Zázraky léčitů

Viděl jsem, se odepsaný. Cítil jsem, jak ze mě vyprchává život. Hlasy okolo se mi začínaly zastírat. Slyšel jsem jen útržky a doufal jsem, že Dorma se postará o vše, co je potřeba. A pak, když vše pomalu zahalila tma, ke mě pronikla hudba a s ní jasné paprsky světla. V první chvíli jsem si myslel, že jsem mrtvý a jdou si pro mě andělé, ale pak jsem otevřel prudce oči a zhluboka se nadechl. Bolest ustupovala a zranění se hojilo. Ještě stále zadýchaně jsem hleděl na Angel, která mne dala dohromady. Slétl jsem očima k místu, které ještě před chvílí krvácelo, jako z vola.
"Páni....to je úžasné...."
Vydechl jsem stále nevěřícně a když bylo po všem. Přichytil jsem se stěny a pomalu opatrně vytáhl na nohy. Ještě jsem nebyl plně při síle, ale naše nová léčitelka, nám všem a hlavně mě dost pomohla.
"Díky......yhm.....jak se zdá máme na základně nového hlavního léčitele."
Pousmál jsem se. Alespoň něco dobrého to vše špatné přineslo. Ona mohla být klíč k tomu, jak zachránit po nebezpečné misi kohokoli....snad.....Pohlédl jsem na vypnutý Bílý most a vzpomněl jsem si na Colda.
Přelétl jsem očima svůj rozbombený tým, který na tom byl už trošku lépe.
"Zkusíme zpřístupnit celé léčitelské středisko. Dorma se na to podívá. Bohužel tvůrci tohoto místa nechali spoustu sekcí uzamčených, takže přístup zatím máme plně jen o velmi omezené části základny."
Vysvětlil jsem a zhluboka jsem se nadechl. Jizva, která mi zbyla po ošetření mi bude připomínat mou neopatrnost a selhání.
"Caligo má pravdu potřebujeme lepší přípravu. Rozběhnout databázi a další akci mít lépe naplánované. Jinými slovy omlouvám se Eloero ale nevím zdali budeme schopni cokoli odkudkoli vyzvedávat ať to bude jakkoli užitečné pro nás, vzhledem k našim zdrojům. Prioritou je stále dostat do bezpečí jakékoli další přeživší s nadlidskými schopnostmi, pokud je nás systém zaznamená. V takových případech nesmíme čekat, protože oni ten čas také nemají. Sami jste to viděli. Horší zprávou je, že jsme ztratili jeden ze speciálních obleků. sice jej nikdo jiný už nepoužije ale nám bude chybět. Vzhledem k tomu, že nás je teď více."
Uvažoval jsem nahlas a promnul jsem si oči.
"Každopádně s posezením nad skleničkou souhlasím, dneska si to všichni zasloužíme....snad jste všichni plnoletí."
Odtušil jsem a bylo znát že pravdivou odpověď na to znát nechci.

Základna mezi dimenzemi
Dragon, Mila, Elorea, Angel, Zodiac, Caligo a Scarlett, Mr. Anger

V první chvíli tragická situace, kdy jste všichni viděli a cítili, jak vám Anger před očima umírá, jak z něj vyprchává ten zbytek života, který v něm zůstal, byl přerušen zprvu tichým, líbezným zpěvem, která se postupně rozezněl celou místností. Angel pěla svá slova a to po chvíli všechny umlčelo. Každý bez výjimky po chvíli cítil, jak ho prostupuje čerstvá energie, jak bolesti ustupují a tělo i mysl chladí úleva. Anger vydechl úlevou, když se začala rána celit a smrtelné zranění se stalo jen vzpomínkou v podobě jizvy.
A tak zprvu loučení s tím, kdo vás zachránil přešlo v úlevu a radost z toho, že to dopadlo ještě dobře. Na stranu druhou v hlavě vám leželo také to, že Anger se vrátil sám, což znamená, že Cold a jeden z cílů byl ztracen v akci.
"Diagnostikuji........je to neuvěřitelné, ale všichni jste mimo ohrožení života. To.....ať už to bylo cokoli, co udělala, vyléčilo většinu fyzických újem, které jste utrpěli."
Rozhlédla se po vás Dorma, její hlas nezněl překvapeně, ale nejspíše, by to byla nejbližší emoce, která by se k její snaze dala popsat.
"Pustím se do odblokování medikačního centra, abychom byli příště lépe připravení. Všem doporučuji si odpočinout. Mé grafy mi ukazují, že většina z vás se pohybuje v míře únavy nad bezpečnou míru."
Zhodnotila rychle a s klidem pak se rozešla něco zkontrolovat k pultu.
"Nerada to říkám, ale ztratili jsme jeden ze speciálních obleků. Zneužit nebude automaticky se zničí, avšak....budeme jej postrádat."
Ozvala se ještě Dorma ze základy do prostoru. A tak jste byli prozatím v bezpečí. Unavení a zbití, ale v bezpečí a bylo vás zase o něco málo více, než před pár hodinami. Snad oběti, které přišly za to stály.

