Operativní oddělení

Dalibor mi odpovídá, ale já vypadám, že jsem už myšlenkami někde jinde. "Hm? Jo, učil. Jsem původně z Prahy, iniciovali mě, když jsem studovala na úkáčku," vysvětlím v rychlosti a rozhlédnu se po místnosti. Vypadá to, že jsou všichni v pořádku a nikdo se nehodlal složit, kromě Tera v koutě, ale u toho už jsme všichni byli na řádnou dávku fňukání zvyklý, proto si nevyslouží víc než dvě vteřiny mé pozornosti.

"Musím si ještě něco zařídit, za chvíli jsem zpátky. Kdyby mezitím přišel Maroš, potkáme se na Náměstí Republiky," řeknu Daliborovi a spěšně vyjdu ze dveří.

Operativní Oddělení

Z kanceláře odcházím se smíšenými pocity. Čekal jsem, že to tu bude jiné, ale rozhodně jsem nečekal, že až takhle. Na záhadné zmizení tří členů hlídky a celého objektu nasadí tým složený převážně z úplných nováčků a pokud chápu ty jeho následné výtky správně i pracovníků analytického oddělení. Stejně tak podle toho, co jsem slyšel do toho bunkru s hledaným temným mágem poslali jenom úplné nováčky, zatímco mocnější a zkušenější prozkoumávali les kolem. Nemělo to být naopak?

Ten Ladislav vůbec vypadá jako někdo, kdo se radši zabývá tím, jestli je na analytickém oddělení dost propisek než plánováním zásahů. Hlavně to, jak tam půlku z našeho "týmu" přede všemi seřval. To je jako někdo na základní škole. Zajímalo by mě, jestli bude ještě kontrolovat, zda si po vykonání potřeby umyli ruce.

Ať už to ale bude cokoliv, nemám z toho dobrý pocit. Posílají mě na smrt? Proto tu jsem? Žádné odhmotnění inkvizicí, pěkně sebevražedná mise bez návratu? To, čím si to zasloužili ti nováčci si ani nedokážu představit. Jestli to je kvůli věcem typu hraní Solitaire, tak tu zachvíli snad nezbyde nikdo.

"Zdá se mi to, nebo se tu dívám na stádo obětních beránků?" pomyslím si, zatímco se všichni srocují kolem rozpisu hlídek. Vthají se bezhlavě do akce, někteří ještě s nadšením. Uvidíme, jak dlouho jim to vydrží.

To už si mě vyhlédne ta blondýna, co nám má velet a zeptá se mě na Mariána. "Jako vždycky. Naposledy, co jsem ho viděl zrovna s mladýma nacvičoval nějakou novou techniku boje proti upírům. Učil vás?" zeptám se jí, aby řeč nestála. Nevím, jestli byla původně v Praze nebo Mariána zdála odjinud, ale většina Jiných Mariána znala jako svého učitele. Já si ještě pamatuju, když do Noční Hlídky nastupoval. Bylo to nedávno poté, co jsem se členem Hlídky stal já.

Ladislavova Kancelář

Všichni

Bol to divný pocit. Byť naraz prevelený do inej hliadky nemuselo byť až také divné, ale práve to, že to bolo až do Čiech tomu pridávalo na vážnosti. Ale to stranou... Snáď nieje ani možné aký tú má poriadok. Pohľad mi lieta po celej miestnosti zo snahou nájsť aspoň jednu chybu, jeden smietok na zemi alebo šmuhu na oknách. Nič predsa nemôže byť až tak dokonalé. Netrvalo to dlho po odchodu Filipa, čo sa dvere znova otvorili a medzi nimi už bola skupinka ľudí.

Tri, štyri dievčatá, zvyšok mužského zastúpenia. Aj tak to bolo celkom pekné číslo. Padlo zopár zdvorilostných rečí, ktoré z úst Ladislava vyzneli skôr ako niečo čo proste musí byť povedané. Okolo horúcej kaše sa netočilo dlho a rýchlo sa prešlo ku dôvodu, prečo tu vlastne sme. Jemne pokrčím obočie. Bolo mi povedané, že pravdepodobne veci naberú trochu.. povedzme vážnejší smer po prevelený a už to nebude len Posedávanie v krčme, tvárenie sa, že to čo robím beriem seriózne. A však nečakal som, že to príde tak skoro.

