Konec flákání

Zeširoka zívnu a nastražím uši. Na tržišti je rušno, docela mě to láká se tam jít podívat, kdo bojuje. Docela rád bych se i zapojil ač ještě nejsem úplně fit, ale tak nějak vím, že bych se měl vrátit do cechu a pomoci Mistrovi s nováčky.
"Nesnáším povinnosti."
Vzdychnu v duchu a mou pozornost na chvíli upoutá Mia, která se s někým vybavuje. Nad tím nakonec jen pokrčím rameny a pomalu se zvednu na nohy a protáhnu si záda.
"No je čas jít ať Arek neremcá."
Zašklebím se pro sebe a klidným pomalým krokem se vydám zpátky k cechovní budově. Počítám, že jim chvíli bude trvat se nějak dát dohromady a vybrat si práci a Mistr je stejně z cechu bez dozoru nepustí.
"Cheche dobře si pamatuju na svou první práci v cechu."
Zašklebím se při vzpomínce, když na mě dohlížel právě Arek. Joooo, tehdá to byl pořádný zážitek, ale o tom až jindy.
Když mám cech na dohled tak už se jen šourám pomalu kupředu. Vážně se mi nechce starat o nováčky, ale taky nechci aby se Mistr zlobil, to by to zase dopadlo. Takže to nějak překousnu, jo budu muset snad nemůžou být tak strašní a třeba vyfasuju někoho....normálního...

Tabule a práce

Reilly

Zasmála jsem se. "Jasně, až tě budu chtít očichat dám ti nějaké znamení." Jo hahaha, říkal jsem ti, že je to neslušný. A ví, co by jsi mi na to teď řekla. Že nejsem tvoje matka... ale znám tě už od malička, zdědila jsi mě-alespoň to tvrdil Renjiro- což znamená, že patřím do tvé rodiny, což znamená, že jsem starší, což znamená, že tě mohu komandovat, což znamená, že bys mě měla poslouchat, což znamená, že se chováš nevhodně. A navíc jsem tě pomohl vychovat. Zavrtěla jsem hlavou. Byla to dlouhá přednáška, někdy se opravdu chová jako má matka, někdy se chová jako kamarád, jako můj starší bratr a někdy jako někdo úplně cizí. Měl by si to nejdřív ujasnit ve své hlavě-pokud tedy něco jako hlavu má- než mě začne sekýrovat. A i přes to, ho alespoň na hodinu zabodnu někam ven a odejdu.
Co se Reillyho týče, nevypadá zle a je vcelku milý a i zdrženlivý na rozdíl ode mě. Možná je to tím že se za sebe stydí, nebo že se bojí názoru ostatních. Každopádně, myslím, že jsem dost jasně naznačila, že mi to nevadí, pokud mě nehodlá sníst.
Nad jeho skrytou poznámkou, co se týče mé neomalenosti se jen pousměji. Možná to ani tak nemyslel, ale má to co do sebe. Měla bych se opravdu krotit, nerada to přiznávám, ale Sayuri má zase pravdu.
"Rohy? Možná mi nebudeš věřit, ale s rohy a šupinami mám víc než dost zkušeností." Znovu se zasměji. Potom se rychle ohlédnu. Napadlo mě, za kým potom tedy máme jít, až si vybereme práci. Snad to nebude žádný namachrovaný frajírek, co nám bude říkat, co všechno děláme špatně. To nesnáším, dost jsem si to užila si Renjirem, kdybych o to stála zůstanu u něj.
Pomalu dojdeme až k tabuli, nebylo tady toho moc, tedy ne tolik kolik jsem očekávala. Čekala jsem tabuli polepenou papíry, že se není ani nevejdou a tak jsou jeden přes druhý. Takhle není pořádně z čeho vybírat. Sayuri si najde pokaždé něco co zkritizovat. Tak co vezmeme první? Rychle kouknu po Reillym, asi ho nechám ať vybere on.

