Borská pole – Ivan Šmíd, Julie Eislenerová a Victoria Klein

Ivan v druhé hladině (8) nejdřív nevidí nic neobvyklého, jeho pocit ale nemizí. Zadíváš se pozorněji. Lavice jsou pryč, mezi čtyřmi stěnami je až úplně dole u katedry (která zde z nějakého zvláštního důvodu ještě je) tmavší skvrna. Skvrna se po chvíli rozestoupí a mezi ní se ti zjeví Sebastian, nejvyšší upír. „Výborně, vítej, ale povinností poddaných je chodit včas. Bohužel,“ usměje se Sebastian a ještě než stačíš odpovědět, bleskurychle zmizí do první hladiny šera.

Victoria se vydá k vosímu hnízdu a rozdělí vlkodlaka (Jiří) a temnou (Alena) tak, že se vetře mezi ně. Temná na tebe znechuceně zasyčí a z vlkodlaka se vydere tiché varovné zavrčení. Kdybys byla smrtelník, přiřadila bys to vrzajícím sedačkám, jenomže ty víš své.
„Děláš si kozy? Chceš chcípnout?“ zeptá se vlkodlak a zůstane stát na místě, nesedá si.

„... zbytek doděláme zítra v Matlabu, chybí nám tu ukázka QR rozkladu, tak vám to ukážu.“ Mezitím co přednášející vědma ukončuje hodinu, ostatní studenti se hlasitě zvedají a pobírají své věci, aby se mohli konečně odploužit pryč. „Kučerová, prosím, vezměte svou seminárku,“ mávne vědma na Martinu Kučerovou, ta šoupne pár papírů s poznámkami do kabelky, obejde Julii v řadě a seběhne po schodech učebny dolů ke katedře.
Nahoře u dveří posluchárny se zastaví jedna dívka, nejspíš kamarádka Martiny, protože vypadá, že zrovna na ni čeká.

Všichni ostatní opustí posluchárnu, kromě Josefa a Vlastimila, kteří zůstanou rozmístěni mezi lavicemi. V první řadě zůstane také temná Alena s vlkodlakem, mezi nimi Victoria. Vlkodlak Jiří vypadá, že když Victorie udělá prudký pohyb, vrazí jí ránu.

Martina se zastaví u vědmy a zmrzne. Vědma proti ní vyslala bezpečné zaklínadlo, které ji znehybnilo. Martina jen stojí a dívá se na svou vyučující, vedle které se objeví muž v elegantním černém obleku, vystoupil z šera. Někteří poznají upíra Sebastiana: „Je skvělé, že se vás tu shromáždilo tolik. Jestli vám jdou počty, chápete, že to ale není dost,“ promluví na vás všechny. „Nenecháme vás odejít. Temní jsou teď na řadě, aby vládli. Vzdejte se a nerozmačkáme vás na místě.“ Dokončí svou výhrůžku a povytáhne obočí.
Poslední člověk v místnosti, dívka čekající na svou kamarádku Martinu, se zamračí a nechápavě přejede očima po místnosti.

Před budovou Denní Hlídky, Smetanovy Sady

Tadeas Falcom

"Ahoj Tadeasi, dík že si tu." Přivítá tě Linda s drobným úsměvem ve tváři, který jí ale dlouho nevydrží. Působí dost napjatě, současná role jí není dost příjemná a je vidět, že by to všechno chtěla mít už dávno za sebou.
"Kde máš vlastně boty? Vždyť ti musí být zima, tady nejsme v žádné tramtárii, ale v Plzni!" Všimne si tvého módního stylu, nad kterým zavrtí hlavou. Na chvíli jí to slouží jako prostředek k odreagování. "Na chození bos zdejší ulice vážně nejsou, nikdy nevíš, co si kde píchneš." Pokračuje dál a jen slabý Temný, který vás míjí, aniž by vám věnoval jediný pohled, jí přeruší. Nervozita se jako mžikem vrátí, prsty začne žmoulat dlouhé rukávy, snaží se najít ta správná slova, aby ti vše vysvětlila.
"Tohle taky třeba bude ještě zajímavé, i když pochybuji že pěkné. Máme za úkol vyjednat propuštění toho nového, Jakuba Zemánka, který se dostal do potíží. Trochu se bojíme...no..." Rozhlédne se okolo, ztiší hlas. "že by ho mohli nějak využít, nějak mu ublížit. Šéf by se o to postaral, ale nemá čas a tak tu jsem já. Plus ty, jakožto můj ochránce. To zvládneme, ne?" Přesvědčit se snaží hlavně sama sebe, postupně ale sbírá odvahu a když na tebe znovu pohlédne, vypadá více jistěji. "Tak co, připraven nebo máš ještě nějaké otázky?"

