Základna mezi dimenzemi
Dragon, Mila, Elorea, Angel, Zodiac, Caligo a Scarlett, Mr. Anger

Tak jo, ten chlápek, kterýho jsme šli zachránit, vypadal dost vyřízeně. Bez pomoci by to ani náhodou nedal. Jen jsem si nebyla sakra jistá, jestli naše pomoc přišla včas a jestli...Ne, mysli pozitivně. To stihneme. Za chvilku si dáš panáka něčeho pořádně vostrýho. Zprvu to vypadalo, že to půjde, ale pak mu začali docházet síly a takovej chlápek se pěkně pronese. Radši jsem se ani neotáčela, abych identifikovala situaci za mnou. Moje představivost mi stačila a kdybych se ohlédla mohla moje odvaha zmizet a záchvat paniky by v téhle chvíli stopro ničemu nepomohl.

Takže pěkně krůček po krůčku. Už jen kousíček. To už mi s chlápkem přišel pomoct i Caligo. Z toho jsem měla dost smíšený pocity. Ale místo přemýšlení nad tím, co se mi zaboří do zad, jsem hypnotizovala průchod na základnu a doslova jsem ho přitahovala očima. Takže jsem si hned všimla, jak se k nám rozběhla modrovláska asi nějaká vojanda, vzhledem k tomu, že se ani nezadýchala. Její hlas mi zněl podobně jako hlas Dormy. Do teď jsem si myslela, že Dorma je počítač, ale asi to byla nějaká velitelka základny či co. Nějak mi nedocházelo jak jako ho chce vzít, ale když jsem viděla s jakou lehkostí ho vzala do náruče, tak jsem se rychle rozběhla na základu, nemajíc nejmenší pochyb o tom, že ona mou pomoc fakt nepotřebuje.

Konečně jsme byli na základně, portál zavřenej, odložíla jsem se na židli, a oddychovala. Na otázku modrovlásky jsem jen kývla a rozhlídla se po ostatních. Jako jasně je pár bolístek na který bych si mohla stěžovat, ale do prdele. Wau žiju, takže cajk. "Vodka, by bodla." pronesu do větru a promnu si dlaněma obličej. 

Zpackaná mise -> Základna mezi dimenzemi
Dragon, Mila, Elorea, Angel, Zodiac, Caligo a Scarlett, Mr. Anger

Mila a Caligo se rozhodli jít pro Angera a jeho skupinu. Když Caligo prosprintoval na druhou stranu Bílého Mostu, spatřil tu spoušť, to množství zlatých ksichtů, které se přibližovaly a hlavně taky zřízeného Angera. Tohle bylo opravdu zlý, o to víc, že Cold ani cíl mise nikde nebyl. Mila doběhla právě ve chvíli, kdy vás Anger seznámil s těžkou skutečností, že o Colda i váš potencionální cíl přišel. Tahle část mise selhala a začínalo tu být zatraceně dusno.
Mila pomohla Angerovi na nohy a svou magií jej přiměla se na nich udržet. Ta trocha síly, co se do nich vlila mu dovolila se opřený o ní šinout po Mostě. Až příliš pomalu, než by bylo zdrávo, ale alespoň nějak. Ztráta krve musela být nemalá a kdo ví, co si zažil předtím.
Caligo zaujal pozici na pokraji Mostu a zahalil vchod štítem. O pár okamžiků později přiletěl zlatý šíp a explodoval o mlžný štít, ten se celý otřásl, i Caligo cítil, jakou práci mu dalo, aby štít udržel. Nepřátelé se blížili. Další šíp a výbuch....štít opět zakolísal a Mila s Angerem byla teprve asi v jedné čtvrtině Mostu......další šíp....a ještě jeden......pole působnosti štítu se začalo zmenšovat a koncentrovat svého středu, jak Caligovi ucházelo sil, ale věděl, že je třeba získat, co nejvíce času, pro ostatní.
Pak přišly další dva šípy skoro do jednoho místa zároveň. S Caligem to smýklo nazpět a ve mlžném štítu zely díry. Rozbíhající se mohutný zlatý obr jasně napovídal, že je čas jít. Štít padl a zmenšil se do malého oválu na zádech zatímco Caligo sprintoval pryč po Mostu. Netrvalo dlouho a doběhl své přátele zhruba v polovině Mostu. To už Angera opět opouštěly síly ať se snažil sebevíce. I Caligo ho musel pomoci podpírat a napůl táhnout a dunění za vámi napovídalo, že zlatý obr se žene, jako buldozer.....

