Po iniciaci - Jakub Zemánek

Od onoho osudného dne, kdy se probudily tvé magické schopnosti již uplynul nějaký čas a ty jsi postupně začínal objevovat, co všechno vlastně dokážeš. A již po pár dnech ti bylo jasné, že "kletbou nemotornosti" to ani zdaleka nekončilo. Tu jsi mezitím občas využil, hlavně k trestání lidí, kteří si to podle tebe zasloužili. Ale to nebylo to jediné, co jsi v sobě objevil.

Začalo to vlastně už onen den. Tehdy, když jsi Kláru zachránil před tím chlapem, na okamžik se ti zdálo, jako by ses propadl někam jinam a tvé okolí na okamžik "zešedlo". Myslel jsi, že to bylo jen stresem, jak na tebe šly mdloby, ale netrvalo to dlouho, a dokázal jsi tento jev zopakovat. Soustředit se na svůj stín, propadnout se do hlubin... šera? Ano, šero, to byl správný název, který se hodil pro tuhle dimenzi, tak jsi tomu tak začal říkat. Když jsi do Šera vešel, barvy v okolí se vytratily, čas jakoby se zpomalil, auta i lidé se pohybovali jako ve zpomaleném filmu, ovšem ty jsi se stále pohyboval stejnou rychlostí. Obyčejní lidé tě také nemohli zahlédnout, jak jsi zjistil sám, když jeden z tvých spolubydlících šel do kuchyně, zatímco sis tu svou novou schopnost zkoušel a div do tebe nevrazil.

Postupně jsi objevil další trik, kdy skrz stín ze svých oční víček pohlédneš do šera bez toho, abys tam sám vstoupil. V tu dobu sis také více začínal všímat svého okolí. Všichni živí tvorové okolo tebe měli aury, směsice barev, které prozrazovaly jejich momentální rozpoložení a nálady a ty jsi jejich aury mohl v Šeru zahlédnout. Bylo to sice vše moc zmatené na to, aby ses v tom dokázal hned nějak hlouběji orientovat, ale mohl jsi lépe poznat, v jakém je kdo rozpoložení.

Radost, štěstí, láska, to byly emoce, které tě přitahovaly ze všeho nejvíc. Vždy, když ses pokusil o nějaké kouzlo nebo jsi strávil delší dobu v Šeru jsi pak byl docela unavený, ale odpočinek nebyl nezbytně nutný, stačilo si vzít trochu té radosti či štěstí z okolí, nakrmit se pozitivními emocemi lidí okolo tebe a byl jsi hned fit a plný energie. Ovšem to jsi dělal jen zřídkakdy, pozorovat, jak jejich štěstí vyhasíná, jejich aura bledne a namísto radosti ji naplní smutek ti přímo rvalo srdce. Při jednom ze svých prvních pokusů jsi tím jednu svou spolužačku přivedl k slzám, proto ses rozhodl brát si po troškách a jen, když je to nezbytně nutné.

Jak jsi začínal trávit delší čas v šeru, všiml sis i porostu, který se vyskytoval jenom v šeru, někde nebyl žádný, někde rostl po stěnách, jakýsi modrý mech. Sotva ses do onoho Šera poprvé ponořil ve svém bytě, přímo jsi žasl nad tím, jak moc je ten váš byt v šeru zarostlý tím divným modrým mechem. Následoval úklid, kdys pomocí své magické energie všechen ten mech spálil, aby vám to tam nehyzdil. A sotva jsi tak učinil, tak jsi cítil, jako kdyby po odstranění toho porostu bytem lépe proudila energie a zavládla tam lepší atmosféra. Od té doby jsi to začal dělat pravidelně, stejně jako jsi zkoušel experimentovat se svou magií. Své pokusy jsi dělal skrytě a obezřetně, kdyby náhodou. Kupodivu ti to všechno šlo docela od ruky a den ode dne jsi cítil, že sílíš... dokázal jsi ovládnout pár jednoduchých kouzel, ale nějaké složitější věci ti stále unikaly.

