Ze zapadákova zpátky do Plzně

Tadeas Falcom
Za posledních pár dní jsi zjistil, že Manětín je docela pěkné město. Což si nemyslela zdejší omladina, která nejspíš z nudy začala vymýšlet, jak se zabavit v jejich rodném zapadákově. Taková skupinka mladých teenagerů tě do tohoto města také přivedla. Přesněji to ale byl Jiří Novotný zastupující Noční hlídku v Manětíně – ten volal do Plzně a žádal o pomoc.
Skupinka děcek si hrála v lese a potom, co je vyděsila úděsná babizna, se dali na útěk. Když se stmívá, les je temný a děsivý, lidská fantazie všechno ještě přikrmuje. Jedno z dětí při útěku omdlelo a zůstalo v lese. Tak zněl verdikt policie, která ho ráno našla ležet vedle smrkové oplocenky. Odvezli ho k lékaři, ale nepodařilo se jim dítě probudit.
Kdyby jeho přátelé nezačali hlásit nic o čarodějnici v chalupě v lese, nevisel by ti tento případ na krku. Jelikož je Jirka slabý Jiný a v jejich městě se Šero a Jiní nebouří tak často, požádali tebe, aby ses do Manětínských lesů zajel podívat. Jirka u dítěte byl a zdálo se mu, že tohle bude práce pro hlídku. Nedokázal však vidět víc. Spící dítě odvezli do nemocnice v Plzni, kde jsi po poprvé viděl ty.
Sice jsi nováčkem, ale dostal jsi šanci vyřešit něco – jak se říká – na vlastní triko.
Nejdříve jsi zjistil, že dítě na sobě má připnutou kletbu. Pouze spí a kromě škrábanců, jak ho dostávali z lesa, mu nic není. Pokud bys měl povolení k zásahu, mohl bys ho probudit.
Jenomže toto se mohlo stát kdykoli znovu, případ nebyl ještě vyřešen. Myslel sis, že viníkem bude čarodějnice z lesů.
Přestože jsi babiznu v lese opravdu potkal, s uneseným dítětem neměla nic společného. Byla to pouze stará paní, která nedávno ovdověla a tak na samotě u lesa žila jen sama se sebou. Ti hluční a nevychovaní parchanti tu byly a začaly před ní utíkat.
Pochopil jsi, že tudy cesta nevede, nakonec jsi ale poznal i skupinku kamarádů, kteří utíkali společně s děckem v nemocnici. A to byl zásah – jedno z dětí byl neiniciovaný Jiný. On uspal kamaráda, ze strachu, že je čarodějnice sní. Nevědomky vyslal kletbu a kamarád utíkající před ním se stal návnadou. Strach dokáže příliš. Strach taky zařídil, že z dítěte nejspíš Světlý už nebude. To ti potvrdil i vyslanec od Temných, který si neiniciované dítě převzal a začal mu všechno vysvětlovat.

Případ jsi uzavřel včera v noci. V tu noc ti také volali z ústředí Noční hlídky. Sám jsi cítil, že ve městě se začalo dít něco ne zrovna příjemného a obvyklého. Vyjel jsi zpátky do Plzně, jenomže než ses dostal k akci, začalo svítat. Chvíli ses díval na spoušť na nádraží, hasiči se tu snažili zvládnout požár a mezi nimi vše zachraňovali hlídkaři. Oznámili ti, že všechno se dozvíš nejspíš večer. Situaci zatím zvládají, ale že zítra v noci se máš ohlásit na ústředí.
Měl jsi tedy ještě celý den na zařízení svých věcí, pokud byly nějaké potřeba, než se večer vydáš zpátky do práce.

