„ Něco takového říkal i Hasp. Tedy, že to tam není špatné.“
Pousmála jsem se a poslouchala jsem jeho výklad o tom, co slyšel o té hospůdce.
„ Trpasličí poker jo? Ty ho umíš?“
Pousmála jsem se, následovala jsem ho až do hospůdky. Když jsem tam zahlédla Haspa, usadila jsem se u jeho stolu, který nám ukořistil a objednala jsem si totéž, co Hasp.
„ Ono to sem není zase tak blízko, Haspe. Navíc Miken se ještě staral o koně.“
Koukla jsem na něj.
„ Všechno v pořádku?“

S Mikenem a Haspem

Zatímco se Miken převlékal, došla jsem ke svým koním a oba jsem je začala střídavě hladit, aby na sebe zbytečně nežárlili. Tiše jsem si pobrukovala písničku a čekala jsem na něj. Jakmile se objevil, s úsměvem jsem si ho prohlédla a vyšla jsem ze stáje.
„ Myslím, že se to tam jmenuje U Vinného soudku.“
Odpověděla jsem a vydala jsem se mu po boku stejnou cestou, jakou jsem sem přišla.

„ Ahoj.“
Pozdravila jsem Mikena opatrně, když jsem došla do stájí. Pousmála jsem se, když si mě všiml.
„ No… byly to hodiny utrpení, ale bude to stát za to… Doufám.“
Ušklíbla jsem se mírně a protáhla jsem si ruce.
„ Všechno mě bolí.“
Opřela jsem se o sloupek stání a pohladila jsem jednoho ze svých koní po nose.
„ Půjdeš s námi na to pivo?“

„ Měli bychom se stavit ještě pro Mikena. Slíbili jsme si, že půjdeme do hospody společně.“
Podotkla jsem k trpaslíkovi, když si to zamířil do hospody.
„ Vůbec to není lehký, je to horší než galeje…“
Protáhla jsem se, až to ve mně znovu zakřupalo. Byla jsem skoro horší než stará bábrle. Zívla jsem a došla s ním k hospodě. Když zavolal na hospodského, mírně jsem se ušklíbla.
„ Pro tři! Ještě dojdu pro jednoho našeho společníka!“
Usmála jsem se na Haspa a jen na chvíli s ním sedla ke stolu, abych se trochu napila.
„ No… Snad ano. Ještě nemám ale dopilované písně…“
Pousmála jsem se.
„ Za chvíli se vrátím. Přivedu Mikena, taky si zaslouží hezký večer.“
Zvedla jsem se od stolu a vydala jsem se k Mikenovi domů, abych mu řekla, že už konečně můžeme jít do té hospody…

Pozorovala jsem práci krejčího, celá fascinovaná, co to všechno na mě provádí. S mámou jsem šila kostýmy, ale rozhodně to nevypadalo takhle. On všechno pečlivě měřil, nic nenechával náhodě a prostě stříhal, až nitě lítaly všude. A při tom byl pořád kolem pořádek a všechno řádně připravené, aby to mohl vzít.
Pravda je, že tohle bylo horší než tvrdý trénink v manéži. Stát a nehýbat se dlouhé hodiny bylo… frustrující, náročné a vyčerpávající. A trvalo to tak strašně dlouho… Slova nehýbat prosím jsem pomalu začala nenávidět.
„ Mnohokrát děkuji.“
Usmála jsem se na krejčího, když mě konečně propustil a nejsem si jistá, jestli za to, že už jsem se konečně mohla svobodně pohnout, nebo za to, že budou šaty zítra hotové. Je až překvapivě rychlí. A nebo nemá zakázky… což by bylo dost smutné, protože se mi zdá, že je opravdu hodně dobrý.
„ Zítra se uvidíme.“
Usmála jsem se na něj, rozloučila jsem se a vydala jsem se ven. Vyčerpaná, ráda za to, že jsem konečně mohla ohnout záda a hladová a žíznivá.
„ Haspe…“
Zaúpěla jsem potichu, když jsem ho tam viděla.
„ Mám strašný hlad…“
Úpění se mi trochu protáhlo, když jsem zvedla ruce nad hlavou a trochu víc jsem se zaklonila, abych prokřupla záda. Ozvalo se několik ne moc líbivých zvuků.