Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Hobit: Paměti Durinova lidu
Ukončená jeskyně!
Družina
družina zatím neexistuje
| |||
 | Znamení osudu Začal večer. Jako každý jiný den jsem se po práci uchýlil do svého skromného příbytku s myšlenkou na zasloužený odpočinek. Skákavý poník – napětí v hospodě Netrvalo dlouho a po rychlém proběhnutí zacákaných uliček Hůrky jsem konečně spatřil nevelký hostinec U Skákavého poníka. Hospodu zdobil její typický vývěsní štít zobrazující ono vzpínající se zvíře. Při tom pohledu mi také vyvstanula vzpomínka na spousty a spousty návštěv, které jsem již do tohoto známého lokálu absolvoval. No jo, sem se přeci sbíhají všichni možní dobrodruzi a cestovatelé z celé Středozemě, nemohl jsem si proto pro svoji vrozenou zvědavost ujít poslechnout jejich poutavé a zároveň skoro až neuvěřitelné příběhy. Samozřejmě to byly z většiny výmysly, ale i tak mne toto poslouchání vždycky fascinovalo a proto jsem tím pádem byl jedním z nejvěrnějších zákazníků této krčmy. | ||
| |||
 | Cesta Horké slunce pražilo, jako snad nikdy a já už se bál, že se při té dlouhé jízdě upeču. Naštěstí jízda na mém koni Nirndalfovi nebyla žádným problémem a skoro jsem měl pocit, že skz okolní krajinu létám a proplouvám chladným a příjemným vánkem. Nirndalf je skvělý společník na cestách po Rohanu, je nezměrně věrný a nikdy by mě ze sedla neshodil. Skvělé je na něm také to, že reaguje na to co říkám a když mu třeba poručím, aby odešel a vrátil se za pár dní na určené místo, tak přijde. Sám pořádně nevím, jak to dělá, ale asi mě vždycky tak trochu sleduje, ať jdu kamkoli. Na pohled to je statný, krásně vyhřebelcovaný hnědák s bílou lysinou. Na sobě jako břemeno nosí sedlové brašny s nejdůležitějším vybavením, sedlo, toulec s šípy a samozřejmě mě v plné zbroji. Utřel jsem si pot z čela a pohlédl na krále. Ve tváři měl plno energie, i když už měl svá léta. Pohled na něj mi dodal síly přetrpět to nesnesitelné vedro a pokračovat do další vesnice. Po krátké době jsme za obzorem spatřili náš cíl. Byla to menší vesnička uprostřed dlouhých strání, kopečků a polí. Když jsme tam dorazili, tak jsem si sesedl z koně a svůj kulatý štít přehodil přes druhé rameno. Došel jsem si ke studánce a příjemně studenou vodou opláchl obličej. Král si zatím povídal s obyvateli vesnice, kteří nás už před příjezdem netrpělivě vyhlíželi. Tu hle. Z jedné chaloupky vyšel starý děda o holi, jehož dlouhý bílý vous sahal až k břichu. Nebyl to však obyčejný stařík. Sálala z něj jakási mocná energie a síla. Stařec přišel ke králi a něco mu říkal. Zpozorněl jsem, protože králi se nic nesmělo stát. To je Gandalf. Zastavil jsem se a nevěřil svým očím. Mnoho jsem o něm slyšel a teď tu byl. Napětí však sílilo, když mezi nás ostatní ukázal. Jeho oči se střetly s mými a pak řekl : “Eothéd syn Ektabainův.” Jak zná moje jméno ? Pak měl proslov, ve kterém řekl, že mám jít s ním na nějakou výpravu. Mlčel jsem a pohlédl na krále, co on na to. Jen přikývl. ”Je-li to vůle krále, půjdu tedy s tebou Gandalfe, nechť nezklamu Rohan a mého krále, nechť se vypráví legendy o Rohanském jezdci. Ať se stane co se stane, má věrnost bude patřit Rohanu,” pronesl jsem pln hrdosti, jelikož si Gandalf vybral zrovna mě. Vyrazil jsem tedy z Rohanu po boku čaroděje směrem do Hůrky. Když jsme opouštěli Rohan, tak jsem na chvíli zastavil tichého a