Špeh špehovatá a smradlavý člověk k tomu!

Celou dobu jsem celé dění u vedlejšího stolu pouze netečně sledoval. Luk a toulec s šípy se opíral o nohu stolu na dosah mé ruky. Můj bratr a někteří jiní nesli pohledy toho vandráka mnohem hůře, než já a nelíbily se jim.
Však mě se taky nelíbí, ale přece ho proto hned nezastřelím....to by mi Alviara dala. Navíc náladu mi zvedlo i to, že se tu postupně objevovali další a další příslušníci mého národa a tak jsem si měl s kým dosytosti povídat o novinkách, o tom, o kdo zažil a jakou měl cestu sem.
Dokonce i Filiho se podařilo uklidnit.
"To mu musela říct Alviara něco opravdu ošklivého."
Trošku lituju brášku, když přisedne zpátky k nám a pivu poplácám ho po rameni.
"Neřeš toho šupáka nestojí nám za to. Pořádně si připijme, když jsme se tu tak hezky sešli."
Usměju se a zvednu svůj korbel, abychom si mohli řádně s trpaslíky připít. Pak ale zaslechnu onu osudnou větu od Alvi a zahlédnu periferně, jak toho chlápka drapla, než se jí vyškubl. Už v tom okamžiku jsem upustil korbel, který s dunivým duchnutím dosedl zpátky na desku stolu a částečně se rozlil.
Levačkou jsem automaticky sebral luk a pravačkou zasadil šíp na tětivu a luk napůl natažený pozvedl.
"Nesnáším špehy! Zkus útect, nebo sáhnout po zbrani a umřeš dřív, než si uvědomíš, že jsem tě trefil."
Zamračím se. Když už i Alviara říká, že je to špeh něco na tom bude. Nehodlám mu nechat možnost jí ohrozit. S lukem jsem byl vždy jistý, neminu. Vím, že neminu.
"Něco nám tajíš člověče."
Sleduju ho. Nebudu váhat v případě potřeby vystřelit a věřím tomu, že minimálně polovina mých společníků by neváhala zarazit do toho špinavce cokoli, co by bylo po ruce.
"Skoro připomíná skřeta."
Zatvářím se mírně znechuceně.

U skákavého poníka

Začíná přituhovat... A to hodně. Proto ani moc nevnímám, to co se děje mimo Alviaru. TA je totiž můj hlavní problém.
Musím říct, že už to přestávalo být nepříjemné. Dokonce bych se nebál říct, že to je nepříjemné. Nervozita stoupala a hlavou se mi honily všemožné myšlenky. Třeba, že mě ti přespříliš horliví trpaslíci rozsekají sekerama dříve než bude čas jim to vše pořádně vysvětlit. Ale otázka jestli jsou to ti správní, kterým bych mě vykládat o Mithrandirovi.
Zřejmě potřebuje abych projevil svůj strach a znepokojení. Tak když jí to udělá dobře... Nechám volnější průběh svým emocím a na mém obličeji se objeví strach a nejistota. Určitě to nevypadá strojeně. Tolik jsem věnoval ovládání svých emocí a navíc teď po jejím výhružném monologu by to dávalo i smysl.
Ale stalo se něco co jsem nečekal. Očekával jsem, že jí to co sem řekl alespoň trochu uklidní, ale ona ne... Začne mě ještě silněji považovat za špeha. Proč bych měl vůbec špehovat?! Je mi líto, trpaslíci nejsou středem vesmíru.
Když mě přetáhne přes stůl, už je to skoro přes míru mojí trpělivosti, ještě chvíli takových neopodstatněných urážek a útoků a už se fakt dožeru. Ještě k tomu jsem mokrý od té zpropadené pinty piva.
"Sakra proč bych měl být špeh? Co je na vaší skupině tak světoborného, že bych vás měl špehovat? A moc se omlouvám, že vás trpaslíky tak rozčarovaly moje pohledy, ale takovou velkou skupinu trpaslíků jsem ještě neviděl, tak mě to pořád nepřestává udivovat a přitahovat moje pohledy."
Mluvím s trochu roztřeseným hlase, aby šel vidět můj původně skrývaný strach. A můj strach už je opravdu výrazný. Ostatní trpaslíci to nenechají jen tak. Myslí si o mě kdoví co a teď to co slyšeli od stolu jim určitě na důvěře nepřidalo.
Pokusím se vysmeknout z jejího sevření. Ta ženská má sílu. Na poprvé to nevyšlo. Na podruhé už do toho dám pořádnou sílu a rychlost, když vím co má za stisk a naštěstí se mi to povedlo. Narovnám se a trochu uraženě si upravím oblečení.
"A kdybych tady byl poslán abych tě a tvoje druhy špicloval, snad bych věděl proč jsem tu poslán ne? A ne že bych tu byl abych zjistil co mám dělat."
Prospěla by jí trocha hraničářského výcviku. O něco chladnější hlava a kontrola emocí, to by se jinak řešila tahle patálie.

