Základna část 1

Skoro za mnou ještě nezaklaply dveře, když jsem ze zad shodila obrovskou krosnu, deka z ní sklouzla a zůstala se válet na zemi, stejně jako kšiltovka, kterou jsem měla na hlavě, když jsem sem přišla. Tátova stará odrbaná kšiltovka, kterou nosíval, když byl tady s mámou. Zvedla jsem ji a sevřela krátce v prstech, než jsem ji odložila na své lůžko. Místnost byla neosobní, chladná. Vybavená tím nejnutnějším. Jak daleko k mému domu v polovině zalesněné hory s výhledem na osídlené údolí, políčka a jezero. *Na život v našem táboře… Který před pár hodinami zmizel.*Chystali se k boji, chystali se bránit náš domov a při tom mě vyštvali, aby mě dostali aspoň do relativního bezpečí. A všemu tomu velel mě ten nejbližší…
*Věděl si, že když mě zradíš, že mě tam odtud dostaneš, proto si s tím přišel ty… Kdo přišel s nápadem mi lhát? Erbi? Jolka? Nebo snad naši rodiče? Jitru jste uklidili, proto se neúčastnil ani soudu. On, ten, který neumí lhát… Věděli jste, že bych neodešla, kdybych se dozvěděla pravdu, zůstala bych a bojovala, do poslední kapky krve.*
Nehty jsem zaryla do svých dlaní, i tak jsem jen ztěžka držela vztek, který mnou zmítal.
* A teď trčím tady! Zavřená v kleci s pár dětmi a něčím, co se nazývá bohyní… bůh … Ironie co se může pasovat do role boha… *
Přešla jsem pár kroků přes tu svou místnůstku, která mě byla skoro malá, tam i zpět.
*Není tady zhola nic, na čem bych mohla vybít bezpečně, všechno co mě svírá. Nic… Jen dlouhé chodby nic neříkající, nic dávající chodby. Železo betonová klec, která umí mluvit… Můžu maximálně tak běhat, a ani z toho nebudu mít tu potěchu, jako v lese. Možná mi ale nezbude nic jiného, jak se z toho dostat… *
Sklonila jsem se ke krosně a postupně jsem z ní vyložila všechno, co tam bylo. A že toho nebylo zrovna málo. Kromě oblečení, které jsem narvala mezi všechno ostatní, tam byla opravdu velká kniha popsaná runami a písmem, kterému tady mohl možná aspoň zdaleka rozumět tak Dragon, tu jsem odložila na stůl naproti posteli, k ní jsem přidala mnohem menší knížku – deník, zápisník nebo něco jako skicák, vlastně asi všechno dohromady- a také jedno album a skupinu zarámovaných fotek, které byly zabalené v tričkách, aby se nerozbily. Na stole taky přistála druhá láhev asgardské, jídlo, které jsem si sebou vzala a mé doklady. Jedno z posledních, co jsem vytáhla, byla malá dřevěná krabička. Roztřásli se mi ruce, když jsem ji vytáhla z batohu. Chvěla jsem se, když jsem ji otevřela, prsten, který v ní byl, byl… Málem jsem upustila krabičku na zem, když jsem zahlédla barvu rubínů. Čekala jsem, že budou světle růžové, možná bílé, nebo oba prasklé… ale ony byly žluté… zlaté. Nikdy takové neměly být. Opřela jsem se o stůl jednou rukou a krabičku položila na knihu. Slzavý pohled mi sklouzl na zabalené rámečky zabalené v tričkách. Postupně jsem je rozbalila a položila na stůl.
*Je pravda, že mě aspoň po tom všem, co jsem opustila, zůstalo pár památek. Na rozdíl od nich jsem měla možnost zabalit si svých pět švestek…*
Rozechvěle jsem se zadívala na fotku, kde mě máma drží na rukou a mámu svírá v náručí táta. Na hlavě mám tu jeho odrbanou kšiltovku a není mi skoro vidět do tváře. Byla to jedna z posledních šťastných chvil, které jsem s nimi zažila. Další taková byla až jejich svatba před pár měsíci, na Asgardu, kde byl i Darius… Bylo to jedna z dalších fotek, mimo jiné i fotografie mého osminohého přítele Altira a také Enby, která se s ním pošťuchovala v ohradě.
*Může mi někdo říct, proč jsem si ty fotky brala sebou?! Proč jsem vůbec… vůbec zatraceně myslela, že mi pomůžou víc snést, co se stalo?!*
Nechala jsem ležet, co leželo na stole, a svalila jsem se vedle krosny.
„ Poštvala jsem i to poslední, co mi svěřila moje rodina… Jak vůbec kdy můžu být hodná Odinova kopí, když nejsem schopná ochránit ani mé nejbližší!“
Zaúpěla jsem do ticha pokoje a zalovila jsem opět v batohu. Povytahovala jsem zbytky svých osobních věcí, oblečení, které jsem si sebou zabalila, když jsem pod prsty ucítila list papíru, zmačkaného, umazaného, složeného. Něco takového jsem si sama nezabalila, vzhledem k tomu, že jsem byla nucená opustit vlastní domov do tří dnů a vzít si sebou všechno podstatné, důležité a co se vůbec dalo unést…
*Kovadlina nepřicházela v úvahu, ale stejně jsem sebou vzala několik rydel, drobných kladívek, základní runotepecké vybavení a pár dalších legrácek, které se můžou hodit, dají se zabalit a nezaberou tolik místa zrovna jako kovadlina a výheň… Jak to by se teď hodilo… *
Vytáhla jsem tedy všechno, co v krosně zůstalo, většina věcí tedy ležela na lůžku, krosna prázdná na zemi a já vedle ní se složeným listem. Z listu, když jsem ho rozdělávala, vypadl ještě jeden další, přehnutý, trochu pomačkaný, spadl vedle mě, ale v první chvíli jsem se zajímalo o ten … hlavní? Dá se říct.
Zůstala jsem sedět, omámená, sevřená bolestní a zármutkem. Měla jsem pravdu. Věděli to a lhali mi, aby mě tam odtud dostali.
Mrzí mě, že jsme byli trochu nepřívětivý… Tak takhle se dnes říká tomu, když vás někdo pro vaše dobro vyžene z domova? Pro mé dobro…
Ten poslední odstavec jsem četla snad třikrát než jsem, dokázala vůbec polknout a bohužel s tím přišly i slzy.
„Už musím jít, volají mě.....začíná to. Kdybychom se už neviděli.....dej na sebe pozor El.
Darius“
Palčivé, horké slzy, plné žalu a zloby. Sotva jsem byla schopná zvednout ten druhý složený list, vlastně fotku a rozdělat ji. Bylo to po … tom co mě jeden z těch římských bláznů, kteří nám vyhlásili válku, zabil, zmrzačil a poslal na několik měsíců mezi mrzáky. Dokonce i Loki se za tuhle věc přišel svým … svým nechutným způsobem omluvit. Ne že by to nějak náš vztah dokázalo vylepšit, když se přišel vysmát holce, která se nebyla schopná postavit na vlastní nohy. … po tom, co se Darius vrátil z výpravy, kdy hledali lék, který by byl schopen vyléčit takové trvalé zmrzačení božskou zbraní. Po tom, co jsem to zatracené křeslo rozsekala na cucky, když jsem se konečně sama postavila na vlastní nohy. Sevřel mě tehdy v náručí, snad jako by to bylo naposledy, co mě zvedl. A po tom, co ten moment Jolka zachytila, přišlo to moje osminohý hovádko Altir a kouslo Daria do ramene, takže mě pustil na zem. Díky Odinovi, nic se mi nestalo a Darius z toho vyšel jen z vytištěnými zuby…Byla to fotografie, kterou jsem po něm hodila, když přišel s tím, že je to všechno moje vina, rám do teď ležel roztříštěný v mém domě u vchodu, ani nevím, že jsem tam tu fotku už nezahlédla.
Schoulila jsem se do poněkud velkého klubka u kraje postele, neschopná něco dál dělat.

