Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Zaklínač: Odkaz Minulosti
Družina
Postava Janis je offline, naposledy online byla 27. dubna 2024 20:31Janis
| |||
 | Velké začátky nebývají na první pohled velké Rivie 1. Srpen rok 1293 Léto Osamělý poutník cestuje krajinou a jemně popohání svou klisnu klepáním. Jeho oči jsou znavené a zamyšlené. Snaží se na cosi vzpomenout. Bádá v paměti, ale i přes sebevětší snažení jeho mysl zůstává prázdná. Kolik toho ztratil? Dny, roky, nebo desetiletí po kterých nezbylo zhola nic. Do tváře mu vlétne slunce a on odvrátí zrak k zemi. Zakašle a utře si nudli z nosu do rukávu. Nedávno překročil Jarugu. Bylo vlhko po dešti a chladno, i když jen sotva pár dní uplynulo od doby strašného vedra. Musel cestovat přikrytý přikrývkou, aby se tělo řádně prohřálo a vypudilo všechny nemoci. „Ty jsi to věděla, že to bude lepší přebrodit.“ Poklepal něžně svou věrnou herku. „Já hlupák musel jít přes ten most, když to tak strašně foukalo. Teď na mě lezou čerti, ale nebojím se, není to nic vážného.“ Pronesl, ale bál se. Neznal to tu a svěřit se neznámému lékaři by ho mohlo stát víc, než horečku. Znal případy nezkušených, kteří místo léků své pacienty otrávily, nebo předávkovali. Klisna jeho nejistotu vycítila a hlasitě zařehtala. „Brr holka, nebo kluku. Já teď ani nevím. Možná bych ti měl dát nějaké jméno. Sloužíš už déle, než tvůj předchůdce.“ Na tváři se mu objevil veselý úsměv. Pohladil svého dopravce po hřívě a ten se znovu hlasitě projevil. Kůň na jezdce pohlédl jeho lesknoucíma se očima a protočil k němu nepřirozeně hlavu, až mu z toho v krku zapraskalo. Nyní hleděl kůň s hlavou vyvrácenou na druhou stranu přímo proti jezdci sedícímu na jeho hřbetě. Skleněné oči koně se zbarvily vytékající krví. Otevřel svůj chřtán. Nebyla to tlama, nemělo to jazyk, nemělo to zuby... byla to jen černá neprostupná temnota. „Nedívej se do hlubiny“ „Jen nějaký špatný sen.“ Pronesl jezdec a hledící na své prázdné dlaně se snažil na něco vzpomenout. Oči měl znavené a zamyšlené. Bádal v paměti, ale i přes sebevětší snažení jeho mysl zůstává prázdná. Jeho naprosto normální kůň ho instinktivně vedl cestou po udusané hlíně. Skoro to vypadalo, že on jediný vlastně ví kam jedou. Jezdec však měl přehled a věděl zcela jasně, že jsou v Rivii. Vzpomínal si na pogrom, který zde proběhl. Strašná věc se kterou ze základu nesouhlasil, ale nemohl to nijak ovlivnit. Něco takového určitě v lidech zanechá následky, pomyslel si. Pokračoval a před jeho zrakem začala vystupovat dřevěná brána. Seskočil z koně, aby nevyděsil stráže náhlým příjezdem a dále již postupoval vcelku pomalu a zřetelně, aby bylo i z dálky vidět jeho volné ruce a meč u opasku. Kdyby snad měl na sobě ještě přikrývku, tak by ho považovali za naprostého pobudu, ale on jí neměl. Nikdy jí nevyndal. Jasné letní světlo ho tedy zobrazovalo jen v cestovně ošoupaném úboru tvořeného převážně z lehké kožené zbroje. Cítil se v ní zapařený, ale nebylo to tak hrozné jako před časem když přecházel Jarugu. Ten den totiž padlo na kraj neuvěřitelné vedro a bylo takové sucho, že by se dalo i snadno s koněm přebrodit mělčí části vody. Jakmile se poutník dostal na dosah stráží, věnovali mu pozornost dlouhým mlčením, které přerušil mladší z nich. Byl velmi milý a ohleduplný. Revyho, poutníka od Jarugy to velmi pobavilo. Revy jsem byl já. Sledoval jsem jakousi podivnou situaci a prohlížel si dva statečné ochránce. Bylo mi jasné, že mladší zřejmě neprožil pogromu, nebo nebyl zocelen pobytem v armádě. Jeho postoj byl zcela pasivní, neočekával, že by se měl bránit. Kdybych zaútočil, umřel by. To samé se se však nedalo říct o druhém strážci, který stál s vahou lehce přesunutou instinktem na jednu nohu, aby mohl kdykoliv zaútočit, nebo se bránit. Nedokázal jsem přesně odhadnout jak moc je dobrý, bylo to nad mé síly. „Jmenuji se Revy... Revy z Ellanderu.“ Znatelně jsem při vymýšlení jména zaváhal. „Jsem na cestě směrem od Scaly kde jsem přecházel most přest Jarugu.. Potřebuji v Rivii utratit zbytek peněz a případně vzít na čas nějakou práci. Zřejmě něco co nikdo nechce dělat, protože kromě ohánění se mečem toho moc neumím. Tedy jestli o něčem nevíte.“ Pronesl jsem co nejstručněji a pokrčil smutně rameny. Zobrazit SPOILER  | ||