zamyšleného čaroděje a sesedl z koně. Klekl jsem k zemi a dotykem ruky na trávu se rozloučil s domovem. Doufám že tě brzy zase spatřím. Nabral jsem si hrst hlíny a schoval si ji do malého uzlíčku a ten si strčil do kapsy. Dále jsme pokračovali dobrých 12 dnů. Hospoda Nakonec jsme jednoho večera dorazili. Ve své zářné rohanské zbroji na Nirndalfovi jsme tu byl jako pěst na oko. Těsně přede dveřmi do hospody mi Gandalf oznámil: "Jdi dovnitř Éothéde a setkej se se svým osudem. Připrav se na dobrodružství a společníky, jaké jsi nikdy v životě neviděl. Musím ještě něco zařídit, ale později se tam také objevím.......a abych nezapomněl....zkus je moc nedráždit." Pak se zase vytratil. Fajn, řeknu si s úšklebkem. To mi toho moc neřekl, ale zas je to přece jenom Gandalf a u něj se s tím musí počítat. “Počkej tu Nirndalfe za chvíli se vrátím,” vysvětlím svému koni, načež z něj seskočím, a pak už jen otevírám dveře. V hospodě mě uvítá vůně piva, koření a pečeného masa. Můj pohled však spočine na sebrance trpaslíků a hlavně na hospodské bitce. Celá hospoda hypnotizovala několik trpaslíků stojících okolo nevině prostého tuláka škrceného nějakou trpaslicí. Chvíli tam tak stojím a všímám si jak ho nějaký malý stařec vyslýchá. Nemohu si také nevšimnout dosti dětinsky lehkovážného trpaslíka s lukem připraveným na tuláka. Nemohu si teď jen tak načepovat pivo a nic s tím nedělat, takto reprezentovat Rohan nehodlám, vím jak mě vychovali a já se zastanu těch, co jsou v nouzi. “Cha, opovržení hodná chátra !”, zvolám na celou hospodu, aby mě bylo slyšet a pak pokračuji v proslovu: “Běda, taková velká skupina trpaslíků trýznících jediného člověka. Vidíte v tom odvahu ? Nevidíte snad, že s vámi chce jednat. Tento spor půjde jistě vyřešit i bez pěstních bojů.” Doufám, že se vyhneme případnému násilí a ti trpaslíci budou alespoň trochu rozumní. “Nyní pohleďte do svých srdcí, cožpak nevidíte, jak jsou zčernalá ? Nechte toho prostého tuláka být a dejte se cestou rozumných a sami zpatříte, jak vám hniloba ze srdcí spadne a budete čestní !” Pohlédnu na ně, zvednu pravou ruku vzhůru a pokračuji : “Mě poslal samotný Mithrandir, samotný Gandalf. A podle toho co vidím, tak je mi jasné, že vy i já jsme součástí jednoho plánu, a tak bychom si měli promluvit o co tedy jde.” Doufám, že můj proslov zapůsobil a tuhle situaci nějak vyřešíme. Každopádně očekávám jakoukoli reakci, podle toho co mi Gandalf před hospodou říkal. | ||
| |||
 | Rohanské pláně Éothéd Před 12 dny Byl tomu, již den, co se Rohanský král Fengel nehledě na svůj postupující věk rozhodl, že projede své království a zjistí, jak se daří jednotlivým osadám rozesetým po Rohanských pláních. Samozřejmě král nikdy nejel sám. Společně s ním byla i početná družina Rohirů a mezi nimi samozřejmě i králova osobní stráž, do které také patříš. Celkem vás mohlo být v družině asi dvacet. Nebyla to nijak početná armáda, ale zase ani žádná zanedbatelná maličká patrola. Navštívili jste již několik vesnic a strávili namáhavé hodiny v sedle, kdyby se nejednalo o váš každodenní chleba určitě byste byli mnohem více unavení. A i tak se skoro zdá, že král Fengel je v tuto chvíli z vás nejvíce zářící energií. Král se vždy těšil pevnému zdraví a síla v pažích jej ani ve stáří neopouštěla. Stále to byl velice dobrý šermíř a skvělý jezdec. Nebylo mnoho takových, kteří by se s ním mohli měřit.