Před budovou Denní Hlídky, Smetanovy Sady
Já a Linda

Celkem mě zajímá co v Doubravce objevíme. Sice bych raději klasicky pěšky, ale to by trvalo až moc dlouho, takže nezbývá než se obrátit na městskou hromadnou dopravu, které snad nebude přeplněná potem smrdícíma lidma, kteří dělaj jako, že nic a přitom třeba ani netuší, že hned vedle nich sedí hnusná pijavice, která přemýšlí jakou krevní skupinu, asi má.
Než se však začalo, tak naše Paní dokonalá má hovor, který nejspíše nemůže jednoduše a prostě vyřešit, ale je třeba jej dlouze a složitě vyřešit, zatím co, kdyby jsme už vyrazili jistě by jsme byli na půlce cesty, když by ona zavěsila. Jediné co z jejího rozhovoru zaregistruji je Denní hlídka.
Opět však začnu dávat pozor, když vysloví moje jméno a já hned tuším, že za to co bude následovat ji budu nesnášet ještě více, než jsem byl zatím schopný.
"Dobře." Zavrčím a div nemám chuť jí něco udělat. Následně se přistihnu, že ruku svírám v pěst v touze jí praštit, když mi vezme amulety. Jediné její štěstí je, že mi jeden nechala.

Vydal jsem se tedy k ústředí Denní Hlídky, ke které jsem se přiblížil naposledy před měsícem, když jsem měl volno a okukoval místní vlkouše, kteří bývají velice pěkní. Bohužel mám vždy zájem jen o Alfy, kterých je dost málo a když už nějaký, tak je to hnusnej heterák, kterého však můžu minimálně okukovat.
Zastavím se před ústředím a čekám. Jsem zvědav, jestli někoho pěkného uvidím a jak dlouho budu muset čekat na dotyčnou.
Mezitím okukuji, kde se co dá. Kromě zubatejch a jednoho vlkouše, který není zrovna můj tip je tady klid. Dokonce se tu ukáže i jeden od nás, nízká kategorie, ale já mám co povídat, sám jsem na tom bledě. Začíná mi však být ze stání chladno na nohy a mě dojde, že jsem zase někde nechal boty. Určitě jsou někde před naším ústředí a kolemjdoucí si říkají co tam dělají.
Po chvíli si konečně všimnu příchozí Lindy, na kterou mávnu. "Hi Li. O co jde, proč jsem přišel o pěkný případ a musím tu být s tebou?"

Zastávka Trolejbusu, Americká - Tadeas Falcom

A tak se vaše skupinka vydá na Doubravku. David tvou poznámku přejde s ledovým klidem a ani tvá další slova nevedou k rozpoutání nějaké konverzace. V tichosti se svezete jednu zastávku tramvají, odkud pokračujete k zastávce trolejbusu, který by vás na tu Doubravku měl zavézt.

To že se vydáváte městskou hromadnou dopravou není tak nezvyklé. Ano, mohli by jste jít skrze Šero, ovšem to bylo vyčerpávají. Lucie by to zvládla až na tu Doubravku, i tak by jí to stálo síly a vy ostatní, kteří jste kategoricky slabší... v první hladině by to bylo jako jít tam pěšky, akorát by to zabralo polovinu času. A v druhé by byla otázka, zda byste tam vůbec dorazili s nějakou energií nazbyt. Ti nejmocnější si mohou dovolit rychlé cestování šerem i na dlouhé vzdálenosti nebo přímo i portály, pokud nemají náladu na chůzi či jízdu autem. Ty jsi na takovou úroveň ovšem zdaleka ještě nedosáhl.

Co se týče služebních vozů, Hlídka jich až tolik k dispozici nemá, a některé z nich jsou už dost staré. Většina z nich je zarezervována pro výjezdovky nebo pro případy, kdy se vážně někam potřebujete dostat co nejrychleji. Většina normálních hlídkařů ale buď používá své civilní vozy anebo prostě městskou hromadnou dopravu, zvláště když hlídkují v centru města, kde je těžké najít parkovací místo i pro jiného. Zdejší vybavení nepatří zrovna ke špičce. Koneckonců, Plzeň není Praha, Moskva ani New York. Normálně se tu toho moc neděje a tak když se tu najednou semele tolik věcí najednou jako v průběhu posledních pár dní, tak není divu, že na to Hlídka není připravená.

