Jak se vše dokáže během chvilinky zvrhnout

Poslouchala jsem jak se Matt a Nath baví. Když mi Nathran řekl, že budu zaznamenávat kódy, nervózně jsem se usmála a kývla jsem hlavou. Připravila jsem si tužku a drobný zápisníček. Nevím, jak jinak bych jim mohla pomoc, než zapsat, podat nebo něco přidržet. Tohle jde tak trošku mimo mě. Dokud si u toho nezlomí prsty, nepokope je elektřina a nebo si někde neskřípnou nos, jsem tu tak trochu navíc.
„ Ehm… Mohu tě, Nathe požádat, abys mi říkal jménem? Jsem Adrianna. Oslovení Andělka… je mi trochu proti… peří.“
Ušklíbla jsem se na něj, přesto po tom hned následoval milý úsměv.
„ Já už asi víc připravená nebudu, ale neboj, píšu celkem rychle.“
Zazubila jsem se a sevřela jsem pevně tužku v prstech, nachystaná k tomu, aby mi mohl začít diktovat, sama jsem se dívala, jestli nezahlédnu něco, co by nám mohlo pomoct.
Jenže to by se nesměl ozvat alarm. Velmi výstražný a s velmi jasnými instrukcemi. Simulační místnost…
„ Někdo se zranil?“
Zeptala jsem se. Úsměv byl ta tam, a jen pro to, že moje orientace tady byla poněkud chabá, jsem se držela až za nathanem, jinak už bych byla dávno tam.
Na místě byl Anger, Leo a Mila. Mila ve velmi špatném stavu. Překvapeně jsem zamrkala, ale nečekala jsem na nic, nemuseli mi říkat co mám dělat. Asi to nebyl úplně příjemný pohled, když mi ze zad narostla křídla, několik pírek demonstrativně odpadlo, jako by nebyli spokojené s tím, že to bylo tak na rychlo a prudce. Trochu ztěžka jsem zahnala bolest, kterou mi to způsobilo a klesla jsem k Mile, abych jí přiložila ruce na hruď a na čelo. Zadívala jsem se jí do očí.
„ Vydrž.“
Zašeptala jsem a zvedla jsem oči k Leovi. Byl z toho na větvi. A nebyl sám.
„ Udělám co půjde.“
Vydechla jsem a začala jsem se soustředit. Jakmile ji začali zvedat povznesla jsem se nad zem, abych byla rychlejší než moje nohy a mohla jsem s tím, kdo ji držel, udržet tempo, a aspoň na její hrudi udržet jednu z rukou. Málo místa, skoro o překot, ale nedá se jinak. Možná bude ten co ji nese trochu pomlácenější, ale to určitě vydrží víc, než kdybychom tady Milu obětovali. Rozhodli se pokusit se dostat do nějaké komory, kde byla uspaná Dorma. To bylo trochu zvláštní, ale neměla jsem čas a vlastně ani energii něco takového řešit. Bojovat o něčí život, když umírá mi dávalo zabrat samo o sobě. Svádět takový boj…
Byla jsem opravdu vděčná, když jsme konečně zastavili a já se místo poletování mohla opět soustředit pouze na to, abych udržela její stav a popřípadě ho zlepšila. Vyčerpávalo to. Byla na pokraji smrti, vlastně jsem byla poslední vyvážení, které měla a musela jsem obětovat opravdu hodně, abych ji udržela na své straně vah. Zůstávalo mi jen doufat, že pokud se převrhne a já se vrhnu za ní, že se ještě vrátíme zpět.

