Analytické oddělení
Ivan, Tomáš a Laura

Podložím si hlavu levou rukou a překřížené nohy pod stolem prohodím, abych neseděla ve stále stejné poloze. Rozverně klikám na levé myšítko a přetahuji jednu kartu sem, druhou tam. Skóre se navyšuje. Na chvíli se zarazím a zírám na postavení karet ve hře. Jako kdybych mezi krystalky obrazovky viděla něco, co mi uteče, když jenom zamrkám. Krčím obočí, sáhnu pro sušenku vedle klávesnice. Moje čelo se zkrabatí ještě víc a na mladé tváři s občasnou pihou je takové soustředění až nepřirozené. Přibližuji se k obrazovce obličejem, až prstem setřu jakousi mušku z obrazovky, takže je zase čistá. Sleduji mušku jako kdybych si brala osobně, že mi překáží v práci a ne že prostě svou přirozeností přistála na jednom zdroji světla v místnosti.

Než stačím mušce říct, že by si měla hledět svého, vyruší mě zaznění mého jména. Nejdřív nevnímám vůbec nic, ale pak sebou cuknu, narovnám se na židli a s plnou pusou sušenky přikývnu hlavou Filipovi. Nohy pod stolem položím vedle sebe a uhladím si šedé džínsy, popotáhnu fialové tričko přes záda a zamrkám na Lauru. Kde ta se tady vzala? Podívám se i vedle sebe, protože tam necvaká nic do klávesnice.
Polknu sousto sladkosti, promnu si kořen nosu a v duchu si říkám, že bych měla víc spát, jenomže asi budu potřebovat ještě tak dvacet let, abych si na spaní přes den zvykla. Mojí zahrádce tohle nedělá dobře, kdyby nebyla vyztužená trochou mojí dobré magické vůle, odešla by za lepší pěstitelkou. Rozhlédnu se po místnosti, vyhledám Tomáše a Ivana. Připadají mi podivínští a takoví nijací. Od té doby, co je sem převeleli, neprohodili jsme spolu moc slov. Buď jsem měla moc práce já, nebo oni. Jejich jména si ale pamatuji, tak doufám, že oni to moje také. Práce, eee...
Rychle minimalizuji okno s kartami, pod kterými se objeví pracovní dokumenty a tvářím se nenápadně. Vstanu a přecupitám k ostatním v houfku.
Sjedu Lauru pohledem a pohodím dlouhými hnědými vlasy.
„Bude to velký špatný?“ zeptám se Filipa vyjukaně, protože se nestává často, že by si mě zavolal sám šéf. Cože to říkal o operativcích?
„Proč zrovna my?“ šeptnu potom rychle k Ivanovi a Tomášovi. Spíš k Ivanovi, protože Tomáš se mi zdá o něco podivnější, asi jako ajťáci u nás na univerzitě. Což je dost vysoký level podivnosti. Ale třeba je to jen můj první dojem. Každopádně vím, že na Ivana se už upoutává Ilona, něco o něm říkala nedávno. Lovná zvěř, čerstvá krev.
Zarazím se pohledem na zničených počítačích a povytáhnu obočí. To se pánové moc nevyznamenali.

