V ulicích Londýna

Bylo mi těžko, když jsem otevírala šuplík komody. Byla stařičká a šuplík už pár let vypadal, že se brzy rozpadne vlastní vůlí. Kupodivu doposud vydržel. Vybrala jsem z něj pár svých kousků oblečení a osobní věci. Víc jsem toho snad ani nikdy neměla. A nic jiného bych si asi s sebou ani odnést nemohla, i kdyby se mi tu cokoliv líbilo. Ale skutečně by se mi tu mohlo něco líbit? Nemám tu na nic skutečně hezké vzpomínky. A žádného ze svých nevlastních brášků nebo sestřiček si vzít nemohu. I ten maličký slon na skříňce, který by se mohl někomu líbit, mi nejednou skončil na hlavě, protože jsem něco neudělala podle představ pěstouna. Přitáhla jsem si batůžek a dala si věci do něj. Zavázala jsem tkanici a zapnula ho na přesku. Pevně jsem ho vzala do ruky.

„Budeš nám chybět,“ obejmula mě Niky, když jsem se vydala ke dveřím. Výsměšný úšklebek pěstouna jsem se rozhodla ignorovat. Niky ode mě odtáhnul. Všechny hned odehnal do pokoje, takže jsem se s ostatními rozloučit nemohla. Jistě už si za mě vyhlédnul náhradu, aby nepřišel o výhodu jedné sociální dávky za nezbednou holku pro pěstouny opuštěných dětí. Vymyslel si to s manželkou dobře, mají dávky a nemusí pracovat. Jen se válí po gauči a nadávají. Narozdíl od něj ale pěstounka aspoň uvařila a občas se pousmála. Ale jo, je to málo. Vše jsme jinak dělaly my děti. Ještě že už to nemusím poslouchat. Za chvíli mi bude osmnáct a to co se mi stalo...

Co se mi vlastně stalo? Přemýšlím nad tím, ale vlastně nevím. Neumím to nijak pojmenovat. Možná to ani blesk nebyl, nebo už bylo něco uvnitř mě a blesk to probudil? Tolik otázek, tolik možností. Chtěla bych znát odpovědi... ale tady je nedostanu. Leda zase nějakou ránu.

Klíče jsem předala pěstounovi a vyšla přede dveře. Jeho výsměch, že se vrátím, si pamatuji jasně, ale víc než kdy dřív jsem si byla jistá, že už se nevrátím. Nikdy. Za žádnou cenu. Zavřela jsem za sebou. Stále ve mně bylo jakési napětí a to najednou začalo polevovat. Malý odrbaný batůžek jsem si hodila na záda a vyrazila do ulic Londýna.

Snažila jsem se dýchat zhluboka, protože nyní jsem volná. Nemám práci a o ubytování jen malou informaci o ubytovně na druhém konci čtvrti města, která není drahé. Ale mám v batůžku leták supermarketu, kde stále nabírají lidi k pokladnám nebo do skladu. Tak proč bych nemohla třeba přerovnávat zboží ve skladu nebo tak něco? To určitě musím zvládnout. Nešikovná ani hloupá nejsem. Něco si vydělám, pak se mohu hnout zase někam dál. A mezitím i potom budu pátrat po svých odpovědích na otázky, které mě pohání v dalších krocích ulicemi.

Jdu si po chodníku jedné z větších ulic, když se proti mně objeví podivná postava. Měřím si ho pohledem a přemýšlím, co to vlastně má být zač. O žádném maškarním jsem neslyšela. Divná zlatá maska. Cítím z něj divný pohled. Na rukou mi naskočila husí kůže. Zastavila jsem se u pojízdného stánku. Prodavač cosi mele, ale jen ho spražím očima. Nemám nejmenší tušení, co to je a proč by měl mít cokoliv společného se mnou, ale nějak nemám nejmenší chuť to zjišťovat. Zvláště, když mám dojem, že jsem zahlédla podobný zlatý odlesk v postranní uličce. Hledám odpovědi, ale ten zlatouš mi je určitě nedá. Spíš naopak. Určitě. Otočím se a pokusím se rychle vzít nohy na ramena.

Těch katastrof je na dnešní den už trochu moc ne?

Přiznávám, že jsem už nějakou dobu uvažovala nad možností odejít z tábora. Uvažovala jsem o tom dávno před tím, než se ozvali první hlasy nespokojenosti. Vlastně mě jejich tajné hlasování ani nepřekvapilo. Muselo k tomu jednou dojít. Bohužel strach zvítězil nad rozumem většiny. Pokud by mě Loki dostal, kdo ví, co by pak bylo s Asgardem i samotnou Zemí. Jenže tady už panuje moc velký strach. Dali mi tři dny na to, abych si všechno zařídila. Tři dny na to, abych odešla a už se nevracela. Regulérně mě vyhodili z vlastního domu. Ráno třetího dne už nebylo nic, co jsem měla s táborem společného.
Loučení bylo jen krátké sbohem a pak jsem prostě odešla. Nač to prodlužovat, už ty tři dny byli plné něčeho, co se mi ani v nejmenším nelíbilo. Nevím, jestli si v táboře oddechli, že jsem odešla anebo posteskli nad tím, že zmizel jeden z jejich nejlepších válečníků. Možná obojí, ale co naplat…
Jakmile jsem prošla branou, obklopilo mě ticho lesa. Na chvilinku jsem se zastavila a dokonce jsem si na pár vteřin přišla nahá, přeci jen jsem za bariéru nechodila zrovna často a nikdy to nevypadalo tak, že bych se neměla vrátit, pak jsem ale zatřásla hlavou a vyrazila. Nijak svižným krokem, ale chůzí dost rychlou, abych do večera byla v nejbližší vesnici.
A pak jsem zaslechla křik. Nebylo to přirozené, byla jsem na míle daleko od nejbližších živých lidí. Až na jedno místo… Tábor polokrevných.
„ Že by… otec? Ne… ne vždyť nejsou slyšet bouře…“
Vydechnu tiše. Nemělo by být slyšet vůbec nic z tábora. Vždyť je za bariérou!
Nečekala jsem na nic. Otočila jsem se na patě a vyrazila jsem zpět, jak nejrychleji jsem mohla. Cestou jsem strhla z krku svůj přívěšek, který se okamžitě změnil na normální dospělé kouzelné kladivo. Nepůjdu neozbrojená do tábora, který má být skryt, a teď tam všichni vyděšeně křičí… Běžela jsem, co mi nohy stačili a přesto, když jsem přiběhla, bylo už po všem. Tábor byl stále na místě. Jako by jenom všichni živí zmizeli. Všichni byli fuč. A bariéra, která tábor chránila také. Jak to ale?
„ Zatraceně co se tady stalo?!“
Vydechla jsem a se zmatkem v srdci procházela po vesnici. Zbraně, které se válely po zemi, jsem tam nechávala a hledala jsem jen lidi, co by to mohli přežít. Bledla jsem s každým krokem víc a víc. Zhola nikdo tu nebyl. Nejhorší bylo, že tu nezůstali stopy ani po tom, co tábor napadlo. Byla jsem zrovna na kopci, když se ozval hluk a objevila se nečekaná záře. Přivřela jsem oči a vyhlédla opatrně z domu nedaleko prázdného náměstíčka, které se momentálně topilo v barevném světle. Ušla jsem pár kroků blíž a pevně sevřela kladivo, připravená k boji s čímkoliv, co by tam odtud mohlo vylézt. Už už jsem se chystala shodit i svůj batoh, aby mi nezavazel, ale ozval se hlas. V tu chvíli mi došlo, oč se jedná. Naposledy, když jsem viděla duhový most, nebylo to zrovna ve stresové situaci. Teď už jsem nevěřila vůbec ničemu. Ale ten hlas… byl to Heimdall. Musel to být on. Nadechla jsem se a vydechla jsem, než jsem se rozběhla dolů z kopce. Dlouhými kroky-skoky jsem se dostala přes všechno, co mi leželo v cestě a vlastně jsem moc ani nepřibrzdila, když jsem vběhla do barevné záře. Uvidím rodiče!
Ano ano, proběhlo mnou zklamání, že mě rodiče nečekají a první koho vidím je Heimdall, ale stejně jsem se přes to všechno na něj musela usmát. Je to už několik let, co jsem ho viděla poprvé a vlastně naposled. Ovšem úsměv mi velmi rychle zmizel, když promluvil. Musím přiznat, že radost z toho, že jsem dostala nečekané pozvání zrovna sem, překryla i to, co se stalo tam dole na Zemi. Ano, je to sobecké, ale já bych to začala řešit hned, jak bych viděla…
„ Otče!“
Vyhrkla jsem a proklouzla kolem Heimdalla za jeho záda. Do té chvíle mi kryl i výhled na otcovu společnost a asi dobře, že tak. V první chvíli poklesla brada a v další jsem natahovala ruku s kladivem a rozbíhala jsem se vpřed. Ten zrádce byl tady! Byl tady po otcově boku! Musí ho nějak ovládat. Thor by tohle přece nedovolil!
Otec mě sevřel v náručí a zastavil mě. I když jsem se snažila vymanit, nepustil mne a nakonec mě zastavil Odinovím Kopím.
Pokoušela jsem se mu alespoň naznačit, že chci také něco říct, ale nepustili mě ke slovu. Přelétala jsem z jednoho na druhého, pokaždé, když jsem se podívala Lokiho směrem, vzedmula se ve mně vlna touhy urazit mu palici.
„ Kvůli němu mě vyrazili z tábora! A teď jsou všichni pryč!“
Rozkřiknu se podrážděně, když promluví Loki. Začínám měnit barvy jak duhový most, ještě před chvílí jsem byla bledá hrůzou, teď rudnu vztekem. Pak ale začne znovu mluvit Thor a já se mu zahledím do očí. Možná to je jediná věc, která mě teď dokáže udržet v klidu. V hlavě mi to šrotuje o stošest. Najednou se podívám za ně. Na Asgard. Je to tu jiné, než před lety. Temno a zlo všude kolem. Změnilo se to tady.
„ Kde… kde je matka?“
Mluvil a mluvil a já se snažila vnímat, ale přesto jsem zírala na postavy, které se k nám blížili. Loki na ně ani nemusel upozorňovat. Už dávno jsem měla chuť vyrazit na most a podívat se tam… Ale první bych srazila toho zrádce do propasti. Zatraceně co se tady děje. Najednou jsem v ruce ucítila těžké kopí. No těžké. Ruka mi ztěžka, ale pohybovat se s ním dalo velice snadno. Sklouzla jsem od nezvané návštěvy k otci a znovu se za něj podívala. Z ničeho nic jsem se cítila jako malá holka, který táta říká poslední sbohem. Vážně to tak vypadalo. A pak se ozvalo svištění kladiva a byl pryč. Nechal mě tady stát s kopím a zírat na to, jak jde do boje sám. A zrovna Loki tu zůstal semnou. Zůstala jsem stát a zírala jsem na Lokiho před sebou, i když mi vlasy rozhrnul tlak vzduchu, který vtáhl znovu otevřený Bifrost.
„ Dokaž, že to není tvoje vina. Dokaž, že to není tvoje vina a zachraň Ásgard a rodinu. Pak možná můžeš ty slova zkusit vyslovit znovu a možná budou mít nějakou váhu.“
O krok jsem ustoupila, když se vrhl do boje i on, ale přesto jsem do Bifrostu nevešla. Nedokázala jsem jen tak odejít a nechat otce i matku jen tak napospas. Proč Odin rozhodl zrovna o mně, že budu ochraňovat jeho kopí? Proč mám být poslední nadějí? Byla bych lepší válečník v první linii, než někdo, kdo utíká…
A pak jsem zaslechla znovu ten hlas. Kousla jsem se do jazyka a potlačila slzy. I můj největší nepřítel se snaží ochránit mě. Proč? Je to snad největší past, jakou uchystal, aby všechny obalamutil? A povedlo se mu to?
„ Neloučíme se navždy, otče.“
Uniklo mi ze rtů, než jsem se ponořila do záře Biforstu, který mě pohltil a stáhl. Nesmím myslet na to, že to nezvládnou. Ne. Nesmím. Vždycky je nějaká možnost a určitě je i tady nějaká možnost pro Asgarďany.