Svět se mi po nějaké době ztratil v dost nepříjemných snech, bloudění v mlhách, ve známém lese a přitom tak strašně jiném, temném, chladném a nepřístupném, jak jen severské lesy můžou být, s výkřiky bolesti a prosbami o pomoc, o záchranu. S tucty tváří, které se zjevily, hrůzou vykřikly a vzápětí zmizely v nedosažitelnosti. Bezmoc mě provázela i ve snech. A závan smrti s ní. Když padl Asgard, existují ještě Valkýry, které doprovodí mrtvé do Odinových hodovních síní? Nebo zůstanou jejich duše navždy bloudit po tomto světě?
Byla jsem mrtvá, krátce, ale byla, protože jsem ochránila život jednoho ze svých svěřenců a viděla jsem Valkýru, která si pro mě přišla… Viděla jsem, jak se Darius pokusil obětovat, aby to zastavil a aby mne přivedl zpět… sice upoutanou na křeslo, ale zpět. Co se teď děje s těmi, kteří nemohou projít dál, ale nemohou se už ani vrátit?

Probudila jsem se strhnutím, když mi hlava sklouzla z okraje postele, tělo celé strnulé, bolavé, bylo přítmí, zjevně jsem spala až do noci. Bylo nutné, abych se o sebe postarala, abych se postarala o své brnění, zbraně a věci uložila na jejich nové místo. Bylo nutné, abych tuhle neosobní místnost upravila alespoň trochu k obrazu svému, abych to tu mohla zvládat o trochu lépe. Nezáleželo mi na tom, že bylo šero, postupně jsem uklidila každou věc na své nové bydliště, fotografie jsem rozložila na stole, tu poslední jsem zaměnila za Enbu a Altira, sice do toho rámečku moc nezapadala, byla menší než původní, ale muselo to stačit. Tu jsem postavila k lůžku. Snad jako připomínku toho, kdo na ní byl, Darius, rozesmátý, já radostí bez sebe, i když pár vteřin po té mě hodil na zem a sám málem přišel o rameno.
Postupně jsem sundala své brnění, vyčistila každý jeho záhyb, promazala, kde bylo potřeba a stejně tak jsem to udělala i u svého štítu a kladiva. Vždy jsem je udržovala v naprostém pořádku a nehodlám to teď měnit. Uložila jsem je a vyrazila do sprchy, hodně horké, což mě o chvíli později fakt přešlo, když mi začala připomínat mé noční snění v mlhách, a raději jsem se umyla rychleji ve studenější. Než jsem se vrátila do pokoje, převlékla jsem se do části stejnokroje, který tu měla Dorma připravený, a do svého čistého spodního prádla. Pohled mi přejel po celé místnosti, sice jsem s tím nebyla úplně spokojená, do dřevěnokamenného domku, který mi patřil, to mělo fakt daleko, ale víc se s tím udělat asi nedalo. Možná ten pohled byl o něco delší, protože jsem se uvnitř odhodlávala k tomu, abych si znovu nasadila prsten, který jsem dnes ráno svlékla z prstu, aby naši neměli strach… Ten zlověstný prsten, který by měl mít rudé kameny, ale oba teď byly zlaté a strašidelné v kontextu, který to napovídalo. Jsou v zajetí? Nebo snad slouží pod vlivem něčeho mocnějšího než jsou oni? Jsou ale na živu, oba dva a snad tedy i Darius. A pokud jsou na živu a slouží tomu, co je dostalo… co mám dělat, abych je dostala zpět? Dívala jsem se na prsten, po kterém občas přejel blesk, jako by sjel po kovu, který vypadal jako zalitý sklem ( což tak není, ale magický efekt, který to vyzařuje, trochu šálí zrak). Dívala jsem se na kameny, které měli symbolizovat mé rodiče a přemýšlela jsem nad tím, co je na jejich prstenech vidět? Jeden rubín, krvavě rudý, jak to má být, a jeden zlatý kámen, který rubínovou červeň neviděl ani ve hvězdách? Prsteny musí existovat a oba je musí mít u sebe, protože jinak by magie selhala. Dokud jsme je nenavlékli všichni tři… kouzlo nemělo šanci pracovat správně… Ale teď? Tenhle efekt jsem nikdy nezamýšlela, vlastně při jejich tvorbě jsem ani… nemyslela, že se něco takového může stát, že stanou proti mně…
Zachvěla jsem se zimou, takže jsem nakonec zalehla do lůžka a zachumlala se do přikrývky, spánek naštěstí přišel velmi brzy. A tentokrát bezesný… Prázdný jako vylitý džbán…

