Nějaký žert?

Hm? Vypadá zmateně. Asi není zvyklá, že někdo občas zmizí i na delší dobu, než jeden týden. Cechovní budova se navíc patrně opravdu přesunula, takže neví, kde stávala dříve. Ano, to by dávalo smysl, zauvažuji, když vidím, že se stříbrnovlasá dívka zřejmě moc nechytá. Škoda, měl jsem to tam docela rád, ale co už. Na místě ostatně zase tolik nezáleží, pokud tamní atmosféra zůstala stejně uvolněná, jako vždycky.
Už tři roky?, vyjde ze mě lehce pochybovačně. Zvláštní, ani já si tě nevši…, zarazím se, protože mě napadne, že by si to lehce mohla vyložit, jako kdybych tvrdil, že ani nestojí za povšimnutí.
No rozhodně to není nemožné. Znáš to, když se do sebe Erza a Mira pustí, začnou kolem létat věci. Proto jsem se v hlavní hale většinou příliš dlouho nezdržoval. Stejně je však s podivem, že jsme na sebe nikdy nenarazili, pokusím se situaci zachránit.
Nuže, kde je tedy gilda nyní? Stará hospoda… jo… to by na naše lidi sedělo. Okraj odlehlé čtvrti? Co zase provedli, že se rozhodli uklidit takhle do ústraní?, povzdechnu si v duchu, ale s lehkým úsměvem. Stojí tam už pět let, od doby, kdy byl cech obnoven… Co?!
Změnili snad počítání času během mé nepřítomnosti? Nebuď směšný, napomenu sám sebe. Ovšem, že ne. Takže o co tady jde?
No… ano. Něco přes půl roku, odpovím jí a vyhrnu si volných rukáv, abych ukázal tmavé tetování umístěné pod loktem. Opravdu si nepamatuješ naší starou budovu?, ujišťuji se, protože tahle situace mě začíná znervózňovat.
Je možné, že jsem se dostal do špatného světa? Do nějaké paralelní reality? Zní to sice hloupě, ale stát se to mohlo, snaží se můj mozek přijít na nějaké vysvětlení a během chvilky to už mám. Chápu… přijali mezi sebe nového sférického mága a ten se nějak doslechl, že se dnes vrátím. Tohle všechno je zřejmě nějaký hloupý vtip. Zajímalo by mě, kdo všechno se na tom ještě bude podílet, usměju se nad tím, že jsem je tak rychle odhalil.
Aha. Už rozumím, krátce se pobaveně uchechtnu. A ano, byl bych ti vděčný, pokud mě povedeš. Nevím sice, kdo je Arek, ale doufám, že zvládnu na chvíli zastihnout i mistra Makarova. Potřebuji mu vyřídit, že jsem se v pořádku vrátil… ostatně, jak jsem slíbil, řeknu se stále zvednutými koutky a viditelně se uvolním.
Myslel jsem, že po návratu si od podobných legrácek trochu odpočinu, ale to bych nesměl patřit do cechu, který už po generace shromažďuje ty nejbláznivější a nejkurióznější jedince na světě, projede mi ještě hlavou a pokud dívka nemá nějaké další důležité věci na probírání, nechám se od ní vést domů.