Stále v hale

Akemi

Aha… škoda, pohltí mě chvilkový pocit zklamání, zatímco následuji Akemi ke stěně místnosti. Už jsem si chvíli dělal naděje. Nicméně i kdyby skutečně byl někdo takový jako já… možná nějaký můj nevlastní sourozenec… s největší pravděpodobností by se taky snažil skrývat a zbytečně na sebe neupozorňovat. Avšak co já vím, promnu v ruce přívěsek v podobě obsidiánového srpku měsíce, který mi visí kolem krku.
V pořádku, už mi říkali horší věci a to většina ani nevěděla to, co teď ty…, odvětím s odvráceným pohledem,… i když mě opravdu zaskočilo, když jsi mě začala tak náhle očichávat. Doufám, že příště dáš vědět předem, než se uchýlíš k něčemu podobnému, navážu opět oční kontakt tentokrát již opět doprovázený krátkým pousmáním, kterým zamaskuji své smíšené pocity.
Při zmínce o šupinách se na chvíli zarazím, ale naštěstí ve chvíli, kdy je ke mně Akemi stále zády. Jak se dozv…?, začnu, ale všechno mi dojde ještě dřív, než stihnu otázku vůbec zformulovat. No jak asi. Přece z toho, jak tě předtím držela. Nejsi na to zvyklý, takže ti to hned nedošlo. Umíš možná vytvořit dobré maskování, ale lidský hmat v žádném případě neošálíš, odpovím si sám na nevyřčené.
Ano, i když pokrývají jenom část mého těla, řeknu prostě, jako kdybych popisoval obyčejný kus nábytku. A když jsme u toho, mám nejen šupiny, ale i rohy. Chceš si sáhnout nebo zase nečekaně vystartuješ?, pokračuji s nepříliš věrohodným, ale nijak nepřátelským úšklebkem, který má zřejmě nadlehčit předchozí slova, aby se nebrala příliš vážně.
Doufám, že jsem to nepřehnal. Nemám moc zkušeností s podobným uvolněným chováním…, ale snad to bude v pořádku, modlím se v duchu.

Přijímací ceremoniál
Sora

Došel jsem až před toho kluka i přes protesty jsem ji stále držel, aby nespadla. Pustil jsem si až ve chvíli, kdy jsem věděl, že už necouvne. Lehce mi slezla po zádech a postavila se před toho kluka.
Věděl jsem, že bude následovat nějaký přijímací ceremoniál, ale souboj na náměstí plném lidí? To jsem fakt nečekal. A ještě více mě překvapila jeho odvaha. Dva na jednoho. Já na tohle ale nejsem. Otočil jsem se a popošel jsem kousek stranou, abych jim udělal místo. Teď se do toho nezapojím. Je to přeci jen uvítací ceremoniál a ne opravdová bitva, kde by šlo o zdraví někoho. I tak jsem si ale sundal svůj cestovní pytel ze zad. Jen pro případ, kdyby měl ten chytrák nápad mě do toho boje zatáhnout.

Když to pak začalo, musel jsem uznat, že v holce je víc, než se zdá. Ohnivá magie. Krásná. Divoká. Nezkrotná. Říká se, že magie je odraz duše...očividně na tom něco bude. Nejspíš je fakt divoká a nezkrotná. Ale moc se bojí se prokázat. Ona bude ještě zajímavá.

Hala

Reilly

Zatímco jsem poslouchala mistra cechu po očku jsem se podívala na Reillyho. Když se nad tím zamyslím, musel být šíleně zmatený z toho, co se stalo. Je mi ho trošičku líto a mě ten můj klid také dlouho nevydržel. Hlavně že jsem si řekla že se budu snažit být hodná, milá a klidná, ale zase jsem spadla do toho svého chaotického myslení. Měla bych se naučit ovládat sama sebe. Pousměji se.
Navíc to muselo být těžké, říct někomu něco takového... musel mít těžkou minulost. Nevěděl jak zareaguji... stejně tak jako bych mu řekla o Sayurim a Renjiro. Nemusel by mi to věřit, mohl by si myslet, že jsem blázen... Ne na to nemám tolik odvahy jako on. Možná je to tím, že jsem se naučila věřit pouze svému meči a svému tátovi. Pro svůj klid mu to řeknu až později....tedy pokud mě to té doby nesní ... díky bohu by to bylo jen na půl pusy. Ne! Je to závažná věc o tom bych vtipkovat neměla.
Začala jsi už přemýšlet nad tou věcí? Doufám, že si někdy najde svou drahou druhou polovičku. Skousnu si ret, abych zadržela smích. Sayuri je v tomto ohledu naprosto stejný. Dělá nevhodné vtipy o vážných věcech.