| |||
 | Bremervoord 1. Srpen roku 1293 Léto Larmon Jizva mi ještě trošičku svrběla. No nejenom ta jedna i ta na zádech a předloktí. Trochu jsem se protáhl a natáhl do plic hlubokým nádechem slaný vzduch. Časem ty jizvy nebudou tak cítit... aspoň to Krugal tvrdí.. ale vlastní chybu si budu pamatovat pořád.. Hlavně se tu přiď ukázat! Jenom letmo jsem po otočil hlavu ke Skelige pak jsem zase pozoroval moře, zatímco jsem chvílemi vesloval nebo uklízel palubu či pomáhal s plachtami. Na lodi mi naštěstí špatně nebylo. Námořníci byli veselá kopa a moje mlčení je nerozhodilo. Dovedli vtípkovat a trochu i zpívat. Přeci jen byl to Zpívající beran. Jediné co trochu přidávalo mé nedočkavosti byla zastávka na rybaření. Ale nijak jsem to nekomentoval stejně tak zněla naše dohoda. A když už došlo na rybaření a nebylo s čím pomáhat zeptal jsem se kapitána jestli bych si mohl půjčit zatím nějakou knihu. Chtěl jsem si procvičit svoje čtení* Tolik lodí zase od nás tímhle směrem nejezdí.. a i tak můžou nastat na moři potíže. Z mého zamyšlení mě zase probrala slova námořníků. Radostný křik že je to Bremervord. Na kapitánův dotaz jestli se mi líbila cesta kývnu hlavou že ano. A při zmínce že se nemám nechat sežrat a ještě se mám ukázat na Skelige se upřímě usměju a znovu kývnu hlavou. Chlapi z Berana už věděli že nejsem mluvka. Při zmínce o utopencích trochu zvážním. "Budu na to pamatovat." Pronesu. Hned jak to dořeknu začnu mít zvláštní pocit. Ale medailonek zatím nevybruje. Stejně mám hodně zvláštní pocit. Loď se pomalu blíží k přístavišti stejně ještě zbývá nějaký ten kousek. Ruku začnu pomalu sunout jako by blíže jílci meče a trochu se přiblížím k pravoboku lodi, ale ne uplně k okraji. Nebo se mi to jen zdá? Divný pocit neustával a tak jsem zůstával ještě ve střehu. Topivci a utopenci.. spíše jsou na pobřežích a ve větších skupinkách tady by neměli být ne? Pokud nebude potřeba pomoci se zakotvením zůstávám spíš jako střážní hlídka abych spatřil případné nebezpečí co nejdříve a mohl podle toho jednat. Zkusil jsem tedy využít svých schopností přežívání v příprodě** když už jsem byl na moři a najít nějaké známky nebezepčí projistotu i zde. ------------------------------------ *Psaní, čtení a počítání v mateřském jazyce: 3 74% (tedy pokud bylo na lodi něco ke čtení i kdyby jen mapy) ** Přežití v přírodě: 1 95% | ||
| |||
 | Cesta delší než nit osudu Bremervoord 1. srpen 1293 Léto Co to bylo za stupidní nápad vyrazit pěšky takovou dálku? Sice jsem chtěla poznávat svět, ale za ty bolavé nohy to snad ani nestojí. Zajímalo by mě, jak dlouho už jdu. Přijde mi to jako celá věčnost. Vozy tudy snad ani neprojíždí. Spíš bych hádala, že se spousta obchodníků či lidí bude snažit dostat do přístavního města, ale zrovna v srpnu asi ne. No co už. Sem tam mám alespoň možnost zastavit se a utrhnout si bylinu, když je to něco vzácnějšího, co se jen tak levno koupit nedá. Pokud jsem zahlédla nějaký vůz, nejprve jsem se pomodlila snad ke všem Bohů, co můžou existovat v jakýchkoliv kulturách a pak se jej pokusila zastavit. Když mě vzal, požádala jsem o svezení co nejdále to je možné. Když to bylo po x hodinách cesty nutné, prostě jsem si na chvíli dřepla na nejbližší větší šutr u cesty a pojedla, popřípadě popila. Jakmile jsem během odpoledne přišla do města či vsi, zkusila jsem požádat místního nebo v hostinci, jestli by mě u sebe přes noc nenechal, samozřejmě za oplátku, která se týkala případné lékařské pomoci či podarování bylinných mastí či lektvarů. Noci jsem prospala vždy tvrdě zmožená tou dlouhou cestou, která prozatím ještě nemá konce. Nadále cestovat mě nutí snad jen ta legenda, která koluje o přímořském městečku. A tak se pana z moře jej vzdala