Mezitím na základně se Zodiacovi udělalo o dost lépe, jakmile zkusil pohnout nohou cítil, že je v podstatě, jako nová jen trošku svrbí a je zesláblá, ale nic příšerného. Jakmile se Angel přesunula k Eloree a chtěla pomoc se sundáváním její zbroje, respektive obleku, který se na ní přizpůsobil, nastal menší problém. Nikdo nepřemýšlel o tom, jak se dají vlastně obleky sundat a jestli to jde bez přičinění uživatele, na kterého jsou nadefinovány. Nastála chvíle nepříjemného ticha doprovázaného jen duněním, které přicházelo z útrob Mostu.
Pak se se zasyčením otevřely dveře, kterými jste přišli do této místnosti a vešla do nich vám neznámá postava. Byla to obyčejně oděná mladá žena s rozhodným výrazem a záplavou sytě modrofialových vlasů.

S naprostým klidem zamířila kolem Angel a Elorey směrem k Bílému Mostu. Letmo pohlédla na Eloreu.
"Systémový kód J7F38G1-PROTECTOR."
Brnění na Asgarďance se najednou deaktivovalo a poskládalo do pouhého zápěstního náramku, který jí zůstal pevně připevněný k ruce. Hlas té ženy vám byl povědomý a dál mířila k Bílému Mostu.
Elorea byla víceméně v pořádku oblek z velké části ztlumil náraz kladiva, takže podlitina na zádech je to ano, ale k žádnému trvalejšímu poškození po této stránce nedošlo.
Žena došla k Bílému Mostu a pak se rozběhla na něj, rychleji, než byste čekali. Ozvalo se jen nějaké vz vz a už sprintovala bez jakékoli námahy kupředu.....

Všichni na Mostu měli možnost spatřit, jak se k vám po chvíli doslova řítí nějaká neznámá žena, která běžela, jako ten nejlepší sprinter, kterého jste kdy viděli, přesně vyměřené kroky, pravidelné tempo a žádné problémy s dýcháním. Zastavila až na dva metry od vás a pohlédla za vás. Zdálo se, že okamžik analyzuje situaci a pak se podívala opět na vás.
"Běžte dál odtud ho už vezmu já."
Oznámila a přebrala Angera. Vzala ho do náruče, jako by byl dítě a ne dospělý chlap a pak se rozběhla za vámi opět to vypadalo, že držet s vámi tempo není nejmenší problém. Její hlas byl známý, ale tvář nikoli. Dunění za vámi neustávalo a když jste konečně proběhli na druhé straně Mostu žena zastavila a napůl se ohlédla.
"Deaktivační sekvence zahájit....potvrzuji příkaz."
Pronesla a pak se najednou Bílý Most zavřel. Žena posadila Angera pomalu na zem.
"V pořádku?"
Rozhlédla se zkoumavě po ostatních. Zněl trošku nepřirozeně, alespoň co se způsobů vyjadřování týkalo, skoro, jako by nebyla zvyklá komunikovat.

Ošetřování po boji

Starala jsem se o chlupáče a rozhodně jsem se nehodlala montovat do toho, co se dělo, zvlášť když si uvědomuju, že bych teď moc k užitku nebyla. Moje místo je u raněných.
Noha se po mém zásahu ale zdála už dobrá.
„ Už to bude dobré. Zkus s ní pohnout a uvidíme jestli bude potřeba ještě něco dál.“
Promluvila jsem ke klukovi, co se uměl proměňovat.
A to už se ten jejich podivný portál otvíral znovu, i když nějak pomalu, podivně zasekaný. Hlas, který mluvil odevšad, nás informoval o tom, jak blbé to všechno je. Dokonce tam někde jsou ještě dvě skupiny, které mají potíže a nevypadá to s nimi zrovna dobře. Poněkud nechápavě jsem se rozhlížela kolem. Tohle všechno bylo… bylo neuvěřitelné.
„ Určitě ještě spím… tohle není možné…“
Promluvila jsem sama k sobě a zadívala jsem se na kluka, kterého jsem teď doošetřila.
Najednou portálem propadl kluk, nějaká černovlasá holka a Dorma začala hlásit, že už most neudrží. Ještě na něm tedy někdo musel být, když to řekla až byli tady. A pak se ozvala rána a něco proletělo přes celou místnost, pokroucené do dost nepříjemné polohy, načež to narazilo do zdi. Zbledla jsem po tom strašném zvuku, jak se to o zeď rozplesklo a zakřoupalo to. Nevím, jestli zeď nebo ta žena, která to tedy měla být. Ale to jak tam zůstala ležet, to vypadalo fakt strašně. Pokroucená, jako by ji někdo přelomil na půl a pošlapal hlavu.
Vyrazila jsem k ní. Sotva dýchala a byla mimo.
„ Umíte to někdo sundat? Nemůžu se k ní dostat přes to brnění! Dokud to nebude dole, nemůžu jí pomoct!“
Vyhrkla jsem a pokusila se té… ženě stáhnout přilbu z hlavy. Jestli křuplo někde něco špatně… Už se nemusí postavit… pohnout.
Portál se znovu otevřel, asi pro poslední skupinu, ale já už na takové věci neměla čas. Žena byla ve špatném stavu. Zatraceně špatném.