Když mistr domluví... rychle se na Reillyho otočím. "Oki!" Usměji se a rozhlédnu kolem abych našla tabuli. Když jí najdu vyrazím tím směrem bez jediného slova a předpokládám, že mě Reilly následuje. "Ptal jsi se mě, jestli jsem už něco podobného viděla... viděla jsem spoustu divných věcí, ale tohle zatím ještě ne. Navíc jsem celý svůj dosavadní život byla mimo civilizaci...pár věcí mi tedy uniká. A omlouvám se, že jsem řekla že divně smrdíš, nemyslela jsem to nijak zle." Usměji se a letmo na něj kouknu. Jen si to přiznej, nevoní náhodou podobně jako ten démon, kterého jsi potkala? A ten ti dal zabrat... pokaždé, když ji mu ublížila tak se zvětšil. Neříkej mi, že z něho teď nemáš strach.Potom se podívám na svou ruku, kterou jsem ho předtím držela. "Mimochodem, tvá pravá podoba má šupiny? Zdálo se mi, že...no však víš." Sayuri měl v jistém ohledu pravdu. Ten pach vzpomínky určitě vyvolával, ale nic jako strach jsem necítila. Zaprvé to nebyl stejný pach a nebyl ani z poloviny takový, zadruhé já bych přeci poznala jestli mi chce ublížit, zatřetí jsem vždy připravená, začtvrté nevypadá jako žádný zabiják.

Skutečný Fairy Tail?