pro lásku k pozemnímu tvoru. Nebo to byla siréna? Zajímalo by mě, co je pravda - jestli si to romantici upravili, nebo snad lid bažící po dobrodružství či nebezpečí? V Gors Velen bylo ale hezky. Možná bych se zde i usadila, ale kde jinde lze zkoumat tu legendu? Ráno jsem pokračovala dál. Udivovalo mě, že z města nikdo tím směrem nejede, ale nic jiného než jít pěšky nezbývalo. Musela jsem asi hodně divně vypadat, i když jsem se snažila vždy být čistá, ale někdy to prostě nejde... Co je... Tohle? Konečně! Bremervood v celé své kráse. Protáhnu se společně s dalšími obchodníky branou. Ani stráže mě nestaví. Kus za branou se zastavím a rozhlédnu. Dlouhá cesta útrap byla za mnou. Opravdu krásný výhled na město, které následně přechází na velkou modrou placku na obzoru. Než se ale budu dál kochat, půjdu si prvně odpočinout a hlavně potřebuji koupel a přeprat oděv. Vyhledala jsem hostinec a rovnou zašla z místním vedoucím. Dobrý den.. Začnu slušně, i když zrovna krásný pohled na mě není. Bylo by možné si u vás pronajmout pokoj? Nejlépe s kádí a teplou vodou? Hádám, to ty "lepší" pokoje mají. Rovnou za něj zaplatím, když se mi tak dostane a odeberu se do pokoje. Nahoře za sebou zamknu a odložím si brašnu s věcmi. Odeberu z vany do kbelíku vodu a nacpu do něj nejprve plášť, který je spíše propocený a zaprášený společně se šaty, než zamořené blátem. Vyperu plášť a zavěsím o dveře skříně, aby uschnul. Následně tak učiním i se šaty, které přehodím přes židli u stolku a po tom všem se naložím do vany. Po koupeli si lehnu tak na dvě hodinky. Odpočinu po cestě, aby mě přestaly bolet nohy a potom se vydám na průzkum městem. Po vydatné koupeli se zabalím do ručníku, který na posteli je a plácnu sebou na ni. Relax. Vzhledem k teplému počasí šaty do těch pár hodin uschnou. Díky celému uvolnění ve vodě a únavě po cestě usnu během chvíle, ale zase vzhledem k teplejšímu počasí se znovu budím po dvou hodinách. Šaty během té doby opravdu uschly, takže jsem se zase mohla spokojeně obléknout. Užiji své šeříkové voňafky, kterou jsem si doma dělávala sama a pojím a popiji zbytek jídla, co mi zůstala z cesty. Před zrcadlem se upravím, obléknu plášť, ke korzetu přivážu váček s penězi a takto vynovená opouštím pokoj a následně celý hostinec. Lidé kolem jsou více než živí. Všude se to všimi hemží, prodejci se překřikují... Prostě to žije. Zahalená v plášti sejdu pomalu až k molu, kde se rozhlédnu. Cestou se lidem vyhýbám, nepotřebuji, aby někdo do mě narážel, nebo já donich. Přiznám se, to je první, co jsem si přála vidět za celou cestu. Moře. Lidé z vnitrozemních oblastí sice o té velké louži mají přehled, ale skoro nikdo to neviděl opravdu. Je to hezčí než si všichni myslí. Když se dostatečně pokochám, nechci dál na molu překážet a vydám se prohlédnout si trhy. | ||
| |||
 | Velké začátky nebývají na první pohled velké Rivie Již přesně nevíš kolik dní přesně uplynulo od onoho incidentu, na který si pamatuješ jen matně, nebo si na něj snad ani nechceš pamatovat, kdo by taky chtěl. Nebylo to nic, čím by ses chtěl chlubit, ani na co bys rád vzpomínal, ale bohužel, tak jako jiné věci i toto v tobě zůstane navěky ležet a budeš se s tím muset vyrovnat a smířit. Přijde ti to, jako včera a přitom od toho už uplynul určitě alespoň týden. Avšak sledoval jsi správně a bedlivě čas, abys to odhadl opravdu dobře? Dny a noci ti poslední dobou dost splývaly a důležité bylo jen jediné.... Dostal ses odtamtud, jsi na svobodě ať již tomu tak bylo zapříčiněno z jakýchkoli pohnutek kohokoli. Ještěže je tvůj kůň tak dobré zvíře a i bez tvého přemýšlení tě nese dál a kráčí po udusané cestě, kde se víří pouze prach a od kopyt odletuje zaschlá hlína. Skoro to vypadá, že on jediný vlastně ví kam jedete a zná tu správnou cestu. Tímto cestovní způsobem jste ušli pěkný kus cesty jen se zastávkami na jídlo a odpočinek, když už jsi přes padající víčka, nebo okolní tu neviděl na cestu a koni se už prostě jít dál ten den nechtělo. Už před nějakou