Seznamování

“Jo, no, díky němu. Odkázal mi ho Strange předtím, než zmizel a já se ze svého výletu vrátil do prázdného Sancta. Vzhledem k tomu jak je to tam obrovský nic moc. Snad ukážu ještě něco, co bude stát za to.” Chvíli přemýšlím, jak bych Eloree oplatil to zatloukání do země, ale Caligo to obstaral víc jak dobře a při její řeči je na ní vidět, že toho zažila až dost, tak jsem se rozhodl do toho pro teď moc nerejpat. Přitom se dívám na Caliga, kterej se mezi svou řečí žvejká nějakou podivnou hmotu. Prej mikrovlnný ruce. Usměju se a pod stolem si navléknu dvojprsten.

“Počkej, jestli to chutná asi tak jak to vypadá tak já něco zkusim.”
Sestavím jednoduché kouzlo, a kolem rukou a kolem pytlíku se ukáží červenozlaté linky, které se formují do znaků. Sice se trochu zpotím, ale pytlík v Caligových rukou začne být horký a obsah na chvilku začne bublat. Pak si přitahnu druhý celý pytlík, který po cestě začal poskakovat, rozbalím ho a dám se do jídla. Žaludek poděkuje.

“Díky hele, takhle to snad bude chutnat líp než přemražené. A jen pro pořádek, mikrovlnný ruce nemám.”

Pomalu koušu a přbírám si informace od ostatních. Při zmínce o Diablu mi obočí vyjede asi až na zátylek. “To je hustý. Máš i ten krutej meč?” Těkám očima ze Scarlet na ostatní a pak se zastavím na Caligovi. “Hele, nějaká šance, že bychom tady Diablo rozjeli? Víš jak, jako trénink kooperace. Že bys tady někde sestavil pár laptopů.” Můj úsměv ztuhne když najdu Angera a Eloreu. *Jo, jasně, tady se asi pařit nebude…* A jelikož jsme si kolečko už udělali, navážu na Scarletinu poslední nadhozenou otázku.

“No, já bych to asi chápal tak, že tady Anger společně s Dormou budou mít největší starost nás nějak.. vycepovat. Jelikož tady podle Elorey, dcery Thora, obvykle oslovovanou jménem jsme žabaři, co neudělali nikdy nic a ona jediná má dostatečnou kvalifikaci z tábora polobohů nás vést. Takže nám bude dělat učitelku, když jsme u té školky?”
Neodpustil jsem si rýpnutí,protože koho by tohle nenasralo že jo?
“Hele Leo v pohodě, myslim že tady nebude jen jeden háček ale čelá řádka, nebo spíš… prales zlatoxichtů?”

Do zasedačky

Rozhlížím se po ostatních, jak jsou na tom, když si Caligo vezme svoje věci. Hodil po mě podivný výraz, jakoby snad měl k snídani moc ovesných vloček. Udiveně se zarazím, ale to je tak vše, co ještě stihnu, protože Anger nás už žene ven z místnosti kamsi do bludiště chodeb.

To je teda suchar, povzdechnu si a vyrazím rychle spolu s ostatními za Angerem. Snažím se s ostatními držet krok, aby se mi neztratili. Ještě si u toho zkusím zapamatovat, kolikrát kam jsme zabočili. Pak dojdeme do místnosti, kde je stůl a židle. Usadím se na jednu ze židlí a poslouchám, o čem se ostatní baví. Na otázku pyromancie jen zavrtím hlavou.

„Mně zlaťouši nikoho nevzali. Potkala jsem je na ulici v Londýně, když si pro mě přišli. Naháněli mě ulicemi. Objevil se tam ale Anger a vzal mě sem. Myslím si, že mi tím zachránil život,“ povím velmi stručně, co se stalo před tím, než jsem se ocitla tady na schůzce anonymních alkoholiků, kteří se zatím představili a prozradili něco ze svých schopností.