Zpět v hale

Akemi

Dobře, bere to s podstatně větším klidem, než jsem doufal, pomyslím si, zatímco jsem stále v pozoru. Možná jsem měl použít lepší termín, teď bude předpokládat, že máš dvě hlavy nebo ti ze zad vyrůstá třetí ruka, pousměju se smutně v duchu.
Její následující otázku ani není žádným překvapením.
I tak by to byl někdo schopen podat, ale já osobně tenhle výběr slov nemám rád, protože…, odpovím zamyšleně, než můj mozek dodatečně zaregistruje, jaký tón Akemi předtím použila. Nezaznamenal jsem žádné znechucení, obavy či výsměch… vypadalo to jako skutečný bezelstný zájem.
Počkej. Vypadáš, jako kdyby ti to ani trochu nevadilo. Potkala jsi už snad někoho jako já?, zeptám se překvapeným hlasem, jelikož tohle je pro mě naprosto nečekaný vývoj událostí. Nejsem zvyklý, že by mě lidé akceptovali tak snadno. Korunu tomu ještě přidá, když se ke mně Akemi nečekaně přiblíží a nasaje můj pach.
C…co to děláš?, vyjede ze mě a rukou intuitivně sevřu svou dýku.
Co je s tou holkou? Řeknu jí, že nejsem člověk a ona mě jako odpověď začne očichávat?, snaží se moje hlava horečně zpracovávat nové údaje, zatímco se skoro vyděšeně odtáhnu. A to jsem si myslel, že ten divný budu já…
Jsem z toho všeho tak vykolejený, že málem ani nezaznamenám, její následující větu.
Divné smrdím?, zamumlám téměř bezhlesně. No… to je možná pravda, když ani nevím, co jsem. Musí mít velmi dobrý čich. Ale komu to říkala. Znělo to skoro, jako kdyby vedla diskuzi ještě s někým třetím. Co se to tady děje? Komunikuje snad s nějakým telepatem mimo cech… jak by se ten ovšem dozvěděl o mém pachu?
Už téměř otevřu ústa, abych položil alespoň jednu z mnoha otázek, které mi za těch pár sekund přišly na mysl, ale nestihnu to. Zaslechnu ještě poslední větu, kterou Akemi pronesla a následně se má ruka ocitne v pevném sevření. Zvláštní ovšem je, že i když mě drží dost pevně, není to nepříjemné, když se vás někdo dotýká bez nepřátelských úmyslů. Nebýt toho předchozího divadla, mohl bych se cítit skoro normálně.
Zatímco jsem chtě nechtě odváděn ze sklepa zpět do přízemí, můžeš pocítit, že část mého předloktí je zjevně pokrytá něčím na způsob pevných šupin. Na pohled ovšem není vidět nic jiného, než obyčejná kůže.
Jakmile se vrátíme do haly, zaměřím část své pozornost na mistra a jeho další krátký proslov. Zároveň však stále nepřestávám hlídat ani Akemi. Stále mě drží a tudíž… hrome, už ani nevím, co si mám vlastně myslet.
No…, řeknu váhavě, až trochu rozpačitě. Jestli tedy chceme nějakou práci, asi bychom se měli podívat na tu tabuli.
Budeme mít doprovod. To znamená, že o sobě budu pochopitelně muset říct i jemu. Kdo ví, třeba to bude dobrá příležitost, abych jenom nemluvil, ale přímo jim to i ukázal. Teď však záleží jenom na tom, abychom vybrali něco rozumného. V tuto chvíli bych se už ani nedivil, kdyby chtěla vzít tu nejtěžší zakázku, kterou uvidí…

Ach ne...



Pozoruji toho kluka a když začne mluvit, tak jen zblednu. Styx se vznese nade mě a já... Když sedím Oberonovi na zádech, tak... Ten kluk mi skoro kouká do očí, je opravdu vysoký.
,,Nešlo by to nás uvítat nějakým... Normálním způsobem?"
Řeknu ve své výšce a pak švihnu nohama tak, aby se dostaly za Oberonova ramena. Chytnu se ho a pomalu se mu svezu po zádech na zem... Připadám si, jako trpaslík mez obry...
,,Myslím, že ti to uděláme trochu zábavnější, vzhledem k tomu ,že jsem se potkali teprve dnes, tak... Ještě neznáme své schopnosti."
Představil se jako Darion a já se podívám nahoru, abych mu viděla alespoň do očí.
,,Mé jméno je Sora Tamaki, a tohle..."
Ukáži nad sebe na létající kočku.
,,To je Styx."
Styx přelétne na něj a začne si ho prohlížet. Pak se vrátí ke mě a pronese...
,,Toho porazíš levou zadní..."
Je nadšený a já po tom jeho výroku zblednu a protočím oči v sloup...
,,Styx se snaží, aby mě za každou cenu někdo zabil... Protože on se rád dívá..."
Pohlédnu na Dariona a dám ruce v obranném gestu před sebe.
,,Možná, že to bude bolet, ale věř mi... Že ty si to přeješ...."
Pozvednu ramena a zhluboka se nadechnu a nasaji jeho vůni pak zavřu oči. Asi minutu je mám zavřené když slyším Styxe.
,,Nespi! A bojuj!!!"
V tu chvíli otevřu oči, a má tvář má odhodlaný výraz.
,,Karyu no Tekken."
Spojím pěsti před hrudníkem a ony vzplanou. Pak se rozeběhnu na Dariona s úmyslem mu jednu vrazit... Uvědomuji si, že mu říkají přízrak, však nám to také řekl, takže to nejspíše bude hrát velkou roli, protože třeba má schopnosti přízraku, ale já tu mám styxe, který mě dokáže vynést do oblak, abych se mohla vyhnout.
,,Počítám s tebou Styxi..."
Křiknu k němu a on ví, co má dělat.
První má rána míří do obličeje a i když si musím lehce povyskočit tak vím, že se mi vyhne, následuje rychlý úder na břicho.
,,Karyū no Kagizume"
Tentokrá jsem si zvýšila sílu svých kopů, kterými mířím na nohy nebo do boku, pokud se mi vyhne a zmizí, tak už jsem ho " očichala", takže budu vědět kde je..
,Teď!"
To je pro Styxe, který mě chytne a vzlétne i se mnou...
,,Karyū no Kōen"
Řeknu a spojím pěsti, u kterých se mi vytvoří ohnivá koule, kterou pak vypustím na Dariona...