Analytické oddělení, ústředí Noční hlídky Plzeň

Lucie Němcová
Přestože jsi se chtěla vydat pryč a napsat své vlastní hlášení, nejdřív jsi musela přetrpět schůzku s Filipem. Jakmile se zavřeli dveře, dostala jsi kázání. Řekl ti, že i když ti možná nezáleží na tom, jestli o někoho přijdou, on je ten, kdo pak musí jejich rodinám měnit vzpomínky a oznamovat jejich smrt. Přestože se Ivan nabídl, že se postará o rodinu Laury Barvové, je to jen jedna z mnoha nepříjemností pro Filipa. Snad poprvé v něm vidíš někoho, kdo se stará i o ostatní než o svůj notes. Choval se jako Světlý, kterému jde vážně o blaho lidí.
Nakonec ti řekl, že máš i ty sepsat hlášení o minulé noci a že více budou vědět až další noc, až Ladislav s Marošem dají dohromady všechny informace. Pak vám sdělí výsledky a další detaily. Můžeš se tedy vydat domů, odpočinout si a cítit se znovu jako člověk.
Filip se s tebou dál příliš nevybavoval, chtěl hlavně, abys pochopila tuhle jedinou věc. Přešel do k ostatním na analytické, kde i všem ostatním oznámil, že můžou jít domů a přijít zase večer.


Ivan Šmíd, Julie Eislenerová, Lenka Tygřík Horáková, Aneta Zoinaková a Stela Součková
Ať už jste kávu dopili nebo nechali vychladnout na stole vedle počítače, hlášení jste museli odeslat všichni. Po chvíli se vrátil Filip a oznámil vám všem, že zhodnocení výsledků se odloží na další večer, až bude mít Ladislav a Maroš čas projít všemi hlášeními a dají dohromady všechny informace. Můžete se tedy vydat domů a večer se zase vraťte.
Aneta se dala do řeči s Davidem a nakonec se na flashku nalezenou u Rieglové nedokázala podívat. I Stela už je po dnešní noci unavená, Aneta se tedy rozhodne, že další průzkum přesunou na večer.


Stela Součková
Jsi tak unavená, že jen co dojdeš domů, sotva se posadíš na pohovku, tak usneš. Ani nevíš, jak rychle se to stalo, stačila sis pouze sundat boty. Spánek tě přepadl tak rychle, že když začneš snít svou noční můru, připadá ti to jako skutečnost.

Otevřeš oči a zadíváš se na vzorek látky tvého gauče. Nic ti nepřijde divně, dokud si neuvědomíš, že u tebe doma nemáš místo podlahy studený beton. Zvedneš hlavu a uprostřed prázdné cely je tvá pohovka, na které ležíš. A nic dalšího. Všude je šedo, jako kdybys byla v Šeru, ale zároveň v realitě. Jen se nedokážeš soustředit na barvy. Nevidíš svůj stín, není tu žádné světlo a přesto vidíš celý prostor.
„Neměla bys tu být,“ ozve se za tebou vyčítavě. „Omlouvám se ti.“ Dotyčný sice mluví vyčítavým tónem, ale jakmile se ti omluví, dojde ti, že je naštvaný spíš na sebe. To on tě sem přitáhl?
Ohlédneš se za opěradlo pohovky, kde vidíš vousatého muže, asi ve středním věku. Nějakým zvláštním smyslem víš, že on je Alfréd Riegl. A jestli sis nebyla jistá, sám se ti představil.
„Alfréd. Asi mě znáš. Moje žena, moje milovaná Anna – je v nebezpečí. Dívá se na obě strany, ale ani u jedné není v bezpečí. Světlí, Temní, chtějí ji jen využít.“ Alfréd se narovná, ale stále se opírá zády o zeď cely bez oken. Vystrčí bradu dopředu, nějaké neviditelné pavučiny ho poutají k šedé stěně. „Drž ji dál od Gérarda, slyšíš? Slíbilas jí to a ona nemůže být další experiment jeho-“ poslední Alfrédova slova mu od úst urve hlasitý zvuk, výbuch, ze kterého tě bolí uši. Je to asi nejhlasitější zvuk, co jsi kdy v Šeru slyšela, jestli jsi teda právě tam. Zvuky tě obalují, obří bubny všude ve tvých uších.

Ve skutečnosti se ukáže, že jsi spadla z pohovky a ležíš zase ve svém bytě. Lehla sis na svou ruku, lehce tě brní, venku je ještě světlo, ale cítíš, že za chvíli znovu padne na město tma. Dusivá, pohlcující světlo. Matka stínů, natahujících se po všem, co je čisté.
Promneš si hrdlo, je možné, že jsi ze spaní křičela. Pak ti ruka sjede níž, na náhrdelník, který ti věnovala Rieglová a který se ti houpe na krku.

