Vzhůru ke Stark Tower
Elorea

Rozhodla ses nezdržovat a zablila dědečkovo kopí, aby nebylo tak nápadné a rychle se trošku přeupravila a zmenšila kladivo. Alespoň teď vypadáš trošku normálně a když poodejdeš kousek dál už na tebe neciví ani tolik lidí a dokonce ti zastaví i jeden taxík.
"Ke Stark Tower? Pfffch asi tak dvacet babek je to kousek odsud, ale nevím, co tam chcete dělat. Ta firma je už pár týdnu zavřená."
Oznámí taxikář, který má očividně trošku lepší přehled v událostech, než ty ale stejně tě do taxíku vezme. Cesta jím trvá asi patnáct minut, než zastaví před tou velkolepou budovou.

Stark Tower

Vypadá však prázdně a opuštěně. Nikde žádná zaměstnanecká auta, uvnitř žádný pohyb. Brána k budově zavřená. Prostě, jako by najednou Stark Industries skončilo uprostřed své práce.
"Tak tady to je."
Podotkne a počká až mu zaplatíš a pak odjede zase hledat další zákazníky. Zatímco se rozhlížíš kolem a přemýšlíš, co dál, nebo jak se dostat dovnitř a hledat kohokoli uvnitř zahlédneš na rohu ulice něco, co tě moc nenadchne.

Neznámé postavy

Nejprve je jen jeden ale brzy si všimneš, že kolem se jich potuluje více a všichni míří pomalu, ale jistě k tobě. Jak se zdá našli si tě až z Asgardu otázkou je, jak cestovali. Heimdall by jim dobrovolně nikdy neotevře Bifrost. Nebo jsou to snad jiní? A záleží na tom vůbec. Důležité je, že jsou tady a to značí průser, velký průser pro tebe.

Zima a její obyvatelé
Cold

Narychlo jsi po sobě zamazal stopy posbíral své věci a vydal se na cestu ještě dál do hor v naději, že se těm zlatým podivínům ztratíš a setřeseš je. Šlapal jsi rychle a sníh ti křupal pod nohama. Počasí ještě přituhovalo, jak jsi postupoval dál do hor a když ses po chvíli ohlédl, přišlo ti, že jsi své pronásledovatele setřásl. V dálce nebyli. Možná to vzdali, nebo někde uvázli ve sněhu. Nenechal jsi však nic náhodě a pokračoval dál. Kdyby náhodou byli dost otužilí, aby tě i v téhle sněhové vánici následovali.
Raději jsi ani nepřemýšlel, kolik jsi toho ještě ušel. Kdybys byl choulostivý na zimu, už by z tebe byl rampouch, protože i ty cítíš ten chlad zde....a pak tě doslova zamrazí v zádech. Ne zimou, ale tím, co vidíš. Přímo před tebou z vánice vycházejí zlaté masky a opět Oni záhadní neznámí cizinci, kteří si to míří k tobě, jsou dva a zdá se, jako by tě i přes vánici viděli až příliš dobře.
Ale jak tě mohli tak rychle dojít? Jak tě mohli vlastně vůbec předejít, když jsi prakticky neodpočíval? A nebo jsou to nějací další? Kolik jich tu je a proč jim vůbec nevadí tohle psí počasí? Otázek ti bušilo hlavou spousta, ale jedno bylo jisté, jestli brzy něco neuděláš budeš jim muset čelit tady a teď.

Horská procházka
Táto! To jsou panorámata!

Neohlížel jsem se na dům, v kterém jsem žil mnoho let. Snažil jsem se potlačit vzpomínky na tu dobu, kdy jsme tam byl s rodiči. Nevím co znamená ten dopis ani kdo jsou Oni. Stoupal jsem pomalu do hor a i přes moje oblečení mi na kůži pronikala zima a já měl husí kůži. Jiný by se začal třást zimou, ale já ne. Já si to vlastně vychutnával. Tady jsem věděl, že nepotkám ani živáčka. Jasně občas sem zabloudí nějaký turista, ale málo který turista je opravdu připravený na tu zimu, která tady panuje a dříve či později se stejně vrátí dolů, kde je tepleji než tady nahoře. Já jsem si rozepl bundu a nechal tu zimu pěkně proudit, aby mě svým způsobem naplnila. Není nad to, když si potřebujete utřídit myšlenky vylézt někam do hor. Zastavil jsem se a otočil se dolů, abych se podíval do údolí.
"Jo Jamie tady to bude dobrý."
Konstatuji si sám pro sebe a začnu se chystat k utáboření. Tady sem už nikdo náhodně nevystoupá a rozhodně mě tady nenajde. Trošku jsem si pomohl a odhrnul sníh, abych udělal malý záhrab a trošku ho odstínil od větru. Sáhnul jsem pro své zásoby jídla a něco málo jsem se rozhodl pojíst. Asi v polovině jsem se podíval dolů a viděl jsem to. To nebo ono těžko říct. Přišlo mi to jako týpek z nějakýho filmu. Upřímně nechápu co tady dělá takovýhle hastroš a jak se dostal tak vysoko. Potom se mi najednou rozsvítilo. Tady nikdo dobrovolně nechodí a rozhodně ne stejným směrem jako já. Pozorněji se podívám a za dotyčným se asi skrývá ještě minimálně jeden.
"Doprdele, ale takhle ne!"
Vztekám se a rychle se snažím sbalit svůj malý tábor a zmizet. Pokud bude čas, pokusím se zamazat stopy po sobě a vystoupat ještě výš. Pokud nebude prostě jenom vypadnu. Tady není čas na žádné kdyby.
"Co je to za potvory sakra?"
Nechci nic podnikat, dokud nebudu vědět o těch co jdou za mnou více.

V ulicích Londýna

Bylo mi těžko, když jsem otevírala šuplík komody. Byla stařičká a šuplík už pár let vypadal, že se brzy rozpadne vlastní vůlí. Kupodivu doposud vydržel. Vybrala jsem z něj pár svých kousků oblečení a osobní věci. Víc jsem toho snad ani nikdy neměla. A nic jiného bych si asi s sebou ani odnést nemohla, i kdyby se mi tu cokoliv líbilo. Ale skutečně by se mi tu mohlo něco líbit? Nemám tu na nic skutečně hezké vzpomínky. A žádného ze svých nevlastních brášků nebo sestřiček si vzít nemohu. I ten maličký slon na skříňce, který by se mohl někomu líbit, mi nejednou skončil na hlavě, protože jsem něco neudělala podle představ pěstouna. Přitáhla jsem si batůžek a dala si věci do něj. Zavázala jsem tkanici a zapnula ho na přesku. Pevně jsem ho vzala do ruky.

„Budeš nám chybět,“ obejmula mě Niky, když jsem se vydala ke dveřím. Výsměšný úšklebek pěstouna jsem se rozhodla ignorovat. Niky ode mě odtáhnul. Všechny hned odehnal do pokoje, takže jsem se s ostatními rozloučit nemohla. Jistě už si za mě vyhlédnul náhradu, aby nepřišel o výhodu jedné sociální dávky za nezbednou holku pro pěstouny opuštěných dětí. Vymyslel si to s manželkou dobře, mají dávky a nemusí pracovat. Jen se válí po gauči a nadávají. Narozdíl od něj ale pěstounka aspoň uvařila a občas se pousmála. Ale jo, je to málo. Vše jsme jinak dělaly my děti. Ještě že už to nemusím poslouchat. Za chvíli mi bude osmnáct a to co se mi stalo...