Zběsilá záchrana na základně

Vydala jsem se za Dormou, když nám to nakázala. Trochu zamračeně jsem sledovala obrazovky. Že já raději nešla trénovat… Těm technickým věcem moc nerozumím…
S povzdechem jsem připojila vlastní náramek, dost neobratně, tohle obvykle nebylo v popisu mojí práce.
„ Stoprocentně je spousta věcí, kterých jsme si nevšimli… S Dragonem jsme se proletěli pěkných pár kilometrů, zatímco mu někdo visel na kotníku a snažil se mu ho urvat a pronásledovala nás bouře…“
Zabručela jsem trochu nespokojeně. Dostala jsem je tam odtud, ale rozhodně to nebylo jednoduchý. Ale přežili to oba dva a to, že jsem na chvíli byla mimo… To se prostě občas stává.
Bylo fajn, že vyptávat se začala Scar. Když zmínila, proč se to nedělá automaticky, podívala jsem se na Dormu.
„ Nic proti počítačům, ale popravdě nikdo není neomylný… občas je potřeba i zásah někoho dalšího, aby se věci posunuli kupředu.“
Pokrčila jsem rameny a zadívala jsem se na obrazovky, které Dorma ovládala.
„I Tony byl jenom člověk.“
Při té zmínce jsem odvrátila pohled stranou. Tiše jsem vydechla a zamračila jsem se. A najednou se ozval velmi hlasitý poplach…
Stav nouze v simulační místnosti?
Pohlédla jsem na vtělení Dormy, ale nečekala jsem na nic. Odepla jsem náramek a vyrazila rovnou tam, kde mi bylo řečeno. Jestli je tam něco přepadlo, tak to tedy potěš koště…
Víceméně už tak asi všichni byli. Víceméně všichni v pořádku… Až na Milu. Škubala sebou, jako při záchvatu, lapala po dechu, sípala. To nevypadalo dobře, ale v tuhle chvíli jsem si nebyla jistá, jak jim mám sakra pomoct? Uhnula jsem až ke stěně, aby mohli kolem mě projít, vzhledem k tomu, že já opravdu nemám nejmenší ponětí jak jim tady v tom pomoc, snad jen, že bych násilím otevřela dveře, což ale asi nebyl tak dobrý nápad. Anger se pustil do organizace tohohle chaosu a já se mu raději ani nepletla pod nohy…
Ovšem, jakmile Anger zavelel, že ji má někdo zvednout, neváhala jsem. S naprostou lehkostí, jsem ji zvedla do náruče a bez větších potíží jsem se vydala za Angerem, tedy dokud se nepřidala i Angel, která mě … až moc často poždrcávala křídly. Nebylo to praktické. Ale udržela krok a o nic jiného, než o rychlost a soustředění teď nešlo, takže jsem jí to nezazlívala. Aspoń ty její křídla byly jemné na dotek.
Zastavila jsem, až když Anger zabrzdil před jakousi komorou. Držela jsem tělo Mili v náručí a pozorovala jsem Angel, jak se o ni stará, i když jsem tomu moc nerozuměla.

Zhniláci trochu života do toho života na základně.

Bezpečnostní dveře, nouzové volání a nebezpečná simulace

"Dobře, jdu na to za tři ... dva ... je-" můj odpočet přeruší hlášení Dormy. "Všichni se přesuňte do simulační místnosti. Ihned! Vyhlášen stav nouze!". "Co to kurva....?" vzhlédnu mimoděk ke stropu, ale pak rychle odpojím svorky a další vybavení tak, abych nespustil plánovanou proceduru, hodím vše do tašky, kterou zavřu a hodím si ji přes rameno "tak jo, slyšeli jste, změna plánu" narovnám se rychle vyběhnu chodbami a co nejrychleji se snažím dostat do tréninkové místnosti podle mě známého popisu. Cestou si klepnu na přezku opasku, aby se plně aktivoval oblek, protože nevíme, jaký druh nouzového stavu to je. Dostali se sem snad zlatodržky?

Pohled, který se nám ale naskytne v simulační místnosti, předkládá situaci naprosto jinou. "Co se tady k sakru....?" rozhodím rukama a poslouchám vývoj a konstatování a diagnózu Dormy a v hlavě si to vyhodnocují. Jak nám sakra simulace může způsobit alergickou reakci? Angera však zdá se napadne ještě poslední zoufalý pokus o záchranu. Jen kývnu na jeho pokyn a držím s ním krok, na poslední chvíli se ještě otočím ke skupince, která má za úkol udržet Milu naživu co nejdéle to půjde "Hele, jestli je to podobný jako alergická reakce, mohla by pomoct adrenalinová injekce. Jsou tu lékárničky, měla by tam bejt" ukážu na skříňky na zdi a klušu za Angerem a srovnám s ním krok.

