Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

HG: Krvavé čtvrtohry

Příspěvků: 10


Hraje se Jednou týdně  Vypravěč ann.et je offlineann.et
 

DružinaObnovit družinu

 Postava April Stock [10] je offline, naposledy online byla 27. března 2017 3:13April Stock [10]
 Postava Railey Scout [6] je offline, naposledy online byla 26. března 2017 23:52Railey Scout [6]
 Postava Glitzy Glamour [1] je offline, naposledy online byla 27. března 2017 0:11Glitzy Glamour [1]
 Postava PPJ. je offline, naposledy online byla 25. března 2017 20:39PPJ.
 Postava Kaylee „Kelly“ Eprom [3] je offline, naposledy online byla 26. března 2017 16:50Kaylee „Kelly“ Eprom [3]
 Postava Thunder Riverflow [4] je offline, naposledy online byla 26. března 2017 22:06Thunder Riverflow [4]
 Postava Besh Kuzen [7] je offline, naposledy online byla 26. března 2017 9:10Besh Kuzen [7]
 Postava Jerry Hoston [10] je offline, naposledy online byla 26. března 2017 17:52Jerry Hoston [10]
 
April Stock [10] - 23. března 2017 22:12
april2189.jpg
Sklizeň
Ležela jsem na posteli, ještě chvíli, jen malou chvilku jsem se chtěla tvářit, že dnes se nic neděje, že dnes je jen další obyčejný den, nebo snad, že dnes jsou jen další běžné hladové hry, kdy se mé papírky ztratí v záplavě ostatních dětí.
Pokaždé, co jsem zavřela oči, abych se aspoň trochu uklidnila se mi přehrával v hlavě ten osudný den, ten den, kdy bylo vyhlášení letošních pravidel.

Byl to šok, obrovský, najednou jsem byla stejně zranitelná, jako ostatní ne-li víc. Ne, určitě víc. Od první chvíle mi bylo jasné, že všechen plebs z kraje bude hlasovat pro to, aby dcera starosty byla veřejně umučena. Táta nechápal, nebo se snad snažil tvářit, že to tak nebude, že do arény nepůjdu, ale já věděla, kde je pravda. Už od prvního dne jsem viděla, jak se na mě lidé dívali, jak se změnil jejich pohled. Přestal být závistivý a naopak v očích měli vepsán pocit zadostiučinění, každý z těch, kdo pro mě hlasoval, každý z těch, kteří měli mou krev na svých rukách.

Pomalu jsem slezla z postele, bylo dost hodin a já se potřebovala najíst a připravit na slavnost. Ano, měla jsem v plánu se připravovat, vypadat hezky a reprezentativně. Moje přípravy se sice nemohly ani zdaleka rovnat tomu, jak se asi právě chystají splátci z nejbohatších krajů, ale i toto patřilo mezi způsob jak se zapsat do paměti lidí.
Ano, měla jsem plány. Jen blázen by se v mé situaci nesnažil plánovat a já věděla, že v mém kraji mě lidé nebudou podporovat, určitě ne ti chudí, budu muset hrát hru kapitolu. Budu muset hry milovat, prezidenta milovat a ze všeho nejvíc milovat Capitol...

Došla jsem na snídani, tak už seděl můj táta. Byl zasmušilý, to byl jeho běžný projev, dnes však víc, nežli obvykle. Nad něčím přemýšlel.
„April...“ začal, asi chtěl vést nějaký projev, ale já na takové řeči neměla náladu.
„Tati, nic neříkej, ano? Chci se dnes najíst v klidu, jako obvykle...“
Táta přikývl, ale stále jen posmutněle koukal do talíře.
„A slib mi, pokud mě vyberou, že se nebudeš hroutit. Potřebuji, aby ses tvářil, jako kdybys byl hrdý, že jdu do her...“
„Ale...“ začal otec.
„Jde mi o sponzory, potřebuji si naklonit Capitol.“
Dál už otec nic neřekl, dojedl, odnesl talíř a zavřel se do svojí pracovny. Chápala jsem to a byla jsem raději, než aby kolem mě chodil a naříkal.

Nastal akorát čas, abych se oblékla do svých nejlepších šatů, učesala se a vydala se na náměstí.
I kdybych netušila, že půjdu do her hned od začátku, nyní tomu vše nasvědčovalo víc, než kdy dřív... Všichni kolem mě se na mě otáčeli, čuměli, koukali. Odmítala jsem se hroutit, ani krapet strachu nemohli vidět v mých očích, takovou radost bych jim neudělala.
Došla jsem až na náměstí, nechala se zapsat a stoupla jsem si doprostřed chumlu děvčat.
Nikdo se se mnou nebavil, to se také dalo čekat.

Místo povídání s děvčaty jsem se jako jedna z mála dívala na pódium. Nesledovala jsem však film, jehož obsah stejně již znal každý, ale trenéra a mého strýce v jedné osobě. Také se na mě podíval, přikývla jsem mu na pozdrav a důkaz, že je vše v pořádku, on se také usmál nazpět.
Když si vzpomenu na tu chvíli, kdy jsem stála před jeho dveřmi. Naše rodina se s ním nikdy příliš nebavila, byt jsme si díky němu vybudovali to postavení, které máme nyní. Nevděčnost, ne, to on se uzavřel do sebe a nechtěl s námi komunikovat.
Tenkrát to bylo poprvé od pohřbu matky, kdy jsem se s ním viděla. Otevřel dveře, koukal na mě, jen řekl: „April, co ty tu...“
„Jdu do hladových her,“ odpověděla jsem mu suše.
„Zbláznila ses, nemáš ani ponětí, jaké to ve skutečnosti je.“
„Nechci se hlásit dobrovolně, budu vybrána...“
Pozval mě domů a pomáhal mi se připravit, všechno jsme si prošli, promysleli. Pomohl mě, jak po fyzické stránce, tak psychicky.
A to moje cesta ještě ani pořádně nezačala...

„Dámy mají přednost...“ zaznělo z pódia, což mě naštěstí vytrhlo z mého přemýšlení. Nasadila jsem opět pevný výraz a čekala jsem jaké jméno náš doprovod vyřkne.
Na chvíli jsem zatajila dech, co kdyby... Ale překvapení se nekonalo... „April Stock!“
Dívky se kolem mě instinktivně rozestoupily ještě více, nežli dodnes. Rychle jsem očima vyhledala kameru, která mě zabírala a usmála se do ní. Nebyl to upřímný úsměv, ale kapitolu stačil.
Pomalu a důstojně jsem došla až k pódiu a postavila se na něj. Poté vyhlásí kluka, dívám se na něj, neznám ho. Bohužel? Možná naštěstí... Ale jeho jméno mi něco říká, není to ten, co zapálil nedávno nějakou budovu? Možná... Budu se muset zeptat strýce.