Ústředí Noční hlídky - konec noci a hlášení

Aneta



Zrovna jsem odeslal hlášení, když mi někdo promluvil za ramenem. Málem jsem si nasral do trenek, ale nedal jsem na sobě naštěstí nic znát, protože jsem pašák. Ok, trochu jsem škubl rameny, ale kdo by se nelekl! Natočil jsem se a uviděl Anetu. Původně jsem měl být s ní v týmu.
"Ahoj. No první noc v novém městě byla... dost zajímavá. Zachary je docela v pohodě i když na to nevypadá. Jo a mám svůj první průser, takže bych řekl že úspěch," usmál jsem se unaveně a napil se kafe. "Ale, bez představení jsem vyrušili vlkodlaka z jeho povoleného lovu a on kvůli tomu kňoural jak malá holka," řekl jsem ji, když jsem si všiml jejího pozdviženého obočí při zmínce o průseru.
"Asi nevíš, za jak dlouho si tu pro nás někdo přijde a ukáže nám, kde se máme zapsat, že působím u hlídky a jsem převelen z Opavy?" zeptal jsem se.

Pokračovat se bude, jen máme přes prázdniny pauzu.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Ústředí Noční hlídky - konec noci a hlášení

Stela, David a všichni okolo

Vyjdeme ven z domu, kde bydlí Rieglová a vydáme se zpátky na ústředí. Cestou na mě padá únava, takže se snažím držet oči otevřené a na nic zvláštního už nemyslím. Stýská se mi po mojí posteli a to je celé.
Znovu za tuto noc se dostávám do šéfovi kanceláře a radši se k ničemu nevyjadřuji příliš detailně. To mě čeká až u hlášení, které se vydáme sepisovat právě teď.

Sedím u počítače, u starého známého, dokonce pokukuji po svojí oblíbené ikonce patience. Zafuním a radši se pustím do hlášení – čím dříve ho napíšu, tím dříve budu moci dělat něco dalšího. S podobným nadšením píše své hlášení i Stela a k její poznámce, jak ji to nebaví, jen zvednu ruku a zahlásím, že mě taky ne.

Nakonec dopíšu hlášení a dojdu si pro kávu. Vrátím se k ostatním, zrovna koukám přes rameno našemu nováčkovi Davidovi. Vzpomenu si, jak jsme na začátku noci měli být spolu v týmu, pak nás ale rozřadili jinak.
„Tak jaká byla první noc, Davide?“ zeptám se nové posily týmu. „Pro mě to bylo dneska taky poprvý. Teda jako v terénu, ještě že jsem s sebou měla Stelu,“ s úsměvem se podívám směrem ke Stele, se kterou jsem dnešní směnu spolehlivě přežila. Nevím, co by se dělo, kdybych zůstala pouze s Němcovou a Amelií. Hlavně s mojí psychikou. Do zítra by ze mě udělaly soptící megeru, co bije všechny v dosahu jejího smrtícího pantofle.
Usrknu trochu kávy a mlasknu jazykem. Lepší než energické dobíjení z amuletu je dobrá káva v ten pravý čas.

Kamarádi?

Barvová je přijatelná ztráta...?
Zamrkala jsem v domnění, že jsem blbě rozuměla. Zatěkala jsem pohledem po nejbližších lidech, naprostá většina vypadala, že by šéfíka nejraději vzala pod krkem a stáhla z něj kůži, přičemž by začali nehtovou kůžičkou.
Chudák holka.

Ladislav se rozmluvil o dalších plánech, co kdo má udělat. Asi aby rychle odvedl pozornost.
Gratulace Ivanovi.
Gratulace mě samotné od velkého šéfa, že dnes oficiálně začínám svou hvězdnou kariéru. Přikývla jsem, že rozumím a vyloudila ze sebe něco jako úsměv.
„Skóre a můj názor na tebe už nevylepšíš!“ odfrkla jsem si pro sebe. Pak další kecy kolem a byli jsme vypuštěni z jeho spárů.