„Já teda nemám oheň, led, mlhá nebo chlupatá záda. Nejsem ani polobůh. Jen… mám křídla,“ zjednoduším na dvě slova popis toho, proč tu asi zřejmě jsem. „Teda ne žádné peří. Tady Caligo asi pařil počítačový hry, tak bude vědět něco o Tyraelovi z Diabla. Taková starší hra. Moje křídla jsou taky spíš takového astrálního vzhledu.“

„Takže k tomu výcviku … Anger je náš učitel a my jsme jeho … školka?,“ podívám se s otázkou a neutrálním výrazem po ostatních stejně tak jako na našeho hlavního skupinového terapeuta, co se posadil ve vzdálenější úzké části oválného stolu.

Ahoj, spolku!

Vzal jsem roha za Angrem a následoval jsem ho do zasedačky. Podle toho všeho co jsem zatím koukal by byl schopný ten kyslík opravdu začít snižovat a to jsem si vyzkoušet nechtěl. Našel jsem si místo a poslouchal představování ostatních. Zní to celkem pozoruhodně co všechno se tady slezlo za zajímavé lidi. Teda dá se jim říkat lidi? Sbírka divných individuí je možná přiléhavější, protože nic víc asi nejsme. Připadám si tak nějak zbytečně obyčejný. Nemám žádné božské zbraně, prsteny, nerozumím Starkovým vynálezům a nemám hořící ruce na popcorn.

Bohužel Caligo ohněm Ti neposloužím. Nefunguje to i tak, že to přejde mrazem?

Položím ruku na stůl a kdo si všimne tak trošku zmodrá a začne se od ní šířit zima. Tak nějak se stane, že pytlík, přimrzne ke stolu.

Jinak kroužku už méně anonymních alkoholiků já jsem Jamie, ale klidně mi říkejte Ledničko jak poznamenal tady pan hostitel nebo Colde, to už je na Vás. Narozdíl od Vás nemám prsteny, kopí nebo Starkovi vychytávečky. Jsem asi tak normální jak jenom můžu být s tím co umím. Zlatédržky mi buď unesli nebo zabili rodiče.

Musel jsem nasucho polknout, protože to pro mě nebylo stále lehké.

Já jsem utekl do hor, ale ty mrchy jsou výdržné možná jsem nějaké zahrabal pod hromady sněhu, ale to nemůžu říct jistě. Pak se otevřel tunel a přišel tady mistr Terminátor a řekl Pojď se mnou chceš-li žít. Tak jsem tady.

Ten konec je poměrně kysele řečený, ale co mám asi tak jako dělat. Však je to celé šílené a postavené na hlavu. Kdyby to byl sen a já bych se probral, tak bych byl mnohem radši.

Po zhltání posledních tyčinek je mi přecijen lépe, sice slabo, ale můžu alespoň chodit. Věnuji lehce koketní uculení a mrknutí Scarlett, která mi bagáž hlídala a vyslechnu si našeho vůdce. "No jasně starouši že půjdem s tebou, co kdybys třeba na té dlouhé cestě potřeboval poděpřít ne?" ušklíbnu se na Angera a hodím si tašku přes rameno a vydám se za ním. Když zaslechnu poznámku argarďanky, za chůze se točím a chvíli jdu pomalu pozpátku, abych mluvil na ni, ale pokračoval v pohybu. "Tahej si s sebou koho chceš, to je na tobě. Nevím jak tam u vás, ale u nás sólisti dostanou tak maximálně přes držku, dřív nebo pozdějc. I ten nejposlednější člen týmu většinou umí něco líp, než samotnej hlavní machr, ale právě proto se ty týmy formujou. Je na tobě, estli radši zemřeš heroickou smrtí a odsoudíš k ní i ostatní kvůli svýmu egu, nebo ho spolkneš a přiznáš si, že jako celek máme přece jen vo něco větší šanci přežít, když to dobře promyslíme. Já svůj tým měl a vím, že i ten co chodí pro pizzu a kafe je zachránce celý akce, když tři dny nespíte a nemůžete si dát ani pauzu ... tak si to přeber" ušklíbnu se a zase se plynule otočím a jdu za Angerem.