" ... ... Au ..."

Plazím se po třech ke své tašce, když ta se zničehonic sama vzbouří a vyběhne mi naproti. Skoro se leknu, než mi dojde, že to bude práce sil někho z ostatních, patrně našeho magiče, vzhledem jeho řeči. "Škoda že mulťák má jen trojka a ještě je tak osekanej, co?" ušklíbnu se a křečovitě sevřu popruh zavazadla a zády se opřu o jeden ze sloupů a roztřesenou rukou se snažím otevřít zip, s čímž mi pomůže Elorea, která je u mě asi fyzicky první a tašku přidrží. Hned nato se shluknou i Mila a náš Tichošlápek. "Těší mě váš zájem o mou osobu slečny, ale v momentální situaci se cítím trochu trapně" pokusím se zazubit, ale spíš zaúpím a řídká mlha uvnitř břicha občas místy lupne a práskne jako malý ohňostroj. "Na, zašít ne, to by nevyřešilo problém..." zavrtím trhaně hlavou a rozklepanou ruku ve stádiu těžkého tremoru přehrabuju obsah tašky.

"Je to pro mě nový ... a nezískal jsem to zrovna dobrovolnou cestou s plným manuálem" syknu a snažím se přemýšlet. No taaaak, mysli, mysli, dělej ... nebo zhebneš! ... Teda možná ... nebo se třeba rozplyneš. Možná uděláš prostě puff! "Špatně, jsem to pochopil ... možná že..." vezmu do ruky jeden prázdný obal o tyčinky a po krátkém zaváhání si ho prostě strčím odkrytou dírou do břicha, což nemusí být pohled pro každého. Sleduji jak se plastový obal v mlze pomalu rozkládá a mizí, jako by ho naleptávala nějaká rychlá a neviditelná kyselina. Malá část spár na okraji rány se zatáhne a mlha uvnitř o něco zhoustne. Ani jedno není moc velký rozdíl oproti celkovému stavu ale dost na to, aby měl výsledek hodnotu. "Jo, je to hmota ... ty ... ty projektily co mi zůstávají venku ... proto jsem to dřív necítil, vracení má větší smysl než jsem myslel..." drmolím si spíš pro sebe a začnu si do břicha cpát všechny prázdné obaly, po krátkém přemýšlení přihodím i nějaké tužky, zabalený balíček zvýkaček a nakonec sroluju a nacpu si tam poznámkový blok a sleduju vývoj. Papír se rozkládá rychleji, tužky z tvrdého plastu naopak o dost pomalejším tempem ale vzhledem k objemu generují více mlhy. "Molekulární hustota..."

Rána se postupně s přibývajícím objemem zaceluje a spojuje, až nakonec přiložím otevřený cíp zpět a částečně sroste i on. Břicho je stále popraskané, ale už neprosakuje zdaleka tolik mlhy a drží relativně pohromadě. "Kdo cekne něco o živém drtiči odpadků, dostane přes držku" vystřelím hned rukou a s přivřenýma očima na škvírku ve stylu ukážu na všechny kolem sebe a v místnosti teatrálně prstem "dámská část teda pouze na prdel, aby to bylo genderově rozdělený. Každopádně ani slovo!" ušklíbnu se a viditelně je mi o značný kus lépe. "Dormo, máme něco čeho je na hmotu hodně, ideálně hutnější tekuté nebo kašovité struktury? Třeba nějakou nízkoproteinovou kaši, pokud jí teda máme v zásobě cisterny. Ale asi lepší by asi bylo něco, co pro ostatní není jedlé, aby to nechybělo. Radši něco co ale není škodlivé lidskému organismu co do bakterií, virů, radiace nebo žíravin ... pro jistotu" zůstanu sedět a kývnu na dívky kolem sebe i Dragona "dík, byla to sranda, někdy si to zopakujeme" zasměju se i když stále s bolestivým syknutím a ještě chvíli odpočívám. Pak se zase zamyslím a trochu zamračím "Dormo, máme tu nějakou celu chráněnou zevnitř pouze silovým polem? Bez nosných fyzických struktur coby slabých míst? A potřeboval bych přístup do nějaký Starkovy sekundární laborky ... páč do primární mě asi nepustíš ..." nadhodím.