Například význam podivných linií a bodů, které jsi vídal v šeru, pokud ses dostatečně soustředil. Mohl ses v nich pokusit číst, po nějaké době jsi začal mít teorii, že by ses z nich mohl dozvědět, co se stane či stalo, ovšem narozdíl o tvé "kletby nemotornosti" ti tohle moc nešlo. To nejlepší, co jsi dokázal bylo "předpovědět", že tvůj spolubydlící převrhne vázu pár sekund předtím, než se tak stalo. A to už bylo pozdě na to ji zachraňovat.

Postupem času sis také začal všímat toho, že někteří lidé mají ty své aury docela zvláštní. V některých zářilo světlo, jiné byly obestřeny temnotou. Takovýmto lidem ses raději vyhýbal, žádného z nich jsi neznal a nebyl sis jist, jestli na nějaké takové setkání jsi připraven. Alespoň zatím.

Doubravka, Květnová noc - Jakub Zemánek

Vracíš se z večerního mejdanu v bytě tvého kamaráda Petra. Společně jste oslavili jeho 22. narozeniny a byla to teda pořádná pařba, ty jako jediný po ní nejsi unavený, všichni totiž ve svém alkoholovém opojení doslova překypovali radostí a ty sis pomyslel, že si trochu té jejich radosti vezmeš pro sebe a doplníš si energii. Nakonec jim to ani nechybělo.

Samozřejmě, že mejdanu měl Petr ve svém bytě hotovou spoušť a tys tam jako jediný zůstal déle, abys mu pomohl trochu uklidit, jako skutečný světec. Světci to ale někdy mají skutečně těžké a po pohlédnutí na hodinky se zamyslíš nad tím, jestli by ses neměl raději překlasifikovat na mučedníka. Poslední autobus domů ti odjel asi před půl hodinou, alespoň jestli si to pamatuješ dobře a tak teď musíš buď čekat skoro dvě hodiny na noční spoj, nebo jít pěšky.

A jít pěšky, to bude tedy zážitek, jelikož buď musíš jít oklikou přes celé město, nebo jít podél silnice kolem Boleveckého rybníku a takhle pozdě v noci je tu risk toho, že tě náhodou může něco zajet, zvlášť když na sobě nemáš reflexní vestu, ani reflexní pásku a vůbec nic, co by aspoň trochu varovalo řidiče. Nic kromě své magie. Nejsi v tom sice vůbec zběhlý, ale nějak se v těch liniích osudu... pravděpodobnosti? Ano, pravděpodobnostních liniích začínáš orientovat. Přinejmenším z nich snad dokážeš poznat, pokud ti bude hrozit bezprostřední nebezpečí. A nakonec, je už noc, tak snad tam toho tolik jezdit nebude.

Tohle se ti honí hlavou, zatímco opouštíš hlavní vchod paneláku a po Železničářské míříš kolem polikliniky k zastávce. Stále nějak doufáš, že se snad mýlíš, že když se koukneš na jízdní řád na zastávce tak zjistíš, že jeden autobus přece jenom přijede... kdybys dokázal lépe číst v pravděpodobnostních liniích nebo měl k dispozici špičkový software Noční Hlídky, který by ti všechna potřebná data vypočítal sám, zjistil bys, že ta pravděpodobnost je vskutku mizivá, ovšem ty ani jednu z těchto dvou podmínek nesplňuješ, takže můžeš dál žít v blažené nevědomosti a lhát sám sobě, aby ses uklidnil.

Jak tak procházíš kolem bytovek, tak nikoho kolem nevidíš. Ani neslyšíš. Ani necítíš nějakou blízkou přítomnost v Šeru. Divné, to jsou všichni zalezlí v domech? Ne, že by to bylo až tak neobvyklé, je přece skoro půlnoc, ale většinou přece občas někdo vyjde na procházku se psem nebo se vrací domů z hospody či nějakého večírku. V této chvíli to ale vypadá, že jsi v nejbližším okolí jediná osoba, která se nachází venku. Cítíš se nesvůj, je to jakýsi šestý smysl, který v tobě zesílil od chvíle, kdy jsi poprvé vstoupil do Šera. Něco je špatně, teď ale jenom přijít na to, co.