V zasedačce si všichni posedají a začnou se představovat. Ačkoliv bedlivě poslouchám, šmejdím po místnosti a prohledávám skříňky, až konečně najdu co jsem hledal - jídlo. Prostuduji návod k přípravě a kyselým povytáhnutím koutku komentuji fakt, že se ty pytlíky musí nějak ohřát, aby to nabylo kýžené formy. Balíčků si ale pár vezmu a otočím se k ostatním. "Nějaká šance, že tu někdo má pyrokinezi ... nebo mikrovlnkový ruce nebo tak něco?" zaklepu jedním pytlíkem ve zdvihnuté ruce a odeberu se k volné židli, kde je hodím na stůl (a případně jeden někomu, kdo by se snad přihlásil), sednu si a hodím si nohy na stůl. "Mno, mě říkejte Caligo a pravý jméno není podstatný. Důležitý pro vás je to, že tu budu asi jedinej, kdo si poradí s technikou Starkovy urovně a jeho vychytávkama. Mít já to zázemí co von a nenarodit se vo tolik let pozdějc, budem možná hlavní konkurenti. Jako Microsoft a Apple. A nebo by mě možná zaměstnal alespoň jako jednoho ze svejch sekčních šéfů nebo hlavního vývojáře, kdyby se nelekl mý reputace v podsvětí. Každopádně vo mě můžete smejšlet jako vo tom týpkovi, co bude řešit technický věci" otevřu si jakoby nezaujatě hovorem jeden pytlík a zkusmo koušu a přežvykuju obsah - koneckonců, živiny tam jsou furt, jen v blbý formě. "No a krom toho disponuju schopnostma formovat ze svý mlhy různé objekty a projektily a vrhat je silou vůle. Dokážu tím nadělat slušnou paseku, stačí se mrknout na zprávy z LA, kde jsem slušně posuchal bandu zlatodržek v jedný kavárně, než mi tady starouš nabídl jednosměrnou jízdenku pryč. Svou kůži totiž nedávám lacino ... to jen pro info, kdyby mě třeba někdo chtěl zatloukat do země nebo tak" mrknu na Eloreu.

Zasedačka

„ Já jsem na rozdíl od nich cvičený válečník a polobůh, myslíš si, že sebou budu tahat bandu nezkušených nováčků do bitvy bohů? To bych je rovnou mohla zatlouct do podlahy a ušetřila bych jim trápení.“
Pozorovala jsem Angera. Jasně, že chci jít co nejdříve na Asgard, ale ne s nimi. To je má starost, zjistit jestli to někdo přežil. Já to beru jasně. Nikdo z nich neprošel válečným výcvikem. Já musela, vedla jsem celý tábor…A teď jsou všichni pryč… a je to moje vina…
Zatla jsem podrážděně zuby, přesto se mé kladivo opět změnilo do své malinké nenápadné podoby a stejně tak i štít. Kladivo jsem opět připnula ke krku a štít strčila do kapsy, načež jsem sebrala Dědovo kopí a svou krosnu s dekou, ve které bylo kopí původně zabaleno. Vyrazila jsem mlčky za Angerem do zasedačky. Usadila jsem se u stolu, kopí položila na něj a krosnu opřela vedle sebe.
Když se mezi sebou začali představovat, zůstala jsem dost dlouho potichu. Jasně, že se snaží situaci odlehčit, ale já na tyhle řečičky nejsem. Ovšem aspoň sdělovali důležité informace. Zjevně jsme tady minimálně tři, kterým zlatodržky vyplenili školu, tábor, nebo cokoliv tak velkého osazenstva…
„ Jsem Elorea, dcera Thorova. Obvykle mě oslovují jménem.“
Na krátko jsem se odmlčím a popřemýšlím, jak to vlastně podat.
„ Dneska ráno mě vyhodili z tábora, že prý přitahuju moc nebezpečí. Když jsem byla na cestě asi dvě hodiny do nejbližšího města, sednout na jakýkoliv dopravní prostředek a vypařit se, co nejdál od tábora, aby je Loki kvůli mně už neotravoval, zaslechla jsem řev a známky boje. Jak to se mě neptejte, ale prostě to tak bylo… Co jsem stihla klidnou chůzí za dvě hodiny, jsem stihla za dvacet minut zpátky …Tábor totálně prázdný, bariéra, která ho chránila zrušená. Víc než polovina obyvatel tábora byla zkušená válečná mašinérie… Ten zbytek byl v drsném výcviku… Část obyvatel byli dospělí, dokonce tam s námi žil i bůh, který na vše dohlížel… Všichni jsou pryč...“
Zatla jsem zuby a odvrátila jsem se. Už už to vypadá, že přenechám slovo někomu dalšímu, když se vrátím pohledem ke kopí. Mám co dělat, abych udržela slzy v očích a nerozkutálely se mi po tvářích.
Zatraceně jsem velká válečnice, nemůžu tu brečet, jak malá holka!
Nadechla jsem se a znovu spustila s pohledem zabodnutým do kopí.
„ Zničehonic se otevřel Bifrost a byla jsem odvolána na Asgard. Myslela jsem, že otec chtěl, abych byla v bezpečí, abychom vymysleli plán, jak ostatní zachránit. Nebo že náhodou našli způsob jak ze mě udělat boha nebo co já vím… ale to co se dělo tam, to bylo neuvěřitelné…“
Polkla jsem a podívala jsem se na Angera.
„ Zuřil tam boj… Což o to… to by se možná ještě nějak dalo pochopit, ale můj otec mi dal Odinovo kopí a řekl, ať ho odnesu sem…A pak se vrhl do boje… A Loki zůstal, aby ohlídal můj bezpečný odchod… Můj vlastní největší nepřítel hlídal, aby se mi nic nestalo…Bůh, který vždycky stál o to, aby mě dostal a ublížil Thorovi… Tam stál a pak se vrhl do boje.“
Zatla jsem dlaně do pěstí a rozhlédla jsem se po ostatních, takovým potemnělým pohledem.
„ Pak mě Bifrost vykopl uprostřed města s tím, abych našla cestu sem… Vzhledem ke strohým informacím, které jsem měla a tomu, že jsem se objevila v New Yorku, jsem vyhledala Stark Tower. Bohužel do našeho tábora se zvenčí dostávali informace málo a tak jsem netušila, že ST je zavřená a nikdo tam není… a tam mě přepadli ty zlaté držky… A tady Anger mě vyzvedl…“
Dokončila jsem svou řeč, asi nejdelší ze všech tady… Skvěle. Zase budu za exota.