Cech

Reilly

Trochu jsem se zakřenila. A opravdu přestala Sayuriho poslouchat, přesně jak jsem si slíbila. A i když si tam něco nespokojeně mrmlal... nechala jsem to být. A byla to úleva... nepřemýšlet nad tím jak příšerně se asi tvářím. Měla jsem to udělat hned od začátku. Jo, jo... nemohla jsem své vnímání Sayuriho vypnout úplně, ale takhle to bohatě stačilo. Po nějaké té chvilce Sayuri dočista zmlknul a já se mohla naplno věnovat Reillymu.
Ráda bych poznala tu druhou stránku své magie. Ani Renjiro nikdy nic z blesků nevytvářel...alespoň nikdy ne přede mnou. Páni... jak mi chybí. Byla jsem zase trochu mimo a tentokrát za to nemohl Sayuri. Trochu jsem se zasnila a zavzpomínala. Byly to moc pěkné vzpomínky. Usmála jsem se nad tím a začala znovu poslouchat, když se dal do řeči.
Nemusel se skrývat? ... Je čím dál divnější. Po dlouhé době se Sayuri znovu rozpovídal. Ale mě to nijak zvláštní nepřipadalo. Vyrůstala jsem v lese s Renjirem a s mluvící katanou. Nic divnějšího být ani nemůže.
"Znetvořené děti?" Zamumlala jsem si pod nos. Fajn... začínalo to brát poněkud temný nádech, ale vyrůstala jsem mimo civilizaci... třeba to už takhle prostě je.
Říkal jsem ti že smrdí. Říkal jsem to! Měl jsem pravdu, vždycky jí mám. Pousmála jsem se. Tohle Sayuri nikdy neměl slyšet. Nejdřív se bude vytahovat, potom mě od něj bude odrazovat, potom se urazí, že ho neposlouchám a potom všechno najednou.
"Takže jsi z poloviny nějaká příšera?" Zeptám se a v očích mi žhnou plamínky. Jsem z toho trochu nadšená. Nic takového jsem neviděla, neslyšela...je to pro mě úplně nové. A něco jako strach k němu rozhodně necítím. A taky chci trochu provokovat Sayuriho.
Děláš si srandu? Okamžitě vypadni, ještě tě to sežere!
Nahodím menší úšklebek, který momentálně patřil oběma. Potom k němu udělám několik kroků a rychle ho prohlídnu od hlavy až k patě. A taky několikrát přičichnu. Právě jsi k němu přičichla? Říkal jsem ti už tolikrát, že je to neslušný.
"Máš pravdu...smrdí divně." Promluvím k Sayurimu... ani si to neuvědomím. Jsem až moc zaujatá tou novou záležitostí.
Natáhnu ruce a prokřupnu si prsty. "Tak půjdeme už najít nějakou tu práci?" Mrknu na Reillyho a aniž by stačil cokoliv říci chytnu ho za zápěstí a táhnu směrem ze sklepa. Skvěle... vážně super, nejenom, že jsi se přestala chovat slušně, nejenom, že jsi od té polopříšery neutekla, ale ty se naprosto přestáváš krotit. Nechtěla jí tu být náhodou za tu hodnou? Však si budou myslet, že jsi naprostej magor. Nad Sayuriho slovy protočím oči, ale nepřestávám se usmívat.
V cechovním sálu byl mistr a očividně na nás čekal. Pustila jsem Reillyho zápěstí a pozorně poslouchala co nám říká. Sayurimu s tím moc nesouhlasil. Pff... chtějí tě hlídat... všechno by jsi to zvládla levou zadní se zavázanýma očima a bez rukou... dobře tak jen bez jedné ruky, ale i tak. Ty nepotřebuješ hlídat.