dobou jste překročili most přes řeku Jarugu směrem na sever. To byla chvíle, kdy jsi musel koně vést donucením, protože se zdálo, že by to chtěl vzít nejraději přes nejbližší brod, což se zase jako myšlenka nelíbilo moc tobě. Inu a kam tě nakonec kopyta tvého věrného koníka zavedly? Do míst, kde tě pravděpodobně nikdo znát nebude a ty nikoho znát nebudeš. Do míst, kde jsi nikdy nebyl a rozhodně jsi minimálně něco málo o nich slyšel....Rivie....město, ve kterém se kdysi před nějakými 25 lety, když jsi byl ještě tak malý, že by sis to nepamatoval, i kdybys u toho byl osobně přítomen, proběhl velký a krvavý pogrom na nelidi, při kterém, jak příběhy praví zahynul zaklínač Geralt z Rivie. Slyšel jsi také příběhy, že byl jen těžce raněn a že se stále objevuje, ale která verze je ta pravdivá, inu kdo ví. Snad jen ti, kteří u toho byli. Přijíždíš poklidně k branám města, kde stojí před dřevěnou branou, která společně s hradbou připomíná spíše dobře postavenou palisádu, dva muži odění ve stejných zbrojí, třímající oba kopí v rukou. Na jejich hrudích se tkví erb Rivie, kterým jsou tři rudé kosočtverce na stříbrném poli. Jakmile jsi dost blízko, aby ti mohli věnovat patřičnou pozornost. Tvůj šat je zaprášen a špinav dlouhou cestou a ty sám a nejspíše i kůň vypadáte znaveně a tak nějak prostě ucestovaně. Strážní si dobře prohlížejí tvůj obličej a chvilku to trvá, než jeden z nich, ten mladší, sotva plnoletý mladík, promluví. "Vítej poutníku před branami Rivie. Než vstoupíš, aby sis odpočal a nabral síly buď tak laskav a sděl nám své jméno a účel cesty." Mluví vlídně a laskavě. Jak se zdá snaží se být zdvořilý a mít vystupování na úrovni. Celý dojem pokazí hlasité mlasknutí, když se starší strážný plácne rukou do čela a přejede si jí po obličeji. "Och Melitelé proč mám službu s takovým idiotem...." Zaupí voják zoufale a obrátí pozornost na mladíka. "Takhle se to nedělá ty pitomče! Nemůžeš s každým jednat, jako by to bylo dítě krále, nebo přinejmenším, jeho zlaté hovno!" Kárá ho starší strážný a zhluboka se nadechne a nasadí sveřepý výraz. "Sleduj dobře, jak se to dělá smrkáči." Pak jeho pohled padne na tebe. "Jméno a účel návštěvy města burane! No tak dělej soukej to ze sebe, nemáme na tebe celý den! Když ti to bude moc trvat budu tě muset považovat za špeha, nebo podobnou krysu, která si vymýšlí lež, aby se sem vetřela!" Vychrlí na tebe jedno štěknutí za druhým. Jak se zdá armáda nechala na tomhle muži nemalý vliv. Mladík se jen nevěřícně dívá střídavě na tebe a pak na svého kolegu. Jak se zdá nyní přichází okamžik, kdy jim plně dochází, že nejsou před branou sami a ty nejsi jen pouhá kulisa, nebo loutka a očekávají, jak se zachováš. Krev umyješ, legendy nikoliv Blaviken Po tvém prvním úkolu jsi se cítil strašně. Za to, jak jsi to zpackal by sis nejraději nafackoval. Ano sice jsi ty vlky všechny pobil a byl jsi přesvědčen o tom, že to nebyli jen úplně obyčejní vlci, ale i tak....to jak si dopadl....kdyby tě tak viděli tví učitelé z Kaer Korne. Musel by ses hanbou propadnut. Nechat se takhle potrhat vlky. Hrdost, kterou si cítil, když jsi se dobelhal na farmu se svým úspěchem opadla, jakmile ses probudil po tom, co tě farmářova žena ošetřila a dala trošku dohromady. Nebýt toho, že jsi zaklínač, možná by ses už neprobral. Takhle se však vše zhojilo hezky. Každopádně od tohoto dne už pár dní uplynulo a tys vyrazil na svou další cestu s tichým příslibem sobě sama toho, že příště svou práci vykonáš lépe a s menší újmou na sobě samém. Tvůj kůň se statečně nese a vůbec si nestěžuje. Zato tebe ještě rány pobolívají ač jsou už docela v pořádku. Však jsi taky svému tělu musel pomoci lektvarem Vlaštovky, jinak by to bylo na příliš dlouho a to sis nemohl a nechtěl dovolit. A živit tě dlouhodobě by si asi nemohli dovolit ani farmáři. A tak se stalo, že jsi náhle na obzoru spatřil město. Zdá se, že to i snad tvého koně potěšilo, protože sám přidal trošku do kroku. Pravda za ty dny, co jsi opustil farmáře jsi