Skupina 2 - Rozbouřená Californie
Elorea, Dragon a Mila

No, to si jako dělá prdel. Pomyslím si, když se dostanu na zem, zvedám se a dívám se za sebe na spoušť, kterou způsobil blesk. Běžela jsem k autu, tak jak jsem měla v plánu, jenže i z té strany už si kráčeli další kapucíni. Mě poser, co teď? Rozhlédla jsem se a hledala něco co bych mohla použít jako zbraň. Naštěstí se po stavbě povaluje dost potencionálních vražedných předmětů. Chvíli jsem se zastavila, abych našla ten nejvhodnější. V tu chvíli se zablesklo, původně jsem si myslela, že další blesk. Nakrčila jsem obočí, když jsem uviděla nějakej portál nebo co to? Nebyl čas čekat co z něj na mě vyskočí, takže jsem popadla nějakou pozinkovanou trubku, který mi pěkně padla do ruky, byla dlouhá tak půl metru a rozhodla se, že auto bude asi jediná cesta odsud. Portál zmizel a místo něj tam stála nějaká ženská s kladivem a chlápek v obleku. Dobrý bylo, že se okamžitě nějaká část kapucínů, oddělila a šla po nich. Byla jsem si jistá, že je neznám, takže je mi u prdele co s nima bude, ale mohli by mi poskytnout dost času na to, abych se dostala k autu.

Takže jo, teď musím být rychlá, než mě skřípnou a uzavřou kolem mě kruh. Takže doběhnu k tomu prvnímu, vezmu ho tyčí do hlavy, což ho hodí na zem. Přeskočit otočít, couvat k autu a máchat kolem sebe trubkou. Budu doufát, že nebudou posílat blesky do svých řad a že tuhle schopnost nejde použít na blízko. A to má být co. Do hajzlu. Tak, jestli si umí tvořit zbraně, tak změna taktiky. Zajít na kus řeči a i s nima se dostat k autu. O dva pasažéry víc, popřípadě o dva, který můžu použít jako štít. Jo, to už by mi značně zvýšilo šance. Při nejhorším je tady nechám a ujedu. 

Mile se usměji a kolem mě jakoby se vznášela příjemná vábivá vůně. "Ahoj. Támhle mám auto, chcete svézt?" Snažím se dostat k nim a tyčí si udržuju vzdálenost mezi mnou a těma kapucínama. "Všichni se zářícíma xichtama nejsou zvaní. Nebo, co kdybyste si mezi sebou zabojovali o místo?" Svůdně na ně mrknu. Ale myslím, že spíš než o mě stojí o mou mrtvolu.

Skupina 1 - Problémy v New Yorku
Mr. Anger a Cold, okrajově Neon

Oba jste proběhli Bílým Mostem a vyplivlo vás to uprostřed noci v ulících New Yorku. Na to, jak většinou bývá tohle město proslaveno tím, že v noci žije stejně, jako ve dne, tak dnes zde bylo relativně ticho a tma. Vypadalo to, jako by si každý řekl, že půjde spát. Jen chabé lampy osvětlovaly ulici, na které vás to vyhodilo. Bílý Most se krátce na to za vámi zavřel a vy jste zde zůstali uvěznění, přesně dle plánu.
Když jste se rozhlédli spatřili jste, jak se postavy v temných hábitech postupně dostávají do jedněch vchodových dveří a mizí v nich někam do útrob budovy a ještě dost jich bylo venku. Patrně máte místo vašeho cíle, nicméně, nezůstali jste nepovšimnutí. Vaším směrem se rozešlo klidnou až příliš klidnou chůzí několik zlatodržek. Zatím jich bylo jen pět a všichni jako jeden muž kráčeli v řadě směrem k vám a zahrazovali celou ulici a tedy i cestu k vašemu cíli.
Ještě jste ani pořádně nevykročili, nebo se nerozhodli, jak přesně postupovat, když tu od jednoho z nich vaším směrem vylétla ohnivá koule, kterou prostě hodil ze svých zlatých spárů. A další dva z přicházejících vypadali, jako by se najednou začali slévat dohromady a tvořit jednu mnohem větší mohutnější konstrukci s mnohem ohyzdnější zlatou maskou a o dost nepříjemnějšími zlatými spáry. Hábit byl postavě najednou o dost menší, než by bylo záhodno, ale zdálo se, že to vůbec nevadilo. Mohutnost a náhlá změna tíhy chůze nebyla vůbec povzbudivá.