Mia Tonvengal
Liam
odkaz

Když jsi dívku oslovil otočila se směrem na tebe a zastavila se. Copy ji zavlály ve vzduchu a na tváři se jí usadil mírný úsměv. Pak naklonila mírně tázavě hlavu na stranu a zdálo se, že chvilku přemýšlí.
"Několik měsíců? Ha?....Fairy Tail u katedrály?"
Zdá se, že se snaží vstřebat všechny tvé otázky a správně je posoudit.
"Jsem ve Fairy Tailu už tři roky a tebe jsem tam nikdy neviděla."
Přiloží si ukazováček na rty a lehce zapřemýšlí.
"A cechovní budova rozhodně není u katedrály. Posledních 5 let od svého obnovení stojí na místě staré hospody na okraji města v odlehlé čtvrti. Jsi si jistý, že jsi byl pryč jen pár měsíců?"
Povytáhne tázavě obočí a složí si ruce v bok.
"Nikde nevidím tvé cechovní tetování."
Snaží se zahlédnout, kde máš značku cechu.
"A vůbec jestli chceš do Fairy Tailu, tak pojď zavedu tě tam. Náš Mistr Arek určitě bude vědět, co s tebou."
Zeširoka se usměje a nechá tě to vše vstřebat.

Lekce slušného chování
Yuichi
odkaz

Na tváři Jackona se objeví zamračený výraz, úsměv se vytratí a přejde do kamenné masky, která však prozrazuje, že jsi jej dopálil.
"Jakže?! Děláš si srandu?!"
Zařve na tebe vztekle a oči mu jen planou. Pak už jen zahlédneš, jak vystřelila jeho pravačka v pravém háku, aby ti jednu pořádnou natáhl. Instinktivně si přinutil své ještě ztuhlé tělo se vykrýt. Když jsi chtěl udělat něco, čím bys mu to mohl případně vrátit rozum ti zůstal stát.
Přísahal jsi, že jsi ani nemrkl a měl stále oči na Jackonovi, ale najednou byl pryč. Nikde před sebou jsi ho neviděl. Že by to byla magie? Takovou jsi nikdy neviděl.
"Měl bys lépe vážit svá slova šmejde. Jestli si myslíš, že tě 50 let spánku omlouvá, pro takové chování, tak se pleteš."
Ucítíš, jak tě někdo nakopl tvrdě do zadku. Upadneš na všechny čtyři a když se ohlédneš vidíš Jackona, jak se nad tebou tyčí.
"Nauč se prokazovat trochu vděku. Poslal mě za tebou Mistr Fairy Tailu. Dozvěděli jsme se, co se s tebou stalo a usoudili, že si zasloužíš vysvobodit. Kdybys byl mrtvej nikdy bys tu teďka nebyl. Bejt tebou jsem rád, že jsi v pořádku natolik, co jsi nikdo by tě nedokázal dostat zpátky úplně v pořádku. Kletba byla moc silná. A proč jsi zpátky? Protože i když jsi natvrdlej, jako poleno a drzej, jako vopice, tak stejně jsi stále člen rodiny Fairy Tailu. Možná jsi na to za tu dobu zapomněl, ale máš stále značku cechu a zrovna v těchhle časech potřebujeme mágy víc, než kdy jindy. Protože Temné cechy jsou na vzestupu. Nemáš ani páru, co se za ty roky stalo. Hodně se toho změnilo."
Během jeho slov se, jak se zdá Jackon dost uklidnil. Každopádně rozhodně to nebude žádný neschopa.