Aaaw, vypadá to že jsem ho naštval. A přitom jsem po něm jen chtěl vědět jak si dovoluje si se mnou zacházet jako s věcí. Už jen vidím jak mi chce natahovat, ale i tak tomu nevěřím, že by to skutečně udělal. Teprve na poslední chvíli, kdy ke mě přijde náraz s realitou se snažím o to nespadnout. Nohama se zapírám do země a samotná rána mě posílá pár metrů do strany, kdy mezi mnou a místem kde jsem stál jsou v zemi nyní jasně vyryté stopy kudy jsem se posunul.
Rána samotná ale byla tak silná, že dokázala doslova vyrazit mou duši z těla a když myslím doslova, tak to myslím doslova, kdy ještě opodál se vznášela má podobizna jenom v jednolité modré barvě.
To bolí! Říkám si nešťastně. Jediná dobrá zpráva byla ta, že můj oponent již zmizel... Nebo snad ne? Z ničeho nic se za mnou ozve jeho hlas a poté ještě kopanec do prdele, ale né, to nebyl ledajakej kopanec. Právě naopak to byl kopanec, který mě dokázal pořádně nadzvihnout a potom mě ještě přišpendlit k zemi, kdy se vše odehrávalo pánví kupředu a torso se již jenom táhlo za zbytkem v hezkém oblouku. Šlo i jasně slyšet jak ve mě něco něpěkně prokřupalo. Upřímně doufám, že to jenom pár obratlů nezvyklých na pohyb. Co ale vím určitě je to, že to bolelo naprosto šíleně...
Hlavou zarytou v zemi si nemůžu pomoci udělat cokoliv jiného, než rozevřít koutky mých úst v šílený úsměv v místech..
Ve chvíli kdy začne mluvit o mé značce cechu se otáčím a ukazuji mu můj maniakální úsměv se zakrváceným vnitřkem pusy, ještě od té první rány. Nechávám svou duši vyletět dostatečně vzhůru a po jeho skončení si nemůžu pomoci, ale začít se smát, nebyl to smích skrze štěstí, či proto abych se mu vysmíval. Smál jsem se z čirého zoufalství mé situace.
Už tomu rozumím, ty jsi naprostej retard. Říkám mu otevřeně do xichtu, přičemž mi zaskočí má vlastní krev, kvůli čemuž se musím rozkuckat. A hádám že to, že jsem byl padesát let někde v prdeli daleko od ostatních, ti dává oprávnění k tomu si se mnou dělat co chceš co? Znovu se musím zasmát, ale teď spíš na jeho počest. Oči rozevírám dokořán, tak moc jak to jenom jde. Mou duší se konečně nechávám pomalu vytahovat na nohy, bez toho, abych použil jakýkoliv sval v těle, což má ten následek, že se má hlava táhne jako úplně poslední a až ve chvíli kdy je tělo jakžtakž vzpřímeně, tak hlavu dávám zpět do normální pozice.
Nemáš vůbec ponětí o tom co se mi stalo. začal jsem znovu s čirou beznadějí v hlase. Že jsem nebyl mrtvej? Jsem si dost jistej tím že jsem mrtvej byl, jak jinak by jsi to chtěl vysvětlit? Nebyla zde žádná bolest, žádný strach, ani obavy. Dokud jsi mě nevytáhl. přiblížují se ještě blíž k jeho obličeji a vyceňuji na něj všechny své zakrvácené zuby. Nemáš ani nejmenší představu o tom co jsi mi udělal. Obviňuji ho z jeho zřejmého zločinu vůči jeho vlastní rodině, mě, přičemž se upřeně dívám do jeho očí. Vyčítavý tón ze mě naprosto srčí, nemluvím o tom jako o každém pondělním ránů, nýbrž jako o rouhání. Jako o chybě, kterou může udělat jenom jednou, protože z ní není cesty zpět. Natolik sebestředný, že ho nezajímá nic okolo a nadělá více škody než užitku. Gratuluji! Na poslední slovo zajásám, ruce vystřeluji do vzduchu a jednou se radostně otočím, v jejímž průběhu se dostávám o pár centimetrů dál od něj. Jen co se tak stane, tak se do toho ještě začnu smát.
Kletba byla moc silná, nikdo by tě nedovedl přivézt zpět úplně v pořádku Imituji jeho slova i jeho hlas. Co takhle, já nevím... Co takhle mě prostě jen tak nechat být? Co? Nebo se mě alespoň zeptat co chci? Zpátky k zoufalství. Ale né, tady pán, který se tak HRDĚ! Prohlašuje být mou "RODINOU!" něco takového nepotřebuje... A kvůli čemu? Heheh, to je úplně nejlepší, poslouchej teďka.... Nechávám dvou vteřinovou dramatickou pauzu. Temné cechy jsou na vzestupu..
Znovu ho imituji, přičemž jde na mě vidět, že již v půlce se mi chtělo vybuchnout smíchy a jen tak tak jsem to dokázal zadržet až do konce. Lepší důvod bych si snad ani ve snu nedokázal vymyslet, fakt že ne. Ukáži přímo na něj Temné cechy VŽDY byly na vzestupu! Jak si asi myslíš že jsem skončil tady? Jak tě tak znám, tak si beztak myslíš že je to kvůli tomu že jsem tu chytal králíčky viď? Spouštím ruku pomalu dolů. Je to ale Vaše doba a Vaše starost, to tě ale neopravňuje k tomu mě obživit a ještě k tomu ze mě udělat impotenta tím, že mi sebereš mou magii. Nemáš ani ponětí o tom co je to Fairy Tail, ani naše rodina. Zpátky k obviňování, na jehož konci udělám pauzu ve formě oddechu, abych na něj shodil pořádnou bombu. Ve starém Fairy Tailu by se nikdy nic takového nestalo. Řekl jsem to úplně jinak než předtím. Žádné zoufalství, sarkasmus, snaha o výsměch či výčitky. Řekl jsem to notnou dávkou zklamání. Zklamání starého člena, který zažil pravou Guildu Fairy Tail a né nynější pokřivenou verzi.
Otáčím a mířím přímo k Magnolii. Po tom, co jsem mu řekl vše co jsem chtěl už s ním nemusím mít nic společného. Kromě toho, že jsem kompletně odmítl celou jeho existenci, tak jsem chtěl udělat ještě jednu věc a tou je dostat se zpátky domů.
Udělám prvních pár kroků. Nejsou vůbec sebejisté, právě naopak, to vypadá jako kdybych se měl každou chvílí překotit na jednu nebo druhou stranu. Abych pravdu řekl, necítím se vůbec dobře a po asi čtyřech metrech, či mých osmi krocích, se kácím na svou pravou stranu. Dívám se na nebe, kde vidím, že jsem úplně zapomněl na svou duši a že už si prostě takové kousky nemůžu dovolit. Tato má chyba mi ale nikterak nevadila. Celá má mysl byla zaměřena pouze na jednu věc. Já chci zpátky domů.

Nějaký žert?

