Operativní oddělení

Filip hodí po Lucii nenávistný pohled. "Však počkej, smích tě přejde. A vás zrovna tak." Poté odejde.

Operativní oddělení

zvěřinec a pakůň

Sleduju, jak si Filip dál něco škrábě do bločku a zalituju, že tu není Daniel, který by po změření mého tlaku zaznamenal rekordní výše. Filip se na mě snaží hodit zmizení všech třech členů Hlídky, ačkoliv každému, kdo není hluboko v Ladislavově zadku, bylo hned zezačátku jasné, že tam ti usmrkanci nemají co dělat.

Sleduju, jak se Laura zvedá a odchází a při tom drcne do Filípka. Kdyby si tohle zkusila na někoho jiného, asi bych si neodpustila jedovatou slinu, ale takhle ji nechám, aby odešla. Ondřej se o sebe taky umí postarat, nejsou to malý haranti, abych je bránila před každým Filipovým výpadem. Těch si tak jako tak ještě užijí spousty, kor jestli se Filip narve do Ladislavova zadku tak hluboko, že z něj šéf udělá velitele operativců.

"Jestli jsem přemýšlela, co Ladislavovi řeknu? Abys s námi příště šel do lesa ty. Můžeš neschopnému proletariátu ukázat, jak se správně pracuje v terénu. Doufám, že máš oblek s maskáčovitým vzorem," odpovím mu sarkasticky a pohledem ho jasně vyzývám k opuštění místnosti. Na jeho plané žvatlání o tom, že jsme zodpovědná za něčí smrt, odmítám reagovat.

Nakonec se rozhodnu, že nejlepší bude, když Filípka a jeho notýsek vytlačím z konverzace a své pozornosti. Můj pohled padne na Ondřeje, který tam stále postává s kouskem pizzy. "Brousku, viděl jsi dneska Amélii?" zeptám se ho. Chci si s mágyní promluvit o tom, co se se mnou mohlo v Šeru stát a proč si sakra nic nepamatuju.

Operativní Oddělení - verze 4.0

Lenka vypadá, že na Filipovy výtky, chce něco odseknout, ale Marek ji chytl za ruku a zakroutil hlavou. Ačkoliv Filip byl pedantní pablb, stále byl v hiearchii hlídky dost vysoko a ať už Lenka chtěla říct cokoliv, jen by to vše zhoršilo..
To už se ale ze Šera vynoří Lucie, Filip ale nevypadá, že by byl její přítomností překvapen. Nakonec je mág 3. kategorie, nejspíše si jí v šeru všiml již dříve, ale hlouček nováčků kolem nedojedené pizzy považoval za zajímavější. Jeho auru Lucie nepřečte, na to je moc mocný a dobrý v jejím skrývání, nemusíš ale číst v auře, abys poznala, že tvou přítomností není ani zdaleka potěšen.
"Á, Lucinko! To už ses vyspinkala? Nemáš náhodou lepší věci na práci drahá, například přemýšlet nad tím, co řekneš Ladislavovi až se tě zeptá, proč za tvé přítomnosti tři mladší členové Noční Hlídky přišli o život?" zatímco mluví, stále si tam něco zaznamenává do toho svého notýsku.
Slyšel jsem už všechno o tom, jak si to tam totálně zvrtala, Lucinko, spolu s Procházkou a milou Amélií. A to přímo od šéfa. Jinak, tvé spasitelské sklony jsou chválihodné, ale očividně to ničemu nepomohlo." dodá ještě.
"A ty!" oboří se Filip najednou na Ondřeje, který si dál jí pizzu, jakoby se nechumelilo. "Tohle je za další důtku, speciálně pro tebe." Ihned si onu důtku připíše do notýsku. "Ještě jedna taková zhovadilost a dovleču tě přímo k šéfovi, rozumíš? Horváth vám to tu možná toleruje, ale já ne! Předpisy se musí dodržovat!" To už si ale všimne odcházející Laury. "A ty, kam to jdeš? Pěkně se tu posaď, ještě jsme tu neskončili!" Laura jej ale úplně ignoruje a ještě do něj drcne ramenem. Filip na ni nasupeně hledí a chvíli vypadá, jako by za ní chtěl vyslat nějakou ošklivou kletbu, ale nakonec se ovládne. "Tak kdo to byl? Barvová, ano, problémová. Jen se těš, Ladislav ti to už spočítá." mumlá si pod vousy, zatímco si to poznamenává do svého notesu. někdo by mu měl říct, ať si pořídí elektronický.