Vstupenka do Fairy Tailu?
Oberon a Sora
odkaz

Po krátké výměně názoru to nakonec dopadlo tak, že oba i se Styxem stojíte před tím blonďatým klukem, který by svou postavou mohl snad předčit Oberona. Jeho pohled padne na vás dva. Nejprve vás rychle přelétne zkoumavýma očima.
Na tváři se mu objeví mírné pousmátí.
"Hmm? Tak vy chcete do Fairy Tailu?"
Povytáhne zkoumavě obočí a dá si ruce v bok.
"Do Fairy Tailu vás rád vezmu vždy uvítáme nové členy mezi mágy."
Začne a pak jakoby vzhlédne někam k obloze.
"Každopádně pokud hodláte být členy Fairy Tailu měl bych vás uvítat, jak se sluší a patří. Veric mi včera ukradl možnost uvítat nováčky, co přišli, takže vy dva připadáte mě."
Pousměje se a protáhne si záda.
"Jsem Darion Raigen, ale taky jsem známý, jako Přízrak. Pamatujte si, že Fairy Tail je rodina, která drží pohromadě a chrání jeden druhého. Nezáleží na tom kým jste ve Fairy Tailu jsme všichni to samé. Rodina. A kdo se jednou stane členem naší rodiny je jím napořád. A teď k uvítání. Mágové z Fairy Tailu žijí naplno, užívají naplno a jdou do všeho celým srdcem, takže jak lépe vás uvítat, než menším soubojem."
Blýskne úsměvem a poodstoupí od vás o kus. Lidé, kteří vás zaslechli začínají šumět šeptandou a rychle se rozestupují a dělají okolo vás velký široký kruh.
"Tak ukažte co ve vás je. Nechám vám první krok a můžete po mě jít oba najednou. Dejte do toho srdce."
Mrkne na vás a zaujme klidný postoj. Sleduje vás a čeká až něco uděláte.

Rozhodující se nováčci
Aileen, Reilly a Akemi
odkaz

Ve sklepě jste se mírně začali seznamovat a rozhodovat s kým a jak utvoříte týmy, nicméně nakonec to nikomu z vás netrvalo až tak dlouho a vyšli jste nahoru do přízemí hospody. Mistr Arek seděl na barovém pultu s rukama složenýma na hrudi skloněnou hlavou a zavřenýma očima. Očividně čekal, až vyjdete nahoru.
"Támhle nalevo na zdi je tabule s pracemi, které můžete přijmout a plnit. Každá je ohodnocená jinou náročností a jinou výškou odměny."
Vysloví klidně a pak otevře oči a vzhlédne na vás tři.
"Vím, že jste všichni žhaví do toho nějakou práci vzít a začít jí plnit. Klidně si nějakou vyberte, ale než ji vyrazíte plnit, tak prosím zůstaňte v cechu. Na první práce vás doprovodí mágové, kteří již s tím mají zkušenosti. Jakmile se trochu zapracujete, tak budete chodit sami."
Vysloví klidně, ale v jeho rozhodném hlasu je poznat, že o tom nehodlá moc diskutovat.

Poklid u řeky
Veric
odkaz

Rozhodl ses dostat pryč z cechu, než tě Mistr zaúkoluje ještě více. Přece jen dostat na krk nováčky není úplně to, co by sis představoval. Každopádně je to klidný a pohodový ráno. V tuhle chvíli pravděpodobně většina členů cechu plní nějakou práci, a nováčci už asi prošli zasvěcováním do tajů cechu.
Co tvou pozornost však zaujme je hned několik věcí. Z dálky je slyšet z náměstí hluk. Nejspíše se zase něco děje. Což je podivné, protože u toho zrovna nejsi. A pak ještě jedna zajímavá věc vidíš o kus dál do uličky, kde zahlédneš nezaměnitelnou postavu Mii, která dneska ráno opustila cech. S někým se tam baví. Že by se roztrhl pytel s nováčky, nebo se jedná, jen o nějakého starého známého? Kdo ví.
Každopádně v Magnolii se nic za ty roky nezměnilo, pořád je rušná a plná podnětů.