mu moc odpočinku nedopřál. Skoro bys vsadil boty na to, že kdyby to nebyl kůň tak tě prodá na prvním černém trhu, který ve městě najde. Když se ti městečko zvětšuje stále před očima rozeznáváš jeho tvary a dokážeš si udělat svůj odhad, kde bys mohl být. Tedy minimálně dle toho, kde víš, že leží cech. Dle všeho by tohle měl být Blaviken. Místo, které ti není, jako zaklínači úplně neznámé. Tak jako mnozí jiní i tys slyšel příběh o hrozivém Řezníku z Blavikenu, který tady ještě za dob války chladnokrevně povraždil vojáky, kteří jej chtěli odvést. Jsou také zkazky, že to bylo trošku jinak. Někteří zase naproti tomu vyprávějí, že ten údajný Řezník z Blavikenu je ve skutečnosti Geralt z Rivie. Další říkají, že to byl nějaký renegát a jsou i takoví, kteří tvrdí, že si to místní prostě jen vymysleli, aby měli na co lákat lidi, protože nic pořádného a zajímavého zde nemají, což je pravděpodobně jen další ošklivá pomluva někoho, kdo chce městu ublížit. Brzy již projíždíš branou a cítíš na sobě pohledy strážných, kteří se na tebe dívají. Ano zdá se, že tvůj zjev je zaujal. Dokonce jeden pošeptal něco druhému a ten mu tiše odpovídal stejně horlivě, ale ani jeden z nich tě nezastavil, nechali tě projet branou a ještě chvíli si něco šuškali. Tobě se naproti tomu otevírá město plné možností, vlastně je to poprvé, co jsi v takhle velkém městě. Zatím to vždy byl jen Kaer Korne a malé vesničky, nebo usedlosti okolo. Tohle je prostě něco jiného, přijde ti to tu obrovské a velmi živé. Ač je teprve ráno hemží se to tu osobami všeho druhu. Stačí si jen vybrat, co ve městě bys tak mohl prozkoumat prve. Určitě by se zde mohla najít nějaká prácička, pro někoho, jako jsi ty, odpočinek v některé z místních hospod, zboží nevídaných druhů a mnoho dalšího. Máš Blaviken jen pro sebe. Tedy tak ti to v tuto chvíli připadá. Jediné, co tomu kazí dojem je to, že někteří procházející na ulici se po tobě ohlížejí, jiní si něco šeptají s nejbližšími okolo sebe, když tě vidí projíždět. Je to zvláštní pocit, být prakticky středem pozornosti a ještě neúmyslně zvláště, když jsi tu sotva pár minut. Krása a síla moře je nezpoutatelná Bremervoord Už je to chvilku, co jsi na cestách. Rozhodla ses opustit domov a jít zkoumat celý ten širý pro tebe nepoznaný svět, který se ti na každém krůčku odkrývá po kousíčkách více a více. Ale je to doslova po kousíčkách, protože k tvé smůle cestuješ pěšky a to pak trvá každá cesta odkudkoli kamkoli celou věčnost. Už z ní člověk ani nemá ten správný požitek, jako když si jí může užívat třeba z vozu, který tě kousek popoveze. Bohužel takových jsi moc nepotkala. Takže prostě a jednoduše nožky máš bolavé, když je to třeba tak si někde odpočineš, když je to třeba najíš se, nebo se prospíš. Když to jde hledáš přístřeší na farmách, hospodách u cesty, nebo jakýchkoli jiných obydlích, která vypadají, alespoň trošku věrohodně. Kdo ví, co tě přimělo toulat se tak dlouho. Dokonce jsi minula Gors Velen a zastavila se tam pouze na chvíli, než jsi zamířila po cestě zase dál. Bylo to úchvatné město největší, jaké jsi kdy viděla, ale přece jen zvědavost ti nedala. Proč? Protože jsi slyšela příběhy, které panovaly o jistém městečku dál na západě na pobřeží.... No a tak jsi po celé té době ploužení, únavy, špíny a horka dorazila až do Bremervoordu. Branou jsi prošla se skupinou obchodníků. Jak se zdá, nemají zde nějak přísné kontroly a strážní si tě sotva všimli. Nejspíše tě vzhledem k tvé "čistotě" automaticky zařadili mezi obchodníky, kteří sem peláší něco málo prodat, aby si vydělali na další cestu jinam. Před tebou se tedy nyní rozprostřelo celé město, o kterém jsi jednou před časem slyšela příběh, že kdysi si zdejší pán a kníže vzal za ženu krásnou mořskou pannu do které se zamiloval a ona natolik prý milovala jej, že se kvůli němu vzdala i moře......jsou tu však i odlišné verze tohoto příběhu. Jiná totiž praví, že to byla siréna, která knížete učarovala a nakonec jej stáhla do moře a už je nikdo nikdy