Treba však povedať, že mi väčšia časť tohto posedenia prišla ako keby som sa vyskytol v riaditeľni na strednej škole. Do riaditeľni prišlo pár neposlušných puberťákov ktorí si neplnia svoje školské povinnosti presne tak ako by sa mali. Síce sa nejednalo o puberťákov, natož bandu dospelých, ich prečiny boli rovnakej váhy. Ako mi bude ta škola chýbať.. aj tak ma upokojí, keď vidím, že to tu možno nieje až také vážne a depresívne ako prvých pár minút.

A tak to bolo. Po lekcii správania sa všetci postavili a pomaly opúšťali miestnosť. Pri dverách zostala stáť len jedna osoba, slečna ktorá akoby čakala aby mohla isť posledná. Posledný krát prezriem miestnosť a sklamane nasledujem ostatných. Nečakal som žiadne utužovanie kolektívu, ale bolo by dobré sa nestratiť hneď prvý deň čo som sa sem dostal. Po dorazení na miesto len rýchlo pozriem na zoznam skupín. Obzriem sa okolo seba a všímam si ako sa zopár ľudí už pustilo do rozhovoru. Bolo by hlúpe ich vyrušovať. Vydýchnem si a opriem sa o najbližšiu stenu, kde vytiahnem mobil a začnem si na mapách hľadať miesto mojej hliadky.

Šéfova kancelář -> Operativní oddělení
všichni, hlavně Ondřej a David

Přikývnu Ivanovi, když mi odpoví a smutně se pousměji. Kéž by je našli, použila bych všechny své síly, abych je dostala do pořádku. Nicméně není na nic dalšího čas, všichni se střetneme před hlavounovou kanceláří. Pokývla bych Lindě na pozdrav, kdyby se na nás podívala, ale jakmile si všimnu Filipa už vím, že v kanceláři nebude moc příjemná atmosféra.

Osloví mě i Ondřej, na toho se jen podívám, ale mám jen podobně vyjukaný pohled jako před chvíli, tak jen zakroutím hlavou, že nechápu, proč zrovna my. Trochu se uchechtnu, rozhodím nechápavě rukama a jdu dál do kanceláře.

Někdo tu měl pizzu? Zaslechnu, když si zrovna prohlížím kolegy, kteří v kanceláři už byli. Dalibor je pro mě jedna velká neznámá, uklidní mě pouze, že vedle něj sedí světlý Michal, který je na tom s kategorií podobně jako já. Po chvíli nám šéf osvětlí, proč jsme tady a co budeme dělat. Nic přesnějšího, to až později. Hned potom se dozvím, proč tu stojím i já. Zkušenosti, kterých mám tak málo a které se v životě cení ještě víc než hrubá síla. Dokonce se i pousměji a ohlédnu se po ostatních.
Úsměv ale rychle zmizí, když se ukáže, jak moc špatnou náladu dnes Ladislav má. Chtěla bych se obhajovat, ale radši kajícně skloním hlavu a nic neříkám. Tváře mi zrudnou studem a jako kdybych se chtěla nějak obrnit, uzavřít se do skořápky, založím si ruce na prsou. Ramena mám pokleslá a přestože bez dvaceti centimetrů mám téměř dva metry, připadám si jako ta nejmenší v místnosti. Takové veřejné ponížení jsem ještě nezažila a v mojí náladě, kterou si můžou všichni přečíst, to je jasně vidět.
Dostala jsem vynadáno právem, bohužel, i když ponížení mé pracovní úrovně se mě trochu dotklo. Daniel tvrdil, že mi to jde a lepším se. Nebylo to vtipné, ale i tak je to pořád šéf, snad doufal, že mě to vybičuje k lepším výsledkům. Nemám ale nárok na žádnou odpověď, protože se šéf dostane i k mým kolegům z analytického. Zvednu hlavu a nadechnu se, abych něco namítla, ale pak se kousnu lehce do rtu a držím jazyk za zuby. Tak to nebylo, je to lež. Proč je pravda křehká a lež tak moc životaschopná? Proto měli Temní vždy navrch. Lidé chtějí jednoduché cesty.
Teď už chápu, proč budu přidělena k týmu. Nejenže bych mohla získat lepší pracovní podmínky, ale je to i trochu za trest. Za mou nedbalost. Lenost. Dobře mi tak.