Aneb není nad to být mezi svými a dalším otrapou. Radši si dojdu na čaj.

Docela mne nudilo být stále jen tou, která není na misi a již tolikrát mi bylo řečeno něco jako: "Jo, jasně, zítra, zítra na tebe něco vyjde!" Kdybych počítala každou tuto větu, asi bych jich měla víc než zubů, když jsem v druhé podobě.
Seděla jsem krajem, ne však protože bych byla nějaká stydlivá, nebo tak, ale prostě jsem ráda neměla židle směrem ke dveřím a oknům. Ale ani toto mi nepomohlo, abych si všimla Lucie, to bylo něco jiného. Občas mezi žvýkáním jídla mi z pusy vystřelil jazyk aby nabral pachové stopy a řekněme, že ani Lucie se mi nevyvarovala. Proto mi padl pohled na ní, jakmile jsem si toho všimla a krátké zamávání s vyplazeným rozeklaným jazykem ji muselo stačit, že na takové, jako jsem byla já, je jednoduše krátká.

Snědla jsem zbytek pizzy a děkovně jsem kývla na dvojčata, protáhla se a dala si ruce za hlavu. V každém případě jsem změnila jazyk zpátky na to, co se dalo považovat za lidský a již plánovala opustit místnost.
V tom se ale objevil Filip a začal peskovat. Donutil mne protočit oči a jen si povzdychnout. Ten byl ten poslední, kterého jsem chtěla vidět. Od toho slova, že se má něco dělat bylo jako kdyby přede mne hodil někdo hodil kus masa a ptal se, jestli to hadi jedí. Naprosto bezvýznamná.
Lucie se do něj opřela a já se zvedla s rukama v kapsách, řekla: "Jdu si pro něco k pití, kdyby mne někdo hledal, budu se procházet po budově," cestou jsem ještě stihla mimoděk drknout do ramena Filipa a odešla jsem z této místnosti. Sama jsem nevěděla, jaké je to venku a pomalu začala přemýšlet, jestli vůbec tato práce je taková, jako jsem si to představovala.

Ano, byla jsem tím, co jsem byla. Moje schopnost se proměnit v černou mambu se hodily spíše pro někoho od těch zlých, než k těm hodným. Možná proto jsem byla zde a ne venku? "Hm, že bych zde byla zavřená jen abych nepadla do rukou temných? Hmmm, ne... heh, na co vůbec myslím." Zavrtěla jsem hlavou a zastavila se, když jsem uslyšela chroustání počítače.

"Analytické oddělení?" Zeptala jsem se a podívala se na ty dva, jak zkoumají počítač. Zaklepala jsem a vstoupila dovnitř se slovy: "Zdravíčko, co se tady děje, jestli se mohu zeptat?" Usmála jsem se a čekala jen tak mezi dveřmi opřená o zeď. Pohled na počítač, kde probíhala diagnostika mne donutila se ušklíbnout.
"Nedostatek součástek jak vidím, docela staré železo, hm... může vám toto vůbec stačit na to, co děláte? Ne, že bych vám do toho chtěla kecat, ale měli by jste si říci o něco lepšího, pokud jste Analytické oddělení. Máte na to nárok." Zamyslela jsem se, jak by se asi tvářila rodina, kdybych zažádala za sponzorování této organizace. Jistě by mi řekli něco ve stylu, že pokud budu pracovat uvnitř budovy, tak klidně, ale jakmile mi půjde o život, tak v žádném případě. Tak či tak, kde nebyl Filip, tam bylo mnohonásobně lépe. Možná i kdyby tady pitvali můj "druh", tak bych se cítila líp. Toho vlezdoprdelku nikdo nemusel a já o to víc, když mi stále sliboval nějakou akci a nikdy jsem se k ničemu nedostala. Beztak i on zatrhl moje další pokusy o vyslýchání, bastard.