Hm? Vypadá zmateně. Asi není zvyklá, že někdo občas zmizí i na delší dobu, než jeden týden. Cechovní budova se navíc patrně opravdu přesunula, takže neví, kde stávala dříve. Ano, to by dávalo smysl, zauvažuji, když vidím, že se stříbrnovlasá dívka zřejmě moc nechytá. Škoda, měl jsem to tam docela rád, ale co už. Na místě ostatně zase tolik nezáleží, pokud tamní atmosféra zůstala stejně uvolněná, jako vždycky.
Už tři roky?, vyjde ze mě lehce pochybovačně. Zvláštní, ani já si tě nevši…, zarazím se, protože mě napadne, že by si to lehce mohla vyložit, jako kdybych tvrdil, že ani nestojí za povšimnutí.
No rozhodně to není nemožné. Znáš to, když se do sebe Erza a Mira pustí, začnou kolem létat věci. Proto jsem se v hlavní hale většinou příliš dlouho nezdržoval. Stejně je však s podivem, že jsme na sebe nikdy nenarazili, pokusím se situaci zachránit.
Nuže, kde je tedy gilda nyní? Stará hospoda… jo… to by na naše lidi sedělo. Okraj odlehlé čtvrti? Co zase provedli, že se rozhodli uklidit takhle do ústraní?, povzdechnu si v duchu, ale s lehkým úsměvem. Stojí tam už pět let, od doby, kdy byl cech obnoven… Co?!
Změnili snad počítání času během mé nepřítomnosti? Nebuď směšný, napomenu sám sebe. Ovšem, že ne. Takže o co tady jde?
No… ano. Něco přes půl roku, odpovím jí a vyhrnu si volných rukáv, abych ukázal tmavé tetování umístěné pod loktem. Opravdu si nepamatuješ naší starou budovu?, ujišťuji se, protože tahle situace mě začíná znervózňovat.
Je možné, že jsem se dostal do špatného světa? Do nějaké paralelní reality? Zní to sice hloupě, ale stát se to mohlo, snaží se můj mozek přijít na nějaké vysvětlení a během chvilky to už mám. Chápu… přijali mezi sebe nového sférického mága a ten se nějak doslechl, že se dnes vrátím. Tohle všechno je zřejmě nějaký hloupý vtip. Zajímalo by mě, kdo všechno se na tom ještě bude podílet, usměju se nad tím, že jsem je tak rychle odhalil.
Aha. Už rozumím, krátce se pobaveně uchechtnu. A ano, byl bych ti vděčný, pokud mě povedeš. Nevím sice, kdo je Arek, ale doufám, že zvládnu na chvíli zastihnout i mistra Makarova. Potřebuji mu vyřídit, že jsem se v pořádku vrátil… ostatně, jak jsem slíbil, řeknu se stále zvednutými koutky a viditelně se uvolním.
Myslel jsem, že po návratu si od podobných legrácek trochu odpočinu, ale to bych nesměl patřit do cechu, který už po generace shromažďuje ty nejbláznivější a nejkurióznější jedince na světě, projede mi ještě hlavou a pokud dívka nemá nějaké další důležité věci na probírání, nechám se od ní vést domů.