neviděl. Kde je však pravda to je otázkou. Každopádně kde lépe něco takového zjistit, než právě zde. Navíc je tu cítit hezky slaný čerstvý mořský vzduch a ryby. Je to zvláštní a svým způsobem příjemná změna, na kterou nejsi zvyklá. Navíc možná by se zde našel i někdo, kdo by užil tvé služby....tedy samozřejmě až po tom, co se dáš dohromady, protože teď jsi tak špinavá, hladová a unavená že....no řekněme, že by si tě nikdo nevzal asi ani zadarmo a pokud ano, pak by to byl pravděpodobně pěknej zoufalec. Hold cestování pěšmo má své velké nevýhody a svá kamenitá úskalí, které budeš ještě muset časem vychytat. Je teprve ráno, takže tu vše žije. Rybáři spěchají do přístavu, aby vypluli na moře chytat ryby, trhovci se stahují na tržiště, aby nabízeli své "nejlepší" zboží, obchodníci spěchají do svých obchodů, zákazníci zase všude, kde čujou výhodnou koupi. Je to tady, jako v mraveništi......mraveništi postaveném u moře. Občas si musíš dát i docela pozor, aby tě nějaký slepý neopatrna nesrazil, když někam spěchá. I tak tě stále celkový dojem města uchvacuje, nedá se to říci jinak. Navíc ty připlouvající lodě v dálce na obzoru, které míří na mola a budou zde pravděpodobně dokovat, to je pohled. Modrá nahoře, modrá dole neutop se v ní vole Bremervoord Tvá poslední zkouška....ano právě ta, která tě tolik ohrozila na životě. Její jizvy si neseš doslova trvale. Důležité však je, že jsi to zvládl. Splnil jsi, co ti bylo zadaná a byla to v podstatě tvá první opravdová nestvůra, kterou jsi zabil. Tím to vše začalo. Tvá opravdová cesta zaklínače, která tě měla zavést i mimo ostrovy Skellige, které jsou i domovem tvého cechu. Odplul jsi jen co ses dal dohromady a cítil jsi, že jsi dost silný na to zkusit, jaké to je být opravdový zaklínač, který se nemůže vždy spolehnout na bezpečí cechu. Už je to pár dní, co jsi vstoupil na palubu "Zpívajícího Berana" jehož kapitán tě přijal na palubu pod příslibem pomoci s plachtami a případném veslování. Stejně si neměl moc na výběr zase tolik lodi odtud nejezdilo. Ne tak často, jak by sis přál a proto jste se dohodli a tys odplul. Plavba byla dlouhá a vskutku nádherná. Počasí vám přálo, vítr foukal do plachet a nebe bylo bez mráčku. Co více si přát? Tedy krom toho nalovit dostatek ryb. K tvé smůle právě rybolov vás zdržel na několik dní, protože přece jen námořníci nechtěli do Bremeroordu přijet s prázdnou. A zadařilo se. Sice loď prakticky přetékala rybami, ale námořníci byli spokojení a vy jste konečně po té dlouhé plavbě viděli v dálce před vámi přibližující se město a jeho mola. Slaná voda se rozstřikovala kolem přídi lodi a námořníci jásali. Z toho, co jsi slyšel od námořníků cestou víš, že zatím tato loď vždy doplula do přístavu úspěšně, ať již to bylo kamkoli. Říká se, že se jí drží štěstí. Někteří tomu úsměvně říkají, že Beran zpívá tak hezky, že i moře tiší. Docela důležitá věc je, že ti nebylo špatně ani při této delší plavbě. To je pozitivní poznatek, protože kdyby to bylo naopak, nejspíše celou cestu strávíš přelomený v pase přes bok lodi a zdravíš a krmíš rybičky po svém. "Hahááá! Chlapi to je Bremervoord! Už jsme tu! A těch ryb, co máme to bude úlovek!" Jásá a směje se kapitán. Statný vousatý muž, kterému již vystupují šediny v dříve hnědých vlasech a vousech. Dloubne tě do žeber loktem. "Tak co zaklínači, líbila se ti cesta na Beranovi?" Zachechtá se kapitán. Kdo ví jestli to myslel, jako žert, nebo zdali se tě opravdu ptá. "Proč vlastně Bremervoord a ne třeba Cintra?.....Jo vlastně vono se ti nechtělo čekat až tam za měsíc poplujem já zapomněl. No doufám, že se zase časem objevíš na Skellige, že tě hned něco nesežere." Poplácá tě se smíchem po zádech. "Ale teď vážně až budeš někdy na pobřeží dávej bacha na utopence jsou to nepříjemný potvory, nejednoho chlapa jsem už kvůli těm zatracencům ztratil." Odplivne si skrze zuby do moře. Kapitán je docela veselá kopa, i posádka dá se říci. Je to pěkně šílená sebranka, ale umí, to se jim musí nechat. A tebe brzy