Operativní oddělení

Laura, Nikolas, Ondřej, David, Stela, Lucie

S úsměvem žvýkám dílek Pizzy a poslouchám Lenčino barvité vyprávění. Tohle je přesně ten hrdinský boj za správnou věc a udržení rovnováhy, kvůli kterému jsem k Hlídce přišel. Kdesi vzadu v hlavě sice stále hlodá menší pochybnost, kterou vyvolali zprávy o osudu trojice nováčků, která se nevrátila. I já jsem vlastně stále nováček, ale moje místo je vždy mimo hlavní dění. Pozorovat, sledovat a podávat informace.

Spláchnu Pizzu pořádným douškem z hrnku stojícího opodál a než se stihnu natáhnout pro další dílek, tak se ozve nepříjemný hlas. Nováček nebo nikoliv, bez zaváhání poznám Filipa. Bohužel každá organizace má člověka jako je on. Stejně jako švábi přežijí tihle lidé naprosto všechno.

Neochotně se postavím, ale předtím než z mých pootevřených úst vyjde jakákoliv hláska, je Filip odkázán do patřičných mezí hlasem přicházejícím od okna. Kde, jsem až teď zaregistroval stojící Lucii. Nebyl jsem si v dané situaci jistý, co mám vlastně dělat. Na jednu stranu nám bylo nepříliš vřele naznačeno, že bychom měli jít něco dělat a na druhou stranu nebylo vůbec jisté, jak se tenhle spor mezi mými nadřízenými vyvrbí.

Mimoděk jsem konečně sáhl po dalším dílku Pizzy a čekal, co nakonec z Filipa vypadne. Ať už na cestě ven nebo stále tady, tenhle dílek je mým nerozlučným partnerem a bude se mnou až do svého konce.

Večer, AO NHP

Ivan, Tomáš, Drbny

Zcela předvídatelné. Práce-nepráce, úkoly s nízkou prioritou... nuda. Předvídatelné, ježto jsme tu noví, neprověření - neznámí.
Klíč je v takových situacích šetřit energii. Ne pracovat, "vykonávat činnost" - dost na splnění povinností, a přece tak málo, aby zbyl dostatek zdrojů na důležitější práci.

Tou je tedy začleňování do kolektivu. Jinak to bude vždy nuda bez pravomocí a zodpovědnosti. Takže tedy rekognoskace.

Subjekt 1: Ivan Šmíd.
Puntičkář, upjatý, předpokládám, že studoval nějaký prestižní a komparativně obtížný obor - právo, medicínu; klade důraz na své sociální postavení, možná kompensace asociality.
Nikdy jsme nepracovali tak blízko - nikdy jsem neviděl jeho obrazovku. Jeho práce s daty je obdivuhodně systematická, a neskutečně hloupá. Žádná informace není zbytečná.
I motýlí křídla...

Subjekt 2 a 3: Residentní drbny.
Nejužitečnější osoby - štěstí, že pracuji přímo naproti nim. Perfektně zosobňují svůj archetyp, a tedy téměř jistě nejsou tak vapidní a hloupé, jak se zdá, nicméně motivem k užití masky se zdá být čistě sociální tlak. Jiný motiv je nevylučitelný, alespoň zatím.
Rozbitý počítač, další šťastná náhoda.

Někdo by mne označil za paranoika, ovšem jakákoliv zdánlivá náhoda je podezřelá, zejména teď a tady. Včerejší střet byl velkým tahem - nejspíš ne příliš důležitým, ale hlasitým, a tedy se nedá vyloučit, že jsme se stali aktivní části hry. Je dobře, že jsem nejspíš jediný v místnosti, kdo si to uvědomuje - drbny jsou příliš... rozpustilé, pokud tedy obě nejsou dobré lhářky, což je pochybné, a Ivan se, jako vždy, nechává rozptýlit trivialitami.