"Uspávací komora? Jo, to by mohlo zabrat. Dormo, potřebujeme vědět, jestli je na bázi kryogeneze, fázového posunu nebo případně jiné technologie" položím si rychle tašku před dveře komory a prohlížím ovládací panel. "Nemáme čas teď louskat Starkovy kódy, třeba je pak nějak získáme. Pokusit se obejít jeho programování je riskantní, mohli bychom zablokovat celou funkčnost .... kurva, co s tím ... jasně, spustíme vynucený test zařízení" vyndávám si na podlahu potřebné nářadí a začnu chvatně rozdělávat "jde o krátkodobou zkoušku zařízení ovšem v plnohodnotném rozsahu účinku. U tohohle druhu a účelu stroje odhaduju, že bude trvat tak 24 nebo 48 hodin. Jelikož testovací provoz vyžaduje daleko menší množství energie, je prováděn při zkouškách i nižším personálem a navíc má pevné bezpečnostní časové pojistky, kdyby se něco posralo, máme daleko lepší šanci ho úspěšně iniciovat i bez master kódu. Neřeší to naši situaci trvale, ale získá nám to den a nebo dva, abychom buď odemkli potřebné zdravotnické zařízení, nebo měli možnost co nejbezpečněji získat přístup k primárním funkcím komory ať už s kódy nebo bez nich" přemýšlím nahlas, zatímco připojuji konektory a pomocí inženýrského tabletu hned začnu kýženou funkci hledat a zjišťovat a případně i připravovat možnost jejího spuštění. "Ty se připrav Dragone. Pokud je v tom cokoliv z vašeho čáryfukování, postarám se o ovládání, ale budu potřebovat Tebe, abys korigoval toky té energie, které nerozumím, jasné?" prohodím přes rameno a jinak se soustředím a připravení komory pro naši padlou členku.

Průser za průserem

Sledoval jsem průběh simulace alespoň na obrazovce v řídící místnosti simulační místnosti, když mě Dorma nepustila k tréninku a zamyšleně jsem si opíral palec o rty.
"Sakra ti jsou marní. Absolutně nespolupracujou....A co má bejt tohle? Proč nic nedělá. Co se tam sakra děje?"
Opřel jsem se rukama o pult a zamračeně sledoval neúspěšný pokus Zodiaca vyrazit v před a Milino....nicneddělání. Žádný plán, žádná souhra jen chaos a....pak se rozblikalo výstražné světlo a simulace se začala ukončovat. Viděl jsem Milu, jak klesá k zemi.
"Do prdele!"
Odtrhl jsem se od pultu a rozběhl dovnitř do místnosti, kdy už na mě Zodiac křičel.
"Už jsem tu jsem tu! Ostatní jsou na cestě!"
Odvětil jsem a mu a doběhl k ní. Přiklekl a v rychlosti si jí prohlédl.
"Žádné viditelné zranění ze simulace, tak co to sakra je?"
Zamračil jsem se, ale než jsem stihl zjistit více, už tady byla i Dorma a zjišťovala, co se děje. Zbledl jsem, když jsem slyšel diagnózu. Moc dobře jsem chápal Zodiacovo rozpoložení. Zatnul jsem ruce v pěsti a čelist a potlačil příval zoufalství.
"Sakra! Měl jsem to nejprve otestovat. Měl jsem tomu nějak předejít!"
Nadávám si v duchu. Nebyl jsem rozhodně smířený s tím, že nám tady jen tak umírá. Rychle jsem přelétl pohledem ostatní.
"Moc málo času na to, dát jí dohromady na ošetřovně, když neznáme přesnou příčinu."
Zastavil jsem se pohledem na Dormě.
"To je ono....možná je způsob!
Rychle jsem se zvednul.
"Rychle vezměte jí někdo nemáme čas! Caligo budu tě potřebovat jdeme napřed! Angel pokus se jí udržet naživu alespoň to zpomal. Dormo doveď je za námi. Dragone raději taky s námi můžeš se hodit."
Rozdal jsem bleskově úkoly a kývl na ty dva, aby se dali do pohybu sám jsem vystřelil i přes únavu a bolest v těle kupředu a ven ze simulační místnosti. Špatně se mi ještě dýchalo ale musím to zvládnout. Vedu chlapce chodbou dál.
"Huh....Dormo! Připrav tu oddělenou komoru, ve které bylo uspané tvé vtělení!"
Instruoval jsem za běhu UI naší základny.
Angere ale víš přeci, že i když jsi měl kódy k jejímu vypnutí a otevření, tak nemáme přístup k reaktivaci a znovupoužití. Ty kódy měl někde pan Stark."
Informovala mě o něčem čeho jsme si byl dobře vědom.
"Vím to! Připrav to! Kvůli reaktivaci sebou mám ty dva. Pokud to někdo dokáže pak oni!"
Zafuněl jsem a letmo pohlédl na svůj doprovod. Zastavil jsem až o několik chodeb dál u úzkých ojedinělých dveří, ke kterým většinou nikdo nezavítal.
"Dejte se do práce. Asi to bude jen Starkova práce ale kdyby náhodou......Tak či tak nemáme víc než minuty."
Upozornil jsem je a uhnul od ovládacího panelu, na kterém samozřejmě svítilo na displeji ono nepřívětivé "VYPNUTO A ZAMČENO".