Co se mi vlastně stalo? Přemýšlím nad tím, ale vlastně nevím. Neumím to nijak pojmenovat. Možná to ani blesk nebyl, nebo už bylo něco uvnitř mě a blesk to probudil? Tolik otázek, tolik možností. Chtěla bych znát odpovědi... ale tady je nedostanu. Leda zase nějakou ránu.

Klíče jsem předala pěstounovi a vyšla přede dveře. Jeho výsměch, že se vrátím, si pamatuji jasně, ale víc než kdy dřív jsem si byla jistá, že už se nevrátím. Nikdy. Za žádnou cenu. Zavřela jsem za sebou. Stále ve mně bylo jakési napětí a to najednou začalo polevovat. Malý odrbaný batůžek jsem si hodila na záda a vyrazila do ulic Londýna.

Snažila jsem se dýchat zhluboka, protože nyní jsem volná. Nemám práci a o ubytování jen malou informaci o ubytovně na druhém konci čtvrti města, která není drahé. Ale mám v batůžku leták supermarketu, kde stále nabírají lidi k pokladnám nebo do skladu. Tak proč bych nemohla třeba přerovnávat zboží ve skladu nebo tak něco? To určitě musím zvládnout. Nešikovná ani hloupá nejsem. Něco si vydělám, pak se mohu hnout zase někam dál. A mezitím i potom budu pátrat po svých odpovědích na otázky, které mě pohání v dalších krocích ulicemi.

Jdu si po chodníku jedné z větších ulic, když se proti mně objeví podivná postava. Měřím si ho pohledem a přemýšlím, co to vlastně má být zač. O žádném maškarním jsem neslyšela. Divná zlatá maska. Cítím z něj divný pohled. Na rukou mi naskočila husí kůže. Zastavila jsem se u pojízdného stánku. Prodavač cosi mele, ale jen ho spražím očima. Nemám nejmenší tušení, co to je a proč by měl mít cokoliv společného se mnou, ale nějak nemám nejmenší chuť to zjišťovat. Zvláště, když mám dojem, že jsem zahlédla podobný zlatý odlesk v postranní uličce. Hledám odpovědi, ale ten zlatouš mi je určitě nedá. Spíš naopak. Určitě. Otočím se a pokusím se rychle vzít nohy na ramena.

Těch katastrof je na dnešní den už trochu moc ne?

Přiznávám, že jsem už nějakou dobu uvažovala nad možností odejít z tábora. Uvažovala jsem o tom dávno před tím, než se ozvali první hlasy nespokojenosti. Vlastně mě jejich tajné hlasování ani nepřekvapilo. Muselo k tomu jednou dojít. Bohužel strach zvítězil nad rozumem většiny. Pokud by mě Loki dostal, kdo ví, co by pak bylo s Asgardem i samotnou Zemí. Jenže tady už panuje moc velký strach. Dali mi tři dny na to, abych si všechno zařídila. Tři dny na to, abych odešla a už se nevracela. Regulérně mě vyhodili z vlastního domu. Ráno třetího dne už nebylo nic, co jsem měla s táborem společného.
Loučení bylo jen krátké sbohem a pak jsem prostě odešla. Nač to prodlužovat, už ty tři dny byli plné něčeho, co se mi ani v nejmenším nelíbilo. Nevím, jestli si v táboře oddechli, že jsem odešla anebo posteskli nad tím, že zmizel jeden z jejich nejlepších válečníků. Možná obojí, ale co naplat…
Jakmile jsem prošla branou, obklopilo mě ticho lesa. Na chvilinku jsem se zastavila a dokonce jsem si na pár vteřin přišla nahá, přeci jen jsem za bariéru nechodila zrovna často a nikdy to nevypadalo tak, že bych se neměla vrátit, pak jsem ale zatřásla hlavou a vyrazila. Nijak svižným krokem, ale chůzí dost rychlou, abych do večera byla v nejbližší vesnici.
A pak jsem zaslechla křik. Nebylo to přirozené, byla jsem na míle daleko od nejbližších živých lidí. Až na jedno místo… Tábor polokrevných.
„ Že by… otec? Ne… ne vždyť nejsou slyšet bouře…“
Vydechnu tiše. Nemělo by být slyšet vůbec nic z tábora. Vždyť je za bariérou!
Nečekala jsem na nic. Otočila jsem se na patě a vyrazila jsem zpět, jak nejrychleji jsem mohla. Cestou jsem strhla z krku svůj přívěšek, který se okamžitě změnil na normální dospělé kouzelné kladivo. Nepůjdu neozbrojená do tábora, který má být skryt, a teď tam všichni vyděšeně křičí… Běžela jsem, co mi nohy stačili a přesto, když jsem přiběhla, bylo už po všem. Tábor byl stále na místě. Jako by jenom všichni živí zmizeli. Všichni byli fuč. A bariéra, která tábor chránila také. Jak to ale?
„ Zatraceně co se tady stalo?!“
Vydechla jsem a se zmatkem v srdci procházela po vesnici. Zbraně, které se válely po zemi, jsem tam nechávala a hledala jsem jen lidi, co by to mohli přežít. Bledla jsem s každým krokem víc a víc. Zhola nikdo tu nebyl. Nejhorší bylo, že tu nezůstali stopy ani po tom, co tábor napadlo. Byla jsem zrovna na kopci, když se ozval hluk a objevila se nečekaná záře. Přivřela jsem oči a vyhlédla opatrně z domu nedaleko prázdného náměstíčka, které se momentálně topilo v barevném světle. Ušla jsem pár kroků blíž a pevně sevřela kladivo, připravená k boji s čímkoliv, co by tam odtud mohlo vylézt. Už už jsem se chystala shodit i svůj batoh, aby mi nezavazel, ale ozval se hlas. V tu chvíli mi došlo, oč se jedná. Naposledy, když jsem viděla duhový most, nebylo to zrovna ve stresové situaci. Teď už jsem nevěřila vůbec ničemu. Ale ten hlas… byl to Heimdall. Musel to být on. Nadechla jsem se a vydechla jsem, než jsem se rozběhla dolů z kopce. Dlouhými kroky-skoky jsem se dostala přes všechno, co mi leželo v cestě a vlastně jsem moc ani nepřibrzdila, když jsem vběhla do barevné záře. Uvidím rodiče!
Ano ano, proběhlo mnou zklamání, že mě rodiče nečekají a první koho vidím je Heimdall, ale stejně jsem se přes to všechno na něj musela usmát. Je to už několik let, co jsem ho viděla poprvé a vlastně naposled. Ovšem úsměv mi velmi rychle zmizel, když promluvil. Musím přiznat, že radost z toho, že jsem dostala nečekané pozvání zrovna sem, překryla i to, co se stalo tam dole na Zemi. Ano, je to sobecké, ale já bych to začala řešit hned, jak bych viděla…
„ Otče!“
Vyhrkla jsem a proklouzla kolem Heimdalla za jeho záda. Do té chvíle mi kryl i výhled na otcovu společnost a asi dobře, že tak. V první chvíli poklesla brada a v další jsem natahovala ruku s kladivem a rozbíhala jsem se vpřed. Ten zrádce byl tady! Byl tady po otcově boku! Musí ho nějak ovládat. Thor by tohle přece nedovolil!
Otec mě sevřel v náručí a zastavil mě. I když jsem se snažila vymanit, nepustil mne a nakonec mě zastavil Odinovím Kopím.
Pokoušela jsem se mu alespoň naznačit, že chci také něco říct, ale nepustili mě ke slovu. Přelétala jsem z jednoho na druhého, pokaždé, když jsem se podívala Lokiho směrem, vzedmula se ve mně vlna touhy urazit mu palici.
„ Kvůli němu mě vyrazili z tábora! A teď jsou všichni pryč!“
Rozkřiknu se podrážděně, když promluví Loki. Začínám měnit barvy jak duhový most, ještě před chvílí jsem byla bledá hrůzou, teď rudnu vztekem. Pak ale začne znovu mluvit Thor a já se mu zahledím do očí. Možná to je jediná věc, která mě teď dokáže udržet v klidu. V hlavě mi to šrotuje o stošest. Najednou se podívám za ně. Na Asgard. Je to tu jiné, než před lety. Temno a zlo všude kolem. Změnilo se to tady.
„ Kde… kde je matka?“
Mluvil a mluvil a já se snažila vnímat, ale přesto jsem zírala na postavy, které se k nám blížili. Loki na ně ani nemusel upozorňovat. Už dávno jsem měla chuť vyrazit na most a podívat se tam… Ale první bych srazila toho zrádce do propasti. Zatraceně co se tady děje. Najednou jsem v ruce ucítila těžké kopí. No těžké. Ruka mi ztěžka, ale pohybovat se s ním dalo velice snadno. Sklouzla jsem od nezvané návštěvy k otci a znovu se za něj podívala. Z ničeho nic jsem se cítila jako malá holka, který táta říká poslední sbohem. Vážně to tak vypadalo. A pak se ozvalo svištění kladiva a byl pryč. Nechal mě tady stát s kopím a zírat na to, jak jde do boje sám. A zrovna Loki tu zůstal semnou. Zůstala jsem stát a zírala jsem na Lokiho před sebou, i když mi vlasy rozhrnul tlak vzduchu, který vtáhl znovu otevřený Bifrost.
„ Dokaž, že to není tvoje vina. Dokaž, že to není tvoje vina a zachraň Ásgard a rodinu. Pak možná můžeš ty slova zkusit vyslovit znovu a možná budou mít nějakou váhu.“
O krok jsem ustoupila, když se vrhl do boje i on, ale přesto jsem do Bifrostu nevešla. Nedokázala jsem jen tak odejít a nechat otce i matku jen tak napospas. Proč Odin rozhodl zrovna o mně, že budu ochraňovat jeho kopí? Proč mám být poslední nadějí? Byla bych lepší válečník v první linii, než někdo, kdo utíká…
A pak jsem zaslechla znovu ten hlas. Kousla jsem se do jazyka a potlačila slzy. I můj největší nepřítel se snaží ochránit mě. Proč? Je to snad největší past, jakou uchystal, aby všechny obalamutil? A povedlo se mu to?
„ Neloučíme se navždy, otče.“
Uniklo mi ze rtů, než jsem se ponořila do záře Biforstu, který mě pohltil a stáhl. Nesmím myslet na to, že to nezvládnou. Ne. Nesmím. Vždycky je nějaká možnost a určitě je i tady nějaká možnost pro Asgarďany.