Základna

Když se jen na vteřinu zamyslím, co řekl Caligo, párkrát mrknu a věci se dají do děsivého poklusu. V přeneseném i doslovném významu. Je to tak rychlé. Kolem proletí Elorea a to je jen začátek. Události dostaly rychlý spád. Caligo běží pro Angera do dalšího Mostu. Všichni pomáhají, jak jen dovedou. Já bohužel zatím spíše jen sleduju. Je nás tu hodně a sama nemám tušení, jak zajistit někomu léčbu zranění.

Velký zlatý obr, který se zjevně chce dostat sem Mostem, mě zaujme více. Ano, Dorma ve svém syntetickém těle už hlásí uzavření, ale co kdyby prolétla ještě nějaká střela? Raději se přemístím blíže průchodu Mostem a překryju jeho ústí svými křídly. Je to to nejlepší, co momentálně asi svedu. Kéž bych lépe znala své schopnosti. A Most se uzavřel a vracím pohled k ostatním.

Anger má sice v plánu navštívit očistec, ale asi bude namíchnut změnou plánu, kterou mu zajistí Andělka. Tak snadno a rychle. Musí své schopnosti dost dobře znát i ovládat je. Docela jí závidím. Ale každá máme zjevně jiný základ toho, co umíme, a to nejen vzhledový.

Její zpěv je melodický, konejšivý a přesto dodává energii všem okolo. Proplížím se až ke Caligovi. Když k němu mířím, spatřím jeho modravě popraskané břicho. Stejně jako pár dalších z nás. Vykulím oči, protože takovou věc jsem nečekala.

„Jsi zraněný?,“ špitnu k němu a prohlížím si ránu, jakého je vlastně asi původu. Až pak mi dochází, že si ji nějak způsobil sám. Je to nějaký projev jeho vlastních schopností, které zřejmě překousávají své vodítko. „To bude dobrý, zkus se uklidnit, jestli to půjde.“

Základna

Vydechuju a vzpamatovávám se z toho co se za tak krátkou dobu všechno seběhlo. Neskutečný!

Opřu se loktama o stehna, spojím ruce, tak jak to někteří děljí při modlitbě, jen proto, abych si na propletené prsty položila bradu. Očima sleduju situaci kolem sebe a poslouchám, jak se ten chlápek loučí se životem. Docela mě potěší, když mu tuhle hrdinskou smrt zatrhne andělice.

Ona je asi jediná, která mě v téhle místnosti děsí. Radši sjedu pohledem na Caliga, jelikož mi jen z pozorování té okřídlené ženy naskakuje husí kůže. Možná z té melodie. Tělo sice pocítilo úlevu, ale když jsem poznala nejenom melodii, ale i slova.. vyskočila jsem jako kdyby mě někdo píchl do zadku šídlo. Abych nevypadala jako úplnej cvok, chtěla jsem podat Caligovi jeho batoh, ale ten k němu jaksi doputoval sám.

Chvíli na to už mu nabízel pomoc Drago. Tak nějak jsem nevěděla, co dělat. "Jasně, piju všechno krom destilky a asfaltu. To první je moc čistý a to druhý špatně teče." Jako možná, bych jí i pomohla, ale tuším, že o to vůbec nestojí, takže se jen přidám k hloučku. Tak nějak jsem si klekla, abych nikomu nepřekážela. "Říkej co mám dělat, chceš to sešít? Jsem z vás v nejlepším stavu, takže momentálně i nejlepší švadlenka v okolí." Nabídnu Caligovi své služby, ale nijak se nevnucuju, třeba má v tom báglu lékařskou sponkovačku. 
Když nad tím, tak přemýšlím, vždyť já ani nevím co je to za lidi, co tady dělají, co tady dělám já. 