Drtivý zvrat

"Milo! Hodila by se mi tady trochu pomoc.....Sakra!.......tak Milo!"
Křikl jsem přikrčený za jedním z aut, kryjíc si hlavu protože se situace nevyvinula tak, jak jsem doufal. Úplně mě tady uzemnili a odřízli. Pak jsem pohledem zabloudil k Mile, která z ničeho nic začala klesat k zemi.
"Co se děje? Zasáhli ji?"
Zmateně jsem se rozhlédl, když se simulace začala vypínat.
"Sakra co Milo co je s tebou?!"
Rozběhl jsem se k týmové parťačce a zděšeně se snažil zjistit, co se s ní děje.
"Angere! Rychle! Potřebuje pomoc!"
Křikl jsem poděšeně na již přibíhajícího našeho vůdce. Absolutně jsem si nevěděl rady, co si s ní počít. A pak už se tu srocovali i postupně všichni ostatní. Zoufale jsem bloudil pohledem až jsem si všiml vtělení Dormy, která se ujala Mily a zkontrolovala její stav.
"Cože?! Jak může mít alergickou reakci na připojení k simulaci?! Proč zrovna ona sakra? Proč já jsem teda v pořádku?"
Zatvářil jsem se nechápavě a rozhořčeně. Neznal jsem jí dlouho ale když se vám někdo z týmu sesype prostě jen tak lusknutím prstů při tréninku je to sakra cítit.
"Umře?! Ne do háje musí být přece způsob!....Hej no tak bojuj přece s tím!"
Zavrčel jsem podrážděně a sevřel jsem její třesoucí se ruku, aby věděla, že tady není sama. Z koutku mi steklo pár slz. Další o koho přicházíme a opět jsme úplně bezmocní.
Sklonil jsem poraženecky hlavu.

Změny v plánech

Elorea, Caligo, Mr. Anger, Mila, Zodiac, Dragon, Scarlett, Angel

Každá skupina se věnovala své práci. Skupinka u dveří se začala chystat na průnik do systému zámku a k jeho odemčení. Skupina u počítačů zjišťovala informace od Dormy a v simulační místnosti probíhala simulace. Vše začalo dobře. Kdo mohl tušit, jak to celé dopadne a kolik neklidu to do srdcí zaseje.
První co vás všechny vyburcovala byl poplach, který se rozezněl celým komplexem.
"Všichni se přesuňte do simulační místnosti. Ihned! Vyhlášen stav nouze!"
Zahlásila Dorma ve všech koutech komplexu. Všichni jste se seběhli postupně do simulační místnosti. Z první ruky to měl hlavně Zodiac. Ještě před chvílí byli s Milou v simulaci a čelili splašeným robotům. Zodiac si pamatoval, že chtěl od Mily pomoc. Bylo jich tam hodně, skryl se za auto, zatímco ona tam jen tak stála, jako opařená. Vše to v ten moment pro něj bylo, jako ve zpomaleném filmu. Nikdo jí nezasáhl, ale i přesto se její tvář zkřivila bolestí a chytla se za hrudník. Začala sípat a lapat po dechu, ruce se jí třásly a než se k ní Leo dostal složila se k zemi. V té chvíli už Dorma vypínala simulaci a na místo se hnal taky Anger. Mezi dalšími, kdo se zde dostal bylo i vtělení Dormy. Ta začala provádět rychlou kontrolu na postižené. Všichni jste byli v šoku.
Dorma vzhlédla a ve tváři se jí zračilo něco, co by se dalo přirovnat nejspíše ke smutku.
"V jejím těle probíhá nevyslovitelně rychlá a silná reakce.....nejvíce bych to přirovnala anafylaktickému šoku. Její tělo se chová obdobně ale ta reakce.....v databázi nic takového nemám, ale z údajů, které jsem narychlo sesbírala a analyzovala....Zdá se, že její nervový systém takto zareagoval na její propojení se simulací. Je dost možné, že tuto alergickou reakci ještě umocnila moc, která se obrátila takto proti ní."
Zamračila se Dorma a sevřela čelist. Položila Mile ruku na hrudník.
"Já....není, jak to zastavit. Umírá, zbývají jí minuty života pokud vůbec."
Vydechla nakonec ztěžka. Každým z přítomných projelo šokující mrazení. Jedna věc byla, když někoho dostaly ty zlaté ksichty, ale tohle? Jeden z vás umírá jen proto, že jeho tělo zareagovalo špatně, na simulační program?! Jak je tohle všechno kruci možné? Dalo se tomu předejít? Může se to stát znovu? Mnoho otázek bez odpovědí. Jediná jasná odpověď je Mila, která se snaží z posledních sil nadechnout a její třesoucí se ruce jsou poslední známky pohybu. V očích má strach a na rtech něco, co už není schopna vyslovit.