čeká výstup v doku, už jen doplout ten kousíček a zakotvit. Tam kde víno teče proudem a děvky...no někde budou Toussaint Už uběhlo mnoho dní od té doby, co se vaše cesty rozdělily. Přijde ti to však stále, jako včera, když jste spolu šli do boje a zabíjeli nestvůry. Tvé první nestvůry, se kterými jsi měl tu možnost potkat. Nebýt jeho nejspíše bys nikdy nenabral tolik zkušeností a nevyšel z těch bojů tak úspěšně. Jsi si jist, že sis odnesl nemálo cenného a možná....jen možná i přítele, nebo alespoň známého do budoucna, pokud se tedy ještě někdy setkáte, ale to ukáže až čas. Každopádně tys zamířil zpátky na sever blíže k domovu ač ten byl stále strašlivě daleko. Ještě nedávno by sis ani nepředstavil, že skončíš od Kaer Morhen takový lán světa, ale stalo se. Jsi skutečný zaklínač, který pomáhá lidem, skutečný zaklínač, který se vrací do cechu, jen občasně. Kdy dojde na tvůj první návrat? Kdo ví ale jednou to snad bude. Když jsi cestoval zpět Korathskou pouští byl jsi docela rád za to, že máš koně, který tvou cestu uspíšil a že je to tak vytrvalé a věrné zvíře. I tak byla ta cesta nekonečným pískem takřka nekonečná. Ta úleva, která se ti rozlila tělem, když jsi konečně spatřil zeleň a opustil poušť se nedala ani popsat. Kůň měl snad ještě větší radost. Oba jste byli zaprášení a ošlehaní sluncem, ale živí a zdraví a nedaleko krásné oázy života, ve které ses posledně zastavil jen na okamžik, než tě tvůj společník táhl zase dál. Ta oáza se jmenuje Toussaint. Malé samostatné území, které má svou nezávislost a zároveň taky asi ty nejlepší vína na světě. Je jimi doslova proslulé a přetéká jimi. Snad na každém rohu lze vidět nějakou vinici. V každém případě je to krásné místo a krásné město, kde si lze odpočinout a možná by se tu dalo najít i něco drobného, co bys mohl vykonat, aby sis přivydělal. Každopádně hospůdka, kam bys složil hlavu se zde také najde a po té době spaní v písku ti přijde určitě vhod. O tom, kde všude máš zařezaný písek je lépe se ani nezmiňovat. Jen z nosních dírek ho budeš ještě nějaký čas dostávat a to je jen zanedbatelná partie. Kůň vesele zařehtá a když povolíš jde tou krásnou zelení. Čas od času zahlédneš vinaře, nebo farmáře, jak se lopotí na svých pozemcích a město a jeho krásy se přibližuje. Navíc dle toho kolik osob vidíš proudit z dálky do města a z města a okolo města usoudíš, že se tu bude možná dít i nějaká slavnost, nebo něco na ten způsob. Je tu moc velký ruch i na Toussaint, samozřejmě to jsou jen tvé odhady z doslechu. Řeč zvučných jazyků a strun Toussaint Poslední dny jsi stále na cestě. Tvůj cíl byl jasný a blížil se o to rychleji, žes měla dva své koníky, kteří ti vše pomáhali nést včetně tebe. Jinak by ti asi za tu cestu nožky už upadly. Ale takhle je to jen kousek. Vlastně doslova, co by koněm dojel. Trvalo ti to, než ses odhodlala tam opravdu jet, ale nakonec jsi usoudila, že to bude ta nejlepší volba a také, že by to mohlo být místo, kde si něco málo přivyděláš, tedy snad. S touto myšlenkou jsi mířila k Toussaintu. Unavená, ucestovaná, ale spokojená nad tím, že jsi celou tu cestu úspěšně zvládla. Koním se zde líbí, protože všude je zeleno a voní to tu vínem. Určitě by si taky dali ožralové jedni, ale to bys pak s nimi už moc nepředvedla, možná tak válení sudu, který se moc neválí, protože mu zavází čtyři přebytečné nohy. No nic moc představa raději držet koně dál od čehokoli, co by je mohlo opít....ano těžké v těchto místech. Každopádně svěží vzduch a vůně trávy je příjemná asi pro kohokoli. Je to prostě oáza v tom širém světě a ne každému se poštěstí dostat se tu a ještě méně osobám je umožněno zůstat dlouhodobě. O víně, kterým je Toussaint přímo světoznámý se netřeba ani zmiňovat. To je prostě něco, co musí vědět snad, každý kdo alespoň jednu noc strávil v hospodě, kde byl alespoň slamník. Minimálně drby o skvělosti těchto vín se donesou skoro každému. V dálce už vidíš to krásné město, které lze jen těžce popsat slovy, oči z toho přecházejí a vidíš