Naše eskorta a trenér nám pogratulují a potom máme prostor k tomu něco říct.
„Děkuji všem, co mě volili. A slibuji, že znovu přinesu vítězství našemu kraji...“ byl to sice krátký proslov, ale na náš kraj už tak dlouhý. Celou dobu jsem se dívala do kamery a nakonec jsem zamávala.
Až nyní jsem se podívala do publika, na zhořklé tváře těch, co mě volili. Ne, já tenhle boj neprohraji, já se po vaším rozsudkem nezhroutím...
Ani nevím, zdali můj spolusplátce něco řekl, nevnímala jsem ho. Jen jsem se otočila a v doprovodu ozbrojenců jsem se odebrala do budovy, kde by nás měli navštívit příbuzní.
To by mě zajímalo, jestli přijde i strýc... ale toho asi nepustí.
 
Glitzy Glamour [1] - 12. ledna 2017 21:50
tabitha_by_emilysotod6054kk9442.jpg
Vylosována, samozřejmě
1. kraj


“Nepij už, smažeš si rtěnku!“ Řve na mě matka a vytrhává mi sklenici s vodou s takovou vervou, že kousek vyšplíchne na hodně drahý koberec, který nám leží v obýváku. Jenže teď bych mohla vykoupat kožich za milion v barvě a pořád by se každý zajímal hlavně o to, jestli jsem si náhodou neprotřela oči a nerozmazala si kouřové líčení. Táta na mě zírá od stolu a přitom se cpe jablečným koláčem. Od rána na mě nepromluvil. Oba moc dobře víme, co se dneska stane. Máma kvůli tomu skoro vyprázdnila svůj obchod s parfémy. Smířlivě se na něj usměji, ale to jsem asi dělat neměla, protože praští pěstí do stolu, zvedne se a odejde. Ztráta Lavishe v minulých Hunger Games pro něj pravděpodobně byla tak strašně deprimující, že jsem ho dlouhé měsíce neviděla, jak pozdě chodil z práce. A najednou je to tady, jeho druhé dítě tam jde taky a jeho nafoukaná panička, kterou si přitáhl domů na tom má značný podíl.
Cítila jsem se nepohodlně, korzet mi div nedrtil plíce, na těch podpatcích jsem si připadala, jako kdybych byla na hodně vysoké vyhlídce. “Projdi se, ukaž mi ty šaty při pohybu!“ Peskuje mě matka a přitom na mě ukazuje prstem a točí jím do kolečka, jako kdyby si jím míchala neviditelnou kávu. Zatočím se dokolečka jako zkoušející panna, na platformách se projdu po místnosti tam a zpátky. Krok mám bezchybný, žádné zaváhání, kdybyste viděli, kolikrát mě matka nutila v těchhle botách běhat v terénu, věděli byste proč.
“Zlatíčko, jsi nádherná! Kapitol tě bude milovat!“ Zadrhnul se jí přitom hlas v hrdle, nepřítomnost otce si ani neuvědomovala. Slzy v očích měla, ale nebylo to proto, že by posílala svou dceru do spárů smrti, ona byla prostě přesvědčená, že to celé vyhraju. Já vím, taky se o to postarám. Zavrčím si v mysli, ale ve skutečnosti se na ní jenom mile usměji. Když jsem si dovolila protestovat, že musím kvůli debilnímu účesu vstávat ve čtyři ráno, zlila mě studenou vodou, svině.
Odcupitala z místnosti s tím, že se jde rychle na tu ceremonii připravit. Tedy dávám jí tak hodinu, ne-li dvě, pokud jí dneska nebude přát třas v ruce a nebude schopná si namalovat úplně identické dvě linky na očích. Bylo mi přitom dostatečně důrazně nařízeno, že už nemám nic jíst a ani pít, abych si nezničila make-up, nebo snad abych se nám nenafoukla a nevypadala tlustě. Jeden by řekl, že to je snad to nejhorší, co mě v mé cestě přímo do spárů Hunger Games může potkat.
Sednu si na pohovku a čumím do blba, protože kdybych si snad jenom nehtíček ulomila, musela bych poslouchat ty její kecy až do chvíle, než bych se musela zařadit mezi ostatní, o hodně ošklivější děvčata.
Dveře se zavrzáním opět otevřou, a když k nim pohlédnu, všimnu si otce. Oči krvavé od pláče, v ruce držel napůl prázdnou láhev nějaké hodně drahé kořalky. Jde přímo ke mně, i když trochu šejdrem, jeho cíl je mi jasný. S mrtvolným výrazem ho pozoruji, i když mi to rve srdce vidět ho takhle. Smrt Lavishe s ním zamávala hodně. Matka se z toho oklepala dost rychle, protože ji svou potupnou prohrou zesměšnil natolik, že láska se hodně rychle dokázala přeměnit v nenávist. Ono ale bůhví, jestli ona má vůbec někoho jiného kromě sebe ráda.
Dopadne na kolena přímo přede mně, až se musím obávat, aby mi neumazal šaty. Vím, že mám ve skříni asi deset náhradních, ale tyhle jsou pro Kapitol absolutně perfektní. Kýčovité až to do očí řeže a tak barevné, že je bude chtít mít každá Kapitolanka. Už teď si stejně matka brousí zuby na to, aby je mohla prodat. Věřím tomu, že hned při posledním loučení je ze mě svlékne a dá mi nějaké jiné, abych při příjezdu zase měla jinou róbu a nevypadalo to ohraně.
“Vrať se mi, holčičko moje.“ Vzlyká a přitom civí do země, takže mu do tváře nevidím, ale ty slané kapky zoufalství stékají na koberec jedna za druhou. Na chvíli zavřu oči a skousnu si spodní ret, abych se nerozbrečela taky. Probudil ve mně ty nejtemnější obavy, které se mi dařilo většinu času zatlačit do toho toho nejtemnějšího rohu mé mysli. Co když to nezvládnu? Já nechi umřít. Já sakra nechci umřít. Nechci tu tátu nechat. Co když mě zabijí? Co když to bude bolet? Každá věta mě fackovala a každá další bolela o to víc.
Zhluboka se nadechnu, rázně zaklepu hlavou a tím všechno zase dostanu pod zámek. “To bude dobrý tati, za chvíli jsem zpátky.“ Vezmu ho za ruku, zvednu se a tím ho taky vytáhnu do stoje. Obejmu ho a on mě. Je to dojemná chvíle otce a dcery v tichém porozumění, možná i rozlloučení, což já si nehodlám připustit a věřím tomu, že on se snaží o to samé. Vím, že na poslední rozloučení za mnou už nedojde, vlastně ani na celou ceremonii s ním nepočítám. Co si budeme povídat, už teď je ve stavu, že sotva mluví. Jazyk se mu plete, táhne to z něj a jeho obličej byl strhaný a celý rudý od pláče.
“Okamžitě jdi od ní, ničíš jí účes a mohl bys jí polít šaty! Glitzy jdeme!“ Ta vysoká fistule přetrhla závoj tohohle dojemného okamžiku. Zhluboka si povzdechnu, uvolním křečovité objetí a ustopím od otce, kterému se už zase po chvíli klidu hrnou slzy do očí.
“Ahoj tati.“ Poslední oční kontakt a pak se otočím na podpatku a odcházím. Svého strhaného otce nechávám za zády a mířím směrem na náměstí, aby nás tam nahnali do ohrad jako stádo krav a volů.