Vzhůru na anonymní sezení bez anonymity

"Ah......sakra ten fakt neztrácí s ničím čas..."
Zasténám a na chvíli zavřu oči. Pak se pomalu posadím a kouknu se na ostatní.
"Chlupatá hvězda? To jako vážně?"
Zamračím se, když se po vzoru Dragona pomalu zvedám. Stejně nemáme na výběr. Už jsme v té kaši až po uši, takže se z toho jen tak nedostaneme.
"Doufám alespoň, že tu někdo vaří a nemají to jídlo z automatu."
Zabručím pro sebe, když vycházím z místnosti a snažím se sledovat Dragona tak, abych se neztratil v tomhle komplexu. Tak trošku doufám, že Anger nezmizel z dohledu i jemu.
Když dojdu konečně do té jeho zasedačky usadím se na volnou židli vedle Dragona a unaveně pohlédnu na Angera.
"Fuh....je to vážně nutný?.....Hmf fajn.....já jsem Leo, ale na škole mi většina říkala Zodiac.....Jsem tu protože jste mě sem dostali no a jak to vzít v kostce? Prostě ti zlatí zmrdi vyplenili naší školu a vzali si každýho, na koho narazili? Aneb tak to dopadne, když se rozhodnete studovat akademii pro superhrdiny."
Povzdechl jsem si mírně.
"Ví někdo vlastně, co nebo kdo je ten Badtime a ti jeho zlatí vojáčci?"
Zamračím se nad tou otázkou, ale pak mě zaujal Dragon.
"Páni ten prsten zní, jako zajímavá věcička, tak to díky němu jsi nás dostal z těch sraček? Pěkný."
Obdivně pokývnu hlavou. Kouzla byly vždy zajímavé.
"Víc se tu asi chce dozvědět více z nás. Nebo třeba to, proč jsme vlastně tady respektive, co se od nás vlastně očekává. Nepředpokládám, že jsme tu, abychom byli v bezpečí před Badtimem, určitě to má nějaký háček....."
Vyřknu tu nepříjemnou pravdu, která se za těmihle věcmi skrývá téměř vždy.