Úvahy o dopravních možnostech noční hlídky jsou ale přerušeny zvukem vyzvánění Luciina mobilu. Ta ho otráveně vezme, když zjistí, kdo jí volá. "Tak mluv. Nějaké zprávy od šéfa? Mohl zavolat sám." ozve se sotva přijme hovor, ovšem čím déle rozhovor trvá, tím se její nálada zdá se zhoršuje.

"Tak na Denní hlídku? A to je jako problém? Lindo, seš už velká holka, na Denní hlídce si už byla zařizovat dost věcí, snad nepotřebuješ, aby tě někdo vedl za ručičku, ne?" ptá se nevěřícně. Něco takového očividně rozhodně nečekala. "A proč tam vůbec Ládík neposlal Filípka? Ten je na tyhle věci normálně celej žhavej! Aspoň ho to odvede od vyšetřování toho, kdo to zas rozbil ten kávovar. Cestou zpátky může rovnou koupit novej! Už by bylo načase." zavrčí a zase se odmlčí, poslouchá zoufalý hlas v telefonu. "Tak má práci... a Ládík taky. Upřímně, jestli se tak bojíš, tak mu prostě řekni, že by si tam pak měl zajít sám. Vždyť to tak nespěchá, ne? Nebo ti někoho může sehnat Irena." Z její reakce je znát, že Irena nejspíš nikoho nesežene a pokusy o přesvědčování šéfa Noční Hlídky Plzeň Ladislava byly marné.

"Už zase další? Zdá se mi to, nebo to tu poslední dobou všechno spěje do háje?" Je pravda, že poslední dobou se tu toho děje až moc a zdá se, že to pokračuje. Hlídka má tak-tak co dělat, aby všechno zvládla.

Lucie si povzdechne a pohled jí padne na vás tři. Zastaví se právě na tobě. "Hele, já musím vést to vyšetřování těch upírů, ale pošlu ti tady Falcoma. Počká na tebe před vchodem do budovy Denní Hlídky. Hodně štěstí." Volba to není až tak nečekaná. Není žádným tajemstvím, že Lenku má na rozdíl od většiny mladších členů hlídky ráda, stejně jako jejího bratra, a Davida by ráda měla pod dohledem, aby se zase nedostal do nějakého dalšího problému. Takže zbýváš ty.

"Slyšel jsi, tak hned vyraž a počkej tam na Lindu. K Denní Hlídce trefíš." řekne ti Lucie sotva zavěsí. To poslední nebyla otázka, jenom konstatování faktu. Snad každý Jiný v Plzni ví, kde to je. Na Smetanových Sadech, kousek odsud. Lucie si od tebe vezme amulety, ovšem po krátkém váhání ti jeden z nich vrátí. "Jeden si nech, kdyby náhodou. Ti z Denní jsou parchanti."

Před budovou Denní Hlídky, Smetanovy Sady - Tadeas Falcom

Po pěti minutách chůze se dostaneš před několikapatrovou budovu Denní Hlídky Plzeň, poblíž divadla a parku, na temné až moc pěkné místečko. Dovnitř nejdeš, instrukce byly jasné, máš čekat před vchodem, navíc vevnitř u recepce můžeš vidět skupinku upírů, jak se baví s vousatým vlkodlakem-recepčním a rozhodně to nevypadá na nezávazných rozhovor u kafe. Stojíš před vchodem, občas tě mine nějaký Jiný, ať již temní kteří tam pracují či s něčím potřebují pomoc, tak světlí, kteří si tam potřebují něco zařídit. Jednoho si všimneš, slabého světlého asi šesté kategorie, nejspíš si tam šel pro licenci na magický zásah. Když si všimne, že jsi také světlý, přátelsky tě pozdraví a jde si po svém. Ihned nato si všimneš světlé aury Lindy, která se prodírá davem obyčejných lidí a rozhlíží se na všechny strany. Nejspíše hledá onu slíbenou pomoc od Lucie.

Doubravka - Lucie, David, Lenka

Na Doubravku tedy dorazíte bez Tadease.