To první ráno tady, byl trochu šok. Vážně jsem doufala, že to byl jenom krutý žert mé mysli, jen špatný sen, bohužel byla to realita. Probrala jsem se v pokoji, který byl až na pár osobních věcí, nejspíše stejný jako pokoje všech ostatních, na nějaké cizí základně, v neznámu kde. Odinovo kopí, které jsem měla přinést, bylo někde tady v útrobách téhle základny a já neměla nejmenší ponětí kde. Logicky musí být někde v těch… dvou procentech, které byla schopná Dorma ovládat… ale i tak to bylo dost místa, kde by mohlo být. Dokud je v bezpečí, musí mi to stačit, i když ten pocit, že bych ho raději měla pod osobním pohledem, když už nemůžu chránit svůj lid, byl dost .. nepříjemný. Znervózňovalo mě to o to víc, když jsem si musela připustit, že měl Anger pravdu. A ještě horší bylo, že to byla moje chyba, že se zvrtl můj vztek na Caliga. Na druhou stranu, stejně to neměnilo nic na tom, že už nemám důvod mu říct ani dobrý den.
Mou pozornost na chvíli upoutala fotka na stolku vedle postele. Z ní jsem pohledem doputovala až k prstenu na pravé ruce.
„ Zjistím jak vás z toho dostat. Jste na živu, takže musí být nějaké řešení!“
Zvedla jsem se z lůžka, převlékla jsem se do jednoho z dostupných stejnokrojů. Vzhledem k tomu, že jsme prozatím nedostali moc instrukcí, předpokládám, že si nás Dorma dokáže zavolat a ohlídat sama, takže snad proti udržování kondice nebude nic mít. Rozčesala jsem si vlasy, svázala je do copu a po krátké hygieně, jsem vyrazila. Chodbou na druhou stranu od pokojů, ať náhodou neruším případné spáče, jestli vůbec je přes dveře něco slyšet. Směřovala jsem si to tam, kde jsem už byla, kde to znám, i když to podivné cosi, co mi motalo hlavu, mě za chvíli nejspíše ztratilo. Nemám ráda, když se musím někoho doprošovat, přesto jsem Dormu poprosila, jestli by mi nevybrala vhodný okruh v otevřené části základny. Dobře jsem cestou pozorovala všechny změny, vše co se zvlnilo jen trochu jinak a trasu jsem se snažila zapamatovat. Večerní běh bude taky spíše jen orientační, ale doufám, že další a další už budou víc jisté než ty první. Nechci se spoléhat na techniku, ačkoliv je otázka, jak moc je vlastně vtělení Dormy technika a co už je za hranicí života.
Okruh jsem oběhla třikrát než jsem se vrátila zpět do pokoje, prošla jsem sprchou a převlékla se do čistých věcí, tentokrát do těch, co patří mě, modré tílko, černé kalhoty a pevné boty. Ze stolu jsem sebrala knihu a vyrazila jsem na snídani. Nikdy jsem nebyla moc vybíravá v jídle, takže jsem vzala první, co mi padlo pod ruku, kávu k tomu a usadila jsem se u stolu někde na okraji místnosti.

Pro případné pozorovatele: Kniha je vážně velmi stará, velká a popsaná pravděpodobně všem neznámým písmem. Asgardština se tu běžně nevyučuje a i když z ní vychází několik severských starých písem, jen velmi málo se dá z toho vypozorovat. Další změnou je to že je tu v modrém tílku, černých kalhotách a s vlasy svázanými do copu. Na pravé ruce má prsten z kovu, který se leskne stejně jako kladivo, které nosí na krku a které se zvětšuje. Druhý kov, který už někdo možná poznat může je Mithril, prsten je jím obtočený a do něj jsou zasazeny dva v tuhle chvíli zlaté kameny. Po neznámém kovu občas přejede záblesk, jako by byl kov zalitý ve skle a vše probíhalo pod ním, Celý prsten je popsaný runami, podobnými těm, které jsou na knize.