Průzkum a obcházení zabezepečení

Při průchodu chodbami se snažím si zapamatovat změť chodeb a přitom poslouchat proslov UI Dormy. K tomu co říkala při průchodu chodbami se nedalo moc co dodat, měla ve všem pravdu. Po tom, co říkal Caligo kývnu „Taky myslím, že kombinace obojího a i dalších technologií. Bez toho nemá smysl o něco snažit. Takže budeme muset ze sebe vydat každej maximum. Při troše štěstí tam bude i hromada artefaktů, které by nám potom mohli pomoct a nejenom to, musíme zprovoznit co půjde. Jinak tady dost dobře můžeme taky zkejsnout dost dlouho.“ Prohodím a mimoděk si protáhnu krk. „Tak to odemkneme ne?“ dodám s úsměvem. Když dojdeme ke dveřím, které UI Dorma označila, podívám se, jak se Caligo chystá. Sám si nasadím dvouprsten a uvolním si prsty tím, že si párkrát sevřu ruce v pěst a uvolním je. „Než si nachystáš věci, já zkusím něco málo zjistit o tom, jaké zabezpečení tu máme. Chvilku to potrvá, prosím nebudit.“ S tím si sednu na podlahu do tureckého sedu a zavřu oči. Provedu sérii dechových cvičení, které mi pomohou k soustředění. Pak pozornost zaměřím na zámek a „ohmatám“ strukturu kouzla, kterým je zámek opředen, zatím z pozice pozorovatele. Studiem mistrovi práce jsem strávil několik posledních let a ukázal mi kdeco. Ale vždy mi dával tvrdé lekce v improvizaci a nalezením vlastní cesty k překonání kouzla. Po pozorováním kouzla procitnu z jisté formy „meditace“ „Tak jo, zkusíme to. Caligo, Angel, jdeme na to. Je možný, že to bude pěkně divoká jízda. Připoutejte se.“ Zasměju se a zagestikuluji. Kolem mě se objeví červené vzory kouzla. Nejprve mírně zatlačím na magickou obranu a zjistím, kde by šlo opatrně začít obcházet zabezpečení. Přítom si zkouším co nejvíce dávat pozor na magické pasti, které tam Dr. Strange zapletl.

