Otravný meč a všímavý klučina

Reilly

Takže blesková magie? To zní ve spojení se šermem dost nebezpečně… tedy, pro oponenta. Rychlé pohyby, možnost vyslat elektrický výboj do čepele nebo uvolnit nějaký ten blesk přímo do vzduchu... proti tomu by se určitě jen málokdo chtěl dobrovolně postavit, prolétne mi hlavou v jediném okamžiku.
To zní dost efektivně. Doufám, že nenastane situace, abych byl přinucen tvé schopnosti pocítit na vlastní kůži, pronesu, zatímco se stále jemně usmívám.
Proč jen mám dojem, že během rozhovoru byla už několikrát myšlenkami lehce jinde?, zahlodá ve mně zvláštní pocit. Už jako malý jsem se snažil naučit, jak si vykládat výrazy tváře a řeč těla. Mohl jsem tak lépe předpovídat chování okolních lidí a včas zmizet v případě hrozícího nebezpečí. Tohle sice pravděpodobně není ten případ, ale… něco se mi na tom nezdá.
Nepůsobí napjatě, třebaže se prsty právě dotkla jílce, a ani její pohled neprozrazuje žádný úmysl zaútočit, ale přece jen… ty ojedinělé jemné náhlé pohyby zornic, během kterých se mnou na okamžik vteřiny přeruší oční kontakt, ale přitom na nic konkrétního nezaostří…
Jakmile se stočí řeč na mojí magii, vytáhnu jako odpověď svou dýky, která až do této chvíle spočívala zavěšená u pasu podobně jako dívčina katana. Dokud měla zakrytou čepel, vypadala poměrně obyčejně. Po vytažení a bližším pohledu je však vidět, že byla zhotovena z černého skla nebo velmi podobného materiálu. Jenom jílec má pevně obtočený pruhem kůže pro lepší úchop a zamezení případných odlesků.
Já dokážu tvarovat a manipulovat s obsidiánem, pochopitelně v omezené míře. Mohu například vytvořit malou sošku, nějaké zdobené sklenice nebo v případě potřeby ostrou dýku jako tu, kterou držím právě v ruce… nic příliš světoborného, ale občas se to hodí, dodám pár vysvětlujících slov, než dýku opět schovám. Snažím se trochu zbagatelizovat rozsah své moci, protože vždycky je lepší neodhalovat ostatním všechny schopnosti najednou. Faktem ovšem zůstává, že opravdu nedokážu jednou zhmotnit žádný ohromný ledovec nebo vysušit celé jezero, jako mnozí mágové v knihách, o kterých jsem četl… to bych se pak mohl pokládat za opravdové monstrum.
Vím, že mi do toho nic není, takže se předem omlouvám, ale je všechno v pořádku?, zeptám se náhle, ale rozhodně nijak vyzývavě. Přijde mi, že něco odvádí tvou pozornost a já potom nevím, co si myslet, dokončím a napůl zvednu prázdné dlaně, abych dal najevo, že to rozhodně není míněno nijak zle.
Fajn, tohle je sice na můj vkus dost odvážné, ale radši ji lehce popudit a vědět o tom, než si mylně myslet, že je všechno v naprostém pořádku a riskovat čepel v zádech. Snad z toho nebude dělat žádnou scénu. Nechci mít problémy.