S dusotem koňských kopyt jste se přihnali do další z vesnic a král vám dal rukou znamení k zastavení a sesednutí. Pak si sám šel promluvit se svými poddanými. Vesnice byla klidná a vlastně taková, jako i ty předešlé. V království vládl mír a vše jen kvetlo. Ale pak z jedné chatrče vystoupil starý muž o holi, zahalený šedým oděvem a špičatým kloboukem, který mu spadal do čela. Dlouhé vousy mu pokrývaly hrudník a nemusel by se za ně stydět, kdejaký trpaslík.
Někteří z Rohirů si začali šeptat jiní nevěřícně zírali. Gandalf však přešel pouze ke králi Fengelovi a začal si s ním tiše povídat. Nevíš o čem se bavili, ale už jen z přítomnosti tohoto muže se ti ježily chloupky na zátylku. Když jsi slyšel ostatní šeptat jeho jméno spojily se ti různé příběhy o něm. Čaroděj Gandalf, oplývající moudrostí a mocí, kterou mají nemnozí. Po chvíli, kdy rozhovor skončil král Fengel mírně pokývl hlavou a poukázal směrem do hloučku Rohirů, kdes byl i ty. Gandalf zamířil klidným krokem právě k vám. Pak se jeho moudré staré oči střetly s tvými. Jeho pohled nešlo dlouho vydržet. "Éothéd syn Ektabainův." Vyřkl to, jako fakt nikoli, jako otázku. Dobře ti tě prohlédl a pak mírně pokývl hlavou. "Je škoda, že král Fengel nemůže postrádat více takových, jako jsi ty, ale hold budeš muset pro tuto věc stačit. Pojedeš daleko za svou domovinu Éothéde, do míst, kam se ti ani nesnilo. Pojedeš se mnou do Hůrky a tam se setkáš se svým osudem. S výpravou, na které bude záviset mnohé." Vysvětlí Gandalf tajemně. Když se podíváš směrem na krále, jen mírně souhlasně kývne, že tě na tuto výpravu pouští...... Přítomnost Následujících 12 dní ses trmácel po boku tohoto ne moc mluvného čaroděje do končin, které jsi neznal. Vůbec se ti nechtělo opouštět Rohanské pláně, ale bohužel nebylo zbytí.....po dlouhé a úmorné cestě jste konečně dorazili v podvečer k malému opevněnému městečku. I Edoras byl mnohem větší a lépe chráněný, než tato místní výspa, ale Gandalf se tvářil spokojeně. Projeli jste branou a on ti holí ukázal na vývěsní štít nedaleké hospody.
"Jdi dovnitř Éothéde a setkej se se svým osudem. Připrav se na dobrodružství a společníky, jaké jsi nikdy v životě neviděl. Musím ještě něco zařídit, ale později se tam také objevím.......a abych nezapomněl....zkus je moc nedráždit." Usměje se Gandalf vlídně a pak pobídne svého koně a zamíří někam do městečka a tebe nechá před hospodou samotného, ať si s celou věcí prakticky bez informací poradíš. Nevíš, proč jsi tady, ani oč se jedná, nebo koho vlastně hledáš, ale to, že Gandalf rád mluví v hádankách jsi už slyšel.