Zpět v hale

Akemi

Dobře, bere to s podstatně větším klidem, než jsem doufal, pomyslím si, zatímco jsem stále v pozoru. Možná jsem měl použít lepší termín, teď bude předpokládat, že máš dvě hlavy nebo ti ze zad vyrůstá třetí ruka, pousměju se smutně v duchu.
Její následující otázku ani není žádným překvapením.
I tak by to byl někdo schopen podat, ale já osobně tenhle výběr slov nemám rád, protože…, odpovím zamyšleně, než můj mozek dodatečně zaregistruje, jaký tón Akemi předtím použila. Nezaznamenal jsem žádné znechucení, obavy či výsměch… vypadalo to jako skutečný bezelstný zájem.
Počkej. Vypadáš, jako kdyby ti to ani trochu nevadilo. Potkala jsi už snad někoho jako já?, zeptám se překvapeným hlasem, jelikož tohle je pro mě naprosto nečekaný vývoj událostí. Nejsem zvyklý, že by mě lidé akceptovali tak snadno. Korunu tomu ještě přidá, když se ke mně Akemi nečekaně přiblíží a nasaje můj pach.
C…co to děláš?, vyjede ze mě a rukou intuitivně sevřu svou dýku.
Co je s tou holkou? Řeknu jí, že nejsem člověk a ona mě jako odpověď začne očichávat?, snaží se moje hlava horečně zpracovávat nové údaje, zatímco se skoro vyděšeně odtáhnu. A to jsem si myslel, že ten divný budu já…
Jsem z toho všeho tak vykolejený, že málem ani nezaznamenám, její následující větu.
Divné smrdím?, zamumlám téměř bezhlesně. No… to je možná pravda, když ani nevím, co jsem. Musí mít velmi dobrý čich. Ale komu to říkala. Znělo to skoro, jako kdyby vedla diskuzi ještě s někým třetím. Co se to tady děje? Komunikuje snad s nějakým telepatem mimo cech… jak by se ten ovšem dozvěděl o mém pachu?
Už téměř otevřu ústa, abych položil alespoň jednu z mnoha otázek, které mi za těch pár sekund přišly na mysl, ale nestihnu to. Zaslechnu ještě poslední větu, kterou Akemi pronesla a následně se má ruka ocitne v pevném sevření. Zvláštní ovšem je, že i když mě drží dost pevně, není to nepříjemné, když se vás někdo dotýká bez nepřátelských úmyslů. Nebýt toho předchozího divadla, mohl bych se cítit skoro normálně.
Zatímco jsem chtě nechtě odváděn ze sklepa zpět do přízemí, můžeš pocítit, že část mého předloktí je zjevně pokrytá něčím na způsob pevných šupin. Na pohled ovšem není vidět nic jiného, než obyčejná kůže.
Jakmile se vrátíme do haly, zaměřím část své pozornost na mistra a jeho další krátký proslov. Zároveň však stále nepřestávám hlídat ani Akemi. Stále mě drží a tudíž… hrome, už ani nevím, co si mám vlastně myslet.
No…, řeknu váhavě, až trochu rozpačitě. Jestli tedy chceme nějakou práci, asi bychom se měli podívat na tu tabuli.
Budeme mít doprovod. To znamená, že o sobě budu pochopitelně muset říct i jemu. Kdo ví, třeba to bude dobrá příležitost, abych jenom nemluvil, ale přímo jim to i ukázal. Teď však záleží jenom na tom, abychom vybrali něco rozumného. V tuto chvíli bych se už ani nedivil, kdyby chtěla vzít tu nejtěžší zakázku, kterou uvidí…

Ach ne...



Pozoruji toho kluka a když začne mluvit, tak jen zblednu. Styx se vznese nade mě a já... Když sedím Oberonovi na zádech, tak... Ten kluk mi skoro kouká do očí, je opravdu vysoký.
,,Nešlo by to nás uvítat nějakým... Normálním způsobem?"
Řeknu ve své výšce a pak švihnu nohama tak, aby se dostaly za Oberonova ramena. Chytnu se ho a pomalu se mu svezu po zádech na zem... Připadám si, jako trpaslík mez obry...
,,Myslím, že ti to uděláme trochu zábavnější, vzhledem k tomu ,že jsem se potkali teprve dnes, tak... Ještě neznáme své schopnosti."
Představil se jako Darion a já se podívám nahoru, abych mu viděla alespoň do očí.
,,Mé jméno je Sora Tamaki, a tohle..."
Ukáži nad sebe na létající kočku.
,,To je Styx."
Styx přelétne na něj a začne si ho prohlížet. Pak se vrátí ke mě a pronese...
,,Toho porazíš levou zadní..."
Je nadšený a já po tom jeho výroku zblednu a protočím oči v sloup...
,,Styx se snaží, aby mě za každou cenu někdo zabil... Protože on se rád dívá..."
Pohlédnu na Dariona a dám ruce v obranném gestu před sebe.
,,Možná, že to bude bolet, ale věř mi... Že ty si to přeješ...."
Pozvednu ramena a zhluboka se nadechnu a nasaji jeho vůni pak zavřu oči. Asi minutu je mám zavřené když slyším Styxe.
,,Nespi! A bojuj!!!"
V tu chvíli otevřu oči, a má tvář má odhodlaný výraz.
,,Karyu no Tekken."
Spojím pěsti před hrudníkem a ony vzplanou. Pak se rozeběhnu na Dariona s úmyslem mu jednu vrazit... Uvědomuji si, že mu říkají přízrak, však nám to také řekl, takže to nejspíše bude hrát velkou roli, protože třeba má schopnosti přízraku, ale já tu mám styxe, který mě dokáže vynést do oblak, abych se mohla vyhnout.
,,Počítám s tebou Styxi..."
Křiknu k němu a on ví, co má dělat.
První má rána míří do obličeje a i když si musím lehce povyskočit tak vím, že se mi vyhne, následuje rychlý úder na břicho.
,,Karyū no Kagizume"
Tentokrá jsem si zvýšila sílu svých kopů, kterými mířím na nohy nebo do boku, pokud se mi vyhne a zmizí, tak už jsem ho " očichala", takže budu vědět kde je..
,Teď!"
To je pro Styxe, který mě chytne a vzlétne i se mnou...
,,Karyū no Kōen"
Řeknu a spojím pěsti, u kterých se mi vytvoří ohnivá koule, kterou pak vypustím na Dariona...

