlavu dávám zpět do normální pozice.
Nemáš vůbec ponětí o tom co se mi stalo. začal jsem znovu s čirou beznadějí v hlase. Že jsem nebyl mrtvej? Jsem si dost jistej tím že jsem mrtvej byl, jak jinak by jsi to chtěl vysvětlit? Nebyla zde žádná bolest, žádný strach, ani obavy. Dokud jsi mě nevytáhl. přiblížují se ještě blíž k jeho obličeji a vyceňuji na něj všechny své zakrvácené zuby. Nemáš ani nejmenší představu o tom co jsi mi udělal. Obviňuji ho z jeho zřejmého zločinu vůči jeho vlastní rodině, mě, přičemž se upřeně dívám do jeho očí. Vyčítavý tón ze mě naprosto srčí, nemluvím o tom jako o každém pondělním ránů, nýbrž jako o rouhání. Jako o chybě, kterou může udělat jenom jednou, protože z ní není cesty zpět. Natolik sebestředný, že ho nezajímá nic okolo a nadělá více škody než užitku. Gratuluji! Na poslední slovo zajásám, ruce vystřeluji do vzduchu a jednou se radostně otočím, v jejímž průběhu se dostávám o pár centimetrů dál od něj. Jen co se tak stane, tak se do toho ještě začnu smát.
Kletba byla moc silná, nikdo by tě nedovedl přivézt zpět úplně v pořádku Imituji jeho slova i jeho hlas. Co takhle, já nevím... Co takhle mě prostě jen tak nechat být? Co? Nebo se mě alespoň zeptat co chci? Zpátky k zoufalství. Ale né, tady pán, který se tak HRDĚ! Prohlašuje být mou "RODINOU!" něco takového nepotřebuje... A kvůli čemu? Heheh, to je úplně nejlepší, poslouchej teďka.... Nechávám dvou vteřinovou dramatickou pauzu. Temné cechy jsou na vzestupu..
Znovu ho imituji, přičemž jde na mě vidět, že již v půlce se mi chtělo vybuchnout smíchy a jen tak tak jsem to dokázal zadržet až do konce. Lepší důvod bych si snad ani ve snu nedokázal vymyslet, fakt že ne. Ukáži přímo na něj Temné cechy VŽDY byly na vzestupu! Jak si asi myslíš že jsem skončil tady? Jak tě tak znám, tak si beztak myslíš že je to kvůli tomu že jsem tu chytal králíčky viď? Spouštím ruku pomalu dolů. Je to ale Vaše doba a Vaše starost, to tě ale neopravňuje k tomu mě obživit a ještě k tomu ze mě udělat impotenta tím, že mi sebereš mou magii. Nemáš ani ponětí o tom co je to Fairy Tail, ani naše rodina. Zpátky k obviňování, na jehož konci udělám pauzu ve formě oddechu, abych na něj shodil pořádnou bombu. Ve starém Fairy Tailu by se nikdy nic takového nestalo. Řekl jsem to úplně jinak než předtím. Žádné zoufalství, sarkasmus, snaha o výsměch či výčitky. Řekl jsem to notnou dávkou zklamání. Zklamání starého člena, který zažil pravou Guildu Fairy Tail a né nynější pokřivenou verzi.
Otáčím a mířím přímo k Magnolii. Po tom, co jsem mu řekl vše co jsem chtěl už s ním nemusím mít nic společného. Kromě toho, že jsem kompletně odmítl celou jeho existenci, tak jsem chtěl udělat ještě jednu věc a tou je dostat se zpátky domů.
Udělám prvních pár kroků. Nejsou vůbec sebejisté, právě naopak, to vypadá jako kdybych se měl každou chvílí překotit na jednu nebo druhou stranu. Abych pravdu řekl, necítím se vůbec dobře a po asi čtyřech metrech, či mých osmi krocích, se kácím na svou pravou stranu. Dívám se na nebe, kde vidím, že jsem úplně zapomněl na svou duši a že už si prostě takové kousky nemůžu dovolit. Tato má chyba mi ale nikterak nevadila. Celá má mysl byla zaměřena pouze na jednu věc. Já chci zpátky domů.