Mimoděk do Šera pohlédneš a něco spatříš. Temnou postavu v dálce, mohutná, nejspíš je to muž, alespoň podle tvaru těla, nevidíš toho tolik, abys to mohl určit přesněji. V reálném světě se nevyskytuje, pouze v šeru. Ať už je to kdokoliv jeho aura je... divná. Je temná, ale zároveň bledá, mrtvolná, nevýrazná. A co je nejhorší, můžeš vidět červené linie, které protékají pod jeho kůží. To je krev, která mu protéká v žilách? Tak jednoduché to není, to je ti jasné, ta krev přímo pulzuje, dokážeš z ní cítit temnou energii a z té pachuti a odporného pohledu na tu zrůdnost se ti skoro chce začít zvracet.

Temný tam chvíli stojí, k tobě zády, takže tě nejspíš neviděl, poté obrovskou rychlostí někam odběhne, směrem k poliklinice. Chvíli tam stojíš a nevěřícně zíráš na to, cos právě zahlédl, ovšem to už zahlédneš dalšího temného. Tahle je menší, tipoval bys ji na ženu podle postavy a dlouhých vlasů, který za ní vlají. Vlasů, které v šeru nabývají sytě černou barvu, její kůže je v šeru čistě bílá, až mrtvolná... to je všechno, co stihneš zaregistrovat, než proběhne kolem popelnic a zmizí za nejbližší bytovkou. Po chvíli se za temnou ženou vyřítí další temný, stejně jako ten první muž i tak žena má i tento temnou, mrtvolně bledou auru a pod kůží jsou mu vidět pulzující rudé, krvavé linie. Ztuhneš strachy a chvíli jen zíráš na místo, kde se ti ten poslední ztratil z dohledu.

A pak se ozve křik.

Vyběhneš za roh a tam to uvidíš, v malém parčíku mezi bytovkami. Mezi pár stromky tam jednu mladou ženu povalil na zem jeden z těch tří temných, které jsi spatřil před chvílí. Tentokrát není v Šeru, ale v reálném světě, stejně jako dívka. Ta se vzpouzí, ale muž... ano, je to muž (něco kolem třiceti, krátké černé vlasy, hnědá bunda) se jí zakousne do krku a ona rázem jakoby zkameněla. Pokud to sleduješ v šeru, vidíš celou tu nechutnost úplně detailně, vidíš, jak onen upír vysává krev z ženina těla, která skrz jeho tesáky putuje přímo do něj, kde mu naplňuje žíly pulzující rudou. Červené linie pod jeho kůží se ještě víc rozzáří, ovšem on zřejmě stále ještě nemá dost. Stále cítí potřebu se krmit.

Ty další dva temné nikde nevidíš, ale... pokud se koukneš k bytovkám naproti, uvidíš v jednom vchodu stát v Šeru někoho dalšího. Také má temnou auru, ovšem ta jeho je normální, "živá" a ani na něm nerozpoznáš žádné červené linie. Nic nedělá, jen tam tak stojí a vše pozoruje... tedy, ne, něco dělá, živí se ženiným strachem, energie z negativních emocí mladé ženy pluje Šerem rovnou k němu nasycuje jej, bere si jej po troškách, stejně jako to občas děláváš ty s pozitivními emocemi. "Upír" si toho nejspíš nevšiml a pokračuje v sání krve.

Pokud ji chceš zachránit, měl bys začít jednat, ale je jasné, že to bude nebezpečné...