Barevná nekonečná záře. Záře… Z toho všeho mě vytrhlo pobouřené troubení nejednoho auta. Poplašeně jsem poskočila a narazila do karoserie stojícího auta u okraje silnice, které začala houkat. Ještě jsem byla oslepená září Bifrostu, ale už tu žádné světlo nebylo. Byla tady rušná cesta, stovky lidí a všichni zírající na mě. Na silnici byl znak Bifrostu, který po sobě vždycky zanechá vypálený a já tam stála otřesená, zmatená s dlouhým kopím v jedné ruce a velkým kladivem v druhé.
„ Do hajzlu…“
Vyhrkla jsem, když mě minulo další auto a následně proklouzla kolem poškrábaného auta, do kterého jsem narazila, na chodník. Lidé se mi vyhýbali, fotili mě a já tam chvíli stála jako zmatené zvíře, vyvedené z míry tím, že ho vyhodili na ulici, kdo ví kde.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, co se děje. Probral mě až záblesk foťáku docela z velké blízkosti obličeje. V tu chvíli jsem zatřepala hlavou a rozběhla jsem se pryč. Na nejbližší možné odbočce jsem uhnula a pak znovu a znovu. Musím se na chvíli schovat. Než vymyslím co dál… Zaběhla jsem až do nějaké tmavé uličky daleko do té rušné silnice, kde jsem se objevila. Opřela jsem se o studenou zeď a hlavu zavrátila dozadu, abych se mohla podívat nahoru. Nebe nebylo moc vidět přes nouzová schodiště.
„Ahhhhrchh… zatraceně s tím vším!“
Zavrčela jsem a podívala jsem se na kopí a kladivo. Upnula jsem si přívěšek zpátky na krk hned po tom, co se kladivo zmenšilo a pak jsem se podívala na kopí.
„ Z tebe asi propiska nebude co?“
Povzdechla jsem si a shodila jsem ze zad batoh. Prohrabala jsem se jím a vytáhla jsem deku. Kopí jsem do deky zabalila a ovázala ho popruhy, které mi deku drželi na batohu. Z batohu jsem vytáhla modrou košili a převlékla jsem si tu, co jsem měla na sobě. Musím být aspoň trochu nenápadná a zrovna rozhalená košile, pod kterou bylo vidět brnění, není zrovna ono, co by měl NewYork vidět. Brnění jsem si ale stejně pod košilkou nechala. Dále jsem vyhrabala starou ošuntělou kšiltovku, kterou mi kdysi dala máma, že jí táta prý občas nosíval. Vlasy jsem si svázala do culíku a kšiltovku hodila na hlavu.
„ Fajn, tohle je o něco lepší.“
Batoh jsem si hodila na záda a kopí zasunula vrchem přes ucho batohu za popruhy, které mi drželi batoh u zad. Jasně, tlačilo to, bylo to nepohodlné, ale měla jsem volné ruce.
„ A co teď? … Zatraceně ani nevím, kam to mám vlastně jít.“
Rozhlédla jsem se po uličce.
„ Tady zůstat nemůžu. Jestli zůstanu stát, najdou mě…“
Zmlkla jsem a vydala jsem se uličkou na rušnější ulici a pak dál mezi lidi. Jen jako další turista. Sice zvláštní, ale Turista. Cestou jsem od větnamce koupila brýle na můj obličej neobyčejně velké, ale už tak jsem vypadala potrhle, tohle už mohlo změnit jenom to, jak vypadala moje tvář. A na tom nesejde. Takové lidi si stejně nikdo moc pamatovat nebude… teď všichni budou řešit velkou blonďatou holku s kopím a kladivem a ne nějakou turistku s lukem ve vaku. Dobře, atypickou tyčí, ale i tak to mohlo být méně nápadné než kopí neschovat vůbec.
Říkal, že to místo stvořil Iron man a nějaký doktor Strange… Starka znám. Žil tady… fajn, zkusíme se dostat tam k němu. Stark Tower. Jestli o tom něco bude někdo vědět, tak to bude Stark.
Rozhlédla jsem se kolem. Povzdechla jsem si. Neznám to tady. Nejjednoduší by bylo chytit taxi, ale vezmou mě s takovou mrchou do auta?... no zkusit se to musí no ne?
„ Taxi!!“
Zamávala jsem na žlutý vůz, který projížděl kolem a pak ještě na jeden, který přistavil.
„ Kolik to bude ke Stark Tower?“

Světlo na konci tunelu ... nebo spíš před kavárnou

Nervózně se opírám o roh domu ve stínu a pozorování návnady, stejně jako dávání si pozor na okolí mi připadá jako věčnost. Každá minuta jen prohlubuje svíravý pocit, že je tu něco kurevsky špatně. No tak Sweete, kde vězíš? S rukama založenýma přes prsa si poklepávám nedočkavě prsty o ruku. Když se kluk zvedne a dojde, vím že je konec. Nevím co se stalo a čeho se dál chytit. Vyřídím s ním zbytek dohody, vezmu a nasadím si své věci a dojdu ke kavárně. Zběžně pohlédnu na účet, hodím na stůl několik bankovek, které to s nějakým tím dýškem pokryjí a rozhlédnu se zběžně kolem ... a krev mi ztuhne v žilách. Našli mě. Lidé kolem začínají v panice vyklízet. Kdykoliv jindy by mi vadilo, že se stávám středem pozornosti, ale teď mám trochu jiné starosti.

Ocitám se uprostřed vylidněné zahrádky, několik převrácených židlí od těch bojácnějších z "civilistů" dokresluje atmosféru. Když ty navlas stejné postavy vykročí naprosto jednotně ke mě, bleskne mi hlavou něco o nemyslících klonech nebo minionech s nadřazenou vyšší vůlí masterminda, ale není čas situaci moc analyzovat. "No tak pojďte, zadarmo to nebude!" zavrčím, pokrčím a trochu odtáhnu od těla ruce a přikrčené prsty obalí aura neonově modré mlhy. Pomalu couvnu zády ke kavárně, kterou předtím zkontroluji mrknutím, zda nejsou i uvnitř.

V tom se ulice rozjasní oslnivě bílým zábleskem a z podivného portálu vyběhne týpek, který se se situací moc nepáře. Odraz auta a urvaný hydrant dává tušit, že v něm bude víc než jen pravidelná rekreační návštěva posilovny. A vypadá to, že přišel pro mě. Poslal ho Sweet? Nebo je to jen pokračování boudy? Tak jako tak nemám moc možností. Buď tam vběhnu dobrovolně, nebo mě můžou přemoct a odtáhnou mě tam stejně, pokud to je jen součást habaďůry. Nač riskovat opomíjením dobré možnosti? "Kdo jsem já, abych se hádal s adrenalinem napumpovaným motorkářem" ušklíbnu se na něj "tak padáme" neváhám moc. Dlouhým skokem se za opěry obou rukou přenesu přes stůl, nohy protáhnu mezi nimi dopředu a silným kopancem umocněný o energii toho pohybu pošlu další stůl vedle portálu do houfu kapucínů na druhé straně, než které se věnoval a zpomalil on. To je trochu rozhodí a hlavně zpomalí. "Tak dělej frajere, mizíme" křiknu na něj a sprintuji do bílého průchodu. za běhu se mi v rukách zformují z mlhy dvě tvrdé koule o velikosti asi kulečníkových, které mrštím po dvou zlatodržkách, které jsou podivné bráně nejblíže a tím pádem by mohli ohrozit náš průchod. Vřítím se za ním na podivný most a nezastavím se dřív, než na druhé straně, kde sleduji, jestli se druhá strana bezpečně zavřela a nic kromě nás neprošlo.

"Dík za zajímavý vstup do situace, asi bych se trochu unavil, než bych je všechny zmlátil na jednu hromadu, tohle byla lepší a efektivnější varianta" ušklíbnu se lehce a vydýchávám se. Pak se rozhlédnu. "Tohle je ta Starkova a Strangova tajná základna?"