U Skákavého poníka

Nespokojeně jsem mlaskla, ale ne tak aby to bylo opravdu neslušné, jen takový jistý protest proti tomu, jak se tvářil bezvýrazně. Až přehnaně moc. Nesnáším lidi, kteří se snaží tvářit tak, aby nebyl poznat úmysl. Většinou jim pak končí sekera v hlavě. Jenže teď po ruce sekeru nemám, možná jsem udělala chybu. Nu což, pokud se bude chtít prát, mám v zádech celou partii trpaslíků, kteří se postarají o to, aby mi nic neudělal.
„ Každý si nás všiml. Každý nám věnoval pohled. Ale ty jediný zíráš, jako bys špehoval. A ještě to děláš tak špatně, že si tě všiml i jeden z nejmladších z nás, který tohle ještě nezažil. Pokračuj v zírání a oni tě rozsekají a já se taky nebudu držet zpět.“
Ujistila jsem ho. Ať se tváří jak chce, to že je tu banda trpaslíků, kteří… mají rádi své soukromí, které on narušil, by ho minimálně znervóznit mohlo. A pravděpodobně možná i znervóznilo, protože to co řekl hned po tom, mě dokázalo dobře zarazit. Já moc svoje emoce neskrývám, takže určitě hned na první dobrý pohled věděl, že mi došlo, co řekl. Z mé strany to byl až nepřirozeně rychlí pohyb. Co by ale kdo čekal od kováře, válečníka a ještě ženy. Nátáhla jsem se přes stůl a chytila ho za košili, následně jsem ho vlastní vahou přetáhla na stůl, přičemž jsem shodila tu zatracenou pintu piva a vylila jí všude kolem.
„ Takže přeci jen si špeh!“
Křikla jsem. Jestli to do teď ostatní brali s rezervou, teď už tomu tak nejspíše nebude.

Plná hospoda trpaslíků

Když se Alviara snaží přesvědčit Filiho, aby se uklidnil a vrátil k vašemu stolu a dobrému pivu, nezdá se, že by byl z toho moc nadšený. Spíše je o to více rozzuřený a vztek, který v sobě dusí v něm jen doutná.
Naštvaným pohledem probodl Alviaru, která mu musela v tuto chvíli notně připomínat jeho matku a s pevně zatnutou čelistí zamířil bez další komunikace s kýmkoli zpátky k vašemu stolu. Dost možná se cítí uražen a určitě utržila jeho pýcha. Je až s podivem, že Kili zachoval klid a nešel bratrovi horlivě na pomoc, ač kdo ví, jak daleko od ruky měl svůj luk a šíp.
Dwalin si mezitím přeměřil pohledem ze své úctyhodné výšky celé dění v hostinci i situaci s vandrákem.
"Hmmmf...jen aby...."
Zabručí směrem k Alviaře mírně zklamán tím, že nemá záminku rozbít někomu lebku. Každopádně jeho nálada se mírně vyspraví, když zahlédne u stolu Balina a hned se s ním jde přivítat a popovídat si se svým starším bratrem.
Mezitím co Alviara a Morgen spolu diskutují o tom, zdali vypije či nevypije poslední pintu piva, která byla hraničáři koupena, opět se trhnout a tentokrát i zadrhnou dveře.
Dveřmi hospody se snaží prorvat další trpaslík, tento však o dost objemnější, než ti předchozí. A bohužel k jeho trapné situaci se mu moc nedaří dostat skrze dveře.