Střecha
Julie a Ivan

Sama jsem překvapená, jakou velkou sílu inferno má. Theodora spálí na prach téměř okamžitě, Stephanie je vážně popálená. Nedokážu k ní cítit velkou empatii. Momentálě nedokážu cítit nic jiného než tu neskutečně silnou energii, když moje inferno začne požírat vír. Cítím, jak se mi klepou ruce, ale i tak dokážu jedním okem sledovat i Lukáše, který levituje nad zemí, ale jakmile inferno vír pohltí, zmizí i on.

Všimnu si toho, že Ivan šel k zemi, a na vteřinu mi páteří projede ledová panika, že jsem ho popálila, než si všimnu, že navenek je v pořádku. Ulehčeně si povzdechnu a pak zaregistruji, že na mě mluví Marek. "Kde máš sestru?" zeptám se ho naoplátku. Na slova Karla jen přikývnu a přispěchám na pomoc Julii s bezvládným Ivanem.

Pomůžu jí s bezvládným tělem slézt ze střechy. Začínají se mi dělat mžitky před očima, jako někomu s nízkým tlakem, kdo má brzo omdlít. Inferno mě vyčerpalo a doufám, že na služebně budeme co nejdřív. A taky bych se ráda převlékla z těch cárů. "Jsi v pořádku?" zeptám se i tak Julie. Byl tohle její první boj?

Vedro
Všichni živí na střeše i dole pod střechou

I když mě tlaková vlna nevzala na výlet, musela jsem pro zachování rovnováhy udělat několik kroků pozpátku.
Rozhlédla jsem se kolem a nějak nemohla uvěřit, že tyhle, pro obyčejné lidi filmové efekty, zažívám ve 3D.
Zaslechla jsem ztlumený zvuk paniky a já se podívala přes střechu k nádraží, kde stále byla masa lidí, kteří se ještě nedostali odsud dostat co nejdál.

Začalo tu být opravdu nesnesitelné horko a těžko se dýchalo.
Navíc na mě teplem, ať už bylo jakékoliv, začala doléhat únava. Kupodivu jsem si nedokázala připustit, co se vlastně stalo. Ale věděla jsem, že to přijde.
Pohled mi padl na maníka, na kterého mě Ivan upozornil a kterého se mi povedlo dobře sejmout.
Viděla jsem jako ve zpomaleném záběru, jak se rozpadl na prach. Šokovaně jsem otevřela pusu a v očích cítila slzy. Cítila jsem lítost? Možná. Každopádně tahle hnusná smrt asi nebyla podle jeho plánu.
Plameny se evidentně spojily s vírem a začaly dorážet na úplně všechno. Ale to vše trvalo krátce, vír slábl, ale požár, který vznikl jako vedlejší účinek toho... něčeho co jsem nikdy neviděla, postupoval.

Sledovala jsem vír, který se opravdu, bez domněnek a falešných naději, začal uklidňovat, a a vysoko nad našimi hlavami se objevila postava.
Levituje?
Všechno vzalo za své, takže jsem nerozpoznala, kdo je to ale rozhodně nepatřil k nám.
Rozhlédla jsem se po Ivanovi a ve chvíli, kdy jsem ho našla, svalil se na zem jako zralá hruška. Ta holka vedle něho, která se ho dotkla, párkrát blikla jako úsporná žárovka z Ikey a zmizela.
"Ivane!" Vykřikla jsem a opatrně prolezla několika překážkami až k němu.
Zkontrolovala jsem životní funkce, ty byly v pořádku. Jen prostě nereagoval.
Zaslechla hlas, jak poroučí k ústupu. Bezva nápad.
Měla jsem toho tak akorát dost a můj anděl strážný si vybral veškeré přesčasy a vánoční bonus.
Přehodila jsem si přes rameno Ivanovu ruku a jakž takž se pokusila jeho i sebe odtáhnout pryč.

Pod střechou stála skupina lidi, z nichž několik bylo v uniformě policie, banda čumilů, mezi nimiž se našli i tací,, kteří se rozhodli zvěčnit tento hřích matky přírody na své telefony a dva...
Světlí?
Hodila jsem po nich všeříkající pohled, jestli by mi nechtěli pomoct.
Ani jednoho jsem neznala a s vypětím všech sil jsem se nedokázala soustředit na nějaké detailnější vidění.