Analytické Oddělení - Ivan, Tomáš, Laura, Aneta

Ilonka s Dášenkou jsou pozváním na večeři dosti vyvedené z míry. "No, proč ne." řekne po chvíli přemýšlení Ilona a laškovně Ivana štípne do tváře. "Byla by to příležitost lépe se poznat, co fešáku?" koketně se usměje, to už ale v Dášenině počítači začnou dít věci. Práská, šramotí, lítají z něj jiskry. Div se z něj nezačne kouřit. Nakonec tam něco bouchne a celý počítač zkolabuje. pár vteřin na to se stane to samé s tím Illoniným.
"No to si snad děláš srandu! Ty trdlo jedno, cos to s tím počítačem vyved?" oboří se Dášena na Tomáše, zatímco Illona šokovaně zírá na svůj zničený počítač.
"Tak copak se to tady děje?" uslyšíte najednou hlas Filipa Černého, který se zde v Hlídce pasoval na hlavního kontrolora, který musí strkat svůj nos do všeho. Svůj notýsek a tužku už má připravenou. Koukne na Lauru a nespokojeně si odfrkne, ovšem poté už věnuje svou pozornost dvěma dámám.
"No to si představte, pane Černý. Tohle nemehlo mi tady zničilo počítač. Oba jsou strašní, flákají se tu a ani počítač to spravit nedokážou, jenom to tu všechno ještě zhorší!" kvílí Dášena.
"Je to pravda?" zeptá se Filip bezvýrazným hlasem Tomáše a Ivana, tváří se ale dost skepticky. Ihned si něco poznamená do notesu. Ať už Ivan s Tomáše řeknou cokoliv, Filip jenom klidným hlasem dodá: "No, myslím, že na ten počítač by se měl podívat Vladimír. Řeknu mu to. Jinak dámy, doufám, že jste si ta data zazálohovaly." Dášena viditelně zbledne. "Zá- záloha?" vyhrkne Illona.
"Ne? Chyba!" zakroutí Filip hlavou a začne si psát do notesu, očividně velice potěšen. Našel slabý článek na analytickém oddělení. "Je to přece v brožuže Pravidla pro Analytickou Práci, před měsícem byl novelizovaná. Četly jste to přece, že?" Výraz Dášeny a Illony je jedinou odpovědí, kterou potřebuje. "Takže nečetly. Další chyba." Filip dál už nic neříká, jenom se na ně podívá s despektem a přidá si další poznámku do notesu. Když dopíše, pbrátí svou pozornost k Tomášovi a Ivanovi.
"Jinak vy dva, Šmíde, Jelínku, zdá se, že nějaký čas budete vypomáhat na operativním oddělení. Šéf vás chce vidět ve své kanceláři, tak vám radím, ať sebou pohnete a hlásíte se mu tam co nejdříve. Tím počítačem se netrapte, Vladimír s tím jistě dámám pomůže." Jako další osloví Anetu, která pracuje na počítači u stolu vedle Ivana. "Slečno Zoinaková, vy máte jít s nimi." Nakonec svou pozornost obrátí k Lauře. "A co se týče vás, slečno Barvová, myslím, že vy byste se tam měla hlásit také. A radím vám, abyste své drzé způsoby u Ladislava omezila na absolutní minimum. On nebude tak shovívavý jako já."

Operativní oddělení

mladí operativci

Já se nesměju, Filipe.

Filip konečně pozná, že není v místnosti vítán, tak poslechne mojí úplně první rady - sbalí si saky paky a táhne do hajzlu. Kdyby tak poznal, že není vítán v celé Plzeňské hlídce a nechal se převelet někam na Moravu, kde lišky dávaly dobrou noc. Ale to dřív půjdeme s Marií z Denní hlídky na nehty, než aby Filípek opustil svoje teplé místečko.

"Ne, najdu si ji sama. Vy taky ukliďte ten bordel, když už vám Tygřík a Šupina přinesli jídlo," odpovím Ondřejovi, ale druhá věta směřuje na celý kolektiv. "Filip je možná magor, ale to neznamená, že tady bude bordel jak v tanku."

Stela, která do téhle chvíle zvládla jako zázrakem mlčet, se po odchodu Filipa obrátí na mně. Pardon, že vyrušuji? "Všichni předpokládají, že jsou mrtví, Součková? Myslela jsem, že jsi Obrateň a ne mág, co čte myšlenky," utnu její otázky hned v zárodku. Trojice zatím byla vedena jako pohřešovaná a já to tak hodlala zuby nehty udržet.

Do toho se ještě zamotá nejzelenější z téhle ZOO, když se dožaduje vysvětlení. Naštěstí nám všem připomene jeho jméno, jinak bych si myslela, že je to Jakub. Nemívali jsme tu Jakuba? Nepřevelili ho do Teplic? "Však oni ti to kolegové převypráví. Ilona z analytického se tě ráda ujme," řeknu. A určitě i s pořádkou dávkou omáčky a drbů. Věděla jsem, že mě ženské z analytického oddělení nemají rády, ale určitě ocení, když jim pošlu mladou obětinu. A ať se nový David naučí, komu je lepší se vyhýbat.