Držela jsem se celé naší skupinky, která měla jít na analytické oddělení, kde jsem se posadila k prvnímu počítači, který byl volný a spustila požadovaný program pro sepsání hlášení.
Karel přišel s tím, že udělá kafe a zeptal se, kdo si dá.
Vidina kafe mi dala energii jen na to, abych zvedla prudce ruku, přičemž v ramenu mi hlasitě zapraskalo.
Takže místo: Já si dám, prosím, jsem tiše zaskučela. Ale pochopil to dobře a za chvíli na stole u počítače stál kelímek plný kouřící se kávy. Přimhouřila jsem oči a nenápadně začichala nad tou vůní. Sice, co si budeme nalhávat, to nebyla žádná brazilská káva pro labužníky, ale rozhodně v této chvíli pro mě měla chuť skvělou.
„Děkuju,“ usmála jsem se na něj a konečně přilepila pohled k obrazovce. Asi pět minut jsem bez hnutí sledovala bílou stránku dokumentu, která čekala, až ji vyplním, ale nakonec jsem něco sepsala.
Sebrala jsem teď už prázdný kelímek, uvolnila místo pro dalšího natěšence pro psaní hlášení a přesunula se k prázdným židlím v místnosti.
Skoro jsem ani nezaregistrovala, že na mě někdo mluví.
„Eh, díky..?“ probudila jsem se z transu. „Těžko na cvičišti, lehko v boji, ne?“ plácla jsem první věc, kterou jsem měla na jazyku a pokrčila rameny.
Pátravě jsem se na něj podívala. Nějak jsem nebyla schopná si přiřadit k jeho obličeji jméno.
No jasně, To je ten z dvojčat, ne? Jak že se jmenuje? Martin?
Usmála jsem se, napůl omluvně.

Hlášení

Pocity z toho všeho mám takové divoké a smíšené. Jsem ráda, že je s Annou Ondra a že se o ní řádně postará, na druhou stranu se bojím i o něj a o to, jak moc angažovaný je. Možná se snaží působit, že má všechno pod kontrolou a není se čeho bát, moc dobře si ale jsem vědoma, že je to jenom hra pro ostatní. On udělá všechno pro to, aby jí pomohl, ochránil a já se jenom děsím toho, co všechno to může být.
Nechci je nechávat jít samotné, nic jiného mi ale nezbývá a na místo abych následovala všechnu svou intuici, mířím směrem zpět na ústředí. Dopadne to dobře, dopadne to dobře, dopadne to dobře. Prostě musí a hotovo, jiná možnost neexistuje.

Cestou mlčím, snažím se uspořádat si myšlenky a vyznat se ve všech těch pocitech. Navíc si nejsem jistá, co přesně bych ostatním měla říci - s takovou Anetou bych pokecala ráda, Amélie na mě ale dojem neudělala a upřímně s ní teď nic mít společného nechci. Akorát bychom se zase pohádaly a věřte mi, ne vždy je na to nálada a energie.

Psaní hlášení není má oblíbená část této práce, snažím se to tedy oddálit i teď. Místo abych hned zamířila k počítačům, dělám vše kolem a kolem. Najíst se, zkontrolovat facebook, zahrát si nějakou tu hru, dát si kávu, dívat se z okna, neustále hledět na obrazovku mobilu, zda se něco neděje, zda jsou Ondra s Annou v pořádku -
Musím to jít sepsat. Ach jo.

Vybavená horkou čokoládou se přeci jenom dostavím na analytické a usednu k počítači, abych několik minut zírala na prázdný textový editor a přemýšlela, jak vlastně začít. Co všechno se dneska stalo? "Tohle mě nebaví." Postěžuji si všem, kteří jsou zrovna v tu chvíli přítomní, postupně ale začnu ťukat jednotlivá slova a věty do počítače. Popsat všechny události dnešní směny je složité, už jenom protože si tím musím přiznávat svoje nedostatky a chyby. Později to už bylo lepší. To s Annou jsme zvládli, ne? Dá se říci.
"Že můžeme jít spát? Prosím, řekněte mi, že můžeme jít už spát." Zpráva odeslána, směna u konce. Někteří spí zde, jiní se už pomalu vytrácí a já bych je měla následovat. Chci postel, chci vlastní sprchu, chci něco normálního k jídlu. Prostě...zase trochu žít.