Jak se propadnout portálem v šesti krocích

Zaprvně? Potřebujete k tomu minimálně jednoho boha, poloboha, ztřeštěnou ženu, toho čaroděje, který už nemůže a taky hromadu blesků a kladivo…
Za druhé, nechte portál vyčarovat někoho, kdo je na pokraji sil a zhroucení.
Za třetí?... do hajzlu s tím!

Most se mi pod nohama rozhodl zmizet. Fakt malej kousek od okraje výstupu na základnu. Zaslechla jsem Dormu a tu zoufalost. I když… dokáže být stroj vlastně zoufalí? No… nevím…
Okraj zlomu mi skoro zmizel z očí a já se propadala hlouběji a hlouběji.
Fajn, aspoň mě nedostane ten zmetek se zlatou armádou a kopí je v bezpečí. Splnila jsem co jsem měla…
A pak přišel náraz. Zvedl mne a rozhodně velmi razantně srazil na druhou stranu a ještě dál. Proletěla jsem zbytkem mostu, celou místností a nebýt zdi, která se rozhodla můj průlet zastavit, letěla bych do nekonečna na ještě dál!
Místo toho jsem narazila do zdi, zůstal v ní důlek a já se svezla na zem. Dezorientovaná, od krve a se strašnou bolestí v zádech a v hlavě. Jako bych měla místo hlavy kovadlinu a můj otec do ní bušil Mjolnirem. Ne, že by se teď málem nestalo, že jo… Zůstala jsem ležet na zemi, tak jak jsem dopadla, podivně pokroucená, dezorientovaná, ale pořád ještě tady. Sotva jsem popadala dech, a víceméně jsem neslyšela, co se děje dál, protože mi v hlavě strašně hučelo.
Zaslechla jsem jen, že se bílý most znovu otevřel a že jsou nějaké potíže. Ale … já znám svou hranici a tu už jsem přešla… a ne jen o krok…
Najednou jsem nad sebou uviděla dvě velká bílá křídla…
„ Umíte to někdo sundat? Nemůžu se k ní dostat přes to brnění…“
Zaslechla jsem.

Proser za průserem

Když jsem viděl, jak autobus zasáhl cil zaradoval jsem se a trpce jsem se ušklíbil. Pak jsem padl na kolena.
"No....alespoň odejdu se vší parádou."
Vydechl jsem a přes pot a pálení v bedrech jsem se zadíval na toho "Ptáka Ohniváka" který přilétl a spustil na mě záplavu ohně. Instinktivně jsem sebou ucukl a vztáhl ruce před sebe v obranném gestu. Věděl jsem, že je to můj konec, ale pak....nic se nedělo žádný žár jen chlad....chlad.
"Colde!"
Vyhrkl jsem, když jsem ho viděl, jak se drží z posledních sil. Vytřeštěnýma očima jsem ho sledoval a poslouchal jeho slova.
"Hodlá se...."
"Colce ne! Nedělej t......uh."
Hekl jsem, když zem pode mnou najednou byla kluzká a stáhla mě k otevírajícímu se portálu. Zády jsem narazil o sloup s pouličním osvětlením a zatnul zuby bolestí. Pak přišly vlny chladu. Zaclonil jsem si oči předloktím.
"Sakra!.....Nedělej to!"
Zařval jsem na něj až mě bodlo v boku. A pak jsem ho viděl už jen v záplavě ohně a mizejícího mezi zlatými těly.
"Do hajzlu!"
Zaklel jsem a sevřel ruku v pěst. Těžce se mi dýchalo a pohled se mi mžil. Neměl jsem už sílu se zvednout, takže když někdo přibíhal vnímal jsem to jen letmo. Dalo mi notnou práci zostřit sluch a zjistit, kdo na mě mluví.
"Musíte vypadnout....já....selhal jsem...ztratil jsem náš cíl.....i Colda."
Vydechl jsem těžce a jen napůl jsem vnímal, že mi někdo pomáhá na nohy. Neviděl jsem pořádně kdo to je, ale pevnou oporu jsem uvítal. Sykl jsem bolestí, když jsem opět stál na slabých nohou. O chvilku později mi bylo malinko lépe, nevím proč, ale bylo to vítané. Šinul jsem nohu za nohou a snažil jsem se na nic dalšího už nemyslet, na to jsem byl až příliš vyřízený.