Barevná nekonečná záře. Záře… Z toho všeho mě vytrhlo pobouřené troubení nejednoho auta. Poplašeně jsem poskočila a narazila do karoserie stojícího auta u okraje silnice, které začala houkat. Ještě jsem byla oslepená září Bifrostu, ale už tu žádné světlo nebylo. Byla tady rušná cesta, stovky lidí a všichni zírající na mě. Na silnici byl znak Bifrostu, který po sobě vždycky zanechá vypálený a já tam stála otřesená, zmatená s dlouhým kopím v jedné ruce a velkým kladivem v druhé.
„ Do hajzlu…“
Vyhrkla jsem, když mě minulo další auto a následně proklouzla kolem poškrábaného auta, do kterého jsem narazila, na chodník. Lidé se mi vyhýbali, fotili mě a já tam chvíli stála jako zmatené zvíře, vyvedené z míry tím, že ho vyhodili na ulici, kdo ví kde.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Probral mě až záblesk foťáku docela z velké blízkosti obličeje. V tu chvíli jsem zatřepala hlavou a rozběhla jsem se pryč. Na nejbližší možné odbočce jsem uhnula a pak znovu a znovu. Musím se na chvíli schovat. Než vymyslím co dál… Zaběhla jsem až do nějaké tmavé uličky daleko do té rušné silnice, kde jsem se objevila. Opřela jsem se o studenou zeď a hlavu zavrátila dozadu, abych se mohla podívat nahoru. Nebe nebylo moc vidět přes nouzová schodiště.
„Ahhhhrchh… zatraceně s tím vším!“
Zavrčela jsem a podívala jsem se na kopí a kladivo. Upnula jsem si přívěšek zpátky na krk hned po tom, co se kladivo zmenšilo a pak jsem se podívala na kopí.
„ Z tebe asi propiska nebude co?“
Povzdechla jsem si a shodila jsem ze zad batoh. Prohrabala jsem se jím a vytáhla jsem deku. Kopí jsem do deky zabalila a ovázala ho popruhy, které mi deku drželi na batohu. Z batohu jsem vytáhla modrou košili a převlékla jsem si tu, co jsem měla na sobě. Musím být aspoň trochu nenápadná a zrovna rozhalená košile, pod kterou bylo vidět brnění, není zrovna ono, co by měl NewYork vidět. Brnění jsem si ale stejně pod košilkou nechala. Dále jsem vyhrabala starou ošuntělou kšiltovku, kterou mi kdysi dala máma, že jí táta prý občas nosíval. Vlasy jsem si svázala do culíku a kšiltovku hodila na hlavu.
„ Fajn, tohle je o něco lepší.“
Batoh jsem si hodila na záda a kopí zasunula vrchem přes ucho batohu za popruhy, které mi drželi batoh u zad. Jasně, tlačilo to, bylo to nepohodlné, ale měla jsem volné ruce.
„ A co teď? … Zatraceně ani nevím, kam to mám vlastně jít.“
Rozhlédla jsem se po uličce.
„ Tady zůstat nemůžu. Jestli zůstanu stát, najdou mě…“
Zmlkla jsem a vydala jsem se uličkou na rušnější ulici a pak dál mezi lidi. Jen jako další turista. Sice zvláštní, ale Turista. Cestou jsem od větnamce koupila brýle na můj obličej neobyčejně velké, ale už tak jsem vypadala potrhle, tohle už mohlo změnit jenom to, jak vypadala moje tvář. A na tom nesejde. Takové lidi si stejně nikdo moc pamatovat nebude… teď všichni budou řešit velkou blonďatou holku s kopím a kladivem a ne nějakou turistku s lukem ve vaku. Dobře, atypickou tyčí, ale i tak to mohlo být méně nápadné než kopí neschovat vůbec.
Říkal, že to místo stvořil Iron man a nějaký doktor Strange… Starka znám. Žil tady… fajn, zkusíme se dostat tam k němu. Stark Tower. Jestli o tom něco bude někdo vědět, tak to bude Stark.
Rozhlédla jsem se kolem. Povzdechla jsem si. Neznám to tady. Nejjednoduší by bylo chytit taxi, ale vezmou mě s takovou mrchou do auta?... no zkusit se to musí no ne?
„ Taxi!!“
Zamávala jsem na žlutý vůz, který projížděl kolem a pak ještě na jeden, který přistavil.
„ Kolik to bude ke Stark Tower?“