Analytické Oddělení - Všichni

Na analytickém bliká úsporná zářivka a zatímco datlujete svá hlášení, tak bzučení oné dosluhující zářivky vás dohání téměř k šílenství. Stejně tak chrčení Karla, který z nějakého nepochopitelného důvodu vyzkoušel kávu z automatu na chodbě. Nyní leží na zemi s pěnou u huby a ze všech sil se snaží nezvracet. Měl štěstí že si jenom usrknul, kdyby vypil celý kelímek nebo si tam nedejbože přidal i sušené mléko ze sáčku, jistě by si jej na místě vzalo Šero.

Následně se ozve strašlivý buchot, jak dřevo a ocelové tyče dopadnou na podlahu, poté následuje proud nadávek v jazyce, kterému byste měli potíže porozumnět i v Šeru. To se pod Jeriho rozpadla židle z Ikey, která je nyní ve stejném stavu v jakém byla dodána. Někdo by měl nejspíš někde sehnat vteřinové lepidlo, abyste ji mohli uvést do stejného stavu, v jakém byla po složení.

Poté, co jsou požadovaná hlášení sepsána na analytické vejde Ladislav se stohem papírů v ruce a netváří se zrovna přívětivě. "Špatné zprávy, vážení. Kvůli škrtům ve státním rozpočtu a nedostatečným dotacím z eurofondů jsme nuceni snižovat stavy."

Místnost při této zprávě viditelně potemní, jak obrazně, tak i doslova, jelikož zářivka doslouží a místnost zalije temnota, následně ovšem vypadne proud u všech počítačů a je tam tma jako v pytli. "Toho si nevšímejte, to nám jen vypli elektriku. Přemýšlel jsem, jak dlouho jim to bude trvat. Ale to je jedno, teď k tomu propouštění. Nebojte, pokud budete propuštěni, můžete jít hned vedle do kanceláře, tam čeká Dášena s Ilonou a můžete u nich rovnou požádat o podporu v nezaměstnanosti."

Následně místnost trochu osvětlí světlo vycházející z plamene zapalovače s motivem Hello Kitty, kterým si na papíry začne Ladislav svítit. "Bohužel, kvůli dlouhodobému nedostatku pozitivních emocí v Čechách je nutno rozdávat energii na příděl, tak si nemůžeme dovolit jí jen tak plýtvat na nějaké prkotiny."

"Každý z vás dostane jednu dvanáctinu amuletu nabitého energií, která by vám měla vydržet měsíc. Samozřejmě, toto je jenom hrubý příděl energie, 15% z množství energie navýšeného o 34% vám je z něj sraženo a plyne do státního rozpočtu. Žádné slevy na dani prozatím neexistují, ovšem již se projednává novela zákona, takže tak za pět let se s velkou pravděpodobností zlepší ke spokojenosti všech. Ale teď k tomu, co teď musí nastat."

Ladislav se štosem papírů překročí Karla ležícího na zemi a když si uvědomí, kdo to je, najednou zbystří. "Aha, Liška, tady jste. Bohužel, po maticovém výpočtu vaší efektivity pomocí počítadla nám vyšlo, že vás si můžeme dovolit jenom z necelých sedmi kuliček, tedy 69.9 procent, navíc periodických, takže až příště nastoupíte do služby, ujistěte se, že těch zbylých 30 necháte doma, nebudeme vám je proplácet." Ze záchodů na druhém konci chodb se najednou ozve naštvaný řev. "Jo, to už asi vypli i vodu, následovat bude ještě plyn, tak se radši teple oblečte." prohodí Ladislav, který nyní promluví k Lence s Markem.