Přesto když se dostaneme ven z kanceláře, cítím se jako kdybych nic neuměla. Jako kdybych byla nahá, ponížená a nepotřebná. Potřebuji nějaké silové pomůcky, abych sloužila jako dobrá záloha. Přemýšlím, který amulet si s sebou vezmu a mezitím se rychle podívám na soupis hlídek a nakrčím čelo. Němcová mě sežere zaživa, Světlo a Tma! V duchu se děsím, že buzeraci schytám i od ní, protože budu přímo pod jejím dohledem. Navíc zde máme oba nováčky, ale i tak budou určitě zkušenější v terénu než já. Sklopím hlavu a tiše si povzdechnu. Jaká ironie. Velká legrace.

V duchu mohu děkovat Ondřejovi, že mě zachrání před okamžitým rozhovorem s Lucií a ještě vyjukaněji než předtím se na něj podívám: „Tý jo, já už napočítala takových příkladů ve škole, že mě baví spíš náhoda než matematika,“ odlehčeně se zasměji nad náhodným zamícháním solitaire, lehce ho chytnu za svalnatou paži, přikloním se k němu a pokračuji dál, „já myslím, že vy tam budete mnohem potřebnější, než já. Doufám, že je najdete, abychom se o ně pak mohli postarat my, léčitelé. Světlo a Tma, snad se jim nic nestalo!“
Přiložím si ruce na ústa a zatvářím se provinile: „Šéf mě dostal... Davide?“ ohlédnu se přes rameno a nováček David z Opavy je hned za mnou u rozpisu hlídek.
„Ahoj... vy jste David? Budeme si tykat? Já jsem Aneta, ta hrozná hráčka solitaire, těší mě,“ dodám ironicky a ohlédnu se na Ondřeje, „a to je Ondřej, nadějný....“ potom se zarazím, odtáhnu se od Ondřeje.
„Vy se už asi znáte, co?“ vzhlédnu k oběma podezřívavě, snad nebude Davidovi vadit, že jsem mu hned začala tykat. Přece jenom bude chvíli součástí naší hlídky a protivný šéf nás musí všechny spojit i kdyby na chleba nebylo.

Ladislavova kancelář -> Operativní oddělení

operativci a analytici

Na cestě do kanceláře se ještě potkáme s Filipem a jeho bločkem a na jeho spokojený úsměv mu odpovím úsměvem jedovatým. Uvnitř Ladislavovy kanceláře je jako vždy uklizeno a já pohledem kloužu oceněních ve vítrině za ním (zastavím se u diplomu z přírodovědecké fakulty a ušklíbnu se), než se konečně podívám na našeho šéfa. Nakonec si to ale rozmyslím a můj pohled znovu putuje přes jeho rameno na tu zatracenou vitrínu.

Ladislav celé tohle divadlo začne uštěpačnými poznámkami a já se pobaveně usměju, než si uvědomím, co dělám a výraz mi znovu zledovatí. Naštěstí začne představovat naše nové kolegy, které sjedu hodnotícím pohledem a rychlý pohled do šera mi prozradí, že Dalibor je o kateogrii výš než já. Copak si udělal, že tě vyrazili z Prahy? Že by se snad nechal dobrovolně přeložit, s tím jsem nepočítala, do Plzně nešel dobrovolně skoro nikdo.

Náš šéf se konečně dostane k tomu, proč nás sem všechny zavolal. A případ je v příští sekundě hozen na má bedra. Potlačím překvapené zvednutí obočí, ale nakonec jsem ráda, že jsem to na starost dostala já a ne třeba Filípek. Co mě ale dvakrát netankuje je to, že 99% mého týmu budou nováčci, někteří ještě ke všemu z analytického oddělení. Nechtěj mi rovnou do týmu nasadit i Dášenu? Možná bych mohla přemluvit Pavlínu, aby nám pomohla. "Ujmu se toho," řeknu.

Amélie je na místě a zkoumá Šero, to je dobře. S francouzkou si můžu promluvit později, až bude mít čas. Mezitím mě čeká hlídka s pár utřinosy, ale to nějak zvládneme. To, jak se Ladislav obouvá do lidí z analytického a do drzých operativců poslouchám jen na půl ucha, jen netrpělivě čekám, až nás principál tohohle cirkusu propustí.

