Beauclair

Na chvíli jsem zastavila a vyslechla si lékaře i s jeho radou, kam vlastně vyrazit a koho mám hledat.
„ Takže profesor Termilius.“
Přikývla jsem chápavě
„ Oxenfurtská univerzita.“
To není zrovna blízko…
„ Moc vám děkuji.“
Uklonila jsem se muži, který mi pomohl a s úsměvem jsem vyrazila za Mikhailem. Tedy pokud byl ještě doma.

Beauclair - sladký Toussain

„ Chápu.“
Kývla jsem k lékaři, sice trochu rozmrzelá z toho, že jsem se nic nedozvěděla, ale nedalo se nic dělat. Víc jsem se zamračila nad dopisem.
„ Nene… Haspe…“
Kousla jsem se do rtu a začala jsem se zvedat. Posbírala jsem své věci, oblékla jsem se a upravila jsem si vlasy. Loutnu jsem si pověsila na křížem přes hruď a vzala jsem si svou tašku. Když mě ale doktor zastavil, podívala jsem se na něj.
„ Víte… jsem jen bard. A zatím ne ani moc známí… myslím, že si nemůžu dovolit takového lékaře, jako jste třeba vy.“
Pověděla jsem mu upřímně. Zadívala jsem se mu do očí.
„ Provází mě to už několik let. Když se hlídám, nestává se mi to. Včera jsem měla jen náročný den a přecenila jsem se. Není to příjemné… Ale prozatím s tím asi moc udělat nemohu.“
Smířeně jsem se usmála a vydala jsem se ke vchodu.
„ Moc vám děkuji, že jste se o mě postaral, cením si toho. Opatrujte se.“

Pootevřela jsem oči, pak jsem zvedla hlavu a dobře jsem se rozhlédla.
„ Dobré… ráno?“
Pozdravila jsem lehce zmateně. Pak jsem se opatrně posadila.
„ Je mi lépe.“
Usmála jsem se. Když mi řekl o lístku, podívala jsem se tím směrem a vzala lístek do ruky.
„Děkuji.“
Kývla jsem a lístek rozbalila, abych si ho mohla pročíst. Než jsem však lístek úplně rozvinula, podívala jsem se znovu na lékaře.
" Ten elf... Co tu semnou včera byl... Znáte ho? Nevíte, kde bych ho našla?"

Když se začal loučit, sklonila jsem hlavu.
„ Můj stav už lepší nebude. Možná se vyspím, budu vypadat lépe, ale nic se nezmění.“
Dívala jsem se na krk své loutny, na její struny, než jsem do nich jemně drnkla prsty. Vyloudila smutný tón a následně další. Stejně skleslý jsem měla i výraz v očích.
„ Bavte se.“
Špitla jsem potichu, ne závistivě, avšak tak nějak… opuštěně. Když odešel, na chvíli jsem zatla zuby, abych zahnala palčivý pocit toho, že se rozbrečím a znovu jsem jemně pohladila struny. Nakonec jsem se natáhla po hrnku, nadechla jsem se a dopila jsem ho. Netřeba se víc mučit. Nakonec jsem se schoulila v peřině, loutnu vedle sebe, jemně jí svírajíc v ruce, jako ten nejdražší poklad, který mám a pokusila jsem se usnout.

Tajemný elf a Hasp v pozadí
(Janis)
Toussaint

1. Srpen roku 1293
Léto

Elf se na tebe díval a poslouchal, co ses mu rozhodla říci. Na okamžik mu cukl koutek ve tváři, ale zachoval si klidnou tvář a mírně se uklonil.
"Chápu, pak má štěstí, že jej považujete za přítele."
Usmál se a znovu se narovnal.
"Váš otec byl moudrý muž."
Přikývl a přelétl tě pohledem načež se vrátil očima k oknu, které bylo za tebou.
"Brzy se uzdravte. Věřím, že se ještě potkáme."
Věnoval ti poslední úsměv a pak s rozloučením zamířil ven, obdobně, jako Hasp. Zůstala jsi zde jen ty a ten nepřátelský hrnek ďábelské tekutiny.

S Elfem

Zadívala jsem se na Haspa, když mě rázně usadil zase v posteli. Tiše jsem si povzdechla a raději jsem neprotestovala, stejně jsem se na to necítila.
„ Dobře dobře… zůstanu. Ale zítra pro to víno jet musím, Haspe.“
Povzdechla jsem si znovu, když mi však položil na klín loutnu, na rtech se mi rozzářil úsměv. Celou jsem si ji prohlédla a usmála jsem se ještě víc.
„ Děkuju. Je v pořádku… moc děkuju.“
Přitiskla jsem k sobě vděčně loutnu a popravdě oddechla jsem si. Nakonec jsem se i s ní nasoukala zpátky do lůžka mezi polštáře a jemně přejela prsty po strunách. Maličko jsem dvě přitáhla, načež jsem zvedla pohled k těm dvěma. Hlavně k Haspovi, který odcházel a rozhodně vyhrožoval, že jestli se mi něco stane, nebudu rozhodně jediná.
Pousmála jsem se a mávla na něj, když mizel ve dveřích. Pak mi ale úsměv mírně pohasl, protože se začal zvedat i elf. Sklonila jsem pohled k loutně a pak k hrnku, který ležel na stolku.
„ Je to přátelský trpaslík. Pomohl mi. Žádné kouzlo, jen přátelství. Slyšela jsem vás…“
Trochu mi zrůžověli tváře, krátce jsem těkla pohledem stranou než jsem se na elfa znovu podívala.
„A ne… nepokusil se mě svést. Za to z vás mám srdce roztlučené… A srdce umí být zrádné. V mém případě dvojnásob…Otec mě jen žádal, abych na sebe dávala pozor. A abych si dala pozor na své srdce…“
Sklonila jsem pohled.