Tajná základna mezi dimenzemi
Mr. Anger -> Caligo

"Měl byste zkontrolovat databázi a najít rychle všechny, kdož mohou být užiteční pane Angere. Jejich čas se krátí."
Lehce flustrovaně si povzdechnu, když natahuju kožené boty tmavé barvy, následně dopínám opasek a zahaluju se do cestovního kabátu. Vypadám spíše, jako nějaký padouch, který vám jde sežrat děti, než někdo, kdo má zachránit pár zelenáčů, aby zachránili svět.
"Já vím Dormo už na to jdu, vše ostatní je už připraveno."
Odpovím zdejší umělé inteligenci základny. Opravdu dokáže někdy dost prudit a vytočit. Taky tu mohl Iron Man nainstalovat někoho lepšího, ale furt lepší, než tu trčet úplně sám.
Když jsem se sem dostal moc se mi do celé téhle věci, nechtělo, než mě seznámila Dorma se všemi poznámkami a poznatky, které ostatní superhrdinové stihli sesbírat a než mi ukázala, jak velký průser pro svět tu vlastně nastal. Stále jsem však trošku nesvůj z toho, že to mám být, já kdo ty zelenáče vyzvedne a pomůže jim "dospět".
"Tak fajn, je na čase to trošku roztočit Dormo. Zapni mi tu vyhledávací databázi, která je tolik podobná Celebru starýho X a začni vyhledávat cíle."
Zamířím do řídící místnosti ve které tohle super udělátko je. Stále nechápu, jak to Dr. Strange a Iron Man mohli dát do kupy, ale tak nějak tuším, že se na tom podílelo více šikovných rukou a mozků, než bylo řečeno. Projdu dveřmi, které se samy otevřou a usadím se do křesla před velký pult, který má právě zaměřenou zemi a lítá sem a vyhodnocuje cíle.
"V tuto chvíli se mi podařilo zaznamenat sedm potencionálních cílů z toho některé jsou v přímém ohrožení života a dochází jim čas."
Oznámí Dorma výčet situace. Lehce zatnu zlostí zuby a pak si promnu palcem a ukazováčkem oči.
"Ahhh....nemluv mi to o času ano....začínám to slovo nesnášet.....fajn...fajn...fajn zaměř nejkritičtější cíl a začni se spouštěním systémů pro aktivaci Bílého mostu."
Na vedlejší obrazovce si zobrazím, jak je na tom aktivace mostu.
"20%? Hmm to mám ještě chvíli čas."
Stočím pohled na obrazovku, kde se mi zobrazil cíl. Nějaký chlap před kavárnou doslova obklíčený těmi nazlátlými zmrdy, které posílá Badtime.
"Spouštění na 38%. Cíl zaměřen....je to Los Angeles....a správný termín není Bílý Most ale..."
Zvednu ruku, abych utl UI základny, než mi dá podrobný výčet toho, jak je to správně.
"Ten termín jsem našel v manuálu, co tu nechali. A na dohadování nemám čas, musím jít spojovací místnosti a připravit se."
Zvednu se od pultu a rychlými kroky zamířím o několik podlaží níž.
"Spouštění na 65%.....zatím to není dalece otestovaná technologie může se něco pokazit."
Otráveně si povzdechnu a zastavím se před nabíhajícím zařízením, které spouští Most.
"Nechme těchhle úvah prostě mi podrž dveře otevřené, abych se s tím zelenáčem mohl vrátit."
Řeknu trošku příkřeji, než bych rád a nabručeně si složím ruce na prsou.
"Vy jste taky dle měřítek zelenáč."
Podotkne Dorma. Zaskřípu zuby a pomalu vydechnu.
"Jo....asi jo, tak to aby při nás fakt stál někdo hodně mocnej."
Rozejdu se k Mostu, protože už je naběhlý a je čas projít. Vlastně to není tak úplně most, jen ho připomíná a částečně je technologie podobná cestě na Asgard, jen tohle je....trošku něco jiného. Vůbec by mě neudivilo, kdyby s kompletací tohohle zařízení pomáhal konkrétně Thor. By člověk nevěřil, co se dočte v té tlusté bifli, které tu říká Dorma manuál.
"Tak jo připravte mi uzenáče hoši na snídani jsem zpátky!"
Houknu s mírným úšklebkem na tváři a vykročím na Most.
"Coto? Uzenáče? Ale já nejsem.....jste v pořádku...?"
Nestihnu jí už odpovědět, protože procházím.
"Měl bych jí do databáze nahrát Červeného trpaslíka a jiné hity, aby se něco přiučila."
No ani se nenaděju a v záblesku světla, který je utvářející se průchod na Most jsem v LA.

Otevírající se strana Bílého Mostu

Když vyjdu ven ohlédnu se instinktivně, jestli se za mnou ta potvora nezavřela, ale zdá se, že drží. Situaci ani nemusím moc kontrolovat záběry, které jsem viděl mi stačí, abych věděl, kde jsou naši nepřátelé plus mínus.
"Chcete mě nasrat co?! Musím se tahat takovou dálku, jen abyste neměli další zábavu na skladu a vy mi ani nepošlete poznámku?! Zatracení zlatí bastardi!"
Zařvu na ně zlostně a nechám mnou vztek proudit.
"Hrrrrráááááááá!"
Ramenem praštím do nejbližšího auta a nadlidskou silou jej pošlu vstříc nejbližší skupině těch ňoumů.
"Auvaj...doprdele furt to není ono, to je tak, když se pořádně nerozehřeju.....hej ty pitomče, co tam tak čumíš, jako propíchlá mičuda! Hni zadkem a pojď! Pokud chceš někam, kde tě tihle šmejdi nenajdou jsem tvoje jediná cesta!"
Křiknu na něj a ukážu na most, který se už stabilizoval a je z něj nyní celistvý průchod na tajnou základnu.

Stabilizovaný Bílý Most

"Dáááárrrrrhhhhh! Řekl jsem ať se do toho vy mamlasové nepletete! Grrrrrrrhhhhh!!!"
Drapnu hydrant a vyrvu ho ze země. Voda začne tryskat vysoko do vzduchu. Zvednu hydrant nad hlavu a hodím po další skupině těch pitomců.
"Rhháááh.....tak dělej, než se vzpamatujou a budou moc blízko! Jdeme!"
Vejdu do záře Mostu a počkám na něj na půl cesty jestli půjde taky.
"Jestli nepůjde, dostanou ho..."
Zatnu zuby, ale moc víc pro něj udělat nemůžu. Musí se sám rozhodnout.
"Dormo, až projdeme zavři za námi! Nestojíme o další společnost, která pojede na černo!"
Křiknu, i když jí neslyším, vím že ona mě už ano.

Počátek v konci

Zavržený, pronásledovaný, zrazený
Andre

Ani tobě neuniklo dění ve světě a to, že slavní a známí superhrdinové, které ještě nedávno lidé opěvovali najednou začali bezestopy mizet. Byly toho plné zprávy, nejprve nadšené a napjaté, později už zděšené a plné obav.
I Paříži se šířily drby o tom, kdo kdy zmizel a spekulace o tom proč a kdo za to může. Na každém rohu se dají koupit noviny, ve kterých se dočteš nejžhavější novinky. Už je toho až přehršle, navíc proč by tě to mělo nějak více zajímat, že ano? Ty superhrdina nejsi a tvé schopnosti se ti daří docela dobře skrývat....no skrývat dobře zastírat za záchvaty, které jsou přisouzeny něčemu jinému a normálnějšímu. Ač i tak máš podezření, že tví rodiče i tak musí něco tušit, vždyť je to tak...hmmm očividné. Ale stále tě živí naděje, že to neví a že je vše v pořádku.
Dnes jsi, jako snad každý večer šel nahoru do svého pokoje v patře a zanechal své rodiče dole. Uvítal tě Kain, na kterého si tvoje máma stále ještě úplně nezvykla, ale už ho alespoň nezkouší odpalovat smetákem, jako profík baseballu. Poslední dobou mu necháváš volnost ve svém pokoji, aby mu příliš neochabla křídla. A nebyl ztuhlý, když jej budeš pouštět na noc ven. Nehledě na to, že držet Kaina v kleci ti přišlo divné, přece jen, psa bys taky neměl zavřeného v klícce no ne?
Ale dnes bylo něco jinak. Kain poletoval po pokoji zběsile a snad i vyděšeně. Zdálo se, jako by něco cítil, něco hodně špatného, ale tví rodiče dole v klidu ještě před chvílí koukali na televizi, takže to nevypadalo, že by se mělo něco dít....ano mohla se schylovat nějaká živelná pohroma. Zvířata to vycítí lépe, než lidé, ale tady v Paříži? Bylo to zvláštní, opravdu hodně.
Nicméně i tak sis z toho nic zvláštního nedělal a rozhodl ses, že jako obvykle půjdeš pustit Kaina proletět se ven. Zastavil ses u okna a už jsi jej otevíral, když jsi pohlédl ven do noci skrze skleněnou tabuli vašeho malého domku na okraji Paříže a musel ses zarazit, protože jsi spatřil podezřelé postavy mířící k vašemu domu.

Neznámé postavy

Kain začne poplašeně poletovat kolem a povřískávat, jako šílený. Máš z toho všeho fakt špatný pocit a nějaký vnitřní instinkt ti říká, že ti tam dole si jdou z nějakého důvodu pro tebe. Zahlédl jsi jich minimálně šest a i to je dost na to, aby to nahnalo člověku strach. Rozhodně to nevypadá na poldy, kteří si chtějí povídat kvůli nějaké výtržnosti.
O okamžik později jsi slyšel zběsilý dusot nohou po schodech a pak zabušení na dveře po kterém přišlo prudké otevření a v nich stála tvá máma. Vypadala celá rozhozená, vystrašená a snad i trochu zoufalá.
Andre! Okamžitě seber to nejnutnější a vypadni hned!"
Křikne máma rozkazně a ty nevíš jestli jsi v první chvíli něco provedl, nebo proč to říká. Zezdola se ozývá humbuk.
"Rychle uteč oknem! Tata je zdrží ale ne na dlouho uteč do bezpečí musíš se někam schovat jdou po tobě!"
Vychrlí na tebe rychle a pak se ve dveřích k tobě otočí zády a vezme za kliku.
"Máme tě rádi zlato, jdi a neohlížej se."
Řekne už klidněji a vyrovnaněji a s tím se dveře zavřou a pak je slyšet ještě jak máma schází dolů a další rámus, křik a rámus, tříštící se věci. Dole to musí být vážně horké, nejspíše jsou ti Oni už uvnitř a asi to budou ti chlápci, cos je viděl venku. Teď tě čeká ono dilema rozhodnout se zdali v zoufalé snaze budeš riskovat svůj život abys pomohl rodičům, nebo zdali na jejich přání utečeš v naději, že tě Oni nechytí, někam kde bude trošku bezpečno alespoň na chvíli.

