Rozdělení do týmů

všeci, hlavně Ondřej a Aneta

A je. Když jsem se zeptal na podrobnosti toho, co se stalo, většina se zatvářila jako by si právě sedli na něco špičatého. Pardon, že nejsem jasnověděc. Až se jedná dobrá duše, Stela, uvolila mi říct, co se vlastně stalo. Ale to, co mi řekla mi na klidu moc nepřidalo. úplně celé zařízení se všemi uvnitř a vrátila se zpátky jen ta jedna která mě poslala na analitické? To se mi nějak nechce líbit. Pak jsem se ale radši zvedl a následoval ostatní za velkým šéfem Plzně.

Došli jsme až k Ladislavově kanclu, kde nás jeho sekretářka pustila dál. A musím uznat, ředitel je asi velké zvíře. Nějaké ty diplomy, ocenění, všude čisto. Pán asi bude velký puntičkář. Sakra. A začal hezky z ostra. Sjel nás jak malé děcka ale pořád se usmívá. Tenhle typ lidí nemám rád. Šklebí se, zatímco ti ničí život. Když mě pak představil ostatním, jen jsem lehce zvedl ruku, aby ostatní věděli o koko jde. Pak představil ještě ty dva cápky, co tam byli před námi. Oba jsou divní. Spíše Dalibor, než ten slovák.

Pak nám znovu objasnil celou situaci o zmizení členů noční hlídky. Slyšet to podruhé mi na odvaze moc nepřidalo. Co to sakra muselo být, že beze stopy zmizel celej bunkr i se všemi co tam byli. Nakonec jmenoval Lucii naší vedoucí a půjdeme hlídkovat. Paráda. Už se těším až si zapálím. A aby toho nebylo málo, začal několika přítomným vyčítat jejich počínání během dne. Dva nerespektují svého nadřízeného. Další je tu vášnivá hráčka solitaire. Ale asi ne moc úspěšná. A pak klasika. Pozdní příchody a flirt na pracovišti. Ale naštěstí je tak hodný, že jim to možná odpustí. Pokud dnes večer něčeho dosáhneme, budou spaseni a zproštěni božího trestu.

Nastal rozchod a já zamířil k tabudli, kde už byly naše jména rozdělená do skupin. Takže s Lucii, Daliborem a Anetou. To nezní špatně. Doufám, že ta Aneta je aspoň trochu normální. Už jsem se chystal, že vypadnu ven a zapálím si, když jsem zaslechl své jméno. Nebo jen někdo vyvolává toho zmizelého? I tak jsem se radši otočil a všiml si kolegyně, kterou šéf předtím sjel za hraní her.
"Jo, pohoda. A nebylo by lepší zkusit něco lepšího? Texas Hold'em, třeba?" Usměju se na ni a ona mi pak představila dřevorubce vedle ní.
"Ne, tady chlapa vidím poprvé. David," řekl jsem a podal mu ruku.
"Takže to vypadá že jsme s tebou a ještě se k nám přidá Lucie a ten z Práglu, Dalibor? Tuším?"

Operativní oddělení

Wow. Takhle drsnou odpověď na špatně formulovanou otázku jsem tedy nečekal. Lucie nám opět předvedla něco málo ze svého neodolatelného šarmu. Jsem jedinej, komu to přijde sympatičtější než být připrdlý slušnáček? Když se rozhlédnu po ostatních, vypadá to, že ano. Ale kdo ví...

Na pokyn dostavit se k Ladislavovi do kanceláře jenom prostě následuji dav. Jdeme na kobereček? Pravděpodobně... Nečekal jsem až tak otevřený přístup k informaci o zmizení tří nováčků. Rozhodně ne vůči nám, jiným nováčkům. Tohle teda dodá odvahu a sebevědomí... Sakra vzalo to s sebou celej bunkr! Informace o hlídce mě až tak nepřekvapí. Za mé krátké působení u operativního jsem už na pár byl. Avšak takové přímé pokyny od Ladislava, to je novinka.

Kupodivu se nad spíše bavím tím, jak nám Ladislav vytýká naše chování. I když nepochybuji, že kdybychom se nějak provinili znovu, k trestu by došlo, ale nemohu si pomoci, prostě to nezní tak výhružně, jak by asi mělo. Možná je se mnou něco špatně... Ale co. Při vyhrožování s archivem a spisy mám co dělat, abych se nepousmál. Vyhrožovat studentovi časem stráveným nad hromadou papíru. Jenom další sobotní noc.