Už jsem na odchodu, když se ve dveřích objeví Maroš. "Tak to je asi pravda, všichni víme, že Filip nikdy nelže," odpovím mu pobaveně a sleduju, jak i on pomalu vdechne kousek pizzy. Úsměv mi z tváře ale spadne v okamžiku, kdy nám řekne, že máme jít za Ladislavem. Svůj kontakt s naším šéfem jsem se snažila omezit na minimum. "No to je super," neodpustím si. Hodlal mě přede všemi shodit za ten včerejší debakl? Uvidíme.

"Tak pojďte," vyzvu ostatní v místnosti a počkám, dokud všichni neodejdou, dokud za námi nezavřu dveře. Moje další kroky směřují do Ladislavovi kanceláře. Nemusím klepat, je mi jasné, že Ladislav ví, že stojíme za dveřmi, tak do kanceláře prostě vejdu, se zbytkem operativců za zády.

"Horváth nám řekl, že s námi chceš mluvit?" řeknu a psychicky se obrním proti čemukoliv, co v příštích minutách přijde.

Operativní Oddělení - Stela, David, Lucie, Nikolas, Ondřej, Zachary

Chvíli po Černém přijde šéf operativního oddělení Maroš Horváth, mohutný chlap, hnědé vlasy ostříhané nakrátko. Na sobě má soupravu maskáčovým vzorem. Jak je vám známo, že je obratněm 2. kategorie, ovšem ani Lucie nedokáže přesně přečíst jeho auru. "Mládeži, co se tady děje? Právě jsem potkal Černého a ten si mi stěžoval, že tady z toho pomalu děláte kůlničku na dříví." Pohledem přejíždí po vás všech a pohled mu padne na nedojedenou pizzu. Hned si kousek vezme.
"To bodlo. Jo, Marku, Lenko, jdete do akce. Nějaký vlkouši dělají bordel na Borech, Procházka vám řekne víc, už na vás čeká před budovou, tak pohyb!" zahuhňá ještě s pusou plnou pizzy. Sotva to dořekne, Lenka radostí vyskočí z křesla. "Jasně šéfe! Marku, pohni sebou!" Marek se s otráveným výrazem a remcáním zvedne ze židle. "Zase vlkodlaci?" Oba se s vámi ještě rozloučí a už běží pryč.
Maroš polkne sousto pizzy, poté se otočí k vám ostatním. "A co se týče vás tady, vy půjdete dneska hlídkovat. Ale ještě předtím Ládík- tedy, šéf s vámi chce mluvit ve své kanceláři. Ano, se všemi." Pokrčí rameny, očividně nechápe proč.
"Radši byste si měli pospíšit, dneska má fakt špatnou náladu a nerad čeká. Tak ať to máte za sebou."

Operativní oddělení

Dost dobrý, pochutnám si. Musím uznat, že tahle pizza se opravdu povedla. Konečně nelituji, že jsem se odhodlal mezi ostatní, aspoň prozatím. Team buildingů se jinak moc neúčastním, ale z nějakého zvláštního důvodu jsem si kousek pizzy nemohl nechat ujít.
Opřen v rohu místnosti si vychutnávám svůj kousek, přičemž na půl ucha poslouchám, o čem se vede řeč. Z hlavy však pořád nemůžu dostat to, co jsem slyšel o Davidovi. Člověk ví, že se to může stát. Že se to stává. Ale stejně je to vždycky těžký takový informace vstřebat... Řekl bych, že po roce u operativního už budu na takové novinky, alespoň trochu, zvyklý. Ani náhodou. Vždy mi to přijde, jako bych něco takového slyšel poprvé.