Základna a opět příjemný Anger


“Jo, tys taky nebyl.. špatnej.” S uchechtnutím si přiťuknu s Caligem a vyslechnu si Smívánka. “Jo, přes tohle asi budeme vynikat. Bejt originální.” Narovnám se a podívám se na Scarlet *Konečně z ní taky něco vypadlo.* Když Anger zase začne být příjemný jako… no raději nic tak jen protočím oči.
“No dobrá, tak si jdeme popovídat, abychom se mohli pak najíst.” Rezignovaně přitom pokrčím rameny a vyrazím na Angerem, co asi tak jiného zbývá.

Dojdu do zasedačky, a sednu blíž ke dveřím a počkám na ostatní až si posedají.

“Když už Scarlet začala, tak já jsem Matthew. Nebo mi taky říkají Dragon. A jsem tu proto, že mi nějakej Badtime nejspíš zabil mistra a všechny ostatní v Sanctu. A rozhodně nebudu sedět s rukama v klíně a čekat, až si pro mě ty zakuklený krasavci přijdou. Navíc mi svěřil i Shipariovu bránu, prstem, kterým jsem se sem dostal a řekl, nebo spíš napsal mi o téhle základně, kterou pomáhal stavit. Zatím to je vše, co vím, takže bych se rád dozvěděl víc tady. Pokud je co se dozvědět.”

Podívám se na Angera a pak i na ostatní.
*No, jedno nám nejde vzít, jsme velice zajímavá banda.* Doprovodí to zakručení mého žaludku.
*Jako by jsme se u razení nemohli najíst…*

Tajná základna mezi dimenzemi - Čas na seznamku
Mr. Anger -> Elorea, Scarlett, Cold, Zodiac, Dragon a Caligo

Přelétnu kritickým pohledem celou tu naší sebranku, která se tu sešla. Mírně se zamračím, když se začnou ozývat protesty.
"Ještě nic nechápou....jak by taky mohli."
Přes rameno se otočím zpátky k Eloree.
"Na mém stavu v tomhle ohledu nezáleží. Moc dobře vím, čím si prošli a právě proto je důležité, aby příště byli připraveni na to, do čeho půjdou. Navíc pokud si dobře vzpomínám, byla jsi to právě ty, kdo chtěl honem rychle šup šup na Asgard, bez přípravy a jakéhokoli prodlení."
Poukážu na fakty, které prostě nejde popřít. Opět se k nim obrátím zády a dlouze se nadechnu a pomalu vydechnu.
"Vše je součástí tréninku a trénink je součástí všeho."
Kdo ví, kde jsem tohle moudro sebral, asi nejlépe po tom opravdu nepátrat. Ráznými kroky vyrazím ke dveřím.
"Fajn kroužku anonymních alkoholiků zvedejte se, jdeme do zasedačky popovídat si co vás trápí a proč jste se přihlásili na tuhle terapii."
Navážu na jejich nit, avšak bez známky pobavení v hlase. Zním nepřístupně a tvrdě.
"Někdo musí, alespoň pro teď."
"Ubytování, sprcha, jídlo, to bude ještě muset chvíli počkat nejprve je třeba zodpovědět pár otázek."
Kdo se koho bude ptát už zmiňovat nebudu, alespoň budou více v nejistotě.
"Ah....jsou to ještě děti. Tak mladí...."
"Tak kde se couráte! Chlupatá hvězdo, Hromosvode, Pouťový kouzelníku, Ledničko, Divná holko a Držkatá mlho jestli zaostanete ztratíte se tu. Věřte mi."
Upozorním je a projdu dveřmi.
"Dormo. Jestli do dvou minut z té místnosti nevyjdou začni tam snižovat příděl kyslíku."
Promluvím do větru ani nečekám na odpověď a zamířím chodbou rovně, pak párkrát zahnu a vejdu do místnosti, která nám bude sloužit jako zasedací místnost. Velký oválný stůl a u něj židle. Posadím se na židli ve vzdálenější úzké části oválu a čekám.
"Pokud mě následovali nebudou mít problém tu dojít, pokud ne, mají šanci to zkusit dostat z Dormy a nebo to zkusit najít sami, ale to asi dřív umřou hlady."
Mírně zavrtím hlavou a čekám na ten náš problematický kroužek.