"Bofure! Bifure! Pomoc uvízl jsem tady! Ty zatracené dveře jsou moc úzké jako dělané pro krysy!"
Zafuní tlustý trpaslík.
"Bombure ty tlusťochu! Alespoň zatáhni to břicho ať tě můžeme dostat....uh dovnitř!"
Ozve se funění z druhé strany. Chudák tlustý Bombur se snaží zatáhnout břicho co to jen jde a nakonec se mu podaří přece jen vevalit dovnitř.
Za ním vcházejí dva trpaslíci, jeden docela pohledný a druhý docela šíleně vypadající.

"No podívej se Bofure kolik je tady našich......přišli jsme o něco?"
Usměje se pod vousy Bifur a Bofur nad tím jen něco pobaveně zabručí. Společně pomohou pracně vytáhnout na nohy Bombura, který funí, jako by dělal kdo ví co.
"Doufám, že tu dobře vaří."
Zabrumlá právě Bombur a všichni tři zamíří k vašemu stolu.

U skákavého poníka

Trpaslice zůstane a začne se vyptávat. Co jí mám jako říct? Ani já nevím co tu vlastně dělám...
Nejdříve jsem potichu a jen sleduju trpaslici a její monolog. Z mojeho obličeje nejde vyčíst jediná emoce. Tohle mě naučili dobře. I to už o mě něco vypovídá, určitě by se při takovém "výslechu" nezachoval náhodný vandrák.
Její schopnost dedukce je velmi dobrá. Z počátku si říkám, že si něco vymyslím a ona odejde, ale nevypadá to tak. Čím déle mluví, tím je to jasnější. Nezbývá než říct alespoň většinovou pravdu.
"Ano, nejsem běžný vandrák... Jsem odhalen."
Sundám si kápi z hlavy a klidně položím obě ruce na stůl a sepnu je. Posadím se rovně a vypadám, jako bych byl na nějaké podstatné oficiální radě.
"Jsem hraničář."
Odpovím stroze. Podívám se a kývnu směrem k luku, toulci a meči, které mám dost pevně a úhledně svázané v jeden celek, pro jednoduché přenos. Jde vidět, že jsem to takhle nevázal poprvé. Kdybych se to nenaučil tak by moje cesty byly mnohem, mnohem nepohodlnější. Navíc lépe se schová jeden svazek, který by se dal i považovat za svázané dřevo, než tři kusy zbraní.
Když se nad můj stůl trpaslice nakloní a dívá se mi do očí, zachovám chladnou hlavu a klid. Takhle mě neznervózní.
"Je mi líto, že vás takhle znervózňuje můj pohled, ale není pro to vůbec žádný důvod... Kdo by si nevšiml velké skupiny trpaslíků v jedné hospodě. To není úplně běžné a pohled to přitáhne.
Je mi jasné, že se tady ani nikde jinde bít nechci, navíc v přesile."
Už to vypadá, že nakonec odejde a bude klid, takže už se zase opřu a založím si ruce. Ale trpaslice se zase otočí a začne trvat na dopití toho piva. To si nemůžu dovolit. Pokud mě tu Gandalf poslal, byl pro to důvod a další pinta už bude přes míru.
"Já jsem Morgen a co jsem zač už víš... Ale i když bych za jiných okolností to pivo rád dopil, ke všemu když je mi zaplaceno trpaslicí, teď musím odmítnout. Další pinta už by byla přes míru, kterou bych by ochotný překročit. Aspoň do té doby než zjistím, proč jsem tu byl poslán."
Sakra... Řekl jsem asi víc než jsem chtěl. No nic aspoň se někam pohneme.
I když vidím, že ona neustoupí, musím trvat na svém. A v tomhle taky budu stát za svým a jde to na mě vidět. I za cenu nějakého konfliktu, to že jsem tu poslán někým jako je Mithrandir má pro mě věští váhu. Jen sedím se založenýma rukama a čekám jak zareaguje.