Základna a zpráskaní psi

Ležela jsem na zemi a nad mnou se skláněla nějaká rudovlasá holka a za ní obrovský bílý flek, který se… pohyboval?... Nová holka. Že by ten flek byly ty křídla?
Hlava mi to popravdě trochu nebrala. Otec po mě hodil Mjolnir a zasáhl… do páteře… Proč zatraceně zrovna tam… Jako by nevěděl…
Něco scvaklo a hlava se mi uvolnila, když zmizelo brnění, ze kterého se stal jen kroužek na zápěstí.
Ale přehodil mě přes horizont mostu, takže… zatím jsem tady…
Zamrkala jsem, abych trochu srovnala rozmlžený pohled a když pak přišla úleva od bolesti, konečně jsem se trochu uvolněně nadechla. Slyšela jsem nějaký dusot, ten hlas, který deaktivoval brnění… To byl někdo cizí a přesto známí.
Dusot se vzdaloval a následně se začal vracet, trochu těžší a hlavně doprovázený dalšími zvuky v pozadí, nevracel se sám. Zvedla jsem hlavu, nebylo až tak dobře vidět, přes děvče s křídly, takže dokud jsem se nepřinutila posadit a zapřít se o zeď viděla jsem převážně jenom boty přítomných. Zatřásla jsem hlavou a donutila se začít vnímat. Odněkud z dálky jsem zaslechla hlas Angera, jak se loučí se světem a pak jak ho nové děvče začalo brzdit. Vážně to začal Anger vzdávat?
Trochu jsem se zachvěla.
Dívka začala zpívat. Nikdy jsem na zpěv moc nebyla, ale jí to fakt dost šlo. A navíc to mělo nějaký účinek. Udělalo se mi podstatně líp. A nebyla jsem sama, kdo se zmátožil, vlastně to vypadalo, že každý… až na Caliga.
Dragon se mu vydal rovnou na pomoc. Vzhledem k tomu, že pokud bych mu měla pomáhat já, dopadlo by to asi ještě hůř, raději jsem se do první fáze ani nemotala, Caligo zjevně věděl, co mu může pomoct a Dragon mu s tím pomohl. Přesto jsem se zvedla a vyrazila poněkud kulhavě, trochu předkloněná a hlavně podél zdi, ke své krosně a ke kopí, které stálo opřené vedle ní. Zůstala jsem stát chvíli před kopím a dívala se na něj, než jsem na něj položila dlaň a zavřela jsem oči. Nakonec jsem je ale otevřela, a poklekla ke krosně.
„ Vodku nemám… Ale tohle není zase tak špatné…“
Vytáhla jsem dvě lahve a ukázala je Mile.
„ Asgardská medovina…“
Dolezla jsem ke Caligovi, kde jsem se svalila ke zdi a přidržela mu batoh, aby se v něm mohl hrabat dle libosti, víc mu teď nemůžu pomoct.
„ Bude někdo z nás schopnej ti pomoct?... kdybych ti navrhla můj lék hrozilo by, že tě zabije… takže maximálně tak flašku, což v tomhle počtu bude na osobu žalostně málo.“
Trošku s lítostí jsem postavila lahve před nás a zadívala jsem se na Angera.
„ Mám trochu pocit, že by asi nedovolil výlet pro další, i když je to jenom na Midgard.“
Zamračila jsem se, když jsem si uvědomila, že tábor je teď už úplně bez ochrany.
„ V táboře už nikdo není… A ochranná kopule praskla, takže ho lidé brzy najdou a vyrabují, a pak tam přijde armáda a uzavřou to.“
Odfrkla jsem si a zakroutila jsem hlavou.
" Někdo cizí si na tomhle nechutně namastí kaspu..."