Skupina 2 - Rozbouřená Californie
Elorea, Dragon a Mila

Mila se rozhodla těm podivným zakuklencům uniknout a vzala to rychle a obratně přes lešení. Jak se zdálo její pronásledovatele si nedělali žádný velký problém z toho jí nějak rychle pronásledovat. Šli za ní v klidu a pohodě, takže se jí podařilo docela rychle dostat se dolů z lešení.
"Bzzkřáááánkkkk!"
Rozhlehlo se okolím, když Mila málem skočila šipku do trávníku, protože za ní do lešení doslova uhodil blesk. Když se dala opět do pohybu, aby se dostala k autu a mohla vypadnout spatřila další nemilou věc a tou byly další zlaté masky, které se přibližovaly právě ze směru, kterým běžela tedy od jejího auta. A pak další ze stran....byli snad všude, jen od oka jich už teď dole napočítala cca patnáct.
V okamžiku jejího zamyšlení se objevil záblesk a otevřelo se něco, co vypadalo, jako portál z pohádky ze kterého vyběhly dvě postavy, hned na to se tato divná cesta zavřela a zmizela.
Samozřejmě nově příchozí Elorea a Dragon získali pozornost části svých zlatých obdivovatelů. Podstatná část šla stále po Mile a přibližovala se k ní. Zatímco čtyři zamířili směrem k nově příchozím. Mohli jste si všimnout, že jednom z příchozích se protáhl jeden ze zlatých spárů do dlouhé štíhlé čepele, kterou si párkrát máchl ve vzduchu.

Skupina 3 - Potemnělý Londýn
Caligo, Zodiac, Scarlett a Angel

Angela běžela zahradou rychle, jako vítr, tak jak jen mohla. Vzduch jí proudil okolo uší a v hlavě bubnovala babiččina slova a pak taky výjev těch zlatých masek. Vše se událo tak rychle. Věděla jen jediné, musí pryč, někam do bezpečí ale kam? První možností, jak se odsud dostat, která jí napadla byla stáj a její kůň.
Běžela tam, jako o závod. Zadýchaně už viděla stáj před sebou. Pocit úlevy, že se dostane pryč byl skoro hmatatelný, ale pak z útrob stáje vyšel jeden se zlatou maskou.....druhý.....třetí....a další....a další.....linuli se odtamtud, jako by tam všichni čekali jen na ní. A všechny ty postavy se vydaly její směrem a když se ohlédla za sebe, viděla další, kteří se jí klidnou chůzí blížili do zad a pak přišel záblesk, oslnivý a nepříjemný. O okamžik později pominul a nedaleko stájí stáli tři postavy, dva muži a jedna žena. Maskovaní na nic nečekali a část z nich se zaměřila na nově příchozí. Scarlett, Caligo i Zodiac mohli vidět, jak jeden ze zlatých po nich ze svého zlatého spáru doslova vystřelil ledový rampouch ostrý, jako jehla, rychlostí vůbec ne moc příjemnou a od dalšího z jiného směru vylétl zlatý disk, který obepisoval velkým obloukem vše okolo a mířil, jednak na vás tři a jednat se stáčel i směrem k Angel, na koncích jsme mohli matně zahlédnout hroty, takže opravdu doslova sekal a rozřezával do čeho narazil.