Nový život, nový svět
Elorea, Caligo, Mr. Anger, Mila, Zodiac, Dragon, Scarlett, Angel

A tak jste se začali zabydlovat ve svém novém domově, pokud se tomu tak dalo alespoň pro tuto chvíli říkat. Toho dne, nebo večera, či co zrovna bylo za denní dobu, protože jediné, co jí mohlo určovat byly hodiny v pokojích a změna osvětlení na základně., jste každý ulehali ke spánku s jinými myšlenkami, které se vám honily hlavou. S jinými starostmi, obavami, nebo otázkami, které vás tížily. Každý se svému trápení snažil ulevit po svém a jiným způsobem.
Samozřejmě ještě onoho dne jste získali další obohacující informace, které ukojily alespoň některé vaše nejnaléhavější otázky.
Dragona UI Dorma ubezpečila, že s oblečením si starosti dělat nemusí, sice je na skladu jen obyčejný oděv ve stejnokroji, jako by byl někde na cvičáku, nebo v armádě, ale účel to splní. Opravit oděvy, které máte sebou na vyžádání lze, buď sami pomoci šitíčka, nebo nechat ve speciálním šuplíku, kde si to už převezme Dorma.
K vaší úlevě byly sprchy součástí každého z pokojů, jako malý výklenek směrem od chodby, ale byla zde i možnost zastavit se v hromadné koupelně, která byla na podlaží, nejspíše plánovaná spíše, jako možnost se opláchnout po sportu, tréninku, či něčem jiném, místo toho, abyste špinaví a upocení barbali celý pokoj. Další pozitivum byl na pokoji taky oddělený záchod. Ten, kdo to tu konstruoval opravdu myslel na pohodlí přebývajících, aneb díky Ironmane.
Co se týká schématu jednotlivých podlaží bylo vám vysvětleno, že jsou navrženy tak složitě a obdobně úmyslně, aby se případný vetřelec ztratil a ano napomáhá tomu i drobné iluziorní kouzlou. Na druhou stranu v každém speciálním obleku, jak jste zjistili je zabudovaná i GPS, která vás navede kam potřebujete a lze jí ovládat hlasem. Smůla pro ty, na které speciální oblek, nevyšel, hold se musí orientovat sami, nebo chodit s někým, kdo jej má. GPS systém funguje bezvadně i když je oblek zformován jen do zápěstního náramku. Je to také jedna z prvních věcí, které vám Dorma ukázala, jak ovládat na vašem obleku. Nejspíše nechtěla poslouchat věčné dotazy, kudy kam jí.
Jídelna se stala docela oblíbenou lokalitou. Jídlo zde bylo dobré, vždy čerstvé a zdálo se zrovna uvařené, ač jste nikdy žádného kuchaře nikdy neviděli. Navíc vždy bylo na výběr z více jídel pro daný den. No prostě, jako byste byly znovu na střední, nebo výšce.

Následující dva dny uplynuly, jako voda. Vaše modřiny a jiná zranění se pomalu ale jistě daly do pořádku, zvláště, když s tím trošku pomohla Angel. Jen Anger, jak se zdálo nebyl ještě po fyzické, ale ani psychické stránce úplně fit. Za ty dva dny jste ho vídali spíše střídmě a když už, tak jen vždy na chvíli, aby vám něco málo řekl, nebo zamítl a pak zase zmizel za nějakými svými tajemnými povinnostmi. Na jeho výrazu, tváři, chování i držení těla jste mohli vypozorovat hned několik věcí. Určitě toho moc nenaspal, byl unavený, možná až přetažený, jeho zranění se ještě plně nezahojilo a dle všeho ho občas i zlobilo, avšak z nepochopitelného důvodu se vždy tvářil, že je vše ok a jakoukoli nabídku pomoci ze strany Angel vždy kulantně zametl pod koberec. Taky bylo vidět, že má starosti, možná výčitky a celkově na něj nepěkně doléhala tíha celé té zodpovědnosti, kterou musel nyní nést.

Tělesnou formu Dormy jste viděli za ty dva dny snad ještě méně, než Angera, nebo spíše vůbec. Nedozvěděli jste se však kde je, nebo co dělá. Naproti tomu UI Dorma s vámi komunikovala ze všech nejvíce a snažila se vám být, co nejvíce nápomocná, takže většina problémů k řešení padalo na její hlavu.

Zatím jste toho za ten krátký čas moc nestihli, spíše se pořádněji zabydlet a trošku rozkoukat po tom kousku základy, který byl přístupný. Mimo jiné jste dostali přístup také do malé dílničky, kterou chtěl hlavně Caligo, ošetřovny a simulační místnosti. Všechny tyto místnosti byly na stejném patře, jako pokoje, jídelna, zasedačka a také místnost s Bílým Mostem.
Vybavenost dílničky a ošetřovny byla spíše základní a nutná, než extrémně důkladná. I tak bylo vybavení dostačující. Caligo měl tak možnost trošku začít zkoumat obleky, což nebylo úplně příjemné, protože vzhledem k tomu, že jste nepřišli, jak je úplně sundat, tak veškeré opravy a testy buď musel provádět na svém obleku přímo na sobě, nebo na některém ze zbylých dobrovolníků. Místy musel pomáhat i Dragon, protože jako vše zde ani obleky, nebyly čistě jen technologická záležitost, ale byly tam i kapičky magie. A ono, když na vás vykoukne při jemných opravách a zkoumání obvodů z nanočásteček cirkulační kouzlo, které zabezpečuje zneužití a najednou zjistíte, že děláte stejnou věc pošesté a stále špatně, aniž byste si to uvědomili, je pomoc někoho magie znalého docela na místě.