Základna, Dorma, anděl a zázraky

“Jo, já nikam nepůjdu, to buď v klidu” Prohodím k Mile a sesunu se na podlahu. Hrudník mě pálí a má energie se v podstatě rovná nule, ještě navíc když vyprchá Milino kouzlo. Když se rozhlédnu kolem a vidím zbytek osádky stanice, nemůžu si pomoct a zaplaví mě další vlna smutku. *Měl bych být silnější mistře, měl bych jim umět více pomoct.* Ve chvíli, kdy projde neznámá žena dveřmi a sundá Eloree ochranný oblek jen hlasovým příkazem je mi jasné, že je to Dorma v hmotné podobě, ale Dorma. Nebýt tak vyčerpaný, dám se skoro do smíchu. *Jistě, to by nebyl Stark, kdyby k umělé inteligenci nevytvořil vhodné tělo.* Dorma proběhne neskutečnou rychlostí do portálu. Dívka s andělskými křídly začíná léčit Eloreu, prohlíží, zda nemá něco zlomeného a když ji začne léčit a ulevovat od bolesti, nemůžu si nevšimnout, jak její křídla zprůsvitní. *Nikdy nic není zadarmo že, mistře, vždy je tu cena.*

Dorma během několika okamžiků přinese tělo co vypadá jako Anger a položí ho na podlahu. Ten začne mít nějaký proslov, něco ve smyslu že předává pochodeň mladým. Vnímám ho jen napůl, veškeré magické vyčerpání si vybírá svou daň, dokonce i zrak se mi začíná mlžit. *Nesmíš sebou šlehnout na veřejnosti, nesmíš.* Snažím se zůstat při vědomí a okrajově slyším konverzaci ostatních. Pak se přihrne anděl k Angerovi, zastíní mi téměř veškerý zorný prostor křídly a začne zpívat. Nejdřív to téměř není cítit, ale pak se kolem prožene silný magický poryv a najednou všichni začnou ožívat. Mě se vyčistí vidění a není mi tak zle jako před chvílí, dokonce se mi vrátí i nějaká magická energie. Vyškrábu se na nohy a dívám se, jak léčí Angera.

“No, myslím, že nás budeš mít ještě nějakou dobu na krku ty.” Prohodím skoro s úsměvem. Chci si sundat dvojprsten a dát si ho k opasku, když vidím, že se Caligo sesune na zem, z hrudníku se mu začíná zářit a silně se roztřese. Pak se začne plazit k batohu. “Caligo!” křiknu. Nemám se pořádně jak k němu dostat, dost pravděpodobně bych strčil do léčící dívky nebo někoho dalšího, kdo postává kolem. Rychle složím jednoduché kouzlo a batoh přitáhnu k němu, aby se mohl dostat k tomu, co v něm potřebuje. Pak to vezmu z bezpečné vzdálenosti a tak rychle jak to jde abych nestrčil do nikoho zraněného se k němu přesunu.

“Hele co ti je? Můžu ti pomoct? Krom toho že bychom zapařili Mass Efect.” Zeptám se Caliga.

Celá situace byla prostě tak hrozně v prdeli. Anger na kaši, Cold v hajzlu, jejich cíl nikde. Horečnatě jsem rval co nejvíce postradatelných sil do štítu. Byl jsem rád, že přiběhla ta nová a s Angerem mi pomohla, protože bych to sám určitě nedal. Když jsem viděl, jak se zlaté obří hovado rozbíhá proti štítu, vykulil jsem oči a jen rychle zavrtěl pro sebe hlavou "tak to ne ty vole". Rychle jsem se otočil a běžel pomoci Mile s Angerem, bafnul ho pod druhým ramenem a vší silou táhnul. "Neotáčej se, ale dej do toho všechno" zaskřípal jsem zuby, jak už jsem byl sám na pokraji sil.

Jako blesk z čistého nebe vylétla z druhé strany úplně neznámá postava, Angera nám sebrala a my mohli přidat do běhu. Běžel jsem vedle naší nové akvizice co mi síly stačily a štít na zádech se pokusil roztáhnout, aby nás pokryl proti případným projektilům oba. Konečně jsme proběhli skrz a já se zastavil těsně za horizontem události a prohlédl si osazenstvo, přičemž ne každý byl zrovna v dobrém stavu. Otočil jsem se a viděl dusající zlatou obludu "kurva to bude bolet" zakňučel jsem si opět spíše pro sebe a začal formovat nový štít abych ho zkusil bariérou alespoň zpomalit. A najednou se Most na příkaz ženy zavřel. Vyčerpaně jsem se otočil a zadíval se na ní. Ten hlas, ta chůze. "Hustý, máme vlastní EDI ... ale kde je kurva Shepard, když ho člověk potřebuje ..." prohodil jsem hlasem, jehož tón už mohl trochu připomínat blouznění. Opřel jsem se ztěžka o zábradlí a chtěl sejít k Angerovi ale nohy mi vypověděly službu a jen tak tak jsem se zaklínil podpažím o trubku a svezl se na zem, abych sebou prostě neflákl.