“GLITZY GLAMOUR!!! Uslyším několik žárlivých zasyčení kolem sebe. Jenže každý dneska věděl, že já budu vítěz. Byla jsem oblečená jako vítěz, trénovala jsem jako vítěz, narodila se jako vítěz. Okamžitě nasadím úsměv absolutní blaženosti, vykasám sukně a svůdným krokem se vydám na pódium. Dávám tak na odiv své dokonalé boty, laškovně přitom mrknu na několik kluků, ani nevím, jestli jsem někomu z nich dovolila okusit božskost mého těla. Nebo naopak.
Vycupitám schůdky a postavím se přímo lady, která má v hlavě takových motýlků, že se snad ani nedali spočítat. Dost by mě zajímalo, jestli jsou umělí, nebo jestli je to živý podklad přelitý nějakou vazelínou.
Pár krůčků přímo k ní a nadšením ji obejmu. Vřelé gesto, vskutku, Kapitolané budou mít pocit, že je všechny miluju. Že k nim shlížím.
“Díky všem! Můj drahý Kapitole, těším se na tebe! Ukážu vám všechno, co umím, abych mohla navrátit vítězství a blahobyt do prvního kraje! Rozhodně vás nezklamu!“ Pronesu přímo do kamery a na konci koketně mrknu a pošlu přímo do objektivu jednu vzdušnou pusinku. Publikum se rozezní hlasitým potleskem a burácením, já však i tak slyším ze všech nejvíc fistuli svojí matka, která ječí, jako kdyby jí na nože brali. Možná by měla zavřít krám a začít se živit jako siréna oznamující požáry, rozhodně by se uživila a to víc než dobře.
Při svém projevu úplně ignoruji fakt, že i tak se první kraj má nejlépe. Nějaké socky z vyšších krajů mi mohou být ukradené. Věděla jsem, že co se týče dívek, budu nejhezčí. Hubené nohy, vysoké podpatky, šaty, které by každá Kapitolanka nejraději sežrala. Nikdo nemůže mít lepší přípravu než já.
Ať už je mým spolukrajanem kdokoliv, miloučce se na něj usměji. Jakmile přijde na pódium, šťastně se k němu přitočím, obejmu ho a vlepím mu pusu rovnou na rty, až mu tam zůstane trochu rtěnky. Nejenom na Kapitol, ale i na něj hodlám rozehrát hru, z které budou paf oba. Kapitol mi díky tomu padne k nohám a můj miloučký spolukrajan zrovna tak.
Když se pak vydávám směrem k domu, kde proběhne poslední rozloučení, chytím jej za ruku. Bylo by fajn, kdyby se nesnažil vykroutit, ale kdyby se snad o něco takového pokusil, zaryji mu svoje pěstěné nehty hluboko do kůže a zpražím ho ledovým pohledem.
Pak se ještě na chvilku zastavím, čímž pozastavím i jeho, otočím se na kamery a šťastně zamávám jakožto příslib brzkého navrácení. Na konci se rozloučím se svým spolupachatelem a vydám se do místnosti pro poslední rozloučení. Tam už jenom stojím u okna, namotávám jednu z dlouhých loken na ukazovák a čekám, kdy do místnosti vtrhne tornádo. Nemusela jsem čekat moc dlouho.
“Glitzy, zlato, to byla paráda! Měla ses trochu víc usmívat a příště se s tím chlapcem musíš líbat! Sundej si ty šaty, přinesla jsem ti nový model!“
 
Besh Kuzen [7] - 06. ledna 2017 21:32
joakim1576.jpg

Den sklizně

7. kraj



„No tak to vypadá, že jsi dneska umřel, Kuzene."
Otevřu oči, abych zjistil, že za nevrlým hlasem se skrývá vrchní mírotvorce Sert.
„Ale ale, čemupak vděčím za takovou milou návštěvu?" odvětím mu nevrle.
„Jestli se mnou nezačneš mluvit s respektem, nechám tě okamžitě popravit," řekne mi a podívá se mi svýma šedýma očima plnýma nenávisti přímo do tváře. 
„Já myslel, že už se to stalo," odpovím mu klidně, jen koutek úst mi lehce škubne. Po chvíli mlčení a nepřetržitého očního kontaktu se zvedne a odkráčí z cely. Přes mříže mi ještě nařídí, abych se oblékl.

Pomalu vstanu ze své postele a porozhlédnu se kolem sebe. Zase ta stejná klec, co tu byla včera, předevčírem... Jen na židli vidím složené nějaké oblečení. Asi v tom budu muset jít na náměstí. I když... není to tak hrozné. Šedá mikina a nevýrazné kalhoty, to by šlo... S šaty se odeberu do celové koupelny, ačkoli je to spíše jen stěnami oddělený záchod a ze zdi vyčnívající trubka, odkud proudí studená voda jako náhrada sprchy. No co, někteří nemají ani to. Svleču svůj bílý vězeňský stejokroj a pustím z té trubky vodu. Při doteku studené vody se lehce ochvěju, ale poté to shledám spíše osvěžující. Po sprše se obléknu do nového oblečení a vylezu ven z umývárny.

Po chvíli se otevřou dveře cely a v nich se opět objeví vrchní mírotvůrce. Podá mi žiletku a chce, abych se oholil a upravil předtím, než vyjdu ven. Oholím si tedy svou hlavu, nechám pouze pruh vlasů vedoucí od čela až po krk. Poté žiletku opláchnu a oholím si vousy na lících a na bradě, kde si pod pusou nechám pouze malý proužek. Poté mi žiletku vezmou a vedou mě ven.