Eleanor od té doby, co jí vtělení Dormy zabavilo Gungnir, už tento mocný předmět neviděla, kdo ví, kam jej zavřeli. A i přeze vše, co řekla nahlas uvnitř jí stejně tížilo to, že největší dědictví jejího lidu, její rodiny nemůže chránit a mít pod dohledem osobně.

A tak byly dva dny za vámi a jak už to u správných hrdinů bývá, tak na úsvitu třetího dne se objevila zachran....chci říci vtěleníDormy společně s Angerem, kteří si vás všechny stáhli postupně po snídani z jídelny do zasedačky. Chvíli trvalo, než jste se všichni usadili, uvelebili a byli připraveni poslouchat.
"Dobré ráno, doufám, že je už všem lépe a že jste se tu stihli trochu zabydlet. Máme několik novinek a plánů pro příští dny."
Postavila se Dorma do čela brífingu k tabuli, jako ukázkový generál s rukama složenýma za zády a pohledem přelétajícím mezi vámi, ubohými malými vojíny.
"S Angerem jsme se shodli, že bude nejlepší pracovat v pravidelně střídajících se týmech, abyste si zvykli na to spolupracovat s každým...."
Věnovala významný pohled Caligovi a Eleanor.
"Z primárních úkolů, které zde máme k řešení, chceme začít zprovozňovat další části základny, alespoň tohoto patra, pro lepší fungování celé základny. K tomu vám průběžně bude nápomocna také UI základny."
Bylo zajímavé pozorovat, jak Dorma začala rozlišovat sebe, jako vtělení a sebe, jako UI, jako by to byly dvě odlišné osobnosti.
"Další tým bude podstupovat trénink v simulační místnosti. A poslední třetí tým bude v místnosti s Bílým a této zasedačce, analyzovat data sesbíraná z jednotlivých výprav a pomohou sestavit další možné postupy pro mise budoucí. Také se naučí základy, co se týká Bílého Mostu, jeho fungování a lokalizačního a komunikačního systému okolo něj. Nějací dobrovolníci?"
Přelétla vás Dorma klidným pohledem, jasně říkajícím prázdniny končí musíme šlápnout do pedálů a rozběhnout zrezlý strojek.

Základna

Šla jsem mlčky pár kroků za posledním ze skupiny, zahloubaná někde hluboko v sobě. Dragon sice slíbil, že pomůže, pokud budu chtít… ale udělá to vůbec? Je vůbec možnost někomu z nich věřit?
Pohled mi bloudil po stěnách, které byly stejné, stejné… zasedačka… a zase stejné. Ideální místo na to se ztratit. Až tu půjdu příště asi budu do zdi rýt, abych byla schopná se tu orientovat. Tak jak jsem bloudila, zabloudila jsem pohledem až k Dormě a kopí. Zneklidněně jsem se ošila, kopí jsem delší chvíli nespustila z očí.
Chtěli abych ho odnesla, nic víc. Nic…
Celá skupinka zastavila, takže jsem k tomu byla nucená stejně tak, alespoň jsem se od kopí odvrátila. Vyslechla jsem si popis pokojů, Dragon a Caligo si vybrali pokoje každý někde jinde, k mému štěstí, Caligo co nejdál od okraje, takže můj pokoj může být opravdu daleko od toho jeho.
Hudba, která se ozvala z Caligova pokoje mě už vlastně ani nezajímala, jen jsem počkala dokud Dorma neodpověděla ohledně sprch. Potěš koště, jestli jsou společné…
Následně jsem vztáhla ruku proti terminálu pokoje na okraji celé téhle části a vešla jsem.

Jdu za Dormou a prohlížím si chodby a snažím se zapamatovat si cestu "to jsou tady nějaký optický iluze matoucí vetřelce, nebo ten kdo místo navrhoval byl úplně bez fantazie a nemyslel na to, jak se tady budou lidi reálně pohybovat?" soustředím se na nějaké pevné orientační body. Když nás pak naše průvodkyně dovede k pokojům, vyberu si nějaký v zadnější části kde snad nebude takový "provoz". Otisknu dlaň, vejdu dovnitř a jako první hledám nějaké zařízení pro přehrávání zvuku. Následně připojím svůj disk a plně otevřenými dveřmi se tak pár vteřin, po tom co jsem v nich zmizel, line do celé chodby na plné pecky lahodná uklidňující atmosféra (odkaz), která by rozrezonovala všechny okenní tabulky, kdyby tu nějaké byly. Prohlédnu si vybavení pokoje a odložím si věci, které nejsou nezbytné na nošní u sebe.

Chvíli jen stojím, ruce svěšené podél těla a se zavřenýma očima nechám hudbu prostoupit své tělo a naberu z ní sílu a klid. Po prvním refrému oči zase otevřu, uculím se pro sebe nad myšlenkou, jak na tuto nečekanou hudební vložku asi reagují ostatní členové naší různorodé skupiny, systém vypnu a vyjdu na chodbu. "No, životně důležité systémy pokoje fungují a jelikož o tom kyberparku jsem se nic nedozvěděl, asi bych něco zakousl. Takže kudy tudy do jídelny starouši?" mrknu na Angera a následně tím směrem zamířím buď sám, nebo s dalším/i a v plánu je doplnit chybějící hmotu.