Na jednom místě

Na chvíli se ponořím do svých myšlenek o tom, co se kolem děje. Jedna skupina zmizí opět skrz Most. Pozoruji výrazy těch, kdo tu se mnou zůstali. Kam jen tohle všechno povede? Už jsem si jistá, že tohle sen není. Takže my všichni tady jsme nějak obdaření. A někdo po nás jde. Není to poprvé, co mi půjde o život. I jim. Zní to děsivě a také to děsivé je. Kupodivu se mě ale nezmocní panika, naopak mám konečně za celý svůj dosavadní život pocit, že se mi rýsuje jasnější cíl i cesta na rozdíl od toho, co jsem měla doposud. Nejisté plány o budoucnosti a svém uplatnění. Tady bych měla být a pokusit se splnit úděl, který mi byl dán. Nejsem tu jen tak pro nic za nic. Možná není ta cesta dlouhá a skončí brzy, ale svou úlohu tu mít budu. Udělám něco, co bych za jiné situace nemohla. Bylo to jako podaná ruka a byla by hloupost to nevyužít. Mezitím se k nám přidává prokřehlý muž. Další zvláštní exemplář.

Nějakou dobu mi rovnání myšlenek a srovnávání se s tím, co se kolem mě odehrává, trvá. Probere mě až povyk u nově spojeného mostu, ze kterého vypadne Dragon, chlupaté zvíře, Caligo. Zamrkám očima, když naše bojovnice smázne zlaťouše. Anger byl zjevně připraven jí pomoci, ale ani jeho ochrannou ruku nepotřebovala. Vkrádá se úvaha, že kdyby chtěla, určitě by Angerovi dala dost zabrat. V boji.

Useknutá ruka na zemi zmizela, skoro jsem údivem pootevřela pusu. Skoro. Tohle mě zajímá čímdál tím víc. A už si v hlavě snažím představit, jaký že to měl Anger na mysli výcvik. Ale ostatní rozhodně nejsou v tak skvělém stavu, aby teď někde cvičili. Spíše to vypadá na nucený odpočinek a rekonvalescenci.

Proměněné zvíře mi bylo povědomé, když se proměnilo v muže. A když mluvil o Stmívání, jen jsem se pro sebe lehce pousmála. Caligo mezitím dojde, nebo se spíš doplazí ke mně. Ta podivná modrá mlha mě na moment zarazí, ale asi se tu budou dít ještě divnější věci. Pomohu mu se posadit a prohlížím ho, co všechno mu je. Ten si z toho asi hlavu nedělá, když se pustí do tyčinky. Proč by mě vlastně mělo ještě cokoliv překvapovat?

„Jsem pro Dragonův návrh. A milý klubu anonymních alkoholiků, jsem Scarlett a jsem tu dnes poprvé,“ mávnu ledabyle rukou, pokusím se mírně pousmát a narovnám se.

Ten zmrzlej vzadu

Musím říct, že otvírání mostu byla poměrně vzrušující zkušenost. Upřímně jsem vlastně netušil co se děje, protože jsem asi stále nic nepochopil z toho co se tady děje. Jenom jsem stál a čekal jestli něco zlatého proletí na druhou stranu, abych se tomu mohl postavit a asi umřít, ale nikdy nevíte. Nakonec teda proletělo něco jiného ne zlatý, takže jsem to nechal, pak ještě dva kusy a nakonec se most zhroutil nebo ho vypli. To je těžko soudit z mé pozice. Náš slovutný zachránce Anger se hned chce pustit do nějakého tréninku.

No já vím, že mě si stejně nikdo nevšímá, ale jak už tady zaznělo. Tihle tady nevypadají moc ready na trénink a pořádně furt nechápu o co tady jde. Že jsme kdesi v trapu to chápu, že jsou zlatouši zlí taky, ale co se čeká od nás nechápu. Takže kdyby ses uklidnil a pro nás blbý do toho vnesl světlo, tak bych se vůbec nezlobil.

Ruce, které jsem měl promodralé mrazem, který se na nich koncentroval už mají zase normální barvu i teplotu. Všichni tady vypadali drsně a informovaně, ale já netušil nic. Vím jen, že mi Ti zlatí kreténi asi zabili nebo unesli rodiče a toť vše. Což není zrovna povzbudivé.