Životní rozhodnutí
Scarlett

To, co sis zažila v nemocnici, než ses probrala bylo něco....na jednu stranu úžasného na tu druhou děsivého. Bylo to něco, co si zažil jen málokdo a nejspíše lépe o tom nemluvit už kvůli vlastní bezpečnosti. Pravděpodobně by tě doktoři totiž považovali za blázna, nebo ti přisoudili postraumatický šok, či něco na ten způsob. V lepším případě bys dostala prášky na uklidnění v tom horším patrně cvokárnu. Raději jsi se tedy nikomu nesvěřila a jen, co to bylo trošku možné vrátila ses domů....tedy k pěstounovi, který se o vás staral.
Od toho dne, kdy se ti stala ta nehoda, díky které jsi strávila chvíli v kómatu se k tobě pěstoun nechoval tak příkře, jak bývalo zvykem. Vysloužila sis tím možná i závist jeho jiných svěřenců. Oni totiž tolik štěstí zase neměli.
Ale tebe nastávající dny utvrdily v jednom zásadním rozhodnutí. Chceš změnit svůj život. Chceš odejít a nevrátit se. Nechat vše minulé za sebou a začít úplně od znovu.
Říká se, že je Londýn město příležitostí, tak snad noviny a všechny ty bulváry nelhaly. Ale kdo ví, jaký teď svět bude, ani tobě nemohly uniknout nejnovější články v novinách na témata mizejících superhrdinů, po kterých se sléhala zem. Bez nich se zdál svět více nebezpečný, ponurý a méně barvitý. No nezbývalo než si uchovat naději, že to zvládneš a najdeš si nějakou práci, která tě alespoň na chvíli na nějaké ubytovně uživí.
Pěstoun sice proti tvému dnešnímu odchodu trochu protestoval a říkal, že zavolá policii, že jsi stále ještě vedená pod jeho správou ale odejít tě nechal se slovy, že se stejně vrátíš se slzama a prosíkem, abys mohla u něj zase bydlet.
Máš asi štěstí, že to nikdy nebyl takový prasák, aby vás své adoptivní děti ani v pozdějším věku sexuálně obtěžoval. Zevnějšek by na to měl, a vůbec by ses nestydila říci, že vypadá, jako typický úchyl z parku.
Jen malé zavazadlo s pár tvými věcmi je ti jediným společníkem, když se vydáš do ulic Londýna. Otázkou je kam vlastně jít. Kde začít, co si počít je to, jako spadnout placáka do jezera z hodně velké výšky a ještě k tomu na hubu.
Chvíli takhle bloumáš ulicemi a přemýšlíš, kde by bylo fajn hledat práci, když zahlédneš jít ti vstříc asi jen dvacet metrů od tebe mezi lidmi postavu.

Neznámá postava

Nikdy jsi tady nikoho podobného neviděla. Vypadá, jako by šel na maškarní, nebo, jako nějaký divný superhrdina, ale máš z něj špatný pocit, jakoby....jakoby se díval přímo tvým směrem, ač dle všeho nemá jak ani čím přes zlatou masku. I tak cítíš však jeho pohled a instinktivně tušíš, že jde přímo k tobě. Něco ti říká, že by ses měla dát na útěk, že tohle je něco špatného.
"Pěknej vohoz zlatohubko!"
Houkne na postavu jeden z kolemjdoucích mužů, ale ten si toho ani nevšimne a pokračuje dál tvým směrem.
"Hej! Hej děvče jestli tu máš sraz s tamtím svým zlatým kámošem, tak jděte od mýho stánku odháníte mi zákazníky!"
Zavolá na tebe prodavač malé pojízdné trafiky, když už je postava na polovinu vzdálenosti, co na počátku. V hlavě ti něco buší na poplach. Dokonce jsi měla pocit, že jsi zahlédla tutéž postavu ještě mihnout se v jedné z bočních uliček.

Brána Shipariova
Dragon

Nasadil sis prsten na prst a okamžitě cítil, jak se tvá magie a ta jeho částečně propletla. Byl to zvláštní a úžasný pocit. Konečně můžeš trošku usoudit, co cítí Dr. Strange, když má svůj Plášť Levitace, nebo jiné artefakty. Je to něco nepopsatelného a přesto tak přirozeného.
Rozhodl ses nebýt zbrklý a získat nejprve moudrost, než použiješ prsten a vydal ses do knihovny, kde by snad mohly být alespoň zmínky o tomto záhadném artefaktu. Prošel jsi několik knih dle obsahů a pak vytáhl jednu, která vypadala nadějně.
Nalistoval jsi příslušnou stránku a vyhledal odstavec, který byl zařazen pod Prstenové artefakty a mezi nimi byla i krátká zmínka o Shipariově Bráně. Přelétl jsi očima odstavec, který byl zapsán vybledlým a viditelně velmi starým písmem.
"Shipariovu bránu nemůže otevřít každý, kdo nosí prsten. Pouze ten, který má čisté vidění a jasný úmysl může bránu otevřít.
Nejistota a zmatek jsou cestou bez návratu."
Je to opravdu krátký odstavec, který neříká mnoho. Patrně nebylo mnoho těch, kteří artefakt využívali a měli možnost zapsat o něm své poznatky. Na jednu stranu jsou děsivé na tu druhou fascinující a o to více budí tvou zvědavost zjistit, co prsten dokáže. Zvláště, když do tebe vložil Dr. Strange tolik nadějí.
A pak tě z přemýšlení vytrhne hluk. Někdo je v Sanktu. Když se opatrně vyplížíš na okraj knihovny a vyhlédneš dál do chodeb zahlédneš něco, co jsi určitě vidět nechtěl. Postavu, která nevypadá vůbec přátelsky.

Neznámá postava

Popis On by na to mohl sedět a zdá se, že míří ke knihovně a ze Sankta se ozývá hluk a snad dokonce tříštění skla. Možná prohlédávají artefakty, nebo s některými bojují. Nepochybuješ o tom, že ta těchhle týpků bude stoprocentně více každopádně tenhle jeden bude za chvíli v knihovně, ze které, jak víš nevede žádná jiná normální cesta. Máš jen pár okamžiků na to rozhodnout se, co vlastně budeš dělat. A představa, že jsou to ti samí, kteří porazili Doktora a celé Sanktum je mírně děsivá.

Horská procházka
Cold

Šok, který ti přivodil dopis brzy vystřídalo chladnější a logické myšlení, které jasně velelo vypadnout z baráku dokud to jde, protože kdo ví, kdy se vrátí ti Oni pro tebe a taky zmizíš, jako tví rodiče. Oni ti alespoň dali možnost utéci, kterou sobě upřeli.
Sebral sis tedy svůj batoh se vším potřebným, zamkl dům a vydal se do hor. Být normální, jako každý jiný neměl by tvůj výlet asi dlouhého trvání, moc dobře víš, jak chladné hory poslední dny bývají a právě v tom doufáš, že bude tvá výhoda.
Přece jen, kdo by se za tebou plahočil do hor no ne? To by musel být naprostý šílenec. Navíc znáš je poměrně dobře a tak si jsi sám sebou v těchto končinách jistější.
Než jsi se dostal do trošku vyšších a studenějších oblastí, kde jsi měl jistotu, že lidé už téměř nechodí až na občasné turisty, tak sis mohl konečně na moment oddychnout. Spadla z tebe ta tíha vědomí, že tě někdo může pronásledovat. Tady jsi nikoho neviděl a hory a jejich bílé pokrývky dál ve výšinách působily úlevně a přívětivě.
Svěží čerstvý vzduch ti začal pročišťovat mysl a klidnit srdce. Chlad ti byl vždy blízkým přítelem. Dnes pomáhá o to více. Pomalu ses utábořil s plánem strávit zde noc, když tu jsi zahlédl v pomalu klesajícím šeru, jak se blíží hrbolatým terénem tvým směrem a neomylně tvým, podivná postava, jakou jsi nikdy neviděl. Bylo to, jako vystřižené z nějakého komiksu, nebo filmu.

Neznámá postava

Máš z pohledu na tuhle osobu dost blbý pocit a fakt nevypadá na to, že by to byl turista. Mohl by to být jeden z těch, kteří mohou za zmizení tvých rodičů? A jak tě tady vlastně našel? Nebo je to náhoda a míří prostě jen tímhle směrem a co je vlastně zač?
Otázek máš v hlavě jistě mnoho a odpovědí málo, ale to hlavní je, že za předpokladu, že tenhle podivný týpek nemíří přímo k tobě ale jen tvým směrem a ještě tě neviděl, tak se to určitě brzo změní a pokud je to ta druhá varianta, tak o to méně času máš na to rozmyslet si, jak se s touhle prekérní situací poprat.
Navíc zdá se ti, že jsi zahlédl ještě někde o kus dál za tou postavou zlatavý kovový odlesk, podobný, jaký háže v posledních paprscích světla ta první postava.