"Horákovi, vás po aktualizaci systému máme vedeny jako jednu entitu. Možná je to chyba, ovšem nemohu si dovolit zpochybňovat příkazy shora, tudíž musíme předpokládat, že to je tak schválně. Tedy, máte nárok na jeden plat, jednu židli, jeden počítač, jeden hlídkařský odznak, jednu pojistku, jeden oběd v jídelně, jeden služební byt a jednu dovolenou, která musí být čerpána společně. Díky tomu je vaše zaměstnávání pro hlídku velice výhodné, tudíž vaše místo v naší organizaci je zaručeno. Budete si muset domluvit, jak to bude fungovat, ovšem musíte se řídit limitacemi systému. Tedy, od tohoto okamžiku je Marek Lenka a Lenka je Marek. Zároveň je Marek Marek a Lenka Lenka. Ale pozor, Marek není Marek i Lenka, zato Lenka je Lenka i Marek. Musí to tak bohužel být, jinak by to totiž v programu vyhodilo vyjímku. Tedy, Lenka musí vydat jak za Lenku, tak za Marka zároveň, ale Marek si může vybrat, jestli vydá za Marka nebo za Lenku, ale pokud je zrovna Lenka, tak vydá i za Marka. Doufám, že je to všem jasné."

S tímto se otočí ke zbývajícím členům Hlídky. "No, a co se týče vás, tak věšinou nemám dobré zprávy. Tak, nechť to máme z krku."

"Šmíde, z vaší zprávy vyplývá, že jste velice schopný, inteligentní a pracovitý mladý muž, který to může dotáhnout daleko, možná dokonce až na mou pozici. To ovšem nemohu dopustit a pro dobro celé Noční Hlídky města Plzně vás musím propustit."

"Součková, vy jste ve svém hlášení udělala gramatickou chybu, kdy jste si spletla shodu podmětu s přísudkem se shodou přísudku s podmětem. Bohužel tak nesplňujete minimální požadavky k přijetí k Noční Hlídce, tedy dokončený alespoň první stupeň základní školy, takže se s vámi bohužel budeme muset rozloučit.

"Co se týče vás, Zoinaková, tak vy jste byla ta, která na chybu SOučkové upozornila. Musím vám s lítostí sdělit, že místo Hlídkařského Hnidopicha je již obsazeno a dva Filipy tu nepotřebujeme, proto se obávám, že vás budeme muset propustit pro redundanci."

"Eislenerová, vás mám velmi rád, je očividné, že máte velký potenciál, který by byl lépe využit v odvětví, které má budoucnost. Z tohoto důvodu vás propouštím, abyste si mohla najít lepší práci. Nemusíte mi děkovat, dělám to pro vás."

"Režnare a Plavíne, na vás mám stížnost, že trpíte předsudky vůči vlkodlakům. Uvědomte si, že vlkodlaci jsou také Jiní a hlídkař, který má předsudky nemá v Noční Hlídce co dělat. Proto vás zbavuji funkce, odznaku, služební zbraně, cti a slevových kuponů do Lidlu. Pevně doufám, že budete zpytovat své svědomí."

"Tak a to je všechno, hezký zbytek dne přeji!"

............................................................................

A tak většina z vás přišla o své teplé místečko na Plzeňské pobočce Noční Hlídky. Lucie byla jedna z mála, kteří si své místečko na Noční Hlídce udrželi, bohužel to znamenalo, že tam musela být sama s Filipem a Lenkou, která je zároveň Markem a Markem, který může být obojí. A jak jí Filip stále pil krev, tak se jednoho dne stalo, že Filip, mág třetí kategorie, byl jednoho dne nalezen mrtev ve své kanceláři, příčina smrti byla stanovena jako udušení způsobené propiskou zaraženou do krku. Lucie byla jako hlavní podezřelá za tento hanebný čin odsouzena k 20 letům ve formě křečka v térarku ve třídě americké základní školy, což se v podstatě rovnalo trestu smrti. Po přečtení Filipova zápisníku ovšem vyvstala otázka, zda Luciin čin posloužil Světlu nebo Temnotě. Po dlouhé filozofické debatě na toto téma s nekonkluzivním závěrem bylo rozhodnuto, že onen čin byl v souladu s Dohodou a Lucie vyvázla s podmínkou. Filip později vstal z mrtvých jako upír díky vší té krvi, kterou vysál ještě za svého života. Lucie si uvědomila, že bez Filipa to na světě není ono byla touto zprávou velmi potěšena. Následovalo naříkání, ječení, hádky a svatba, na kterou pozvali všechny své zbývající kolegy. Ti oba novomanželskému páru popřáli vše nejlepší do společného života. Co se týče svatebního daru, byl to elektronický zápisník, šťastnému páru jej předali Marek a Lenka, nebylo jasné, zda to byl Marek v roli Marek v roli Lenky nebo Lenka samotná. Určitě to ale nebyl Marek jako Marek s Lenkou, to by totiž v programu vyhodilo chybu přetečení zásobníku.