Pravda proudící na povrch

Akemi

Že bych řekl něco špatně, napadne mě, když se na mou poznámku o její bleskové magii zasměje, ale není v tom cítit žádné skutečné veselí. Možná se jí v minulosti stalo něco, na co nerada vzpomíná… To mi připomíná dobu, když jsem sám probudil své magické schopnosti. Nikdy nezapomenu na ty pohledy dětí, které mě chtěli ukamenovat pro to, co jsem, dokončí mé myšlenky svou krátkou cestu
Netrvá to dlouho a její úsměv se vrátí, ale tentokrát vypadá skutečně. Jako kdyby ji něco pobavilo, ale snažila se to potlačit. No skvělé… ušklíbá se nad mými schopnostmi nebo v tom je zase ta neznámá „věc“, která mě znervózňuje už nějakou chvíli?, potlačím povzdech.
Tvá magie jistě taky dá použít různými způsoby. Mám zkušenost, že na žádnou věc se nedá dívat pouze z jednoho úhlu, řeknu s vážnou tváří. I když to ode mě v první řadě zní jako povzbuzení, měl jsem i jiný důvod. Potřebuji, aby se na mě v budoucnosti byla schopná dívat bez nějakých předsudků.
Alespoň však mohu být klidnější v tom, že její „vnitřní záležitost“ skutečně existuje a pravděpodobně se mě nijak netýká. Kdyby totiž ano, zcela jistě by zachovala větší klid, tedy pokud není opravdu dobrá herečka. Přesto… co se uvnitř její hlavy asi odehrává? A bude to na mě mít nějaký pozdější dopad?
Chápu, každý má něco, s čím se nechce ostatním svěřit, oplatím jí úsměv, který mi během předchozího zamyšlení zmizel z tváře. Ani já nejen výjimka, ale sem jsem přišel právě proto, abych to už skrývat nemusel… moct alespoň na jednom místě byt takový, jaký jsem, začnu váhavě a je ze mě silně cítit, že se jedná o něco, co v sobě dusím už opravdu hodně dlouho. Zároveň během svého úvodu několikrát přešlápnu, díky čemuž o trochu zvětším mezeru mezi námi.
Slyšela jsi o dětech, které se narodily… nějak znetvořené? Nebo o křížencích, kteří náhodně vznikli spojením dvou odlišných druhů? Asi se dá říct… že jsem něco podobného. Sice jsem svého otce nikdy neviděl, ale pravděpodobně nebyl normální lidská bytost… díky čemuž ani já nejsem čistý člověk. To, co vidíš je z jisté části pouhá iluze, která překrývá některé mé… zvláštnosti, mluvím navenek téměř bez jakýchkoli emocí, ale uvnitř se třesu jako osika a dávám bedlivý pozor na jakékoli náznaky případného útoku.
Doufám ale, že i tak bychom mohli stále spolupracovat… jenom jsem se chtěl vyhnout tomu, abys na to přišla sama a udělala si nějaké nesprávné závěry, dokončím a věnují dívce dlouhý vyčkávavý pohled, třebaže pod povrchem jsem připravený na okamžitý ústup. Spoléhám však na to, že dokud jsme stále v této svatyni, mohla by se držet při zemi i kdyby odmítala mé odhalení vstřebat.

Couravé ráno

Musím se pro sebe usmát, když si vzpomenu na dnešní brzké ranní hodiny, kdy jsem si mohl beztrestně hezky zakřičet a bouchat do dveří nováčků, jako urvaný. Už nějaký čas nebyla možnost něco takového udělat, jelikož nebyli už nějaký čas žádní nováčci. No a právě proto jsem si to tak vychutnal. A samozřejmě, jak se sluší a patří jsem se taky hned vypařil a nechal nováčky na krku Arekovi, našemu Mistrovi, jak si to přál.
Než jsem však mohl jít, tak jsem s ním musel vyřídit ještě jednu drobnou nepříjemnost. Ano samozřejmě se jednalo o peníze na opravu přízemí cechu, které jsem včera při uvítání nováčků poškodil. Dal jsem mu váček s penězi, kde by mělo být financí dostatek. A pak už tradá ven z cechovní budovy, někam kde budu mít chvíli klid.
"Na práci kouknu později, ach....stejně nás mistr zase přidělí některé, abychom dohlídli na nováčky, je to tak vždy."
Pousměju se za chůze po ulici a jsem velmi rád, že se už cítím lépe, než včera. Stále své rány cítím, ale už to není tak hrozné. Uzdravuju se rychle díky za to.
"No jsem zvědav, jak se ti tři vyvrbí."
Zamířím boční uličkou k řece, která protéká touhle částí města a sednu si na dlažbu na okraj, abych mohl volně spustit nohy nad vodu a pozorovat klidnou hladinu.
"Bude zase krásný den a voda je fajn."
Koukám na vodní hladinu a užívám si chvíle ticha a klidu, Mám vodu rád, je chladivá a příjemná. Mám rád více věcí, ale voda je tu blízko od cechu, takže si můžu k ní zajít prakticky kdykoli.
Docela dobře si vzpomínám i na svůj první den v cechu. Nebyl o nic horší, než ten od těch nových. Některé věci se ve Fairy Tailu nemění.