Vyjdeme ven zboku soudní budovy a obejdeme náměstí, abych se dostal ke stolku s mírotvorci. Ti mi vezmou krev a proskenují ji a mě poté vedou dopředu k mým vrstevníkům. Některé z nich jsem dlouho neviděl. Oni se mě však straní, nejen pro můj doprovod. Vstoupím do řady mezi ostatní a mírotvorci jdou zaujmout svá postavení. Okolo mě slyším vzrušené hlasy směřované na moji hlavu.

Tlumený hovor utichne, jakmile se začne promítat propagandistický film. Stále opakované vymývání mozků a ospravedlňování samotných Hladových her. Po skončení filmu se slova ujímá kapitolská eskorta a čte jméno dívčí splátkyně. Lid vybral středně vysokou hnědovlasou dívku, které mohlo být tak patnáct. Vyděšeně koukala okolo sebe, když stoupala po schodech. Eskorta se nahnula a otevřela druhou obálku. „Besh Kuzen." Samozřejmě. Ta kampaň na moje zvolení jela v kraji snad tři měsíce. Kdo nevolil mě, byl zlynčován mírotvorci. Vzhledem k tomu, že jsem stál téměř u schodů, byl jsem na pódiu rychle doprovozen a dav propukne v jásot. Tohle pro mužskou část byly snad nejklidnější hladové hry, když jsem byl už předem zvolen jako obětní beránek. S podáním ruky se otáčíme a vstupujeme do budovy.
 
Railey Scout [6] - 02. ledna 2017 13:35
id3888.jpg

Den Sklizně | Šestý kraj


Chladné ráno se tiše vkrádá vybitými okenicemi a roztrhaná látky zašlých závěsů začíná s prvními paprsky osvětlovat pokoj žlutavými obrazci. Jako vždy se probouzím brzy-avšak svou práci jsem opustila ještě před vyhlášením dnešního slavnostního dne-a v duchu předstíraného svátku dnes zůstávají zavřené i školy ve všech krajích-a tak zeje mé dnešní dopoledne stejnou prázdnotou jako opuštěný byt okolo.

Přesto se zvednu z hromady nakupených přikrývek a na malých přežívajících kamnech si ohřeji vodu nasbíranou do zrezlého hrnce opodál. Jakmile je voda dostatečně převařená, jedna její část putuje do hrníčku naplněného zbytkem zásoby hrubé oblázkové pšenice, jež se s trochou nekvalitního oleje brzy promění na kamnech v několik tenkých placek, zatímco zbytek vody poslouží k zahnání žízně a následující skromné koupeli, než je hrnec opět postaven pod protékající roh propadajícího se zastřešení.

Jiné rodiny si dnes užívají den malými dávkami luxusu, jako jsou med, skořice, lesní plody, nebo dokonce ovoce. Já se namísto snídaně spíše věnuji snaze nevypadat jako někdo, kdo se rozhodl již několik týdnů raději neukázat doma…nebo kdokoliv jinde, kde má přítomnost není vyžadována zákony kraje a jeho och tak věrnými mírotvorci.
Přesto jsem stále ještě daleko od nemilé situace mnohých bezdomovců přeplněného kraje. Domov, jež byl za života otce zaplněn štěstím a vřelostí, mi stále skýtá útočiště-a vedle jasných vzpomínek zde se mnou zůstává i řada pozůstalostí na bývalý lepší život.

Proto jsem taky schopna každodenní prodřené zahradníky vyměnit po malé koupeli za teplé černé punčochy a dlouhý nátělník, zatímco na mne na ramínku opodál čekají sice vcelku všední sukně, avšak velmi vkusný vyšívaný svetr s květinovou výšivkou.
Jaká škoda, že jsou živé květy v šestém kraji k vidění pouze jako ozdoby domu spravedlnosti v den Sklizně. Přelidněný industriální kraj totiž skýtal nanejvýše velmi rozsáhlý výběr plevele.

Když jsem konečně oblečena, pokusím si rozčesat vlasy nedávno velmi nenápadně získaným kartáčem, než si ještě jednou prohlédnu sama sebe v matném odrazu zažloutlého skla venkovních dveří, a zanechám opuštěný betonový domek svému klidu, vyrážejíc pomalým krokem vstříc náměstí.
Volím delší cestu, klikatící se skrze postranní uličky, pouze z povzdáli sledujíc sbírající se davy na hlavních ulicích.
Šestý kraj je nejpočetnějším z dvanácti-a tak zde musí vláda Capitolu často čelit nestabilním davům. Někteří lidé tvrdí, že právě proto se zde stal morpling takovým problémem-lidé, kteří jej používají jsou jako tiché ovce-dobře ovladatelní.

Avšak ani na vedlejších cestách nejsem sama. I zde se pomalu začínají objevovat další a další lidé-a já si mezi nimi skoro ani nevšimnu známého obličeje mladíka čekajícího u jednoho z rohů betonových budov okolo.
Čekáš na někoho?
zeptám se po chvíli, kdy jeho oči bez mrknutí sledují můj pohyb.
Na tebe…
věnuje mi Wright jeden z jeho nebezpečných úsměvů, než se ke mně přidá v pomalé chůzi.
A já myslela, že bych snad dnes mohla mít…
Pokoj?
zasměje se Wright hrdelně, zatímco mne přejede mráz po zádech
Těžko-ale proto tu nejsem…jdu ti předat…zprávu.
snažím se nezastavit a neukázat nervozitu, avšak nic milého ani z daleka nečekám.
Midas nebyl zrovna nadšený tvým kouskem-ale musel uznat, žes mu vlastně trochu pomohla-nu, přesto to všechno nemůže skončit jen tak, že? Ale prozatím…
usměje se a chytí mou dlaň, aby do ní něco vlažil.
…hodně štěstí.
mrkne způsobem, ze kterého mrazí a zmizí v houstnoucím davu ve chvíli, kdy i má cesta vede do středu jedné z hlavních silnic. Když se konečně za reptání lidí okolo dám opět do kroku a pohlédnu na jeho „zprávu“, leskne se mi v ruce mistrně vyřezaná brož. Nejsem tak naivní abych si myslela, že se nejedná o pouhou napodobeninu, avšak i tak jsem vcelku hrdá, když si ji opatrně připínám na svetr, čekajíc v řadě na zapsání potencionálních splátců.