V simulaci

Celou cestu do simulační místnosti jsem přemýšlel, jaké to tam může být. Přece jen jsem pochyboval, že budeme na něco reálně připojeni, tím pádem to museli vytvářet absolutně jinak. Sice nám měl být v této části průvodcem Anger, ale hned v začátku se do toho přimíchala i Dorma, která mu prakticky zakázala tréninku se účastnit.
"Takže jsme na to sami? Budeme se učit za pochodu? Kruci."
"Nebojte my to zvládneme."
Přinutil jsem se říci povzbudivě. Milino mlčení mne však moc neuklidňovalo. Nevypadalo to, že by nějak extra vnímala. S tichým povzdechem jsem vešel dovnitř do simulační místnosti v očekávání, co se bude dít. Jen prázdná místnost a.....
"Sakra....doprdele, jak to udělali?!"
Trhl jsem sebou, když najednou všude byly budovy a zmatek. Střelba, prchající poldové a pak....
"To jsou Ironmani?.....Hele nebyl náhodou Ironman červenej?"
Zamračil jsem se a koukl na Milu jestli je stejně zmatená, jako já. Každopádně tihle podivní Ironmani nevypadali moc přátelsky.
"Kruci to nás, jako prcli rovnou doprostřed potyčky?.....Vau....vypadá to vše nějak moc opravdově. Kryj se."
Přikrčil jsem se za nejbližší auto, když mě před chvílí štípl do kůže kousek úštěpku betonu. Bylo to až moc reálné. V hlavě mi začalo šrotovat, co sakra teď. Slétl jsem očima na náramek.
"No jasně."
Stiskl jsem ho z něj se rozvinul můj superhrdinský oblek. Hned jsem se cítil o něco málo lépe chráněný.
"Jděte pryč z té ulice! Nemáte proti nim šanci!"
Křikl jsem na poldy, kteří se snažili zbrzdit postup toho likvidačního komanda.
"Milo! sám to nezvládnu!"
Pokusil jsem se probrat z překvapení svou společnici a pak jsem se vrhl přes kapotu auta. v Dalším skoku mi už pokryla ruce a vrchní část těla srst a hlava se změnila trochu do vlčí. Kličkoval jsem a dlouhými skoky mířil k nepřátelům, abych zastavil jejich postup.
"Je to jen simulace. Jen simulace."
Opakoval jsem si v duchu, abych zahnal nervozitu.

Ubytování, volný čas a analýza dat

Můj pokoj je asi stejný jako kohokoliv jiného. Nechám si každého vybrat po jeho chuti a dojdu k jednomu ze zbývajících. Je kousek od Caligova, vlastně hned naproti. Jeho hudba mi přijde v pohodě a při zavřených dveřích není slyšet. Dotknu se ovládacího panelu, zablokuju si tak pokoj pro sebe.

Nic se nevyrovná pocitu, když konečně shodím oblečení a vklouznu pod sprchu. Voda dopadající na mou kůži kopíruje křivky mého těla a klouže ladně k zemi. Teplo naplní postupně celé mé rozechvělé tělo a uklidní jej. Po osušení padnu rovnou na postel a usnu hlubokým spánkem. Pěstounovy výlevy mě naučily tvrdě usnout i po dost děsuplném dni.

Následující dny v něm trávím dost času. Alespoň si tak odpočinu po tom bláznivém dni. Neskutečné, co se všechno stalo, sama tomu nemohu uvěřit, kdyby mi ráno někdo řekl, že potkám takovouhle partu lidí a ještě týpků se zlatými maskami, budu bojovat o svůj život a nakonec skončím na magickotechnologické základně, považovala bych ho za naprostého blázna. A když nejsem na pokoji, pokouším se trochu si procházet známé trasy po chodbách, abych se neztratila. Nikdo nám nezakázal se tu procházet, kde jsme již byli.
Na jídlo do jídelny chodím zhruba ve stejné doby jako ostatní. Někdy se tam potkám se všemi, jindy jen některými z nich. Jsem nejistá v jejich společnosti, tak se raději držím stranou a spíše jejich hovory poslouchám, než že bych se do nich aktivně zapojovala. Pořád nevím, co si o některých z nich myslet.

Nakonec jsme povolání do zasedačky a rozdělují se úkoly do týmů. Všichni se ozvou na průzkum rychleji, než to stihnu i já a nemůžeme všichni jít prohledávat základnu. Jsem přiřazena k Eloree zpracovávat data. Přemýšlím nad tou volbou. Je v ní něco, co mi není příjemné, možná je to ten arogantní autoritativní přístup k ostatním, připomíná mi to pěstouny a to není dobré. Pokouším se chápat její postoje, ale jako spolužačky bychom kamarádky určitě nebyly. Nebo je to snad její obrana, aby jí svět nemohl ublížit? Třeba ji nyní poznám lépe.

Když nás Dorma uvede k systémům, abychom propojily náramky, musím požádat o instruktáž. „Dormo, ani jedna nejsme technický guru a tyhle programy neznáme, potřebujeme bližší popis toho, co a jak dělat,“ ozvu se a dívám se na monitor. „A mám ještě dotaz. Je to nějaký test spolupráce? Proč se to nedělá automaticky? Všechno tady je technicky automatizované, k čemu tedy tým na analýzu dat? Nevěřím, že tu na to nejsou programy a systémy zabudované k UI, které se mohou provést automaticky. Všechno je tu tak futuristické, že mi to nesedí.“