Základna mezi dimenzemi

Oplatím Dragonovi úsměv a pak zůstanu překvapeně stát, nějak jsem nečekala, že mě políbí a v tomhle rozpoložení nebylo úplně vhodný se mnou mít až tak blízký fyzický kontakt. Něco jako dráždit hada bosou nohou. Naštěstí se to odehrálo, tak rychle, že jsem nic nestihla. Až jeho popostrčení mě vrátí do reality a já jsem se poslušně, co nejrychleji rozběhla směrem ke světlu? Vlastně vůbec netuším, jestli je to dobrej nápad, ale zbývá mi nějaká jiná možnost? Těžko. V hlavě mi víří příliš mnoho otázek, na které stejně nedostanu hned odpovědi. Takže pěkně popořádku. Dostat se do bezpečí a pak se uvidí.

Na druhé straně byla skupinka lidí a přerostlej vlk? Nikdo z nich nevypadal v nejlepší formě. Popojdu stranou, tak abych byla mimo portál. Jednak kvůli svýmu bezpečí a taky nechci zavazet, až se tunelem prožene Xena a Dragon. 

Nervózně jsem se hryzala do spodního rtu a čekala, jestli se těm dvěma podaří dostat sem? Neměla jsem zatím dost času a prostoru na to, abych si to tady prohlížela. To počká. Jen okrajově jsem vnímala, že někdo mluví na základnu, možná nějaký velitel.

Dragon se na druhou stranu dostal. Padl na kolena. Jen na kolena, což je dobrý znamení.
Rychle jsem se k němu sehla, ale pohledem jsem stále sledovala Eloreu a v duchu jsem jí povzbuzovala. Pojď, to zvládneš. To dokážeš! Zvládla to, vlastně jí v tom pomohlo nějaké kladivo. To by člověk neřekl, že můžou být i k užitku. Sss. Auu. Bolel i ten pohled na to jak se rozplácla o zeď. Doufám, že tady mají dobrou zdravotní péči. Teď, když už jsem vyla v relativním bezpečí se mi dýchalo a uvažovalo, tak nějak víc snáz, adrenalin stále nevyprchal, takže ještě bude chvíli trvat než se přihláší vyčerpání a bolest.

Pohladím Dragona po tváři a sladce se na něj zaculím. "Máš výdrž, ale na odměnu si budeš muset počkat tady." Slovo tady zdůrazním, nehodlám riskovat, že by se za mnou rozběhnul nebo mi bránil odejít. Přeci jen ho pravděpodobně pořád ovlivňuju.

Já vím, že by mě měly ty zprávy o Angerově skupině chladnou a měla bych si sednout pěkně vedle Dragona, popřípadě jít zkontrolovat puls Eloree. Ale nějak se možná, ale jen malinko a nikdy bych to nepřiznala nahlas, cítím zavazána, za to, že se mě snažili zachránit a je to jen vběhnout do portálu a zpátky, žádnej velkej dlouhej sprint jak předtím, takže relativně bezpečný, ne. Jasně, brnkačka. To zvládnu.

Zhluboka se nadechnu a zamířím za vojáčkem. Opatrně, žádnej sprint, dokud pořádně neuvídím co se děje. Přicházím, tak nějak zároveň se slovy kurva.. pěkný nástup jak jinak....to už vojáček stojí u vchodu a vytváří asi štít?? "Jdeme." mrknu na dalšího mužškýho v dezolátním stavu. Postavím se tak, aby se o mě mohl opírat nezraněným bokem a přehodím si jeho ruku přes ramena. Snažím se dostat na základnu v rámci možností co nejrychleji. Už jen kousek, pak tě čeká horká koupel, hromada čokolády..