Ivan zjistil, že Arkenar není skutečný, veškeré odkazy vedly pouze na různé pochybné fantasy weby a nakonec se z toho všeho Ivan zbláznil. Arkenara hledal všude možně, dostal se tak nakonec i na koncert Metallicy v Praze, kde čirou náhodou potkal Lauru, Zdeňka a Aleše. Všichni tři byli ve skutečnosti naživu, svou smrt jenom předstírali, aby mohli zneužít díru v systému životních pojistek poskytovaných hlídkařům a jejich rodinným příslušníkům. Tento plán jim ovšem nevyšel, pojistka jim nebyla proplacena, jelikož odhmotnění patřilo mezi pojistné vyjímky, stejně tak zásah bleskem, vysátí šerem, temná magie nebo smrt mimo osobního volna. Ivan si ovšem byl vědom své hlídkařské povinnosti a následně udělal to, čeho by byl schopen jenom pološílený bývalý hlídkař, totiž nahlásil je na příslušné úřady. Jako členka Noční Hlídky měla mít Laura větší morální povědomí, tudíž obžaloba v jejím případě vyžadovala maximální možnou sazbu, tedy trest proměny do podoby hada a umístění do terária na deset let nepodmíněně. Zdeňkovi s Alešem byl dva roky zakázán metal a jelikož váhy hříchů při jejich soudu vykázaly značnou nerovnováhu, byla jim soudem přidělena povinnost poslouchat výkvět české dechovky alespoň pět minut denně. Takový krutý trest ani jeden z nich pdychicky nevydržel a po týdnu oba skončili v psychiatrické léčebně v Dobřanech u Plzně, kde nakonec skončil i Ivan. Společně si tam na jednom pokoji zpívali Bílou Orchidej stále dokola, zatímco hadí Laura v terárku u nich v pokoji kývala hlavou do rytmu a pro jednou byli všichni čtyři doopravdy šťastní.

Jakub už toho všeho měl dost a po jeho protestech, že chce mluvit s právníkem Maroš skočil na univerzitu přes ulici a přivedl mu prvního studenta Plzeňské Právnické Fakulty, který byl Jakuba ochoten zastupovat. Společně se svým novým právním zástupcem Jakub zažaloval Noční Hlídku Plzeň za duševní újmu, soudní proces probíhal na české poměr celkem rychle, tedy za deset let mu konečně bylo soudem přiřknuto odškodné, kterým jakžtakž mohl pokrýt náklady spojené se soudním procesem a zaplatit svačiny a obědy najmutému studentovi. Ale alespoň byl morálním vítězem a to je to hlavní, ne?

Stela s Anetou bohužel v důsledku ekonomické recese přišly o byt, naštěstí je Amélia byla ochotna nechat bydlet u sebe z čiré dobroty svého srdce. Brzo se u jejich společného bytu začali scházet temní z celého regionu, kteří tam přicházeli nasávat tu nejsladší nenávist a utrpení která je k dostání široko daleko.

David se Zacharym na tom byli bledě. Byl totiž učiněn fascinující objev, tedy že sukuby se rozmnožují nepohlavně pučením, podobně jako kvasinky a jelikož David se Zacharym byli poslední muži, v jejichž přítomnosti obě dané sukuby prokazatelně byly (což potvrdil i Filip), tak z právního hlediska byli oba považováni za otce asi deseti novorozených sukubčat a měli tedy povinnost platit na ně výživné.