Jsem zvědavý, kam ná- „Vy! co se tady tak poflakujete?“ Nic horšího vás z myšlenkového pochodu vytrhnout nemůže. Otravný hlas toho blba. Normálně jsem poslušný a loajální vůči nadřízeným, ale tenhle chlap ví, jak ztratit veškerý drobek úcty, který by náhodou k němu někdo někdy měl. A je to tady...
Čmárání do notesu. Buzerace. Kecy. Bla bla blaaa... Jedním uchem tam a druhým zase ven. Takhle většinou přistupuji k Filipovým proslovům. Moje oko upoutá objevení Lucie. Vždycky mě fascinuje, když vidím pracovat mágy vyšších kategorií. I když možná navenek vypadám, jako že mě na světě nic nezajímá, jejich práci vždycky pozoruji pečlivě. Vždycky si taky uvědomím, jak daleko mám ještě k tomu, abych se alespoň přiblížil na jejich úroveň. I ten pitomec Filip. Kdyby chtěl, už bych tady stál na hlavě s kalhotama dole.

Sporu mezi nadřízenými velkou pozornost nevěnuji. Přijde mi, že je to tu snad na denním pořádku. Á, konečně zase rozdává důtky. Tentokrát mu to docela trvalo... Mezitím co dožvýkám svůj kousek se Filip uráčí k odchodu. Vyprovodím ho očima v sloup. Takže zase žádný rozkazy, jenom kecy.
Na otázku Davida se zamračím. I když je tu nový, možná by mohl pochopit, že je to docela citlivé téma. Aspoň mě to tak přišlo. Trocha taktu by neškodila...

Operativní oddělení

Laura, Nikolas, Ondřej, Stela, Lucie

Dříve...

Nechápu vůbec nic. Celou dobu bylo vše v pořádku. Výcvikem jsem prošel a v terénu jsem si nevedl špatně. Tak proč mě sakra převeleli do Plzně? Nikdo mi nic nechtěl říct. Jen jsem dostal instrukce, že si mám sbalit věci a odjet. V jejich podání to znělo jako sbal se a vypadni. Tak jsem taky brzo ráno nasedl na vlak a jel vstříc své nové a zářné budoucnosti v Plzni. Umírám nadšením.

Do Plzně jsem přijel něco málo po půl dvanácté, takže akorát tak čas na to někde si zalézt a dát si pořádný oběd. Po troše hledání jsem našel asijský bistro. Kočka nebo pes, maso je maso a jíst se musí. Spokojeně jsem se pustil do něčeho o čem mi tvrdili že je gyros a rakovinotvorné nudle z Tesca.

Přítomnost...

"Zlatej pejsek s nudlema" povzdechl jsem si, když jsem uviděl tu pizzu, co přinesli ostatní. Voněla sice luxusně a vypadala krásně, ale radši mám pečený nebo grilovaný maso. I tak jsem se ale neubránil a jeden kousek si vzal. Té vůni nešlo prostě odolat. Mezitím jsem jen na půl ucha poslouchal dění okolo. Kdosik řve po ostatních, že tady sedí a prd robí. Na to mu pár lídí oponuje a jedna jej dokonce pošle do míst kde slunce nesvítí.
"Myslíte, že by jste mi mohl někdo objasnit, co se tady stalo? Přišel jsem teprve před pár hodinami a vždy, když slyším jméno David tak znejistím, bo jsem taky David," ozval jsem se po chvíli, když moje zvědavost přetekla a já se už prostě musel zeptat, co se stalo.

Operativní oddělení

Lucie, Ondřej, Stela, David, Lucie

Vezmu si jeden z kousků pizzy, kterou přinesla dvojčata. Nechce se mi s nikým do rozhovoru, takže poslouchám jak se chvástají. Nevím co dělat, cítím se tu nesvůj. Nejsem zrovna tip co by mluvil, ale vypadá to, že dříve nebo později budu muset. Jakmile se uslyším smrti nepřidá mi to zrovna na náladě a ještě mi z toho zaskočí pizza.

Dojídám pizzu a když už se odhodlám, že taky něco řeknu, tak musí zrovna přijít Filip. Už od prvního pohledu se mi nelíbil a nelíbí se mi ani teď. No nejsem určitě jediný, kdo jej zrovna nemusí, takže si s tím hlavu nelámu. Jakmile si však začne stěžovat, přesunu se do rohu místnosti a doufám, že si mě nikdo nevšimne. Kdybych umě splynout se zdí tak bych to nejspíš udělal, ale bohužel, nejsem chameleon.