Hurá na centrálu!
Zachy

"Pražák..." zabručel jsem pro sebe a pozoroval jak loví telefon z kapsy a pa i někomu volá. Já jsem přemýšlel, kde jsem nechal cigarety i se zapalovačem a došel jsem k závěru, že budou nahoře u Žanety. Cigara vem čert, ale ten zapalovač chci zpátky. Byl to dárek na rozloučenou od mé parťačky z Opavy. Zítra se pro něj stavím přes den, jak budu mít čas.

"Děje se něco?" zeptal jsem se nechápavě, když Filip domluvil. Očividně se něco děje, protože takhle se určitě běžně nechová. Pak začal něco o upírech a problému kdesik. Na nic jsem se už radši neptal a nasedl dozadu do auta. Jsem si jist, že trest mě nemine, ale chvilku ještě počká.

Nástupiště na hlavním nádraží – Lenka, Alarick

Ještě jedno zazmítání a pak mě bůh ví proč pustil, vycením zuby a oženu se po něm tlapou. Ztráta krve a únava má na můj úder patřičný efekt, nejsem tak rychlá a ani nemám tolik síly.. Poté se zkusím odkutálet stranou, což se mi nepodařilo. Zubatec mě popadne a mrskne jako plyšového tygříka rovnou na Alaricka. Chudák... to bude muset být přistání, zatáhnu aspoň drápy a doufám, že ho moc nezmrzačím... Tělo bílého tygra na něj žuchne... "Omlouvám se" zasyčím tiše a raději co nejrychleji z něj slezu, vyhrabu se s tichým zafňukáním na nohy zkouknu situaci. Jsem potlučená, pokousaná.... a naštvaná, no spíš přímo nasraná...

Obývák u Rieglové – Amélie, Stela

Stela slíbí svou účast, ale jakmile se ozve i Amélie, Anna se na ni otočí ke gauči, na kterém sedí. Zamračí se na Amelii a chvíli to vypadá, že začne ječet. Pak jen zavře oči a skloní hlavu k podlaze. Poznámka o Alfrédovi přesně potvrdila její domněnku, že na jejího manžela chcete házet pouze špínu. Když něco takového řekl Ondřej, její bratr, mohla to přejít, ale tohle byl už vrchol.
„Vy běžte pryč. Nechci vás tady,“ ukáže na dveře obýváku, „řeknu to jenom jí a Ondřejovi.“
I když se Amélie nezvedá nebo snad chce něco říct, Rieglová ji zvýšeným hlasem přeruší: „Běžte už!“ Vypadá zatvrzele a unaveně zároveň. Nejspíš nezbude nic jiného, než na chvíli odejít z bytu.
Ondřej stiskne rty a nerozhodně těká očima mezi Amelií a svou sestrou. Po chvíli to vypadá, že už jen čeká, až Francouzka odejde. Oba mlčí, čekají.
V bytě už nikdo další není krom Anety v koupelně. Nejspíš Amélii jen nemá ráda, žádné další podvody za tím snad nevězí.

