| Zlodějíčka vážení usilovně hledají, kam se, ženou tušení nemají.
(Elerien a Larmon)
Bremervoord
1. Srpen roku 1293
Léto
Larmon se rozhodl, že se odváží vyzkoušet a otestovat pověsti žebráků. Těch nejnuznějších osob, která obývají města, bez kterých město prakticky ani neexistuje.
Protože, kde nejsou žebráci není vlastně ani město. A vždy panovaly a stále panují řeči o tom, že to,
co neví ani sám král vědí právě žebráci. Že jsou očima a ušima města a za příslušnou odměnu Vaším jazykem, který vypoví, co oči viděly a uši slyšely. Ale, co je na tom pravdy? Nezbývá, než to zjistit.
Přistoupil tedy k muži zahalenému v cárech a špinavých hadrech. Rozhodl se překonat i onen nesnesitelný pach špíny, výkalů, alkoholu, plísně a kdo ví čeho všeho ještě, který sahal na metr a půl od nuzného muže. Muž, který vypadal díky své vetché schránce a vrásčitému obličeji, jako stařec mohl být klidně i pouze středního věku, ale to zdali jej takto zpustošil čas, nebo jen způsob života je záhadou.
Když žebrákovi přistanou v natažené třesoucí se dlani tři dukáty, jeho přivřené kalné oči zamžourají směrem k ruce. Nejprve obezřetně, zdali mu je opět dárce nechce vzít a pak překvapeně. Oči se roztáhnou doširoka a dlaň se sevře v pěst. Tu žebrák vláčným pohybem schová do cárů svého oblečení,
kde patrně považuje peníze za bezpečné.
"Děkuji ti můj pane. Ši moč šlechetný."
Zamumlá unavenými, vyschlými téměř bezzubými ústy a vyslechne si tvou prosbu. Jeho tvář se svraští, když se snaží chvíli přemýšlet a na čele se mu vytvoří hluboká propast, kterou tvoří jedna dlouhá vráska.
"Šiče nevím o kom mluvíš, plotože tu je žlodějšké havěti habaděj, ale pokud jej chceš oplavdu najít,
pak je jen jedno míšto, ktelé by mohlo být jišté."
Olízne si rty suchým jazykem.
"Hoštineč U Šlepého muše dole v dočích. Objevují še tam ty nejvíče nekalé ekžištenče měšta. Pokud ho máš šanči najít, pak tam."
Pokusí se žebrák Larmonovi pomoci ze všech svých sil."Šnad šem pomochl.....hodně štěští pane."
Zamumlá ještě, než se opět vrátí ke své ztrnulé žebrací činnosti.Elerien se mezitím rozhodla navázat kontakt s dočista opačným zástupcem města a to rovnou se strážcem zákona, kterým byl jeden z místních strážných. Ten postával opodál na okraji ulice s palci zaháknutými za svůj opasek hledící kamsi do doků. Nejspíše si užíval onen výhled, než půjde zase dál na své hlídce. Při bližším pohledu na něm byla rozeznatelná uniforma odpovídající příslušnosti k zdejší městské hlídce a u pasu se mu houpal meč. Přilbici však neměl. Nejspíše na ní bylo příliš horko a tak jeho zlatohnědé rozcuchané vlasy trčely na všechny strany. Byl to muž ve středních letech s tváří ostře řezanou a očima, které připomínaly svou barvou oříšky, ale vůbec se nezdály být tak chutné.
Když jej Elerien oslovila znuděně k ní přenesl svůj pohled. Nejspíše není ani první ani poslední, kdo jej v nějaké záležitosti při jeho hlídce obtěžuje.
"No dobrej..."
Odbude strážný trochu pozdrav a trpělivě si vyslechne, co mu Elerien chce. Už v půlce jejího proslovu protočí oči v sloup nad tím, s čím ho to kdo zase otravuje.
"Kdybych ho znal slečinko seděl by v base, nebo měl hlavu na špalku."
Odsekne strážný trošku dotčeně, nejspíše se mu ani za mák nelíbí, že někdo naznačuje, že by mohl mít něco společného s nějakým sprostým zlodějem a uráží ho to.