Otravný meč a všímavý klučina

Reilly

Uchechtnu se. "Zní to efektně? To mi povídej." Zamumlám si spíše pro sebe než pro něj. Když jsi jenom vzpomenu na ty nepovedené útoky, které jsem pokaždé odskákala já. Renjiro mi dával pořádně zabrat. Trvalo mi tak dlouho než jsem si vytvořila obranu. Ta bolest byla šílená, ale ničeho nelituji.
Jen ať doufá. Ozval se zase Sayuri. Pff...
Odfrknu si. Nejsem si jistá proč je zase naštvaný. Nečekala jsem, že by začal tolik žárlit. Lehce protočím oči znovu začnu sledovat toho kluka. Určitě má pochybnosti. To co před ním předvádím... musí si myslet, že jsem magor. Měla bych se naučit ovládat, nebo si magorem opravdu stát.... Rozmyslel jsem si to, pojď zase cestovat. Koutky mi začnou cukat. Nechci se začít smát, opravdu ne. A navíc teď, když mi řekl, jakou magii používá on. Bude to vypadat příšerně jestli se začnu smát. Bude si myslet, že se směji jemu. Za tohle ho příště nechám na pokoji. Rychle, si přiložím ruku na pusu, aby překryla můj úšklebek. Snažila jsem se, aby to vypadalo, že se chci jen poškrábat. Bylo to tak nenápadné, jako žirafa na poli. Achjo...
"To je, ale úžasná magie. Já takto kreativní být nemůžu. Ničení je to jediné co mi jde. Snažím se to všechno rychle zachránit slovy. Od teď Sayuriho prostě přestanu vnímat. A to akorát v čas. Po jeho otázce, jestli jsem v pořádku jsem poněkud znervózněla. Pokaždé, když se mě na to někdo zeptal, tak jsem ho vyautovala, odešla a nebo dělala, že jsem ho neslyšela. Na tohle jsem teď ani nebyla připravená. "J-Já.." V nouzové situaci se umím jen ohnat meče, slovní obrana mi nikdy moc nešla. Řekli, že se snažíš ještě zahlédnout toho hezouna. Toho mistra...uuu... jen si ho představ zlato. Rudnu, pomalu začínám rudnout, jak ze vzteku tak i ze studu. Přísahám, že ho venku zabodnu a nechá ho tam, ještě předtím ho zlomím vejpůl. "Ehh..j-já..." Nemohu přijít na nic důstojného. Sakra! Jediná věc, která mi přilezla do hlavy bylo, abych utekla. Nic rozumného. "Víš..." Nezbývá mi nic jiného, než si zase zahrát na tu holku s tajemstvím. "... promiň, ale není to věc, co vykládám na potkání." Snažím se o mírný úsměv a modlím se ať to nevyznělo nijak zle.
Nějakou dobu mlčím a čekám než se všechna ta rudá barva dostane z mého obličeje pryč.
"Mno..." Vyleze ze mě nakonec, skoro jako by se to předtím vůbec nestalo. "... nechceš se jít podívat na nějakou tu práci?" Všechno to podtrhnu úsměvem a udělám několik kroků vpřed.