Co se týče toho případu, který jste měli řešit, naštěstí se zjistilo, že to celé vlastně byla jedna velká habaďůra a žert ze strany Anny a Alfréda Rieglových. Vtip s energetickým vírem a mizením světlých měl totiž být jejich vstupenkou mezi elitu Youtube scény. Tento pokus jim nevyšel, video nabralo více disliků než první píseň Justina Biebera a ani následné omluvné video, video, ve kterém se omlouvali za obsah omluvného videa i video, ve kterém sváděli důvod svého neúspěchu na mimozemšťany tomu moc nepomohlo.

A pokud se neodhmotnili, tak žili (ne)šťastně, navěky věků!

KONEC!

Hlášení - analytické

Gratulace za postup na vyšší kategorii nijak nevylepší mou pochmurnou náladu. Právě naopak, připadám si snad ještě hůře, jakoby snad byla má kategorie vykoupena krví a smrtí nevinných. Takový už život je. Lidé umírají. Jiní umírají. Už se s tím nedá nic dělat, co se stalo, stalo se, teď je třeba hledět do budoucna a myslet na ty, jejichž životy ještě ovlivnit můžeme.
Tereza... A ti další unesení.
Nejradši bych svá zjištění ohlásil již na této poradě, šéf nás ale propouští s rozkazy sepsat hlášení a pravda je taková, že to bude lepší postup řešení problému. Všechno to pěkně sepsat, nechat analytické dělat jejich práci, přijít s více informacemi a možným postupem.
Však vyhledat si věci o tom...drakovi zvládnu i já sám, ne?

Návrat na analytické je jako návrat domů. Možná jsem tu nestrávil příliš dlouhou dobu, i tak jsem se ale stihl zabydlet a teď rovnou sedám na svou obvyklou židli před svůj vlastní počítač. Nabízenou kávu odmítám, byl by to akorát utrejch, který se nedá pít. Mnohem radši si později udělám vlastní, prvotřídní a pečlivě připravenou.
Zapnu počítač, zadám své přihlašovací údaje, otevřu formulář, kam se hlášení píše - a najednou hledím na prázdnou, bílou stránku a netuším, co napsat, jak vůbec začít.
Postupně... Stručně, zároveň ale nevynechat jediný detail.

Popíši náš příchod na koleje i naši potyčku s Temnými, která končila katastrofou. Snažím se popsat dýku i kouzla, co prováděli, následně se rozepíši i o příchodu Denní Hlídky a konfrontaci s nimi. Jména, ranky, jejich slova, snažím si vzpomenout na vše, hlava ale začíná bolet a odmítat spolupracovat. Na moment musím se zvednout ze svého místa a konečně si udělat kávu z mých soukromých zásob, která celou místnost rozvoní způsobem, kterým to ta předchozí nezvládla.
Minuty ubíhají a já pokračuji, od kolejí se dostávám k nádraží a popis tamních událostí je ještě horší. Přestože se snažím být věcný a nezabíhat do emocí, vzpomínky pocity rozbouří a několikrát musím své věty přepsat, abych je zbavil zbytečného smutku a patosu.
Koleje, nádraží...
To nejdůležitější nechávám si na konec, pokud ale má pozornost klesala a klesala, teď je zase probuzena a já co nejpečlivěji popíšu mé setkání s Terezou. Zaznamenáno jsou nejen slova, ale tentokrát i pocity, které jsem zažíval. Kdo ví totiž, zda byly moje vlastní či si s nimi někdo pohrával.
Terezou vyřčené jméno draka nakonec i zdůrazním a jen co uložím svůj report, spustím náš hlídkařský vyhledávací program, zda o něčem podobném nejsou někde záznamy. Arkenar. Chvíli počkám, pokud ale nic nenaleznu, nezbude nic jiného než s tím za šéfem - hmmm, možná bude dobré na moment zavřít oči a odpočinout si, však program mě upozorní, pokud něco najde.

Bez skrupulí položím svou hlavu na ruce odpočívající na stole před monitorem a zavřu oči. S trochou štěstí bych si tak na hodinu, možná dvě, mohl zdřímnout. Nebo i na víc... Oni mě tady potřebovat nebudou, hlášení je sepsáno, zdejší ví, co s tím dělat. Všechno si to projdou a zhodnotí to, nejsem jim již k ničemu. A přesto... Přesto nemohu odejít a přestat se starat. Nejde to.