Nové informace

"Co?" Vnímat co mi Aneta říká je složité, stále jsem myšlenkami o představami někde jinde. Nedokážu se zbavit toho, co jsem viděla, toho, čeho jsou Světlí schopní! Nebo jenom Amelie? Jak je možné, že se po něčem takovém neodhmotnila?
"Na schůzi? Ani nevím, nic zajímavého. Trochu mi přišlo, že to možná ani neřeší dál, nevím." Pokrčím rameny, více mě ale zajímá zkoumání souborů, od kterých bych nejradši utekla, kdybych mohla. Většina z toho byla upravena před pěti lety, tady je ale něco ne tak starého!
Rychlým dvojklikem soubor rozkliknu, už teď se děsím, co to bude.

"Někomu to říct musíme. Asi rovnou šéfovi, co? Ten by to měl vědět a něco s tím dělat." Možná působí neschopně, stále je to ale nejsilnější z nás a bez jeho svolení stejně nic nezmůžeme. "Sakra, do čeho jsme se to zamotali. Netušíš náhodou, kdo je ten chlápek s Amelii?" Pochybuji, že v tom byla sama, mohlo to snad být nějaký větší plán hlídek? Bože, mě je zle!

Košutka,dějství druhé
Ano vždy se něco velkého chystá a po plánech čisté rasy přijde nápad očistit svět který se však taky poněkud nepovede.A když se vrátím do civilizace zjistím že tohle všechno je moje vina a já jsem musela zůstat za bránami.Jistě není to tak že by mně zavřeli a zahodili klíč,ale lidi by nepřešli ulici aby si přede mnou odplivli.Musela bych si najít normální prácí a snášet drobnohled Denní i Noční hlídky,podobně jako když Američané ve svém sociálním modelu vzkřísily pohled komisaře Javerta z Bídníků.
.No já se taky přemístila sem protože zde byl klid,dobrá nebyl to jediný důvod.
Zavěsím se do Gerarda a vydám se k jeho autu,autem moc často nejezdím tady po Plzni to není potřeba a pokud mám jet mimo Plzeň najde se většinou jiný způsob.Během cesty se dozvím že se vracíme na místo kde jsem už předtím byla,ovšem bude tu problém protože Anna tu už není.Navíc Anna mně z nějakého důvodu nemá ráda a to jsem na ní byla milá.Ani jsem jí neřekla že se ten její Alfréd ztratil a že to nemá co dělat s tím že je Temný.
"Právě proto jsem sem přišla,ale každý jsme nějací.Češi jsou nudní,Rusové se neumí chovat,Němci jsou puntičkáři a Američané jsou pompézní a nadutí."
Neříkám že Američané nic nedokázali za Druhé světové války byla jejich pomoc neocenitelná ovšem tohle nám dlužili za naši pomoc během jejich války za nezávislost.Ono se hezky poslouchá že za to mohla jejich odvaha a odhodlání,ale nebýt naši pomoci mohlo to být úplně jinak.Někdo říká že osud neexistuje a my tvoříme budoucnost svými činy ovšem je tu ještě ta teorie o nenaplněných skutečnostech.
"Tak a jsem tu zase mám takový pocit že tohohle růžového králíčka Duracell jsem už viděla,ale pokud jdeme pro tu kterou myslím tak tady už není.Je u Ondry,cloumají s ní hormony,je hysterická navíc její manžel se na ní vykašlal a ona to odmítla přiznat.A taky má obavu že tady už pro ní není bezpečné."

Ústředí Denní hlídky, Smetanovy sady

Plynule se slova ujala Marie. Působilo to jako přátelský rozhovor a to mne stále překvapovalo. Domníval jsem se, že mne zde při nejmenším pověsí na hák a budou mne vyslýchat. Ale nic takového se nestalo. Na druhou stranu ještě jsem odsud neodešel a nikdy nemám žádnou záruku, že se tak stane.
Poslouchal jsem Marii a měl jsem pocit, že nestojí proti mně. Spíše to vypadalo, že se mi snaží poradit a vše vysvětlit. Jako by nebyla Světlá, ani Temná, ale prostě neutrální, šedá.