Teprve teď, stojíc mezi ostatními na náměstí před budovou spravedlnosti na všechny začíná dopadat tíha dnešního dne. A přestože jsem se snad to vše snažila ode dne prohlášení prezidenta ignorovat, nemilé pohledy okolo, doprovázené poznatelným šuškáním, mne začínají nemile znervózňovat.
Brzy však již stojím uprostřed ostatních splátců-a přestože si dívky okolo drží poznatelný odstup, pohledy všech jsou brzy namířeny směrem k pódiu a já si mohu na skoro neznatelný okamžik oddychnout.

To už však z reproduktorů zaznívají tóny propagačního filmu, následované skoro neexistujícím seznamem výherců našeho kraje. Kdokoliv bude zvolen, to bude mít těžké-při té myšlence si nervózně otřu zpocené ruce do tmavé sukně.
V tu chvíli si však již slovo bere capitolská eskorta, skoro zavalena všemi navršenými doplňky světlých tónů které má na sobě, energicky všem přejíc šťastné hladové hry.
Je to pouze několik zdlouhavých sekund, než se v její drobné dlani octne bělostná obálka s jediným zvoleným jménem a ona ji stojíc před mikrofonem slavnostně přečte.

„Railey Scout“
ozve se hlasitě s jasným capitolským přízvukem.
Všichni pochopí velmi rychle a děvčata okolo se začínají rozestupovat, vytvářejíc jasnou cestu-zdá se, že to pro nikoho nebylo příliš velkým překvapením…
Poté už následují mírotvorci, vedoucí mne ke schodům nahoru, načež se eskorta ihned jímá své povinnosti a míří k obálce s chlapeckým jménem.

Přede mnou se rozprostírá celé náměstí zaplněné tvářemi očekávajícími dalšího splátce-pohlédnu do sekce chlapců, nervózních a vyděšených. Jedny modré oči v zadních řadách jsou namířeny mým směrem-Joss má na sobě starou Fordovu košili-a jeho pohled je stejně chladný jako ten můj. V tu chvíli si uvědomím, že i on a Chassie měli snad šanci hlasovat …
Po schodech na opačné straně pódia ke mně stoupá chlapecký splátce. Myslím, že jsem jej snad už někdy viděla…že by ve škole? Přeslechla jsem jeho jméno i když jej eskorta opakovala…

Tentokrát to není o štěstí…všichni lidé na náměstí měli co dočinění s našim vybráním…to, co se stane v aréně, bude i jejich zodpovědností…ta myšlenka mne přinutí se zamračit v odporu vůči všem stojícím pod námi.
Mou zášť ovšem přeruší nástup mírotvorců, jež nás vedou do útrob budovy spravedlnosti. Byla jsem tu již dvakrát-poprvé když byl otec obviněn, podruhé když zmizeli Ford a Finch. Beznaděj, jež jsem cítila tehdy dnes nahradil trpký pocit nenávisti vůči všemu okolo-a vůči chvíli, jež mi mírotvorci poskytli v osamělém pokoji-dobře vím, že jsou mé šance na jakoukoliv návštěvu stejně tragicky nízké, jako ty na výhru.
 
Thunder Riverflow [4] - 01. ledna 2017 08:07
blondeboy_18038.jpg

Den Sklizně
4. kraj






Ráno se budím se sluncem, prosvítajícím skrz závěsy okna. Rozhlédnu se po místnosti: pokoj s dřevěnýma stěnama, stolek, dvě židle a dvě nízké matrace na zemi, včetně té mojí. Na té druhé leží nějaká holka. Nevěděl jsem že máme návštěvu.
Odhaduju že je takových osm, možná půl deváté. Je to pro mě docela vyjímečný, protože mám volno a můžu si přispat-jindy už bych byl na lodi a chytal ryby na snídani a oběd. Včera jsem ale navíc nachytal dost, další máme vzadu naložené v soli a sousedi nám taky něco dali. Usměju se-jsou opravdu milí. Těším se až se s nima zase uvidím. 

Zvednu se na lokty, podívám se z okna. Dneska je hezky, soudě podle stromků venku fouká slabý větřík. Vypadá to na krásný den, jak stvořený pro dobrodružství rozměru Hladových her. A takhle významného ročníku, hmm.. pomyslím si. Je to výzva, účastnit se. Mám štěstí že žiju v kraji jako je čtvrtý. A že to beru jak to je. Při pomyšlení že žiju někde na severu, ve dvanáctém nebo podobném kraji se mi točí hlava-neumím si ani predstavit jaký to je.
Vedle mě se něco pohne. Ne, někdo. Otočím se doleva. Orchid spí, jen ve spodním prádle. Krajky jí sluší; koupil jsem jí je na narozeniny minulý měsíc. Teď tu leží, ruku přes moji hruď a levou nohu přitisklou na moji. Je roztomilá, pomyslím si s úsměvem. To zrovna otevře oči a ospale se na mě podívá zpod dlouhých řas. "Dobué uáno," řekne a zívne. Pohladím ji po vlasech a políbím na čelo. "Dobré ráno, setřičko."

Vstanu a protáhnu se; ve spodkách je mi trošku chladno. Otevřu okno a pustím sem čerstvý mořský vzduch, pak se otočím k Orchid. Ta už sedí na posteli, očividně ale ještě napůl spí. "Co si dáš k snídani? Tresku?" Orchid jen kývne. Za patnáct minut už nesu do pokoje dva talíře s rybou a miskou sladké omáčky. Cukr je i pro nás celkem vzácnost, ale dneska jí chci dopřát. Na posteli sedí sestra se svojí kamarádkou. Poznávám jí. "Dobré ráno Thundere," pozdraví Flo vesele. Obě se na mě culí. Kdysi jsem se Flower líbil, ale vždycky jsem k ní přistupoval jako k další sestře. Neměl jsem to srdce jí odmítnout, zároveň jsem jí ale nikdy nedával marné naděje. To je ale minulost; slyšel jsem že má přítele, milého osmnáctiletého syna místního cukráře. Sednu si k nim a podám oběma snídani. Na Orchidinu otázku co budu jíst já jen mávnu rukou a podám oběma vidličky. Něco splaším později. "Kdys vlastně přišla Flo?" "Kolem půlnoci," odpoví a usměje se. Popřeju jim oběma dobrou chuť a jeu se obléknout. Ze skříně vezmu světlé kraťasy pod kolena barvy slonoviny-alespoň jsem slyšl že takhle vypadala-a světle modrou košili s motivy vln a ryb. Obuju si ještě sandály s pevnou podrázkou a vyjdu ven. Je krásně, moře je klidné, racci se prohání po obloze. Jdu ještě pozdravit sousedy než se vydám na trh. Přejí mi štěstí a slibují že se budou dívat a fandit. Jako kdyby bylo rozhodnuto. Opravdu je to tak jasný že zvolí mě? A mám být rád nebo ne? Nevím. Lichotí mi když mi lidi věří, a představa slávy a bohatství a blahobytu je hezká, ale nejsem si jistej jestli kvůli tomu chci zabíjet někoho koho vůbec neznám.