U Skákavého poníka

Čekala jsem, dokud to Fili nevzdal. Byla jsem ho schopná vyhnat rovnou domů, v tom jsem byla asi dost jako Dís. Neústupná. Tvrdohlavá. Když odešel, můj pohled se trochu změnil. Už nebyl tak tvrdohlavý, tak přísný. Zahleděla jsem se na toho dlouhána, co nás pořád tak strašně okukoval a dobře jsem si ho prohlédla. Něco mi na něm nesedělo.
„ Co si zač?“
Začala jsem poněkud štiplavou otázkou.
„ A prosím na rovinu. Nejsi jen tak nějaký pobuda a povaleč. Dle toho, co máš za plášť a v jakém je stavu, bych řekla, že nejsi zrovna někdo, kdo se válí v nějaké špinavé uličce.“
Pohled mi sjel dolů pod stůl na jeho boty.
„ A boty máš taky docela slušné. Sice ošlapané, ale taky to naznačuje, že si už ledaskde byl. Nebo minimálně docela rád chodíš na dlouhé prašné procházky.“
Docela detailně jsem si ho prohlížela alespoň to, co bylo dobře vidět. Sama jsem ale cítila pohled v zádech. A možná ne jeden. Myslím, že si mě ostatní trpaslíci velmi dobře hlídali. Aby taky ne. Trpaslice jsou velmi vzácné. A v téhle době ještě víc.
Opřela jsem se o hranu stolu, u kterého seděl a zadívala jsem se mu do očí.
„ Popravdě… Nemám ráda, když mě někdo moc pozoruje. Vzbuzuje to poněkud… nepříjemné nápady. Mí společníci na tom nejsou zrovna moc jinak, jak už sis ráčil všimnout. Radím ti dobře… Vypij si to pivo, zaplať si pokoj a zmiz odsud. Po druhé, už ho neuklidním. A věř mi… Tahle banda…není zrovna to, co bys chtěl potkat v boji, pokud by nestáli na tvé straně.“
Bylo to velmi dobře míněná rada, při které jsem se opravdu neusmívala. Nakonec jsem se od stolu odstrčila a na rtech se mi objevil úsměv.
„ Pokud dovolíš, vrátím se ke svým přátelům. Bylo mi potěšením.“
Už už jsem se měla k otočení k našemu stolu, už jsem se skoro otočila k muži zády, když jsem se zarazila a obrátila k němu zpátky svou pozornost.
„ A jen pro pořádek. Jsem Alviara, dcera Altiry. Když už jsem se tě zeptala, na to co si zač ty, přijde mi fér, abys věděl, co jsem zač já. A…Opravdu mě urazí, když někdo nedopije ani to, nač jsem ho pozvala.“
Podívala jsem se na pivo. Opravdu jsem tam stála a čekala, že to dopije a tak nějak mi ve tváři bylo vidět, že prostě bude muset. Nenechám se přemluvit. Ne já zrovna opravdu ne.

Potíže se blíží

Začne přituhovat. Myslel jsem si, že se zase všechno uklidnilo, ale ne... Ba naopak.
Jeden z trpaslíků začne pořvávat. Proč si mě sakra tak všímají? JE tu dost lidí, ale pořád jako by sledovali jen mě. To spíše oni se na mě dívají jako na svojí matku.., I když mi to přirovnání příjde dost postavené na hlavu.
Další trpaslík se ho snaží zastavit, ale zřejmě je dost tvrdohlavý a neustoupí. Noták... Poslechní staršího trpaslíka. Jako by si chtěl ten mladší něco dokázat a rozbít mi hubu. Ani pro to nemá důvod. Zrovna jemu jsem až takovou příležitost nevěnoval. Spíše jsem se díval na tu bandu jako takovou, než na někoho konkrétního.