Tajná základna mezi dimenzemi - Ostrý trénink
Mr. Anger -> Elorea, Scarlett, Cold, Zodiac, Dragon a Caligo

"Ne tři mosty to rozhodně neudrží."
Zavrtěl jsem hlavou a zaskřípal naštvaně zuby. Tohle byla situace, která neměla nastat, se kterou se nepočítalo.
"Nastavuji........Bílý Most nahozen z 48%."
Oznamovala Dorma informace. Než jsem stihl vše nějak pořádně promyslet už se ozval Caligo se svou sekvencí plánu. Ujal se slova a hlavní organizace, co se týče plánu našeho postupu, rozdělení a útoku. Ač jsem si to přiznával nerad myslelo mu to rychle a správným směrem. Vyslechl jsem ho a chvíli mlčky zvažoval vše, co řekl a naše možnosti.
Nakonec jsem zabodl pohled do Caliga, zprvu se zdál tvrdý a nepřátelský, ale nakonec přešel v tak nějak dobrácký.
"Bílý Most na 81%."
Zahlásila Dorma a já se pomalu nadechl a mírně kývl.
"Je to dobrej plán, asi nejlepší, jaký si můžem takhle narychlo dovolit. Fajn....uvidíme se až bude po všem. Colde vyrážíme, jako první vlna náš cíl je New York......Elorea a Dragon mají Californií a na Caligovi, Scarlett a Zodiacovi zůstává Londýn. Hodně štěstí všem. Kdo obsadí první vytáčení linky domů ztíží to ostatním, ale dostane se domů nejdříve."
Oznámím ještě a vydám se k pomezí Bílého Mostu.
"No a jde se na to.....v noci..."
Zabručím pro sebe a pak už jde vše v rychlém sledu. Po chvíli naběhne Bílý Most a já vbíhám ať již s nebo bez svého společníka na druhou stranu......
O pár minut později naběhne druhý most, který pošle druhou skupinu do Californie a pak třetí pro zbytek, kteří jdou do Londýna.....Dorma to zvládla v rekordním čase, určitě to však bude horší zpátky.

Pojedeme na výlet pojedeme na výlet!

Diskuze se docela hezky rozproudila Caligo je dle všeho úplně hotovej z nového obleku a chce o něm hned vědět snad úplně vše. Mě se ten oblek líbí, ale zase na druhou stranu až tak brutální nadšení nemám zapotřebí na to se toho dneska událo až příliš.
Vidina toho, že půjdeme ještě dneska testovat, co obleky snesou se mi moc nelíbí a chci záhy svou námitku přednést když tu se ozve hlas Dormy, který veškeré mé námitky zarazí ještě dřív, než je mohu vůbec říct nahlas.
"Do háje.....to jako vážně?! An....angere počkejte!"
Křikl jsem ve chvíli, kdy už byl náš nejmenovaný vůdce někde v trapu.
"Asi nemáme na výběr co?"
Koukl jsem na zbytek v místnosti a pak se rozběhl za ostatními zpátky k Bílému mostu, když jsem doběhl na místo Caligo zrovna rozdával svá moudra a plán k nadcházející akci. Vypadalo to, že si nějak přebral roli vůdce. Proč kdo ví. Nicméně jak se zdá většina naší nesourodé skupiny s jeho argumenty souhlasí. Asi v tom taky nevidím problém, otázkou je co na to Anger. Očima sklouznu k nabíhajícímu Bílému Mostu.
"Obávám se Dragone, že s druhou linkou počítat nemůžeme...."
Nechám tu nepříjemnou větu vyznít do prázdna a pak se postavím po bok Scarlett a Caligovi.
"Takže já jdu do akce s Diablem a Chlápkem co prdí mlhu? Hustý!"
Zazubím se. Mé zuby se už mezitím stihly zostřit, do pěkných jehliček.
"Fajn lidi, tak za chvíli se uvidíme, kdo se vrátí první chystá zbytku kafe, čaj a sušenky."
Povytáhl jsem obočí povzbudivě a připravil se na "startovní čáru".

Prý budu zachraňovat?

Ujištění, že můj oblek nezamrzne i při velmi velkém mrazu se mi líbí. Přeci jenom ve chvíli, kdy se opravdu rozmrazím, tak by to nemuselo být nejpříjemnější. Být zmražený v nějakém blbém brnění bych opravdu nechtěl. Trošku začnu přemýšlet o svém novém kostýmu a tak trošičku vypustím tu konverzaci kolo kolem. Moc jsem toho nevymyslel, než se ozvala naše virtuální společnice, tak jsem vlastně došel jenom k tomu, že ten můj budoucí oblek bude bílý.