Na trhu koupím jehly, nitě a vlasce, prodám jednu ze svých nových sítí. Jako asi každý kraj i tady je černý trh-místo kde koupíte i to, co běžně kraj nenabízí. Dneska se mi podaří koupit od Černého Boba banány, dokonce mi je dá se slevou. Doma jsem před jedenáctou. Vejdu do pokoje a pohled o se mi naskytne mi vyrazí dech. Flower se oblékla do žlutých šatů se sukní ke kotníkům a rukávy k loktům, blond vlasy ve dvou copech. Orchid vypadá ještě úchvatněji: světle modré krátké vlasy s čelenkou má protkané pírky, modro-bílé šaty mají sukni nabíranou v pase a krajková ramínka. Obě jsou bosy. "Vyrostly jste. A zkrásněly," dodám a usměju se. "Mohly byste se vdávat." Při tom se všichni tři zasmějeme.

Za ani ne hodinu už přicházíme na náměstí. Je tu plno:lidi se zapisují u starého mírotvorce a řadí se podle věku na své místa. Rodiče a dospělí příbuzní stojí samostatně. Je tu jiná atmosféra: jindy jsou lidi zvědaví a vzrušení, který z absolventů Akademie, který z Profíků se přihlásí tentokrát. Letos jsou daleko veselejší. Mohli si vybrat svého favorita.
Jak přicházíme, někteří si nás už všímají a nadšeně nás zdraví. Přejí mi ať se na mě Štěstěna usmívá, a já jim odpovídám stejně. Tuším že mám slušné šance, ačkoliv je tu spousta skutečných absolventů Akademie, s nepochybně většími znalostmi a schopnostmi. Pro kraj bude lepší kdyby vybral raději někoho takového než mě.

Jdeme se zapsat, každý z nás dostane jehlou do prstu pro odebrání kapky krve. Máme se rozdělit-kluci jsou oddělení od holek-když mi najednou Orchid položí ruku na rameno. Otočím se k ní, v jejím očích vidím špatně skrývanou obavu. Flo vyrazí ke svému stanovišti a nechá nás tam, zatímco okolí se raduje a přeje mi štěstí. "Drž se." Setřička se usmívá, je ale taky nervózní. "Já vím," říkám. "Jdi. Pak se uvidíme.." Kývne. Vydáme se ke svých stanovištím. Spolužáci mě zdraví, přátelé mě plácají po zádech a pronáší věty jako "Jdi do nich!", "Máš na to Thundere!" nebo "Přichází vítěz letošních Her!" Vážně mám takové šance? Co splátkyně za 4. kraj? A co profíci z 1. a 2.? Nikomu to zjevně nedochází: pokud mě vyberou, nebudu favoritem, nýbrž tak v první šestici nejpravděpodobnějších vítězů-přinejlepším. To nemluvím o překvapením z jiných krajů, která se občas objeví. Vyjímečně silní, rychlí, mazaní nebo prostě šťastní jedinci co dokážkou vyhrát. Snažím se ale na to koukat dobře; mám výcvik, mám šanci, a mám motivaci. A snad i Štěstěna se na mě usmívá..

Starosta začíná s každoročním proslovem a já postupně najdu v davu Flo s Orchid i naše rodiče. Vypadají nervózně i vzrušeně zároveň. Tiše je uklidňuju a povzbudivě se usměju. Nakonec se slova ujme moderátorka a pištivě pronáší známé "dámy první." Ne Orchid, prosím lidi, ne Orchid.. Jasný že by to vypadalo dobře-bratr a sestra-ale ona na to není stavěná. Na Akademii je premiantkou, ale je tak mladá. Část mě si přeje aby ji vybrali společně se mnou, abychom se mohli v Aréně podržet, dokud bychom nezůstali jen my. Pak..bych to asi vzdal já. Ale zároveň vím že bude lepší když zůstane tady. Chvilka napětí. Těsně předtím než zaslechneme jméno mě napadne děsivá myšlenka že se třeba Orchid přihlásí dobrovolně-to by přece neudělala ne? Alespoň pokud by neměla jistotu že jdu taky. Pak mi dojde že letos to nejde a uklidním se.
Ani nevnímám jméno, ale zjevně to není sestřička. Ta stojí na místě a vypadá potěšeně. Kouknu na splátkyni. Ji neznám, ale nejspíš to je hotovej řezník, smrtelně nebezpečná. 4. kraj jistě vybral dobře.
 
Moderátorka přechází k druhé obálce a já zatajím dech. Vteřina, druhá, třetí. Čtvrtá. "Thunder Jade Riverflow." Nemůžu se nadechnout. Je to skoro jako sen. Ale je to hezký sen? Nejsem si jistej. Měli jste vybrat lepšího. Ta důvěra mi bere dech. Zazubím se, když dav vybuchne jásotem a nadšeným rykem. Téměř každý se raduje. Podívám se po Orchid, a z toho pohledu se mi zastaví srdce. Orchid se zamotá, kolpýtne, sotva stojí, Flo ji musí podpírat. Orchidin výraz...musím se odvrátit. Stoupám na pódium, naprázdno polykám. Stále se usmívám, i když teď trochu nuceně. Se splátkyní si podáme ruce. Pak nás eskorta mírotvorců odvede za bouřlivého potlesku a jásotu do soudní budovy.

Je tu ticho. Jsem v samostatné místnosti. Přecházím sem a tam. Do mozku mám vpálený pohled Orchid když zaznělo moje jméno. Bohové, já tu nemůžu nechat! Co bude beze mě dělat? Vždyť si neporadí! Bude muset sledovat jak bojuju o holý život, to vše kvůli hloupé sázce! Thundere, ty blbečku, proč jsi na to nemyslel dřív!? Jak se musí Orchid cítit?

Nepřipadá v úvahu utéct, a Orchid se dobrovolně přihlásit nemůže. Musím s ní mluvit-počkám až ji pustí za mnou a všechno jí řeknu. Tváří v tvář realitě odloučení, pomalu získávám nový pohled na pravou povahu Her.



"Orchid.." 
 