Když si to ke mě začne trpaslík mašírovat, prvně instinktivně sáhnu po tesáku u pasu, ale hned si uvědomím, že to je nerozumné. Je jich víc a navíc nemám důvod ho zabíjet, pokud mi ho nedá. Pomalu zvednu ruce tak do úrovně ramen a dlaněmi k přicházejícímu. Jde jasně vidět, že nechci problémy. I když, teď by to nečekal a nebyl by problém ho dost závažně zranit.
Příjde ke stolu opře se a začne hulákat. Já se jen zakloním a ruce mám pořád zdvižené. Musím vypadat jako úplně bezbranný člověk, co nechce potíže. Sice jen ta druhá část je pravda, ale to navenek těžko někdo pozná. Radši ani nic neříkám, jen se tvářím jako neviňátko. Moje ospravedlňování by ho akorát víc rozlítilo a navíc bych si musel vymyslet dobrou lež a to mi zatím nikdy moc nešlo.
Vezme moje pivo a vyklopí ho do sebe. Za což jsem vnitřně rád, aspoň ho nemusím pít sám. Skruffe? Co to jako znamená? Nějaká trpasličí nadávka? Odpověď mi příjde vzápětí, když do dveří vstoupí další z mnoha trpaslíků. Takže řídký vous. Musí to tak být, protože si mě za tu dobu určitě ani nestihl prohlédnout. A už jsem slyšel, jak je vous pro trpaslíky v podstatě všechno, takže to všechno do sebe zapadá.
Přicházející trpaslík vypadá o dost nebezpečněji oproti tomu co mi řve u stolu. Hromada svalů, velké kladivo a sotva příjde už je na mě naštvaný a to mě ani nezná. Ten u stolu akorát mluví a huláká. Toho, že by mě napadl se nebojím. Jsem sice pořád připravený se kdykoliv bránit, ale tenhle na to nevypadá... Snad. Pro jistotu pořád nemluvím jen se tvářím nevinně a s trochou strachu v obličeji.

Ovládat emoce... To umím dobře, to mě hraničáři naučili. Zachovat chladnou hlavu, rozhodovat se rozumem a nedat na sobě znát to co nechci. Konečně mi i ta poslední část je k něčemu.
Už to vypadá, že budu muset zvolit urychlené opuštění hospody, ale naděje zahořela. Ta trpaslice co mi objednala pivo se snaží situaci uklidnit. Aspoň někdo tady má rozum! Trpaslíka ve dveřích šikovně zaměstnala pivem a toho uřvaného poměrně pěkně uzemnila, posláním ho za bratrem a výhružkou. Viditelně si oddechnu, aby si toho všimli a spustím ruce na stůl. Sice budu vypadat jako úplný trouba, ale teď by mě takové vzezření mohlo ochránit. Pokud bych dělal velkého hrdinu, tak by se za něj pravděpodobně postavili další trpaslíci a situaci bych jen zhoršil, ale kdoví, nejsem žádný čaroděj abych tohle věděl. Myšlenky o čarodějích mě znova přivedou k zamyšlení, proč jsem tady byl Mithrandirem poslán.
Musím něco zjistit od té trpaslice, pokud si ke mě sedne jak to tak vypadá, snad z ní něco vypadne. Musím vypadat jako nemluva, ale pokud si přisedne, budu ve vlastním zájmu mluvit, jestli ybch propásnul "nabídku" od Gandalfa... Nikdy bych si to neodpustil.