Když tak konečně nastane, znovu počkám, než všichni odejdou z kanceláře, abych jako poslední za sebou zavřela dveře. Následuju tu naši manéž na operativní, kde je už vyvěšená nová podoba hlídek. No, že bych byla potěšená, to říct nemůžu. Zoinaková je analytička, u které můžu jen doufat, že neuteče při pohledu na prvního vlkodlaka a Režnar je tu první den. Snad alespoň ten Dalibor bude k něčemu, jestli se nás všechny nepokusí zabít, bůhví, kvůli čemu z Prahy odletěl expresně k nám do Plzně.

Nechám nováčky, aby mezi sebou vesele švitořili, a svoji pozornost obrátím na Dalibora. "Jak se má Marián?" zeptám se ho na svého tehdejšího učitele boje.

Vzhůru do terénu, tedy snad...

Všichni

Zanedlouho po Filipovi se objeví Maroš, současný šéf oddělení operativců a jeden z mála nadřízených, který se každý den netváří jako by právě snědl celý citrón. Pouze lehce zakroutím hlavou a pokrčím rameny, abych dal najevo, že Filípek zase vstával špatnou nohou.

Slova o hlídce ve mě probudí druhou mízu. Protáhnou si kosti a trochu se proletět, nic lepšího si v tuhle chvíli nemohu přát. Bohužel mé nadšení vzápětí zchladne po zjištění, že mezi mnou a širou oblohou stojí ještě hovor s velkým šéfem. Malou útěchou je, že chce mluvit se všemi, takže se snad nejedná o tu důtku, kterou mi Filip, tak milostivě ráčil udělit. Tak rychle, ať to máme za sebou.

Vrazím ruce do kapes a společně s ostatními vyrazím na popravu... tedy do šéfovi kanceláře. Neodpustím si ušklíbnutí, když Stela začne zaučovat Davida, který se tak nějak zjevil uprostřed toho všeho a nevypadal příliš sebejistě.

Jakmile dorazíme před kancelář, tak sebou lehce překvapeně trhnu. Co tady dělají lidi z analytického, že by se jednalo o něco opravdu vážného? Možná nějaká oficiální zpráva ke včerejšímu incidentu? Však on nám to šéf jistě všechno podrobně vysvětlí přesně jak to má rád.

"Máš tušení o co se jedná?" utrousím tiše směrem k Anetě a lehce se pousměji, ale to už se ten náš menší dav souká skrze dveře do perfektně uklizené kanceláře, která je Ladislavovou pýchou.

Ládík zase nezklamal a rozhodl se, že naši denní dávku sarkasmu a uštěpačností nám naservíruje rovnou i s nášupem. Snažím se tvářit, co nejvíce zaujatě. Přeci jenom svůj příděl důtek jsem si dnes už vybral a nechtěl jsem riskovat nějaký větší problém. Když nám je shrnuta současná situace, která opravdu souvisí se včerejším zmizením, tak lehce pootevřu ústa jako bych chtěl něco namítnout. Zmizení tří lidí s celým bunkrem a máme to řešit my, když většina z nás jsou vlastně pořád nováčci?

Vzápětí si vyslechnu menší napomenutí opět zalité ve spoustě uštěpačných poznámek. Vždyť to byl jenom kousek Pizzy. Kývnu hlavou, že napomenutí beru na vědomí a vynasnažím se být vzorným hochem, bla bla bla...

Jakmile tenhle velice poučný meeting skončí, tak rázně vyrazím pryč a počkám až vyjde i Aneta.
"Tak solitaire, jo? Kolikrát jsem ti říkal, že máš hrát pořádný karetní hry... mariáš nebo poker." ušklíbnu se a pomalu vyrazím zpátky na operativní oddělení. Podívat se s kým, že vlastně mám dneska hlídku.
"Co si vůbec myslíš o tom zmizení? Nejsem si úplně jistý v čemu budeme Němcové nápomocní, mizení bunkrů není úplně moje specialita, jestli mi rozumíš." zasměju se a jakmile dorazíme na operativní, tak vyrazím k rozpisu služeb a nestačím se divit. To na mě zase zbyla skupinka... hadí žena a dva podivíni z analytického. Nemají na práci nějaké, já nevím... analyzování?