Akce kavárna
Caligo

Můžeš být na sebe patřičně hrdý. Ze svého domova ses dostal rychle a pružně, jako kočka a cesta po střechách se nabídla, jako ta nejbezpečnější. Dokonce jsi docela rychle a úspěšně setřásl své pronásledovatele, než jsi se rozhodl opět opustit bezpečí střech a zamířil oklikou k oné kavárně, kterou ti zmínil v telefonu Sweet.
Zachoval sis na obezřetnosti a odchytil sis jednoho mladíka, který se zdál dost schůdný tomu, co po něm budeš chtít."Fuh...jen tohle...jasně šéfe to je brnkačka, když to cáluješ."
Pokrčí nakonec lhostejně rameny, příjme zálohu, vezme tvé věci a jde si tam sednout. Pozoruješ ho celou tu dobu a čekáš v naději, že se objeví Sweet, ať už s dobrými či špatnými úmysly, ale nakonec můžeš shledat jediné, Sweet se neobjevil ani s půlhodinovým zpožděním a to nebyl jeho styl vždy to byl dochvilný chlap až hrůza.
A mladík se tam v klidu nažral a napil na tvoje prachy a když se vrátil dokončili jste svou dohodu, protože se tam nikdo zvláštní nikde nedostavil.
"Dík za lehký prachy a dlabanec."
Rozloučí se s tebou a moc ani nerozebírá kolik tam ještě budeš muset doplácet, bere své kolo a fičí pryč. Je určitě rád, že si zarobil něco navíc takhle lehce a možná se bojí, abys ho o to ještě neobral, takže se moc nezdržuje. Nicméně vzduch vypadá čistý, jen Sweet nikde, takže se mu asi opravdu něco přihodilo.
Když jsi se začala opatrně přibližovat ke dveřím kavárny zamrazilo tě po pár krocích v zádech. Polil tě studený pot a když jsi se podíval doleva a doprava viděl jsi Je.....stáli tam tak klidní a tiší, jako by byli jen sochy ale tys věděl, že nejsou. Jako jeden vykročili směrem k tobě. A když jsi natočil hlavu mírně za sebe zahlédl jsi další pohyb. Patrně tě chtějí zatlačit do kavárny a odříznout ti tak případný únik. Lidé okolo i ti uvnitř kavárny na celé dění jen celí paf civí a zvědavě čekají, jak to dopadne, jen vyklidili prostor.
A Oni se pomalu ale jistě blíží, jako by nikam nespěchali, jako by je čas vůbec netrápil, jako by přesně věděli, jak tě najít, ale to přece není možné. Vzdálenost se zkracovala a tys jich napočítal jen odhadem už minimálně 8 v blízkém okolí a pak....tě však oslnil záblesk náhlého oslnivého světla přímo před tebou....

Starý přítel a nový nepřítel

Už to byl nějaký ten pátek, co se mi život převrátil naruby. Ne, že bych si stěžoval, nové možnosti a dispozice jsem více než uvítal. Nesporná pravda ale byla, že jsem za intel k tomu top secret prototypu utratil skoro všechno co jsem měl, a výbuch jeho a přilehlého okolí tuto investici škrtnu tučným červeným fixem. A zatím jsem na těch náhodných šolichách nedostal zpátky ani desetinu. Chce to jednu vydařenou akci, jednu jedinou další pořádnou příležitost a budu zpátky v byznysu.

Takové myšlenky se mi honili hlavou, zatímco jsem se rýpal hodinářským šroubovákem v kameře. Není to tak dlouho, co jsem se přestěhoval a ještě jsem neměl uspokojivě zajištěné okolí bytu pro ideální přehled. Když zazvonil telefon, opatrně jsem nářadí odložil a chňapnul po něm. Přijal hovor a mlčky přiložil mobil k uchu. Hlas zněl povědomě. Sweet, Sweet? No jasně, tenhle maník! "Čau Sweete. Jak se vede brácho? Jak..." chystal jsem se nadhodit pár zdvořilostních výrazů ale zarazil mě rychlou a nervózní mluvou. Něco je špatně. Svraštil jsem obočí a poslouchal a jen příležitostně a neúspěšně se pokusil vstoupit do jeho řeči a dostat souvislou informaci. "Hou kámo, kdo jsou Oni .... hej, zpomal, proč pro mě?...." Bez odezvy. Když začal mluvit o Starkově databázi a interdimenzionální základně, už jsem jen poslouchal. Tohle bylo velký. A pak to šlo do hajzlu. "Kurva, Sweete vypadni odtamtud, hned! Sejdeme se na domluveným místě!" křikl jsem, než se hovor přerušil. Zatřásl jsem hlavou, pak se vymrštil a vykoukl z okna. Hned jak jsem viděl ty týpky v plášti, bylo mi jasné, že tohle nebyl žádný levný prank. "Kurva drát..."

Nečekal jsem na nic. Přiskočil k počítači a několika hbitými klepnutími do klávesnice spustil odpočet bezpečnostní pojistky vlastní výroby. Do minuty bude můj počítač čistý jak lilie a z disku zbude zmagnetizovaný škvarek. Přiskočil jsem k posteli, sáhl po dní a vytáhl malou šedou brašnu. Nebylo to poprvé, co se mi vyplatilo být připraven na okamžitý ústup. Rychle jsem ji otevřel a překontroloval obsah. Falešné doklady, smotek hotovosti, základní náčiníčko, zálohy dat na flashkách uložených ve speciálním ochranném pouzdře. Shrnul jsem do tašky mobil a flashdisky ze stolu, rychle ji zazipl a natáhl se na věšák pro černou bundu a poklepnutím na náprní kapsu zkontroloval přítomnost peněženky.

V tom se ozvalo ťukání na dveře. Sakra, tak rychle?! Na nic víc nebyl čas. Tašku jsem si hodil kolem krku přes rameno a u pasu ji připnul sponou k opasku, aby neposkakovala. Trhnutím jsem otevřel okno a vyhoupl se na požární schodiště. Jen letmo jsem mrkl na ulici pod sebou. Jasně, že spodem ne! Bleskově jsem šplhal vzhůru, v zatáčkách mezipater se točil kolem zábradlí, div jsem ho neurval, a konečně přeskočil římsu na střechu. Další body pro mou připravenost. Dvě různé únikové trasy po střechách byla jedna z prvních věc, co jsem si prošel, když jsem se nastěhoval. vybral jsem si tu, která vedla směrem pryč od kavárny, jež byla mým cílem. Rozhodně je tam nebudu navádět. Rozeběhl jsem se a rychle byť s lehkostí za opory jedné ruky se přenášel přes nízké zídky či masivní ventilační roury a přeskočil si několik mezer mezi domy. Chvíli jsem se neohlížel, ale když jsem zjistil, že mi nikdo v patách není, sjel jsem po požárním žebříku do úzké špinavé uličky a klusem vyběhl na ulici. Mávl jsem si na nejbližší taxík a nechal se odvézt obloukem pár bloků směrem ke kavárně. Tam jsem přesedl na další a dalším obloukem ještě blíže. Až teď jsem se trochu uklidnil. Z náprsní kapsy bundy si vyndal sluneční brýle, nasadil si je a klidným tempem se vmísil do davu na rušné ulici.

Cestou se mi v hlavě honili různé scénáře, z nichž dva měli největší pravděpodobnost. Jeden je ten, že Sweet mluvil pravdu a já nějak spadl do toho šíleného kolotoče kolem superhrdinů. Jo, zrovna já ušklíbnu se pro sebe. Druhý, který nemůžu opomenout, je takový, že Sweet teď maká pro někoho kdo mě chce dostat a takhle pod tlakem mě sem za pomoci té šarády chtěl vylákat. Zastavil jsem se dostatečně daleko od kavárny, zkontroloval čas a prohlížel si ji i okolí. Zatím nic, ale jsem tu brzy.

Pohledem jsem sjel na jednoho kluka, který blbnul v postranní uličce na svém BMX a měl podobnou stavbu těla a sestřih jako já. "Hej brácho, chceš si vydělat nějakou snadnou škváru?" došel jsem k němu. Jasně, že nikdo dneska neřekne ne. Sundal jsem si brýle a bundu, ze které jsem si vyndal věci. "Vem si tuhle bundu a brejle a běž si sednout támhle do kavárny. Sedni si ke stolu pro dva a otevři si účet na jméno Caligo" podám mu padesát dolarů, jejichž pravost si samozřejmě hned zkušeně zkontroluje proti obloze. Mě by to bylo taky divný. "Dej si jídlo, něco k pití, jak chceš. Vydrž tam do jedný. Pak se sem vrať. Jo jasný, kolo si tu někde zamkni. Je možný, že si k tobě někdo přisedne. Kdykoliv když přijdu, dáš mi moje věci a bez dalších otázek nebo zdržování odejdeš. Za to je další kilo" ukážu ve dvou prstech stovku. "Účet si vyrovnám sám. Máme deal?" mrknu a usměji se, když si vezme bundu a brýle a pochopitelně mou pajcku a pak ze stínu uličky sleduju, jak si sedl a objednal nějaký megaburger a pití. A čekám a čekám. Až do jedné, pokud se objeví nebo neobjeví Sweet. Pokud ne, dojdu tam, přeberu si věci a splním svou část dohody. Pokud se objeví, zhodnotím, jestli to není očividná léčka a pak tam dojdu, s klukem se vystřídám jak jsme se domluvili, zaplatím mu a sednu si na jeho místo.

Doma nikdo není

Voda byla ledová a jako jehličky se zarývala do kůže. Já jsem si ovšem přidal jakoby se někdo snažil jehličkou probodnout kůži hrocha. Spokojeně jsem udělal pár temp ke břehu a vylezl z vody. Okamžitě se o mě začal otírat ledový vítr. Teda ledový je silné slovo. Tady bylo ještě poměrně teplo, i když normálním lidem by to tu přivodilo omrzliny a byli by rádi, že dýchají. Nechal jsem se osušit větrem a potom jsem se oblékl. Byl pomalu čas vyrazit domů. Voda mě trošku posilnila, ale i tak jsem se cítil trošku zesláble. Trénink byl dneska poměrně náročný, protože tohle byl odlehlý kout a já jsem věděl, že tu budu mít klid. Teď jsem se sbalil a pomalu vyrazil domů. Tyhle procházky by ve dvou byly příjemnější, ale těžko seženu holku, která by se vydržela koupat v ledové vodě. Už tak těch pár vztahů co jsem měl skončilo katastrofou. Radši bych se k tomu ani nevracel. Ono schovávat to co umím před jinými šlo velmi blbě. Pro většinu lidí jsem stejně jenom ten Candlessovic pošuk. No já se s tím naučil žít. Užíval jsem si přírodu kolem sebe a těšil jsem se na večeři domů. Možná to bylo trošku dětinské, ale stále se nic nevyrovnalo matčině kuchyni. V oknech se svítilo a já jsme spokojeně prošel dovnitř. Byli jsme tu trošku odlehlí a já jsem nikdy nechápal proč. Následující chvíle mě měli přesvědčit proč. Ticho v celém domě bylo divné.
"Mami?! Tati?!"
ZAvolám do domu a rozběhnu se do ložnice, kde nikdo taky není. Celý dům je prázdný. Bál jsem se toho nejhoršího, protože tohle bylo divný. Došel jsem do pokoje, kde jsem našel mámin vzkaz. Četl jsem ten vzkaz psaný roztřesenou rukou a musel jsem si sednout na postel. Tohle nebylo dobrý.
Naši mutanti? Já si toho nevšiml? Jamie ty jsi idiot.
Suché konstatování, ale co by jste chtěli od někoho kdo více času tráví mimo domov než v něm. Prý mám zmizet, ale kam? Kdo mi unesl rodiče? Ovšem ve mě se něco zlomilo. Pokud to dovedlo odnést mé rodiče, tak to nebudou jen tak nějací únosci. Vzhledem k tomu, že všude mizeli superhrdinové, tak možná s tím mělo co dělat. Batoh jsem měl sbalený, ale ještě jsem do něj přihodil nějaké náhradní věci, jídlo a pití. Věci pro základní přežití a pryč z domu. Zavřel jsem a zamknul dveře. Vzhůru do hor...tam je moje teritorium.