Co by se stalo, kdybych mu sloučil ty jeho drahocenné složky?

Věčný impuls vědce. Rozkopnout mraveniště a sledovat, co to udělá. V tomto případě by to jistě Ivana rozhodilo, a tedy se vyplatí schovat si tuto možnost na jindy.
Někdy mi skoro vadí, jak strategicky přemýšlím. Nicméně bez toho bych byl stejně nudným archetypem, jako Ilona s Dagmar.

První krok nechám na Ivanovi. Jednak mi to dává další data z pozorování, druhak čas na potlačení impulsu připravit Iloně uklidňující čaj.

Ve chvílích, jako je tato, se divím, proč je Ivan vůbec analytik. Proč je posílá pryč? Nevidí přes instinktivní iritaci? S takovou to chlapec nikam nedotáhne. Bylo by mi jej líto, kdyby... ne, vlastně mi jej je líto. Pouto, které mezi námi z jeho perspektivy nejspíš existuje, tak přijde vniveč.

"Co si pamatuji z Prahy, Ivane, tak děláš dost dobré kafe; proč nám jej tedy neuděláš? Mezitím se můžu na ten počítač podívat."

Samozřejmě kafe v práci bude mizérie bez ohledu kdo ho leje, nicméně Ivanovi jsem poskytl skvělou výmluvu k úprku.

"A pro mne jenom šálek vroucí vody, připravím si čaj," poprosím ještě Ivana na odchodu.

"Nuže, podívejme se na to," otočím se k drbnám, promnu si ruce a sednu si před zkolabovaný počítač.
Starší model, prach... nejsou to ovladače... disk nebo RAM.

"Asi už dosluhuje, snad na něm nemáte nic důležitého, Dášo," zděšený pohled. Jak by si přece nemohla dát osobní věci na pracovní počítač - a jak by vůbec slyšela slovo "záloha", že?

"Zkusím zachránit, co se dá," což buď bude všechno, pokud klekla RAM, a nebo skoro všechno pokud to je disk. Tohle je nejspíš poprvé.

Tak zdánlivě složitý problém, tak jednoduché řešení.
chkdsk /r

"Tak, teď chvilku musíme počkat, než proběhne diagnostika. Co takhle si zajít někam na večeři? Stejně nemůžeme pracovat bez fungujících pracovních potřeb, že?" zeptám se s úmyslně přehnaným afektem. Flákání se a humor - to by mělo zabrat.

"Ivane, přidáš se?" dopovím ještě k čerstvě dorazivšímu kolegovi, bojujícímu se čtyřmi šálky vroucí vody.

Operativní oddělení

zvěřinec

Vyprávění dvojčat poslouchám jen tak na půl ucha. Stála jsem u okna a bylo mi jasné, že si mě nikdo z těch břídilů nevšiml, protože jsem přišla Šerem. Nechtěla jsem, aby na mě někdo mluvil, zatímco jsem přemýšlela o včerejšku, ale zase jsem nevěřila tomu zvěřinci natolik, abych je nechala v houfu o samotě v místnosti.

Co se včera stalo? Rozhodla jsem se riskovat krk kvůli trojici usmrkanců, kteří rozhodně neměli být na takové misi (díky, Ladislave!), ale místo heroické záchrany mě bunkr znovu vyplivl do kráteru. Nic jsem si nepamatovala a nebyla jsem si jistá, jestli si ještě někdy vzpomenu. A kde byli Karolína, Tereza a David? Byli ještě naživu? Musím si o tom promluvit s Amélií, ta je alespoň trochu kompetentní, co se Šera týkalo.