První seznámení

Také se usměju, když uslyším, že dívka kupodivu souhlasí s mým návrhem. Co bys bez své masky dělal, že?, prolétne mou hlavou. Nejspíš by nebyla tak vstřícná, kdyby viděla tvojí pravou podobu s rohy a šupinami… ale koneckonců jsi sem přišel právě proto, aby ses alespoň někde nemusel skrývat.
Hezké jméno. Já jsem Reilly a doufám, že nezklamu tvou důvěru, představím sám sebe již klidnějším hlasem a po kratičkém zaváhání přijmu nabízenou ruku. Nezdá se však, že onu lehkou prodlevu vyvolala nějaká neochota k fyzickému kontaktu. Spíše to vypadá, jako kdybych pouze neměl s podobnými seznamovacími obyčeji příliš mnoho osobních zkušeností.
Jakmile se naše ruce přestanou dotýkat, zalétnu pohledem ke kataně, která dívce visí u opasku. Ve srovnání s touto zbraní vypadá moje dýka skoro až zakrsle. Je zřejmé, že tohle pravděpodobně není žádná obyčejná ozdoba, ale opravdový nástroj do bitvy.
Koukám, že u sebe nosíš meč. Předpokládám správně, že se věnuješ nějakému druhu magického šermu, nebo má jiný význam?, otáži se se zájmem a zatímco mluvím, tak zcela nevědomky udělám dva malé krůčky směrem ke stěně, abych nestál uprostřed místnosti, ale zároveň tak, abych se k nikomu neobrátil úplně zády.
Dobře… dobře. Ještě chvíli pokračuj a možná se dopracuješ až k té části, že jsi napůl démon. Hlavně se pak ale měj na pozoru před tou její čepelí, kdyby onu informaci nepřijala úplně hladce.

Fairy tail: část druhá

Fairy tail

Ráno se vzbudím neobvykle brzy, ale na tom už ani není nic divného. I když přejdeme fakt, že v nové prostředí je jenom málokdo schopen nepřerušovaně spát až do pozdních hodin, vědomí, že je v okolí několik mocných neznámých mágů, mi ke klidnému odpočinku taky příliš nepomohlo.
Ne, že bych měl v noci nějakou návštěvu, ale pořád jsem nedokázal úplně vyloučit možnost, že jsem byl přijat jenom proto, aby se mě pak mohli v nestřeženém okamžiku v klidu zbavit. Pochopitelně jsem si říkal, že jsem zbytečně opatrný a paranoidní, ale život mě už dávno naučil, že nic jako přehnaná opatrnost neexistuje. Obzvlášť pokud jste občas nuceni pohybovat se mezi lidmi, ale sami úplně člověk nejste.

Jakmile otevřu oči, chvíli přemítám o tom, kde vlastně jsem a hlavně, proč je země tak neobvykle pohodlná. Trvá to několik vteřin, ale pak se mi vybaví události ze včerejšího večera.
Divné, prolétne mi hlavou. Ještě před několika málo dny by mě nikdy ani nenapadlo, že bych se mohl stát členem nějaké užší společnosti… natož kouzelnického cechu. Skoro se až nechce věřit, že hlavní zásluhu na tom má knížečka z jednoho zapadlého antikvariátu. Kdyby nebylo jí, nikdy bych se nedozvěděl, o existenci tohoto ztraceného a znovu obnoveného místa. Místa, kde údajně mohl najít domov kdokoli bez ohledu na jeho vzhled, původ či pověst.
Vzpomínám si, že se už pomalu stmívalo, když jsem dorazil do magnolie. I tak mi ale trvalo ještě nějakou dobu, než jsem konečně našel onu zchátralou a přece neuvěřitelně přitažlivou budovu s velkým vývěsním štítem, ve které se právě nacházím… uvnitř to sice vypadalo jako po nějaké bitce, ale nikdo… a naštěstí jich nebylo moc… se netvářil nepřátelsky nebo výhružně.
Největším překvapením ovšem samozřejmě bylo, že mě ihned neodehnali. Až do té doby jsem pokládal své šance za zhruba třetinové a to jsem si ještě říkal, jaký jsem optimista, ale po krátkém důvěrném rozhovoru s osobou jménem Arek Stonharm to nakonec dopadlo tak, že jsem byl na místě přijat jako plnohodnotný člen a jako důkaz tohoto závazku i označkován na hřbetu levé ruky. Potom že svět není plný zázraků a neobvyklých náhod...
Sice bych si nejradši odpustil tu vynucenou rvačku s ledovým drakobijem, která následovala a byla představena jako „uvítací rituál“, ale i s ní bych to mohl považovat za nadmíru úspěšný den. Proč jen musí být drakobijci tak impulzivní a výbušní? To nechápou, že ne všichni jsou jako oni? Při zpětném pohledu mohu být ještě rád, že tehdy nebyl při plné síle… to bych se z toho asi nedostal tak snadno.