Kaylee „Kelly“ Eprom [3] - 31. prosince 2016 22:51
jessie1148.jpg
Už je to tady
Stojím na pláni a mám pocit že mi trvalo dlouhou dobu než jsem se sem dostala.Slyším kolem sebe skučení a nářek a pak se objeví štíhlá postava v plášti kápi staženou tak že jí nevidím do obličeje.Osoba svírá kosu v jedné ruce zatím co druhou ukáže na mně a řekne:
„Je čas.“
Pak se obloha nade mnou zatáhne a spustí se mohutný liják ... krve zatímco skučení a nářek se slijí v jediný truchlivý zpěv.
„Tik,tak běží čas a každému byl dán.Tik,tak a tvůj čas už byl spočítán.“

„Světlo.Ztlumit.“dodám pak když se proberu a světlo se rozsvítí moc jasně.Ano je čas,dnes je ten den.Dnes je ten den kdy se zjistí hranice mých schopností.Jistě můžou mně zabít,ale umřít musíme všichni.V nižších krajích je to docela běžné i zde se Hladové hry berou stejně jako přírodní katastrofy,nemoci a další události které neovlivníte,ale přesto jsou součástí vašeho života..
Ovšem zase si svůj očistec nebo peklo prožijete už za života.
Protáhnu se,vstanu a pak se postavím na prkno které mně po kolejích odveze do koupelny.Jistě zni to divně,ale tohle je třetí kraj každý si tu vyrábí přístroje které mu mají usnadnit práci.Škrábu se na holé hrudi a čekám až zabliká červené světlo.Pak otevřu pusu a nechám si do ní nastříkat nechutnou pastu která mně vždy probere.Nasadím na kartáček svůj nástavec a potom přepnu kartáč do pozice narovnávat.Když se učešu vracím se do svého pokoje.Vyberu si oblečení a v kuchyni ho pustím na zem,vylovím dva chleby z jednoho přístroje,nechám si na ně nastříkat pastu z toho druhého a vytáhnu hrnek z překapávače.Potom se obléknu,ale tentokrát se ještě neobouvám.Čas než přijde poledne trávím procházkou po kraji ovšem tentokrát se snažím držet mimo svá obvyklá místa.Nechci nikoho potkat a hlavně nechci s nikým mluvit.Toho si užiji až dost navíc oba důvody (ať ten oficiální nebo méně oficiální) budu moci brzy sdělit.
Možná to bude znít zvláštně,ale nebojím se arény tam to bude více méně jasné.Bojím se všeho toho pozlátka okolo.A taky lidí kteří si myslí že jisté věci by mělo znát každé dítě z komentářů během Her i kdyby ho vzbudily o půlnoci.
Dobře přeháním tohle by se čekalo spíš u druhého kraje.Ano viděla jsem přenos,ale skoro nic si nepamatuju.Nařízení se týká pouze sledování,pokud dojde k nejhoršímu tak se najde někdo kdo vám vše podrobně vysvětlí.Nebo by tomu aspoň tak mělo být pokud nemá předčasně vyjít najevo že jsme jen ovce vedené na porážku které doufají že se nad nimi řezník nakonec slituje a odhodí nůž.Pomalu se dojdu domů kde se pouze obuju a vydám se společně s rodiči na náměstí.Protože tento rok se nelosuje můžu si odpustit to že šaty které běžně nosím přestříkám aby měli jásavější barvu.Ne že bychom byli tak chudí,ale nemám chuť se zrovna tímto zabývat.
Navíc nyní to je zbytečné.Ono to bylo zbytečné i předtím zde se nekonala taková propaganda jako v předchozích dvou krajích a tak návrh uspořádat kampaň byl přijat zdrženlivě a chladně.Když jsem se přihlásila dobrovolně hodně lidem se ulevilo ...
Nechám zapsat svou přítomnost a s výrazem který může působit poněkud letargicky nebo znuděně se vydám na své místo.Tento rok už je rozhodnuto někteří byli překvapeni mou odvahou,jiní si mysleli že mi přeskočilo a našli se i takoví kteří uvažovali že by se přihlásili sami nebo o to i usilovali.To byli ti kteří mně nevolili protože byli naštvaní že jsem je předběhla.
Ano i zde se najdou ti kteří se chtějí dotknout hvězd ... nestojím o hvězdy,jde o to vzrušení a o to že se to málokomu podařilo.
No a pak to začne slova o dokonalé společnosti kde jsou všichni šťastní.Blá,blá,blá se zdvořilou pozorností všechno vyslechnu a pak následuje stejně zdvořilý potlesk.Chcete nadšení jděte o kraj výš,zde jsou lidé většinou schopní přijmout skutečnou pravdu.Jsme otroci Kapitolu,rodíme se jako otroci a (jak nám zvláště tento den připomene) i umíráme jako otroci.Čekám až bude přečtené mé jméno a nechám se odvést na pódium a teprve potom se na mém obličeji objeví náznak zájmu.
Ne já skutečně nevím jaký idi ... ehm milý a velmi odvážný chlapec se to vlastně přihlásil.Ani nevím koho jsem to vlastně volila vím že jeho jméno začínalo na T nebo to bylo J?Ne rozhodně to bylo T ...
Škrábu se na hlavě dokud se nezjistí že mám pravdu (nebo že se mýlím) a když přede mnou ten kluk stojí na pódiu tak si ho konečně prohlédnu.Potom si nechám si pogratulovat a v bílém obležení oba dojdeme do soudní budovy.
„Tak to by bylo.“poznamenám když se za námi zavírají dveře.
„Myslím si že to bude hustý.“
 
Tvůrci - 29. prosince 2016 00:53
0016584.jpg

Den sklizně

Kraje



Během dnešního dne jste měli volno. Ať jste svůj volný čas trávili jakkoli, přesně v pravé poledne jste museli stanout na hlavním náměstí ve vašem kraji. Celý jeho prostor je přeplněný k prasknutí a lidé se stavějí do postranních ulic. Bylo těžké nashromáždit takový počet lidí na jedno místo, proto se obyvatelé začínali trousit už od brzkého rána, aby měli co nejlepší výhled. Nejdřív je potřeba zapsat svou přítomnost. Ti, kteří o účast ve hrách usilovali mohou po cestě k zápisu slyšet z davu povzbuzování. Občas se z ničeho nic objeví něčí ruka, která vás poplácává po zádech nebo rozesmátý obličej. Ti, kteří nejsou tak oblíbení zase nenávistné pohledy nebo posměšné výrazy říkajíc "hádej, čí máš hlas". Poté vás podle věkové kategorie odvedou doprostřed náměstí, kde jste seřazeni. Ti starší vepředu, nejmladší nejdál od pódia. V podstatě celý prostor náměstí nakonec zaplní děti - tedy alespoň ve větších krajích. Můžete vedle sebe vidět své soupeře v hlasování o účast ve hrách, ty, jejichž rodiče vám dali svůj hlas, ač jste se do her připojit nechtěli, nebo možná tváře těch, které odhlasovala většina kraje?
Vaši rodiče jsou od vás daleko, ale přesto blíž než zbytek obyvatel kraje, mezi ostatními rodinnými příslušníky, kteří se vždy drží nejblíž okraji ohrady, která dělí prostor pro děti a zbytek náměstí.