Z rozjímání mě vyruší Filipům miloučký hlásek, ze kterého se mi otevírá kudla v kapse. Otočím se, abych si toho vlezdoprdelku pořádně prohlédla. Ten si snad žehlí i ponožky! Nepamatuju si, kdy jsem ho naposledy viděla v terénu. Mlčím, nechce se mi do toho po včerejšku moc míchat a podle Daniela jsem měla být v klidu. Ale jakmile Filip vytáhne bloček a tužku, zatnu čelist. Jak mám být podle Daniela v klidu, když se po oddělení Filip promenádoval, jako by mu to tady patřilo?

"Filípku, co kdybys sis sbalil saky paky a šel třeba do hajzlu? Na tvůj notýsek a blbý kecy nemám po včerejšku tuplem náladu. Jdi raději uvařit Ladislavovi kafe," vyzvu ho žoviálně a upoutám na sebe tak u okna pozornost. Že jsem Filipa nemohla ani cítit nebylo rozhodně žádné tajemství a kdo to nevěděl, ten to brzy zjistil.

Operativní Oddělení - Laura, Nikolas, Ondřej, David, Stela, Lucie

Všichni sedíte ve společenské místnosti na Operativním oddělení a cpete se pizzou, kterou dvojčata Horákovi přinesla za účelem upevnění kolektivu. Ať již ji mají odkudkoliv, rozhodně ji tam umějí dělat, to musíte uznat. Marek s Lenkou vám zatím vyprávějí o té včerejší akci.
"...no a pak sem ho vytáhla z šera a Marek do něj napálil jeden Freeze, takže vytuhnul a my sme ho mohli převézt na výslech na ústředí." dokončí právě vyprávění Lenka. "Byl to jen břídil šestý kategorie, nic to nebylo." dodal suše Marek a znuděně sledoval dveře. Očividně už se nemůže dočkat další akce.

"Vy! Co se to tady tak poflakujete?" uslyšíte najednou známý hlas Filipa Černého. Vytáhlý dlouhán, vždy elegantně oblečen a upraven. Na sobě vždy za každé příležitosti nosí sako, velice praktický oděv na honění upírů po kanalizaci a podobných věcí, které jsou na operativě denním chlebem. On to díky Ladislavovi ale stejně dělá tak jednou za uherský rok, má volnost vybírat si akce, při kterých si to své vyžehlené sáčko nepomuchlá.
"Ulice jsou plné temných, to vám Horváth nedal nic na práci? To jsem si mohl myslet." odfrkne si a jeho zrak spočine na zpola snědené pizze na stole. "A ještě si tady nacpáváte panděra! Tohle je vážená instituce světla a ne nádražní bufet!" začne vás znovu kárat, vytáhne si bloček, z kapsy tužku a začne si tam něco zapisovat. "No, co mi k tomu řeknete? Jen počkejte, až se o tom dozví šéf!"

Lucie, ty to celé posloucháš z povzdálí, Filip ani nikdo jiný si tě zatím nevšiml. Včera při té akci jsi se vrhla do hroutícího se bunkru ve snaze zachránit Davida, Karolínu a Terezu, ovšem co se dělo poté si vůbec nepamatuješ. Podle ostatních jsi zmizela spolu s bunkrem a objevili tě pár minut poté na dně kráteru. Ty ses ovšem probudila až ráno na hlídce. Na zbytek dne jsi dostala volno, ovšem teď večer tě Ladislav povolal znovu do služby. A nyní máš příležitost zkazit Filipovi den.