Anna promluví až tehdy, když Amélie odejde pryč a zavřou se za ní dveře.
„Před několika měsíci se Alfréd... zapletl s nějakými Temnými,“ začne Rieglová tiše. Podívá se na Ondřeje, potom na Stelu a pokračuje. „Hrozne se zajímali o moje děti, věděli toho hrozně moc. Říkali, že mají velký potenciál a moc. Nevím, jak to věděli, ale,“ zavrtí hlavou.
„Po nějaké době se ukázali zase. Nebyli to ti stejní, ale byli z Denní hlídky a chtěli si mě odvézt k výslechu. Určitě byli spolčeni. Všichni. Že prý jsem se dopustila nějakého přestupku, že jsem čerpala energii i když jsem neměla, ale to nebyla pravda. Vymysleli si to, ale to se Alfrédovi nelíbilo. Popral se s nimi. Pak už jim bylo jedno, co jsem provedla, vzali si nás s sebou oba dva. To bylo takový pitomý, nemělo se to stát! Alfréd s nimi potom uzavřel dohodu. Aby nás nechali na pokoji, i naše děti. Měl pro ně pracovat, prostě takový poskok.“ Je rozrušená, mluví lehce zmateně. Dosedne na pohovku a zničeně sleduje své ruce v klíně.
„Domluvil se s tím upírem. Takový ulízanec, upír. Sebastian se jmenuje. A ještě tam byl nějaký vlkodlak. Přísahali nám a přesně to znělo: „Dokud budeš plnit všechny mé příkazy a budeš mi sloužit, tak ti slibuji, že tvojí ženě a dětem se nic nestane.“ Nebyla jsem u toho přímo. Říkal to Alfréd. On mě chtěl jenom ochránit. Ochránit před tím vším. Pak... a pak... Alfréd...“
Vzlykne a položí si obličej do dlaní.

Neznámo kde s Terezou

Dívčino pevné obětí je pro mě novinkou, na kterou netuším, jak vlastně reagovat. Nejsem zvyklý na doteky a osobní kontakt, chápu však, že v Terezině stavu to může být jedním ze způsobů, jak se trochu zklidnit a nabrat trochu odvahy. Navíc to funguje i jakožto ujištění, že tu skutečně jsem a ona sedí po mém boku - či skoro v mém náručí. S mírným zpožděním jí zlehka poplácám po zádech, uleví se mi ale, když se odtáhne. Zpět k práci.

Ostatní tu jsou též? To je dobře, alespoň je drží na jednom místě a při životě. Jenže kdo to je? A proč? Využívá jejich podob, ovládá je, důvod mi však uniká. Nad ním se zamyslí ti více zkušení. Mým úkolem je zjistit co nejvíce informací jenom jde - a dodat Tereze trochu naděje a jistoty, že po nich pátráme.

Dívka se do čehosi zaposlouchá, snažím se nastražit uši, zda taktéž něco uslyším, nakonec ale musím Tereze položit další otázku. "Kdo to je? Kdo vás tady drží? Zvládneš ho nějak popsat?"
Také by mě zajímalo, jak přesně mě sem dostala, avšak to si nechám na později, odpověď na předchozí otázku je více důležitá.

Nebezpečné vztahy aneb k čemu potřebujeme Honzu Musila
Ondra se snaží sestru uklidnit a věřím že má pravdu protože celé tohle manželství je podezřelé.Ne jenom proto že je Temný to by se dalo překousnout (přece jen láska je slepá) ,ale je velmi pravděpodobné že má Ondra pravdu.Ale přesto je mi Anny líto,není pochyb že ona svého manžela miluje,ale otázkou je zda on skutečně miluje jí.
A zde by to bylo mnohem snadnější tedy za jistých schopností.
Annu popadne další hysterický záchvat během kterého vejdu dovnitř posadím se a začnu si upravovat šaty které se mi vyhrnuly poněkud výš.Moderní střih může vypadat poněkud divně vedle vzoru který byl v módě za Klementa Gottwalda,ale ať se Stela předvede když byla tak přesvědčená že ví co má dělat.
„Víte že jako Světlí bychom vám nikdy nelhali,ale váš manžel vám lhát může stejně jako každý obyčejný člověk.“
Tak řekla jsem to tak citlivě jak to jen šlo,říct že Ondra má pravdu a že bez něj jí bude líp říkat nebudu.Navíc jsem myslela že Rieglová bude vědět že my bychom neházeli špínu na jejího manžela,ale spíš zmínili to jak je to s jejím vztahem.
Navíc vypadáme jako američtí policisté?Tak špatně na tom nejsme.
Jediný přínos Američanů byl za Druhé světové války i když my bychom nikdy netestovali jadernou zbraň na civilních obyvatelích a to ani kdyby šlo o naše nepřátelé.Já vím současnost a hysterická Rieglová,hysterická Stela a Ondra který se s ní nejspíš chce vyspat proto je na ní tak milý.Podívám se s útrpným pohledem ke stropu a pak se dívám na špičky svých bot.
„Dobrá slibuji že vám pomůžu jak budu moct.“dodám potom když složím ruce v klíně a povzbudivě se na Annu usměji.Záměrně jsem to blíže neupřesnila protože i když chci jejího manžela najít (a bylo by dobrý kdyby nakonec došlo i na šťastné shledání )tak jenom do určitých mezí.
Pokud mám pravdu tak to nejspíš ani nebude nutné,protože ho asi používají jako formu pro jisté kopie.