U Skákavého poníka

Koutkem oka jsem pozorovala muže, kterého jsem pozvala na pivo. Odmítl vypít druhou pintu piva.
„Srab…“
Vydechla jsem si pro sebe, aby mě mí přátelé raději neslyšeli, hlavně tedy Kili a Fili. Ovšem neočekávala jsem, že zrovna Fili se zvedne a vyrazí na dlouhána. Zatrne mi v ramenou. Je to tady. Průšvih.
„ Kili, jestli tvůj bratr něco vyvede, jedete oba dva okamžitě domů. A věř mi, že Vaší matce napíšu detailně všechno, co jste udělali…“
Podívala jsem se na mladého trpaslíka, po té, co jsem si protřela čelo, abych zahnala první nával nazdobenosti.
Ovšem, kdybych věděla, co vlastně přijde, raději bych si chudáka člověka nevšímala. Do hospody vlezl další trpaslík a co hůř, byl to Dwalin. Protáhla jsem si ztuhlá ramena a pořádně jsem se nadechla. Když teď cokoliv pípnu, shodím Filiho i Kiliho do propasti ostudy. Všichni je budou považovat za děti a mě za nezodpovědnou chůvu. Zatraceně, že já je brala sebou.
Pohledem jsem vyhledala hostinského a naznačila mu, ať donese tu poslední pintu piva. Pak jsem pohlédla směrem k muži, na kterého vyrukoval Fili i Dwalin. Zvedla jsem se od stolu s vlastním pivem, po cestě jsem sebrala hostinskému ještě jedno pivo a vyrazila k nim.
„ Fili nemyslím si, že okukoval tebe… Dwaline, vítej… Tohle je jen… malé nedorozumění.“
Dala jsem mu do rukou pintu s pivem.
„ Tady přítel ještě nejspíše nikdy neviděl trpaslici. Já už jsem si zvykla na tyhle pohledy. Pojď si sednout k nám. Tady přítel od mě má zaplacené ještě jedno pivo. Připiju si s ním, a přidám se hned zase k vám.“
Nadechla jsem se a vydechla jsem. Nemůžem si dovolit teď tady vyvolat rvačku. Nemůžem. Ne dokud tu není Thorin. A to si bohužel Fili neuvědomuje.
„ Fili… běž za svým bratrem… Hned. A nebo se otoč a jeď domů.“
Naklonila jsem se k němu dost výhružně, ale mluvila jsem tak, aby mi rozuměl především on a nikdo jiný.

Přituhující atmosféra

Vše se začínalo rozjíždět směrem, kterým jsme nepředpokládali. Také jsem si povšiml muže, který nás až moc sledoval. Toho prakticky přehlédnou nešlo i slepý trpaslík by si všiml jeho zájmu.
"Lidé jsou podivní."
Pomyslím si a přelétnu pohledem naše osazenstvo. Kiliho naštěstí už uklidňovala Alviara, která se ho snažila přesvědčit, aby nestřílel v hospodě po škaredých lidech.
"Matka? No sice asi zuří, že nás Alvi vzala sebou, ale jinak se jí daří."
Vysvětluje mezitím Fili Balinovi a Glóin a Óin se vítají s ostatními, když přisedají k našemu stolu. Začíná tu být docela plno.
Musím se také usmát tomu, jak šikovně se snaží Alviara opít onoho nepříjemného muže. Začínám přemítat o tom, že bychom se mohli začít sázet jestli ustojí druhou pintu, nebo se té třetí ani nedožije, ale hra ztrácí smysl, když muž nepokračuje v pití.
"Pfffch a proto lidé nemůžou být trpaslíky, odmítají pivo, které jim někdo nabízí."
Zavrtím lehce hlavou až mi copky poletují vzduchem.
"Co na mě tak blbě čučíš ty zakuklený dlouháne! Připadám ti snad, jako tvoje matka, nebo co!"
Mou pozornost přitáhne vrznutí židle, když se Fili zvedá od stolu a probodává pohledem toho neznámého muže (Morgena), který o něj asi zavadil špatně pohledem, nebo se prostě Fili pouze rozhodl, že se chce prát.
"Nech ho být Fili nestojí za to, vrať se ke svému pivu."
Odpoví mu klidnějším hlasem Dori, který je mým starším moudřejším bratrem.
"Tak to teda ne!"
Zatváří se Fili neústupně a docela jistým krokem i přes to, co vše vypil se vydá ke stolu dlouhána (Morgena). Alespoň, že meč zůstal u nohy stolu, snad nepoteče tolik krve. Fili si to dorázoval až k jeho stolu a opřel se o jeho desku rukama.
"Celý večer na nás čušíš, jak na ženskou s pořádnýma kozama, vo co ti de?! Si snad nějaký úchyl?! Navíc úchyl co ani neumí pít pivo!"
Přejde Filiho prudký hlas ve smích, když popadne korbel s pintou piva (Morgenův) a začne ho do sebe po trpaslicku obracet.
"Takhle se to dělá ty.....ty skruffe!"
Zahuláká Fili. Lehce povytáhnu obočí, tohle byla škaredá trpasličí nadávka pro někoho kdo nemá pořádné vousy. Doslova řídký vous.
Dveře se znovu rozrazily a v nich stanul velký svalnatý trpaslík, který si přeměřil místnost tvrdým pohledem a opřel se o své velké kladivo.