Poté co se odebereme z kanceláře se vrátíme zpět. Poté co si přečtu jména ve své skupině se porozhlédnu kolem. Jeden je nový, ostatní dva jsem asi i někdy zahlédl. Pochybuji, že jsem s někým z nich kdy prohodil nějaké to slovo. U některých se poznámka o sbližování docela ujala. O naší skupině se to však rozhodně říci nedá. Myslím, že bychom nás měli pojmenovat jako Tým Mluvka. Ne, že by mi to nevyhovovalo. Naopak. Vypadají i docela sympaticky. Třeba tu noc i přežijeme. S touto poslední pokojnou myšlenkou si najdu nějaké místo, kde nebudu nikomu překážet, v klidu se opřu o zeď a dále vstřebávám rozhovory ostatních. Někdy ostatním závidím tuhle schopnost se jen tak z čista jasna začít socializovat.

Jaká tož zábava, co bude následovat příště, pozvání na červený kobereček?

Aneb byli jsme všichni pozváni do místnosti, kde jsme si měli vyslechnout problém a co se bude dít. Také se tak dělo a mne vážně zajímalo, jestli tedy vážně budu vybrána na nějakou tu misi, nebo prostě budu zase jedna z řadových pracovnic, která je zde a může si dělat co chce, jen nechodit ven.
To, co mi říkal Ladislav jsem odkývala. Věděl už o mne to, že si z toho nic nedělám, asi tak jako Lucie. Ne, nechtěla jsem být jako ona a ani jsem ji neměla za vzor, ale tyto připomínky by zde ani nebyly, kdyby si pořídil nějakého schopného asistenta, který prostě bude dělat práci tak, jak má a ne tak, že bude svému nadřízenému lézt do zadku.
Ach jo, protočila jsem očima a i když jsem konečně měla být poslaná na misi, tak mi připadalo něco zvláštní. Ah, již vím co to bylo! Ten, co dostal sprda se mnou byl v naší skupině a ti dva, kteří se moc nepředvedli s počítačem též.
Chvilku jsem se tak koukala po okolí a zúžila zorničky na ty, kteří dali zůstali. Ten poslední se k nám může připojit později. Tááák! Věděla jsem, že ani ten Ivan ani Tomáš není shapeshifter, takže mi nedělalo problém jednoho chytnout za zápěstí, dotáhnout ho k druhému a pak oba vytáhnout za mnou skrz dav lidí, kteří vycházeli z místnosti. Byla jsem v tomto trošku svérázná, ale tak jednou jsem měla takovou sílu díky tomu, co jsem byla, tak proč to nevyužít. Na oba jsem vyplázla rozeklaný jazyk, abych předešla různým dotazům, tím nabrala jejich pachové stopy a již s normálním jazykem pošeptala. "Co to nějak zfouknout a pak si dojít na ten oběd, jak jsi ty nabídl," ukázala jsem na Ivana a upřímně by mi nevadilo, kdyby byl nejdříve oběd a pak mise, ALE... podle rozložení naší skupiny bych se nedivila, kdyby si na nás dávala Lucie dvojnásobný pozor a ještě by se na nás koukal Filip dalekohledem.
Ani jeden nevěděl, že jsem měla pizzu tak 15 minut zpětně, ale to je jedno. Svůj žaludek jsem považovala občas za bezedný a říkala si, že jsem to nejspíše pobrala po mém spřízněném zvířeti, který se též nají jen jednou za čas a vydrží mu to docela na dlouho.
Ještě jsem se poohlédla po tom Brouskovi, se slovy: "Ještě nám chybí poslední účastník výletu,
Brousku!" Křikla jsem spíše jako by někdo křikl někoho ve třídě plných studentů, než jako kdyby Filip řval na své podřízený. Byl to ten, který s námi měl být též a říkala jsem si, že jsme to ale vážně sebranka, nejspíše ta, která všem leze na nervy. Třeba před tím, než opustíme tuto budovu dostaneme papír, kde bude již úmrtní list a podpis šeku, že si svou rakev, pokud nějaká bude potřeba, kryjeme sami! Jak záživný to výlet bude!

Operativní oddělení

Dalibor mi odpovídá, ale já vypadám, že jsem už myšlenkami někde jinde. "Hm? Jo, učil. Jsem původně z Prahy, iniciovali mě, když jsem studovala na úkáčku," vysvětlím v rychlosti a rozhlédnu se po místnosti. Vypadá to, že jsou všichni v pořádku a nikdo se nehodlal složit, kromě Tera v koutě, ale u toho už jsme všichni byli na řádnou dávku fňukání zvyklý, proto si nevyslouží víc než dvě vteřiny mé pozornosti.

"Musím si ještě něco zařídit, za chvíli jsem zpátky. Kdyby mezitím přišel Maroš, potkáme se na Náměstí Republiky," řeknu Daliborovi a spěšně vyjdu ze dveří.