Na pódiu, které zabírá několik kamer, jejichž obraz se vysílá do velkých obrazovek po celém náměstí i přilehlé okolí, aby žádnému obyvateli neuniklo dění na něm, právě sedí na zdobených židlích starosta, moderátorka a zároveň eskorta pro váš kraj a poslední výherci her, kteří nyní slouží jako trenéři. V hodně krajích jsou poslední dvě místa prázdná. Přesně ve dvanáct se ozývá úder zvonů. Odbíjí dvanáct. V ten moment vstává starosta, přistoupí k mikrofonu a začne hovořit o dějinách Panemu (viz. HP). Poté pouští propagační film. Poté odříkává obvyklou větu: "Je čas pokání a díků.", načež předčítá seznam bývalých vítězů pro váš kraj. Ve většině případech dotyční stojí před vámi. V některých jen konstatuje: "Prozatím náš kraj nemá žádného vítěze." Celou řeč odmění dav potleskem, ať už zdvořilým nebo nadšením aplausem. Nyní starostovo místo nahrazuje moderátorka (viz. HP). S afektovaným úsměvem vám přejí "Šťastné hladové hry!". Letošní rok nahradily obvyklé prosklené koule plné papírků se jmény dětí z krajů, tedy osudí, jen dva stolky se vystavenými bělostnými obálkami na podstavci. V krajích, jejichž soudní budova v pozadí celého dění začíná chátrat, omítku proplétají praskliny nebo rovnou prosvítají cihly, střecha se místy propadá a celá budova má na sobě nános špíny nebo ji poznamenalo neustále prahnoucí Slunce, vypadají až posměšně dokonale. Se slovy: "Dívky mají přednost," se moderátorka přesouvá k té, co leží na pravé straně pódia a otvírá ji. Nyní v celém publiku široko daleko vládne ticho, že by bylo možné slyšet spadnutí špendlíku. Eskorta otvírá obálku a vytahuje kartičku z tvrdého papíru, která nese jméno zvoleného splátce. Čte jej nahlas a dotyčnou odvádějí na pódium. Doprovází ji potlesk ať nadšený, zdvořilý či radostný z čisté úlevy, že nepadlo jméno jejich dcery. Totéž se opakuje u chlapce.

V každém případě zaznělo vaše jméno. Stanete na pódiu, moderátorka a vaše budoucí eskorta vám srdečně gratuluje, načež opakuje vaše jména jakožto zvolené splátce vašeho kraje pro první Čtvrtohry. Poté vás obklopuje řada mírotvorců, kteří vás odvádějí do soudní budovy. Ocitáte se uvnitř a hlasitě se za vámi zavírají dveře.
 
Tvůrci - 21. prosince 2016 00:16
0016584.jpg

Čtvrtohry




Život v krajích je již po dlouhou dobu neměnný. Po kruté zimě opět nastává jaro, kdy se značně otepluje a napětí, které po celou tu dobu vládlo, trochu opadá. Přesto ve většině z nich vládne hlad a nemoci prací drcených lidí. Tento stereotyp byl narušen příkazem na povinné sledování kapitolského programu dost neočekávaný. Takový stav platí pouze v období Hladových her, které se konají až v červenci. Proto se dnes k večeru, kdy teplý opar dne opadá a vzduch naplní příjemný větřík značící příchod nového období, přesouváte ke sledování vysílání. Ať už jste tak učinili z vašich domovů, nebo jste se shromáždili na náměstí, kde byla kapitolská Propagační stanice promítána na velké obrazovce, sledujete nyní programy, které na tomto kanále běží po celý den, než nastane osmá hodina.

Pokud jste se již stihli vměstnat mezi davy na náměstí nebo čekáte na vysílání u vlastního televizoru, od vyhlášení tohoto příkazu si všichni kladou otázku: "Proč?". Týká se to her? Proč tak brzy? Nebo je to nějaké speciální oznámení ohledně vlády? Budou přitvrzeny podmínky, v jakých tu všichni žijí? Ve tvářích lidí okolo vás se značí různé emoce. Nedočkavost, obavy, strach, lhostejnost, vztek.

Nyní se oči všech občanů Panemu upírají na obrazovky. Kamera zabírá prezidenta, který stojí na pódiu před publikem, které hraje všemi barvami. Má výraz, který by se dal označit za krajně slavnostní. Málokdy bylo z jeho tváře možno vyčíst jakoukoli emoci. Je to osoba, jejíž život projevy citů postrádá. Jak jinak by dokázal nechat trpět statisíce lidí své vlastní země?
Po skončení hymny několik vteřin nehnutě stojí a hledí do davů, dokud se neuklidní. Mezi kapitolskými ženami je velice oblíbený díky svému vzhledu. Není tajemstvím, že jeho tělo prodělalo nespočet chirurgických zákroků, díky nimž si udržuje mladistvé vzezření. Pro normální lidi ale vypadá dost nepřirozeně. Možná až krajně odpudivě. Nyní se tyčí před zraky celé země a nakonec začíná hovořit. Připomíná všem temné doby, z nichž se zrodily Hladové hry. Při sestavování pravidel tvůrci her rozhodli, že každé čtvrtstoletí proběhnou Čtvrtohry coby slavnostnější verze her a na připomínku obětí vzpoury krajů.

“A nyní, u příležitosti historicky prvních Čtvrtoher,” říká prezident a chlapec v bílém obleku přistupuje blíž a pozvedá truhličku, kterou po celou dobu svíral v drobných rukách. Prezident zvedá víko a vám se naskýtá pohled na několik řad obálek. Prezident vytahuje tu, která je jasně označená číslem 25 a pomalu ji otvírá. V jeho rukách se objevuje kartička. Dává se do čtení: “V pětadvacátém ročníku, jako připomínka vzbouřencům, že jejich děti umírají kvůli jejich rozhodnutí pokusit se o násilný převrat, musí každý kraj zvolit své dva splátce všelidovým hlasováním.”
Poté ještě přikládá nějaké donekonečna omílané fráze na počest Kapitolu a obrazovky pohasínají s emblémem Panemu.


Obrázek

 
 
1
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.056936979293823 sekund

na začátek stránky