"Zlatý peklo, ztratili jsme Colda i cíl" prohodil jsem k Zodiacovi na jeho otázku a rychle stočil pohled k našemu patriarchovi. "Jestli teď zaklepš bačkorama, tak ti přísahám satanovi nakopu prdel starouši!" zavrčím k Angerovi. "Tak a dost ty vole, žádný další výpravy dokud nedostaneme přístup do všech klíčových částí základny! Jestli nemáme kompletní zdravotní vybavení, tak to taky může skončit dřív, než to vůbec začne" zabručím a pokusím se zvednout, ale je mi tak zle, že raději zůstanu ležet. Překvapeně se dívám na dívku s křídly jak rozmlouvá starému mrzoutovi filmovou smrt a předání štafety. Mít healera se hodí vždycky, natož pak mít dva... nebo ne? sjedu pohledem na Scarlett a přemýšlím, zda i u ní ta křídla značí léčivé schopnosti.

Když andělka rozprostře křídla, pocítím částečnou úlevu od paralyzující bolesti a jen sedím a snažím se dýchat, což se mi dělá dost těžko. Další vlna bolesti ale přijde brzy a hlavne v oblasti břicha a hrudníku, pálí to jako čert. Že by mě trefili? Ale zbroj nevypadala poškozeně. Pomocí svého rozhraní si oblek nechám prostoupit a přetransformovat do běžného oblečení. Krev trikem neprosakuje... ale ... vyhrnu si ho koukám šokovaně na svou kůži. Je popraskaná a prasklinami prosakuje trocha modravé mlhy. Nevěřícně vezmu jeden odchlipující se kus kůže těsně pod hrudním košem a trochu poodtáhnu. Tam, kde bych měl mít krev a orgány vidím něco, co vypadá jako řídká neonově modrá mlha, stejná jako ta, ze které jsou mé výtvory. V tu dobu se už do mě pouští zimnice ... jo, protože sis pustil do břicha průvan, debile... projede mi myslí absurdní argument. Stále v šoku zvednu oči s rozšířenými zorničkami a nepřítomně se rozhldénu kolem, jak mi to dochází. "Není to energie ... je to hmota!" zadrmolím horečnatě pro sebe a s jednou rukou kryjící si praskliny lezou po kolenou po třech ke své tašce.