Seznamování pokračuje

Akemi

Takže blesková magie? To zní ve spojení se šermem dost nebezpečně… tedy, pro oponenta. Rychlé pohyby, možnost vyslat elektrický výboj do čepele nebo uvolnit nějaký ten blesk přímo do vzduchu... proti tomu by se určitě jen málokdo chtěl dobrovolně postavit, prolétne mi hlavou v jediném okamžiku.
To zní dost efektivně. Doufám, že nenastane situace, abych byl přinucen tvé schopnosti pocítit na vlastní kůži, pronesu, zatímco se stále jemně usmívám.
Proč jen mám dojem, že během rozhovoru byla už několikrát myšlenkami lehce jinde?, zahlodá ve mně zvláštní pocit. Už jako malý jsem se snažil naučit, jak si vykládat výrazy tváře a řeč těla. Mohl jsem tak lépe předpovídat chování okolních lidí a včas zmizet v případě hrozícího nebezpečí. Tohle sice pravděpodobně není ten případ, ale… něco se mi na tom nezdá.
Nepůsobí napjatě, třebaže se prsty právě dotkla jílce, a ani její pohled neprozrazuje žádný úmysl zaútočit, ale přece jen… ty ojedinělé jemné náhlé pohyby zornic, během kterých se mnou na okamžik vteřiny přeruší oční kontakt, ale přitom na nic konkrétního nezaostří…
Jakmile se stočí řeč na mojí magii, vytáhnu jako odpověď svou dýky, která až do této chvíle spočívala zavěšená u pasu podobně jako dívčina katana. Dokud měla zakrytou čepel, vypadala poměrně obyčejně. Po vytažení a bližším pohledu je však vidět, že byla zhotovena z černého skla nebo velmi podobného materiálu. Jenom jílec má pevně obtočený pruhem kůže pro lepší úchop a zamezení případných odlesků.
Já dokážu tvarovat a manipulovat s obsidiánem, pochopitelně v omezené míře. Mohu například vytvořit malou sošku, nějaké zdobené sklenice nebo v případě potřeby ostrou dýku jako tu, kterou držím právě v ruce… nic příliš světoborného, ale občas se to hodí, dodám pár vysvětlujících slov, než dýku opět schovám. Snažím se trochu zbagatelizovat rozsah své moci, protože vždycky je lepší neodhalovat ostatním všechny schopnosti najednou. Faktem ovšem zůstává, že opravdu nedokážu jednou zhmotnit žádný ohromný ledovec nebo vysušit celé jezero, jako mnozí mágové v knihách, o kterých jsem četl… to bych se pak mohl pokládat za opravdové monstrum.
Vím, že mi do toho nic není, takže se předem omlouvám, ale je všechno v pořádku?, zeptám se náhle, ale rozhodně nijak vyzývavě. Přijde mi, že něco odvádí tvou pozornost a já potom nevím, co si myslet, dokončím a napůl zvednu prázdné dlaně, abych dal najevo, že to rozhodně není míněno nijak zle.
Fajn, tohle je sice na můj vkus dost odvážné, ale radši ji lehce popudit a vědět o tom, než si mylně myslet, že je všechno v naprostém pořádku a riskovat čepel v zádech. Snad z toho nebude dělat žádnou scénu. Nechci mít problémy.

První seznámení

Reilly

Pozorně ho s úsměvem sleduji. Stisk měl celkem silný a pevný, přesto než mou ruku přijal trvalo to. Poněkud jsem znervózněla. Třeba se už takhle nikdo nezdraví. Kruciš.
Smrdí mi. Akemi, říkám ti, že je divnej, možná jsem byl moc ukvapenej, nejdřív si ho proklepni. Nejdřív si tu proklepni všechny. Musela jsem se pro sebe zasmát. Sayuri žárlí? Neříkám, že bys je všechny nenakopala, kdyby šlo o krk, ale... tak počkat. Co mělo znamenat to uchechtnutí? Myslím to vážně, smrdí mi. A dej si bacha ať si nemyslí, že se směješ jemu!
Sayuri... takové chvíle naprosto zbožňuji. Hraje si na velkého hrdinu, vševědoucího mistra, do všeho mě nutí, ale když jdu skutečně do toho začne ustupovat. A co se týče mezilidských vztahů je to úplně to samé. Nabádá mě k tomu, abych se více přátelila a seznamovala, ale potom začne příšerně žárlit. Myslí si, že bych ho opustila, že bych ho už nepotřebovala. Ale v tom se mýlí, vždy ho budu potřebovat. Je to má rodina.
Letmo si ho prohlédnu, je vyšší nežli já, jako všichni tady. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by překonal mou dětskou výšku. A se 147 centimetry mě lehko každý podcení.
Jakmile přejde řeč na katanu ušklíbnu se. "Jo no, ne tak docela."Prohrábnu si vlasy. "V boji katanu používám přednostně. Ale jinak jsem bleskový mág." Jednou rukou se dotknu špičky rukojeti, bylo to spíše, abych se ujistila, že tam pořád je. Proč jsi mu neřekla, že jsi hotový zabiják? Renjiro z tebe udělal naprostou špičku mezi mágy a ještě jsi se naučila šermovat. Zase to přehání, řekněme že jsem silná, ale za špičku se považovat nemohu. "A tvá magie je?" Rychle jsem se pustila svých myšlenek a následovala znovu rozhovor mezi mnou a Reillym.