to množství lidí, které zde proudí. Zdá se, že se něco chystá a to se koukáš zatím jen z dálky. Jsi tak uchvácená krásou města na obzoru, že si ani nevšimneš, že na nedaleké ohrádce vysedává elf. Až když se ozve drnkání na loutnu, tak ho začneš vnímat. "V Toussaintu se bude konat velká sláva Drnká si hezky podkres na loutnu a veršuje u toho. Otázkou je zdali o tvé přítomnosti vůbec ví, nebo veršuje sám sobě, jedno je ale jisté. Podle uší to musí být elf.....tedy měl by. Žena je správné vahadlo mezi blahobytem a sračkami Lyrie Už jsou to nějaké dny, co jsi opustila bezpečí vašeho cechovního domova na Kaer Rahern. Chtěla jsi jít však konečně do světa a osvědčit se, jako pravá zaklínačka. Vykonávat své řemeslo, ač jsi zatím v podstatě žádné zkušenosti se zabíjením nestvůr neměla. Díky tomu, že máš koně se ti cestuje mnohem lépe. Je to méně únavné a rychlejší. Taky nejsi tak zaprášená a špinavá, ač o čistotě se také mluvit zrovna nedá a to jsi pryč jen asi týden. V podstatě celou dobu jsi jela podél řeky Jarugy s tím, že až narazíš na první město, tak se uvidí, co dál. Občasně ti posloužilo, jako dočasné přístřeší obydlí farmářů, kteří se nad tebou smilovali. Ne že by sis jejich domov nemohla vzít silou, ale proč to dělat, když to jde po dobrém a zvláště, když si potřebuješ vybudovat dobrou pověst, aby si tě lidé najímali na zabíjení příšer. Když konečně spatříš na obzoru po pravici město, kterým dle toho, co ses učila musí být rozhodně Lyrie uleví se ti. Přece jen únava a absence postele je nepříjemná věc a i když si člověk zvykne na studenou zem, stejně by raději spal na měkkém. Možná se ti to opět na chvíli naskytne. Když se blížíš k branám Lyrie vybavuje se ti, cos slyšela o tomhle městě od ostatních zaklínačů z cechu. Těch straších, když se náhodou na chvilku zastavili , aby si tam odpočali, nebo o něčem podebavotali. Dle toho, co říkali vládla v minulosti Lyrii žena, která byla udatná bojovnice. Meve, kněžna, která dle toho, co se říká odolávala se zbytky svých vojáků až do konce války s Nilfgaardem a nevzdala se. Také jeden ze zaklínačů jednou prohodil, že to byla právě ona, kdo pasoval zaklínače Geralta na Geralta z Rivie, ale co je na tom pravdy? Kdo ví. Jediné co ještě víš, že Lyrii opět vládne žena a možná je to tak lepší, je pravděpodobné, že se třeba zemi daří i lépe. U bran města byli strážní ostražití a bedlivě si tě prohlíželi. Očividně ses jim nezdála, jakby taky ne. Hold zaklínači jsou profláknutí už jen svými meči natož zjevem. "Ty.....jsi zaklínačka?" Promluví pojednou trošku tázavě jeden ze strážných a zamračí se na tebe, když se snaží lépe prostudovat tvou tvář. "Co chceš v Lyrii mutantko? Jestli jsi přišla dělat problémy ve městě a vyvolávat potyčky v hospodách, jak to máte vy zaklínači ve zvyku, tak se raději zase obrať a pokračuj někam jinam." Promluví víc zostra, něž bys čekala. Zdá se, že ne všichni lidé mají k zaklínačům důvěru, nebo kladný vztah. Na chvíli se odmlčí a mračí se nejspíše čekajíc, co uděláš. "Ale pokud chceš být nějak fakt užitečná tak by sis možná mohla promluvit s naším kapitánem. Něco pro tebe bude mít. Ale ještě nevím jestli tě pustím." Tváří se sveřepě a zadumaně, jakoby chtěl odhalit, každý klam, nebo trik, který bys mohla chtít použít. Možná bude dostat se do města těžší, než sis původně myslela. Poznámka: Všechny využité obrázky v jeskyni jsem si vypůjčil ze zaklinačskéwiki, nebo jsou z internetu.ně myslela.[/font] | ||
| |||
| Zaklínač: Odkaz Minulosti 30. Červenec roku 1293 "Všichni si jistě pamatujete na ten osudový den, kdy propukl v Rivii pogrom na nelidi, když už válka s Nilfgaardem prakticky skončila. V ten den se slavný zaklínač Geralt z Rivie v podstatě sám postavil rozzuřenému davu, aby jej zkrotil. Ten den se mu stal také osudným. Mladý sedlák, kterého se Geralt rozhodl v boji ušetřit jej zákeřně napadl a bodl do hrudi vidlemi. Nepokoje zažehnal až zásah Triss Ranuncul, která rozehnala a zchladila výtržníky krupobitím. | ||