Cech

Reilly

Trochu jsem se zakřenila. A opravdu přestala Sayuriho poslouchat, přesně jak jsem si slíbila. A i když si tam něco nespokojeně mrmlal... nechala jsem to být. A byla to úleva... nepřemýšlet nad tím jak příšerně se asi tvářím. Měla jsem to udělat hned od začátku. Jo, jo... nemohla jsem své vnímání Sayuriho vypnout úplně, ale takhle to bohatě stačilo. Po nějaké té chvilce Sayuri dočista zmlknul a já se mohla naplno věnovat Reillymu.
Ráda bych poznala tu druhou stránku své magie. Ani Renjiro nikdy nic z blesků nevytvářel...alespoň nikdy ne přede mnou. Páni... jak mi chybí. Byla jsem zase trochu mimo a tentokrát za to nemohl Sayuri. Trochu jsem se zasnila a zavzpomínala. Byly to moc pěkné vzpomínky. Usmála jsem se nad tím a začala znovu poslouchat, když se dal do řeči.
Nemusel se skrývat? ... Je čím dál divnější. Po dlouhé době se Sayuri znovu rozpovídal. Ale mě to nijak zvláštní nepřipadalo. Vyrůstala jsem v lese s Renjirem a s mluvící katanou. Nic divnějšího být ani nemůže.
"Znetvořené děti?" Zamumlala jsem si pod nos. Fajn... začínalo to brát poněkud temný nádech, ale vyrůstala jsem mimo civilizaci... třeba to už takhle prostě je.
Říkal jsem ti že smrdí. Říkal jsem to! Měl jsem pravdu, vždycky jí mám. Pousmála jsem se. Tohle Sayuri nikdy neměl slyšet. Nejdřív se bude vytahovat, potom mě od něj bude odrazovat, potom se urazí, že ho neposlouchám a potom všechno najednou.
"Takže jsi z poloviny nějaká příšera?" Zeptám se a v očích mi žhnou plamínky. Jsem z toho trochu nadšená. Nic takového jsem neviděla, neslyšela...je to pro mě úplně nové. A něco jako strach k němu rozhodně necítím. A taky chci trochu provokovat Sayuriho.
Děláš si srandu? Okamžitě vypadni, ještě tě to sežere!
Nahodím menší úšklebek, který momentálně patřil oběma. Potom k němu udělám několik kroků a rychle ho prohlídnu od hlavy až k patě. A taky několikrát přičichnu. Právě jsi k němu přičichla? Říkal jsem ti už tolikrát, že je to neslušný.
"Máš pravdu...smrdí divně." Promluvím k Sayurimu... ani si to neuvědomím. Jsem až moc zaujatá tou novou záležitostí.
Natáhnu ruce a prokřupnu si prsty. "Tak půjdeme už najít nějakou tu práci?" Mrknu na Reillyho a aniž by stačil cokoliv říci chytnu ho za zápěstí a táhnu směrem ze sklepa. Skvěle... vážně super, nejenom, že jsi se přestala chovat slušně, nejenom, že jsi od té polopříšery neutekla, ale ty se naprosto přestáváš krotit. Nechtěla jí tu být náhodou za tu hodnou? Však si budou myslet, že jsi naprostej magor. Nad Sayuriho slovy protočím oči, ale nepřestávám se usmívat.
V cechovním sálu byl mistr a očividně na nás čekal. Pustila jsem Reillyho zápěstí a pozorně poslouchala co nám říká. Sayurimu s tím moc nesouhlasil. Pff... chtějí tě hlídat... všechno by jsi to zvládla levou zadní se zavázanýma očima a bez rukou... dobře tak jen bez jedné ruky, ale i tak. Ty nepotřebuješ hlídat.