Neznámo kde – Ivan

Jestli se můžeš Terezy dotknout, zjistíš okamžitě, protože když domluvíš, Tereza se ti vrhne do náručí. Silně tě obejme, až tě vyzvedne do polosedu. Pak se trochu odtáhne, aby mohla mluvit.
„Ivane, to není možný, že jsi tady,“ vydechne naléhavě, ale zároveň potichu. Jako kdyby vás mohl někdo slyšet. „Ne. Nevím, ale ostatní jsou tu taky. Občas je slyším.“
Zadívá se na tebe. Když se jí zadíváš do očí, vidíš svůj odraz a to je asi tak to jediné ostré, co v místnosti uvidíš. Pouze svůj odraz v jejích vlhkých očích vidíš detailně. Vše ostatní je rozmazané.
„Jsi tady taky. Ale nemůžeš tu být napořád, prosím, pomozte nám! To venku, to venku nejsme my,“ oznámí ti, „ovládá nás jako loutky.“
Najednou zmlkne. Narovná se a poslouchá. Nic dalšího neříká.

Střecha nádraží -> kdesi

Magický pekelný žár pohlcuje vše, co mu stojí v cestě, má pozornost však patří drobné postavě jen kousek ode mě, snad jakoby inferno bylo pouhou nedůležitou kulisou. Snažím se jí nevyplašit, nevyděsit, má natažená ruka se blíží té její, dotek a trhnutí, skoro jako náraz, skoro jako - kdo ví. Temnota přijde dříve než by se mi zamlouvalo.

Kde to jsem? Co se děje?
Nejprve vnímám zimu, ten nepříjemný, kousající chlad. Jediné hřejivé ložiško nachází se po mém boku a po otevření očí zjišťuji, že se jedná o Terezu. Je živá a zdravá. A vsadím se, že i z masa a kostí, dokáži se jí dotknout? Bude hmotná?
Poté co se rozhlédnu kolem, bych však svou otázku měl přehodnotit. Vsadím se, že Tereza hmotná bude bezpochyby, co ale já?
Nemohla mě přenést. Ne tělesně, co se ale týče duše a mysli - to je dosti možné, ne? A rozhodně by to odpovídalo mému vnímání zdejšího prostředí, všemu tomu rozmazanému a nejistému. Nemám začít panikařit? Jedna část mého já by velmi ráda podlehla tomuto prvotnímu instinktu, snažím se však udržet při kontrole. Tereza mě kamsi přenesla, pokusila se o spojení, mám teď možnost jí pomoci a něco se dozvědět. Panika nepřichází v úvahu.

Svou pozornost upřu na dívku vedle, pokusím se dotknout jejího ramene, abych jí ujistil, utěšil a především abych vůbec poznal, zda to půjde.
Slyším její hlas, její zoufalé, naříkavé prosby, jakékoliv další snahy o utěšování by však byly mrháním času, kdo ví, jak dlouho tu mohu být.
"Terezo, bude to v pořádku. Jen potřebuji vědět, co se stalo. Co se děje." Oslovím vyděšenou dívku. "Tušíš, kde jsi?" Nic neříkající cela, chladné odporné místo - ale alespoň žije.