Večer, ústředí Noční Hlídky, Analytické oddělení

Tomáš

Jedna stránka střída druhou a tu a tam se ode mě ozve klikání myší či údery do klávesnice, jak se snažím něco zapsat, něco si poznamenat. Roztřídit. Jsou informace, co vypadají docela slibně a proto hned putují do předem určené složky, kde jsou následně ještě rozřazeny dle tématu. Ty informace, které shledávám méně důležitými, putují do složky hned vedle, dále je ale již neroztřizuji. Byla by to akorát ztráta času, už takhle toho máme příliš mnoho.
Jak dlouho tu vlastně už sedíme? Poté tragédii, co se stala včera večer nás sem okamžitě zavolali a od té doby jsme si v podstatě jenom odskočili na rychlé jídlo či toaletu. Tedy, já, nevím jak můj kolega, Tomáš. Je možné že jsem ho v průběhu své práce přestal vnímat a tedy si nemohu být jist, kdy naposledy opustil své pracovní místo.
Ale vsadil bych se, že to on o mě neví také. To se prostě stává, když spolu pracují dva lidé, kteří si nemusí vyměnit každou banální informaci. Je dobré s Tomášem pracovat. Sice tu jsou nějaké...drobné nuance, které bych pozměnil, například bych dal mnohem větší pořádek jeho pracovnímu prostředí a stolu a možná bych mu doporučil trochu si urovnat kravatu a - ano, ale to se dá přežít. Hlavně že neustále něco nemele.
Narozdíl od těch dvou.

Ilonka s Dášenkou. Nejsem tu nijak dlouho, ale nemyslím si, že jsem je za tu krátkou dobu viděl skutečně pracovat. Sice sbírají informace, jsou to ale informace zcela interní a nepotřebné. Navíc koho zajímá s kým Ilonka chodila? Nebo kdo Dášenku odmítl? Mě ne. Mě vážně ne. Dámy, prosím, alespoň na chvíli bych uvítal ticho.

Nahlas ale nic neřeknu, pouze si promnu unavené oči a natáhnu se pro další doušek kávy, kterou jsem si před nějakým časem udělal.
Mimoděk se ale zaposlouchám do toho, co naše zpravodajské duo řeší aktuálně a je to asi poprvé, co zbystřím. Jsou to jenom drby. Pravda je ale taková, že na každém drbu je něco pravdy a tak proč alespoň nezjistit, co se zde šeptá? Alespoň pro základní přehled.

Poslali tam i Terezu, holku co tu byla sotva týden. Ano, to je informace, kterou jsem měl už předtím, stále to ale nemohu pochopit. Co je to za vedení, když na něco takového pošlou nováčka? Vlastně více nováčků.Co tam ti asi mohli udělat? Akorát umřít. Rád bych doufal, že se tomu tak nestalo, ale - ale kdyby ne, už bychom o nich měli nějaké zprávy.
Němcová, Procházka a Amélie. Zmizel celý bunkr. Na chvíli i Němcová, ta se ale zase objevila.
Zajímavé.
A nevypadá to jako lež. Narozdíl od zbytků těch keců, které ty dvě vedou a které prostě ignoruji. Ženy a jejich žárlivost a závist. Co jiného taky od Ilonky s Dášenkou čekat, ty dvě mě už ničím nepřekvapí.
A to jsem se mýlil. Hrubá chyba, Ivane, jednou to přijít muselo. Nemohli nás ignorovat věčně.

Jakmile uslyším výkřik mého jména, zvednu hlavu a chvíli mi trvá, než pochopím dvě skutečnosti. Za prvé ty dvě nemají jediné ponětí, který z nás je který a za druhé - vážně po mě chtějí to, co chtějí? Tyhle dvě? Tyhle dvě slečinky, jejichž přínos celé věci je skoro až záporný? Tyhle dvě, které pomalu ani netuší, jak zapnout počítač?
Klid. Hlavně dýchej. Jednal si s horšíma. Pravda. Prošel jsem si medicínou, prošel jsem si různými praxemi, jednal jsem s pacienty, byl na ně milý, usmíval se, nezabil je -
Jenže místo toho, abych makal někde v nemocnici a nadále se na pacienty usmíval, sedím radši před počítačem a čtu si spisy.

Nádech, výdech. Mohlo by to být horší. Určitě by to nějak mohlo být horší.
"Ano?" Chvíli jsem zvažoval možnost předstírat, že tu nejsem, stále to jsou ale mé nadřízené a nezbývá mi nic jiného než je poslechnout. Pak nám třeba i dají pokoj.
"S čím vám můžeme pomoci?" Už dlouho mi nešla má naučená slušnost tak špatně přes rty, budu si ale muset zvykat. Alespoň si protáhnu nohy.
Pohledem mrknu po Tomášovi, jakou bojovou taktiku zvolí on, já sám ale už dělám těch pár kroků k našim krasavicím.
"Podívám se na to, možná to ale bude chvíli trvat. Nechcete si zatím dojít na kávu?" Ticho. Aspoň chvíli by mohlo být ticho!