Tři další jako jsme my? No Jamie, kdyby jsi držel hubu, tak by se tohle třeba vůbec nestalo.

Vztekám se sám na sebe, když běžím za Angerem a zbytkem skupiny, tedy bez dam, protože ty se oblékají do našich nových úborů. Já se do popředí nikdy nedral, takže ve chvíli, kdy se rozdělují úkoly jenom tak stojím opodál a čekám, co bude. Mezitím si hraju s rozhraním obleku, takže nemám sice superhrdinský oblek, ale svoje normální oblečení. Jenom mám k tomu kabát s kapucí, která by mě měla zamaskovat, když to bude potřeba. Podívám se na Angera, který musí být zcela jistě nadšený, že by měl jít se mnou, ale je otázka, jak moc si nechá poroučet. Mě je to vlastně fuk. Řekněte mi kam mám jít a tam půjdu. Moje ruce začínají dostávat zase modrou barvu mrazu. Rád jsem připravený na cokoliv. Stejně jestli to chápu dobře, tak může Dorma udělat jenom jeden most na jedno místo. Takže buď půjdeme postupně, což snižuje šanci toho posledního a nebo nás tam vyplivne a pak bude sbírat, což může zabít nás všechny. No nechám se překvapit.

Tak jdeme na to. Začíná mi tu být trochu teplo.

Já jsem vlastně nebyl vůbec zapálený do boje, ale dnešek už mě začínal poměrně hodně štvát a chtěl jsem si na někom zchladit žáhu. Doslova a do písmene.

Výlet na Midgard

Mlčky jsem pozorovala situaci tady a snažila se nevybuchnout. Nesmím! Nesmím! Musím se udržet!
„ Nikdo tu depresi nepropadá!“
Zařvala jsem na Angera rozčíleně. Ne. Deprese ne. Jenom nehorázná zuřivost se mi proběhla očima. Zatím jsem se dokázala držet. Dokázala, ale ještě chvíli.
Ještě chvíli… dej mi jedinou záminku… kdokoliv z vás… cokoliv…
Já musím mít fakt strašně pevný zuby. Tím jak jsem je držela scvaknuté, kdyby nebyly v pohodě, asi bych už o ně teď přišla. Stejně tak jako o nehty zaryté v dlaních.
„ Nikdo neřekl nahnat tam Vás hned!“
Obořila jsem se na ty, kdo snažili překroutit má slova. Alespoň, že Anger to pochopit. Není to až takový idiot.
„ Zajatci nemůžou být tady, ale kdo řekl, že je nemůžeme zatáhnout jinam. I na zemi jsou místa, kam by…“
Nadechla jsem se. Určitě musí být možnost, kde to zkoumat, když už je tak důležité, abychom měli informace o nich. Ačkoliv zrovna já se s nima nikdy nebudu štvát. Jenže v tu chvíli se ozvala Dorma.
Zadívala jsem se na Angera. Nemusel mi říkat dvakrát, že jde o něčí život.
Snad… snad je to někdo z tábora… kéž by… Kéž by to byl Darios… nebo Jolka. Erbi…Kdokoliv…
Když se ozval Caligo, nakrčila jsem nos. Sice říkal rozumný věci, ale do teď do mě šil jako švec do bot. Hlavně, že všechno co jsem řekla, je totální kravina. Fajn. Fajn!
Zatnula jsem zuby a vyrazila jsem s oblekem v ruce za Angerem, cestou jsem se oblékala. Stejně tu rozhoduje Anger. A já dokážu přijmout dobrý plán, i když to řekne idiot…
Zadívala jsem se na Dragona. Po tom všem, co dneska dělal, bude vyčerpaný...
„ Ať tam bude, co tam bude, Dragone, drž se v zadu. Musíš ušetřit všechno, co ti zbývá, abys nám zachránil zadek, když by se to pokazilo.“
Pozorovala jsem ho. Pohled v očích se mi moc nezměnil, přesto vystupování ano. Ovšem za chvíli zmizí i poslední známky té bolesti tam uvnitř. Vždycky dokážu všechno nakonec uzavřít. Horší je, když povolí i poslední zámky.