Počátek v konci

Dvě rodiny a žádný domov
Elorea

Dlouhý čas jsi strávila v místě, které se zvalo tábor pro polokrevné. Byl to tábor Severského pantheonu, kde vás cvičili a učili, jakožto polobohy ovládat vaše síly. Bylo to skryté místo, skryté místo, které se poslední dobou až moc stěhovalo díky tvému strýčkovi, který....inu chodil na ne příliš přívětivé návštěvy. Dosud ti to osazenstvo tábora neobíjelo moc o hlavu, ale po posledním náhlém stěhování, které vás zavedlo, až do odlehlých zalesněných částí Norska, se už začaly ozývat nespokojené hlasy s tím, že jsi ohrožení pro celý tábor, že jednou za to všichni zaplatí a tak nějak se tyto řeči rozjely ve velkém.

Tábor Severských polokrevných

Před třemi dny to nakonec vyústilo v to, že ti bylo dáno ultimátum. Musíš odejít pro bezpečnost tábora. Měla jsi na to tři dny, aby sis vše v táboře dořešila, sbalila si vše potřebné a vydala se svou vlastní cestou. Těch, kteří s tebou po ty tři dny mluvili byla asi polovina ale rozhození z toho byli úplně všichni, přece jen taková situace nenastávala často. Určitě ne každý s tímto rozhodnutím souhlasil, ale nenašli se takoví, kteří by to otevřeně řekli nahlas. Báli se a bylo to pochopitelné, mohli by být taky vyloučeni.
Dnes ráno sis sbalila své věci a rozloučila se s nejbližšími, kteří za tebou přišli vyprovodit tě až na okraj území tábora a popřát ti hodně štěstí.
A pak ses již otočila, prošla ochrannou bariérou a zmizela v nedohlednu. Šla jsi lesy asi hodinku, než tě zarazily výkřiky. Když jsi sebou poplašeně trhla uvědomila sis, že výkřiky jdou z vašeho tábora. První, co tě napadlo bylo, že zuří tvůj otec a sesílá na tábor blesky. Vzápětí si však uvědomuješ, že i když je Thor impulzivní a má tě rád, tak by asi až takhle přehnaně nereagoval.
Nakonec ti to stejně nedalo jinak. Strach o přátele a otázka toho, co se tam děje tě doslova přinutila vypravit se, co nejrychleji zpět do tábora. V hlavě ti bušila myšlenka, že tě opět našel Loki a když tě nenašel v táboře rozhodl se na něm prostě vyřádit.
Když jsi zadýchaná přiběhla do tábora zamrazilo tě. Nikde žádný křik, nikde žádné větší známky bojů, ale bariéra byla pryč, jakoby nikdy ani neexistovala a obyvatelstvo tábora? Nikde, ať jsi prošla tábor křížem krážem, každou skrýš, každý dům, všude prázdno, jako by najednou všichni prostě zmizeli. Jen tu a tam válející se zbraně po táboře napovídaly tomu, že se alespoň někteří připravovali k boji, ale co se s nimi stalo? A pak tě oslnila záře, která najednou sestoupila doprostřed tábora na náměstí a zalila tvé oči. Musela sis je zastínit rukou, jak to zářilo, než sis trošku přivykla. Zářilo to silně, velký kužel podivně barevného světla.

Bifrost

A pak sis po chvíli uvědomila, co to je. Vzpomněla sis. Bifrost, cesta bohů, cesta, kterou otevírá Heimdall. Duhový most vedoucí na Asgard!
"Vstup do říše bohů dítě, je tě zde zapotřebí více, než si myslíš."
Zaduní okolo Heimdallův hlas prosycený mocí. Bůh, který vidí a slyší vše, bůh, který ti otevřel bránu ale proč? Touha vidět rodiče je příliš silná a tak nakonec projdeš. Když vystoupíš z Bifrostu spatříš ho.

Heimdall

Strážce Bifrostu tam stojí vzpřímený, mocný vznešený a krásný.
"Vítej na Asgardu dítě. Bohužel nemáme moc času na vysvětlování situace je velmi vážná."
Praví Heimdall svým hlubokým hrubým hlasem. Pak už slyšíš dusot nohou a spatříš přibíhat bok po boku dvě postavy. Celé ušpiněné a poskvrněné bojem. Oba ve svých plných zbrojích, každý tak jiný a přesto bratři.

Thor a Loki

Thor třímá své kladivo Mjolnir zatímco Loki je ozbrojen svou dýkou a Thor třímá v druhé ruce ještě něco......poznáváš Odinovo kopí Gungnir. Thor k tobě přijde s ustaraným ale vřelým úsměvem na tváři a přes plné ruce tě nějakým způsobem alespoň obejme.
"Rád tě vidím Eloreo. Bohužel nemáme moc čas na vysvětlování, na Asgardu se strhlo něco snad horšího, než je Ragnarok a jinde je to stejné, z toho co víme od Heimdalla."
Loki se usměje tím svým lstivým úsměvem.
"Ale no tak bratře, nepřeháněj ano? Jen tu máme nového nepřítele, který nám dává trochu na frak."
Než stačíš náhodou na Lokiho vystartovat Thor tě zastaví rukojetí Gungniru.
"Vím, co bys nejraději udělala a věř mi, že kdyby byly okolnosti jiné nebránil bych ti, ale dost se toho za poslední dny změnilo. Kdyby nebylo Lokiho, už by Asgard dávno padl. Každý den teď dokazuje, že je opravdu mým bratrem a bok po boku jej bráníme, i když nás zatlačují stále zpátky."
Promluví k tobě Thor vážně, je to opravdu zvláštní, že by začal Lokimu věřit, muselo se stát něco opravdu vážného. A taky je divné, že má Gungnir.
"Ale no tak bratře, nepřeháněj, nebo se ještě budu červenat."
Uchechtne se Loki, ale pak se trošku zamračeně ohlédne někam dozadu.
"Nemáme čas Thore."
Řekne naléhavě.
"Ahhhh....já vím, jen jsem jí chtěl vše říci."
Vzdychne Thor trošku smutně.
"To bude muset počkat, protože oni čekat nebudou. Dobře víš, proč poslal Odin sem zrovna nás."
Naléhá na něj Loki.
"Ano my jediní jsme schopni to tu udržet dost dlouho......Eloreo teď mě musíš poslouchat a velmi dobře."
Konečky prstů ti položí na ramena, protože více to vzhledem k zbraním v jeho rukou nejde, a zadívá se ti do očí.
"Musíš vzít Gungnir a odnést ho z Asgardu. Všichni bojujeme a prohráváme jen proto, abychom ho dostali pryč. Někam, kde ho oni nenajdou....ne teď není čas na otázky, Loki má pravdu za chvíli tu budou."
Zarazí tě Thor dřív, než se začneš ptát na věci okolo.
"Znám jediné místo, kde bude Gungnir v bezpečí a nenajdou ho. Musíš se vydat mezi dimenze, je tam tajná základna, která měla sloužit novému týmu Avengerů, jako speciální základna. Iron Man a Dr. Strange na ní dělali fakt dlouho. Jen tam Gungnir zatím nenajdou. To kopí má příliš velkou moc, Odin ani my nedopustíme, aby jim padlo do rukou. Není jako Mjolnir, který většina nezvedne,
kopí takto chráněno není, proto jej musíme ochránit my."
Vysvětluje ti.
"Ehmmm.....nerad ruším ale.....Thore! Blíží se nám společnost!"
Loki se dívá přes most, po kterém přišli na v dálce blížící se postavy.
"Sakra!.....El na tady máš Gungnir a běž! Heimdall ti podrží otevřené dveře, tak dlouho, jak to půjde a jakmile projdeš zavře je.
Dáme ti tolik času kolik půjde musíš se dostat na tu základnu.....Heimdall mi řekl, že na ní zatím zmizel jen jeden nevýznamný superhrdina. Bude ale muset stačit ani Heimdall nevidí na tu základnu, ale věříme, že tam stále je. Najdi ho, pomůže ti....snad...najdi Mr. Angera. Ty jsi teď naší nadějí běž!"
Křikne na tebe Thor a poté, co ti dá Gungnir, tak roztočí své kladivo nad hlavou a vzlétne, jako střela kupředu přes most směrem k těm bytostem.
"Loki ochraňuj Eloreu, než projde!"
Křikne na něj rozkazně a pak už v dálce se pustí do toho přílivu nepřátel. Lítají blesky a údery kladiva a křik naštvaného Thora se rozléhá kolem.
"Nemusíš mi to připomínat bratře vím, co je v sázce....kéž se znovu shledáme."
Poslední slova Loki doslova šeptá a pak pohlédne tvým směrem. I jeho pohled je jiný, než ten poslední chtivý a velmi nepříjemný. Heimdall udeří svým mečem do země a otevře Bifrost.
"Čas jít maličká, slyšela jsi otce. Staré spory můžeme vyřešit později....a ještě jedna věc El.....omlouvám se..."
Pronese Loki a při posledních slovech se k tobě otočí zády, jen aby mohl čelit dalším útočníkům, které už Thor nestihl zastavit, bylo jich tolik.