Netrpělivě čekám než se otevře Most a mezitím se ozve můj známý hlásek kdesi vzadu v hlavě. kterému se říká opatrnost a pragamtičnost "neeeee, špatnej nápad, malý šance, moc riskantní, ser na to, nech to někomu s hrdinským komplexem, nebuduj si vlastní, to není tvůj styl". Je sice pravda, že můj přístup k práci je běžně poněkud jiný, ale tady za současných okolností...

Most se otevře a hned po něm vyrazím na druhou stranu. V nohách už je ale znát, že příděl cest tam a zpět v bezproblémovém tempu tak rychle už mám vyčerpaný. Zabrzdím až na hranici na druhé straně, kde mále zakopnu o Angera "do hajzlu ty vypadáš starouši, kde je ...." rozhlédnu se, hledajíc Colda, ale můj pohled spočine jen na nekonečně lavině zlatých zmetků, kteří se každou chvíli blíží ze všech stran. Nikde žádný viditelný souboj nebo soustředění zlaté armády na jiný bod, druhý z našich prostě nikde. "...kurva...." zavrčím, chytnu Angera za ruku a přetáhnu ho na Most. Pak si kleknu na jedno koleno na hranici a začnu před sebou budovat velký mlžný štít jako zátku přesne na předělu horizontu události. Už teď cítím křeče v břiše a hrudníku i brnění v rukách a nohách ... a tohle tomu moc nepomůže. Faktem je, že nebýt obleku umocňujícího naše schopnosti, rozhodně bych si na něco takového netroufl. Rozprostřu štít a rychle se ohlednu, jestli někdo vůbec běžel za mnou nebo ne.

1) Pokud ano, pohodím hlavou k Angerovi "pomozte mu zpátky, dělejte" a dal vyztužuji integritu štítu, aby vydržel co nejvíce a tím jim dávám čas dostat se co nejdál, ideálně až na základnu. Hlídám si ale nápor na svůj výtvor. Kdybych viděl, že už jej neudržím a má se zbortit, vezmu včas nohy na ramena. Pak nechám štít štítem, hodím si pro jistou ještě jeden menší na svá záda a běžím zpět co mi síly stačí.

2) Pokud nikdo další nedorazil, naperu do velkého štítu co nejvíc energie co zvládnu během deseti až dvaceti vteřin (aby byl nějaký čas než držky dorazí) a rychle se sehnu k Anrgerovi, hodím si jeho ruku přes rameno a vytáhnu ho na nohy "dělej starouši, padáme" syknu a co nejrychleji se snažím i s ním dostat zpět, také s malým štítem pohybujícím se s námi na našich zádech.

Základna mezi dimenzemi
Dragon, Mila, Elorea, Angel, Zodiac, Caligo a Scarlett

Dragon, kterému najednou žilami začala proudit nová energie udržel most a rozběhl se společně s Milou po mostu na druhou stranu. Elorea je následovala nedlouho na to, samozřejmě pronásledovatelé na sebe nenechávali dlouho čekat. Dunění po mostu se rozhléhalo všude kolem. Elorea slyšela, jak kromě dunění za ní je ještě slyšet rytmické vžžžžžum vžžžžžuuum vžžžžžuuuuum. Nahánělo to doslova husí kůži. A pak konečně Mila a Dragon vypadli na základně. Dragon se hned za branou složil do kolen, jako hadrová panenka a most se začal hroutit.
"Most ztrácí stabilitu! Neudržím ho!"
Varovala Dorma. Eloeře se začal most doslova rozpadat pod nohama a bylo to krasně nepříjemné.
"Rhááááárhhhh!"
Uslyšela ještě za sebou, když dobíhala poslední metry. Pevný most jí zmizel pod nohama a ona začala padat, ale pak jí do zad narazila tvrdá rána kladivem, které jí doslova vystřelilo z portálu ven a ona přistála o zeď na druhé straně místnosti. Pak se portál zavřel a po útočnících ani jejich vybavení, nebylo ani vidu ani slechu.
"Navazuji spojení s Angerovou skupinou."
Ozvala se Dorma a opět se začal most nabíjet. Zdálo se vám všem, že jeho aktivace probíhá až žalostně pomalu. A zprávy, které chodily od Angera byly stále více a více znepokojivé.
"Bohužel rychleji to nejde."
Odvětila Dorma ke Calligovi. Jakmile přišla poslední zpráva od Angera nastála chvíle ticha.
"Rozumím provedu Angere."
Odsouhlasila a pak o pár okamžiků později se opět most otevřel a spojení bylo navázáno. Otázkou je jestli je ještě koho zachraňovat.....