Tři cíle, tři Mosty

Anger, Cold, Elorea, Dragon, Zodiac a Scarlett

Prohlížím si oblek a zkoumám všechny jeho funkce. Dostala se mi do pracek velmi zajímavá hračka a já z toho hodlám vytěžit maximum. Na Angera se kysele ušklíbnu, když mi celkem předvídatelně zamítne jeho ponechání, ale kdo by se mu divil. Chudák stará ani nám nestačí odpovědět na všechny dotazy, když Dorma nahlásí tři dodatečné cíle. "Kurva drát!" podívám se mimoděk ke stropu a vyběhnu hned za Angerem, ale hned za sebou slyším běh celé skupiny.

V místnosti s Mostem to zašloufuju a rozhlénu se. "Tři mosty souběžně asi neudřží žejo? Budem to vypínat a zapínat" prohlédnu si prostor brány a v hlavě mi to hned začně šrotovat. "Tak to otestujem hned a na plný koule ... Dormo zapni všem v oblecích všechny monitorovací a analyzační funkce. Musíme vyždímat maximum dat z každého střetu jak o zlatodržkách a jejich bojovým stylu, tak i reakce na naše útoky proti nim a i reakce obleku na nás samotné. Jdeme jen na skok, takže není třeba dělat si hlavu s napájením a kapacitou, zapni jim úplně všechno, každej měřící a hodnotící podprogram co může sebrat nějaký údaj. Jen nastav prioritně obranné funkce a pojistku proti přetížení na 90% maximálního výkonu" spíše nařídím než bych se nějak prosil. Možná se to zdá dost divné a drzé na kluka, co je tu jen pár minut, ale nikdy jsem moc nenadělal ze situací, kdy prostě bylo třeba něco udělat a já věděl co.

Pak se otočím na Angera. "Fajn starouši, potřebujem to rozdělit vyrovnaně a diverzifikovat schopnosti. Ty seš tady eso a máš nejvíc zkušeností, ale ať se ti to líbí nebo ne, máš toho dneska v nohách dost. Vem si Colda ... jestli umí nějakou frost magic, může ti dost dobře krejt prdel od horizontu událostí" pohodím hlavu ke zmíněné osobě a pak ukážu na asgarďanku. "Elorea je víc než schopná postarat se o ty parchanty" ... ted jedeme na vostro, na fórky a zábavné rýpaní si najdu čas jindy, tím sem si jistej ... "ale když jí dáš navíc Dragona, máš dynamický duo - jeden na blízko a druhej na dálku. Navíc s jeho prstenem je může vysekat z průseru když půjde fakt do tuhýho. Oba maj navíc hádám slušný zkušenosti s portálama a průchodama. Budou silná dvojka a můžou se dobře doplňovat" kývnu celkem rozhodně, jako bych mu spíš oznamoval co má udělat, protože jsem o tom přesvědčenej. "Mě dej Vlkouše a Tyrael .... cejtíš se na to?" zarazím se u posledního člena party a ohlídnu se na Scarlett, která se zatím projevovala velmi upejpavě. Vidím ale, že je ustrojená jako všichni ostatní a tak se na ni povzbudivě usměju a otočím se zpět k Angerovi "... a my půjdeme pro třetí cíl" kývnu. V hlavě mi tenhle plán na sestavení skupiny zapadal a tak jsem ho naservíroval Angerovi jako hotovou věc a až teď, když jsem myšlenku předal na mě teprve tak něja dolehne, že vlastně on by měl tohle všechno řídit a on by měl vydávat tyhle rozkazy. "Takže ... šéfe?..." podívám se na něj a připravím se na průchod mostem.

Ať to nakonec dopadne jakkoliv, přitočím se ke Scarlett a tlumeně prohlásím "nedělej si hlavu s tím, že nemáš vlastní outfit, klidně to brnění nech průsvitný a ať ti zneviditelní i hadry a jdi nahá, Nejeden tady to jistě ocení a budeš skutečně originální do budoucna" mrknu na ni rošťácky a přichystám se na akci.