Světlo na konci tunelu ... nebo spíš před kavárnou

Nervózně se opírám o roh domu ve stínu a pozorování návnady, stejně jako dávání si pozor na okolí mi připadá jako věčnost. Každá minuta jen prohlubuje svíravý pocit, že je tu něco kurevsky špatně. No tak Sweete, kde vězíš? S rukama založenýma přes prsa si poklepávám nedočkavě prsty o ruku. Když se kluk zvedne a dojde, vím že je konec. Nevím co se stalo a čeho se dál chytit. Vyřídím s ním zbytek dohody, vezmu a nasadím si své věci a dojdu ke kavárně. Zběžně pohlédnu na účet, hodím na stůl několik bankovek, které to s nějakým tím dýškem pokryjí a rozhlédnu se zběžně kolem ... a krev mi ztuhne v žilách. Našli mě. Lidé kolem začínají v panice vyklízet. Kdykoliv jindy by mi vadilo, že se stávám středem pozornosti, ale teď mám trochu jiné starosti.

Ocitám se uprostřed vylidněné zahrádky, několik převrácených židlí od těch bojácnějších z "civilistů" dokresluje atmosféru. Když ty navlas stejné postavy vykročí naprosto jednotně ke mě, bleskne mi hlavou něco o nemyslících klonech nebo minionech s nadřazenou vyšší vůlí masterminda, ale není čas situaci moc analyzovat. "No tak pojďte, zadarmo to nebude!" zavrčím, pokrčím a trochu odtáhnu od těla ruce a přikrčené prsty obalí aura neonově modré mlhy. Pomalu couvnu zády ke kavárně, kterou předtím zkontroluji mrknutím, zda nejsou i uvnitř.

V tom se ulice rozjasní oslnivě bílým zábleskem a z podivného portálu vyběhne týpek, který se se situací moc nepáře. Odraz auta a urvaný hydrant dává tušit, že v něm bude víc než jen pravidelná rekreační návštěva posilovny. A vypadá to, že přišel pro mě. Poslal ho Sweet? Nebo je to jen pokračování boudy? Tak jako tak nemám moc možností. Buď tam vběhnu dobrovolně, nebo mě můžou přemoct a odtáhnou mě tam stejně, pokud to je jen součást habaďůry. Nač riskovat opomíjením dobré možnosti? "Kdo jsem já, abych se hádal s adrenalinem napumpovaným motorkářem" ušklíbnu se na něj "tak padáme" neváhám moc. Dlouhým skokem se za opěry obou rukou přenesu přes stůl, nohy protáhnu mezi nimi dopředu a silným kopancem umocněný o energii toho pohybu pošlu další stůl vedle portálu do houfu kapucínů na druhé straně, než které se věnoval a zpomalil on. To je trochu rozhodí a hlavně zpomalí. "Tak dělej frajere, mizíme" křiknu na něj a sprintuji do bílého průchodu. za běhu se mi v rukách zformují z mlhy dvě tvrdé koule o velikosti asi kulečníkových, které mrštím po dvou zlatodržkách, které jsou podivné bráně nejblíže a tím pádem by mohli ohrozit náš průchod. Vřítím se za ním na podivný most a nezastavím se dřív, než na druhé straně, kde sleduji, jestli se druhá strana bezpečně zavřela a nic kromě nás neprošlo.

"Dík za zajímavý vstup do situace, asi bych se trochu unavil, než bych je všechny zmlátil na jednu hromadu, tohle byla lepší a efektivnější varianta" ušklíbnu se lehce a vydýchávám se. Pak se rozhlédnu. "Tohle je ta Starkova a Strangova tajná základna?"

Tajná základna mezi dimenzemi
Mr. Anger -> Caligo

"Měl byste zkontrolovat databázi a najít rychle všechny, kdož mohou být užiteční pane Angere. Jejich čas se krátí."
Lehce flustrovaně si povzdechnu, když natahuju kožené boty tmavé barvy, následně dopínám opasek a zahaluju se do cestovního kabátu. Vypadám spíše, jako nějaký padouch, který vám jde sežrat děti, než někdo, kdo má zachránit pár zelenáčů, aby zachránili svět.
"Já vím Dormo už na to jdu, vše ostatní je už připraveno."
Odpovím zdejší umělé inteligenci základny. Opravdu dokáže někdy dost prudit a vytočit. Taky tu mohl Iron Man nainstalovat někoho lepšího, ale furt lepší, než tu trčet úplně sám.
Když jsem se sem dostal moc se mi do celé téhle věci, nechtělo, než mě seznámila Dorma se všemi poznámkami a poznatky, které ostatní superhrdinové stihli sesbírat a než mi ukázala, jak velký průser pro svět tu vlastně nastal. Stále jsem však trošku nesvůj z toho, že to mám být, já kdo ty zelenáče vyzvedne a pomůže jim "dospět".
"Tak fajn, je na čase to trošku roztočit Dormo. Zapni mi tu vyhledávací databázi, která je tolik podobná Celebru starýho X a začni vyhledávat cíle."
Zamířím do řídící místnosti ve které tohle super udělátko je. Stále nechápu, jak to Dr. Strange a Iron Man mohli dát do kupy, ale tak nějak tuším, že se na tom podílelo více šikovných rukou a mozků, než bylo řečeno. Projdu dveřmi, které se samy otevřou a usadím se do křesla před velký pult, který má právě zaměřenou zemi a lítá sem a vyhodnocuje cíle.
"V tuto chvíli se mi podařilo zaznamenat sedm potencionálních cílů z toho některé jsou v přímém ohrožení života a dochází jim čas."
Oznámí Dorma výčet situace. Lehce zatnu zlostí zuby a pak si promnu palcem a ukazováčkem oči.
"Ahhh....nemluv mi to o času ano....začínám to slovo nesnášet.....fajn...fajn...fajn zaměř nejkritičtější cíl a začni se spouštěním systémů pro aktivaci Bílého mostu."
Na vedlejší obrazovce si zobrazím, jak je na tom aktivace mostu.
"20%? Hmm to mám ještě chvíli čas."
Stočím pohled na obrazovku, kde se mi zobrazil cíl. Nějaký chlap před kavárnou doslova obklíčený těmi nazlátlými zmrdy, které posílá Badtime.
"Spouštění na 38%. Cíl zaměřen....je to Los Angeles....a správný termín není Bílý Most ale..."
Zvednu ruku, abych utl UI základny, než mi dá podrobný výčet toho, jak je to správně.
"Ten termín jsem našel v manuálu, co tu nechali. A na dohadování nemám čas, musím jít spojovací místnosti a připravit se."
Zvednu se od pultu a rychlými kroky zamířím o několik podlaží níž.
"Spouštění na 65%.....zatím to není dalece otestovaná technologie může se něco pokazit."
Otráveně si povzdechnu a zastavím se před nabíhajícím zařízením, které spouští Most.
"Nechme těchhle úvah prostě mi podrž dveře otevřené, abych se s tím zelenáčem mohl vrátit."
Řeknu trošku příkřeji, než bych rád a nabručeně si složím ruce na prsou.
"Vy jste taky dle měřítek zelenáč."
Podotkne Dorma. Zaskřípu zuby a pomalu vydechnu.
"Jo....asi jo, tak to aby při nás fakt stál někdo hodně mocnej."
Rozejdu se k Mostu, protože už je naběhlý a je čas projít. Vlastně to není tak úplně most, jen ho připomíná a částečně je technologie podobná cestě na Asgard, jen tohle je....trošku něco jiného. Vůbec by mě neudivilo, kdyby s kompletací tohohle zařízení pomáhal konkrétně Thor. By člověk nevěřil, co se dočte v té tlusté bifli, které tu říká Dorma manuál.
"Tak jo připravte mi uzenáče hoši na snídani jsem zpátky!"
Houknu s mírným úšklebkem na tváři a vykročím na Most.
"Coto? Uzenáče? Ale já nejsem.....jste v pořádku...?"
Nestihnu jí už odpovědět, protože procházím.
"Měl bych jí do databáze nahrát Červeného trpaslíka a jiné hity, aby se něco přiučila."
No ani se nenaděju a v záblesku světla, který je utvářející se průchod na Most jsem v LA.