Operativní Oddělení

Z kanceláře odcházím se smíšenými pocity. Čekal jsem, že to tu bude jiné, ale rozhodně jsem nečekal, že až takhle. Na záhadné zmizení tří členů hlídky a celého objektu nasadí tým složený převážně z úplných nováčků a pokud chápu ty jeho následné výtky správně i pracovníků analytického oddělení. Stejně tak podle toho, co jsem slyšel do toho bunkru s hledaným temným mágem poslali jenom úplné nováčky, zatímco mocnější a zkušenější prozkoumávali les kolem. Nemělo to být naopak?

Ten Ladislav vůbec vypadá jako někdo, kdo se radši zabývá tím, jestli je na analytickém oddělení dost propisek než plánováním zásahů. Hlavně to, jak tam půlku z našeho "týmu" přede všemi seřval. To je jako někdo na základní škole. Zajímalo by mě, jestli bude ještě kontrolovat, zda si po vykonání potřeby umyli ruce.

Ať už to ale bude cokoliv, nemám z toho dobrý pocit. Posílají mě na smrt? Proto tu jsem? Žádné odhmotnění inkvizicí, pěkně sebevražedná mise bez návratu? To, čím si to zasloužili ti nováčci si ani nedokážu představit. Jestli to je kvůli věcem typu hraní Solitaire, tak tu zachvíli snad nezbyde nikdo.

"Zdá se mi to, nebo se tu dívám na stádo obětních beránků?" pomyslím si, zatímco se všichni srocují kolem rozpisu hlídek. Vthají se bezhlavě do akce, někteří ještě s nadšením. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.

To už si mě vyhlédne ta blondýna, co nám má velet a zeptá se mě na Mariána. "Jako vždycky. Naposledy, co jsem ho viděl zrovna s mladýma nacvičoval nějakou novou techniku boje proti upírům. Učil vás?" zeptám se jí, aby řeč nestála. Nevím, jestli byla původně v Praze nebo Mariána zdála odjinud, ale většina Jiných Mariána znala jako svého učitele. Já si ještě pamatuju, když do Noční Hlídky nastupoval. Bylo to nedávno poté, co jsem se členem Hlídky stal já.

Ladislavova Kancelář

Všichni

Bol to divný pocit. Byť naraz prevelený do inej hliadky nemuselo byť až také divné, ale práve to, že to bolo až do Čiech tomu pridávalo na vážnosti. Ale to stranou... Snáď nieje ani možné aký tú má poriadok. Pohľad mi lieta po celej miestnosti zo snahou nájsť aspoň jednu chybu, jeden smietok na zemi alebo šmuhu na oknách. Nič predsa nemôže byť až tak dokonalé. Netrvalo to dlho po odchodu Filipa, čo sa dvere znova otvorili a medzi nimi už bola skupinka ľudí.

Tri, štyri dievčatá, zvyšok mužského zastúpenia. Aj tak to bolo celkom pekné číslo. Padlo zopár zdvorilostných rečí, ktoré z úst Ladislava vyzneli skôr ako niečo čo proste musí byť povedané. Okolo horúcej kaše sa netočilo dlho a rýchlo sa prešlo ku dôvodu, prečo tu vlastne sme. Jemne pokrčím obočie. Bolo mi povedané, že pravdepodobne veci naberú trochu.. povedzme vážnejší smer po prevelený a už to nebude len Posedávanie v krčme, tvárenie sa, že to čo robím beriem seriózne. A však nečakal som, že to príde tak skoro.

Treba však povedať, že mi väčšia časť tohto posedenia prišla ako keby som sa vyskytol v riaditeľni na strednej škole. Do riaditeľni prišlo pár neposlušných puberťákov ktorí si neplnia svoje školské povinnosti presne tak ako by sa mali. Síce sa nejednalo o puberťákov, natož bandu dospelých, ich prečiny boli rovnakej váhy. Ako mi bude ta škola chýbať.. aj tak ma upokojí, keď vidím, že to tu možno nieje až také vážne a depresívne ako prvých pár minút.

A tak to bolo. Po lekcii správania sa všetci postavili a pomaly opúšťali miestnosť. Pri dverách zostala stáť len jedna osoba, slečna ktorá akoby čakala aby mohla isť posledná. Posledný krát prezriem miestnosť a sklamane nasledujem ostatných. Nečakal som žiadne utužovanie kolektívu, ale bolo by dobré sa nestratiť hneď prvý deň čo som sa sem dostal. Po dorazení na miesto len rýchlo pozriem na zoznam skupín. Obzriem sa okolo seba a všímam si ako sa zopár ľudí už pustilo do rozhovoru. Bolo by hlúpe ich vyrušovať. Vydýchnem si a opriem sa o najbližšiu stenu, kde vytiahnem mobil a začnem si na mapách hľadať miesto mojej hliadky.