Prohlídka pokojů

Poslouchám zbytek rozepře mezi Eloreou a Angerem. Když se Elorea zadívá na mě, trošku si přijdu jak pod rentgenem. *Jasně, vždycky je dobrej nápad pomoct nasraný polobohyni co, Dragone, to byl skvělej nápad!* nedám na sobě nic znát, ani i když mi přijde, že se mi snaží rozdrtit předloktí. Stisknu je předloktí stejně pevně, i když těžko říct, jestli to pozná.
Na její oznámení, že mě bere za slovo kývnu hlavou „S ničím jiným nepočítám.“ Přitom trochu na sucho polknu.
*Tak jo, dobrý, v pohodě. Cos chtěl, to máš. A teď snad se už někam pohneme, abychom tady u mostu nestály jak tvrdé Y celej den*


Když nás Dorma provádí základem základny tak mi přijde, že jsme za chvíli ztracení, nebo chodíme v kruhu. Ta zasedačka vypadala velmi povědomě. Nebo to bylo nějaké magické bezpečnostní opatření? Po dovedení Dormou před částí ubikací, otevře se před námi chodba plná pokojů. Po rychlém rozhlédnutí okolo to vypadá, že pokoje jsou stejné. Po zjištění, jakým způsobem jsou pokoje zamčené, resp. opatřené proti zneužití kohokoliv jiného souhlasně kývnu a vyberu si pokoj v první třetině chodby na levé straně a položím na tabulku ruku. „Jo, já bych měl jeden. Dá se tu někde sehnat i nějaké náhradní oblečení, případně spravit stávající? Nevím jak ostatních, ale dneska dostali řádně zabrat.“

S tím zvednu levou ruku a pravý ukazovák prostrčím dírou ve volném rukávu na předloktí. „A sprchy jsou součástí pokoje? Nebo?“. Myšlenkami jsem už u mistrova sancta a hologramu, pokud nějaký nechal s dalšími instrukcemi.

„Nemůžu mluvit za ostatní, ale já bych si dal sprchu, převlékl se, najedl, vyspal a pak šel zjistit, jestli jsou tu nějaké informace, které mi mistr přenechal, abychom se mohli pustit do práce. A asi dokonce i v tomhle pořadí. Děkuju.“ Při cestě přestalo účinkovat cokoliv čím mě nakopla Mila a cítím, jak mi únava ohejbá záda a jak mi začínají těžknout víčka. Na hlad, který mám raději ani nemyslím.

Zákoutí základny

Elorea, Caligo, Anger, Mila, Zodiac, Dragon, Scarlett, Angel

Všichni jste nakonec následovali Dormu až s větší, či menší libostí, ale co se dalo dělat, zde opravdu asi neexistovala cesta bez její pomoci. Vedla vás spletitými chodbami tohoto komplexu. Několikrát jste zahnuli, potom jste měli pocit, že jste snad minuli i onu zasedačku, kde jste předtím všichni klábosili a dostali ony cool obleky, no a pak jste se zase ztratili, protože sledovat a zapamatovat si cestu, která vypadá skoro pořád stejně, nebylo zrovna dvakrát lehké.
Naproti tomu vaše průvodkyně si byla naprosto jistá, kam vás vede. Gungnir občas lehce cinkl o zem, když s ním Dorma, jakoby náhodou zavadila. Dlouhou dobu vaše další otázky a prosby nechávala bez povšimnutí.
"Jídlo, sprcha a spánek má prioritu, před dalšími činnostmi. Pokud se zase něco semele a vy budete ve stavu, jako nyní nedopadne to dobře. To říkají mé výpočty a ty se pletou jen zřídkakdy."
Zamítla vlastně Caligovu další prosbu o odvedení do laboratoře.
"Mapa komplexu.......ano existuje k ní soubor, ale není dostupný, tedy je dostupná jen ona přístupná část komplexu."
Vysvětlila trpělivě a pak zabočila do další dlouhé chodby. Zastavila se po pár krocích a ukázala před sebe.
"Na této chodbě je dostatek volných pokojů, takže si vyberte dle libosti. Jakmile otisknete svou dlaň na příslušný terminál nedostane se už do pokoje nikdo jiný bez vaše otisku."
Kývla terminálu vedle dveří, který patrně sloužil, jako otevírací mechanismus.
"Pokud máte nějaké otázky ptejte se prosím, jinak mne omluvte mám ještě něco na práci. Anger vás pak může dovést do jídelny pokud budete mít hlad."
Po těch slovech ještě chvíli posečkala, než se vydala chodbou zase pryč do útrob základny.

