Pootevřela jsem oči, pak jsem zvedla hlavu a dobře jsem se rozhlédla.
„ Dobré… ráno?“
Pozdravila jsem lehce zmateně. Pak jsem se opatrně posadila.
„ Je mi lépe.“
Usmála jsem se. Když mi řekl o lístku, podívala jsem se tím směrem a vzala lístek do ruky.
„Děkuji.“
Kývla jsem a lístek rozbalila, abych si ho mohla pročíst. Než jsem však lístek úplně rozvinula, podívala jsem se znovu na lékaře.
" Ten elf... Co tu semnou včera byl... Znáte ho? Nevíte, kde bych ho našla?"

Když se začal loučit, sklonila jsem hlavu.
„ Můj stav už lepší nebude. Možná se vyspím, budu vypadat lépe, ale nic se nezmění.“
Dívala jsem se na krk své loutny, na její struny, než jsem do nich jemně drnkla prsty. Vyloudila smutný tón a následně další. Stejně skleslý jsem měla i výraz v očích.
„ Bavte se.“
Špitla jsem potichu, ne závistivě, avšak tak nějak… opuštěně. Když odešel, na chvíli jsem zatla zuby, abych zahnala palčivý pocit toho, že se rozbrečím a znovu jsem jemně pohladila struny. Nakonec jsem se natáhla po hrnku, nadechla jsem se a dopila jsem ho. Netřeba se víc mučit. Nakonec jsem se schoulila v peřině, loutnu vedle sebe, jemně jí svírajíc v ruce, jako ten nejdražší poklad, který mám a pokusila jsem se usnout.

Tajemný elf a Hasp v pozadí
(Janis)
Toussaint

1. Srpen roku 1293
Léto

Elf se na tebe díval a poslouchal, co ses mu rozhodla říci. Na okamžik mu cukl koutek ve tváři, ale zachoval si klidnou tvář a mírně se uklonil.
"Chápu, pak má štěstí, že jej považujete za přítele."
Usmál se a znovu se narovnal.
"Váš otec byl moudrý muž."
Přikývl a přelétl tě pohledem načež se vrátil očima k oknu, které bylo za tebou.
"Brzy se uzdravte. Věřím, že se ještě potkáme."
Věnoval ti poslední úsměv a pak s rozloučením zamířil ven, obdobně, jako Hasp. Zůstala jsi zde jen ty a ten nepřátelský hrnek ďábelské tekutiny.

S Elfem

Zadívala jsem se na Haspa, když mě rázně usadil zase v posteli. Tiše jsem si povzdechla a raději jsem neprotestovala, stejně jsem se na to necítila.
„ Dobře dobře… zůstanu. Ale zítra pro to víno jet musím, Haspe.“
Povzdechla jsem si znovu, když mi však položil na klín loutnu, na rtech se mi rozzářil úsměv. Celou jsem si ji prohlédla a usmála jsem se ještě víc.
„ Děkuju. Je v pořádku… moc děkuju.“
Přitiskla jsem k sobě vděčně loutnu a popravdě oddechla jsem si. Nakonec jsem se i s ní nasoukala zpátky do lůžka mezi polštáře a jemně přejela prsty po strunách. Maličko jsem dvě přitáhla, načež jsem zvedla pohled k těm dvěma. Hlavně k Haspovi, který odcházel a rozhodně vyhrožoval, že jestli se mi něco stane, nebudu rozhodně jediná.
Pousmála jsem se a mávla na něj, když mizel ve dveřích. Pak mi ale úsměv mírně pohasl, protože se začal zvedat i elf. Sklonila jsem pohled k loutně a pak k hrnku, který ležel na stolku.
„ Je to přátelský trpaslík. Pomohl mi. Žádné kouzlo, jen přátelství. Slyšela jsem vás…“
Trochu mi zrůžověli tváře, krátce jsem těkla pohledem stranou než jsem se na elfa znovu podívala.
„A ne… nepokusil se mě svést. Za to z vás mám srdce roztlučené… A srdce umí být zrádné. V mém případě dvojnásob…Otec mě jen žádal, abych na sebe dávala pozor. A abych si dala pozor na své srdce…“
Sklonila jsem pohled.

Sladký drahý Toussaint

„ Haspe, prosím.“
Povzdechla jsem si k němu a pomalu jsem se pokusila si sednout. Ne že by mi to zrovna šlo. Ruku jsem si na chvíli položila k srdci, než jsem se znovu nadechla a zapřela se, abych se posadila.
„ Nemůže za to… jsem … nemocná.“
Podívala jsem se po trpaslíkovi a pak na Elfa. Nechtělo se mi o tom mluvit, ale Hasp by si nejspíš nedal pokoj.
„ Děkuju, ale opravdu to není Vaše vina.“
Mírně jsem se pousmála. Pomalu jsem se natáhla po hrnku, o kterém mluvil doktor, a čichla jsem si. Málem jsem hrnek upustila, jak to nechutně vonělo.
„ Tak daleko k dobrému vínu.“
Posteskla jsem si a zacpala jsem si nos. Aspoň jeden smysl vyřadit než to i čichat. Napila jsem se z hrnku, jak se dalo, než jsem ho půlku položila na stolek.
„ To je ale fakt … nechutné.“
Zašklebila jsem se nad hrnkem a opravdu mě oklepalo. Nakonec jsem se opět položila do polštářů.
„ Budu v pořádku. Nebojte se.“
Pousmála jsem se unaveně na ty dva.
„ Akorát, že se budu muset vrátit za svými koňmi. Mikaj se o ně nejspíše dokáže postarat, ale myslím, že s tím moc nepočítá. Navíc zítra ráno mám jet pro to víno…“
Povzdechla jsem si. Tak nějak jsem si chtěla ještě hovět v polštářích a odpočívat. Cítila jsem se neuvěřitelně unavená, ale pořád mám ještě své povinnosti. Musím se postarat o své koně a pak zítra můj slib… Přehnala jsem to. Přesto jsem si znovu začala sedat.

Sladký drahý Toussaint

Slyšela jsem ho. Slyšela, ale ať už to řekl, jak chtěl, nedokázala jsem mu odpovědět. Pohltila mne tma a všechno kolem také. Přesto jsem si to pamatovala. Až moc dobře.
„ L-loutna…“
Zasténala jsem, z toho podivného stavu, kdy jsem slyšela někoho kolem sebe, někoho cizího, promluvit. Pootevřela jsem oči a zamžourala jsem kolem. Zaslechla jsem dva další hlasy, oba známé.
„ Slabá…“
Odpověděla jsem na otázku, kterou mi položil cizí hlas. Pak jsem zamžourala za elfým hlasem.
„ Nejsem.“
Šeptla jsem a hlava mi klesla unaveně na stranu k Haspovi. Natáhla jsem k němu ruku.
„ Není to… jeho vina.“
Vydechla jsem a znovu jsem pootevřela oči.
„ To bude drahé…“
Ušklíbla jsem se, na unavených rtech mi zůstal úsměv.