Lov na křídla

Od té doby, co cvičíme na vystoupení v divadle, se mi škola dost prodloužila. Zase. Jako každý rok před pololetím a stejně tak i koncem roku. Divadlo i zpěv si občas vyžádali celodenní přítomnost buď přímo ve škole, nebo na divadelních prknech. I když tam jsme byli víceméně až těsně před závěrečnými zkouškami na představení. Teď jsme byli hlavně ve škole.
Sotva jsem dorazila domů, už abych se chystala na večeři s babičkou. Večer byla jediná klidná denní doba, kdy jsem mohla s babičkou pohovořit, protože oběd jsem trávila ve škole a snídani jsem do sebe vždycky házela, jak nejrychleji to šlo, i když mi babi často připomínala, ať to nedělám, že je to nejdůležitější jídlo dne. Ale dneska jsem měla v plánu spěchat i s večeří, abych aspoň na chvíli ještě stihla provětrat Azura.
Ještě než jsem došla domů, stavila jsem se ve stájích a požádala Patricka, našeho stájníka, aby mi Azura přichystal, že se pro něj po večeři stavím aspoň na krátkou vyjížďku.
„ Dneska jsem byla skoro celý den ve školním divadle… trénovalo se na představení už nemáme moc času a paní Marksová nám začíná šlapat po krku…“
Odpověděla jsem babičce hned. Já vím, že ráda ticho u večeře, ale já večer chci jít do stájí… aspoň na chvíli.
„ Po večeři ještě půjdu za Azurem… dneska jsem s ním chtěla jet odpoledne ven, ale zdržela jsem se při zkouškách…“
Povzdechla jsem si. Toliko k mému zamračenému výrazu…
Spolkla jsem pár lžic polévky a podívala jsem se na babičku, když zničehonic odložila lžící a vstala od stolu.
„ Ře-řekla jsem něco…….?“
Babi mě překvapila, takové chování jsem od ní ještě neviděla. Rozešla se ke mně a mluvila o tom, abych odešla. Překvapeně jsem ji sledovala a než jsem stihla odložit lžíci i já, zavrzali dveře. Zvedla jsem se na nohy, neměl sem nikdo chodit a ještě bez zaklepání nebo našeho zavolání. Večeře měla být naprosto soukromá…. Jako vždy…
„ Kdo…“
Jak… jak ví, co se ve mně skrývá?! Co vlastně… ví….
Ve dveřích se objevila postava se zlatou maskou a mě najednou polil chlad.
Kdo je to?!
Podívala jsem se na babičku, která mi najednou přikázala, ať uteču.
„ Babi…“
Chtěla jsem ji tak moc zastavit, když se rozešla k nim. Ale ten pohled, co mi naposled věnovala. Zbledla jsem ještě víc a ucouvla jsem. Po tváři se mi rozkutálela slza, nechtěla jsem poslechnout, nechtěla jsem tu babičku nechat, ale v tom jak to řekla, byla jasná zpráva… Buď to zvládne aspoň jedna, nebo žádná. Otočila jsme se a rozběhla jsem se pryč.
Jenže co teď? Co teď? Kam mám jít…
Jen krátce jsem se ohlédla přes rameno, když jsem dorazila na konec chodby, ve dveřích, odkud jsem vyběhla, jsem zahlédla zlatou masku. Nečekala jsem na nic. Na nic ačkoliv mé srdce mi křičelo bolestí.
Zůstala tam, aby je zdržela. Co s ní teď jen bude?
Vyběhla jsem zadním vchodem na zahradu.
„ Co teď… co teď…. Mysli… mysli…“
Vyhrkla jsme poplašeně a rozhlédla jsem se.
Nemám ani klíče od auta… a…. Azure… Má být připravený na projížďku. Jestli už to stihli, možná už bude uvázaný před stájí.
Rozběhla jsem se rovnou tam.
Jestli začal hned, jak jsem řekla, že chci jet ven, tak už jsou hotový a Azure je venku…

Zlatá Californie

V Californii se mi líbilo, teplo, slunečno, pláže. Dobře placená a zajímavá práce, dobrá parta a studený pivo. Jo, tohle byly vážně fajn časy. Nemusím vám říkat, že minibar většinou vychlastám, přeci jen když už to někdo platí. Večer jsme vyrazili s partou do centra, chlapi se oddávali svým zálibám a já jsem je do strip klubu ráda doprovázela. Měli tady studený pivo a vlhký holky, dávala jsem teda většinou přednost chlapům, ale tak nebránila jsem se ani grupáči. 