Neznámé bytosti

Bytost před Lokim ho popadne za krk a začne dusit, ale Loki se jen rozplyne a najednou je za ním a prožene jím dýku.
"Běž už na co čekáš!"
Křikne na tebe skoro zoufale a pak se pustí do svého přídělu těch divných bytostí. Objevuje se tuhle a támhle. Jeho magie a iluze mu pomáhají v boji stejně, jako Thorovi jeho kladivo. I ty vidíš, že je všechny ani Thor a Loki nedokáží zastavit, dokonce ani kdyby jim pomohl Heimdall a ty. Je jich příliš hodně a kdo ví, co za moc ovládají. Heimdall ti drží otevřený Bifrost, dokud neprojdeš a neocitneš se najednou uprostřed města, málem tě přejede auto. New York je strašně rušné město. Nikdy jsi tu nebyla jen jsi něco málo slyšela od matky. Všichni na tebe koukají, jako na....no prostě divně. A jak vlastně najít tu mezidimenzionální základnu to ti taky jaksi nikdo neřekl. Každopádně Bifrost se chvíli po tvém příchodu zavřel.

Tajemství Sancta
Dragon

Je to už pár dní, co byl pro jednou na výletě pomocí dvouprstenu. Chtěl sis potrénovat cestování a jaksi to zabralo trošku delší čas, než jsi čekal. Musel jsi udělat pár mezi přechodů, než ses dostal zase zpátky k Sanktu. Hold jsi trošku neodhadl své síly a tam jsi cestoval hodně daleko a zpátky to už díky vyčerpání nešlo tak dobře. Byl to dobrý poznatek, si budeš muset zapamatovat. I po těch letech se stále učíš a připadáš si stále, jako začátečník.
Právě po svém návratu ses chtěl na pár věcí Dr. Strangea zeptat, ale když jsi vstoupil do Sankta přivítalo tě nepříjemné ticho. Bylo to divné a hlavně nepřirozeně prázdné. Většinou tu byli alespoň nějací studenti, kteří si četli knihy, nebo zkoumali přes skla artefakty. Není v podstatě možné, aby všichni právě trénovali v Zrcadlové dimenzi, nebo jinde.

Sanctum Sanctorum

Porozhlédl ses kolem, ale nikoho jsi nenašel dokonce ani v pracovně nebyl Dr. Strange a to tam býval pořád poslední dobou, když byl zrovna přítomen. Byla tam jen jeho kniha s poznámkami. Jako bys ho tam stále viděl sedět s jeho poznámkami. Se zamračenou tváří, když si nad vším láme hlavu.

Dr. Strange

Věříš, že on by si věděl rady, ale on tu teď nebyl a proto zbylo vše na tobě. Za těch pár dní, co uplynulo ses v jeho poznámkách nedočetl mnoho, ale i to stačilo. Někdo nechával mize superhrdiny, to by vysvětlovalo, proč všichni zmizeli. Měl jsi asi jediné štěstí, žes tu zrovna nebyl. Dle rad v poznámkách ses na veřejnosti moc neukazoval a nepoužíval své schopnosti, jen v zrcadlové dimenzi v naději, že to je bezpečné. Avšak vše, co se stalo tě stále soužilo. Nevěděl jsi, jak pomoci těm, kteří zmizeli, ani jak vlastně dobře ochránit sám sebe, abys nezmizel třeba taky. Nevíš, kdo za to může, ani jak to udělal, ale musel být opravdu mocný, vždyť přece musel přemoci i Dr. Strangea, nebo snad ne?
Ať tak či onak jsi v tom sám. A právě dnes je jeden další takový den, jako ty předchozí, kdy trošku bezcílně bloumáš....ač si říkáš, že se procházíš....po Sanctu. Sleduješ očima jednotlivé artefakty na jejich výstavních místech a tak trochu přemítáš jestli si tě některý z nich časem třeba vybere. Každý má však svou hlavu a vlastní přístup k věci. Třeba plášť, který nosí Dr. Strange je někdy docela zábavný.
Každopádně při tomto hloubání ses náhodou zastavil před prázdnou vytrýnou, kde bylo původně položeno Agamotovo oko, které nosil nyní Dr. Strange na krku. Samozřejmě nebylo tam ani nyní, ale tak nějak ti prostě pohled zkoumavě sjel po skle až dolů k podstavci a pak po něm. Leštěné křišťálově průhledné sklo a krásně vyřezávaný dřevěný podstavec s......s jednou malinkou atypickou odchylkou, která vypadá, jako výčnělek v místě, kde by snad žádný být dle typu vyřezávání vůbec neměl.
Opatrně ses výčnělku dotkl a hle dal se zamáčknout dovnitř a pak se ozvalo zlověstné cvak ale k tvému štěstí se objevily a otevřel malinké dvířka v podstavci, když jsi prohlédl otvor a sáhl do něj, vytáhl jsi složený papír, po rozložení jsi zjistil, že je to rukopis Dr. Strangea.
"Jestli jsi tohle našel a čteš to, pak se stalo to, čeho jsem se obával a oni přišli. Přišli a po tvém návratu tu už nikdo nebude. Ani já. Nemáme dostatek moci jim vzdorovat. Snažil jsem se o nich zjistit, co nejvíce, ale stálo mne to spoustu sil skoro pro nic. Nevím,
co jsou zač, ale vytvořil je, nebo jim alespoň rozkazuje někdo, kdo si říká Badtime. Snažil jsem se zjistit více, když se tato hrozba odkryla ve větším, ale.....ani s pomocí pár starých přátel jsme to nedokázali. A ne všichni jsme se vrátili.
Vím, že přijdou i do Sancta, nevím kdy, ale vím, že přijdou a až se tak stane neubráníme se jim. Mohu jen doufat, že nás nedostanou všechny. Je jedno místo, kam se nedostanou, o kterém nevědí. Jsem si tím naprosto jistý testoval jsem to. Jsem z velké části jeho tvůrcem společně s Iron Manem. Je tam bezpečno a kdyby to šlo přesunuli bychom se tam všichni hned, ale.....jsou ceny, které musíme zaplatit a proto zde zůstáváme. Musíme se alespoň pokusit jim vzdorovat. Sanctum nesmí jen tak padnout.....možná, že když se mi je podaří zdržet dost dlouho ostatní budou mít šanci je porazit.....potřeboval bych tu teď třeba Avengery, nebo pár starých známých, ale budeme si muset vystačit sami......doufám, že z toho výletu se vrátíš, tak jak jsem plánoval.
Což je až po tom, co tady bude po všem Matthewe....musel jsem se pojistit, že alespoň můj nejnadanější student bude mít šanci dokončit to, co nám se možná nepodaří. Předimenzoval jsem tvůj dvouprsten, omlouvám se, bral ti dvakrát tolik energie, než jsi byl zvyklý. Tím jsem si zajistil, že ti bude trvat dýl se vrátit. Určitě přijdeš na to, jak ho upravit do původní funkčnosti.
Už se blíží a já budu muset jít, příští hodiny ukáží jestli bude tento dopis zapotřebí.
Tobě svěřuji však ten nejdůležitější úkol dostat se na onu mezidimenzionální základku, tam budeš moci v bezpečí pokračovat. Můžeš se tam dostat, když se ti podaří najít správný artefakt v Sanctu. Čeká tam na tebe. Pokud jsi opravdu připraven k údělu, který jsem ti vybral najdeš ho a on si tě vybere.
Hodně štěstí Matthewe, snad se shledáme, až se vrátíš a já budu moci tenhle kus papíru spálit."

Dr. Strange

Dopis je šokující a odhaluje skryté skutečnosti, že vlastně tvůj výlet byl naplánovaný. Už ti dochází proč tě s takovým klidem pustil Dr. Strange na tenhle výlet, když jsi jej o to žádal. Proto tě tak vyčerpávalo cestování. A dle všeho ve svém snažení neuspěli a byli za tvé nepřítomnosti poraženi.
Když začneš opět procházet Sanctum a poohlížet se po onom artefaktu trvá to. Sanctum je velké a artefakt to může být jakýkoli až....zarazíš se, když procházíš kolem malého podstavce, kde leží na stříbrné podušce prsten. Nikdy sis ho tu nevšiml, když se podíváš na cedulku je tam napsáno Shipariova brána.

Shipariova brána

Je to zvláštní ale máš pocit, že tě tento artefakt nějakým způsobem přitahuje a že dokonce vydává určité vibrace, kterými tě láká. Ale je to opravdu ten správný?

Studená Kanada
Cold

V Kanadě ti bylo vždy dobře, vše se tu zdálo fajn zvláště díky studenému počasí, které ti vyhovovalo. Túry do zasněžených hor se ti staly skoro každodenní radostí. Jen tam jsi mohl být opravdu sám sebou a ničeho se nebát. Neřešit to, že bys mohl někomu svou mocí ublížit, nebo, že by tě mohl vidět někdo nepravý.
Doteď můžeš být rád, že si tehdy při vašem výletu do hor nikdo nevšiml, cos udělal. Byl to chrabrý čin a někdo by tě za něj jistě velebil, ale našli by se i takoví, kteří by kvůli tomu po tobě určitě šli a za to to opravdu nestálo. Nehledě na to, že bys nechtěl, aby přišli tvou vinou k úhoně tví rodiče. Jistě nebyli dokonalí, ale pořád to byla tvá rodina. A kdo ví, co by se jim mohlo stát, kdybys své schopnosti odhalil a někdo po tobě šel.
Nešlo to riskovat a právě proto jsi vždy trénoval v tajnosti a mimo civilizaci, kde tě nikdo nemohl rušit. Byla to krásná představa, že bys jednou mohl být skvělý superhrdina, jako třeba Amerika, nebo Iron Man a další, ale riziko bylo zatím příliš velké a navíc přívětivost k superhrdinům se poslední dobou dost změnila a.....řekněme, že už to není ta fajn práce, co bývala.
Samozřejmě asi, jako každý i vy doma sledujete televizi a tak jste se dozvěděli, že ve světe vypukl poprask, protože superhrdinové začali hromadně mizet. Prostě se po nich slehla zem. Že by se schovávali? Nebo se stalo něco vážného? O tom média mlčí, je spousta spekulací, ale otevřené vyjádření vlád vlastně žádné.
V tuhle chvíli se ti mohlo jen ulevit, že ty superhrdina vlastně nejsi, třeba bys taky zmizel, kdo ví. Na každý pád tvůj život šel dál a dění ve světě jsi až tak neřešil. Jistě bylo to děsivé a špatné, ale na druhou stranu tady jsi měl rodinu, práci a právě tady tě bylo nyní třeba. Kdo ví třeba si tu najdeš brzo i děvče a založíš vlastní rodinu. Věk bys na to pomalu měl a uživit byste se taky asi uživili. Sice si zatím nevyřešil otázku toho, jak bys s ní žil se svými schopnostmi ale....možnosti tu jsou a představa to není nejhorší, jen ta dívka zatím trošku chybí.
Právě dnes jsi byl zrovna trénovat v horách. Bylo chladno a to ti vyhovovalo ale zároveň svítilo sluníčko, které příjemně šimralo na tváři a to panorama.