Po příchodu Lucie se mi nálada opravdu o moc nezlepší. Skvěle kdo přijde další? Doufám, že už nikdo, protože pak bych už nejspíš odešel, jelikož už se mi chce odejít, pryč někam, kde bude klid. Zase se začne mluvit o těch třech mrtvých. Je to sice smutné, ale musí to probírat zrovna teď? Jako pokud vím, měli jsme se tu upevnit kolektiv a místo toho si tu jen navzájem štvou a mluví o mrtvých. Pokud tohle má upevnit nějaký kolektiv tak do něj určitě nechci patřit.

Operativní oddělení

Lucie, Nikolas, Stela, David

Na důtku, kterou mi Filip speciálně udělil se snažím nereagovat. Nemá to smysl a akorát bych věci zhoršil. Ukázat nějakou formu protestu je v dané situaci občas vhodné, ale mám-li zde vydržet, tak občas člověk musí prostě ustoupit a držet jazyk za zuby. Nad Lauřiným odchodem lehce zakroutím hlavou. Chápu, že Filip tady leze každému na nervy a většina lidí včetně mě mu dává své antipatie výrazně najevo, ale pořád je to náš nadřízený.

Urážkám, které létají mezi Lucií a Filipem se snažím nevěnovat příliš pozornosti. V téhle chvíli jsou oba, tak akorát správně nastartovaní a není nutné přilévat olej do ohně. Naštěstí netrvá dlouho a Filip si uvědomí, že s jeho obvyklou nasupeností, udavačstvím a byrokracií tentokrát nepochodí a vyrazí pryč z místnosti.

"Neviděl, ale můžu se po ní podívat, jestli chcete." dožvýkám zbytek Pizzy a odpovím na otázku.

Stela poté vyřkne otázku, která jistě mnoho z nás nováčků hlodá. Co bude s třemi pohřešovanými? Jsem zvědavý, co Lucie odpoví. Přeci jenom ona byla na místě, kde David a holky zmizeli.

Analytické

Tomáš, drbny a následně Laura

Naše naprosto předvídatelná situace se Tomášovým přičiněním otočila v něco, co příliš nechápu. Namísto toho, abychom využili příležitosti se těch dvou zbavit, to jsem já, koho můj kolega posílá pro kávu. Tento fakt mi samozřejmě nijak nevadí, stále to splní svůj účel, příliš ale nerozumím tomu, co za tím stojí. Mysli jako hlídkař! Problém je v tom, že v Hlídce jsem v podstatě jenom pár měsíců a to ještě dosti střídavě, jelikož jsem si nejprve potřeboval dodělat školu. Zatím jsem tedy mnoho hlídkařských zkušeností nezískal a pomalu začínám zjišťovat, že je to nemilý handicap, který bych měl co nejdříve napravit.
Chce z nich snad Tomáš vytáhnout nějaké další informace? To je vlastně dosti možné, třeba ty dvě ví i něco, o čem oni sami nemají ponětí, že ví. Nebo jde o úplně něco jiného?

"Samozřejmě, s cukrem či bez cukru? A mléko?" Otočím se na drbny, počkám si na odpověď a pak si to zamířím do naší kuchyně, abych skutečně připravil požadované nápoje a přitom se trochu vzpamatoval z té situace, která se vyvinula zcela jinak, než bylo předpokládáno. Musím se tu ještě dost učit. Nebo je Tomáš jenom další z mnoha podivínů. Uvidíme, co bude následovat dál, třeba ty dvě pozve na rande, určitě to nebudou těžké cíle a dostat se mezi jejich "přátele" by taky mohlo mít své výhody. Ale za jakou cenu?

"Tady to je." Kávu bych udělal mnohem lepší, kdybych tu měl mnohem lepší ingredience, kvalitnější kávové boby a i ten kávovar by chtěl minimálně vyčistit.
Položím jim jejich hrníčky na stůl a jsem rád, že jsem to stihl dříve než Tomáš opět promluví, jelikož jeho další slova mi málem vyrazí dech. Tohle bych nečekal. Na co si hraje? Jaký má plán? Cíl? Motivaci? Prostě proč?
"Ehm...totiž...já..." No tak, přeci se nenecháš jen tak vykolejit! Pěkně v klidu, přemýšlej, zhodnoť situaci. Racionální rozhodnutí by samozřejmě bylo takové, že bych je odmítl a pokračoval v práci. Můj počítač je v pořádku a čeká tam na mě toho ještě spousta. Dokonce bych se i zbavil těch dvou. Jenže o co Tomášovi jde? Je to zvědavost, co nakonec vyhrává. Zvědavost a touha po zcela jiných informacích. Navíc začínám mít hlad. "Dobře, proč ne, stejně potřebujeme něco sníst."