Základna

Žena, která vyšla z útrob tohoto podivného komplexu mě překvapila, vypadalo to totiž, že už tu krom nás nikdo další není. Na druhou stranu, pokud je tu víc lidí, tím lépe pro nás, protože tohle vypadá jako nějaká podivná záchrana světa… jako Avengers, ale… ti tu už přece nejsou…
Prošla kolem a deaktivovala to brnění, takže jsem mohla překontrolovat dívku, která se nám rozpleskla o zeď.
„ Díky.“
Zavolala jsem ještě za ženou, než přešla přes horizont toho zvláštního mostu, vydala se na pomoc nově příchozím. Opatrně jsem prohmatala krk, ruce, žebra, a pak jsem ji opatrně přesunula na bok.rozepla jsem jí druhé brnění, jiné než to, které se scvrklo do náramku a podívala jsem se na záda. Pod ním se formovala odporná modřina, ale páteř vypadala.. v jednom kuse.
„ Bude to dobré… ulevím ti od bolesti a… a musíš si odpočinout.“
Promluvila jsem k dívce a přiložila jsem jí ruce na modřinu. Prohla se, bolelo to, ale světlo, které obalilo mé ruce chladilo, a pak přišla úleva. Modřina zůstala, ale bolest začala odeznívat, uvolňovat tělo. Křídla se mi trochu chvěla, byla jsem bledší než obvykle, ale byla jsem v pořádku a dívka na podlaze už byla schopná se posadit.
Za mnou se ozvalo dupání, někdo proběhl dost rázně a dost velkou vahou přes most na pevnou podlahu základny. Ohlédla jsem se přes křídlo, byla to ta žena a nesla v náručí cizího muže. Překvapeně jsem zamrkala. Musela mít obrovskou sílu, ani se nezadýchala a to utíkala z poloviny mostu s dospělým chlapem v náručí. A skoro s bezvládným tělem.
Opatrně jsem položila dívku na záda a zvedla jsem se, abych mohla vyrazit k raněnému, který si zjevně myslel, že se loučí se světem. Přitiskla jsem si křídla k tělu, abych nezabírala tolika místa a opatrně jsem proklouzla kolem ženy, která odložila raněného u zdi.
Když spustil své loučení, na rtech se mi usadil smutný mírný úsměv. Sklonila jsem se k němu.
„ Tak… tak nevím, jestli vás teď nerozzlobím, ale…“
Nadechla jsem se a položila mu ruku na rameno.
„ Ale tak rychle se zase loučit nemusíte.“
Úsměv se mi mírně roztáhl a já jsem si před něj klekla na kolena. Aby mi křídla neležely na zemi, rozdělala jsem je do plné šíře, což bylo dost místa, co jsem zabrala. Pustila jsem muži rameno, uklidnila jsem svůj dech a zahleděla jsem se mu do očí.
„ Neberte si můj zpěv osobně. Já… já jen … zrovna mě nic nenapadá lepšího.“
Omluvně jsem se usmála. Můj tichý hlas se rozlehl místností. Jistě jej kdokoliv mohl přerušit, ale nedbala jsem toho, pokud už to náhodou někdo chtěl udělat.
Začala jsem zpívat, jen jsem po chvíli zavřela oči a přestala vnímat okolí.
Ať už se ostatním zpěv líbil, nebo snad ne, rozhodně se každý mohl pocítit lépe. Možná víc než lépe. Ti zdraví, jen vyčerpaní, nabrali nových sil, uvolnění. Ti ranění nejspíše pocítili úlevu od bolesti, léčili se. Já jen pomalu bledla. Čelo se mi rosilo, chvěla jsem se. Přesto jsem nakonec natáhla ruce a dotkla jsem se opatrně zraněného. Přitiskla jsem je na ránu, tu nejhorší v okolí a zaměřila jsem svou moc primárně na něj.

Hořká pachuť selhání

Z toho, co se dělo na Mostě poslední minuty jsem vnímal jen pramálo. Hlasy, rozmazané okolí a dunění a pak silné ženské paže. Až když jsem dosedl na chladnou zem a zády se opřel o zeď začínal jsem opět trošku vnímat. Ještě vyčerpaný a malátný jsem zamžikal kolem sebe. Neohrabaně jsem si otřel pot z čela volnou rukou. Tu druhou jsem si tiskl na zraněné místo, které stále docela obstojně krvácelo a vytvářelo pode mnou kaluž krve.
"Uhh....uh...sorry děcka...podělal jsem to...."
Vydechl jsem sípavě a otřel jsem si krev, která mi vytékala z koutku úst. Cítil jsem se mizerně, ale ne až tak kvůli tomu, že jsem byl v takovém žalostném stavu, jako kvůli tomu, že kvůli mému rozhodnutí něco další umřel.
"Nejprve ten barák, když jsem se sbíral a ted další a k tomu ještě Cold zatraceně."
Zatnul jsem zuby a sledoval modrovlasou ženu, která pomáhala Asgarďance.
"Díky Dormo, jsem rád, že se podařilo alespoň tohle."
Chabě jsem se usmál.
"Myslím si, že diagnostiku mi ani dělat nemusíš....soudě dle toho, kde mě zasáhli bude asi poškozená ledvina a možná nějaký další orgány. Nemám moc času, na ošetřovnu mě tak rychle nedostaneš a medicínskou databázi se nám ještě nepodařilo zpřístupnit."
Zachrčel jsem. Byla to zvláštní představa, že by měla má cesta skončit tak rychle. Na druhou stranu měl jsem toho za sebou nejvíc, takže líp já, jak někdo z nich. Oni maj celý život před sebou. Ti, kteří padli stačí.
"Má to ale i jedno pozitivum, alespoň mě nedostanou ti zlatí parchanti."
Lehce jsem se ušklíbl a pozoroval ostatní. Byl na ně dobrý pohled, oni ještě něco dokážou, když budou držet při sobě.
"Dej na ně pozor a starej se o ně."
Promluvil jsem k Dormě polohlasně a chraplavě.