Kanadské hory

Samozřejmě existovaly zde i chladnější oblasti, ale pro dnešek ti stačí tohle krásné odlehlé místo s vlastním jezerem, kde se dá koupat, když jste dost otužilí a hlavně, které se dá mrazit a jinak využívat k tréninku. Byl to krásný relax a oddech, opět ses mohl uvolnit před tím, než se vydáš domů.
Nakonec jsi došel domů až k večeru. Měli jste domov trošku bokem od celé vesnice, taková menší příjemná útulná samota. Rodiče kdysi usoudili, že tam vám bude nejlépe. Už když jsi přicházel ke dveřím svítilo se vevnitř. Večeře je určitě na stole a mamka se tě bude určitě vyptávat, kde jsi dneska byl tak dlouho. Prostě hold matky jsou starostlivé že?

Dům Candlessů

Otevřel jsi a vešel domů, ale v podstatě okamžitě ses zastavil na místě. Něco bylo jinak, něco bylo špatně. Pak sis uvědomil, že je tu moc ticho, sice v krbu praskal oheň, ale nikdo nemluvil, nikdo ničím necinkal, nebo nechodil. Jako by byl dům prázdný. Vešel jsi do jídelny, kde bylo sice jídlo na stole ale nikdo nikde, jako by právě vstali rodiče od jídla, když na tebe čekali. Možná si šli lehnout.
Divný pocit sevřenosti v hrudi tě donutil, aby ses šel podívat do jejich ložnice, ale tam taky nebyli. Ani nikde jinde v domě. Byl jsi tu sám, bylo to více, než divné.
Strach ti svíral hrdlo, ne vždy jste se s rodiči shodli, ale tohle bylo prostě....moc....nakonec jsi zabloudil i do svého pokoje, kde jsi našel na nočním stolku kus papíru, byl to vzkaz naškrábaný rukou tvojí mámy. Zamrazilo tě, když jsi jej bral a četl.
"Drahý Jamie jestli tohle čteš už tady nejsme. Není to tím, že bychom tě chtěli opustit, ale tím, že si pro nás přišli Oni. Mysleli jsme si, že nás tady nemůžou najít. Vzali jsme Charlesovo varování příliš na lehkou váhu. Možná jsme měli odjet, ale tohle je přece náš domov. Nikdy jsme ti neřekli celou pravdu o naší rodině Jamie....vím, že jsme měli, ale báli jsme se a dlouho jsme si nebyli jistí jestli budeš......taky jiný. Já a tvůj otec jsme to před tebou tajili, ale teď nastává situace, kdy musí jít tajemství stranou. Jsme mutanti a víme, že ty také. Nemysli si, že jsme to nepoznali, i když ses to snažil skrývat. Jsme tví rodiče všímáme si změn. A právě proto jsme nyní v nebezpečí všichni, až si pro nás Oni přijdou nedokážeme je zastavit, jestli se dnes vrátíš a my už tu nebudeme, už nebudeme moci odjet spolu, bez tebe však neodejeme. Pokud jsi nás doma nenašel sbal se uteč. Někde se schovej musíš být stále v pohybu jinak tě Oni najdou a taky zmizíš!
Kdybych nevěděla, že Profesor X a jeho škola taky zmizeli poslala bych tě tam. Bylo to vždy bezpečné místo, ale teď ti nedokážu poradit, kam jít. Vím, však, že si poradíš ty. Vždy sis poradil. Máme tě rádi Jamie, oba já i táta. Snad se ještě uvidíme, dej na sebe pozor."
Stojí na tom děsivém vzkazu a po jeho dočtení si jsi více, než jistý, že tvůj život se celý rozhalil až nyní a taky, že zde už není bezpečno. Musíš pryč! Ale kam?

Normální život? Co to je?
Caligo

Už je to nějakou dobu od toho, co se ti stala ta "nehoda". Docela jsi to už vstřebal a trošku sis zvykl na to, že jsi teď....ymmm řekněme malinko jiný. Z počátku ti dělalo problém fungovat znovu normálně ve společnosti, ale zvládl jsi to. Každopádně stále jsi byl na nikoho nevázán a měl jsi volnou ruku. Práce se čas od času našla, ať už jakákoli. Ať již zákonná, nebo nezákonná.
Samozřejmě i ty ve svém bytečku v LA sleduješ alespoň občasně zprávy v televizi. A nejsou to moc dobré zprávy. Dozvěděl jsi se před nedávnem, že vlastně po celém světě začali náhle mizet superhrdinové. Ano superhrdinové, které lidi trošku poslední dobou odsunuli na druhou kolej, ale jakmile začali mizet, tak se z toho stalo obrovské bum no a ejhle jsou toho plné zprávy skoro každý den.
Každopádně tvým životem to až tak nehnulo. Nijak zvláště, prostě vše šlo dál, však proč by ses zajímal. Ty přece superhrdina nejsi i když máš nadpřirozené schopnosti ale to....byla nehoda. A nežádal jsi o ně, nestál jsi o to ale rozhodně se ti to zalíbilo to si přiznat musíš. Vzpomínky na ten den jsou ale stále zamlžené a to hlavní, co si vždy, když na to vzpomínáš vybavíš je mlha....modrá zářivá mlha všude kolem a pak onen výbuch.

Neonově modrá mlha

Vše bylo fajn a v pohodě až do dneška, kdy ti začal zvonit mobil, jako vzteklý. Když jsi se podíval na číslo, bylo cizí ale něco ti říkalo, ať to přece jen zvedneš.
"Caligo? Jsi to ty?"
Uslyšíš nejprve zkreslený trošku povědomý hlas.
"Ještě tam jsi díky bohu......chlape to jsem já Sweet. Je to už dávno..."
Vzpomínáš si na toho chlápka svého času jste chvíli pracovali spolu ve větší skupině. Bylo to pár docela dobrejch kšeftů, ale nikdy se ti nezdál nijak zvláštní, možná ti volá kvůli další práci. Dělali jste spolu krátce po tom incidentu, co tě tak změnil.
"Určitě jsi viděl v televizi, co se děje, pamatuju si na to, že jsi byl...hmmm trošku jinej než ostatní a tehdy se nám to dost hodilo,
ale teď je to jiný. Jdou po nás Oni.....viděl jsi v televizi, co se stalo těm supermagorům? Jo? Fajn, protože pro tebe si přijdou ti samí týpci, co můžou za to, že jsi zmizel. Pro tebe, pro mě, pro všechny ty, co jsou....jiní...."
Jeho hlas zní vystresovaně a dost rozhozeně, a to to byl vždy hrozný pohodář a usměvavý chlapík. Nepamatuješ si však, že by on měl nějakou zvláštní moc.
"Musíme se dostat do bezpečí....před nedávnem se mi podařilo dostat pár přísně utajených dokumentů ze Starkovy databáze.....neptej se, jak sem se tam dostal, nebylo to lehký ale chvilku jsem pro něj pracoval a trošku mu to tam prošmejdil....každopádně znám bezpečné místo, je to nějaká mezidimenzionální základna, kde by nás Oni neměli najít. Z těch poznámek to vypadá tak, že Stark tím zaúkoloval Iron Mana, aby to tam pomohl vystavět a sám to financoval. Bude to špičkově vybavený jen se tam dostat. Sejdeme se v tý malý kavárně, jako tehdá posledně. Pokud si chceš zachránit kůži přijď tam dneska přesně ve 12 a....."
Zdá se, že se Sweet zarazil.
"A do prdele! Jsou tady, kurva....kurva...kurva.....musím vypadnout a ty taky nesmíš zůstat doma, už si pro tebe určitě jdou.....ježiši těch je.....áááááh.....kur.....chhhrrrrrrr...."
Najednou se hovor přeruší a je slyšet jen zrnění. Byl to divný telefonát, trošku děsivý a určitě na něm něco bude. Ale kdo jsou ti Oni a proč po vás jdou? Že by nějaká organizace, která se zabývá zločinci? Ale proč by likvidovala i superhrdiny. To, co se ve světě teď děje dává od této chvíle ještě menší smysl, než ještě před pár minutami.
Mimoděk vyhlédneš ze svého bytu z okna a zahlédneš tam kráčejícího muže...tedy muže spíše nějakou osobu oháknutou opravdu prazvláštně.

Neznámé bytosti

A kráčí přímo k vašemu baráku. Zahlédneš jich dokonce více a zdá se, že se dostali dovnitř a brzy budou v patře. Jestli jdou pro tebe máš tak pár minut, než dojdou do třetího patra a......ozvalo se zazvonění na zvonek. Možná už jsou tady, nebo přišla sousedka požádat o nahození pojistek? Každopádně srdce ti buší, jako zběsilé, jestli dostali Sweeta a jsou to tihle divní týpci, tak ty k tomu už taky nemáš daleko. Jediná šance je zkusit je porazit, nebo utéct. Více možností asi není, ale kam se schovat? Času na přemýšlení je málo a za okamžik ho bude ještě méně.