Otevírající se strana Bílého Mostu

Když vyjdu ven ohlédnu se instinktivně, jestli se za mnou ta potvora nezavřela, ale zdá se, že drží. Situaci ani nemusím moc kontrolovat záběry, které jsem viděl mi stačí, abych věděl, kde jsou naši nepřátelé plus mínus.
"Chcete mě nasrat co?! Musím se tahat takovou dálku, jen abyste neměli další zábavu na skladu a vy mi ani nepošlete poznámku?! Zatracení zlatí bastardi!"
Zařvu na ně zlostně a nechám mnou vztek proudit.
"Hrrrrráááááááá!"
Ramenem praštím do nejbližšího auta a nadlidskou silou jej pošlu vstříc nejbližší skupině těch ňoumů.
"Auvaj...doprdele furt to není ono, to je tak, když se pořádně nerozehřeju.....hej ty pitomče, co tam tak čumíš, jako propíchlá mičuda! Hni zadkem a pojď! Pokud chceš někam, kde tě tihle šmejdi nenajdou jsem tvoje jediná cesta!"
Křiknu na něj a ukážu na most, který se už stabilizoval a je z něj nyní celistvý průchod na tajnou základnu.

Stabilizovaný Bílý Most

"Dáááárrrrrhhhhh! Řekl jsem ať se do toho vy mamlasové nepletete! Grrrrrrrhhhhh!!!"
Drapnu hydrant a vyrvu ho ze země. Voda začne tryskat vysoko do vzduchu. Zvednu hydrant nad hlavu a hodím po další skupině těch pitomců.
"Rhháááh.....tak dělej, než se vzpamatujou a budou moc blízko! Jdeme!"
Vejdu do záře Mostu a počkám na něj na půl cesty jestli půjde taky.
"Jestli nepůjde, dostanou ho..."
Zatnu zuby, ale moc víc pro něj udělat nemůžu. Musí se sám rozhodnout.
"Dormo, až projdeme zavři za námi! Nestojíme o další společnost, která pojede na černo!"
Křiknu, i když jí neslyším, vím že ona mě už ano.

Počátek v konci

Zavržený, pronásledovaný, zrazený
Andre

Ani tobě neuniklo dění ve světě a to, že slavní a známí superhrdinové, které ještě nedávno lidé opěvovali najednou začali bezestopy mizet. Byly toho plné zprávy, nejprve nadšené a napjaté, později už zděšené a plné obav.
I Paříži se šířily drby o tom, kdo kdy zmizel a spekulace o tom proč a kdo za to může. Na každém rohu se dají koupit noviny, ve kterých se dočteš nejžhavější novinky. Už je toho až přehršle, navíc proč by tě to mělo nějak více zajímat, že ano? Ty superhrdina nejsi a tvé schopnosti se ti daří docela dobře skrývat....no skrývat dobře zastírat za záchvaty, které jsou přisouzeny něčemu jinému a normálnějšímu. Ač i tak máš podezření, že tví rodiče i tak musí něco tušit, vždyť je to tak...hmmm očividné. Ale stále tě živí naděje, že to neví a že je vše v pořádku.
Dnes jsi, jako snad každý večer šel nahoru do svého pokoje v patře a zanechal své rodiče dole. Uvítal tě Kain, na kterého si tvoje máma stále ještě úplně nezvykla, ale už ho alespoň nezkouší odpalovat smetákem, jako profík baseballu. Poslední dobou mu necháváš volnost ve svém pokoji, aby mu příliš neochabla křídla. A nebyl ztuhlý, když jej budeš pouštět na noc ven. Nehledě na to, že držet Kaina v kleci ti přišlo divné, přece jen, psa bys taky neměl zavřeného v klícce no ne?
Ale dnes bylo něco jinak. Kain poletoval po pokoji zběsile a snad i vyděšeně. Zdálo se, jako by něco cítil, něco hodně špatného, ale tví rodiče dole v klidu ještě před chvílí koukali na televizi, takže to nevypadalo, že by se mělo něco dít....ano mohla se schylovat nějaká živelná pohroma. Zvířata to vycítí lépe, než lidé, ale tady v Paříži? Bylo to zvláštní, opravdu hodně.
Nicméně i tak sis z toho nic zvláštního nedělal a rozhodl ses, že jako obvykle půjdeš pustit Kaina proletět se ven. Zastavil ses u okna a už jsi jej otevíral, když jsi pohlédl ven do noci skrze skleněnou tabuli vašeho malého domku na okraji Paříže a musel ses zarazit, protože jsi spatřil podezřelé postavy mířící k vašemu domu.

Neznámé postavy

Kain začne poplašeně poletovat kolem a povřískávat, jako šílený. Máš z toho všeho fakt špatný pocit a nějaký vnitřní instinkt ti říká, že ti tam dole si jdou z nějakého důvodu pro tebe. Zahlédl jsi jich minimálně šest a i to je dost na to, aby to nahnalo člověku strach. Rozhodně to nevypadá na poldy, kteří si chtějí povídat kvůli nějaké výtržnosti.
O okamžik později jsi slyšel zběsilý dusot nohou po schodech a pak zabušení na dveře po kterém přišlo prudké otevření a v nich stála tvá máma. Vypadala celá rozhozená, vystrašená a snad i trochu zoufalá.
Andre! Okamžitě seber to nejnutnější a vypadni hned!"
Křikne máma rozkazně a ty nevíš jestli jsi v první chvíli něco provedl, nebo proč to říká. Zezdola se ozývá humbuk.
"Rychle uteč oknem! Tata je zdrží ale ne na dlouho uteč do bezpečí musíš se někam schovat jdou po tobě!"
Vychrlí na tebe rychle a pak se ve dveřích k tobě otočí zády a vezme za kliku.
"Máme tě rádi zlato, jdi a neohlížej se."
Řekne už klidněji a vyrovnaněji a s tím se dveře zavřou a pak je slyšet ještě jak máma schází dolů a další rámus, křik a rámus, tříštící se věci. Dole to musí být vážně horké, nejspíše jsou ti Oni už uvnitř a asi to budou ti chlápci, cos je viděl venku. Teď tě čeká ono dilema rozhodnout se zdali v zoufalé snaze budeš riskovat svůj život abys pomohl rodičům, nebo zdali na jejich přání utečeš v naději, že tě Oni nechytí, někam kde bude trošku bezpečno alespoň na chvíli.