Skupina 1 - Trable v New Yorku
Cold, Mr. Anger a okrajově Neon

Situace se vám stále více vyhrocovala. Nepřítel vás dál tlačil a svíral ve své nehynoucí síle. I přes nevýhodnou situaci ze sebe dokázal Anger dostat to nejlepší. Podařilo se mu něco, co už dlouhé roky ne. Zvedl nad hlavu nakonec celý autobus a hodil jej na nepřátele s vypětím všech sil. Autobus dopadl s rachotem na skupinu zlatodržek a převálcoval je. Ale další nepřátele byli všude kolem. Anger mohl vidět, jak ohnivý zlaťák vyletěl vysoko nad něj a namířil na něj své dlaně ze kterých začala tryskat záplava ohně. Bylo by ho to usmažilo, ale v posledním okamžiku se objevil před Angerem Cold, který vytvořil velký ledový štít, který zatím držel oheň na uzdě. I on těžce oddechoval, byl celý popálený a na pokraji sil.
"Angere......uh uh....vypadněte hned! Tohle nemůžeme zvládnout zdržím je, jak to půjde....most se už otevírá hele....já jen....už nemám .....sílu...."
Vydechl Cold a klesl na jedno koleno. Bylo mu jasné, že Anger bude i přes svůj stav protestovat a věděl, že někdo z nich to už na základnu nezvládne. Rychle zvážil všechny možnosti, zatímco se jeho ledový štít postupně rozpouštěl a další nepřátelé pomalu přicházeli blíž a blíž.
"Omlouvám se."
Odtušil Cold a z druhé ruky vypustil proud ledu, který pokryl zem pod Angerem a doslova jej odfoukl až k otevírajícímu se mostu. Pak začaly ohnivé střely procházet skrz jeho štít. Cold se vrávoravě postavil.
"Bastardí!"
Zařval a rozpřáhl ruce od sebe. Vlny chladu se rozprostřely všude kolem něj a začaly mrazit vše okolo včetně nepřátel, alespoň na okamžik. Pak mu prošel lýtkem z neznámé pozice šíp a donutil jej zaklít a opět klesnout.
"Yrgrrrrch."
Zavrčel Cold mezitím se most otevřel naplno a ohnivák proletěl skrz led, jako nůž máslem a srazil svého ledového soupeře k zemi chytl jej za kombinézu a začal stoupat a grilovat jej. Coldovi se podařilo ještě s ním havarovat mezi ostatní zlatodžky. Pak zmizel Angerovi z dohledu. Ale i tak získal pro svého zbylého společníka dostatek času, aby mu dal naději na útěk. Zlatodržky mezitím přistupovaly blíž a blíž do minuty ani ne budou i u Angera.

Nervózně přecházím a čekám na otevření Mostu. Trvá to tak zoufale pomalu, že sežeru pár dalších tyčinek, ale nemají už takový účinek, jaký jsem čekal - něco je jinak a není to už jen energie kterou mi dodají zpět kiloJouly, to co mi schází. Pak se rozezní základnou Angerův hlas doprovázený bitevní vřavou. "Dormo propoj můj komunikátor s jeho oblekem, ať mě slyší!" vyhrknu, i když to už pravděpodobně tak je. Spojení musí procházet dílčím Mostem. Sám si pak komunikátor aktivuji a naštvaným hlasem řeknu "Starouši tak to mě vůbec neser! Ani na vteřinu nepřemejšlej, že tam zaklepeš bačkorama ty parchante, na to máš eště čas. Dostal jsi nás všechny sem, tak teď to prostě kurva nevzdáš, nad tím ani neuvažuj! Jsme na cestě pro Vás, přece mi neuděláš tu radost že tě potáhnu na zádech že ne? Ale udělám to, když bude třeba, tak se zkuste najít bezpečný místo a vydržte! Voba dva!!" zavrčím a postavím se před horizont události, jehož otevření už by snad nemělo trvat tak dlouho. "Dělej Dormo, snaž se, jdu tam pro ně" oznámím naší AI a otočím se na ostatní za sebe "se mnou jen ten kdo se cejtí na cestu tam i zpátky..." oznámím stručně a každá vteřina je jako hodina. A každou z nich čekám, že se Most místo otevření zavře, protože už nebude na koho navázat.