"Heleďte musím dohlížet na pořádek ve městě a pokračovat ve své hlídce, nemůžu strávit celý den jen tady s Vámi, takže budete muset, jako každý jiný žadatel o řešení problému na naší strážnici, kde až se dostanete na řadu, tak si váš případ vyslechne můj nadřízený a poskytne vám adekvátní pomoc.
Neříkám, že to nebude trvat, každopádně že jste to Vy můžu se o tom za vás zmínit šéfovi dneska až mi skončí služba. Nevím, co z toho bude rychlejší, ale více Vám pomoci nemohu."
Odpoví strážný a tím nejspíše považuje celou věc, za víceméně uzavřenou a pomalu se vydává dál na obchůzku, možná v obavě, že by Elerien mohla ctít ještě něco říci a zdržovat jej, nebo že by se objevil někdo další, kdo mu bude chtít házet své problémy na krk.Poznámka:
- Larmon: Upsány 3 dukáty darované žebrákovi
- Oba: Úkol Hbité prsty přijatUmělců město plné, hle už další se branou hrne
(Janis)
Toussaint
1. Srpen roku 1293
Léto
Nedalo ti to jinak a tak jsi vyrazila k branám města. Přece jen konkurence zde bude dle všeho velká a o městu se pravilo, jak je krásné. Když si tím davem příchozích, ať již to byli obchodníci, vesničané, minstrelové, nebo kdokoli jiný, kdo právě mířil do města, konečně prošla, nebo spíše byla vyposouvána těmi za tebou až k bráně uvítali tě stráže, jako všechny průchozí, kteří vás nabádali k dodržování zákonů, spořádanému chování, abyste se netlačili a procházeli v klidu a tak podobně.
Nechtěli si každého prohlížet zvláště, ani nevybírali žádné poplatky, prostě zde dle všeho mohli lidé volně vstoupit.
Za branami to byl hotový blázinec pohybujících se osob. Každý se snažil někam dostat. Ti, kteří nebyli místní, pak převážně hledali pravděpodobně ubytování, které bude těžké najít pravděpodobně už nyní a to to má teprve vše začínat.
Vidíš, jak se okolo hostinců, nevěstinců, putyk, hotýlků ale i obyčejných domků hromadí lidé a snaží se být ti, kteří získají ubytování. Nikdy jsi takový shon neviděla. Působí to velkolepě a zmateně zároveň.
Patrně to taky bude ráj pro zloděje, kteří si zde taky přijdou na své. Ale k tvé úlevě je zde i poměrně slušné množství stráží, kteří jsou rozmístěni po ulicích a bedlivě vše sledují. Dle všeho tu opravdu nikdo nestojí o nějaké větší potíže. Další otázkou je, kde se zapsat pro onu soutěž, o které ses dozvěděla.Domov, který nelze zvát domovem
(Ita´istar) Rivie
1. Srpen roku 1293
Léto
Možná tak tomu chtěl osud, možná to bylo tvé podvědomí, ať tak či onak, tvé kroky tě zanesly až před brány města. A ne jen tak ledajakého města. Při pohledu na něj máš smíšené pocity, bylo tvým domovem a přestalo jím býti. Ano díváš se na Rivii, město, kde ses narodil, kde ti jeden z pogromů zničil život. Pogrom, při kterém prý zahynul onen slavný zaklínač. Geralt z Rivie. Docela paradox, že zrovna skončila tam, kde začal.
Bude to paradox i u tebe. Už při příchodu k bráně jsi spatřil dva strážné, kteří jí hlídají. Lidé samozřejmě, kdo jiný by to mohl býti. Stojí před dřevěnou branou, která společně s hradbou připomíná spíše dobře postavenou palisádu, dva muži odění ve stejných zbrojí, třímající oba kopí v rukou. Na jejich hrudích se tkví erb Rivie, kterým jsou tři rudé kosočtverce na stříbrném poli.
Jeden ze strážných se zdá být zkušeným starším veteránem, ale ten druhý to je jasný zelenáč dokonce mladší, než ty.
"Tak mladej do toho, tak jak jsi to viděl před chvílí u toho divnýho týpka."
Vybídne starší strážný svého mladého kolegu.
"Jméno a účel návštěvy města burane! No tak dělej soukej to ze sebe, nemáme na tebe celý den! Když ti to bude moc trvat budu tě muset považovat za špeha, nebo podobnou krysu, která si vymýšlí lež, aby se sem vetřela!"