A její slova mne donutila zamyslet se. Ona ta křehká neutralita má svůj význam. A jestli je to pravda, tak to není jen mocenský souboj, ale rovnováha ve světě, kde žijí i obyčejní lidé.
"Myslím, že jste mi otevřela oči. Nikdo z Noční hlídky mi to pořádně nevysvětlil. Pořád mluvili jen o rovnováze...ale díky vám jsem zjistil, že počínání Jiných ovlivňuje celý svět, s trochou nadsázky. Máte pravdu, neplánoval jsem takový kousek, chtěl jsem jen pomoct muži, který dle mého neměl zemřít jen kvůli tomu, že udělal nějakou pitomost. Každý děláme hlouposti...podívejte se na mě. Kdybych nedělal hlouposti, tak tu teď s vámi nesedím."
Měl jsem vyprahlé hrdlo a tak jsem si trochu odkašlal. Pomohlo to jen trochu. Jistě si změny v mém hlase povšimla.
"Vždycky jsem chtěl pomáhat lidem, ale...všichni mi říkali, že nemám na to, abych se stal lékařem...a tak jsem se začal věnovat studiu fyzioterapie...vím, že to není totéž...ale věřím, že i tak někomu dokážu pomoct."
Na chvilku jsem se odmlčel. Přemýšlel jsem, jak se zeptat.
"Zajímala by mne jedna věc...víte, jak by ze mne mohl být léčitel...když...nemůžu jen tak pomáhat lidem? Nedokážu si to představit. Pomyšlení, že nebudu moct pomáhat každému...a když ano...někdo za to bude potrestán. Kdyby to šlo, tak bych všechny ty tresty vzal na sebe, ale mám takový pocit, že to možné nebude. Jaký tedy bude můj trest? Jak jsem řekl, jsem připraven nést následky. Na každý pád si vážím toho, že někdo jako vy...uznal můj talent. Přiznám se, že jsem trpěl jistým předsudkem. Očekával jsem, že někdo vysoko postavený v řadách Temných bude...nějaký sadistický tyran, ale vy jste...naprostý opak."
Naklonil jsem hlavu stranou a zamyslel se, zda jsem to trochu nepřehnal. Ale dospěl jsem k názoru, že jsem neřekl nic špatného.
V péči této ženy se cítím mnohem lépe než na ústředí Noční hlídky. Alespoň mi něco vysvětlí a neohání se jen nějakou listinou či kodexem a mám z ní pocit, že se mnou mluví, jako se sobě rovným. I když tomu tak není, z pohledu její síly, kterou nejsem ani schopen přečíst. Ani v náznaku.

Náměstí republiky – Amélie Delacroix

Tvůj starý společník nakrčí obočí, zároveň se usměje: „Něco velkého se chystá. To je normální stav, ne?“ Nabídne ti rámě a otočí se k odchodu. „Pracoval jsem sám,“ dodá k tvé první otázce, co celou tu dobu dělal. „Nešlo to tak dobře jako dřív. Musel jsem se často přemisťovat. V Kodani je nádherně, až tam pojedu příště, vezmu tě s sebou.“ Nadhodí spokojeně a vede tě přes náměstí do vedlejší ulice, kde má nejspíš zaparkované auto.
„Nakonec jsem na to přišel,“ šeptne tajemně. „Vysvětlím ti víc cestou. Pojedeme na Košutku, kde někoho vyzvedneme. Ona je velice důležitá pro náš plán. Dokážu si představit, že bychom mohli čekat dalších tisíc let, než by se opakovali takhle přívětivé podmínky. Také ti Plzeň přijde jako větší vesnice? Možná za to můžou lidi tady. Češi jsou nejspíš zvláštní jenom tím, jak nudní umí být.“

Sednete do auta a vydáte se na sever města, na Košutku. Už kolikrát jsi přemýšlela, jestli ve světě Jiných existují náhody nebo je vše nalinkované předem a šikovný Jiný si může v budoucím osudu číst jako v knize.
Je snad náhoda, že se už podruhé za krátkou dobu potkáš se svým růžový králíkem duracellem? Protože přesně sochu tohoto králíka vidíš kousek od místa, kde s Gérardem zaparkujete.

Ústředí Denní hlídky, Smetanovy sady – Jakub Zemánek

Když Marie uslyší, že se k tobě dole na recepci nechovali příliš dobře, nakrčí obočí, nakonec to ale přejdeš, nechá tě tedy mluvit.
Poslouchá tvůj příběh, občas přikývne. Nesnaží se tě přerušovat.