S hlavou, která je stále plná různých myšlenek, pomalu vstanu. Lehce se protáhnu, zamračím na tři čerstvé modřiny z minulého večera a opláchnu si obličej trochou vody. Rychlý pohled mi prozradí, že všechny mé věci jsou na svém místě. Jedná se sice jenom o jeden cestovní tlumok a několik drobností zavěšených na opasku, ale i tak bych byl nerad, kdyby se něco z toho ztratilo. Po uklidnění, že je vše v pořádku bych však měl začít vymýšlet, co dál.
Nejlepší by asi bylo projít si všechny přístupné místnosti. Musím si to tady trochu zmapovat, rozhodnu se nakonec, protože vzhledem k pokročilé hodině a mému lehce vyčerpanému výzoru mě cechmistr brzy po samotném přijetí poslal do jednoho z volných pokojů a já opravdu nechtěl zpochybňovat jeho autoritu hned první den.
Odemknu dveře a už téměř pokládám ruku na kliku, když tu náhle začne někdo na chodbě hlasitě křičet a doplňuje to dalším uši trhajícím doprovodem. Zvuk to je tak náhlý a nečekaný, že téměř vyskočím z okna, jak se leknu. Naštěstí mi ale dojde včas význam slov, která onen neznámý tak huláká a po další chvíli zvládnu zklidnit svůj splašený tep.
Krásné ráno vám všem, zamumlám si nesrozumitelně sám pro sebe s lehkým úšklebkem a konečně vyjdu na chodbu a následně do sálu o několik metrů níže, kam mě brzy následuje i několik dalších členů v různých stádiích duševního rozpoložení.
Když uvidím cechmistra a úsměv, který zdobí jeho tvář, vrhnu jeho směrem tázavý pohled. Musí mít nějaký důvod, aby nás tu takhle shromáždil. Možná drobný, možná důležitý, ale nechce se mi věřit, že by to byl jenom nějaký zdejší žert. To by se nám rovnou vysmál, takže o co jde?, vrtá mi hlavou, ale má zvědavost je brzy drážděna ještě více, protože zamíříme do zdejšího suterénu.

Čekal jsem hodně. Podzemní studnu, vězení nebo možná hromadu špinavého prádla, kterou budeme mít za úkol vyprat. Místnost plná obrazů mě však zaskočila, třebaže nijak nepříjemně. Skutečnost, že tady pěstují umění, může znamenat, že tratili něco ze svých… násilných způsobů, jak řešit problémy, které má kniha tak bohatě líčila.
Proslov mistra Areka však ihned uvede věci na pravou míru.
Aha, nejedná se ani tak o galerii, jako spíše svatyni starých časů, aby si neustále připomínali, jací byli… a jací vždy budou, uvědomím si po jeho krátkém proslovu a důkladně si prohlédnu bývalé členy zachycené na fotce. Až do tohoto okamžiku jsem váhal, jestli jsem tady správně. Ale zdá se, že jsem udělal dobře, když jsem to zkusil, lehce se usměju.
Po jediné poznámce o utváření týmů se však můj výraz změní ze šťastného na lehce zádumčivý. Snad se najde někdo, kdo by byl ochotný se mnou utvořit dvojici nebo tak něco. Koneckonců, ostatním v cechu jsem svou podobu ještě neodhalil. Nebyl na to vhodný čas. Doufám však, že to vezmou stejně klidně jako cechmistr.
Jelikož není důvod něco zdržovat a jenom tak prohlubovat můj neklid, otočím se k nejbližší osobě, což je čirou náhodou Akemi.
Doufám, že to není příliš troufalé, ale neměla bys náhodou zájem o spojení sil, jak to zmínil pan Stonharm?, zeptám se znatelně nejistým hlasem. Chápu samozřejmě, že možná nikoho na pomoc nepotřebuješ, ale napadlo mě, že by mohlo být… příjemné s někým spolupracovat, místo toho, abychom řešili celý problém sami, dokončím a celý nervózní čekám na její odpověď.