Skoro to vypadá, jako by to říkal zaskočený papoušek. Zní to spíše prosebně, než výhružně. Starší muž si jen s povzdechem promne tvář.
"Fajn alespoň něco..."
Zamumlá pro sebe a pak i on věnuje plnou pozornost tobě.
"Slyšel jsi elfe, identifikuj se."
Dodá mnohem ostřeji a výhružněji, než jeho mladý kolega. Zdá se, že do města se jen tak lehce zrovna každý nedostane, tedy ne bez prověrky, jako je tato. Staré rány se nejhůře hojí
(Revy Ill-Rahim) Rivie
1. Srpen roku 1293
Léto
Nakonec mu nezbylo nic jiného, než strážným zaplatit, aby mohl projít branou a najít práci. Uvnitř to bylo dočista obyčejné město, jako každé jiné....dobře úplně obyčejné ne, bylo specifické samo pro sebe, ale když se to vezme kolem a kolem....
Inu jeho věrný kůň jej zanesl až k hostinci U Hopsavé husy, kde měla být a taky byla ona nástěnka s vypsanými pracemi. Chvíli si je prohlížel.
"No zrovna tady bych tě nečekal."
Ozval se mu za zády tajemný hlas, když se s trhnutím otočil spatřil nedaleko od něj stát muže v prostém oděvu s mečem u pasu, na jeho vzevzření se však něco nezdálo. Byl zvláštní, na potulného dobrodruha moc zjizvený v obličeji a na žoldáka s příliš lstivýma očima.
"Musím říct, že mi to zabralo dost času najít tě.....ť...ť...ť...."
Zakroutí nesouhlasně ukazováčkem a po tváři se mu rozline lehký úsměv. Revymu ještě nedošlo, o co tu vlastně jde a tak se na něj jen zamračil a sáhl po svém meči.
"A....a...a....špatná volba Revy Ill-Rahime...."
To jej přinutí na okamžik zatuhnout zděšením a překvapením, že někdo zná jeho pravou totožnost jen od pohledu. O to více jej to však odhodlá k tomu zabít toho muže. Meč povyjede z pochvy a noha už letí ze třmenů. Druhý muž se jen lehce pohnul, snad jen pohyb pravého zápěstí a tichý svist. Bolest se rozlila Revyho stehnem, když se do něj zabodla tenká šipka. Revy Tasil meč úplně a dopadl na nohy na zem. Chtěl se rozběhnout kupředu, aby uštědřil svému soupeři úder, ale zraněná noha jej zradila.
"Ochromující jed.....to už nerozchodíš.....promiň ale kontrakt na tebe jsem přijal už dávno a dostal jsem zaplaceno předem a svou práci vždy dokončím nehledě na to jestli je zadavatel ještě naživu."
Oznámí chladně a klidně. Je to jen práce. Jen odměna za jeho hlavu, jen něco za co dostal zaplaceno, aby ho dostal a ten sráč ho nahání celé ty roky. Když se pokusil Revy vstát, zabodly se do něj další dvě šipky, tentokrát do hrudi. Dokázal jen zalapat po dechu a cítil, jak se mu rozlévá jed po těle a otupuje smysly, vědomí i tělo samotné.
"Lhal bych, kdybych řekl, že je mi to líto."
Je slyšet ještě hlas onoho muže a pak přichází jen tma.....Zaklínači jsou jedněm spasitelé jiným zrůdy
(Tara z Redanie)
Lyrie
1. Srpen roku 1293
Léto
Chtě nechtě musela nakonec Tara zaplatit za vstup do města. Práci potřebovala a její prořízlá pusa jí asi už nic lepšího nevykouzlí. Když vjela do města na svém koni, spatřila opravdovou Lýrii. Žilo to tu svým vlastním životem a oproti životu v cechu to byla nevídaná změna. Bylo tu tolik různých osob, které si dělaly vlastně co chtěly. Nebyl tu nikdo, kdo by stále striktně říkal, co se může a co nemůže, kdy a jak. Město mladou zaklínačku doslova uchvátilo. Na hledání práce u kapitána stráží se zatím vykašlala a zamířila jednou z bočních méně používaných uliček hledat hospůdku, kde by si odpočala. Přece jen alespoň se vyhne největším návalům lidí a navíc odpočinout si po dlouhé cestě je fajn. Jela klidně a bezestrachu.