Večer - Ústředí Noční Hlídky Plzeň, Sady Pětatřicátníků - Analytické Oddělení - Ivan Šmíd, Tomáš Jelínek

Sedíte za svým pracovním stolem u počítačů a děláte si svojí mravenčí práci. Oba jste sem na analytické byli převeleni ve stejný čas, takže sedíte vedle. Po tom honu na temné mágy co se udál včera večer toho rozhodně máte na práci hodně. Kontrolovat spisy, procházet pravděpodobnostní linie pomocí speciálně určených programů... no, bude to na dlouho.
Šlo by to o mnoho lépe, kdyby vás nerušila dost konverzace Ilony a Dášeny, které narozdíl od vás očividně nemají co na práci a tak tu tráví čas klábosením o všem možném. Naneštěstí sedí hned naproti vám, takže jejich duchaplné konverzace si vždy můžete vychutnat do posledního slova.
"Když já nevim, mám Denisovi dát druhou šanci? Byl to hajzl, ale fakt fešák..." přemýšlí právě Ilonka nahlas svým sladkým hláskem při kontrole svých nehtů, zatímco Dášena ji ihned přeruší. "Ale no tak, Ilonko, Denis je minulost, máš přece na víc." řekla soucitně Dášena. "Ale teď o něčem jiném. Slyšela si už o tom, co se stalo včera, když ti z operativního vytáhli proti těm temnejm mágům? Dokonce tam prý poslali i tu malou holku, co tu byla teprve týden, Terezu!" Tohle je očividně dost na to, aby to Ilonku zaujalo, jelikož se ihned přestane věnovat kontrole své manikůry a přesune svou pozornost k Dášeně. "To jako vážně?"

"Ano, Procházka, Němcová a ta žabožroutka prej tvrdili, že ten bunkr prostě zmizel, není po něm ani stopy, jenom jedna velká díra v zemi! A s ním zmizeli i ti tři nováčci." dodá Dášena.
"Němcová byla u toho? Škoda, že taky nezmizela. Paní dokonalá. Promenáduje se tu jak v nějakým bordelu a myslí si, že je bůhvíco. Na každýho kydá hnůj, pomlouvá je a metá jim urážky přímo do tváře. To já bych si nikdy nedovolila!" řekne rozhořčeně Ilonka
"No, slyšela sem, že na chvíli taky zmizela, ale potom se zase objevila, našli ji ležet v tom kráteru. Máš pravdu, škoda že tam nezůstala. Strašná harpyje, ta by si žádnýho chlapa nenašla ani kdyby ho začarovala. A kdyby jo, hned by jí zas utek." odfrkne si Dášena. "Ale dost už o té krávě Němcové, je to všechno v hlídkařském oběžníku, četla si to?" Ilona zavrtí hlavou a Dášena to jde s povzdechem hledat na počítači. Jenže sotva pohne myší, systém zkolabuje a na monitoru se jí objeví tolik známá modrá chybová obrazovka.
"No doprdele, co je zase s tím!" Dášena zařve a začne se rozhlížet kolem po někom, kdo by jí s tím pomohl. A její pohled padne právě na vás dva. "Hej ty, novej... jak se jmenuješ. Ivan! Kterej z vás je Ivan?" vyštěkne na vás jako by na vaší odpovědi záležela budoucnost celého vesmíru.
"Není jeden z nich Tomáš? Ten divnej, brejlatej. Myslím, že se jmenuje Tomáš." dodá Ilonka.
"No, to je jedno, prostě sem oba naklušte a spravte to, ať tu jste taky k něčemu!" vyštěkne Dášena a nasupeně na vás zírá. Rozhodně čeká, že poslechnete, nakonec je tu služebně starší.