Životní rozhodnutí
Scarlett

To, co sis zažila v nemocnici, než ses probrala bylo něco....na jednu stranu úžasného na tu druhou děsivého. Bylo to něco, co si zažil jen málokdo a nejspíše lépe o tom nemluvit už kvůli vlastní bezpečnosti. Pravděpodobně by tě doktoři totiž považovali za blázna, nebo ti přisoudili postraumatický šok, či něco na ten způsob. V lepším případě bys dostala prášky na uklidnění v tom horším patrně cvokárnu. Raději jsi se tedy nikomu nesvěřila a jen, co to bylo trošku možné vrátila ses domů....tedy k pěstounovi, který se o vás staral.
Od toho dne, kdy se ti stala ta nehoda, díky které jsi strávila chvíli v kómatu se k tobě pěstoun nechoval tak příkře, jak bývalo zvykem. Vysloužila sis tím možná i závist jeho jiných svěřenců. Oni totiž tolik štěstí zase neměli.
Ale tebe nastávající dny utvrdily v jednom zásadním rozhodnutí. Chceš změnit svůj život. Chceš odejít a nevrátit se. Nechat vše minulé za sebou a začít úplně od znovu.
Říká se, že je Londýn město příležitostí, tak snad noviny a všechny ty bulváry nelhaly. Ale kdo ví, jaký teď svět bude, ani tobě nemohly uniknout nejnovější články v novinách na témata mizejících superhrdinů, po kterých se sléhala zem. Bez nich se zdál svět více nebezpečný, ponurý a méně barvitý. No nezbývalo než si uchovat naději, že to zvládneš a najdeš si nějakou práci, která tě alespoň na chvíli na nějaké ubytovně uživí.
Pěstoun sice proti tvému dnešnímu odchodu trochu protestoval a říkal, že zavolá policii, že jsi stále ještě vedená pod jeho správou ale odejít tě nechal se slovy, že se stejně vrátíš se slzama a prosíkem, abys mohla u něj zase bydlet.
Máš asi štěstí, že to nikdy nebyl takový prasák, aby vás své adoptivní děti ani v pozdějším věku sexuálně obtěžoval. Zevnějšek by na to měl, a vůbec by ses nestydila říci, že vypadá, jako typický úchyl z parku.
Jen malé zavazadlo s pár tvými věcmi je ti jediným společníkem, když se vydáš do ulic Londýna. Otázkou je kam vlastně jít. Kde začít, co si počít je to, jako spadnout placáka do jezera z hodně velké výšky a ještě k tomu na hubu.
Chvíli takhle bloumáš ulicemi a přemýšlíš, kde by bylo fajn hledat práci, když zahlédneš jít ti vstříc asi jen dvacet metrů od tebe mezi lidmi postavu.

Neznámá postava

Nikdy jsi tady nikoho podobného neviděla. Vypadá, jako by šel na maškarní, nebo, jako nějaký divný superhrdina, ale máš z něj špatný pocit, jakoby....jakoby se díval přímo tvým směrem, ač dle všeho nemá jak ani čím přes zlatou masku. I tak cítíš však jeho pohled a instinktivně tušíš, že jde přímo k tobě. Něco ti říká, že by ses měla dát na útěk, že tohle je něco špatného.
"Pěknej vohoz zlatohubko!"
Houkne na postavu jeden z kolemjdoucích mužů, ale ten si toho ani nevšimne a pokračuje dál tvým směrem.
"Hej! Hej děvče jestli tu máš sraz s tamtím svým zlatým kámošem, tak jděte od mýho stánku odháníte mi zákazníky!"
Zavolá na tebe prodavač malé pojízdné trafiky, když už je postava na polovinu vzdálenosti, co na počátku. V hlavě ti něco buší na poplach. Dokonce jsi měla pocit, že jsi zahlédla tutéž postavu ještě mihnout se v jedné z bočních uliček.

Brána Shipariova
Dragon

Nasadil sis prsten na prst a okamžitě cítil, jak se tvá magie a ta jeho částečně propletla. Byl to zvláštní a úžasný pocit. Konečně můžeš trošku usoudit, co cítí Dr. Strange, když má svůj Plášť Levitace, nebo jiné artefakty. Je to něco nepopsatelného a přesto tak přirozeného.
Rozhodl ses nebýt zbrklý a získat nejprve moudrost, než použiješ prsten a vydal ses do knihovny, kde by snad mohly být alespoň zmínky o tomto záhadném artefaktu. Prošel jsi několik knih dle obsahů a pak vytáhl jednu, která vypadala nadějně.
Nalistoval jsi příslušnou stránku a vyhledal odstavec, který byl zařazen pod Prstenové artefakty a mezi nimi byla i krátká zmínka o Shipariově Bráně. Přelétl jsi očima odstavec, který byl zapsán vybledlým a viditelně velmi starým písmem.
"Shipariovu bránu nemůže otevřít každý, kdo nosí prsten. Pouze ten, který má čisté vidění a jasný úmysl může bránu otevřít.
Nejistota a zmatek jsou cestou bez návratu."
Je to opravdu krátký odstavec, který neříká mnoho. Patrně nebylo mnoho těch, kteří artefakt využívali a měli možnost zapsat o něm své poznatky. Na jednu stranu jsou děsivé na tu druhou fascinující a o to více budí tvou zvědavost zjistit, co prsten dokáže. Zvláště, když do tebe vložil Dr. Strange tolik nadějí.
A pak tě z přemýšlení vytrhne hluk. Někdo je v Sanktu. Když se opatrně vyplížíš na okraj knihovny a vyhlédneš dál do chodeb zahlédneš něco, co jsi určitě vidět nechtěl. Postavu, která nevypadá vůbec přátelsky.

Neznámá postava

Popis On by na to mohl sedět a zdá se, že míří ke knihovně a ze Sankta se ozývá hluk a snad dokonce tříštění skla. Možná prohlédávají artefakty, nebo s některými bojují. Nepochybuješ o tom, že ta těchhle týpků bude stoprocentně více každopádně tenhle jeden bude za chvíli v knihovně, ze které, jak víš nevede žádná jiná normální cesta. Máš jen pár okamžiků na to rozhodnout se, co vlastně budeš dělat. A představa, že jsou to ti samí, kteří porazili Doktora a celé Sanktum je mírně děsivá.