Ale dost bylo zábavy, zpátky k práci. Dodělávali jsme balkón, chtěla jsem ještě zkontrolovat, jestli je dobře udělaná hydroizolace, přeci jen hydroizolace je u balkónu základ, jak vojebete ji, začnou se vodchlipovat kachličky, opadávat omítka a vy pak musíte všechno pěkně rozkopat a udělat znovu, děkuju pěkně. Zakládala jsem si na tom, že jsme s touhle partou vždycky odvedli prvotřídní práci a řekla bych, že díky tomu jsme dostali tuhle zakázku. Víc takovejch a nebudu vědět za co utrácet, i když ani tak nemám pořádně čas, abych všechny prachy utratila a to teď mluvím o těch legálně vydělanejch a né těch co ještě z nudy vytáhnu z cizích lidí. Prostě jen tak, třeba protože se na mě šklebí, tak mi musí přece zaplatit, že mi chtějí kurvit den. Takže kontrola hydroizolace, vzala jsem hadici s vodou a zkusila balkón pokropit a kontrolovala, že nikde nezůstanou louže a voda odtíká, kudy je to žádoucí. Spokojeně jsem se usmála, smotala hadici a hodila jí dolů z balkónu, tím skončil dnešní úklid, až budu dole, tak akorát musím radši zastavit přívod, kdyby ta hadice praskla, tak by to nebylo zrovna super. Zítra doděláme zábradlí a nějaký detaily a vrhneme se zase na vnitřky.

Opřela jsem se o vyzděný sloupek a užívala si západ slunce, placenej západ slunce. Ovšem ten úsměv mi nevydržel dlouho. Nakrčila jsem obočí a rozhlédla se kolem. Trhla jsem sebou, když jsem uviděla to sluníčko, rychle jsem je počítala a bylo jich sakra moc, na to abych je umlátila ráčnou. A nic lepšího jsem po ruce neměla. "Hoří ti xicht, škoda, že jsem tu hadici hodila dolů." Zkouším si získat čas, ale jak se zdá není jim moc do řeči, rozhlížím se, jak bych odsud mohla zdrnout Ok, mysli! Lešení, když se dostanu přes to lešení, támhle k tomu žebříku, dřív než oni, tak po něm sjedu, podkopnu ho, aby ti co jsou nahoře za mnou nemohli, na skákání je to moc vysoko, to by si zlomili hnáty. A pak už jen kousek k autu. Ohmatala jsem kapsu šortek, abych se ujistila, že je tam ta známa boule, kterou dělali v kapse klíče od auta. Byla tam. 

Jako stavař jsem byla zvyklá, lozit po lešení a každopádně jsem na to měla i lepší botky než ty jejich pičutky. Třeba budu mít štěstí a uklouznou na té mokré dlažbě, přeci jen o tom neví a když se rozběhnou. Všechno to trvalo zlomek sekundy. Jo, ten hlas byla poslední špetka, která mi zvýšila adrenalin na maximum. Ozvalo se utíkej a já se odrazila zády od sloupku a přeběhla po tretně na lešení, kopla jsem do tretny, aby po ní za mnou nemohli a zdrhala dál, nějak jsem nevnímala, že lešení nad tím rychlým pohybem vrže a hýká, to bylo normální, ale co normální nebylo byli ti týpci, když jsem se dostala k žebříku, což byla jediná přístupová cesta na lešení a z lešení dolů, nenamáhala jsem se to brát po stupíncích, prostě jsem ten žebřík sjela a byla vděcná za to, že mám ještě na rukách rukavice, jako elegantní to moc nebylo, ale účel to splnilo skvěle, teď už stačilo jen doběhnout k autu, odemknout a nastartovat. To dáš. To dáš!