"Jaký bezvousý bastard to tu otravuje moje přátele?!"
Zaburácí jeho hlas místnosti a kladivo zvedne jednou rukou, jako by nic nevážilo a zamíří směrem ke stolu kde Fili hádá s dlouhánem (Morgenem).
"Tak tohle bude ještě zajímavé...když se tu objevil i Dwalin."
Usoudím a začnu si škrábat brkem do knihy poznámky.

Pivo

Trpaslíci se pořád baví a vypadá to, že jedna trpaslice trochu pokárala jednoho z těch co povídal dost nahlas něco o trefování šípu. Tak to vypadá v cajku, snad nikdo další nedostane tak střelený nápad jako ten co je u něho luk...
Trpaslice si pravděpodobně objednává další pivo. V tom mě napadne, že já tady už nějakou chvíli sedím a nic jsem si neobjednal, není divu, že si ten trpaslík o mě myslel kdoví co. Někdo kdo příjde do hospody a ani pivo si nedá. Navíc cesta byla dlouhá a pivo by bodlo.
Když vidím, že hostinský jde směrem ke mě a nese pivo, tak na něj kývnu a mávnu rukou, abych si objednal. Hostinský mě ale překvapí. To pivo nese mě? Položí pintu na stůl a povídá něco o tom, že mi trpaslice posílá pivo, tak ať ji neurazím. Pak se sebere a jde si zase po svém.
Se zdvihnutým obočím se podívám na pivo. Ještě mě nikdo nikdy nepozval, ale u trpaslíků je to asi běžné. Teda podle toho co jsem občas zaslechl o pití s trpaslík, jak se někdo probudil za pár dní v úplně jiném městě s cizím oblečením a stráží na krku. Takhle to nesmí dopadnou! Přece Mithrandir chtěl ať tu jsem z nějakého důvodu, lepšího než pít pivo... Ale jedno pivo, to si dám.
Vyhledám zrakem tu trpaslici, o které si myslím, že mi pivo poslala a počkám až se na mě podívá, když jsem si jistý, že tak udělala pozvednu pivo směrem k ní a kývnu na výraz poděkování. Sice si o mě myslí kdovíco, ale mám pivo. Napiju se a zase pohledem bloudím po celém lokále a jednou za čas ke stolu trpaslíků.
Pivo chutná nějak divně, je takové více hořké a možná o něco ostřejší. Ale dlouho jsem ho neměl a navíc i v každém městě je pivo o něco jinačí, tady o něco více odlišnější než jinde. Co jsem já abych dělal ochutnávky piv? Pivo to je a pěkně vlaží hrdlo a splachuje prach, co víc si přát?
Když dopiju první pivo po pár minutách. Už je mi neseno další. Podívám se na hostinského s dotazem v očích a on jen výmluvně ukáže na trpaslici. Položí ho a odejde. Pozvat někoho na jednu pintu, no dobře, ale dvě? To už stojí i nějaké peníze, proč by do někoho jako já vrážela tolik peněz? Dalšího piva se už ani nedotknu, zaprvé už jsem zavodněný až moc a za druhé Gandalfovo poslání neberu na lehkou váhu...
Sice naštvat si trpaslici asi není nejlepší nápad, ale budu to muset nějak zvládnout.