Sebevědomá a plná ideálů o tom, jak změní svět.
"Aard!"
Ozvalo se najednou známé slovo za zády Tary vyřčené neznámou osobou. Trhla sebou a instinktivně se chtěla otočit směrem na útočníka a zároveň už seskakovala ze svého koně a sahala po meči. Útočník patrně zaklínač byl však rychlý. Aard popohnal koně pryč dál ulicí a Taru částečně smetl ke stěně uličky. Ta se však nehodlala jen tak vzdát.
"Igni!"
Složila znamení zuřivě a vyslala ohnivý zášleh proti zaklínači, ten však uhnul obratně stranou a vrhl se kupředu s taseným mečem. První úder přišel náhle a byl drtivý. Sek zeshora, který měl vše rozhodnout, ale Taře se ho podařilo vyblokovat na poslední chvíli svou čepelí. Celé její tělo se otřáslo pod tím drtivým úderem. Ten zaklínač byl buď opravdu silný, nebo nadopovaný nějakým lektvarem.
"Kočka jak vidím? Výborně tu ve sbírce ještě nemám."
Rychlý přehmat, meče se odklesly a od zaklínače přišel další rychlý sek tentokrát zboku. Tara měla co dělat, aby alespoň trošku nastavila do rány svou čepel a ucouvla. Síla úderu však byla na tu její příliš a čepel meče prošla kůží a masem na levé paži.
Zůstala tam hluboká rozšklebená rána, která začala hojně krvácet a pálet, jako čert. Jen zatnutí zubů pomohlo tomu, aby nevyjekla příliš nahlas a neupustila tím šokem svůj meč. Už jí to začalo docházet.
Žádný zaklínač, ale odpadlík.....renegát, který se již nedá zvát zaklínačem, přesně to byl patrně její soupeř. Zběsilý výkřik dodávající odvahu a pokus o lstivý výpad bylo to nač se zmohla.
"Zrádče!"
Procedila mezi zuby. Nerozvážnost a zuřivost převládla nad její sebekontrolou a o to lehčím cílem se stala. Vybodnutí na renegátův pás mohlo být efektivní, ale on prostě uhnul jejímu výpadu stranou a využil toho, že se předklonila dopředu. Jedno máchnutí jeho meče na neodkrytá záda. Příčný sek,
který zanechal na jejích zádech hlubokou krvavou rýhu doprovázenou jejím bolestným výkřikem.
"Příliš mladá a nezkušená."
Ozve se jeho tiché věcné zhodnocení situace. Taře se pod posledním úderem podlomily nohy a ona dopadla na kolena. Prudce zatínající zuby a snažící se překonat bolest, která pulzuje z krvavých ran.
"Teď si vezmu svou trofej."
Ozve se hlas za jejími zády. Se sebezapřením se jí podaří otočit na kolenou a opět sevřít svůj meč.
S těžkými oddechy se jej pokusí zvednout ke své obraně a pak poslední zběsilý sek na jeho nohy.
Muž se pokusí uhnout před sekem, ale i tak jej špička meče škrábne do jednoho z lýtek a objeví se rudá barva na jeho nohavici.
"Hezké, ale marné."
S obouručním rozmachem věnuje Taře spodní šikmý sek směrem nahoru. Ta se jej pokusí vyblokovat čepelí, ale ta jí ze zesláblých rukou vyletí a zaznovní o dlažbu někde za ní. Renegátova čepel pokračuje dál a zakousne se do kůže a masa na hrudi a stoupá,
zaskřípe to o žebra a zastaví se až o klíční kost. Když zaklínačka upadne pod náporem tohoto úderu její vědomí se pomalu vzdaluje.
Vnímá už jen své vlastní těžké oddechy, otupující bolest v těle a krev. A pak onoho renegáta, který k ní přidřepl nestoudně jí sáhl do výstřihu a serval její pýchu její medailon s kočkou.
"Škoda, mohla to s tebou být větší zábava..."
Jsou poslední slova, která slyší a vnímá a pak vše pohlcuje temnota, ta krutá a temná temnota....ta sladká temnota, kde neexistuje bolest..... |