Horská procházka
Cold

Šok, který ti přivodil dopis brzy vystřídalo chladnější a logické myšlení, které jasně velelo vypadnout z baráku dokud to jde, protože kdo ví, kdy se vrátí ti Oni pro tebe a taky zmizíš, jako tví rodiče. Oni ti alespoň dali možnost utéci, kterou sobě upřeli.
Sebral sis tedy svůj batoh se vším potřebným, zamkl dům a vydal se do hor. Být normální, jako každý jiný neměl by tvůj výlet asi dlouhého trvání, moc dobře víš, jak chladné hory poslední dny bývají a právě v tom doufáš, že bude tvá výhoda.
Přece jen, kdo by se za tebou plahočil do hor no ne? To by musel být naprostý šílenec. Navíc znáš je poměrně dobře a tak si jsi sám sebou v těchto končinách jistější.
Než jsi se dostal do trošku vyšších a studenějších oblastí, kde jsi měl jistotu, že lidé už téměř nechodí až na občasné turisty, tak sis mohl konečně na moment oddychnout. Spadla z tebe ta tíha vědomí, že tě někdo může pronásledovat. Tady jsi nikoho neviděl a hory a jejich bílé pokrývky dál ve výšinách působily úlevně a přívětivě.
Svěží čerstvý vzduch ti začal pročišťovat mysl a klidnit srdce. Chlad ti byl vždy blízkým přítelem. Dnes pomáhá o to více. Pomalu ses utábořil s plánem strávit zde noc, když tu jsi zahlédl v pomalu klesajícím šeru, jak se blíží hrbolatým terénem tvým směrem a neomylně tvým, podivná postava, jakou jsi nikdy neviděl. Bylo to, jako vystřižené z nějakého komiksu, nebo filmu.

Neznámá postava

Máš z pohledu na tuhle osobu dost blbý pocit a fakt nevypadá na to, že by to byl turista. Mohl by to být jeden z těch, kteří mohou za zmizení tvých rodičů? A jak tě tady vlastně našel? Nebo je to náhoda a míří prostě jen tímhle směrem a co je vlastně zač?
Otázek máš v hlavě jistě mnoho a odpovědí málo, ale to hlavní je, že za předpokladu, že tenhle podivný týpek nemíří přímo k tobě ale jen tvým směrem a ještě tě neviděl, tak se to určitě brzo změní a pokud je to ta druhá varianta, tak o to méně času máš na to rozmyslet si, jak se s touhle prekérní situací poprat.
Navíc zdá se ti, že jsi zahlédl ještě někde o kus dál za tou postavou zlatavý kovový odlesk, podobný, jaký háže v posledních paprscích světla ta první postava.

Akce kavárna
Caligo

Můžeš být na sebe patřičně hrdý. Ze svého domova ses dostal rychle a pružně, jako kočka a cesta po střechách se nabídla, jako ta nejbezpečnější. Dokonce jsi docela rychle a úspěšně setřásl své pronásledovatele, než jsi se rozhodl opět opustit bezpečí střech a zamířil oklikou k oné kavárně, kterou ti zmínil v telefonu Sweet.
Zachoval sis na obezřetnosti a odchytil sis jednoho mladíka, který se zdál dost schůdný tomu, co po něm budeš chtít."Fuh...jen tohle...jasně šéfe to je brnkačka, když to cáluješ."
Pokrčí nakonec lhostejně rameny, příjme zálohu, vezme tvé věci a jde si tam sednout. Pozoruješ ho celou tu dobu a čekáš v naději, že se objeví Sweet, ať už s dobrými či špatnými úmysly, ale nakonec můžeš shledat jediné, Sweet se neobjevil ani s půlhodinovým zpožděním a to nebyl jeho styl vždy to byl dochvilný chlap až hrůza.
A mladík se tam v klidu nažral a napil na tvoje prachy a když se vrátil dokončili jste svou dohodu, protože se tam nikdo zvláštní nikde nedostavil.
"Dík za lehký prachy a dlabanec."
Rozloučí se s tebou a moc ani nerozebírá kolik tam ještě budeš muset doplácet, bere své kolo a fičí pryč. Je určitě rád, že si zarobil něco navíc takhle lehce a možná se bojí, abys ho o to ještě neobral, takže se moc nezdržuje. Nicméně vzduch vypadá čistý, jen Sweet nikde, takže se mu asi opravdu něco přihodilo.
Když jsi se začala opatrně přibližovat ke dveřím kavárny zamrazilo tě po pár krocích v zádech. Polil tě studený pot a když jsi se podíval doleva a doprava viděl jsi Je.....stáli tam tak klidní a tiší, jako by byli jen sochy ale tys věděl, že nejsou. Jako jeden vykročili směrem k tobě. A když jsi natočil hlavu mírně za sebe zahlédl jsi další pohyb. Patrně tě chtějí zatlačit do kavárny a odříznout ti tak případný únik. Lidé okolo i ti uvnitř kavárny na celé dění jen celí paf civí a zvědavě čekají, jak to dopadne, jen vyklidili prostor.
A Oni se pomalu ale jistě blíží, jako by nikam nespěchali, jako by je čas vůbec netrápil, jako by přesně věděli, jak tě najít, ale to přece není možné. Vzdálenost se zkracovala a tys jich napočítal jen odhadem už minimálně 8 v blízkém okolí a pak....tě však oslnil záblesk náhlého oslnivého světla přímo před tebou....

Starý přítel a nový nepřítel

Už to byl nějaký ten pátek, co se mi život převrátil naruby. Ne, že bych si stěžoval, nové možnosti a dispozice jsem více než uvítal. Nesporná pravda ale byla, že jsem za intel k tomu top secret prototypu utratil skoro všechno co jsem měl, a výbuch jeho a přilehlého okolí tuto investici škrtnu tučným červeným fixem. A zatím jsem na těch náhodných šolichách nedostal zpátky ani desetinu. Chce to jednu vydařenou akci, jednu jedinou další pořádnou příležitost a budu zpátky v byznysu.

Takové myšlenky se mi honili hlavou, zatímco jsem se rýpal hodinářským šroubovákem v kameře. Není to tak dlouho, co jsem se přestěhoval a ještě jsem neměl uspokojivě zajištěné okolí bytu pro ideální přehled. Když zazvonil telefon, opatrně jsem nářadí odložil a chňapnul po něm. Přijal hovor a mlčky přiložil mobil k uchu. Hlas zněl povědomě. Sweet, Sweet? No jasně, tenhle maník! "Čau Sweete. Jak se vede brácho? Jak..." chystal jsem se nadhodit pár zdvořilostních výrazů ale zarazil mě rychlou a nervózní mluvou. Něco je špatně. Svraštil jsem obočí a poslouchal a jen příležitostně a neúspěšně se pokusil vstoupit do jeho řeči a dostat souvislou informaci. "Hou kámo, kdo jsou Oni .... hej, zpomal, proč pro mě?...." Bez odezvy. Když začal mluvit o Starkově databázi a interdimenzionální základně, už jsem jen poslouchal. Tohle bylo velký. A pak to šlo do hajzlu. "Kurva, Sweete vypadni odtamtud, hned! Sejdeme se na domluveným místě!" křikl jsem, než se hovor přerušil. Zatřásl jsem hlavou, pak se vymrštil a vykoukl z okna. Hned jak jsem viděl ty týpky v plášti, bylo mi jasné, že tohle nebyl žádný levný prank. "Kurva drát..."