„Následky nikdy nejsou bez příčin. A léčením následků organismus nevyléčíme,“ promluví Marie, když skončíš.„Bohužel, v některých případech neexistuje ani nic jako léčba. Jen úprava. Vy umíte krásně léčit.“ Marie si s úsměvem prohlíží tvůj obličej, má zlehka přimhouřené oči. Matoucí je, že tato slova se dají vysvětlit hned několika způsoby. Několik z těch způsobů nejspíš nebudou dávat smysl. „Ne každý umí zachránit lidský život. Věřte, to co jste udělal, to není lehké. Znám léčitele, kteří by to nesvedli. Víte, jaký je rozdíl mezi těmito léčiteli a tím co se stalo vám? Ti léčitelé by teoreticky věděli, jak zachránit člověka, znají lidské tělo a jak funguje. Mají vypracovanou svou techniku. Ale chybí jim vaše síla. Ta síla, kterou jste si vzal od svého okolí a použil ji pro jeden život, na první pohled nedůležitý život. Léčitel by s takovým množstvím síly dokázal zachránit desítky životů. Možná stovky, záleží na tom, jak by ji použil.
Problém je – ta síla byla kradená. Nejde jenom o to, že váš dobrý čin musí být vyvážen něčím zlým.“ Nad tímto se lehce pousměje a slova jako dobrý a zlý vysloví s lehkou nadsázkou a sarkasmem. „Světlo a Tma. O co tady hlavně jde, jsou ti lidé, kterým jste vzal sílu. Jejích sílu, kterou dost možná postrádají. Taková síla může držet jejích krátký život pohromadě. Jeden z důvodů, proč existují hlídky a jejich pseudorovnováha. Představte si, kdyby si každý bral jakoukoli sílu. Jakékoli množství a pak sílu používal podle svého uvážení.“ Na chvíli se odmlčí. „Slyšel jste dohodu? Náš zápas je s to celý svět zničit,“ zopakuje část ze smlouvy, která platí mezi Jinými a kterou jsi slyšel od Lindy zrovna nedávno.
„Řekněte mi, pane Zemánku. Kdo myslíte, že přesně odskáče následky vašeho jednání? Nechci vás dostat do deprese, na místě té nehody už jsem vyslala svou skupinu, která se o lidi v okolí postará. V tom mi věřte, nepřeji si, aby nějak strádali nebo se stalo něco horšího než autonehoda. Nemyslím si ani, že za to můžete. Nechtěl jste to udělat a ještě se neumíte pořádně kontrolovat. Vymklo se vám to z rukou, protože ještě nemáte svou vypracovanou techniku. Já jen doufám, že se na ní rozhodnete pracovat. Tohle rozhodnutí máte v rukou.“
Mluví klidně a s přestávkami, abys myšlenky postupně vstřebal. Po celém proslovu dostaneš prostor zase ty.

Cesta a škola - opět -- Victoria, Ivan

"Hm, jsi si jistá, že jedeš povolenou rychlostí? Nechci rejpat, ale nějak moc cítím své ledviny na sedačce." zahučela jsem na sedadle spolujezdce a pravou rukou se pro jistotu držela opěradla na dveřích. Omyl, nebát se její jízdy. Ale dobrý je, že nás varovala.
Po skoro smrtonosné jízdě jsme, k údivu všech zúčastněných i přihlížejících, skončili na místě určení a to bez jediné újmy na zdraví.
Victoria zaparkovala, vystoupili jsme a více méně se doplazili po hromadě schodů do, něco jako haly fakulty.
"Zpátky řídíš ty." oznámila jsem jen tak mimochodem Ivanovi, když jsme na chodbě čekali na Victorii, jež si skočila pro cosi horkého. Mlsně jsem zkoukla menu automatu se sušenkami, vytáhla peněženku a s nadávkami ji zase narvala zpět do kapsy. Drobné jsem nevedla a karty automat nebral. Tak trojhránky jindy.
Navedla jsem nás podle rozvrhu do posluchárny a všichni jsme se sekli ve dveřích.

"Jejda, čokl" pípla jsem, když jsem si všimla vlkodlaka kousek od nás. Victoria nás obešla a na féra si sedla vedle nějakých dalších temných, jejichž jména mi pošeptal Ivan.
"Oukej, tak já si jdu sednout do řady k Martině." oznámila jsem mu a po vzoru naší blondi jsem vystoupala pár schodů a doslova si kecla na nejbližší místo k Martině.
Pohledem jsem přejela tabuli a naprázdno polkla.
A tomuhle jako někdo rozumí?