Konečně zase nabírám jistotu v současné situaci, to už se ale objevuje další zajímavá proměnná. I přestože jsem s ní nikdy nemluvil, vybavím si její jméno, kategorii i specializaci. Mám rád o ostatních přehled.
Slečna Barvová spustí o tom, že bychom si měli požádat o lepší vybavení, což mě napadlo již ve chvíli, kdy jsem zde nastoupil, prozatím jsme se ale rozhodl nechat to až tu budeme trochu déle. Nechci provokovat hned na začátku.
"Mám to v plánu udělat jen co se zde trochu rozkoukáme." Odpovím naší nové návštěvě. "Očividně se chystáme na něco k jídlu, chcete se k nám přidat?" V tu chvíli mi dojde, že sem možná přišla za prací a nikoliv jen poznat své kolegy. "Tedy pokud nepotřebujete něco zjistit, pak tu mohu zůstat." Přeci jenom je to má práce.

Operativní oddělení

Když jsem dnes přicházela do práce, byla jsem ve svém nejlepším rozpoložení. Čiperná, usměvavá, plná elánu a chuti něco dělat. Pak jsem se ale postupně začínala dozvídat o té včerejší akci a čím více jsem toho věděla, tím více mi chabl úsměv na rtech. Vždyť ty tři mladé jsem znala! Davida jsem vídala tady na oddělení a občas jsme pokecali a s Kájou jsem měla jít tenhle týden na kafe! Plánovaly jsme to asi dva týdny a ne a ne najít ten správný čas! Už asi nepůjdeme.
Třeba ještě ale žijí, jen jsme je nenašli. Třeba je to jenom někam přeneslo a oni se vrátí zpátky. Když není mrtvola, nemůžeme si nikdy být jisti, ne?

Vezmu si další kousek pizzy, hned jak se do ní ale chci zakousnout, objeví se Filip a začne nás peskovat. Okamžitě protočím oči v sloup a radši si pořádně kousnu, aby mě to nenutilo mu něco říci. Ten chlap je vážně idiot, problém je ale v tom, že je na mnohem vyšší šarži než já a nejsem zase pitomá, abych se nechala vyrazit, čehož by on byl schopen. Možná bude lepší použít na něj jiných zbraní než upřímnosti.
Mou tendenci mu odseknout sdílí mnohem více našinců, je to ale Lucie, která se nakonec ozve. Málem sebou trhnu, když uslyším její hlas, vůbec jsem si nevšimla, že tu je!
Je prostě skvělá! Trochu drsnější, to je pravda a možná mě nemá úplně ráda, v tom co dělá je ale výborná a já doufám, že jednoho dne dosáhnu jejích kvalit.
Věnuji jí široký úsměv, ten ale hned zase zmizí, jelikož se Filip zmíní o včerejším incidentu a o zapojení Lucie v něm.
Ona se z toho dostala! To znamená, že by mohl i ten zbytek. Je to naděje!

Filip zase začne otravovat kvůli zbytečnostem snad jako kdyby zmizení našich kolegů, i když nováčků, vůbec nic neznamenalo!
"Hele a pardon, že vyrušuji, ale..." Ehm, nejprve dokousat poslední zbytek jídla. "Neměli bychom je třeba hledat? Davida, Terku a Káju? Pátrat v terénu a tak? Co když tam někde jsou? Nebo se někde objeví?" Má otázka by směřovala na Filipa, kdyby se neráčil odejít, takhle jí ale věnuji Lucii. "Všichni předpokládají, že jsou mrtví, ale já moc nechápu proč." Dobře, všichni mají mnohem více zkušeností, než já a asi i více informací, ale docela bych ocenila, kdyby se to dostalo i k nám.