Nečekal jsem na nic. Přiskočil k počítači a několika hbitými klepnutími do klávesnice spustil odpočet bezpečnostní pojistky vlastní výroby. Do minuty bude můj počítač čistý jak lilie a z disku zbude zmagnetizovaný škvarek. Přiskočil jsem k posteli, sáhl po dní a vytáhl malou šedou brašnu. Nebylo to poprvé, co se mi vyplatilo být připraven na okamžitý ústup. Rychle jsem ji otevřel a překontroloval obsah. Falešné doklady, smotek hotovosti, základní náčiníčko, zálohy dat na flashkách uložených ve speciálním ochranném pouzdře. Shrnul jsem do tašky mobil a flashdisky ze stolu, rychle ji zazipl a natáhl se na věšák pro černou bundu a poklepnutím na náprní kapsu zkontroloval přítomnost peněženky.

V tom se ozvalo ťukání na dveře. Sakra, tak rychle?! Na nic víc nebyl čas. Tašku jsem si hodil kolem krku přes rameno a u pasu ji připnul sponou k opasku, aby neposkakovala. Trhnutím jsem otevřel okno a vyhoupl se na požární schodiště. Jen letmo jsem mrkl na ulici pod sebou. Jasně, že spodem ne! Bleskově jsem šplhal vzhůru, v zatáčkách mezipater se točil kolem zábradlí, div jsem ho neurval, a konečně přeskočil římsu na střechu. Další body pro mou připravenost. Dvě různé únikové trasy po střechách byla jedna z prvních věc, co jsem si prošel, když jsem se nastěhoval. vybral jsem si tu, která vedla směrem pryč od kavárny, jež byla mým cílem. Rozhodně je tam nebudu navádět. Rozeběhl jsem se a rychle byť s lehkostí za opory jedné ruky se přenášel přes nízké zídky či masivní ventilační roury a přeskočil si několik mezer mezi domy. Chvíli jsem se neohlížel, ale když jsem zjistil, že mi nikdo v patách není, sjel jsem po požárním žebříku do úzké špinavé uličky a klusem vyběhl na ulici. Mávl jsem si na nejbližší taxík a nechal se odvézt obloukem pár bloků směrem ke kavárně. Tam jsem přesedl na další a dalším obloukem ještě blíže. Až teď jsem se trochu uklidnil. Z náprsní kapsy bundy si vyndal sluneční brýle, nasadil si je a klidným tempem se vmísil do davu na rušné ulici.

Cestou se mi v hlavě honili různé scénáře, z nichž dva měli největší pravděpodobnost. Jeden je ten, že Sweet mluvil pravdu a já nějak spadl do toho šíleného kolotoče kolem superhrdinů. Jo, zrovna já ušklíbnu se pro sebe. Druhý, který nemůžu opomenout, je takový, že Sweet teď maká pro někoho kdo mě chce dostat a takhle pod tlakem mě sem za pomoci té šarády chtěl vylákat. Zastavil jsem se dostatečně daleko od kavárny, zkontroloval čas a prohlížel si ji i okolí. Zatím nic, ale jsem tu brzy.

Pohledem jsem sjel na jednoho kluka, který blbnul v postranní uličce na svém BMX a měl podobnou stavbu těla a sestřih jako já. "Hej brácho, chceš si vydělat nějakou snadnou škváru?" došel jsem k němu. Jasně, že nikdo dneska neřekne ne. Sundal jsem si brýle a bundu, ze které jsem si vyndal věci. "Vem si tuhle bundu a brejle a běž si sednout támhle do kavárny. Sedni si ke stolu pro dva a otevři si účet na jméno Caligo" podám mu padesát dolarů, jejichž pravost si samozřejmě hned zkušeně zkontroluje proti obloze. Mě by to bylo taky divný. "Dej si jídlo, něco k pití, jak chceš. Vydrž tam do jedný. Pak se sem vrať. Jo jasný, kolo si tu někde zamkni. Je možný, že si k tobě někdo přisedne. Kdykoliv když přijdu, dáš mi moje věci a bez dalších otázek nebo zdržování odejdeš. Za to je další kilo" ukážu ve dvou prstech stovku. "Účet si vyrovnám sám. Máme deal?" mrknu a usměji se, když si vezme bundu a brýle a pochopitelně mou pajcku a pak ze stínu uličky sleduju, jak si sedl a objednal nějaký megaburger a pití. A čekám a čekám. Až do jedné, pokud se objeví nebo neobjeví Sweet. Pokud ne, dojdu tam, přeberu si věci a splním svou část dohody. Pokud se objeví, zhodnotím, jestli to není očividná léčka a pak tam dojdu, s klukem se vystřídám jak jsme se domluvili, zaplatím mu a sednu si na jeho místo.

Doma nikdo není

Voda byla ledová a jako jehličky se zarývala do kůže. Já jsem si ovšem přidal jakoby se někdo snažil jehličkou probodnout kůži hrocha. Spokojeně jsem udělal pár temp ke břehu a vylezl z vody. Okamžitě se o mě začal otírat ledový vítr. Teda ledový je silné slovo. Tady bylo ještě poměrně teplo, i když normálním lidem by to tu přivodilo omrzliny a byli by rádi, že dýchají. Nechal jsem se osušit větrem a potom jsem se oblékl. Byl pomalu čas vyrazit domů. Voda mě trošku posilnila, ale i tak jsem se cítil trošku zesláble. Trénink byl dneska poměrně náročný, protože tohle byl odlehlý kout a já jsem věděl, že tu budu mít klid. Teď jsem se sbalil a pomalu vyrazil domů. Tyhle procházky by ve dvou byly příjemnější, ale těžko seženu holku, která by se vydržela koupat v ledové vodě. Už tak těch pár vztahů co jsem měl skončilo katastrofou. Radši bych se k tomu ani nevracel. Ono schovávat to co umím před jinými šlo velmi blbě. Pro většinu lidí jsem stejně jenom ten Candlessovic pošuk. No já se s tím naučil žít. Užíval jsem si přírodu kolem sebe a těšil jsem se na večeři domů. Možná to bylo trošku dětinské, ale stále se nic nevyrovnalo matčině kuchyni. V oknech se svítilo a já jsme spokojeně prošel dovnitř. Byli jsme tu trošku odlehlí a já jsem nikdy nechápal proč. Následující chvíle mě měli přesvědčit proč. Ticho v celém domě bylo divné.
"Mami?! Tati?!"
ZAvolám do domu a rozběhnu se do ložnice, kde nikdo taky není. Celý dům je prázdný. Bál jsem se toho nejhoršího, protože tohle bylo divný. Došel jsem do pokoje, kde jsem našel mámin vzkaz. Četl jsem ten vzkaz psaný roztřesenou rukou a musel jsem si sednout na postel. Tohle nebylo dobrý.
Naši mutanti? Já si toho nevšiml? Jamie ty jsi idiot.
Suché konstatování, ale co by jste chtěli od někoho kdo více času tráví mimo domov než v něm. Prý mám zmizet, ale kam? Kdo mi unesl rodiče? Ovšem ve mě se něco zlomilo. Pokud to dovedlo odnést mé rodiče, tak to nebudou jen tak nějací únosci. Vzhledem k tomu, že všude mizeli superhrdinové, tak možná s tím mělo co dělat. Batoh jsem měl sbalený, ale ještě jsem do něj přihodil nějaké náhradní věci, jídlo a pití. Věci pro základní přežití a pryč z domu. Zavřel jsem a zamknul dveře. Vzhůru do hor...tam je moje teritorium.