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
 |
| ||
| |||
| U skákavého poníka Začíná přituhovat... A to hodně. Proto ani moc nevnímám, to co se děje mimo Alviaru. TA je totiž můj hlavní problém. Musím říct, že už to přestávalo být nepříjemné. Dokonce bych se nebál říct, že to je nepříjemné. Nervozita stoupala a hlavou se mi honily všemožné myšlenky. Třeba, že mě ti přespříliš horliví trpaslíci rozsekají sekerama dříve než bude čas jim to vše pořádně vysvětlit. Ale otázka jestli jsou to ti správní, kterým bych mě vykládat o Mithrandirovi. Zřejmě potřebuje abych projevil svůj strach a znepokojení. Tak když jí to udělá dobře... Nechám volnější průběh svým emocím a na mém obličeji se objeví strach a nejistota. Určitě to nevypadá strojeně. Tolik jsem věnoval ovládání svých emocí a navíc teď po jejím výhružném monologu by to dávalo i smysl. Ale stalo se něco co jsem nečekal. Očekával jsem, že jí to co sem řekl alespoň trochu uklidní, ale ona ne... Začne mě ještě silněji považovat za špeha. Proč bych měl vůbec špehovat?! Je mi líto, trpaslíci nejsou středem vesmíru. Když mě přetáhne přes stůl, už je to skoro přes míru mojí trpělivosti, ještě chvíli takových neopodstatněných urážek a útoků a už se fakt dožeru. Ještě k tomu jsem mokrý od té zpropadené pinty piva. "Sakra proč bych měl být špeh? Co je na vaší skupině tak světoborného, že bych vás měl špehovat? A moc se omlouvám, že vás trpaslíky tak rozčarovaly moje pohledy, ale takovou velkou skupinu trpaslíků jsem ještě neviděl, tak mě to pořád nepřestává udivovat a přitahovat moje pohledy." Mluvím s trochu roztřeseným hlase, aby šel vidět můj původně skrývaný strach. A můj strach už je opravdu výrazný. Ostatní trpaslíci to nenechají jen tak. Myslí si o mě kdoví co a teď to co slyšeli od stolu jim určitě na důvěře nepřidalo. Pokusím se vysmeknout z jejího sevření. Ta ženská má sílu. Na poprvé to nevyšlo. Na podruhé už do toho dám pořádnou sílu a rychlost, když vím co má za stisk a naštěstí se mi to povedlo. Narovnám se a trochu uraženě si upravím oblečení. "A kdybych tady byl poslán abych tě a tvoje druhy špicloval, snad bych věděl proč jsem tu poslán ne? A ne že bych tu byl abych zjistil co mám dělat." Prospěla by jí trocha hraničářského výcviku. O něco chladnější hlava a kontrola emocí, to by se jinak řešila tahle patálie. | ||
| |||
| U Skákavého poníka Nespokojeně jsem mlaskla, ale ne tak aby to bylo opravdu neslušné, jen takový jistý protest proti tomu, jak se tvářil bezvýrazně. Až přehnaně moc. Nesnáším lidi, kteří se snaží tvářit tak, aby nebyl poznat úmysl. Většinou jim pak končí sekera v hlavě. Jenže teď po ruce sekeru nemám, možná jsem udělala chybu. Nu což, pokud se bude chtít prát, mám v zádech celou partii trpaslíků, kteří se postarají o to, aby mi nic neudělal. „ Každý si nás všiml. Každý nám věnoval pohled. Ale ty jediný zíráš, jako bys špehoval. A ještě to děláš tak špatně, že si tě všiml i jeden z nejmladších z nás, který tohle ještě nezažil. Pokračuj v zírání a oni tě rozsekají a já se taky nebudu držet zpět.“ Ujistila jsem ho. Ať se tváří jak chce, to že je tu banda trpaslíků, kteří… mají rádi své soukromí, které on narušil, by ho minimálně znervóznit mohlo. A pravděpodobně možná i znervóznilo, protože to co řekl hned po tom, mě dokázalo dobře zarazit. Já moc svoje emoce neskrývám, takže určitě hned na první dobrý pohled věděl, že mi došlo, co řekl. Z mé strany to byl až nepřirozeně rychlí pohyb. Co by ale kdo čekal od kováře, válečníka a ještě ženy. Nátáhla jsem se přes stůl a chytila ho za košili, následně jsem ho vlastní vahou přetáhla na stůl, přičemž jsem shodila tu zatracenou pintu piva a vylila jí všude kolem. „ Takže přeci jen si špeh!“ Křikla jsem. Jestli to do teď ostatní brali s rezervou, teď už tomu tak nejspíše nebude. | ||
| |||
|
| ||