Základna

Stála jsem tam mezi nimi, víceméně všemi odsouzená. I někdo takový musí být, že ano… ale to, že to způsobil tam ten…
Nehla jsem brvou, když se Caligo vyjádřil. Neměla jsem mu už co říct. Co bych měla říct někomu, kdo se chová jako Loki…
To, že ten náramek nešel sundat mě vytáčelo, ale co už. Zjevně potřebují sledováček…
Sjela jsem pohledem k Dragonovi, jakmile spustil. Poslouchala jsem, poněkud netečná k jeho slovům. Co je mu do toho, že mě zabijí. V tuhle chvíli potřebují každou ruku, která je ochotná pomoc, takže to, že tu mám zůstat je jen k jejich prospěchu. V čem mi chtějí pomoct oni? Jsme jenom banda dětí… To si opravdu věří na něco, co nezvládli ani Avengers a jiné velké skupiny? Co nezvládli bohové a polobozi?
Myšlenky mi začali utíkat zpátky k táboru. Zpátky k těm, na kterých mi záleželo. Proč se tak změnilo jejich chování před tím, než mě vyhnali? Věděli, že se to stane? Proč takhle… Proč si se proti mně postavil, Darie…
Zatla jsem zuby a na chvíli odvrátila pohled někam pryč.
Proto se mi Jitra začal vyhýbat? Byla lež, o které věděl a tušil, že kdybych se zeptala, musel by mi to říct, protože nikdy prostě nelhal?
Znovu jsem se zadívala na Dragona a na ruku kterou mi nabízel.
„ Nechtěla jsem ohrozit nikoho dalšího, omlouvám se.“
Promluvila jsem, zadívala jsem se mu do očí. Nechci tady být. Začínám se tu cítit jako zvíře v kleci, a tak to bude ještě horší. Jenom se to bude zhoršovat.
Pohled mi těkl k Angerovi, který se do toho vložil. Hořce jsem se usmála. Bůh? Já?
„ To se pleteš, Angere… já mám k bohům daleko… ve mně už nemá kdo věřit… A bůh bez svých věřících, není víc než zrnko prachu v zapomnění.“
Zavrtěla jsem hlavou.
„ Já selhala dnes ráno, když jsem neodhalila, co se chystají mí lidé udělat… co chtějí mí blízcí provést, aby mě dostali pryč. Přes kupoli se nedostalo nikdy nic. Maximálně projekce nebo bohové našeho panteonu a to jen někteří… Už chápu, proč se mi Jitra vyhýbal… a chápu, proč se ke mně otočil zády i …“
Zarazila jsem se. Co je jim po tom. Nikoho z nich to nezajímá. Každý má vlastní bolest. Přišli každý tak o pět šest lidí, Dragon o celé sanktum. Já o dva světy. Zklamala jsem svůj tábor a nebyla dost dobrá na to, abych pomohla Asgardu… Vážně si myslí, že mi na téhle základně záleží víc, než na nich?
„ Mohl si čekat cokoliv… Ale neočekávej, že sklopím uši, skloním hlavu a sklapnu podpatky.“
Odpověděla jsem mu. Vzhledem k tomu, že bůh nejsem, plnění mých povinností jde absolutně mimo něj. Svou pozornost jsem opět obrátila k Dragonovi a jeho ruce, kterou ke mně napřáhl.
„ Žít znamená bojovat.“
Sevřela jsem mu ruku až u lokte, silně, po našem.
„ Beru tě za slovo, Dragone.“
Doplnila jsem. V mém podaní to znělo poněkud zlověstně. Bylo to snad na to, že je to on, kdo mi odsud pomůže až to bude fakt zlé? Nebo to bylo na hledání mého koně? Pomoc s pomstou? No… kdo ví…
Když jsem Dragona pustila, neodpustila jsem si ohlédnutí k bílému mostu. Ten pohled byl plný bolesti, ale i odhodlání. Čím dřív tohle vyřešíme, tím dřív se zbavím drtičky odpadků a vrátím se domů, jestli ještě bude kam. A pak se bude mít Darie s Jitrou z čeho zpovídat. A stejně tak Bragi a Erbi.
Dívala jsem se na Dragona, když se mi hlavou míhaly nejrůznější myšlenky. Možná by mezi nás zapadl…
Vydala jsem se za nimi až jako poslední, zahloubaná někam, kdo ví kam...

Rozbroje v týmu

Všechno se seběhlo rychleji, než jsem si myslel, že by to bylo možné. V jednu chvíli jsme se měli k odchodu v druhou to celou místností hřmělo a já jen mohl sledovat, jak se mělo jedno z těch děcek stát díky jinému kašičkou na zdi v tom lepším případě. Náhlé třesknutí a tlak mě srazil do kolen. Opřel jsem se dlaní o zem, abych se udržel alespoň trochu nad zemí a zkřivil tvář jednak bolestí a jednak hněv.
"Kruci Dormo už i ty?!"
Zatnul jsem čelist a snažil jsem se udržet, než tlak ustal.
"Má pravdu na tomhle místě má absolutní moc, ty děcka neví s čím si zahrávaj."
Letmo jsem si vzpomněl na svůj vlastní příchod sem. Když konečně tlak ustal a Dorma se trošku uklidnila začal jsem se zvedat na nohy. Zamračeně jsem sledoval její vysvětlování a doplňování informací doprovázené chaotickými reakcemi našich přeživších snad jednou superhrdinů. Několikrát jsem sevřel levačku v pěst a zase jí povolil. Tohle bylo špatné, vůbec jsme nefungovali, jako tým. A to to tam v akci vypadalo tak dobře.
Přelétl jsem každého z nich pevným a unaveným pohledem.
"Jste normální?! Je vás tady sedm! Už jen sedm snad nadějnejch týpků, kteří mají moc, kterou jiní ne a kteří můžou dát všechny ty sračky tam dole zase do pořádku! Dost možná nikdo další takový tam venku už nezůstal! Dneska jsme o jednoho z nás přišli! Tahla základna a Dorma nám daly šanci být chvíli někde v bezpečí! Připravit se a moci doufat v lepší zítřek! Jedny z největších mozků naší planety tohle všechno dali dohromady! A vy se za to všechno odvděčíte tím, že se tu hádáte, jako banda malejch fakanů a ještě se snažíte pozabíjet?! To vám kurva nestačí, co udělali ti tam venku takovejm, jako jste vy?! To vám nestačí, co udělali nebo můžou udělat vašim blízkým? Vašim rodinám?! Fakt vám tyhle malicherné hádky stojí za to, abyste poslali do kopru všechno na čem, kdy záleželo?!"
Křikl jsem na všechny naštvaně z plna hrdla a probodl je přísným pohledem nasraného učitele, jehož žáci absolutně serou na to, co se jim v hodině snažil předat. Dlouze jsem vydechl a pohled mi utkvěl na Gungniru, který odnášela Dorma a pak na Eloeře, která se očividně měla k odchodu, i když se jí někteří snažili zastavit.
"Nerad to říkám, ale jakmile se s tebou jednou ten oblek spojí, tak je to trvalé, nesundáš ten náramek jen tak. Respektive zatím jsem na to nepřišel. Je to jistý obranný mechanizmus.
A co se tvého odchodu týče...."
Probodl jsem jí neústupným pohledem a pak jsem se k ní obrátil bez většího zájmu zády.
"Bílý Most ti nikdo neotevře, zprovozňovat vězení kvůli tobě taky nebudu......"
Na oko bez zájmu jsem se k ní ohlédl přes rameno s jedním zavřeným okem a zaregistroval jsem jí koutkem druhého.
"A abych nezapomněl na to, že jsi prý bůh plníš si své povinnosti fakt mizerně. Kopí je v bezpečí? Vážně? Dovol mi říct ti něco, co ti možná uniklo. Nikde není bezpečno, před chvílí se málem dostali na základnu a až se jim to někdy příště povede, tak pokud tu nebudeme my, abychom je zastavili, pak to tvoje krásné kopí v bezpečí rozhodně nebude. Z toho vyplývá, že pokud chceš splnit svůj úkol a zajistit, aby bylo kopí v bezpečí budeš muset udržet v bezpečí i tuhle základnu a ty, kteří se jí snaží udržet pohromadě, jinak jsi selhala Thorova dcero.....čekal bych od tebe více důvtipu."
S tím jsem ukončil rozhovor a zamířil klidnými kroky za Dormou.
"Uvidíme z jakého jsi těsta děvčátko."
Odtušil jsem v duchu za chůze a dál jsem si Elorey moc nevšímal.

Véééélký bada bum

Nadhozením vtípku a vysvětlením svého postoje jsem považoval věc za vyřízenou a byl jsem odhodlaný konečně se pustit do konstruktivní práce, u které bych trochu zaměstnal hlavu. PRÁÁÁÁÁSK! Tlaková vlna se zdrojem blízko mě mě odhodila na nedalekou zeď. po které jsem se svezl na zem. Rychle jsem se otočil a uviděl Dormu s kopím v ruce hned za mnou. "Kurva nemáš trochu anger issues?!" křikl jsem odsekavým tónem na Eloeru, když mi došlo co se stalo. "Nic ve zlým starouši" zvedl jsem rychle ruku s otevřenou dlaní v uklidňujícím gestu na Angera. "Každej se se stresem srovnává jinak. Někdo situaci zlehčuje, někdo - očividně - vraždí lidi co jim nabídli pomoc ranou do zad" pomalu jsem se zvedl.

To už se do toho vložila Dorma. Její řeč, stejně jako všech ostatních jsem si vyslechl a jen krátce kývl a zašklebil se, když mě nechtěla pustit do laboratoře. Pak jsem se vrátil pohledem k Eloree. Nechápala jsem ji. Tedy chápal bych, možná, kdyby se jednalo o puberťačku, ale ona mi přišla už jako dospělá žena. Možná to mají asgarďani jinak. Nebo jsou možná jen od přírody hodně impulsivní. Ovšem neodpustil jsem si ještě jednu poznámku. Nebyla však řečená agresivním, útočným ani provokativním tónem. Spíše neutrálním s lehkým nádechem přemýšlivého autoritního poučování. "Myslíš že máš právo se takhle chovat? Když tví blízcí jsou v nebezpečí nebo hůř a proto máš pro své výlevy odůvodnění? Tak se rozhlídni kolem sebe a odpověz mi na jednu otázku - kolik z nás si sem přivedlo svou rodinu?" Otázku jsem nechal vyznít jen pro ni do prázdna a pár vteřin jsem se jí díval do očí, jestli jí dojde co jsem tím chtěl říct.

Pak jsem se zase otočil na Dormu "no tak fajn, každej i jinak relaxuje, ale když teda není ve hře laborka, tak mě veďte do mé cely Legie ... a máme taky v komplexu kyberpark? ... Jen doufám, že se tu nepodává mimosianské telekinetické víno, to bych se asi zaprasil" zazubím se zase a vykročím za ní směrem který určí.

Někteří by asi řekli, že vzhledem k přechozí situaci, kdy jsem stál krůček od smrti, je moje chování podivné uvolněné a navíc si nedám pokoj. Jako bych si to ani nepřipouštěl. Ale jak jsem říkal i jim, každý se se situacemi ve svém životě vyrovnáváme jinak. Ale to neznamená, že je nevnímáme a nějak je nezpracováváme.